4. Prameny archeologické

PRAMENY ARCHEOLOGICKÉ

BIBLICKÉ LOKALITY

ADAM

V knize Jozue (3:16) je zapsán vyjímečný přírodní jev. Náhle se zastavily vody řeky Jordán, aby Izraelité mohli prázdným korytem řeky přejít do Palestiny. Stalo se to u města Adam, které leží nedaleko místa zvaného Cartána naproti za vodou u Jericha. Město Adam stálo 25 km severně od Jericha u brodu zvaného el- Damieh a na pahorku Tell el - Damieh. Skutečnou příčinou zastavení vody v Jordánu bylo zasypání koryta zeminou a kameny po lokálním zemětřesení (Jozue 3: 14 - 17).

ADÓRAJIM

Je pevnost v jihozápadním okraji judského království, kterou nechal postavit judský král Rechabeám (po 936 /931 př. n. l.) k ochraně jižního království proti útokům z Egypta. Opevnění bylo lokalizováno a datováno movitými nálezy.

AFÉK

Je uveden v 1. Knize Samuelově 4:1 a 29:1. U Aféku bylo izraelské vojsko poraženo filištínským za velkých lidských ztrát. Izrelité zde rovněž ztratili truhlu smlouvy, kterou Filištínci odvezli do Azotu a uložili ji do chrámu boha Dágona.  Znovu se zde bojovalo za krále Saula. Archeologický výzkum v Aféku probíhal v letech 1934 - 1936.

AJ/ HAI

Toto město stálo 1,5 km od Bét - elu a 8 km severozápadně od Jeruzaléma v okraji Judských hor. Archeologický výzkum zde probíhal v letech 1933 - 1934. Bylo opakovně osídleno nositeli několika kultur mladší doby kamenné a začátku doby bronzové, kdy zaniklo (zánikový horizont byl určen na období kolem 3200 př. n. l.). Nato bylo založeno nedaleké město Bét - el. Je ovšem možné, že se jedná o jednu lokalitu a pisatelé knihy Jozue zde udělali chybu. Ve 13. století (doba příchodu Izraelitů do Kanaánu) byla na místě jen malá osada.  Přesto je v knize Jozue je popisován neúspěšný útok 3 000 vojáků pod vedením Jozue. Město bylo dobyto lstí, obyvatelé byli předstíraným ústupem vylákáni z města (Jozue 8. kapitola). V tomto případě biblický text neodpovídá skutečnosti. Viz i Hai / Aj.

Od roku 1920 zde probíhal archeologický výzkum, při kterém byla odkryta svatyně místních božstev úrody a plodnosti. V roce 1934 byl proveden revizní výzkum a bylo zjištěno, že během 3. tisíciletí př. n. l. bylo Hai kvetoucím a prosperujícím městem. V závěru tohoto tisíciletí bylo však zničeno, na jeho místě po tisíc let nikdo nesídlil. Na začátku doby železné bylo obnoveno (13. století př. n. l.).  V jeho blízkosti přibližně dvě staletí existovalo město Bét - el. O Hai se zmiňuje Amos 7:13 a Jozue 12:9. 

ANTIOCHIE

Odtud vyšel apoštol Pavel na své kazatelské cesty. Město bylo ve 4. století n. l. centrem křesťanů s již vystavěným kostely. Biblický text v epištole Galatským (2:11 an.) popisuje setkání Pavla s apoštolem Petrem právě v Antiochii, kde byli následovníci Ježíšovi poprvé nazvání křesťané.  Město bylo založeno v závěru 4. století př. n. l. 32 km od moře, jeho přístavem byla Seleukia. Antiochie byla mimořádně lidnatým městem a křižovatkou cest, lidí a kultur. Židé zde měli za vlády Antiocha IV. svůj chrám vybavený i předměty z jeruzalémského chrámu. Zatím zde nebyl proveden žádný větší archeologický výzkum, který by přinesl nálezy z 1. století n. l.

ARAD

Tato lokalita je uvedena v Numeri 14:39 - 45, 21:1- 3 a v knize Deuteronomium 1:44. Mojžíš se s několika sty Izraelity pokusil projít z jihu do západní Palestiny. Arad byl sídlem krále, který ovládal prostor východně odtud (část Negevské pouště). Král Aradu Izraelity odrazil a několik jich zajal.  V prvním uvedeném biblickém textu je zachycena skutečnost, že nějaká komunita tímto místem - tedy od jihu do západní Palestiny - prošla před Mojžíšem. Pravděpodobně se to stalo asi o tři staletí dříve. Další citace o Aradu je z knihy Soudců 1:16 a další z Jozue 12:14. Na pahorku Tall Arad 35 km východně od Ber-šeby byl v roce 1962 zahájen archeologický výzkum. Pahorek skrýval dvě části města: opevněnou citadelu a dolní město. Nejstarší nálezy pocházejí ze začátku doby bronzové (2. polovina 4. tisíciletí př. n. l.). Poté následovala čtyři opevněná města plochy asi 100 hektarů datovaná do let 3150 - 2700 př. n. l.

Obživu zde místní lidé získávali produkcí potravin a čile obchodovali s okolím (Palestina, Egypt). Kolem roku 2600 př. n. l. bylo město zcela zničeno velkým požárem. Další osídlení místa pochází až z 10. století př. n. l. Otevřená osada byla postupně přebudována na pevnost,  ve které byla postavena i svatyně a vně v nádvoří obětní oltář. Svou podobou byl tento chrám shodný s pozdějším chrámem v Jeruzalémě (tzv. syrský typ svatyně, Exodus 20:25, 27:1). Vše zaniklo v 8. století př. n. l. invazí novobabylonského krále Senacheriba v roce 701 př. n. l.

Podle písemných zpráv je ovšem další Arad - tzv. Velký Arad -  skrytý v pahorku Tall Malhata 12 km jihozápadně od Tall  Aradu. K tomuto místu jsou texty Jozue 12:14, znovu Numeri 21:1 - 3 a Soudců 1:16. Zde sídlil uvedený král a místo bylo pevností postavenou Šalamounem.  Později se stalo správním centrem kraje. Řešení tohoto problému může přinést pouze další archeologický výzkum a nález textů.

AŠDÓD

Toto filištínské město bylo odkrýváno v letních měsících roku 1962 a 1963. Místo se dnes jmenuje Tall Asdád a leží 35 km severně od Gazy na významné pobřežní komunikaci. Pahorek skrýval opevněnou citadelu a sídliště zvané Dolní město značných rozměrů. Nejstarší sídlištní vrstva byla datována do 16. - 13. století (pozdní doba bronzová), dále do 12. - 11. století (starší doba železná), dále do 10 . - 6. století (mladší doba železná), perské období a osídlení z 5. - 4. století př. n. l.  Kniha Jozue 11:22 uvádí, že Izraelci nenechali v Ašdódu žádné místní obyvatele.

Nejstarší osídlení bylo kananejské a poté filštínské (16. - 13. století př. n. l.). Obě vrstvy vykazují náhlou destrukci zástavby. Mladší může být následkem útoku egyptského faraona Merenptaha (1213 - 1203 př. n. l.). Filištínská vrstva je charakterizována velmi kvalitním hrnčířským zbožím. Nádoby byly zdobeny spirálami, geometrickými vzory se stylizovanými ptáky a dalšími živočichy. Ve spodní části filištínské vrstvy z 11. století př. n. l. byla objevena pevnost se zdmi zachovanými až do výšky 2 m. Je možné, že i odtud si David najímal ozbrojence (2. Samuelova 8:18, 15:18).  David mohl být i tím, kdo Ašdód dobyl a zničil po vzpouře místních obyvatel.

