Defenestrace v českých dějinách 1419, 1483 a 1618

První pražská defenestrace.

K této násilné události došlo v neděli 30. července 1419 v Praze. Tehdy byli králem Václavem IV. dosazení protihusitští novoměstští radní zabiti davem lidí. Způsob jejich smrti - vyhození z okna - de fenestro - dalo jméno tomuto ráznému aktu, který se v českých dějinách opakoval prozatím třikrát. 

Událostem neděle 30. 7. 1419 předcházel bouřlivý vývoj. Jeho začátkem byla vražda Mistra Jana Husa 6. 7. 1415 odsouzeného na církevním koncilu v Kostnici za kacířství.  Velkým rozhořčením nejen obyčejných lidí po Husově smrti byl i stav tehdejší církve. Snahy o nápravu jejich nezřetelnějších zlořádů byly bez výsledku. Spor byl veden i o přijímání z kalicha. V textu evangelií je text o podávání chleba i vína tak, jak to stanovil Ježíš. Tedy pod obojím způsobem. Katolická církev to změnila tak, že věřící přijímali pouze chléb. Šlo o to, zda je přijímání z kalicha potřebné k dosažení spásy. Do Čech totiž začaly přicházet výnosy kostnického koncilu. Nový papež Martin V. vyzývaly Čechy, aby okamžitě zanechali kacířství. Za ně papež považoval přijímání z kalicha a podporu učení Johna Viklefa mimo jiné i Janem Husem. Do sporu se vložil i římský král Zikmund Lucemburský, budoucí dědic české koruny. Zikmund opakovaně napomínal svého bratra Václava IV., aby království vrátil do římské církve a aby zacházel s českým lidem řádně. To znamenalo, aby zakročil proti kacířům. Král Václav neměl příliš silnou motivaci, aby těmto příkazům a napomínání z několika stran vyhověl. Do své smrti kolísal mezi katolickou církví a jejími kritiky. Arcibiskup pražský Konrád z Vechty vyhlásil nad Prahou interdikt. Tím byly zakázány veškeré svátostné úkony - křty, svatby, pohřby. To byla pro život středověkého člověka veliká nesnáz. Dalším sporem byl spor o fary, kde bylo možné podávat chléb i víno. Do disputací a veřejných sporů se vložil král Václav IV., který určil pouze čtyři kostely, ve kterých to tak mohlo být. Nikde jinde. Proti tomu se vzbouřili zejména nemajetní lidé žijící v pražských městech. Svoboda vyznání byla stále více předmětem kázání mnohých kněží a farářů. V Praze byl mezi nimi nejznámějším Jan Želivský.

Další velké pobouření zejména mezi universitními mistry vyvolala v roce 1416 v Kostnici další násilná smrt universitního mistra a doktora teologie z Oxfordu. Jeroným Pražský byl stejně jako Hus odsouzen koncilem jako kacíř a upálen. Na vzrůstající radikalizaci obyvatelstva reagoval i král Václav. Druhého prosince přikázal vrátit pražské fary vyhnaným katolickým farářům.  Poté následoval rychlý sled událostí, ve kterých se stále více ukazovala nesmiřitelnost postojů obou stran: 10. ledna 1417 veřejně vyhlásil arcibiskup Konrád z Vechty zákaz kalicha a po protestu mistrů Karlovy university zakázal 20. ledna mistrovské zkoušky studentů. Tím přirozeně vyvolal velkou nevoli. Čeněk z Vartenberku donutil světícího biskupa vysvětit nové kněze hlásící se k reformaci.  Dne 13. března byli na nádvoří pražské Karlovy koleje Mistři Petr z Uničova a Jan z Hradce násilím donuceni písemně změnit své protihusitské postoje. Na koncilu v Kostnici byl 11. 11. 1417 zvolen nový papež Martin V. Tím - alespoň formálně - skončilo papežské schizma. Tento papež v únoru 1418 potvrdil Kostnické dekrety proti českým kacířům i pražské univerzitě.

Hned 16. ledna 1419 poslal římský král Zikmund Lucemburský svému nevlastnímu bratru Václavovi IV. list, v němž ho opětovně vyzýval k nápravě poměrů. Zdůraznil, že Václav IV. by mohl přijít o trůn. To se mu stalo v roce 1400, kdy byl zbaven císařské koruny.  V únoru 1419 - s výslovným odvoláním na Zikmundův nátlak - vypověděl král Václav IV. z Prahy Mistra Jana z Jesenice a zčásti vrátil katolické faráře a kněze do jejich úřadů, odkud byli vyhnáni věřícími přijímajícími pod obojím způsobem. Na to 26. února odvolal arcibiskup Konrád z Vechty interdikt nad Prahou.

