Suroviny Jičínska využitelné v pravěku a středověku

Suroviny Jičínska využitelné v pravěku a středověku.                                      

Severovýchodní Čechy - konkrétně  správní území okresu Jičín - jsou  hodnoceny jako území poměrně chudé na kovové rudy a další nerosty. Krajinu Jičínska tvoří několik částí: severovýchodní je Novopacko - součást  Podkrkonoší - osídlené až ve vrcholném středověku. Jičínská kotlina a území jižně od Mlázovického, Hořického a Vřešťovského Chlumu je krajinou, intenzivně využívanou od začátku neolitu intenzivní zemědělskou činností.  Západní  část okresu - Sobotecko, Libáňsko, Kopidlensko a jeho jih v povodí Cidliny - jsou již místy ovlivňovanými přírodními podmínkami Polabí a středních Čech a v souvislosti s tím je zde i intenzivnější osídlení v pravěku i středověku. Údaje o přírodních podmínkách této velmi rozmanité krajiny byly opakovaně publikovány jako součást mnoha studií z různých přírodovědeckých, historických publikací a popularizujících tisků (Chráněná území ČR Královéhradecko 2002, Liberecko 2002, Český ráj a Podkrkonoší 1989, 7 - 24, Generel místních SES - Ekoregion VII b- Jičín, Balatka - Sládek 1962, 248 - 255, aj.). Základní prací pro toto téma byl soupis výskytu nerostných surovin v Čechách (Tuček 1970).

KOVOVÉ RUDY

Měděné rudy se v podobě sedimentárních ložisek  vyskytují v prostoru od  Bradlecké Lhoty (tj. severně od Železnice, Tuček 1970, 57) a východně odtud ke Kumburskému Újezdu. Zde je patrná povrchová zóna v okolí usedlosti zvané Rumchalpa jihovýchodně od centra uvedené vesnice (Tuček 19970, 336). Výskyt měděných rud byl zjištěn na území k Nové Pace a v údolí řeky  Popelky až k Roškopovu (Tuček 1970, 546). V této vsi je ložisko měděných rud na návrší zvaném Jíva (kóta 568) severně do obce. Ryzí měď, chryzokol a malachit  se zde vyskytují v melafyrech. Další ložiska téhož kovu byla zjištěna vně okresu Jičín, a sice severovýchodním směrem ke vsím Dolní Branná (Tuček 1970, 122) a Horní Kalná (Tuček 1970, 175 - 176), kde je těžba měděných rud prokázána ve vrcholném středověku s výnosem 2% mědi v těžené rudě.  Další ložiska téhož kovu jsou u Roztok u Jilemnice a u Kozince u Jilemnice. U tohoto kopce (kóta 561) bylo ložisko
sedimentárních měděných rud využíváno až do roku 1900. Výchoz měděných rud hydrotermálního původu je stále patrné i u Šárovcovy Lhoty (jižně od Lázní Bělohradu, Tuček 1970, 642). Na celém Novopacku je nápadné červené až červenohnědé zabarvení polí  způsobené kysličníky mědi a železa. Pískovcové Chlumy  (Mlázovický, Hořický a Vřešťovský) poskytují pískovec prostoupený vrstvami červenohnědých sloučenin mědi  a  železa.

Železné rudy byly zjištěny v prostoru severovýchodně od města Železnice až k jihovýchodnímu okraji katastru Bradlecká Lhota(okres Semily) v podobě černých zrn magnetitu v bazaltu. Těžbu a pece na zpracování tzv. bahenní rudy (hematitu) na katastru Železnice uvádí R. Turek (nepublikováno, osobní sdělení). V náplavech Ploužnického potoka mezi Bradleckou Lhotou a Železnicí se vyskytuje magnetit včetně pyropů (velikosti zrn nad 1 mm) podobných nálezům ze Sibiře. Objev laténské kovárny na hradišti Vala u Kalu předpokládá  v blízkosti tohoto hradiště  ložisko železné rudy (Ulrychová 2014). Kovářské polotovary v podobě železných čtyřhranných tyčinek a železitá struska byly nalezeny i na mladolaténském sídlišti v Markvarticích (Waldhauser  1970).