Dolní Město bylo opakovaně osídleno a destruováno během doby železné. Nejstarší zjištěné osídlení pochází z 10. století, kdy Dolní město bylo opevněno v jeden celek s pevností /citadelou. Byly zde odkryty keramické pece, pece na tavení mědi a železa. I zde byla nalezena ostraka (popsané hliněné střepy z nádob) se jmény a krátkými nápisy. Na povrchu destrukce tohoto osídlení byly nalezeny roztroušené hroby různého počtu jedinců. Zabití lidé byli obvykle pohřbíváni na místě, kde zahynuli. Ve 2. Paralipomenon 26: 6,9, 11 – 15 je popsán zánik města během války judského krále Uziáše (781 - 750 př. n. l.). Znovu bylo město zničeno v roce 712 př. n. l. asyrským králem Sargonem II.  (Izaiáš 20:1). Ašdód byl stále osídlen i v době poexilní (Nehemiáš 4:1, 13:23 an.). Skutky apoštolů (8:40) uvádějí dobytí Ašdódu římským vojskem, císař Vespasián sem umístil římskou posádku.

AŠKALÓN

Další filištínské město bylo postaveno na pobřeží Středozemního moře u města Askalán. Starověké město leželo v jeho jižní části ve čtvrti Tall al- Chadrá.  Tento pahorek skrýval opevnění a osídlení od střední doby bronzové (polovina 3. tisíciletí př. n. l.) do začátku královského období. Archeologický výzkum zde proběhl v roce 1920 a 1923.

Nejstarší osídlení pochází ze střední doby bronzové, kolem 1200 př. n. l. bylo město nejspíš dobyto a zničeno Filištínci (Pelištejnci). Izraelci toto město dobře znali (Soudců 1:18, 19, 11:19, 1. Samuelova 6:17), ale nesídlili zde. Využívali je jako přístav k vývozu vlastního zboží.

ATHÉNY

Apoštol Pavel se na svých cestách dostal i do Athén. Zde se pokoušel získat místní lid pro křesťanskou víru (Skutky, 17. kapitola). Kázal na Aeropagu (skalisko, jeskyně a plošina, kde zemřel Sokratés), před tehdejší soudní budovou a na athénské agoře (náměstí).

AZÉKA

Jedno ze dvou měst (Lakíš), které se nejdéle bránilo útoku babylonského vojska v roce 586 př. n. l. I zde byl proveden archeologický výzkum již v letech 1898 - 1900, a to na pahorku Tall Zakaríja. Zde odkrytá pevnost chránila cestu k Jeruzalému již od závěru doby bronzové (před 1200 př. n. l.). Po rozdělení Šalamounova království nechal zde po roce 936 první judský král, jeho syn Roboám (936/931 - 916), postavit pohraniční pevnost proti severnímu království Izrael (2. Paralipomenon 11: 5 - 10). Prorok Jeremiáš (34:7) potvrzuje osídlení místa mezi roky 1200 - 586 př. n. l., kdy bylo zničeno babylonským vojskem krále Nabukadnesara.

BAALAT

V 10. století nechal král David postavit pevnost nedaleko Gezeru k ochraně hlavní a významné komunikace z Egypta do Palestiny. Objekt byl lokalizován na Tell - Mughar.

BABYLON

Svatyně ve tvaru stupňovité pyramidy (zikkuraty) stály v době bronzové ve všech velkých mezopotamských městech. Nejslavnější z nich, která dala tomuto objektu jméno - babylonská věž - stála v tomto městě nedaleko řeky Eufrat. V roce 1913 byly odkryty její základy a nejspodnější stupně postavené z vypálených cihel (vepřovic) spojovaných říční hlínou. Výpočtem byla stanovena její výška na 90 m na základně 90 x 90 m. Věž byla sedmistupňová. Z použitých 17 milionů cihel byla nalezena jedna pokrytá tehdy běžně užívaným spojovacím materiálem - asfaltem, další cihla nesla nápis o své výrobě z příkazu krále Nabukadnesara, který nechal zikkurat opravit.

Již v 7. století př. n. l. byla z příkazu tehdejšího babylonského krále Nabopalasara opravena. Na její stavbu i opravy byli využívání otroci a váleční zajatci. Rekonstrukce této svatyně v Babylonu byla realizována podle obdobné stavby zachované v mezopotamském městě Ur, kde byl znovu vystavěn první největší stupeň z původních čtyř. Jedna z hliněných klínopisných tabulek z muzea v Louvru v Paříži popisuje další obnovu zikkuratu v 6. století př. n. l. Autor musel takovou stavbu vidět na vlastní oči. Na tabulce je stupňovitá stavba s nadpisem „Etemenanki“a postava krále Nabukadnesara II. Tento král povolal na opravu zikkuratu dělníky z celé své říše, nejspíš včetně Izraelců.

V Babylonu (asi 15 km od věže) byla v lokalitě zvané Borsipa postavena další stupňovitá věž. Stavebníkem byl opět Nabukadnesar. Zpráva o této stavbě je zachována díky nálezu hliněného válce s nápisem o této stavbě a další glazované cihly. Byly modré pokryté glazurou z lazuritu. Kolem této stavby byl odkryt příkop. Oba zikkuraty převyšovaly výrazně okolní zástavbu a byly patrné již od řeky Eufrat. Na vrcholové plošině byla postavena svatyně. Ta nebyla z okolí viditelná, a tak se zdálo, že věž nebyla dostavěna. Ve svatyni se obřadů účastnil s kněžími jen král. V biblickém textu se uvádí poškození věže již během stavby. Popis řeckého historika Hérodota je vágní, věž viděl i Alexandr Makedonský v roce 331 př. n. l., který chtěl nechat postavit zcela novou věž.

Po dobytí novobabylonské říše vydal v tomto městě perský král Kýros I. v roce 539 př. n. l. příkaz o navrácení Židů do Palestiny. První skupiny mohly být v Jeruzalémě v roce 537 př. n. l.

BEÉR - ŠEBA

Město - významná pouštní oáza -  bylo založeno jižně od Hebronu v oáze na okraji Negevské pouště u vydatného vodního zdroje. Bylo cílem i zastávkou mnoha skupin a jednotlivců na cestě z Egypta do Palestiny (2.  Paralipomenon 26:10). Výzkum zde pro plošnou zástavbu není možný, datace osídlení od začátku doby bronzové se opírá o soubory sesbíraných zlomků hliněných nádob. V knize Jozue 12:22 je informace o pobytu Izraelitů zde po 40 let! Zde se vyzbrojili na další cestu do Palestiny, protože v místě bylo možné zbraně koupit. Stála zde velmi známá kananejská svatyně (1. Královská 12:31). Přírodní podmínky zde umožňovaly pěstovat vinnou révu a obilí.

BENI HASAN

V hrobce v egyptské lokalitě  Beni Hasan z 18. století př. n. l. byly mimo jiné zobrazeny postavy semitských kočovníků z Palestiny -  bradatí muži, ženy a děti, kteří vstupují do Egypta. Někteří chlapci mají krátké sukničky z barevných pásů (zelená, červená, žlutá barva), ženy a muži mají takové pláště na celém těle. Zbraně kočovníků tvoří kopí, luky a praky. Jeden z mužů hraje na lyru (Exodus 23: 3 - 5, 2. Samuelova 1:24). Vše, co měli, vezli na oslech. - Důvodem jejich příchodu byl hlad.

Pestrobarevný šat měl i Josef, syn Jákobův. Snad i ten byl příčinou, že jej bratři prodali do otroctví a jeho pestrobarevný plášť si vzali. Plášť darovaný otcem byl jakýmsi vyznamenáním a oceněním Josefova postavení mezi bratry (Mojžíšova 37:23). Josefův příběh lze datovat do 17. století př. n. l.

BERSABÉ

Bylo lokalizováno na judské území v blízkosti Sichemu (Šekemu). Bylo zváno městem přísah (1. Mojžíšova 21:28, 26:31), tj. smlouvy mezi Jahvem a Izraelem před vstupem do Palestiny.