Dění se přesouvalo mimo Prahu.  Dne 16. dubna se na kopci Burkovák (jinak Tábor) mezi Pískem a Sezimovým Ústím sešel tábor venkovského lidu zvaný pouť na horu s kázáním reformních kazatelů. V červnu došlo v Praze k násilným střetům se dvěma oběťmi, 18. června zaútočil husitský dav na kostel sv. Mikuláše po předchozí smrti jednoho z účastníků protestu. V závěru června byl král Václav při návštěvě kostela sv. Apolináře obklopen davem husitských poddaných včele s knězem Mikulášem z Husi. Ten přednesl králi požadavek navrátit poměry ve městě před únor 1419. Král
odpověděl vypovězením právě Mikuláše a 6. července (provokativně na výročí) kompletně vyměnil radní na novoměstské radnici. Přirozeně to byli jeho stoupenci a zčásti i katolíci. Ty předchozí - prohusitské - vinil z nepokojů ve městě. Noví konšelé zatkli několik husitů nejspíš blízkých podporovatelů Mikuláše z Husi, vyhnali z far husitské žáky a zakázali husitská procesí.  Poslední zákaz byl směřován především proti Janu Želivskému.  Dne 22. července na další husitské pouti na vrchu Burkovák (údajně s 40 000 účastníky) se Pražští husité a organizátoři poutí dohodli na vzájemné pomoci, včetně plánů na 30. červenec.

30. červenec 1419

Lidé husitské víry se nejprve shromáždili v chrámu Panny Marie Sněžné na nedělní mši.  Kázal kněz a pozdější vůdce pražských radikálů Jan Želivský. Ten rozhořčeně zaútočil na novoměstské radní dosazené zcela nedávno králem na radnici a na jejich postoje vůči obyvatelům. Liturgie začala jako obvykle a podávalo se podobojí způsobou.  Následná násilná akce byla zřejmě předem plánována, protože mnoho stoupenců Želivského se dostavilo ozbrojeno.  Nebylo to poprvé. Po kázání táhl dav odhadem tisíce lidí ke kostelu sv. Štěpána a kostel násilně obsadil. Na místě byla sloužena mše a podávání svátosti podobojí. To bylo proti královu zákazu, tento kostel k tomu nebyl králem určen. Nejspíš odtud Želivský vedl dav k Novoměstské radnici. Zde lidé požadovali propuštění vězňů odsouzených za církevní prohřešky. Dav radnici zcela obklopil a většina konšelů, kterým se nepodařilo okamžitě utéci, se ocitla v nebezpečí. Osobě byl purkmistr Jan Podivínský požádán o propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí. Po odmítnutí dav prolomil vrata do radnice a přítomné konšely vyhodil z oken a zabil. Nikdo z radních nepřežil. K vraždění přihlížel Želivský a s monstrancí v ruce pobízel k dokonání tohoto násilí. Šaty a šperky zabitých zůstaly nedotčeny.

Podle svědectví kronikáře Vavřince z Březové se útoku na radnici zúčastnil i Jan Žižka, tehdy ještě jako služebník na dvoře českého krále. Kronikář jej nazývá Jan Žižka jednooký. Jan Žižka se brzy poté stal hejtmanem novoměstského vojska. Tím se ovšem postavil proti králi Václavovi.  Jeho čeledínem nebo panošem se Žižka stal nejdéle po návratu z bitvy u Grünwaldu v roce 1410. Zde bojoval jako žoldnéř na straně polského krále a litevského knížete proti řádu německých rytířů. Účast Jana Žižky při událostech 30. 7. 1419 je vysvětlitelná i tím, že i králova čeleď se účastnila protikatolických akcí stoupenců církevní reformy. Král Václav byl stejného smýšlení a s katolickou církví měl své spory (Johánek z Pomuku). Královna byla přívrženkyní a podporovatelkou Mistra Jana Husa.

Jan Želivský byl vůdcem změny v Novém Městě pražském. Opakovaně (celkem třikrát) se před 30. 7. 1419 pokusil neúspěšně nahradit zvolené konšely radikálními stoupenci husitů. Kněz Vilém (životopisec Želivského) a Mistr Jakoubek ze Stříbra obvinili Želivského z radikalismu a viny za všechno krveprolití. Na jaře 1420 to byl právě Želivský, který svými slovy povzbudil lid k obraně Prahy před vyhlášenou křižáckou výpravou. Obyvateli Nového Města pražského byli především řemeslníci a chudí lidé. A bylo převážně české. U těchto obyvatel měl Želivský úspěch. Náprava
církve se od původně pokojného způsobu odstranění zlořádů posunula k násilnému řešení. O dva roky později byl i sám Želivský (včele husitského vojska) účastníkem zabíjení nepřátel husitů (srpen 1421, město Most).

Násilná akce v neděli byla zcela neobvyklá, protože neděle byla považována za den božího klidu a míru. Jenomže před novoměstskou radnici se rychle scházeli lidé povzbuzeni zprávou o kázání Želivského a násilném obsazení kostela sv. Štěpána. Na žádost nových konšelů vyslaní královští ozbrojenci přišli k radnici pozdě. Jen z dálky sledovali všechno dění a nakonec utekli.

Král v Praze byl jen málokdy. Z politických i osobních důvodů se obával o svůj život. Sídlil na Novém hradě v Kunraticích, asi hodinu jízdy na koni od Prahy. Pouhých sedmnáct dní po defenestraci - tedy 16. srpna - zemřel.

Po jeho smrti se o práva na český trůn přihlásil jeho mladší bratr Zikmund Lucemburský.  Část české a moravské šlechty jej také přijala a holdovala mu. Česká husitská šlechta ho na čáslavském sněmu 1421 odmítla. Nastálo dlouhé období, kdy se české země ocitly bez krále.

