10. Nejnovější objevy

Nejnovější archeologické nálezy, nové interpretace biblického textu.

STARÝ ZÁKON

KAIN A ABEL

KAIN a ABEL byli kromě Evy a Adama a svých sester prvními lidmi. Na jejich vzájemném vztahu je v 1. knize Mojžíšově (Genesis) řešen princip soužití lidí, války a míru. Tento příběh se stal součástí víry a věrouky židů, křesťanů i muslimů.

Kain a Abel se báli jeden druhého, Abel nakonec odešel do pustiny. Postavení obou bratrů před bohem bylo dáno zdrojem jejich obživy. Kain byl zemědělec, Abel byl pastevec a chovatel stád. Kainovu rostlinnou oběť obilí a ovoce bůh nepřijal, Abelovu v podobě ovce ano. Dal to najevo z nebe seslaným ohněm, který zvířecí maso spálil. Důvod tak odlišné reakce na oběť není v textu vysvětlen. Domnívám se, že je tím vysvětlen původ Abrahamových a Jákobových potomků (Izraele) z polokočovných pastevců.

Tato událost patří do období závěru pozdní doby kamenné a rané doby bronzové. Již tehdy byly od sebe odděleny dva způsoby hlavního zdroje obživy tehdejších lidí - zemědělství a chov dobytka. Zřejmě již tehdy stáda ovcí, koz a skotu ničila pole rolníků a docházelo k násilí mezi lidmi. - Z toho je zřejmé, že biblický bůh tehdy preferoval pastevce, tedy Abela. Spor byl veden kvůli ženě jménem ABAN - sestře obou bratrů. Starší z obou byl Kain, ten ji měl dostat za ženu. Ale dostal ji Abel. Ve sporu Kain bratra zabil, když jej kamenem uhodil do hlavy. Podle muslimů EVA, matka obou, údajně nevěděla, co to je být mrtvý. Kain byl vyhnán do samoty, kdokoli jej mohl kdykoli zabít. Předtím jej ale bůh označil znamením, které jej před smrtí ochránilo (Kainovo znamení). Židovští učenci konstatují, že Kain nevěděl, co se stane, když Abela uhodí do hlavy. Jednalo se o náhodné zabití. Kain po útoku na bratra litoval a prosil boha o odpuštění i proto, že byl zděšen tím, co způsobil. Odpovědnost za život svého bratra odmítl stejně jako rodiče obou bratrů. Podle symbolu havrana je Kainovi připsáno pohřbení bratra do země jako jeho ukrytí před bohem. - Východiskem z této situace byla vina připsaná hadu, symbolu zla zosobněného ďáblem.

Situace ukazuje konflikt prvorozeného syna, který je dědicem všeho a má přednost, a oblíbeného syna, který nebyl prvorozeným. Opakuje se mezi Ezauem a Jákobem. Ezau prodal své prvorozenectví za mísu čočky. Jákob byl ovšem podporován svou matkou, která jej chtěla prosadit namísto prvorozeného Ezaua. Jákob žil dvacet let mimo Palestinu (Kanaán), pracoval u otce svých budoucích žen. Po návratu se oba bratři přivítali.

Obdobný spor měli mezi sebou i Josef a jeho bratři, synové Jákobovi.  Ani Josef nebyl prvorozeným, ale ze všech bratří se nejvíce uplatnil a v životě dosáhl nejvýš. Otec mu dal zhotovit barevnou suknici, která byla odznakem dědice otcova majetku a postavení. Nakonec svým bratřím odpustil všechny zlé skutky, kterými mu ublížili.

Obdobné příběhy existují např. v mythologii Egypta (bratrovražda mezi bratry Usírem a Sutechem) i Mezopotámie (sumerský příběh pastevce Dumuziho a zemědělce Enkidua v boji o bohyni Inan). Pozdější vývoj lidstva naznačil, že ze sféry pohybujících se pastevců a chovatelů dobytka nepochází žádný civilizační pokrok. Naopak trvale usazení zemědělci vytvářeli vyšší struktury sídlení - města, začali obchodovat, zpracovávat kovy a vytvářet umělecká díla.

POTOPA

Největší starověká přírodní katastrofa byla natolik ohromující událostí, že údaje o ní byly zapsány do všech starověkých písemných památek. Biblická interpretace v ní vidí dílo boha, kterým se rozhodl vyhladit zkažené lidstvo.

Přežilo jen několik jedinců a vybraná zvířata.  Sumerský epos o Gilgamešovi datuje potopu jako lokální pohromu v Mezopotámii do poloviny 3. tisíciletí př. n. l. Tento text byl nejspíš vzorem pro zápis o potopě do biblické knihy Genesis. Potopu mohla vyvolat např. rázová vlna způsobená kometou v roce 2807 př. n. l. Z  oblasti Madagaskaru zatopila postupně všechny pobřežní země v indickém oceánu, tedy i v Mezopotámii. Podle bible trvala 150 dnů, než opadla. Další dataci poskytují vzorky horniny z hloubky 156 m odebrané ze dna  Černého moře. Jsou datovány do období přibližně 2 600 př. n. l., kdy bylo Černé moře sladkovodním jezerem. Dále se předpokládá, že voda v době oteplení naplňující toto moře se nakonec přelila Úžinami (Bospor, Dardanely) do Středozemního moře. Tato událost byla nejspíš doprovázena zemětřesením, záplavami a hlukem. Na březích Černého moře byly zjištěny početné vesnice neolitického lidu, které byly náhle opuštěny.