BÉT - ÉL

U vsi Beitín byl proveden zástavbou omezený archeologický výzkum americkou archeologickou expedicí.  Město bylo osídleno již v době Abrahama, Jákob zde nechal postavit posvátný kámen (Genesis 28 kap.). V místě stál chrám kananejského boha Éla (Genesis 31:13, 35:7, Jeremiáš 38:13). Slovo Él má význam obecného slova bůh, ale je i vlastním jménem boha ve tvaru Él.  Starší název Bét- elu byl LUZ, tj. mandlovník (1. Mojžíšova 28:19). Zde byl za krále pomazán Saul (1. Samuelova 10:1 an.) původem ze severní části země z kmene Benjamin. Bét - el se stal prvním hlavním městem severního království (1. Královská 12:26 an.). Po zničení Samaří v roce 721 sem hlavní velekněz severního království (2. Královská 17:28) přenesl centrum uctívání.

V Bét - elu byl prorok Amos vykázán z chrámu i ze země místním veleknězem Asmaziášem  (Amos 7:10 - 17). Svatyni zde založil izraelský král Jeroboám I. (933 - 911 př. n. l.). Mnozí proroci odmítali zde u sochy býka provozované uctívání.  V Soudců1:22 - 26 je uvedeno, jak Jozue násilím po zradě jednoho místního muže vojensky obsadil i toto místo.  V pozdní době bronzové (12. století př. n. l.) bylo město zničeno požárem, mocná požárová vrstva překryla opevnění a zánikový horizont města ze střední doby bronzové. Fragmenty soch a dalších předmětů ukazují na totální ničení města i kultu. Zdejší osídlenci nebyli příliš zámožní. To se změnilo až za krále Jeroboáma I. stavbou svatyně, která byla hlavním chrámem severního království Izrael. Tato stavba nebyla dosud objevena. Za krále Joziáše byla tato svatyně zrušena (640 - 609 př. n. l., 2. Královská 23:15). Z movitých nálezů je pozoruhodná hliněná pečeť, která dokládá obchod s kadidlem s jižní Arábií. Po roce 721 př. n. l. se sem nastěhovali asyrští kolonisté, aniž bylo město či svatyně zničeny (2. Královská 17:28). Totéž se stalo i v letech 597 a 586 př. n. l. Destrukční vrstva se stopami velkého požáru je datována až do poloviny 6. století př. n. l. Poté nebylo již místo znovu intenzivně osídleno, mezi navrátilci z Babylonu byli i muži z Bét - elu (Ezdráš 2:28, Nehemiáš 7:32).

BÉT - CHORÓN

Další pevnost postavená za krále Davida k ochraně cesty z Egypta i Negevské pouště k Jeruzalému. Strategické místo u stejnojmenného průsmyku jižně od Jeruzaléma. V pevnosti byla udržována zásoba vody a potravin pro stálou posádku.

BÉT - SÚR

Leží jižně od Betléma na místě zvaném Chirbat at - Tupaka. Zjišťovací archeologický výzkum zde proběhl v letech 1931 a 1957. Předcházející velmi slabé osídlení bylo v 17. století př. n. l. nahrazeno silně opevněnou hyksóskou pevností. Poté bylo opět opuštěno či osídleno velmi slabě až do 12. století př. n. l., kdy sem přišli první Izraelité (Jozue 15:58). Návrší nechal opět opevnit král Rechabeám (2. Paralipomenon 11:5 -10) k ochraně Jeruzaléma.  Do roku 586 př. n. l. zde existovalo běžné město. Po návratu části Izraelitů z Babylonu bylo osídlení obnoveno a stalo se jedním z center tehdejší provincie Judea (Nehemiáš 3:16). Po potlačení povstání Makabejských po roce 161 př. n. l. toto město ztratilo svůj význam a osídlení zaniklo v témže století.

BÉT - ŠEAN

Mohutný pahorek - tell je zachován v tomto místě ve východním okraji Jezreelské nížiny poblíž cesty zvané Via Maris vedené napříč uvedenou nížinou z Mezopotámie ke Středozemnímu moři. Osídlení bylo potvrzeno při výzkumu od začátku 16. století př. n. l. včetně chrámu egyptských bohů, dalších šesti vrstev s chrámy kananejských bohů až do byzantské doby.  Sídlil zde egyptský správce krajiny.

Zde Filištínci na městské hradby pověsili tělo krále Saula a jeho syna Jonaty po svém vítězství nad Izraelem. Saulovu hlavu umístili do chrámu boha Dagona, jeho osobní zbraně do chrámu bohyně Ištar (1. Samuelova 31:8 - 13). Město se poté zvětšovalo a nabývalo významu pod vládou Davida i Šalamouna.

BÉT - ŠEMEŠ

Na cestě do Palestiny se Jozue se svými lidmi zastavil v této oáze. Jahve zde údajně usmrtil 50 070 Iztraelitů za to, že se opovážili podívat do archy smlouvy. Příčinou tohoto jevu musela být nějaká tragická událost - epidemie, přírodní pohroma apod.  Totiž: Filištíni ukradli po vítězství u Aféku (před 1040 př. n. l.)  Izraelitům archu úmluvy. Ti si ji ukradli zpět, nejspíš došlo k boji snad s mnoha oběťmi.

BETLÉM Judský

Jihozápadně od Jeruzaléma leží město Betlém s kostelem Narození Páně. Samotná stavba a její okolí pochází až ze 4. století n. l.  Při různých archeologických výzkumech bylo zjištěno osídlení v 10. století př. n. l. - pevnost krále Rechabeáma postavená po roce 936/931 př. n. l. V roce 1962 poblíž uvedeného kostela bylo odkryto pohřebiště datované do 9. - 6. století př. n. l. a od 7. - 3. století př. n. l. Poté zde osídlení zaniklo. Bylo obnoveno od zlomu letopočtu. Z období, kdy se Ježíš narodil, není zatím osídlení prokázáno.

BETLÉM Galilejský

Lokalita stejného jména byla zkoumána 6 km západně od Nazaretu v severním Izraeli. Zde bylo zjištěno osídlení od helénské doby i v době Ježíšova života po první tři staletí n. l. Ježíš byl zván Nazaretským, vyrostl v Nazaretu. Jeho matka Marie ve vysokém stupni těhotenství sotva s manželem na oslu putovala přibližně 180 km hornatou krajinou do Betléma u Jeruzaléma, aby se zde nechala registrovat při sčítání lidu v roce 4 př. n. l. Předpokládám, že Josefova rodina pocházela z Betléma u Nazaretu, kde měla majetek, a proto se dostavila ke sčítání lidu právě sem do Betléma u Nazaretu.

BETSAIDA

Zprávu o tomto místě má Josephus Flavius ve svých Židovských starožitnostech (XVIII, 2, 1). Nálezy byla lokalizována k severnímu břehu Genezaretského jezera východně od ústí řeky Jordán na návrší at - Tall. Opakované nálezy movitých archeologických předmětů datují osídlení místa od začátku helénské doby až do příchodu Arabů v 7. století n. l. Na povrchu jsou patrné opracované kameny různých staveb a opevnění tohoto sídla.

CESAREA

 V letech 20 - 10 př. n. l. nechal namístě sídliště zvaného Beroa zcela nové město postavit Herodes Veliký. Město stálo na pobřeží Středozemního moře a mělo všechny veřejné budovy jako např. v Římě (fórum, lázně, stadion, amfiteátr, hipodrom atd.). Předchozí osídlení od 4. století př. n. l. bylo nevelkým sídlištěm a přístavem darovaným císařem Augustem právě Herodovi. Ten nazval nové město po císaři. Postup výstavby Cesareje líčí ve své knize Židovská válka Josephus Flavius. Rozšířený přístav dostal jméno Sebasos - Sebasté.  Po smrti Heroda (který zemřel právě zde, Skutky 12:33) bylo město opevněno a od roku 6 n. l. zde na krátký čas sídlil jeden z jeho synů- Archeláos. Po připojení území, kterým vládl, k provincii Sýrie, zde bydlel i římský prokurátor a početná římská posádka. Pontius Pilatus (římský prefekt mezi roky 26 - 36 n. l.) bydlel většinu roku zde. Pouze na velké židovské svátky odjel do Jeruzaléma i s vojáky. Kolem zlomu letopočtu a asi o padesát let později byly pro město vystavěny dva akvadukty.