Pramenem k těmto událostem jsou dvě soudobé kroniky. Prvním je latinsky psaná tzv. Husitská kronika právníka a spisovatele Vavřince z Březové. Autor pracoval pravděpodobně v královské kanceláři, po roce 1419 byl písařem Nového Města pražského, byl profesorem na Karlově universitě a zámožným měšťanem.  Zmínky o něm sahají do roku 1437. Jeho líčení defenestrace je velmi stručné, ale faktograficky dostatečné. Jako hlavního
aktéra všeho je v ní uveden kněz Jan Želivský. Vavřinec z Březové složil i veršovanou skladbu o útěku křižáků před bitvou u Domažlic v roce
1431 a reakcích hlavních osob tohoto dění (císař, papež, lid Německých zemí). Na mnoha místech textu jsou patrné Vavřincovy pro husitské postoje. Radikální směry husitství - táborští bratři - mu jsou cizí a rozhořčeně popisuje jejich zlé skutky.

Dalším písemným pramenem k událostem 30. 7. 1419 je Kronika Čechů sepsaná kardinálem Aeneasem Piccolominim, budoucím papežem Piem II. V porovnání s obdobím vlády Karla IV. byly události husitského období pro tohoto katolického hodnostáře naprosto nepřijatelné. S husity se setkal již na basilejském koncilu v roce 1432 a dění v Čechách poznával zprostředkovaně při své činnosti na císařském dvoře či u papežské kurie. V písemném styku zůstával po dlouhou dobu s několika českými šlechtici. Osobně jednal i s Jiřím z Poděbrad, Oldřichem z Rožmberku a dvakrát dokonce navštívil město Tábor. V roce své papežské volby dopsal a k uveřejnění připravil své české dějiny. Jím zhotovený text je psán elegantním jazykem učence, ale jeho faktografická hodnota je nízká. Je to spíše mozaika různých informací z velké části neověřených, které řadí k sobě v protikladných větách. Mnohé údaje jsou nepravdivé a nereálné. Události nejen roku 1419 popisuje zmatečně, přidává své osobní hodnocení a fakta, která uvádí, nelze ověřit. Husitství je pro něho poblouzněním, kacířství zločinem. Oblíbenost této kroniky byla dána autorovým povzdechem, proč Bůh dopřál právě českým kacířům tolik velkých vítězství...

Další kronikou jsou tzv. Letopisy české. Zde kromě popisu celého dne jsou uvedena i jména jedenácti obětí z řad radních z Nového Města.
Letopisy jsou souborem různě obsažných textů několika autorů psaných od 30. let 15. století do 20. let 16. století.  Celkem se jedná o 35 rukopisů, které byly opakovaně vydávány. Nejstarší rukopisná verze událostí z 30. 7. 1419 je odsuzuje jako "velký a neslýchaný mord".

Seznam defenestrovaných:

Purkmistr Jan Podvinský

konšelé: Čeněk Patriarcha,Rehla Drevník, Jan Humpolec (bývalý konšel), Václav Barbořina, Jan Ryba a Sasín.

Husitská kronika Vavřince z Březové: Potom téhož roku v neděli po sv. Jakubu, jinak 30. dne měsíce července, byli purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného lidu a Jana Žižky, dvořana svrchu jmenovaného českého krále, za to, že se posmívali procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí oltářní od svatého Štěpána Na rybníčku do kláštera blahoslavené Panny Na písku, ohavně shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a usmrceni, tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém hradě, vzdáleném skoro míli od Prahy. Konečně bylo se souhlasem obou stran usneseno, aby se Novoměstská obec pokořila králi za výtržnost, které se dopustila, shodivši konšely od něho ustanovené a hanebně je usmrtivši, a král aby potvrdil nové konšely od obce tehdy zvolené. A to se vskutku i stalo.

Kronika Bartoška z Drahonic: Léta Páně 1419 v neděli po sv. Jakubu /30. července/ byli rychtář Mikuláš, purkmistr a konšelé Nového Města pražského svrženi z oken radnice a zabiti Žižkou a jeho spolčenci

Historie
česká Aenease Silvia Piccolominiho:Avšak 30. června se sešli kacíři v kostele karmelitánů, ozbrojeni obešli s nejsvětější svátostí mnoho ulic a kostelů až ke kostelu svatého Štěpána a tam vydrancovali dům kněze, který nesouhlasil s jejich bludy, a rozzuřeni zamířili s mohutným křikem k radnici. Jedenáct konšelů zachvácených strachem se spasilo útěkem, sedm, kteří zůstali, a s nimi městský rychtář a několik jiných měšťanů bylo okamžitě polapeno a vyhozeno z nejvyšších oken na náměstí; nabodli se na kopí a sudlice rozezleného lidu a poskytli roztrháni hroznou podívanou; mnich Jan stál při tom na náměstí a ukazoval svaté Kristovo tělo davu dychtícímu po krvi. Když královský komoří, který přispěchal se třemi sty jezdci, aby uklidnil vzpouru, spatřil zuřící dav, dal se v obavě o svůj život na útěk.