Potopa byla v podobě šesti metrů vysokých naplavených vrstev zjištěna při archeologickém výzkumu v mezopotamském městě Uru. Podle nadmořské výšky tohoto území byla zatopena až polovina rozlohy Iráku a Iránu. Po ústupu vody nastal na tomto území výrazný vývoj nových městských států.

OBDOBÍ PATRIARCHŮ

Z města Uru se patriarcha Abraham vydal se svými stády k severozápadu. Důvodem byla buď změna lokálních přírodních podmínek či přelidnění jižní Mezopotámie.  Pro obživu koz, ovcí a hovězího dobytka musel vyhledat jinou zemi s dostatkem pastvin.  Abraham se tedy vydal se svými lidmi na cestu do krajiny tzv. úrodného půlměsíce - do Palestiny a k Egyptu. Kulturně se jednalo o období úplného závěru pozdní doby kamenné a začátku doby bronzové.  -Pozoruhodná je shoda jmen Abrahamových předků s názvy tehdy existujících měst v Mezopotámii.

Abraham postupně doputoval až do pouštní oázy na jihozápadu Palestiny zvané Bér - Šeba. U vydatného pramene vody zde žily stovky obyvatel, mnozí místem jen procházeli. Tudy prošel i Mojžíš (?) a Jákobovi potomci na cestě do úrodné části Palestiny. Při opakovaném plošném archeologickém výzkumu zde bylo odkryto město s hliněnými domy na kamenných základech, studny a sýpky na obilí. Název Bér - Šeba  znamená „studně přísahy“. Jedna taková studna již zaniklá byla rovněž odkryta a obnovena. Oáza byla opevněná. Abrahamův syn Izák byl jako jeho otec pastevcem, Izákův syn Jákob byl již zemědělcem. Tato změna byla nezbytná společně s usedlým způsobem života. Přesto v době neúrody a nouze o potraviny bylo běžné, že lidé se stěhovali do Egypta, kde se uživili. - Do období Soudců je datován pramen vody v lokalitě Charód (Galilea). Zde se střetl soudce Gedeon a vojskem Madianců.

SODOMA A GOMORA

Nové poznatky o těchto lokalitách přinesl geologický a archeologický výzkum krajiny kolem Mrtvého moře v  Izraeli a v Jordánsku.  Základem objevů bylo mocné souvrství v lokalitě  EN-GEDÍ u jihozápadního okraje Mrtvého moře v Izraeli. Jedná se o tektonicky zcela neklidný prostor s měřitelným zemětřesením každých deset let. To je důsledkem pohyblivého kontaktu africké a asijské tektonické desky. Ve strži vzniklé patrně při masivním zemětřesení datovaném do závěru 3. tisíciletí př. n. l. byly identifikovány vrstvy prošlé požárem, výlevy asfaltu a výrony síry. Byly dobře rozlišitelné usazeniny z letního a zimního období. Zemětřesení bylo odhadnuto na 6. stupeň škály. Město postavené z hlíny muselo při takovém zemětřesení zaniknout. Tento geologický záznam je nejdelší na celém světě.

LISANSKÝ POLOOSTROV je částí pevniny Jordánska vybíhající do Mrtvého moře v jeho jihovýchodní části. Zde byla zjištěna souvrství síry, která zde byla těžena jako palivo. Jižně od jižního okraje Mrtvého moře a východně od Jordánu v Jordánsku leží lokalita SAFI. Zde bylo odkryto významné a bohaté město z doby bronzové. Kolem roku 2000 př. n. l. bylo toto město postupně opuštěno, chybí však stopy po zemětřesení a při zániku Sodomy a Gomory popisovaných výronech asfaltu, síry a soli.

Další lokalitou je město NUMEIRA při východním kraji Mrtvého moře (Jordánsko), přibližně v polovině jeho východního okraje. Město opevněné hradbami s věžemi bylo centrem obchodu a dalších kontaktů mezi Afrikou a Asií. Přibližně kolem roku 2400 př. n. l. (mladší doba bronzová) město náhle zaniklo. Archeologický výzkum zde začal v roce 1973. Byla odkryta situace po silném zemětřesení: destrukční vrstvy s výrazným podílem popela překryly rozvalené hradby, věže, kostry lidí, kteří odtud spadli a nebyli pohřbeni, zbořené hroby se vším vnitřním vybavením. První požárová vrstva byla datována podle shořelých kmenů průměru 20 - 30 cm, následný požár charakterizuje bílý popel na celé ploše města. To znamená prudký žár. Na místě již nebylo zjištěno žádné následné osídlení. Geologicky se jedná o místo s výskytem popisovaných jevů - výrony síry, asfaltu a soli. Lokalizace jedné ze zaniklých biblických lokalit by sem byla možná. Jedná se o období biblického Lota.

Další lokalita MADABA leží při severovýchodním okraji Mrtvého moře v Jordánsku 50 km jižně od Ammánu. Mezi památkami doby helénské a křesťanské vyniká v kostele sv. Jiří zhotovená mozaiková mapa Palestiny s uvedenými městy Sodoma a Gomora umístěnými na Jordánské straně Mrtvého moře. Dalšími lokalitami jsou i Jericho, Jeruzalém a město Soan z doby Lotovy.