V Cesareji měl dům apoštol Filip, který se sem vrátil z cesty z Azótu (Skutky 21:8). Zde žil i římský setník Kornelius, kterého pokřtil apoštol Petr (Skutky, 10. kapitola). Když byl apoštol Pavel v Jeruzalémě ohrožen na životě, dopravil jej příslušný římský úředník do Cesareje (Skutky 23: 22 - 35). Zde pak proběhlo soudní jednání mezi obžalovaným Pavlem a římským prokurátorem Felixem (Skutky 24: 1 - 23), kterého Pavel seznámil se svou vírou v Ježíše Krista (Skutky 12:1 - 23, 24:24 - 27). Pavel zde zůstal dva roky, než byl po svém odvolání dopraven do Říma (Skutky 27. kapitola). Pavel byl totiž římským občanem.

DAMAŠEK

Hlavní sídlo aramejských králů, kteří často vojensky ovládali sever Palestiny. K dispozici není údaj o pobytu Abrahama v tomto městě, ale je to nejvýš pravděpodobné, že zde pobýval. Píše o tom Josehpus Flavius (37 - 95 n. l.) ve svých Židovských starožitnostech. Frekventovaná cesta z Cháranu do Palestiny (mimo poušť) vedla přes Sýrii, tedy i přes Damašek. Eliezer z Damašku se stal správcem Abrahamova majetku a Abraham, který byl dlouho bez mužského dědice, Elizea chtěl nejspíš adoptovat.

V Bibli je velmi často uváděno toto aramejské město a jeho králové v souvislosti s válečnými taženími a válkami zemi všemi lokálními vládci.  Od rozdělení Izraele na jižní a severní království byl aramejský (damašský) král soupeřem obou těchto království. S oběma nebo v koalici s jedním proti druhému vedl mnoho válek.  V 9. století př. n. l. porazil damašského krále Ben - Hadada II. izraelský král Achab (875 - 853př. n. l.). Nezajal ho a nezničil ani Damašek. Naopak s ním uzavřel smlouvu a propustil ho. Tuto podivnou skutečnost objasňuje nápis asyrského krále Salmanasara III.(859 - 825 př. n. l.). Tento asyrský král oznamuje vítězství nad koalicí vládců, mezi nimiž byl i Achab a Ben - Hadad. Ale ani asyrské vojsko Damašek nedobylo, asyrský král se vrátil do Ninive a pět let neválčil.

DAN/ LAIS /LAJIŠ

Zde se Abraham střetl s nepřáteli, porazil je a zahnal až k tomuto městu. V jeho době se ovšem jmenovalo Lais (Soudců 18:7,27 an., Jozue 19:47). Jméno Dan získalo až po smrti Jozue (1. M. 14:14, Soudců 18:27 - 29). Plošný archeologický výzkum polohy Tall - al - Kádí (Návrší soudce) u syrského města Bánjas probíhal v letech 1966 - 1980.  Podle movitých nálezů bylo místo osídleno od začátku 3. tisíciletí př. n. l.

Tohoto místa se týká zpráva v knize Soudců 17. a 18. kapitole. Líčí události spojené s hledáním nového místa k osídlení příslušníky kmene Dan v prostoru jižně od pramenů řeky Jordán v severní Palestině někdy ve 2. polovině 12. století př. n. l. Toto nové sídlo skrývá pahorek na území Sýrie zvaný Tall al- Kádí. Návrší bylo opevněno, hradby se ovšem zřítily dovnitř opevnění, tak že tvoří v jeho středu výraznou prohlubeň. Výzkumem v roce 1966 byla zachycena obvodová zeď tloušťky 5,5 m velmi hluboko založená v terénu. Nade zdí byl násyp z udusané hlíny podobný hradbám Hyksósů z Palestiny i Egypta. Pod touto hradbou bylo objeveno osídlení z mladší doby kamenné, časné a mladší doby bronzové. Přibližně do 12. století lze datovat opevnění a domy Izraelitů - kmene Dan, objevené v VI. vrstvě. Ti město opevnili dvěma obvodovými pásy hradby z hlíny, postavili městskou bránu z kamene. Na střepech hliněných nádoby byly nápisy s izraelskými jména a tetragrammaton JHWH (Jahve). V jednom z domů bylo odkryto asi 300 hliněných džbánů s nápisem“patřím Asmasovi“. To je zkrácená forma jména Asmasiáš opakovaně známého ze Starého zákona. Džbány byly na víno. Zničení tohoto osídlení lze připsat damašskému králi Ben - Hadadovi (1. Královská 15:22), událost lze datovat do let 890 - 885 př. n. l. Osídlení končí v 8. století př. n. l.

Poslední archeologický výzkum proběhl v roce 1970. Tehdy byla odkryta největší městská brána nalezená v Palestině. Od brány vedla do města dlážděná ulice. Tuto stavbu lze datovat do období krále Jeroboáma I. ( Jarobeáma, 926 - 907 př. n. l.), kdy město bylo hlavním správním centrem severní části jeho státu Izrael. Svatyni postavenou na návrší města s 8 m širokým přístupovým schodištěm lze připsat králi Jeroboámovi II. (Jarobeámovi, vládl 784 -747 př. n. l.). Všeobecně platilo, že Izraelci převzali posvátná místa kananejských svatyní a obětovali zde nejen svému bohu.

Kmen Dan tedy ovládl bohaté město, které bylo stereotypně spojováno s kultem býka a uctíváním tzv. zlatého telete již  za krále Jeroboáma I. v 10. století př. n. l. (1. Královská 12:29). Město mělo intenzivní kontakty s Bét - elem a dalším významným městem Sílo.

DEBIR

Zaniklé město se zánikovým horizontem datovaným do 12. století př. n. l. To je do doby, kdy do Palestiny dorazil Jozue se svým lidem a začal zemi obsazovat.

DÓTAN

Je uveden v Genesis 37:12 - 18 a týká se Josefa. Toho poslal jeho otec Jákob za bratry a svými stády do Sichemu (Šekemu). Josef je zde nenašel, a tak šel dál do Dótanu. Zde byl bratry přepaden a prodán do otroctví. Podle mimořádného postavení Josefa v Egyptě se toto dění dá datovat do 15. - 14. století př. n. l. do vlády hyksóských faraonů - cizinců. Pahorek Tall Dawsa je oním Dótanem, výzkum v letech 1953 - 1960 to potvrdil osídlení od začátku 3. tisíciletí př. n. l. téměř bez přerušení do islámského období. Každé období přineslo nespočet archeologických nálezů a množství zjištěných osad v jeho okolí včetně období patriarchů - tedy od Abrahama po Josefa a jeho bratry. Mladší osídlení bylo datováno do doby asyrské říše a helénského období až do zlomu letopočtu (2. Královská 6:13). Byly objeveny i stopy po zemětřesení, o kterém se zmiňuje prorok Amos (1:1).

EFEZ

Město leží na západním pobřeží dnešního Turecka a bylo velkoměstem podobně jako Řím, Alexandrie a Antiochie. Apoštol Pavel zde založil křesťanskou obec a dva roky zde žil a pracoval (vyráběl stany). Proti jeho veřejnému kázání vzbouřil místní obyvatele zlatník Demetrios (Skutky 19:23 - 40). Místo bylo totiž centrem kultu Artemidy Efezské, jejíž chrám je počítán mezi sedm divů světa. Stopy po křesťanech v tomto výstavném a bohatém městě nebyly zatím objeveny.

EGLÓN

Město s výrazným destrukčním horizontem datovaným do 12. století př. n. l. To je do doby, kdy Jozue se svým lidem dobýval palestinská města. Obecně se tento zánikový horizont, který byl zjištěn na mnoha lokalitách nejen v Palestině a Sýrii, připisuje úrokům tzv. mořských národů ze Středomoří.

ÉLAT

Élat byl velmi významným obchodním centrem nedaleko přístavu Esjón - Geber na jihu jižní - pouštní části judského království. Město bylo postaveno králem judska Uziášem (Azarjášem) zvaným Veliký (2. Paralipomenon 26 : 6 - 8),  který vládl  781 - 740 př. n. l.). Tomuto králi se totiž podařilo ovládnout Negevskou poušť, a tak v Élatu končily karavany se zbožím z Judeje. Odtud bylo zboží přepravováno loďmi dál do arabského světa, východní Afriky, Indie a Číny (2. Královská 14:22).