Zlatorudný (a stříbrorudný)  těžebný  areál  je zachován u říčky Zlatnice /Javorky na katastru Stupná a Vidonice u  hranice s okresem Trutnov. Zlato se zde vyskytuje v melafyru na permokarbonských slepencích a v žilách křemene. Ještě v roce 1594 zde byly nalezeny dva valouny stříbra, z nichž bylo získáno 1542 g čistého kovu (Tuček 1970, 628 - 629, poznámka 1). O těžbě je zachována listina datující místní těžbu v roce 1260. V rámci průzkumu přírodních zdrojů se zde těžbu
snažil obnovit i vévoda Albrecht z Valdštejna (1633), protože zlato odtud mělo vysokou ryzost. Při propočtu výtěžnosti dolů však bylo již tehdy zjištěno, že jejich výnos není rentabilní.  Do
současnosti je v těžebním areálu patrná jedna téměř 10 m hluboká šachta a v blízkosti říčky Javorky /Zlatnice několik desítek sejpů (příloha 1). Hradiště Vala u Kalu bylo od ložisek
mědi, stříbra a zlata vzdáleno nejvýše 10 km. Podle dosavadních nálezů bronzových a železných  předmětů z doby bronzové, železné a raného středověku lze mít za to, že tato opevněná poloha byla výrobně distribučním centrem v uvedených obdobích. Ložiska stříbrné rudy byla zjištěna na katastru vsi Vřesník a Pecka. Včetně dolů ve Stupné byly výchozy formace zlato - stříbro na  panství hradu Pecka  předmětem kupních smluv  až do 17. století (Tuček 1970, 477- 478).

KAMENNÁ  SUROVINA      

Nejstarší doklady zpracování lokální kamenné suroviny byly zjištěny v blízkosti dvou neolitických areálů. První leží mezi sídlištními areály obou  kultur neolitu (kultura s keramikou lineární, dále LnK, kultura s keramikou vypíchanou, dále StK) nazvaných Jičín /Soudná a Kbelnice /Dílce, a sice v polohách zvaných Kamenice a Želvák. Zde na zvýšeném místě mezi řekou Cidlinou a prameništěm vody mezi bazaltovými kopci Zebín a Čeřovka byla sebrána kolekce kamenné industrie a suroviny. Nástroje byly dva - silicitová čepel a silicitový úštěp - snad torzo škrabadla. Mezi kamennou surovinou dominuje jaspis, méně karneol, chalcedon, rohovec, křemen  a melafyr. Jedním kusem je zastoupen  achát, karneol se žílou křemene a jaspis se žílou melafyru. Dalším místem s výskytem štípaných nástrojů a lokální suroviny na výrobu dalších kusů je svah východně nad vsí Radim a jižně nad kotlinou vsi Tužín, kde bylo zjištěno osídlení nositeli StK. U menší vodní nádrže byly nja katastru Radimi sebrány kusy karneolu spolu s čepelí tzv. čokoládového silicitu. Podíl lokální suroviny využité na Jičínsku k výrobě štípané industrie je pohybuje od 1 do 3% (Ulrychová 2007, 115). - V porovnání se surovinou využívanou nositeli obou kultur neolitu Jičínska použitou na výrobu broušené industrie je  vždy importovaný materiál - amfibolový rohovec,  sepentinit a nefrit (Šreinová - Šrein - Šťastný - Ulrychová 2007, 180). -