SOAN/ SOA lež u jihovýchodního pobřeží Mrtvého moře. Podle madabské mapy zde na nepřístupném místě stojí klášter. Jeho kostel z roku 605 n. l. byl zachovaným nápisem zasvěcen Lotovi, Abrahamovu vnukovi. V kostele je zachována i jeskyně, ve které podle 1. knihy Mojžíšovy 19:13 pobýval Lot a jeho dcery. Zde bylo zjištěno osídlení uzávěru 3. tisíciletí př. n. l. Nedaleko je zachováno solné a pískovcové skalisko zvané Lotova žena. Lot sem putoval poté, co se oddělil od Abrahama a odešel hledat nové pastviny (1. Mojžíšova 13. kapitola). Zde byla úrodná krajina, v mladší době bronzové zde byla postavena mnohá města - Lot žil ve stanu, byl kočujícím pastevcem. Místní lidé dodnes lokalizují Sodomu a Gomoru k jihovýchodnímu okraji Mrtvého moře. Od města Soan vede k Jordánu vytékajícímu z Mrtvého moře stezka. Nedaleko ní byla objevena pouštní lokalita Báb edh - Dhra. Stála zde pevnost a město postavené z hliněných cihel v mladší době bronzové. Z tohoto místa viděl Lot úrodnou krajinu zavlažovanou z Jordánu. Plavením kulturní vrstvy byly získány obilky ječmene, pšenice, fíků a lnu. Vně hradeb bylo odkryto pohřebiště se 20 000 hroby a 200 000 pohřbenými. To znamená dlouhodobé osídlení místa a možnosti se zde uživit odhadem 1200 let po celou dobu bronzovou. Komorové hroby byly vytesány do pískovce, komory byly velikosti 2, 5 x 2,5 x 1 m.  Místo bylo osídleno celkem 4 300 let. V závěru 3. tisíciletí př. n. l. bylo postupně opuštěno.

Je tedy pravděpodobné, že obě biblická města- Sodoma a Gomora-  stála při jihovýchodním okraji Mrtvého moře v dnešním Jordánsku. Zanikla kolem zlomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. během silného zemětřesení provázeného děsivými výrony síry, asfaltu a působením solných vrstev. Tato pohroma zanechala u tehdejších obyvatel mocný dojem, takže se dodnes traduje nejen lokalizace těchto měst právě sem, ale i ústní tradice o zaniklých městech a legendy (skalisko Lotova žena).

JOSEF A JEHO BRATŘI

Tento příběh byl datován do 17. století př. n. l. V Egyptě vládla dynastie hyksóských faraonů. I v tomto období přicházeli do této úrodné a obilí produkující země nejrůznější lidé. Důvodem byl většinou hlad. Východně od toku Nilu a úrodné Delty byla poušť a jakákoli byť lokální změna počasí či podnebí znamenala boj o život. Tak se do Egypta dostali i Jákobovi synové. Jejich předci byli kočovníky a otec pracoval v zemědělství. Celkem dvanáct synů bylo až příliš uchazečů o otcův majetek, i když nesporně největší nárok měl prvorozený syn. Ruben se sice tohoto postavení nezříkal, ale otcovým oblíbencem se stal Josef. Znamením toho byl pestrobarevný plášť či suknice (nebo obojí). Josefovi bratři přirozeně ha Josefa žárlili. - Pestrobarevný oblek byl objeven na zdobených stěnách hrobky egyptského hodnostáře v Ben Hasana datované do 18. století př. n. l. (XI. dynastie, Střední říše).  Na freskách l mimo jiné zobrazen hlouček pocestných oblečených do pestrobarevných - pruhovaných obleků se vzory - naprosto odlišných od ostatních postav. Muži navíc byli vousatí - byli to Kananejci. Být oblečený do pestrobarevného oblečení převážně červené barvy s dlouhými rukávy znamenalo fyzicky nepracovat a mít odlišné postavení od ostatních. Josefovo postavení tak přimělo jeho bratry, aby při pobytu mimo otcův dům, Josefa prodali za dvacet šekelů stříbra do otroctví procházejícím obchodníkům, kteří jej dopravili do Egypta. Otci řekli, že Josef zahynul. Tehdy bylo běžné, že u hyksóských faraonů byli služebníky příslušníci neegyptského původu. Josef dostal egyptské jméno. Jeho spolehlivost a schopnost vykládat sny jej přivedla až na dvůr faraona. - Pouze za faraona neegyptského původu mohl Neegypťan udělat takovou kariéru jako Josef. Zabezpečil totiž uskladněním obilí a dalších potravin obživu obyvatel i v době neúrody. K tomu dovedl odhadnout a vysvětlit nepříjemné až děsivé sny faraona. Příběh podobný Josefovu byl vyobrazen v hrobce AJIHO, správce krajiny v okolí hlavního města el - Amarny v 15. století př. n. l.

Hlad byl skutečným problémem Egypta, k dispozici jsou zprávy o hladomoru a jeho důsledcích z celého starověku této jinak velmi úrodné země. Hlad a následné nepokoje nakonec vedly k zániku právě Střední říše.  Geologické objevy z prostoru jižně od Egypta signalizují nadměrný výskyt prachu, výbuchy sopek a pád meteoritu právě v době Střední říše. Ve 23. století př. n. l. bylo zjištěno velké sucho a opakovaný hladomor trvající po několik let. Jezero Quarún nedaleko Fajúmské oázy spolu s jedním ramenem Nilu vyschlo. Jeden ze správců země navrhl vykopat k jezeru kanál, který vedl vodu z Nilu až sem. Funguje dodnes. Tento projekt byl datován mezi roky 1850 - 1650 př. n. l., tedy do Střední říše.