EMAUZY / AMVÁS

Autor evangelia Lukáš (24:13 - 24) popisuje cestu poutníků z Jeruzaléma domů po skončení svátku pasach.  V Emauzích bydlel Kleofáš, Ježíšův strýc (Eusebios, Historia ecclesiae IV, 22, 4). Město leželo na západním svahu judského pohoří na cestě z Jeruzaléma do Jaffy. Osídlení od doby železné (12. století př. n. l. včetně) nabylo významu za prvních císařů. Cassius, jeden z vrahů Caesara, prodal obyvatele Emauz do otroctví, protože mu nezaplatili požadovanou daň. Po smrti Heroda Velikého 4 př. n. l. byla místní římská posádka přepadena povstalými židy. Varus, správce Sýrie, nechal Emauzy zapálit a zničit (Josephus Flavius, Židovské starožitnosti XVII, 10, 7 an.).

ÉN - GEDÍ

Tato pevnost byla postavena na západním břehu Mrtvého moře v oáze s pramenem vody. Archeologický výzkum zde proběhl v letech 1949, 1961- 1962 a 1964. Nejstarší sídliště pocházelo z 3. tisíciletí př. n. l. Stopy po osídlení z 10. století př. n l. nebyly zatím zjištěny (1. Samuelova 23 :14 - 24:1, Jozue 15. kapitola). Údajně se v jeskyni tohoto města skrýval David před Saulem. V jižní části dnešního města bylo objeveno osídlení z let 630 - 582 př. n. l., poté až do doby Bar Kochbova povstání (132 - 135 n. l.). Na několika místech města byly zjištěny malé pevnosti a zařízení pro výrobu keramiky a parfémů (2. Paralipomenon 4:23), na kterou měl izraelský král monopol. Některé pevnosti byly využívány až do zlomu letopočtu.

ESJÓN – GEBER/ ECJÓN - GEBER

Další pevnost z doby krále Šalamouna byla postavena na nejjižnějším okraji Negevské pouště nad okrajem Rudého moře v Akabském zálivu. Pevnost byla lokalizována na pahorek Tall al- Chiláfí. Opakovaným výzkumem ve 30. letech 20. století zde byla odkryta čtvercová pevnost s kasematovými hradbami, uvnitř stálo skladiště potravin a pec na zpracování mědi. Ty byly od ostatního prostoru odděleny další hradbou. Pevnost byla ještě v 10. století zničena požárem, ale judský král Jozafat ji nechal v polovině 9. století obnovit. Znovu se zde tavila měďnatá ruda. Na jižním obvodu návrší byla postavena brána. Tento král nechal v přístavu zřídit dílny na stavbu lodí pro obchodní spojení s Egyptem a státy na Arabském poloostrově. Za Jozafatova syna Jórama (2. Královská 8:20 an., 2. Paralipomenon 21:8 an.) zničili pevnost vzbouření Edomci. Nové obnovení strategického objektu bylo za krále Uziáše/ Azarjáše (2. Paralipomenon 26:1,10, 2. Královská 14:22,781 - 740 př. n. l.). Tuto stavbu potvrzuje mimo jiné nález prstenu s nápisem „Patřím Jotamovi“ a symbolem dmychadla. Ten mohl jako odznak své moci používat místní králem dosazený úředník.

Esjón byl damašským králem Resínem  a izraelským králem Pekachem vrácen Edomcům poté, co oba porazili judského krále Achaza. Z této doby pochází nejstarší starověká arabská písmena na velkém zásobním džbánu. Po roce 597 a 586 př. n. l. se tento přístav a pevnost dostaly do vlivu novobabylónské říše. Stále se zde produkovala a vyvážela měď, a to až do začátku 4. století př. n. l. Cesta Negevskou pouští k severu byla lemována pevnostmi se zásobami potravin a vody pro karavany se zbožím ze severu země (např. Kádeš- Barnea u dvou pramenů vody). Nedaleko Élatu byl objeven ohrazený areál s množstvím pecí na tavení mědi. Pece měly komíny s otvory obrácenými k severu, odkud fouká trvale vítr. Na dalším místě v Negevské poušti, ve Vádí  el – Araba, byly objeveny šachty vytesané do skal, v nichž byla těžena měď. Tyto aktivity lze datovat do 10. - 9. století př. n. l.

ÉTAM

Na této lokalitě sice neproběhl archeologický výzkum, ale je dostatečně známa z biblických textů a byla přesně lokalizována a datována movitými archeologickými nálezy (2. Paralipomenon 11:6,23, Jozue 15:59, 1. Paralipomenon 4:3). Tato pevnost chránila přechod přes horský hřbet na hlavní cestě k Jeruzalému od východu. Nechal ji postavit král Rechabeám I. po roce 936 př. n. l. To bylo potvrzeno nálezem keramiky. Vodní zdroj byl pod pahorkem ve svahu, dalo se k němu sestoupit podzemní šachtou.

FILIPY

První Pavlovou zastávkou na evropské půdě bylo během jeho druhé kazatelské cesty město Filipy. Bylo založeno otcem Alexandra Makedonského Filipem II. (před 336 př. n. l.). V roce 168 př. n. l. se město stalo centrem Amfipolského kraje. O židovské komunitě zde jsou informace ve Skutcích 16:20 - 23, 38 - 40. Údajně zde byl apoštol Pavel ve vězení. Archeologické nálezy o židovské komunitě či přítomnosti křesťanů nejsou zatím k dispozici.

GABAA /GABAON

Zaniklé město v Izraeli. Existovalo již v začátku královské vlády. Mimo jiné zde byla odkryta vodní nádrž přístupná spirálovitě visutými schody. Je popsána ve 2. Samuelově, 2:12 - 17 , odehrál se u ní soubor bojovníků Davida a Abnera.

GERAR

V Genesis 20:1, 26:1,6,17,20 je toto město uváděno jako největší centrum regionu. Bylo sídlem krále Abimelecha, syna soudce Gedeona. Bylo lokalizováno na návrší zvané Tell Džemleh 13 km jihovýchodně od Gazy. Od roku 1927 vedený výzkum zde odkryl osídlení ze střední doby bronzové. Tehdy byl dobyt Hyksósy, pozdějšími vládci Střední říše v Egyptě. Tudy procházela komunikace z Beér- Šeby do přímořského města Gaza. Nález většího počtu vah potvrzuje Gerar jako důležité obchodní centrum.

GEZER

Zde nechal král David postavit pevnost k ochraně Jeruzaléma směrem proti příchozím od západu - od Středozemního moře. Návrší zvané Tell - Džeser skrývá tuto lokalitu osídlenou nejdéle ve 2. tisíciletí př. n. l.  Hiát (přerušení) osídlení bylo prokázáno mezi 10. - 5. stoletím př. n. l. Biblické texty ji uvádějí v Soudců 6:11 - 24, Jozue 10:33, 2. Samuelově 5:25, 1. Královské 9:15 - 17. Při archeologickém výzkumu bylo v letech 1902 - 1908 zjištěno osídlení z 3. tisíciletí př. n. l. Jednotlivé vesnice měly jednotlivé usedlosti oddělené zídkami, každá měla i své silo pro uložení obilí (v zemi) a v kulturních vrstvách byly početné kosti zvířat. Dvory a komunikace byly dlážděné. Jedno dlážděné místo obklopovaly základy pro sloupy - svatyně?  Nedaleko města bylo objeveno pohřebiště, novorozenci a kojenci byli pohřbeni ve velkých nádobách. Z movitých nálezů je pozoruhodný bronzový had. Uctívání tohoto tvora je uvedeno na několika místech Mojžíšových knih.