Druhá pražská defenestrace v roce 1483.

Po smrti krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471 se stal jeho nástupcem král Vladislav II. z rodu Jagellonců. Mimo jiné přislíbil tento katolický král ochranu země i jejich obyvatel v jejich víře. V obojím však selhal. Na čas dokonce přenechal vládu nad Moravou i Slezskem uherskému králi Matyášovi. Pro katolíky a nově příchozí obyvatele polského a německého původu byl král povzbuzením v její snaze získat v husitském království
silnější pozici. Brzy docházelo k slovním i fyzickým útokům katolických kněží a věřících proti utrakvistům - tedy přijímajícím chléb i víno. Ti byli v jejich očích kacíři. Nekatolická církev měla sice svůj úřad - konzistoř, ale byla v organizaci své činnosti a postavení velmi slabá. I proto nechal král Vladislav bez obav uvěznit i několik utrakvistických kněží na Karlštejně. Několik z nich i zemřelo. Jen po opakovaném nátlaku byli stále věznění utrakvisté propuštěni v roce 1480. Kněží podobojí byli i na veřejnosti napadáni a vyháněni ze svých far. Věřící podobojí byli osočováni a napadáni pro své údajné kacířství.  Spory a různé střety zvyšovaly napětí v zemi.

Všechny tyto problémy vnesli na jednání zemského sněmu konaného v roce 1478 utrakvističtí šlechtici. Král zapomněl, že jej na trůn povolal národ téměř úplně nekatolický. Naopak byl viditelně překvapen vysokým počtem účastníků tohoto sněmu. Na něm se hovořilo o porušování králových slibů o náboženském míru a toleranci, o popírání platnosti koncilem v Basileji přijatých kompaktát, o odpírání svěcení utrakvistických kněží a o opuštěných farách. Naopak katolíci byli králem podporováni v útocích proti nekatolíkům. Na následujícím sněmu 1479 bylo zřejmé, že katolická strana sílí. Konvertovali k ní příslušníci několika mocných a bohatých šlechtických rodů. Na dalším zemském sněmu v roce 1481 se rokovalo o řešení stále stejných problémů. Utrakvističtí šlechtici znovu požadovali na králi řešení náboženského útisku své víry katolíky, kteří je stále napadali. Katoličtí páni vyháněli ze svých statků nekatolické faráře, proti nekatolíkům se kázalo v katedrále sv. Víta na Hradě a v několika pražských klášteřích, pro utrakvistickou církev stále nebylo ustanoveno arcibiskupství. Nekatoličtí kněží i věřící byli systematicky trestáni i za drobné přestupky. Katoličtí radní utiskovali utrakvistické radní i měšťany. - Trvalé neřešení těchto problémů vedlo k tomu, že utrakvistická šlechta postupně odmítala na sněm jezdit.

V roce 1482 přijel do jihočeského Písku biskup, který začal ochotně světit utrakvistické kněze.  Brzy přijel i do Hradce Králové. Byl to santorinský biskup Augustin Lucian a už před svou cestou do Čech světil v Itálii mladé české muže na kněze. Král a katolická strana v Čechách byli papežem žádáni, aby tohoto biskupa zatkli a uvěznili. Jeho činnost přirozeně podporovala strana podobojí. Nejdříve město Žatec a dále i Hradec Králové začaly vytvářet jednotu s okolními městy k ochraně jeho osoby a k ochraně utrakvistů, jichž bylo v království devět z deseti obyvatel. Ve východních Čechách byli včele těchto akcí Mikuláš Trčka starší z Vlašimi, Mikuláš Trčka mladší na Lipnici, Petr Kdulinec z Ostroměře a na Smrkovicích a Mikuláš Trčka mladší z Hořic a na Pecce. Tito šlechtici se zavázali trestat porušování zákonů, nedodržování smluv a jakékoli útoky na utrakvistické kněze i věřící. Všechny tyto události zvyšovaly napětí mezi oběma konfesemi a občas přerůstaly ve fyzické násilí.

V lednu 1483 vybral král deset katolických šlechticů k rokování o všech problémech s nekatolíky. Utrakvistická šlechta zvolila mezi sebou dvacet šlechticů, kteří opět naléhali na krále, aby došlo k nastolení pokoje v zemi a aby byly trestáni všichni provinivší se bez ohledu na víru. Bezvýchodnost jednání charakterizuje i skutečnost, že král žádal, aby Kompaktáta (která byla v roce 1432 potvrzena basilejským koncilem a králem
Zikmundem Lucemburským a stala se platným zemským zákonem), potvrdil papež!

Král i nadále prosazoval katolíky nebo ty podobojí, kteří byli ochotni ke kompromisům ve věcech víry nebo by se dali uplatit. Tak se stalo, že králem jmenovaní radní v Praze a Kutné Hoře začali bez ohledu na své postavení využívat své úřady k osobnímu obohacení, nechávali se uplácet ve věcech majetkových i věroučných a dopouštěli se všemožných nespravedlností. Měli své špehy a udavače a ve městech nastolili ovzduší strachu. V tomto ovzduší agresivně působili katoličtí faráři a kněží a snažili se přinutit lidi ke konverzi.