Josefovi bratři přišli nakonec rovněž z hladu do města Pí - Ramses (Pitóm a Ramesse) v nilské Deltě, které bylo sídlem tehdejších faraonů. Viz dále Pitóm - Ramesse.

PITÓM - RAMESSE

Ve 2. Mojžíšově 1:11 jsou uvedena tato dvě města jako zásobovací stanice pro faraonovo vojsko při taženích na východ. Na jejich stavbě se měli podílet jako dělníci i potomci Jákoba. Hledání těchto míst ve východní části nilské delty bylo komplikované velkou proměnlivostí této krajiny. Po vyloučení města Tanis (kam bylo sídlo faraonů přestěhováno včetně kamenné architektury se jménem Ramesse II. Velikého po roce 1000 př. n. l.) jako nového faraonova hlavního města bylo výzkumem zjištěno, že se jedná o jednu lokalitu na území současného města Quantír.

Plošným odkryvem bylo od začátku 90. let 20. století v okolí Quantíru objeveno u zaniklého ramene Nilu rozsáhlé město pro desetitisíce obyvatel včetně hutnického střediska produkce bronzu. Ramesse II. se dožil více než 90 ti let a prakticky celou dobu své vlády válčil. V roce 1274 př. n. l. se mu podařilo odrazit v bitvě u Kadeše (Sýrie) Chetity, kteří Egypt ohrožovali. Po smrti tohoto nesporně významného vládce se Jákobovi potomci rozhodli zemi opustit. Vzhledem k dostupnosti bronzových zbraní se v tomto městě mohli i vyzbrojit a ukrást pro sebe dost zlatých a stříbrných předmětů. V této souvislosti se uvažuje i o tom, že Izraelité nebyli jen dělníky na stavbách, ale že vykonávali i strážní službu na východním okraji Egypta - byli tedy ozbrojeni. Pitóm a Ramesse mohou být (podle velikosti města odkrytého u Quantíru) dvěma částmi jednoho města. Podle současné polohy u zaniklého ramene Nilu je víc než pravděpodobné, že po dvou staletích Nil tudy přestal téci a město bylo přeneseno do místa zvaného

EXODUS

V publikované literatuře se ustálily dvě trasy odchodu Izraelitů z Egypta. První vedla z měst nilské delty k severovýchodu podél pobřeží Sinajského poloostrova do území Edomského království a dále do Palestiny. Druhá popisuje čtyřicetileté putování obvodem Sinajského poloostrova do prostoru východně od Jordánu a Mrtvého moře a tudy teprve před řeku Jordán do Palestiny.

Hned na začátku je nutné zdůraznit jeden základní fakt. Slovo „elef“ znamená ve starohebrejštině tisíc, ale současně i slovo rodina nebo oddíl. Údaj o šesti stech tisících nebo rodinách znamená dvě rozdílná množství lidí. Pokud by Egypt opustilo 600 000 lidí, tak by došlo k jeho hospodářskému zhroucení. Pokud se jednalo o 600 rodin (a tehdy byla společnost takto členěná, odhadem 2 - 3 tisíce lidí), pak je reálný jejich odchod ze země, pohyb pouští, možnost využít vodu v pouštních oázách a přežít cestu do Palestiny. Na cestu se Izraelité (společenství víry v jednoho boha, etnicky smíšená skupina lidí) vybavili zlatem, stříbrem a drahými látkami, které ukradli jiným obyvatelům Delty. (Proto za nimi faraon vypravil vojsko). Písemné prameny z 16. století př. n. l. ovšem uvádějí, že Semité nebyli jen manuálně pracujícími lidmi v otrockém postavení, ale i strážci hranic proti vpádům z východu a obchodníky (Exodus 1: 8 - 10). Druhou zásadní podmínkou úspěchu Exodu byl schopný vůdce skupiny - tedy Mojžíš. Ten byl nucen po zabití Egypťana utéci do pouště, kde prožil většinu svého života u Madianců.  Zde se i oženil a údajně žil po čtyřicet let. Jeho zkušenosti týkající se života v poušti a znalostí krajiny s hlavní komunikací mezi Evropu, Asií a Egyptem byly pro Izraelce zásadní (Exodus 13:20, 22, 14:3).

Izraelci údajně prošli suchou nohou přes moře a unikli tak faraonovu vojsku, které je pronásledovalo.  Stalo se to v tzv. Rákosovém moři. Náhlý pokles vody v těchto místech se vysvětluje buď vytlačením vody silným východním větrem či vlnou tsunami po některém sopečném výbuchu ve Středomoří. Chronologicky ovšem nevyhovuje druhá možnost - výbuch sopky na ostrově Santorini (17. - 16. století př. n. l.). Další možnou příčinou by byla vodní vlna tsunami vyvolaná zemětřesením.  Další možností mohl být sopečný výbuch podmořské sopky, která vytlačenou lávou nad sebou odpařila vodu.  Rovněž mohl být mimořádně silný příliv a odliv. Všechny tyto jevy se ovšem netýkají oblasti Rudého moře, ale prostoru podél pobřeží Sinaje a Palestiny, tedy kratší trasy mezi Egyptem a Palestinou. K dispozici jsou letecké snímky tohoto prostoru, na kterých je Rákosové moře (lamsuf) v místě dnešního jezera „Baláh“. Z hlediska egyptských dějin byl odchod několika tisíců lidí cizího původu zcela nevýznamný. Ovšem zkáza armády byla ostudná, v egyptských úředních spisech není o podobném incidentu ani řádka.