GIBEA

Sídlo prvního krále Izraele Saula z kmene Benjamin v Zajordání v zemi zvané Gileád (Soudců 10:14). Na kmeni Benjamin je pro svého otce dobyl Saulův syn Jonathan (1. Samuelova 13:3). Podle 1. Královské 3:4 v místním svatostánku spravovaném lidmi z  Gibeje Šalamoun na oltáři obětoval a přijal zaslíbení pro svou vládu (2. Paralipomenon 1:5).

Od roku 1843 byla Gibea lokalizována na pohorek Tall al - Fúlem 5 km severně od Jeruzaléma. Archeologický výzkum: 1868, 1922 a v roce 1933 vedl William Foxwell Albright, který zde opakované osídlení od 14. století př. n. l., destrukční vrstvu z 11. století př. n. l., dále pevnost a sídlo krále od doby Saulovy včetně (přibližně 1020 - 1000 př. n. l.). V destrukčních vrstvách se našlo velké množství hrotů šípů a prakové kameny.

Destrukce z 11. století př. n. l. se týkala menšího sídliště (Soudců kapitoly 19 - 21 !!!) a jeho likvidace pro porušení tehdejšího zákona. Saul nechal postavit pevnost na ploše 26 x 39 m s kasematovými hradbami (tj. hradba ze dvou souběžných zdí, prostor mezi zdmi využíván jako skladiště) a čtyřmi nárožními věžemi. Tato pevnost byla zničena nejspíš Filištínci, ale byla znovu obnovena asi na deset let, než znovu definitivně bez boje zanikla.

V 10. století byla kolem jihozápadní věže postavena další pevnůstka zničená za vlády judského krále Achaze (735 - 716 př. n. l.) útokem damašského a izraelského vojska. Další osídlení pochází z období 7. - století př. n. l. až do zničení babylonským vojskem v roce 597 či 586 př. n. l.  V pořadí třetí vesnice na tomto pahorku byla zničena římskými vojáky v roce 70 n. l.

GIBEON

Zaniklé město v Izraeli. Existovalo již v začátku královské vlády v Izraeli před závěrem 11. stol. př. n. l.  Kniha Jozue v 9. a 10. kapitole líčí, jak se obyvatelé tohoto města poddali Jozuemu, aby si zachránili život i své město.  V kapitole 10 :2, 5, 17 jim Jozue na požádání pomohl z obležení kananejskými králi. V místě byla zřejmě významná svatyně (2. Samuelova 20:8. 1. Královská 3:4 - 15, 21:1 - 14). Město je velmi často uváděno i v biblických textech z doby králů Saula a Davida, Šalamouna a Nehemiáše. Archeologickým výzkumem byl lokalizován do blízkého sousedství vesnice  al - Džib 8 km SZ od Jeruzaléma. Výzkum vedený mezi roky 1956 - 1962 přinesl potvrzení správné lokalizace Gibeonu právě sem nálezy několika nápisů s jeho jménem. Město plochy 7 hektarů bylo opevněno, bylo členěno ulicemi, mělo náměstí, chrámy a mnoho domů. V nich byly nalezeny početné bronzové předměty (šperky, zbraně, nástroje). Při výzkumu se nenašly destrukční vrstvy z doby Jozue. Mimo jiné zde byla odkryta vodní nádrž přístupná spirálovitě visutými schody. Je popsána ve 2. Samuelově, 2:12 - 17.

Právě zde se odehrála jedna z bitev krále Saula s Filištíny kolem roku 1000 př. n. l. Město bylo zničeno až v roce 586 př. n. l. babylonským vojskem.  Od 9. století prosnuli  místní obyvatelé produkcí vína, bylo zde nalezeno značné množství zlomků hliněných džbánů, číší, misek, sošky, nože a další předměty z Egypta. Velká část nádob pocházela z Kypru a Sýrie. Město mělo dostatek vody z pramene vyvěrajícího uvnitř hradeb.  Podzemním tunelem byla voda vedena do velké nádrže průměru 11,3 m a hloubky 10,8 m. Po zničení v 6. století př.nl. osídlení nebylo jen nemalé rozlohy a významu.

GILBOA

Mohutná vyvýšenina/ hora jihozápadně od Genezaretského jezera byla dalším místem vojenského střetu krále Saula s Filištínskými (1. Samuelova kapitoly 8 - 14, 24). Saul zde byl prohlášen králem Izraele.

GILGÁL

Domovské město Saula, který zde byl zvolen králem Izraele i proti vůli kněžské strany vedené knězem/soudcem Samuelem. Město a stejnojmenná hora byly lokalizovány severně od Jericha.

Význam názvu gilgál (gilgalím) je kamenný kruh. Zdá se, že se jednalo o místo kruhové megalitické stavby - kromlechu.  Jákob přespal na podobném místě (1. Mojžíšova 28:11). Místo bylo shromaždištěm a obětištěm (1. Samuelova 10:8, 13:8, 15:21, Amos 4:4, Jozue 9:15), probíhala zde soudní jednání (1. Samuelova 15:33, 7:16), shromažďovali se zde vojáci (1. Samuelova 13:4,7,11:14 an.) a působili zde i proroci (2. Královská 4:28). Jozue zde nechal postavit první vojenský tábor po přechodu řeky Jordánu na západní břeh.

HAI/ AJ

Archeologickým výzkumem v roce 1933 - 1935 bylo zjištěno osídlení tohoto místa ve 3. tisíciletí př. n. l. Na konci tohoto tisíciletí bylo Hai opuštěno až do doby jeho údajného dobytí Izraelci vedenými Jozuem někdy ve 12. století př. n. l. (Jozue 7 - 8. kapitola). Jenomže pro tuto událost datovatelnou do tohoto období nejsou k dispozici žádné nálezy ani archeologické situace. Možná, že se boj Jozue a Izraelitů týkal města Bét - el. Při archeologickém výzkumu byl ve vrstvě z rané doby bronzové objeven 1,2 m dlouhý špalek z kmene stromu s osekanými větvemi a v jeho blízkosti dva kamenné oltáře se stopami kadidla. Tedy svatyně některého místního božstva.

HEBRON / CHEBRON/ ARBE

Archeologický výzkum z let 1964 a 1965 potvrdil význam města zjištěním osídlení do začátku doby bronzové. Kniha Numeri 13:22 udává, že Hebron byl založen sedm let před egyptským městem Tanis/ Soan v nilské deltě. Tento údaj je na nápisu jednoho egyptského chrámu. K Hebronu se vztahuje mnoho neověřitelných zpráv od doby Abrahama do doby poexilní - tedy z období 3. tisíciletí do 5. století př. n. l. (Abrahamův strom, Abrahamova studna apod.). Ve městě je pod mešitou dvojitá jeskyně zvaná Machpéla (Genesis 23:9 - 17), která byla místem pohřbívání zemřelých. Zde si Abraham kromě jiného koupil možnost pochovat zde svoji zemřelou ženu Sáru.  Právní postup této koupě odpovídá tehdejším chetitským právním postupům.  Další archeologický výzkum není zatím možné realizovat, město je na palestinském území - podél západního břehu Jordánu.

Hebron byl určen kněžské vrstvě levitů jako její útočiště v době nouze (Mojžíšova 34:14, 19:2,7). Byl shromaždištěm vojenské hotovosti, ze kterého byl veden útok Hyksósů na Egypt v 17. století př. n. l. Jeho původní název byl Kirjat- Arba (Jozue 14:15). Zde byl na krále pomazán David (2. Samuelova 5:3), který se sem vracel ke kratším pobytům (2. S. 4: 8 -12). Šalamounův syn Absolon se zde nechal provolat králem poté, co se vzbouřil proti otci (2. S. 15:7,10). Po otcově smrti nechal zde jeho bratr Roboám postavit pohraniční pevnost proti severnímu království Izrael (2. Paralipomenon 11:5 - 10).

HERODION/ HERODIUM

Uvnitř přírodního a z části uměle navršeného návrší, které leží západně od řeky Jordán, nechal Herodes Veliký (37 - 4 př. n. l.) postavit jedno ze svých opevněných sídel. Mohutná hradba se čtyřmi nestejně vysokými kruhovými věžemi chránila palác, lázeň, zahradu a další prostory. Voda byla sváděna do velké podzemní skalní nádrže. Zde byl Herodes pohřben do hrobky vyhloubené ve svahu návrší. Pevnost byla jednou z pohraničních stanic Judeje.