Zdrojovou oblastí lokálních  surovin na výrobu štípané industrie je Novopacko (Tuček 1970, 439 - 440) a masiv Kozákova (tachylit, jaspis, chalcedon). Ložiska amfibolu (hustě sloupcovitého) byla objevena u Hřídelce spolu s výskytem  aragonitu a magnetitu (Tuček 1970, 202 - 203) a na několika dalších místech ve sledované oblasti. Několik druhů kamenné suroviny se vyskytuje přímo na katastru Nové Paky (chalcedon, opál, karneol, odrůdy křemene). V centru města byl nalezen i almadin oranžové barvy, zrno mělo průměr 5 mm. Pyropy velikosti přibližně 3 mm se nacházejí v potoku Rokytka protékajícím  stejnojmennou části Nové Paky. Z katastru vsi Žďár u Kumburku (z polí u samoty Smita) pocházejí až 4 cm velké nepravidelně kulaté hlízy oranžového či žlutého karneolu a na polích u vsi  je nacházen i kvarcin s opálem.  

Výchozy další jen ojediněle využívané suroviny v neolitu - porcelanitu - jsou patrné v bazaltových lomech na vrchu Čeřovka  v Jičíně (Šrein- Šreinová- Langrová - Šťastný 2000)  a na kopci Železný jižně nad  Železnicí. Dalším místem výskytu porcelanitu je nejspíš bazaltová kupa nad vsi Hřídelec západně od Lázní Bělohradu (Vokolek - Vencl 1961). Všechny uvedené kopce byly převážně v 19. století narušeny  těžbou bazaltu pro stavební účely. Nejvíce je těžbou poškozen kopec se skrovnými zbytky hradu Velíš (430 m n.m., k.ú. Podhradí, příloha 2 ) a blízký kopec s barokní kaplí Loreta (417 m n.m.)  v jižním okraji Jičínské kotliny. V areálu hradu Velíš byly právě během těžby nalezeny stovky kovových předmětů a zlomků keramiky z doby existence tohoto hradu (14.- 17. století). Těžbou pískovce na okraji střevačské pahorkatiny byl zcela odtěžen kopec s hradem Zampark postavený v jižním okraji katastru  vsi  Samšina.

Další kamenné suroviny byly využívány na zhotovení brousků potřebných k výrobě broušených nástrojů v neolitu. Po petrografickém rozboru několika brousků vybraných z datovaných nálezových celků bylo zjištěno, že jejich zdrojová oblast se nachází v prostoru severně od městečka Železnice až pod první výrazné kopce Podkrkonoší. Zde se vyskytuje opuka, křemence, terciérní bazaltoid, pískovec až arkóza - všechny nacházené v říčních štěrcích, kde nejvhodnější kusy vyselektovala sama příroda (Ulrychová 2005, 349). Prostor severně od Železnice je totiž uzavřen dvěma proti sobě se sbíhajícími hřbety, které byly v geologické minulosti prolomeny řekou. Nejlépe je to patrné na leteckém snímku tohoto prostoru. V údolí zvaném Plakánek a dalších údolích směřujících ke hradu Kost byl těžen kalcit / travertin s otisky soudobé vegetace (příloha 3).

Dalším na Jičínsku hojně se vyskytujícím kamenem je pískovec (Balatka - Sládek 1984, 46 - 48, 50). Na sledovaném území je ve dvou druzích. Prvním je pískovec Prachovských skal, který nelze využít jako stavební materiál. Je totiž málo kaolinický a obsah sloučenin mědi či železa je rovněž velmi nízký. V současnosti je těžen na výrobu vysoce kvalitních sklářských písků v pískovně
Střeleč (k. ú. Újezd pod Troskami).  Skalní útvary v Prachovských skalách trvale podléhají erozi. V prostoru Lepařova památníku, u rozcestí silnic do Pařezské Lhoty a k Turistické chatě, jsou
patrné rozsáhlé těžební jámy, kterými byl vypreparován skalní hřbet mylně považovaný za část druhého valu hradiště (Turek 1946, 39). Lze předpokládat, že na tomto místě byl mezi roky 1625 - 1634 těžen písek na početné stavby Albrechta z Valdštejna v blízkém Jičíně. Jižní okraj skalních útvarů je v prostoru Svinčice prostoupen útvary třetihorního neovulkanismu, které jsou patrné až k  okraji Markvartické tabule. Tyto kupy a výrazně zvlněný terén jsou tvořeny převážně  bazanity  a nefelinity. I když se v areálu skalních útvarů Prachovských skal a v prostoru k Sobotce vyskytují malé lomy, v současnosti se zde pískovec netěží : Prachovské skály jsou součástí Geoparku Český ráj a Chráněnou krajinnou oblastí. Osídlení uvnitř skalních útvarů, kde je velmi chladno, mělo však výhodu čisté a kvalitní vody z početných pramenů a relativně suchá místa k založení sídlišť již nositeli prvních zemědělských kultur neolitu.