Bylo prokázáno, že od 16. století př. n. l. včetně byli v Egyptě usazeni početní Semité (v 16. století písemný záznam o lidech kmene/ národa Habiru) a rovněž i to, že na začátku 13. století př. n. l. žil v Kanaánu/ Palestině lid zvaný Izrael. Exodus nebyl zatím doložen žádným písemným pramenem ani archeologickým nálezem, ale jedná se o zcela reálnou událost. Byl běžné, že hladoví nomádi přicházeli běžně do Egypta, který byl již tehdy oblinou Středozemí. A tyto skupiny rovněž z Egypta odcházely.

JOZUE A BITVA O JERICHO

Už Mojžíš vyvedl z Egypta velmi dobře organizovanou skupinu lidí, kteří byli po třech měsících po odchodu bojovat s Amalekity na okraji Sinaje a v jižním Kanaánu. Byli vyzbrojeni kosákovitými meči a luky se šípy. Rovněž měli k dispozici velbloudy (domestikované nejdříve ve 13. století př. n. l., archeologicky prokázáno). Vlastní boje vedl již Jozue, Mojžíš jen kontroloval dění v bitvě. Pobyt na Sinaji u hory Sinaj je vysvětlitelný ložisky mědi a možnosti zde vyrábět bronz (cín z Afghanistanu, archeologicky prokázáno). Hora Sinaj je popisována v  zeleném plameni, který vzniká při tavení mědi. Izraelité se zde vyzbrojili k dobytí opevněných kananejských měst.

Pravděpodobný je i delší pobyt Izraelitů v pouštní oáze Kádeš- Barnea (Kádeš - Barnej) v jihozápadním okraji Negevské pouště, která byla první větší lokalitou na cestě z Egypta. Protože Izraelci nedostali povolení projít Edomským územím, obrátili se na východ proti Amonitům, které v boji porazili. Celkově se chovali velmi brutálně - vraždili běžně civilní obyvatelstvo a plenili velká území. Takto byli postiženi i Madianci, u kterých našel azyl Mojžíš.

Ačkoli voják Jozue není zatím prokázán jakýmkoli archeologickým či písemným pramenem, musela mít komunita Izraelců po Mojžíšovi dalšího vůdce.

Město Jericho je ve skutečnosti další pouštní oázou jihovýchodně pod horským hřbetem, ze kterého stále vyvěrá pramen vody. Stojí na klíčovém místě možného přechodu přes řeku Jordán, která se nedaleko odtud vlévá do Mrtvého moře. V severním okraji města je zachován pahorek skrývající destrukční vrstvy staré až 8 000 let. Archeologický výzkum potvrdil, že toto místo bylo neustále osídleno právě pro svou strategickou polohu a dostatek vody. Přesto bylo zjištěno i několik období, kdy na návrší stála jen malá vesnice postavená na destrukci předchozího osídlení. A do jednoho takového období přišel Jozue  se svými lidmi. Jozue byl mimořádně schopný voják a nad lidmi měl velkou autoritu. Před vstupem do Palestiny nechával prověřit krajinu svými zvědy, aby se mohl rozhodnout pro úspěšný pochod nebo pro boj. V jeho době (12. století př. n. l.) vyslal své zvědy i do Jericha. Podle nálezů bylo tehdy toto město obydleno asi tisícem lidí. Zvědové získali zásadní údaje v hospodě u prostitutky jménem Raachab. Za jejich poskytnutí jí a její rodině slíbili ochranu v budoucím boji.  Byli však prozrazeni a místní obyvatelé žádali jejich vydání. Raachab odmítla a ukryla je na střeše mezi uskladněným obilím. Líčením způsobu dobytí Jericha je zřejmé, že nadměrným hlukem maskovali Izraelité podkopávání hradeb města. Počet dobyvatelů i obětí je značně nadsazen. Výzkumem bylo potvrzeno, že hradby se sesuly a že je poškodil požár. Dokladem bojů jsou hromadné hroby odkryté vně města. Předměty nalezené u koster identifikují zde pohřbené lidi jako zemědělce i obchodníky.

Při revizním archeologickém výzkumu (1956) bylo ovšem přesnějšími metodami datování zjištěno, že Izraelci našli město opuštěné a jeho hradby pobořené. Na návrší stála jen malá vesnice. Toto zjištění ovšem odporuje dataci Exodu z Egypta v závěru 13. století př. n. l. Palestina byla ve 14. a 13. století plně pod mocenským vlivem Egypta. Syn Ramesse II. Merenptah vytáhl s vojskem v roce 1207 př. n. l. do Palestiny. V nápisu o tomto tažení je uvedeno, že v Palestině již sídlí Izraelci.