Celý rok byla v Čechách morová nákaza, král pobýval v Třebíči, kde onemocněl. Pražští konšelé nechali uzavírat pražské ulice řetězy a městským posádkám nařídili pohotovost. Šířily se zvěsti, že právě oni se domluvili k útoku proti utrakvistům na 25. - 26. Září. Prý sestavili seznam osmdesáti nejnebezpečnějších z nich, které chtěli zabít. Dále chtěli vyhnat všechny utrakvistické kněze a měšťany z Prahy. To vše vyvolalo velké obavy ze spiknutí.

V neděli 24. září 1483 ráno vyzváněly na poplach zvony nejprve na Týnském kostele. Následovalo zvonění na dalších kostelích. Na Staroměstském náměstí a před radnicemi pražských měst se shromáždili ozbrojení lidé. Na radnici právě zasedali radní. Poslali svého člověka zjistit, co se děje. Ten byl na náměstí zabit. Purkmistr chtěl nechat uzavřít radnici, ale dav tomu zabránil a radnici obsadil. Radní podobojí pokojně odešli, katoličtí byli uvězněni. Purkmistr byl zraněn a předstíral smrt. Poté byl vyhozen z okna radnice. Kupodivu přežil. Při útoku na radnici bylo zabito několik lidí převážně německého původu. Městská stráž nezasáhla, protože náměstí bylo naplněno lidmi.

Na Novém Městě se vše událo ještě bouřlivěji. Sedm konšelů bylo zabito a jejich mrtvá těla vyhozena oknem na náměstí. Dva zahynuli skokem z oken.  Zvláště těžce byl napaden a zabit primas Páral proslulý svým vyděračstvím a lakotou. Lidé se rozptýlili po městě, dalším cílem byly bohaté židovské domy a kláštery. Několik mnichů bylo rovněž zabito. Vše bylo odpovědí na zpupnost a porušování zákonů právě radními a purkmistry. Na Novém městě byla zavedena vojenská pohotovost a strážní služba. Bez násilí byl dokonce obsazen Pražský hrad. Purkrabí si vyžádal ochranu katedrály a kanovníků u sv. Víta. Králi byl poslán list o tom, co se stalo. Utrakvisté psali, že byli k této akci donuceni a že nebyla směřována proti králi.

Celkem bylo uvězněno asi 250 Němců katolické víry. Bylo s nimi hrubě zacházeno, vyvázli jen konvertující. Ostatní byli z města vyhnáni a jejich majetek byl zabaven. I mučením byli vyslýchání uvěznění konšelé, deset jich bylo popraveno. Soud byl veřejný a bylo k němu přizváno i množství německých měšťanů a katolických věřících.

Popraveni byli: Jan Klobouk, purkmistr Starého Města, konšelé Publik, Chánický a Stodola. Z Nového Města: purkmistr Šimon Měšečník, konšelé Truhlička a Kahoun. Na Malé Straně zahynul purkmistr a jeden radní.

Král i katolická strana byli zděšeni nenadálým odporem utrakvistů. Král byl rozhořčen, protože si myslel, že v Čechách postupně zavede katolictví a prosadí návrat většiny obyvatel do katolické církve. Své vojsko (asi 8 000 vojáků) poslal obsadit Kutnou Horu, aby nenásledovala Prahu. Bylo pozdě, obyvatelé Kutné Hory město zavřeli a obsadili hradby.  Později pustili do města jen krále a jeho nejbližší. Vladislav dokonce žádal o vojenskou a finanční pomoc  z Polska a z Bavorska. Nikdo mu nepomohl. Papež Sixtus IV. vyzval okolní katolické krále a císaře ke křížové výpravě proti českým kacířům. Jenomže císař a uherský král válčili proti sobě navzájem, polský král musel čelit úrokům Turků a německá knížata se neodvažovala porušit mír s Čechami.

Vladislav byl přinucen ke smírnému jednání, prostředníky mezi ním a povstalými utrakvisty byla katolická knížata Minsterberská - synové krále
Jiřího - Hynek a Jindřich. Král musel potvrdit městské svobody, povolit církevní činnost biskupu Lucianovi a volbu konšelů ze seznamu osob navržených měšťany. Utrakvisté se zavázali vrátit uloupený židovský majetek, který byl ve skutečnosti majetkem krále. Dále nahradili majetek vypovězených německých měšťanů. Všechny tři pražská města nabídla králi veřejné zadostiučinění jako svému pánu spojené s odevzdáním klíčů, pečetí a vydáním pražského Hradu. Král toto přijal až následující rok. Brzy poté se odstěhoval ze dvora u Prašné brány na opravený Hrad. Všechna jednání byla ukončena tzv. Kutnohorským smírem až v roce 1485. Podle něho byla v zemi nastolena náboženská tolerance s výjimkou pro Jednotu bratrskou, která zůstávala i nadále mimo zákon. Tolerance víry byla zcela jedinečnou situací v celé Evropě. Stát přestal zasahovat od sféry práv a svobod vyznání.