Pískovec tvoří také Mlázovický, Hořický a Vřešťovský Chlum, které jsou nejvýraznějšími geomorfologickými útvary východní části okresu Jičín (příloha 4). Uvedené hřbety prolomily v geologické minulosti řeky Javorka a Bystřice. Ze všech tří Chlumů těžený cenomanský  kvádrovitě se odlučující pískovec je výrazně kvalitnější něž pískovec Prachovských skal, protože je prostoupen jílovitými (kaolinickými) sloučeninami a početnými vrstvami sloučenin železa a mědi. V nálezech na neolitických sídlištích se vyskytují kameny vyhlazené do plochy či větší části plochých pracovních desek z jemnozrnného pískovce (nejnovější nález z Vitiněvsi u Jičína, Ulrychová 2013, 293). Stopy po těžbě jsou patrné na mnoha místech zejména Mlázovického Chlumu, kde je v současnosti provozován  největší lom regionu (k.ú. Podhorní Újezd). Nad čelem Mlázovického chlumu v poloze Konecchlumská Hůra bylo ve starší době železné z pískovce postaveno jednodílné hradiště. Stopy po těžbě tohoto kamene a sejpy jsou patrné v jeho blízkém okolí. Napříč svažitým čelem  Konecchlumského Chlumu zvaného Hůra (západně před uvedeným hradištěm) byl vyhlouben příkop a navršen  val, které měly zadržovat a odvádět dešťovou vodu po severním a  jižním svahu chlumu a zabránit tak erozi a ohrožení vsi Konecchlumí přívaly písku a kamení. Z
místního pískovce byly postaveny  např.  budovy hospodářských dvorů v nejbližších vesnicích a tvrz v Konecchlumí. Pískovec je zcela převažující surovinou zjištěnou při stavbě všech hradů postavených v regionu během 13. - 14. století. I proto se v jejich blízkosti vyskytují lomy na těžbu stavebního kamene a písku (poznámka 5). Surovina slovanských žernovů uložených v jičínském muzeu nebyla dosud určena.  Ložiska aragonitu se vyskytují v severním okraji okresu Jičín. V současnosti je plně využíván aragonitový lom v Doubravici severně od Železnice. V tomto lomu a v terénu směrem ke vsi Kyje jsou v něm nacházena i 3 mm velká zrna pyropů červené a růžově fialové barvy.

SPRAŠOVÁ  ZEMINA

Za největší přírodní bohatství lze na Jičínsku považovat rozsáhlé sprašové půdy a návěje. Hlína z nich byla vyhodnocena jako nejkvalitnější cihlářská surovina v Čechách (poznámka 2). Při
těžbě hlíny bylo  na všech místech nalezeno vždy několik nemovitých objektů a množství movitých nálezů z několika období pravěku i raného středověku. Na polích pokrytých hnědozemí
středoevropského typu (které vznikly po zalesnění sprašových půd a návějí) byly lokalizovány rozsáhlé sídlištní areály opakovaně osídlované nositeli obou kultur neolitu ve čtyřech případech i s rondely. Osídlení z neolitu bylo intenzivní od  nejstaršího stupně LnK a ve II. stupni Stk. Obyvatelé měli dostatek hlíny na výrobu keramiky i na stavbu domů. V severovýchodních Čechách jsou nositeli LnK i StK intenzivně osídleny právě tyto hnědé půdy, které lépe než černozem či samotná spraš zadržují vodu (Válek 1964).