Od poloviny 13. století byl objevy na mnoha místech Palestiny vymezen horizont plošného zániku dosavadního osídlení, stopy po četných zemětřeseních (tzv. zemětřesná bouře v Turecku) a vojenské akce tzv. mořských národů. Tehdy zanikla významná města ve Středozemí (např. Mykény, Troja). Noví osídlenci obsazovali i místa do té doby neosídlená. Tak bylo výzkumem zjištěno nové intenzivní osídlení na území tzv. Západního břehu a na náhorní plošině v Izraeli.  Zcela jistě to byli nově příchozí, kteří zde žili již v časné době železné.  Podle jejich hmotné kultury lze stanovit, že to byli spíše chudí lidé prchající před daněmi, vojenskou službou a útlakem. K nim se mohli připojit i kočovníci, kteří přicházeli o zdroj své obživy. Kulturně se ovšem nelišili od ostatních obyvatel Palestiny (Kanaánu) a porovnáním DNA těchto nově příchozích a Kananejců ze severu Palestiny byl potvrzen jejich společný původ. Odlišnost byla jen v jejich náboženství.  A do tohoto prostředí přišla komunita Izraelců z Egypta pod vedením Jozue s monoteistickým náboženstvím.

GOLIÁŠ

Příběh o souboji Davida a Goliáše je řazen do období před rokem 1 000 př. n. l., kdy byl prvním králem Izraele Saul. Bylo to velmi kruté období válek a neustálých bojů, přepadů a osobních střetnutí. Již Saul bojoval opakovaně proti Filištíncům (podle nich název Palestina), které porazil a vytvořil tak první územní celek zvaný království Izrael. David se utkal s Goliášem v údolí Elah, kde proti sobě stála izraelské a filištínská vojska. Podle uvedené míry byl Goliáš vysoký 6 loktů a píď, ty by bylo nejméně 6 metrů!  Jenomže mladý David byl mistrem ve vrhání kamenů a věděl, že mezi očima na hlavě je místo, jehož zásah kamenem může znamenat smrt. To se stalo. David pak usekl Goliášovi hlavu.

SAUL A DAVID

Zprávy o prvních izraelských králích jsou obsahem 1. knihy královské. Při kritickém čtení tohoto textu je velmi dobře patrné, že král David není pozitivní postavou, ale člověkem, který dovedl využít všech svých předností a vytěžit pro sebe co nejvíce. David jednal zásadně ve svůj prospěch, když na sebe upozornil krále Saula. Nejdříve se stal jeho osobním zbrojnošem. Jméno mu sice udělal souboj s Goliášem, ale David odešel do Judska a před Saulovými vojáky utekl k Filištínům. Vytvořil kolem sebe skupinu násilníků a psanců, se kterými vykrádal města a jednal ve prospěch Filištínců, když se od nich nechal najímat jako žoldnéř k bojům proti vlastním lidem. Nakonec se usadil v Hebronu. Plánovitě se spojil s nejvyšším knězem Samuelem k odstranění krále Saula. V době ohrožení země a národa oba bojkotovali útok Filišínců na Saula. Po porážce a smrti Saula a Jonathy v bitvě proti Filištíncům u hory Gilboa v roce 1004 př. n. l. se David nechal potvrdit králem právě od Filištínců. Poté začal bojovat proti Saulovu následníku Isbošetovi, kterého porazil.  Byl totiž manželem Saulovy dcery Míkol, což zakládalo právo ucházet se o královský post. Jakmile se ho zmocnil, začal zabíjet své odpůrce: velitele Isbošetova vojska, Isbošeta samého (přičemž nechal zabít i jeho vrahy), sedm Saulových vnuků nechal dokonce ukřižovat. Nechal v boji zabít manžela své další ženy Betsabé Uriáše Hetejského (Chetitského) a svého syna Absolona.

Pořízením bojových vozů a vylepšením armády David porazil Filištínce. Porazil i okolní království Amon, Moáb,Edom a během tří vojenských tažení i Sýrii (Damašek). Ovládl tak výnosný obchod po cestách jejich územím a těžbu kovů. Ovládal prostor mezi Eufratem a okrajem Egypta. Dobyl Jeruzalém a přenesl sem své sídlo.

DOLY  RÁLE  ŠALAMOUNA

Bohatství, na kterém založil tento izraelský král svou moc, a stavitelské dílo získal Šalamoun podporou obchodu. Má se za to, že obchodoval a podporoval obchod s koňmi zejména pro Egyptské faraony. Dále vyslal výpravu na jih Arabského poloostrova, odkud pocházelo koření, zlato a další cenné zboží. Zcela jistě těžil i z obchodu mezi Evropou, Mezopotámií a Egyptem. Novými nálezy byl identifikován i další zdroj bohatství. Přední Východ má i v pouštním prostředí ložiska důležitých kovů. V době krále Šalamouna existovala centra těžby a zpracování mědi jižně od Mrtvého moře na území dnešního Izraele a Jordánska. První systematickým archeologickým výzkumem zkoumaná je lokalita TIMNA v údolí vzdáleném asi 20 km severně od starověkého přístavu Ecjón - Geberu/ Ejlátu v jižním okraji Negevské pouště. Dalším obdobným centrem zpracování mědi je lokalita FEINAN v jižním Jordánsku východně od jižního okraje Mrtvého moře.  Na obou místech byly objeveny povrchové doly na měděnou rudu, která byla nedaleko od dolů drcena a tavena. Rozbory strusky bylo zjištěno, že výnos mědi z rudy při tavení byl významně zvýšen přidáním tavící látky - zprvu kysličníku železa a poté manganu. Zbytkové množství mědi ve strusce se pohybuje v desetinách procenta! Součástí těžebního areálu jsou hromady strusky, torza tavících pecí a formy na odlévání bronzových předmětů/ kadluby. Velmi brzy bylo zjištěno, že přidáním cínu (významná zdrojová oblast byla v Afghanistánu) či dalších kovů do výše několika procent lze vyrobit bronz.  Hotové výrobky z cínu vytaveného v této oblasti jsou nalézány v zemích Předního východu.

