21.srpen 1968

21. srpen 1968

Ráno v pět budíček, v půl šesté odchod na pracoviště : pravěké hradiště a oppidum  Závist nad Zbraslaví, brána D, sonda F 16, příkop. Před šestou ze spuštěného tranzistorového rádia mimořádná zpráva:  Do republiky vstoupila cizí vojska. Od Prahy zřetelný hukot. Zůstali jsme jako opaření - je to pravda ?  Asi za hodinu z lesa vyšli tři vojáci se samopaly. Rozhlíželi se a zřejmě nechápali, co se zde děje. Asistent vedoucí  archeologického výzkumu paní doktorky Libuše Jansové jim rusky sdělil, kde se ocitli a kdo jsme my. Odešli zase zpět do lesa.

V půl osmé jsem se jako už několik dnů vrátila do základy expedice (zázemí výzkumu, laboratoře, depozitáře, ubytovny brigádníků), abych se připojila k týmu  geofyzikálního výzkumu na předhradí hradiště prováděném na posekaném poli směrem ke vsi Lhota u Dolních Břežan. Tyto práce prováděli dva pracovníci instituce Fondazione Lerici z Milána - Dr. Richard Linington a jeho italský pomocník Dino. Sdělila jsem jim, co se děje. Nevěřili mi. Vypravili jsme se tedy na místo výzkumu  mikrobusem, ve kterém jsme měli přístroje. Na dalším úseku zkoumané plochy jsme si vytyčili metrovou síť a začali měřit. Asi v půl desáté se objevilo malé letadlo s červenými hvězdami na spodní ploše křídel. Nad námi začalo kroužit. Oba muži instinktivně zalehli na strniště, já zůstala stát. Po chvíli letadlo odletělo. Dr. Linington  se znovu vyptával, co se děje, jak je to možné. " Vždyť to jsou Vaši spojenci !" V poledne se rozhodl, že se spolu se svým pomocníkem Dinem musejí hlásit na velvyslanectví Italské republiky v Praze. Zároveň z expedice vyjelo další auto s pracovníky výzkumu do Archeologického ústavu do Prahy na Klárov (Letenská čp. 4).. Poprosila jsem je, zda by bylo možné odeslat do mého bydliště do Jičína zprávu, že jsem v pořádku a že  se pokusím co nejdříve vrátit domů. - Bylo úžasné, že tento vzkaz byl poslán rozhlasem a v písemné podobě jej dostali mí rodiče.

Na výzkumu jsme pracovali  dál, problémem bylo první dva dny zásobování. Něco jsme měli, ale potřebovali jsme alespoň chleba a většina osazenstva potraviny na víkend. I pro psy bylo nezbytné nakoupit maso.  Nás lidi zachránily houby které tento rok rostly v nebývalém množství  hned za plotem expedice.

Výzkum na předhradí byl dokončen nálezem  a vymezením příkopu přehrazujícího předhradí v nejužším místě plošiny nad dvěma hlubokými údolími a zhotovením dokumentace ještě v srpnu 1968. Oba zahraniční kolegové vzali ssebou jednoho pracovníka z výzkumu hradiště a v zahraničí mu pomohli do začátku jeho nového života. Zde by byl zcela jistě pronásledován.

V pátek 23.8. 1968 jsem se s plnou taškou zvanou botaska svezla ústavním  džípem do Archeologického ústavu v Praze. Odtud pak pěšky na nádraží Střed (dnes Masarykovo) s tím, že se pokusím odjet domů. Mostem přes Vltavu, Kaprovou  ulicí na Staroměstské náměstí - všude tanky, obrněná vozidla, vojáci.  A diskutující lidé. Moc úspěchů neměli, ruští vojáci byli  nepřístupní. Vojáci ?  Sotva odrostlí kluci, chlapci, velmi mladí muži sehnaní kdoví odkud z Azie a ruských stepí. Byli nejistí,  rozhlíželi se po davu lidí a možná  cítili úzkost. Byli špinaví, jistě i měli hlad a žízeň. A z tváří lidí a jejich gestigulace museli cítit, že  vše není tak, jak jim vsugerovalo jejich velení.