Velmi významnou surovinou byly novopacké jíly zabarvené do červena či červenohnědé barvy kysličníky železa a mědi. Od závěru 15. století se z nich přibližně 50 let ve velkém vyráběla užitková keramika (Prostředník 1994). Pro hromadnou výrobu (manufakturního rázu), hromadný prodej na místních trzích a její opakované používání potvrzují nálezy tzv. střepišť založených v okrajích dvorů nejstarších usedlostí středověkých vesnice (např. Dílce, Hrdoňovice). Na těchto místech byly soustředěny rozbité nádoby, které jsou rozlomeny na tisíce zlomků tenkostěnné keramiky velmi dobře technologicky zpracované a vytočené na rychle se točícím kruhu. Důvodem vzniku střepišť předcházení zranění lidí i zvířat tenkostěnnými a velmi tvrdě vypálenými střepy rozbitých nádob. Tato keramika byla jen málo zdobená, nejčastěji je to linie či nízká a široká  jednoduchá vlnice červené či bílé barvy. Tvary jsou mísy, konvice, hrnky, džbány a masivní velké mísy zdobené plastickou páskou (jednou až třemi) po vnějším obvodu nádoby. Tato keramika byla zachycena ve všech městech a vsích Jičínska v situacích datovaných do závěru 15. a do první poloviny 16. století. Je zajímavé, že cihelny se převážně vyskytují na jihovýchodních svazích zvýšeného terénu. Na katastrech jižní poloviny jsou patrné okresu desítky malých lokálních těžebních
míst.  Cihelny ve sledované oblasti byly  a jsou místy s nálezy  nejvíce z neolitu, mladší a pozdní doby
bronzové, doby římské a období hradištního (poznámka 3).

