17. listopad 1939 - 1989 - 2015

Až do nočních hodin neděle 22. listopadu jsem čekala na informace o shromáždění studentů k výročí  17. listopadu - mezinárodnímu dni studentů, konaném na pražském Albertově až  tento den.

Se zcela nezbytným časovým odstupem považuji za nepatřičné, bezohledné a zcela sobecké, že prostor tradičních studentských setkání k událostem tohoto dne byl  právě studentům  nepřístupný. Televizní  přenos tam konané akce 17. 11. nám užaslým divákům ukázal, že studenti se nemohou dostat k pamětní desce, aby zde i beze slov položili květiny a uctili tak památku všech mrtvých z roku 1939 a všech zbitých roku 1989.

Toto památné místo si pro sebe vyhradil president republiky, který nechal do ohrazeného prostoru vejít jen svým příznivcům, kteří mu po celou dobu jeho projevu vyjadřovali podporu. - Jaký výraz neúcty ke všem zabitým a mučeným studentům i k těm, kdo si zde připomínali den lidských práv 10. prosince a byli za to  i na tomto místě pronásledováni. - Toto prezidentské  "představení" mi připomnělo začátky kultu osobnosti vznikajícího  z neomezené moci orientálních despotů.a vysokého postavení.

Prezident  obyvatele této země rozděluje. Má samozřejmě právo na svůj názor, ale bohužel zastává extrémní názory, nerespektuje jednotnou linii zahraniční politiky a chová se jako jediný, kdo blahosklonně sděluje své pravdy okolí. Nerespektuje ani sám sebe, protože si dlouhodobě poškozuje své zdraví. Z toho vyplývá i  nevhodné chování a slova. Je politováníhodné, že původně tak chytrý a pohledný muž se tak výrazně fyzicky i osobnostně změnil. "Jeho" akce na Albertově 17.11. 2015  je ve skutečnosti jen další odvetou proti vysokým školám, jejich studentům a akademickým představitelům. A to jen proto, že jej nenechali ve svých školách vykládat své názory. - Ale to jsou prosím akademické svobody. 17. listopad je svátek všech občanů včetně studentů.

Akce studentů 22. listopadu byla jen slovně popisována a z jejího průběhu nebyly uveřejněny než velmi krátké úryvky. Asi nebylo žádoucí, aby si diváci mohli udělat svůj vlastní názor na to, co se zde dělo. Místo přenosu této akce byly vysílány rozhovory o nesouvisejících tématech vyjadřovaných prázdnými slovy. To mi připomíná cenzuru.

I moji předkové pocházejí z venkovských chalup. Vzděláním, prací a schopnostmi se prosadili v několika oborech. I  oni potřebovali svobodu a podle svých možnosti za ni bojovali, i když snášeli důsledky tohoto postoje. Patřím k nim.

již byla válka, okupanti zatýkali, mučili, zabíjeli a měli program k úplnému vyhlazení českého národa. Jedna totalita skončila, nadechnut po válce bylo jen krátké. Další totalita, věznění, popravy a ničení života statisícům lidí a jejich rodinám. Další krátké nadechnutí 1968. Opět okupace, věznění, ponižování těch, kteří nesouhlasili...Dokonce byl znovu aktualizován plán Norbert, kterým měla být likvidována jako první nepohodlná humanitně vzdělaná inteligence.

Po návratu z práce jsem  vyslechla krátké informace o tom, co se děje v Praze. Měli jsme omezenou možnost poslouchat vysílání Svobodné Evropy i  Hlasu Ameriky.  Tak jsme se dozvěděli o krutém zásahu na Národní třídě. Totalitní moc byla už tak zoufalá a zcela bez zábran, že nechala surově zbít studenty - naše děti. Bít děti, to je už poslední, co může lživý a agresivní režim udělat. A zdůrazňuji, že v první řadě stáli studenti. A měli holé ruce. A tak se konečně vše dalo do pohybu. Od 19.11. jsem chodila na jičínské náměstí sbírat informace. Přijeli studenti, po nich i herci. A vedly  se zde diskuse, zazněly i varovné informace, že SNB a tzv. lidové milice stále existují a mohou zasáhnout. Doma mě čekaly novinky ze svobodných rádiových stanic. Zvrat nastal dnem generální stávky 27. listopadem. Šla jsem včele průvodu dělníků z továrny, kde jsem pracovala. Podle hesla v záhlaví Rudého práva jsem nemohla ztratit nic než své okovy. Druhého prosince jsem jela se služebními doklady na ředitelství podniku do Prahy. V Mánesu jsem dostala propagační materiály do továrny a vyžádala jsem si další k archivu. V továrně, kde jsem do 31.3. 1990 pracovala, probíhaly i ostré střety mezi zastánci odcházejícího režimu a lidmi, kteří konečně zvedli hlavu.

Pro mě byl listopad 1989 opojným obdobím, obdobím naděje a  nesmírné radosti, že jsem se ho dožila a že budu mít možnost ještě pracovat ve svém oboru. Bylo to  jasné: Palachův týden, zatčení Václava Havla, útěk Němců z východního Německa.  Bolševický režim šel ke svému konci. A pak nastal dominový efekt a východní blok padl.- Jsem však historik, a  tak mi bylo jasné, že toto období skončí dělením politické a hospodářské moci. A to se stalo.

Měřeno krátkým lidským životem jsou krátká období svobody a  dlouhá období nesvobody...Měřeno staletími - stále se vedou války o politickou a hospodářskou moc, ve velkém se obchoduje se zbraněmi, takže je s podivem, proč se na několika místech stále válčí... Zisk je nade vše. A je to proto, že lidé stále preferují MÍT před BÝT.

A také jsou lidé, kteří svou idealistickou vizí posouvají lidstvo kupředu. A tvoří v krátkých obdobích volnosti. I když paradoxně hodnotná díla  vznikají i pod tlakem nesvobody.

3. prosinec 2015

EU