Západně pod palácem stála tzv. rezidenční čtvrť. Další paláce se skvostnými freskami, nádrže vody a další representativní budovy byly určeny návštěvám, které neměly vstoupit do sídla uvnitř návrší. Archeologický výzkum zde probíhal v letech 1962 - 1967.

CHAMÓRA

Toto opevněné sídliště bylo objeveno u osady Tell Balata v Palestině. Zde Jákobovi synové vykonali pomstu za Dínu napadenou obyvatelem tohoto města. Nejstarší osídlení lze datovat do 19. století př. n. l. Město bylo opevněno mohutnou hradbou, místní vládce sídlil v paláci a město mělo k dispozici velký chrám.

CHÁRÁN/ HÁRÁN

Do tohoto města přišel patriarcha Abraham se svou rodinou, osobním vojskem a služebníky a se stády dobytka. Důvodem jeho odchodu z mezopotamského Uru bylo náboženství a městský život údajně za staroasyrského vládce Chamurabbiho. Datace jeho vlády se pohybuje mezi roky 1792 - 1714 a 1728 - 1686 př. n. l. V knize Jozue 24:2 se hovoří o uctívání jiných bohů Terachem, Abrahamovým a Náchorovým otcem za velkou řekou (Eufrat). Abraham zjistil, že bůh je jen jeden a přešel tímto přesvědčením k monoteismu. To bylo zcela vyjímečné v celém tehdejším světě. Město Chárán leží v jižním Turecku asi 500 km severozápadně od Uru na jednom z přítoků Eufratu. Ze starobabylonských textů je zřejmé, že v Cháranu bydleli až fanatičtí uctívači boha Měsíce. Archeologickým výzkumem vedeným do roku 1957 se podařilo odkrýt město, chrám boha měsíce a další movité památky. Viz i UR.

CHASÓR/ CHÁCOR

Pahorek Tall al - Kadah, který skrývá starověký Chásor, leží na severu Izraele mezi Genezaretským/Tiberiadským jezerem a jezerem Chule. To bylo území kmene Neftalím (Jozue 11:1, 12:19, Soudců 4:2 - 17, 1. Královská 9:15, 2. Královská 15:29).  Město bylo ve 2. polovině 8. století dobyto asyrským králem.  První kniha Královská 9:15 uvádí, že Šalamoun zde nechal postavit pevnost stejně jako v Megiddu a Gezeru. Jozue 11:1,10 - 13 uvádí, že Chasórský král  Jabín se spojil s okolními králi proti Jozuemu a Izraelitům.  V bitvě zvané „U vod Merónských“ byl ale poražen a Chasór byl vypleněn. Město s palácem krále, budovami pro vojsko a stájemi mělo přibližně 40 000 obyvatel.

Archeologický výzkum zde probíhal od roku 1926, od roku 1956 v něm pokračovala expedice Hebrejské university v Jeruzalémě. Do roku 1969 bylo odkrytu celkem 80 ha plochy! Návrší - tell je dvojitý. Dolní město stálo na ploše 500 x 900 m, osídlení zde bylo zjištěno od začátku 17. století př. n. l. (Hyksósové) do doby 1220 př. n. l. Horní město plochy 600 x 200 m převyšuje Dolní až o 40 m. Další výzkum probíhající mezi roky 1955 - 1958 odkryl v Dolním městě sídliště z pozdní doby bronzové se systémem ulic, kanalizací a pravoúhlými domy pro přibližně 40 000 obyvatel. Stály zde i dva kananejské chrámy. Toto město zaniklo bez obnovy. Nápadný byl výskyt velkého množství řecké - mykénské keramiky datované nejdéle do závěru 13. století př. n. l. Dolní město bylo zničeno vojenskou akcí ve 2. půli 8. století př. n. l.  Destrukci tvořila 1 m silná vrstva popela, kameny zčernalé ohněm, zuhelnatělé trámy a kusy stropních výstuží. Následné osídlení bylo velmi řídké a omezené na malou plochu. Základy domů, pece, obilní jámy apod. tvořily jen malou osadu.

Horní město bylo osídleno ve stejné době jako Dolní (zde bylo zjištěno celkem 12 kulturních vrstev) a zaniklo rovněž násilným způsobem. Přítomnost Izraelitů a především obyvatel doby krále Šalamouna byla prokázána objevem opevnění, brány stejného typu jako v Megiddu, svatyně a ve XII. vrstvě sídlištěm s datovatelnou keramikou. To vše nad vrstvou pozdní doby bronzové (vrstva XIII). Mezi těmito vrstvami bylo neopevněné malé venkovské sídliště. A to bylo překryto zeminou z období, kdy zde nic nestálo. Pevnost krále Šalamouna byla postavena až po určité době, kdy byl Chasór dobyt. Po Šalamounově smrti bylo město opět zničeno, obnovit jej nechal severní král Omrí (886 - 875 př. n. l.). Celkem bylo na této lokalitě zjištěno 21 kulturních vrstev z období 3. tisíciletí př. n. l. až do 8. století př. n. l.  Ve 14. - 12. století bylo toto město centrem Churrijců - Hyksósů. Následné osídlení lze datovat do 7. až poloviny 2. století př.nl. Vyjímečnými nálezy z této doby jsou střepy nádob - ostraka se jmény či krátkými nápisy.

JERICHO

Jericho je nejvýznamnější lokalitou Palestiny a celého Předního východu. Místo bylo nejprve sídlištěm vůbec nejstarších zemědělských obyvatel ze začátku mladší doby kamenné. Na jejich sídlišti se objevují i nástroje nositelů pozdně paleolitických a mezolitických kultur z Egypta a okolí (natufien, do 9. tisíciletí př. n. l.).

U vydatného pramene vody a na pohořím chráněném místě bylo v 6. tisíciletí postaveno velké sídliště s chrámem obdélného půdorysu (typ megaron).  Další vrstva se svatyní a velkým balvanem s obětním oltářem byla datována  do časného 3. tisíciletí př. n. l. Na začátku doby bronzové (přibližně 3200 př. n. l.) postaveno opevněné město. Dobytí Jericha tak, jak to líčí Jozue  ve 2. - 6. kapitole knihy Jozue, nelze prokázat. Vrstvy ze střední doby bronzové (1900 - 1500 př. n. l.) ukazují, že vně hradeb s věžemi vysokými až 7 m bylo předpolí tvořené maltovým násypem s pevným kamenným obložením (tzv. hyksóská hradba). Jericho bylo zničeno kolem poloviny 16. století př. n. l. útokem nejspíš některého egyptského faraona.  Pahorek velikosti 280 x 60 - 80 m tvořený destrukcí byl znovu osídlen až ve 14. století př. n. l. Tehdy zde stála neopevněná venkovská osada. V Jerichu byl rovněž odkryt hromadný hrob. Obličeje zemřelých byly pokryty hliněnými maskami. Antropologicky jsou tito jedinci shodní s obyvateli Indie. Ve městě se obchodovalo s mědí, kořením, dřevem a se slonovinou.

Další destrukce zástavby byla datována do závěru 14. - začátku 13. století př. n. l. a bývá spojována s útokem tzv. mořských národů, jejichž součástí byli i Filištínci. Další zmínky o Jerichu pocházejí z 1. Královské 16:34, Nehemiáše 3:2, Lukáše 19:45, z epištoly Židům 11:30 a Matouše 20:29.