DŘEVO

Okres Jičín patřil a patří k územím, která byla vždy  z velké části zalesněna. I v současnosti tvoří více než 35 % povrchu lesní porosty, stále převažují jehličnaté druhy. Je to důsledek plošné výsadby smrků po roce 1918 i kalamity v roce 1921. Smrkové porosty v tomto regionu neprospívají, protože jsou vegetací vyšší nadmořské výšky (nad 600 m). Okres Jičín má nadmořskou výšku kolidující mezi 200 (jihozápadní okraj okresu) a 600 m (severovýchodně od Staré Paky, Vegetace ČSSR, A2. Geobotanická mapa, 38 - 44).  Postupné odlesňování východních Čech v souvislosti se změnami jejich osídlení nedávno publikovali J. Beneš a P. Pokorný (2001). Jejich závěry jsou : až do začátku mladší doby hradištní bylo osídlení ve sledovaném prostoru řídké a krajina nebyla intenzivně využívána, a tím poškozována. Zásadní změna nastala až na začátku vrcholného středověku, kdy klimatické optimum  mladší doby hradištní znamenalo nárůst populace, plošnou kolonizaci kraje  a v důsledku toho i intenzivní využívání všech přírodních zdrojů. V pravěku bylo dřevo využíváno  jako základní zdroj energie a stavební materiál. Tehdejší rozmanitost listnatých stromů a některých keřů umožnila obyvatelstvu v pravěku i středověku všechny tyto druhy intenzivně využívat: dřevo břízy je využitelné na kolářské výrobky, protože jej lze dobře ohýbat. Borovice ( a také sosna) je sice měkká, ale díky obsahu silic vydrží dlouho ve vodě bez narušení. V Jičíně z ní byl postaven nejstarší vodovod položený od řeky Cidliny Holínským předměstím a Palackého ulicí do náměstí v centru města (před rokem 1608) objevený v roce 1996. Dubové porosty jsou na Jičínsku již vzácné, ale předpoklad rozsáhlých dubových lesů v minulosti dává možnost jejich využití na stavby od začátku neolitu. Osídlení Jičínska bylo  velmi intenzivní od začátku LnK a během II./III. a ve III. stupni StK. Habrové dřevo je těžko štípatelné, protože je
homogenní, a to jak letní i zimní dřevo. Proto je vhodné na násady všeho druhu a je vhodné i na soustružení. Na výrobu násad je rovněž vhodné dřevo hlohu. Kdysi rozsáhlé porosty jilmů byly využívány na výrobu nábytku. Jilm totiž roste rovně nejlépe v hlubokých údolích mezi svahy. Vévoda Valdštejn z nich nechal položit v Jičíně další vodovody (do své rezidence a do rozsáhlých koníren, a to mezi roky 1625 - 1634). V současné době jsou porosty tohoto druhu téměř zničeny nemocí zvanou grafióza. Jasanové stromy vytvářejí pružné a dlouhé výhony využitelné všude, kde je potřeba tvarovat dřevo ohýbáním. I toto dřevo je soudržné a velmi těžko se štípe. Totéž dřevo (pruty) poskytuje i líska. Předností dřeva modřínu je vysoký obsah smoly, dřevo nehnije a je výborné i na násady k nářadí. I dřevo olše a vrby je možné využívat na násady, dřevo je lehké a pružné, olše je však křehká a bývá často jen dřevem k topení. Strom tis je jedinečný na výrobu luků, které je možné zhotovit i ze dřeva jasanu. Lipové dřevo bylo využíváno na řezbářské práce, jako stavební materiál venku na vzduchu nehnije. Malé využití mají osika, jalovec a javor, který poskytuje tvrdé štípatelné dřevo. Uvedené druhy sloužily jako otop (poznámka 4). Produkce dřevěného uhlí je prokázána názvem vsi Uhlíře nedaleko hradu Pecka. Při množství hradů na Jičínsku lze předpokládat více takových center pro zásobování panských sídel tímto otopem. Ochranu lesů nařídil na svém panství v roce 1628 i vévoda Valdštejn zákazem pastvy a čištěním lesů  v zimním období. Později byl vydán i zákaz pálení dřevěného uhlí a příkaz výsadby jen kvalitní ch sazenic  (Schlikové v roce 1673).

OSTATNÍ  ZDROJE

Překvapivým objevem byl orbou narušený, později odkrytý a dokumentovaný výchoz  černého uhlí severně od fortifikace hradiště Vala u Kalu. Vzorek byl odborně určen v Národním muzeu. Kalské hradiště leží vně okraje  trutnovské černouhelné pánve. Jen podle údajů pamětníků Dřevěnic a Lužan u Jičína se v poloze Na Špici při silnici Jičín - Nová Paka (u zaniklé hospody Na špici a
odbočky silnice do Lužan)  lokalizován areál  pecí na pálení vápna pro stavební účely.  Zdrojová oblast  suroviny  potřebné pro tento účel není  zatím známa.

Poznámky

1. Autor  zde mylně uvádí začátek těžby zlata ve 12. století a znalost  jeho výskytu v tomto místě k roku 1110.

2. Všechny donedávna  provozované cihelny jsou uzavřené a jejich majitelé nejsou z Čech.

3. Z velkých cihelen, kde se vyráběly cihly a další stavební keramika lze uvést: Osenice, Staré Hrady - Kálek,  Libáň - Hora, Drahoraz - v SV okraji vsi,  Vršce,  Slatiny - Na pastvinách,  Ostroměř - pod hradištěm tzv. Johnova cihelna,  Kozojedy - Kravkov,  Vysoké Veselí - západně u Cidliny, Slavhostice (jih češovské tabule), více míst, Popovice - JV od vsi,  Jičín - východně podél Valdického potoku (Marečkova, obecní),  Staré Místo - jižně od obce,  Šlikova Ves -  jižně nade vsí,  Konecchlumí - kruhová cihelna JV od vsi.