Kromě dokladů těžby a zpracování mědi a produkce bronzu byly získány i nálezy týkající se obživy zde pracujících lidí. Mělo se za to, že v mimořádně suchém a horkém prostředí pracovali jen otroci. Nálezy barevných tkanin ukazují, že ti, kteří přímo tavili rudu a vyráběli zbraně, šperky a nástroje, měli vyšší postavení. Z nálezů zvířecích kostí je zřejmé, že dostávali k jídlu kvalitnější maso (ovčí, kozí rybí), fíky a obilí. Tyto potraviny pocházejí z Palestiny a prostoru západně od Jordánu a mrtvého moře. Ryby byly z vod Středozemního moře. Oba těžební areály leží na území starověkého království Edom, které vzniklo ve 13. století. Moc a sílu vládců této země lze doložit i tím, že nedovolili ve 12. století komunitě vedené Mojžíšem projít svým územím přímo k severu do Palestiny. Rozsah království Šalamouna nebyl územně tak velký, jak je popisováno v Bibli. Jenomže Šalamoun nebyl na rozdíl od svého otce válečníkem, ale diplomatem. Naučil se vyjednávat a ovlivňovat země ve svém okolí ke svému prospěchu.  Podle rozborů nalezených potravin je zřejmé, že zásoboval těžební areály v pouštním prostředí nezbytnými potravinami a svým územím vedl obchod s mědí či bronzovými předměty do filištínských přístavů u Středozemního moře.

NOVÝ ZÁKON

BETLÉMSKÁ HVĚZDA

Stanovení této astronomické události spojované s Ježíšovým narozením je předmětem dlouhodobé diskuse nejen historiků a astronomů. Podle Matouše 2:2 mudrci z východu hledali nově narozeného krále židů, protože viděli jeho hvězdu. Jednalo se nejspíš o učence z perské říše, kteří očekávali podobně jako zoroastristé a monoteisté příchod Spasitele nebeského původu. Při stanovení roku této astronomické události bylo zjištěno, že Dionýsios Exiguus, který se snažil sestavit události doby před narozením Ježíše a po něm, udělal chybu při výpočtu délky vlády císaře Augusta tak, že neuvedl čtyři roky jeho vlády pod jménem Oktavián.

Čínská kniha HAN - ŠU (uložená na universitě v Durhamu) obsahuje popis konjunkci dvou planet datovanou do roku 5 př. n. l. jako planetu se závojem, která byla viditelná 70 dnů. Z pohybu planet se po celý starověk vyvozovaly budoucí události. Podle Bible tato hvězda měnila směr a zavedla ony tři mudrce do Jeruzaléma. Jednalo se o zcela neobvyklé pozorování trojí konjunkce dvou planet datované astronomicky do roku 7 př. n. l. Obě planety se zastavily, pohybovaly se zpět po své dráze a znovu se daly od pohybu, vše během května, září a listopadu roku 7 př. n. l.  Jednalo se o planetu Jupiter (hvězda královská) a Saturn (hvězda židovských králů) pohybující se v souhvězdí Ryb. Toto bylo interpretováno jako výměna vladaře v Izraeli a je zaznamenáno na hliněné tabulce pocházející z Babylonu.

Mudrci měli na cestu do Jeruzaléma dlouhou nejméně 600 km dost času.

APOŠTOLOVÉ

Pocházeli ze židovského etnika provincie Judea. Ta procházela v 1. století n. l. velmi složitým obdobím. Obecný lid tížily daně, chudoba, nemoci, a to vše umocněné nadvládou římské říše.  V zemi řádily lupičské tlupy okrádající pocestné a mnozí lidé se i proti tomu bouřili. Ježíše lidé vítali i jako vůdce, který je od těchto nešvarů osvobodí.

Jakub, Jan, Petr a Ondřej byli rybáři na Genezaretském/ Tiberiadském / Galilejském jezeru (moři). Co ulovili a prodali, pokrylo daně. Byli skutečně chudí a změnou by pro ně byly daňové úlevy. Matouš byl celníkem. Toto povolání bylo sice opovrženíhodné, ale šel s Ježíšem, neboť byl bohatý. Úřad celníka si kandidát koupil, a potom musel od lidí vybrat více, než za úřad zaplatil. Byl to však nejspíš osamělý život, a tak Matouš našel u Ježíše svou společnost. Jidáš Iškariotský byl pokladníkem skupiny apoštolů, byl spolehlivý, ale u Ježíše nenašel to, co hledal - radikální řešení politické a hospodářské situace. Juda, Šimon a Jakub byli nevlastními bratry Ježíše. Dalším apoštolem byl Tomáš, dále i Bartoloměj a Filip. Celkově to byli lidé velmi různé povahy a založení, sjednotit je mohla jen silná osobnost. Cestování ve skupině bylo v tehdejší Judeji rizikové, římští vojáci sledovali takové skupiny v obavě z početných vzpour a vyvolávání nepokojů.  Apoštolové museli mít kromě oblečení a obutí i deku na spaní a proti dešti, dále křesadlo (železo a pazourek) na rozdělání ohně, na obranu či na opatření potravy nůž. Meč měli u sebe dva apoštolové. Potraviny získávali buď darem od jiných lidí za své služby uzdravováním lidí či obecně rozšířeným a židovským zákonem povoleným paběrkováním na polích. Rodiny apoštolů (např. Petrova) se musely živit samy.