Ze Starých letopisů českých:

Věrní Čechové tedy nečekali, až budou na radnici zvonit ke šturmu, a ve středu před sv. Václavem 24. září dali zvonit v Týnském chrámu a hned potom i v jiných kostelích. Rychle se shromáždilo mnoho sousedů, bylo osm hodin ráno, a šli se zbraněmi ke staroměstské radnici, kde už předem byl Bohuslav Legát od Ráje, čestný a odvážný měšťan, s dalšími pražskými sousedy. A pan Bohuslav zvedl oštěp, který držel v rukou, a mrštil jím o práh, až se zabodl. Ve vratech radnice stál purkmistr od Klobouků, a když přišli k radnici, ptal se jich, co chtějí. Odpověděli mu, že přišli z rozkazu konšelů. On jim poděkoval za projevenou poslušnost a nařídil jim, aby tam počkali, a chtěl před nimi vrata zavřít. Ale oni se na něho vrhli, purkmistr utekl nahoru a schoval se. Tak se dostali do radnice, zajali purkmistra i s konšely, zavřeli je do velké síně a zakázali jim vycházet ven. Ale purkmistr vyšel do velké síně a jeden mu hned probodl nohy sudlicí. Purkmistr se tvářil jako mrtvý, a protože nechtěli, aby tam ležel jako mršina, táhli ho k oknu, že ho shodí z radnice, ale on se chytil zábradlí v okně a nechtěl se pustit, dokud ho přes ruku nepraštili kladivem. Dopadl na zem a ležel u radnice jen v košili a celý zkrvavený.

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Ve středu 24. září, v 8 hodin, dáno nejprve s věže kostela Teynského znamení, po čemž i hned udeřeno na zvony po všech kostelích Pražských. V
okamžení hemžily se všecky ulice lidem branným, ježto pod vůdci smělými hrnuli se k radnicím všech tří měst, když právě konšelé měli zasedání svá. Nemeškali také tito dáti s radnice zvoniti ke šturmu, ale již pozdě a jen k většímu svému i svých věrných neštěstí: nebo ti kteří zbraní v rukou pospíchali konšelům ku pomoci, a mezi nimi drahně Němcův, bez nesnáze přemoženi, někteří zbiti a větší díl zjímáni jsou. Staroměstská obec, osadivši radnici, zatknula všecky tam postižené konšely bez krveprolití; jen purkmistr Klobouk a konšel Publik raněni jsou, když outěkem vyváznouti usilovali. Mnohem krvavěji počínali sobě novoměstští; nejen že povraždili všecky postižené na radnici a vyházeli mrtvoly okny ven, ale dopídivše se některých uteklých, vychladili se na nich ukrutně jako na předním konšelu Páralovi, a zachovali jen několik zjímaných k odsouzení. Po takovémto zničení úřední moci branné chátra bezuzdná, nemajíc koho se báti, udeřila nejprve na kláštery, zejména na Bosáky u sv. Ambrože a na mnichy u sv. Jakuba, ježto z města vyvedeni jsou; pak obořila se na židy, a zloupivši je hanebně nabrala u nich kořistí všelikého druhu bez počtu.

Třetí defenestrace 23. 5. 1618.

I třetí pražská defenestrace byla součástí hnutí za náboženskou svobodu v Českém království. Ta první byla na začátku vojenské fáze - husitských válek, druhá v době ohrožení náboženské svobody a třetí ve změněné situaci na rozdíl od obou předchozích. Všechno dění směřovalo k prosazení náboženské svobody a svobody svědomí. To bylo v tehdejších dobách v Evropě zcela ojedinělé a jedině v Čechách to bylo na čas uvedeno v život.

Po smrti císaře Rudolfa II. (podobě jako po smrti krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471) se jeho nástupce a bratr Matyáš snažil posílit katolickou církev representovanou českými katolickými rody a šlechtici v nejvyšších zemských úřadech. Stejně působili v Čechách i vyslanci španělského krále, papežští nunciové a vyslanci. V roce 1561 bylo obnoveno pražské arcibiskupství. Pro Matyáše i Ferdinanda Štýrského byl překážkou Rudolfův majestát, kterým císař 9. července 1609 písemně potvrdil dlouho požadovanou náboženskou svobodu pro naprostou většinu obyvatel českého království. Jednání se tehdy účastnili i někteří budoucí defensoři: Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Schlik a Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Silným argumentem českých nekatolických stavů byla existence stavovské armády. Stavy zvolení defensoři - ochránci Majestátu - měli střežit práva zaručená listinou svobod a na jejich ochranu v době ohrožení měli svolat stavovský sjezd. Po nucené abdikaci císaře Rudolfa II.  (vpád vojska pasovského biskupa 1611) byl ještě v roce 1611 korunován jeho bratra Matyáš.

Velmi závažné rozhodnutí učinili čeští stavové v roce 1617. Stále bezdětný Matyáš (a většina jeho bratrů) určil za svého nástupce svého bratrance Ferdinanda Štýrského. Už tehdy věděli čeští nekatoličtí šlechtici, že ve věcech náboženské svobody je Ferdinand nebezpečný člověk. Velmi násilným způsobem provedl rekatolizaci v doté doby svobodném stavovském a převážně nekatolickém Štýrsku, které získal jako své panství. Na českém sněmu měl o Ferdinandově volbě a důvodech jejího odkládání hovořit Jáchym Ondřej Schlik. Toho však v rozmluvě zastrašil sám Ferdinand, který byl jediným kandidátem. Jen čtyři volitelé trvali na odkladu volby k získání názoru z Moravy a Slezska (Thurn, Colona z Felsu, Valentin Kochan z Prachové a Maxmilián Hošťálek). Ferdinand Štýrský byl českými stavy přijat bez řádné volby. Příslib potvrzení všech privilegií, majestátů, svobod, práv a obdarování českého království zůstal slibem. Na radu jezuitů podepsal Ferdinand i Majestát, který byl podle nich na Rudolfovi vynucen násilím a tudíž byl neplatný.