4.  Za informace i využití dřeva listnatých stromů děkuji Ing. L. Pušovi.

5. Nedaleko hradu Kost v severozápadním okraji okresu Jičín byly na poli severně od vsi Nepřívěc při letecké prospekci dokumentovány početné nepravidelně kruhové útvary tvořené vyšší vegetací než ne zbylé ploše pole. Tato místa bez vegetace posoudil geolog. Podle jeho určení se jedná o tzv. závrty , tedy místa, ve kterých do hlubokých otvorů mizí voda a jsou zde i jiné půdní podmínky, na které  reaguje vegetace.

Přílohy

1. Stupná, okres Jičín. Zlatorudný areál.

2. Podhradí, okres Jičín. Kopec hradu Velíš poškozený těžbou bazaltu.

3. Podkost,  okres. Jičín. Hrad Kost a údolí v jeho okolí s ložisky travertinu.

4. Mlázovický a Hořický Chlum,  okres Jičín. Početné lomy tzv. hořického pískovce.

Literatura

Balatka B. - Sládek J. 1962: Říční terasy v českých zemích. Praha.

-"-  1984: Typizace reliéfu kvádrových pískovců české křídové pánve. Rozpravy československé akademie přírodních věd, ročník 94, sešit 6, Praha.

Beneš J.- Pokorný p. 2001:
Odlesňování východočeské nížiny v posledních dvou tisíciletích: Interpretace pyloanalitického záznamu z olšiny Na bahně, okr. Hradec Králové. Archeologické rozhledy LIII, 481 - 496.

Český ráj a Podkrkonoší. Turistický průvodce ČSSR, svazek 12. Praha 1989.

Generel místních SES, Ekoregion VII - JIčín. Průvodní zpráva. Jičín 1992.

Chráněná území ČR . Svazek V, Královéhradecko.  Praha 2002.

Chráněná území ČR. Svazek III., Liberecko. Praha 2002.

Prostředník J. 1994: Novopacké hrnčířství od pravěku po středověk. Z Českého ráje a Podkrkonoší 7, 7 - 28.

Šrein V. .- Šreinová B. - Langrová A. - Šťastný M. 2000: Minerály porcelanitů vrchu Čeřovka u JIčína a Kunětické  Hory u Pardubic. Bulletin mineralogicko - petrologického oddělení Národního muzea v Praze, ročník 8, 241 - 249.

Šreinová B.- Šrein V.- Šťastný M.- Ulrychová E. 2007: Surovina broušených kamenných nástrojů z neolit Jičínska. Bulletin mineralogicko - petrologického oddělení Národního muzea v Praze, ročník 14- 15, 177 - 191.

Tuček K. 1970: Naleziště českých nerostů a jejich literatura 1951 - 1965. Praha.

Turek R. 1946: Prachovské skály na úsvitě dějin. Praha.

Ulrychová E. 2005: Brousky neolit západního Jičínska. Otázky neolitu a eneolitu naších krajín, 343- 349. Nitra.

-"-  2007: Štípaná industrie neolitu Jičínska. Nálezy uložené v muzeu v Jičíně a v Hořicích. In: Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Archeologické studie Univerzity Hradec Králové sv. 1, 97 - 116. Hradec Králové.

-"- 2013: Vitiněves, okr. Jičín. Výzkumy v Čechách 2010. ArÚ Praha.

-"- 2014: Laténské nálezy z hradiště Vala u Kalu (okr. Jičín). Sborník k poctě Jiřího Kalfersta. Archeologie východních Čech, supplementum 1, 315 - 322.Hradec Králové.

Válek B. 1964: Půdy východních Čech. Havlíčkův Brod.

Vegetace ČSSR, A2, Geobotanická mapa ČSSR. 1. České země. Praha 1968.

Vokolek V. - Vencl Sl. 1961: Štípaná industrie z porcelanitu v Čechách. Archeologické rozhledy XIII, 464 - 472.

Waldhauser J. 1970: Výzkum čtyřúhelníkových valů a laténského sídliště u Makrvartic (o. Jičín) v roce 1969. Sborník Československé společnosti archeologické  4, 61 -68.