Ze severu Judeje byli apoštolové vyhnáni Samaritány (nežidé, kteří přijali Starý zákon). Když jim tito za to vynadali, Ježíš apoštoly pokáral za rasismus. Apoštolové se také dohadovali, kdo bude stát nejvýše při Ježíšovi, žádali o úřady a posty v jeho království. Ježíšova slova o jeho smrti pronesená při poslední večeři nechápali. Ježíše nebránili ani při jeho zajetí římskými vojáky, jen Petr zaútočil a jednoho z nich poranil. Nakonec se strachy rozutekli a k Ježíšovi se nehlásili.

Apoštol Petr

Katolická tradice má za to, že Petr byl někdy v roce 64 n. l. zabit během císařem Neronem nařízeného pronásledování křesťanů a byl pochován pod dnešním Petrským chrámem ve Vatikánu. Petra si Ježíš vyvolil za svého následovníka i přes jeho temperamentní povahu, i přes jeho velký temperament a z něho pramenící problémy.  Petr byl sice průměrný člověk, ale byl ochotný a dovedl i riskovat. V metafoře o skále, na které Ježíš založí svou církev, je zaměněn význam jména Petr totožný se slovem skála. Petr opakovaně selhal -  opakovaně Ježíše zapřel, nedovedl se ovládat a přiznat pravdu. Bál se o život, o majetek, a přitom musel vidět Ježíšovy zázraky v podobě uzdravení nemocných.

V podzemí kostela St. Donatella v Římě jsou zachovány katakomby s hroby ve výklencích a s freskami z 1. století n. l. Kromě portrétů zemřelých je zde i freska s portrétem světlovlasého muže s vousy - Petra, který v Římě pobýval. Pod bazilikou ve Vatikánu byla v roce 1939 odkryta chodba s hrobkami ve výklencích zasypaná brzy po roce 312 n. l. (začátek stavby baziliky Konstantina Velikého). V prostoru pod oltářem byla odkryta zeď a kostrový hrob s ostatky několika jedinců. Hrobka byla zasypána asi 1300 kusy mincí. Poblíž byl na zdi objeven nápis a mramorem obložený výklenek s uloženými kostmi datovaný do 1. století n. l. Kosti patřily asi 60 - 70ti letému muži. Byly zabaleny v purpurové látce protkané zlatými nitěmi. Nápis na zdi zní: zde je Petr. Ve městě Kafarnaum u Genezaretského jezera se ukazuje atriový dům podle tradice připisovaný Petrovi. Petr byl sice rybář, ale nebyl chudý a měl rodinu. Při poklesu hladiny jezera byl v roce 1985 v bahně u břehu odkryt dřevěný člun z 1. století n. l. pro dvanáct rybářů.

Apoštol Jakub

Byl nevlastním starším bratrem Ježíšovým. Ve sboru, do jehož čela se v Jeruzalémě dostal, chtěl jen židy a nechápal kazatelskou činnost apoštola Pavla mezi „pohany“. Ježíšovo učení přijal až po jeho smrti. Stejný názor měl i Petr, který pobýval v Římě na misijní cestě.

Apoštol Pavel

Nebyl mezi původními dvanácti Ježíšovými společníky. A přesto je zván apoštolem národů. Byl žid a příslušník vzdělané skupiny kněží - farizeů, dostalo se mu vzdělání u velkých soudobých vzdělanců (Skutky 5:34, 22:3).  Zjevením Ježíše Krista na cestě z Damašku se stal křesťanem. Byla to zásadní změna, protože do té doby Pavel křesťany pronásledoval. Na své cestě prošel Středozemím, plavil se do Malé Asie, chystal se na cestu i do Španělska. Všude zakládal křesťanské sbory, byl nadaným řečníkem a dovedl dobře a vtipně argumentovat.

MARIE Z MAGDALY

Magdala je malá vesnice při severozápadním okraji Genezaretského jezera v Galileji. Lidé zde žijící byli rybáři a živili se rovněž tkaním látek a závěsů. Marie z Magdaly se připojila ke skupině židů následujících Ježíše. O ní se zmiňují i nebiblická (gnostická) evangelia nalezená v Naghamadí v Egyptě (viz archeologické a písemné prameny). Údajně byla duševně nemocná, Ježíš z ní vyhnal zlé síly (sedm ďáblů). Nejspíš to však byla týraná a zneužívaná žena, která následkem toho trpěla duševní poruchou. Janovo evangelium ji uvádí u Ježíšova kříže na Golgotě společně s jeho matkou a sestrou poté, kdy všichni apoštolové odtud utekli. Marie z Magdaly pomazala Ježíšovo mrtvé tělo vonnou mastí. Byla to ona, která třetí den nenašla jeho tělo v hrobce Josefa z Arimatie, kam byl urychleně pohřben po sejmutí z kříže. Apoštolové jí nevěřili, když jim řekla, že jen jí samotné se u skalního hrobu Ježíš ukázal s tím, aby jim toto vše řekla. Poté již o ní není v biblických textech ani slovo.