Cesta mě vedla  dál Celetnou ulicí k Obecnímu domu a k nádraží. Najednou mě rychle předešel muž, který vždy vběhl do dveří obchodu a volal  "zavírejte !" Za námi byl slyšet rachot obrněných vozů, které do ulice vjely ze Staroměstského náměstí. U obchodu  loveckých potřeb mě ten člověk popadl a odstrčil za roh domu, jehož průčelí ustupovalo z uliční čáry. A za námi dávka z kulometu. - Později jsem se dozvěděla, že zadem  v prostoru od Tylova divadla   Sněmovní ulicí utíkal kdosi důležitý, jehož vojáci chtěli dostihnout...

Za tři minuty dvanáct (jako obvykle) vyjel z nádraží Praha střed vlak do Kolína. Pro mě to znamenalo dojet do Poříčan a zde přestoupit na vlak do Nymburka a zde opět přestoupit na vlak do Jičína. V pravé poledne se vlak zastavil, začaly houkat sirény - začala hodinová generální
stávka. Z vlaku jsme mohli pozorovat muže na střechách vysokých domů na Žižkově a slyšet střelbu. Po hodině se vlak rozjel. Podařilo se mi přestoupit na obou místech a v půl páté jsem dojela do Jičína. Bydlela jsem v osadě Soudná u Valdštejnovy lipové aleje. Uprostřed dvojitých řad lip stála vojenská vozidla obsazená vojáky. Byli to Poláci a  s nimi se na mnoha místech dařilo hovořit  a vysvětlovat jim, že zde žádná kontrarevoluce není. V sobotu 24.8. mě máma poslala s vodou, poté s čajem a pekáčem buchet právě k vojákům. Nikdo se o ně už čtyři dny nestaral. Byli to opět velmi mladí muži a v rozhovoru s námi reagovali dobře snad i proto, že nám rozuměli. - Kdo ví, kde skončili podobně
jako ruští vojáci po třech měsících pobytu v naší zemi.

Jičín poté vyděsila střelba na křižovatce Letná na Holínském předměstí. V noci se z taneční zábavy vracely dvě dvojice mladých lidí. Z hospody vyrazili opilí polští vojáci a začali dorážet na obě mladé ženy. Jejich partneři je bránili ... Vojáci stříleli po celé křižovatce, fasády domů byly dlouho poseté rýhami a důlky po kulkách. Jarka Veselý zemřel po několika chvílích. Z domu s hospodou vyběhla paní Klimešová, šedovlasá starší paní , s křikem "Vítku, Vítku"! Myslela, že před domem je i její syn. Zastřelili ji také... Pomníček  a květiny v parku v křižovatce po několika letech zmizely, aby obé bylo obnoveno hned po listopadu 1989.

I v současné době se svět řídí násilím většího a silnějšího proti menšímu a slabšímu. Okupace střídá okupaci, popřípadě válku. Probíhají soudy s odpůrci a lidé s jiným názorem než vyžadují vládci jsou vynalézavě a systematicky pronásledováni. Mnozí vládci jsou ovšem
nezpůsobilí ovládat sebe samé  a  často by měli být spíše klienty specializovaných (i uzavřených) lékařských pracovišť. Rovněž není žádoucí
vyučovat dějepis. Lidé by se totiž mohli z toho, co bylo, naučit posuzovat to, co je. A to je pro každý totalitní režim velmi nebezpečné. Nemohl by s lidmi manipulovat.

Lidstvo jako celek prosazuje "filozofii" MÍT a ne BÝT. Potřeba vlastnit překrývá duchovní hodnoty. Lidé zapomínají žít. Zkušenosti jsou nesdělitelné, každý jedinec je začíná znovu často i bolestně sbírat.  V tomto smyslu nelze hovořit o pokroku. Vzdělání naprosto nesouvisí s osobnostním vybavením jedince a nelze se jej dovolávat při pojmenování  závadného chování takového člověka. Posledních 35 000 let se totiž člověk nezměnil.

A přece nelze zcela potlačit či vymýtit touhu po tak neviditelné a nepraktické touze po osobní svobodě a svobodné tvůrčí činnosti. Ve válkách a nejistotě tvořili Giotto, Michelangelo, Bach, Händel se svými syny, Chitussi,  Karel a Josef Čapkové, Antonín Dvořák, TGM, bratři Zweigové... Ze své potřeby tvořit a ze své síly a nadání nám zanechali hodnoty, které nám pomáhají přežít dobu nouze s nadějí a posléze s jistotou, že každá totalita skončí. Jen lidský život je velmi krátký a ne každému je dopřáno dožít se jejího konce.

V Jičíně 22.8. 2015                                                                 
PhDr. Eva Ulrychová