V březnu roku 1618 byl svolán stavovský sjezd.  Důvodem byl příkaz katolické vrchnosti uzavřít dva protestantské kostely v městě Broumově patřícímu řádu benediktinů. V obci Hrob na panství pražského arcibiskupa byl luteránský kostel dokonce zbořen. Nucené odevzdání klíčů kostelů v Broumově a věznění některých odpůrců mělo být řešeno na sjezdu protestantských stavů už v roce 1611. Všechny uvedené kostely byly postaveny luteránskými poddanými na pozemcích patřících katolické vrchnosti, a to bez jejího svolení. Jednalo se o porušení tehdy široce uznávané zásady Cuius regio, eius religio - čí země, toho víra. Základem sporu byl nejasný výklad Rudolfova Majestátu, zda poddaní na církevním zboží mají stejné právo svobodné volby vyznání, jako poddaní na komorním /královském panství. Na šlechtických majetcích neměli poddaní možnost volby vyznání, kdežto na panstvích patřících králi tuto volbu měli.

Defensoři svolali k řešení situace zemský sjezd protestantských stavů na březen 1618. Podle usnesení zemského sněmu z let 1609 a 1610 k Rudolfovu Majestátu měly české stavy právo svolat poradní sněm na obhajobu svých skutečných i domnělých práv. Císař Ferdinand a král Matyáš tento sjezd zakázali.  Organizátorům sjezdu bylo řečeno, že přesahují své kompetence. Majestát však poskytoval další možnost smírného řešení sporu - zvláštní soud obsazený z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se jednat o 24 vážených osob, jejichž výběr byl svobodnou volbou každé ze znesvářených stran. Na toto řešení však v nastalém napětí nikdo nepomyslel. 

Sněm jednal bez souhlasu krále, ale podle Majestátu. Důvodem byly spory a útlaky nekatolických věřících. Na sjezdu nebyli zástupci měšťanů, a to ani pražských měst. Ti vyjádřili svou podporu králi. Ve věci kostelů v Broumově a Hrobu se nic nezměnilo. Král odmítl ve věci cokoli změnit a zakázal svolávat odročený sjezd. Navíc hrabě Thurn dostal předvolání do Vídně k císaři. V ovzduší obav bylo rozhodnuto obnovit jednání sjezdu.

Dne 21. a 22. května 1618 tedy pokračoval v Karolinu sjezd českých evangelických stavů. V pondělí ráno před začátkem jednání byli stavové vyzvání, aby přišli do královské kanceláře na Hrad přečíst si list od císaře. Četl jej sekretář Filip Fabricius. Jeho obsah byl stejný jako v březnu. Král nepovolil tento sjezd a odmítl legalitu požadavků strany podobojí. Druhý den (22. 5.) čekali na místodržící Slavatu a Martinice v jejich kanceláři na Hradě zástupci účastníků sjezdu. Včele byli Jáchym Ondřej Schlik a hrabě Thurn.

Vzhledem ke sporům táhnoucím se již od jednání o Rudolfově majestátu byli oba místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic považováni za původce zákazu sněmu (autorem formulace zákazu však byl ministr a císařův důvěrník vídeňský kardinál Khlesl). Díky tomu se vůči nim obrátil hněv nekatolických stavů. Císař sice na poslední chvíli změnil zákaz sjezdu na žádost o odklad sněmu, ale bylo pozdě.

V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v paláci Smiřických na Malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice. Hlavními osobnostmi byli Matyáš hrabě Thurn, Linhart svobodný pán Linhart Collona z Felsu (zemřel v dubnu 1620), Václav Vilém z Roupova, Pavel z Říčan a Jaroslav Smiřický. Bylo jednáno mimo jiné o tzv. těžkém psaní kardinála a zpovědníka Ferdinanda Štýrského kardinála Khesla sepsanému na základě zpráv místodržitelů z Prahy a dále o náboženské svobodě zaručené Majestátem Rudolfa II. 1609. Přítomní rozhodli o provedení defenestrace hned nazítří. Následující den, ve středu 23. Května po osmé hodině ranní, se vydali účastníci sjezdu na Pražský hrad.

S místodržiteli Slavatou a Martinicem jednali stavové v zeleném pokoji  - tj. v kanceláři v Ludvíkově křídle paláce. Oba místodržící byli při zinscenovaném soudním jednání prohlášeni škůdci země, nepřáteli utrakvistů a rušiteli Majestátu.  K vyhození tří osob z okna přispělo také tzv. těžké psaní z Vídně, do kterého oni dva poskytovali lživé informace. Připravený a přečtený písemný rozsudek přineslo stavové sebou. To potvrzuje, že celá akce byla připravena napřed. Písař Fabricius slovně bránil oba místodržící, zapisoval vše, co se při defenestraci dělo, do všeho hovoru se pletl. Celou akci řídil hrabě Thurn. Vlastníma rukama vyhodili místodržitele MARTINICE z okna Vilém st. z Lobkovic, Albrecht Smiřický, Oldřich ze Vchynic, Jan Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř ze Sulevic. SLAVATU podle písemné zprávy Martinice vyhodili Schlik a Thurn.
Ale Martinic byl již vyhozen, a tak nemohl označit toho, kdo po něm z okna vyhodil Slavatu i Farbrizia. Hrabě Collona z Felsu a Václav Berka z Dubé exekuci jen přihlíželi. Dalším důkazem, že nešlo o improvizovanou akci, byla skutečnost, že dva přítomní členové zemské vlády, nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberku a Matouš Děpolt z Lobkovic, byli po provedení akce dovedeni z Hradu do svých bytů v pražských městech.

Všichni tři defenestrovaní pád přežili. Pavel Skála ze Zhoře a Václav Budovec z Budova tvrdili, že to bylo tím, že pod okny paláce byla vrstva kancelářského odpadu  listinami a jiným odpadem. - Podle moderního výzkumu by se na prudkém svahu dostatečně velké smetiště neudrželo. Ani při archeologickém výzkumu se pod Ludvíkovým křídlem smetiště nenašlo. Defenestrovaným pomohl mírný svah, po němž se jejich těla po dopadu sesouvala dolů. Rovněž je chránil silný oděv. - Jen málo zraněný Martinic po dopadu pomohl Slavatovi dojít do Lobkovického paláce, kde je přijala paní Polyxena, manželka nejvyššího kancléře království. Písař Fabricius utekl dolů k Vltavě.

Otřesený a zraněný Slavata skončil v péči paní Polyxeny z Lobkovic. Ta odmítla vážně zraněného Slavatu vydat Thurnovi, který přišel do paláce a požadoval jeho vydání. Podruhé se Thurn k místodržícím do Lobkovického paláce dostal. Oba dva jej prosili o život, zraněný Slavata se zavázal naprostou poslušností povstalým stavům. V noci Martinic uprchl do Bavorska.

Hrabě Thurn se svými vojáky a jezdci obsadil brány Hradu a purkrabí Diviš z Černín složil novou přísahu povstalcům. - Kvůli této přísaze byl jako jediný katolík popraven 21. června 1621.  -  Thurn vyjel na koni do podhradí, uklidňoval lidi, kteří se chystali k útoku na jezuity a na kláštery. Fakticky se tak stal vládcem Prahy. Veřejně mluvil o trestu všem nepřátelům Majestátu, proti katolíkům však nemluvil a vyzýval lidi, aby se vrátili ke své práci.

Kronika Mikuláše z Heslova k roku 1618:

Nikdo v to nevkročoval a pokoj do Čech nechtěl, různice, sváda, Mars byli pohotově jako bratři. Když se nepřátelství mezi stavy v Čechách rozjitřilo, rozhorlili se někteří ze strany evangelické a nerozváživše, co z toho pojde, srotili se, vybrali na Pražský hrad a tu někteří vešli úprkem do české kanceláře, kde byli páni místodržící v radě a zmocnili se jich. Když na ně sáhli, dva, pana Viléma Slavatu, který byl prve religionu evangelického a k římskému náboženství přistoupil, a pana Jaroslava z Martinic Smečanského a s nimi sekretáře Filipa ven z oken do hradského příkopu pod kanceláří vyházeli. Dali jim za vinu, že usilovali o zahubení evangelických a jejich religionu, vrchnost proti nim pozdvihovali a popuzovali, v nenávist je uvozovali, zemské úřady sobě osobovali a svým k tomu napomáhali, ve všem evangelické pomíjeli a nátisky jim činili a vše bez obce že sami podle své vůle konali. Proti tomu praveno, že evangeličtí předsevzali pozdvižení ze závisti a z nepřízně zemských úřadů, z povýšení a z opovržení s právem Království českého, sami se učinili žalobníky, svědky a soudci a na sídlo Jeho Milosti Císařské sáhli. Actum toho vyházení ve středu po neděli Křížové tak řečené, 23. máje před památkou Nanebevstoupení Krista Pána. S podivením bylo, že nikdo tím vyházením nebyl usmrcen a zůstali živi, jak mohli se opatřili. V městech pražských byl z toho strach, a proto mnozí se skryli a ujížděli.

Byla to již v pořadí třetí defenestrace v Praze (1419, 1483). Ve Vídni radil kardinál Khesl císaři Matyášovi mírný postup proti povstalým stavům. Císař je požádal, aby rozpustili své vojsko. Stavové jej ubezpečili, že proti němu nic nemají, že jen potrestali zemské škůdce. Ostřejší postup zvolil Ferdinand II. Odstranil kardinála Khesla tím, že jej nechal uvěznit. Majestát Rudolfa II. z roku 1609 později rozstřihl, a tak ho zneplatnil. Obě strany byly připraveny k vojenskému řešení sporu.