JERUZALÉM

Místo mělo ideálním polohu pro osídlení již od začátku neolitu/mladší doby kamenné (poloha Ofél, plošina severně od  ostrožny Sión, datace přibližně 3200 př. n. l.). Osídlení uvedených poloh bylo potvrzeno nálezy i pro starší dobu bronzovou (střepy hliněných nádob donesené z egyptského Luxoru, město RUŠALIM v korespondenci místních vládců s egyptskými faraony, datace 1878 - 1842 př. n. l.). V osídlení je pro 17. - 15. století př. n. l. hiát (mezera). Poté ovládli město Churrité, z egyptských písemných pramenů (ze sídla faraona Achnatona el - Amarny) je znám místní král Abdi - hepa (14. století př. n. l.), kdy bylo město bylo zváno Urušalim či Rušalimum. Název se odvozuje od zde uctívaného syrského boha Šálema. Dalším velmi uctívaným churritským bohem byl Baal, bůh plodnosti. Původně kananejský městský stát kmene Jebúsejců (13. století př. n. l.) dobyl David a učinil jej hlavním městem svého království.  Zástavba z 10. století př. n. l. byla doložena na ploše 6 ha. Počet obyvatel byl asi 2 000. Ještě předtím bylo město osídleno Amorejci, Hetejci, Hyksósy, Egypťany a Jebúsejci.

David si na Sionu nechal postavit pevnost, palác, ubytovny a sklady pro vojenskou posádku a služebnictvo. Jinak nechal jebúsejské osídlení beze změny. Od jejich krále Aravny údajně zakoupil místo pro stavbu chrámu. Ke stavbě shromáždil stavební materiál (cedrové dřevo, kámen) a dělníky, aniž chrám postavil. Jebúsejci zde sídlili do 6. století př. n. l. Opevněné město bylo zničeno na začátku 8. století př. n. l. v bojích judského krále Amasjáše (801 - 773) a izraelského krále Jóase (802 - 787, 2. Královská 14: 8 – 14). Amasjáš byl poražen, nejdůležitější úsek jeruzalémských hradeb byl stržen v délce asi 200 m, palác krále a chrámy byly pobořeny a vyloupeny. Další destrukce nastala v roce 586, kdy byl Jeruzalém dobyt a zničen babylonským králem Nabukadnesarem. Konečné zničení města nastalo v roce 70 n. l., kdy jej dobylo a zničilo římské vojsko vedené Titem.

Nejstarší izraelskou lokalitou na ploše Jeruzaléma je pahorek Sion, situovaný na ostrožně v jihovýchodním okraji starého města nad údolím potoka Cedrón (Kidrón). Místo bylo zásobováno dvěma prameny vody (Gíchon a Rogel). Západní okraj Siónu chránilo hluboké Tyropoiónským (Sýrařské) údolí, takže Sión byl přístupný jen od severu. Zde byly postupně vybudovány tři pásy hradeb. Od jihu bylo pod čelem ostrožny ústí údolí zvaném Hinnom (Gehenna, místo ohněm likvidovaného odpadu z města, podle toho místo naprostého zániku).

Na ostrožně Sion plochy přibližně 320 x 60 - 80 m stála již kananejská svatyně. Sem nechal David přenést tzv. archu smlouvy a zde chtěl postavit chrám bohu JHWH (Jahve), 2. Samuelova, 7. kapitola). V pořadí druhá svatyně zde byla obnovena navrátilci z Babylonu po roce 537 př. n. l. Třetí zcela nový chrám nechal postavit Herodes Veliký (vládl 37 - 4 př. n. l.). Tato stavba probíhala mezi roky 30 - 20 př. n. l. Byl na ni po osm let navážen lámaný kámen (vápenec). Vlastní stavba probíhala od roku 22 př. n. l., chrám byl ovšem stavebně dokončen až v roce 65 n. l.  Podle Josefa Flavia zářil bíle (štukovaný povrch) a zlatem. Nejdříve byla do roviny upravena nerovná chrámová plošina, její plocha byla zvětšena a násypy na nerovných místech byly obestavěny opěrnými zdmi síly až 5 m. Opěrné zdi byly zešikmeny k posílení stability. Na ně byly použity i kameny hmotnosti 4 tuny, součástí základové zdi je i kámen hmotnosti 400 tun (13 x 3 m) zachovaný v tzv. rabínských tunelech. Na jihovýchodním nároží plošiny byla vystavěna čtyři patra oblouků a schodiště.  Chrámová hora má dodnes obvod v délce 1,5 km. Nadzemní část chrámu byla zničena v roce 70 n. l. a v 7. Století překryta drobnými a stavbami a mešitou - Skalním dómem.

Archeologický výzkum byl v Jeruzalémě prováděn od závěru 18. století.  Nejdůležitější objevy byly učiněny na začátku 60. let 20. století (1961 - 1965).

Nejvíce byl zkoumán východní okraj a svah pahorku Sion do údolí Cedron. S jistotou byla datována destrukce hradeb v roce 586 př. n. l. a trosky domů ze starší doby železné (tj. 12. - 7. století př. n. l.). Tyto domy byly opakovaně stavěny na uměle vytvořených terasách východního svahu.  Tak vypadala zástavba už v době Davidově, který ze svého paláce viděl do domů na tomto svahu ((2. Samuelova 11:2, 8). Po svahu pod domy do středu Cedrónského údolí byla zachycena masivní zeď, která byla datována do závěru doby bronzové a nejstarší doby železné. Z této hradby se Jebúsejci posmívali budoucímu králi Davidovi, který stál se svým nepočetným vojskem v údolí (2. Samuelova 5:6 - 9). Hradba z doby bronzové stála nad pramenem vody Gíchon, od kterého vedla podzemní chodba do města uvnitř hradeb (Warrenova šachta). Její část pochází z 2. tisíciletí př. n. l. Tímto místem pronikl David i Jóab (2. Samuelova 5:8) do města. V hradbě byla rovněž brána, kudy ženy vycházely z města k tomuto prameni prát prádlo. Hradba pokračovala od podzemní chodby směrem k severu i k jihu po svahu údolí Cedrón. Tato hradba byla v 7. století př. n. l. zvýšena v době babylonského nebezpečí (2. Král. 22:14, Sofoniáš 1:10, Nehemiáš 11:9).

V její blízkosti byla nalezena keramika z 3. tisíciletí př. n. l. Toto nejstarší osídlení skončilo násilným způsobem ve 23. století př. n. l. Torza nejstarší kamenné zástavby tohoto místa bylo ovšem možné datovat do doby Jebúsejců (14. - 13. století př. n. l. Další opevnění bylo postaveno po roce 445 př. n. l., kdy se správcem Judeje stal perský úředník Nehemiáš (Nehemiáš 2:11 - 15). Chrám již byl obnoven komunitou navrátivší se z Babylonu (před 505 př. n. l.), bylo však třeba město opevnit (Nehemiáš 6:15). Jak asi hradby vypadaly, když na jejich stavbu bylo potřeba 52 dnů!  I tyto hradby - tedy jejich destrukce - byla na několika místech na východním svahu Siónu zachycena.

Západně od chrámové plošiny (poloha Ofél) byla zachycena další hradba široká 6,4 - 7,2 m v délce 35 m.  V destrukcích je zachována do výšky až tří metrů. Keramika ji datuje do 8. století př. n. l. Biblický text uvádí stavbu a opravy hradeb města včetně palebných postavení pro vrhací stroje a včetně pevnosti Mílo králem Chizkiášem po roce 724 př. n. l. (2. Paralipomenon 26:15, 32:5). Na některých u hradeb nalezených hliněných střepech jsou starohebrejská písmena.

Severně od pahorku Sión je Chrámová plošina.  Zde nechal král Šalamoun postavit první kamenný chrám. Z něho se nic nezachovalo. Terén pod dnešním povrchem byl stavbou zasažen při budování chrámu králem Herodem Velikým (37 - 4 př. n. l.) ve dvou posledních desetiletích starého letopočtu. Popis Šalamounova chrámu je zachován v 1. Královské 4 - 9 kapitole. Chrám měl pravoúhlý půdorys 35 m x 10 m. Chrám měl předsíň, chrámovou loď a vnitřní svatyni. Byl postaven z hliněných cihel prokládaných cedrovým dřevem. To král získal z území dnešního Libanonu, zlato z Egypta a Etiopie a měď na bronzové nástroje z království Edom (Jordánsko, Vádí Feinan). Kamenné části chrámové plošiny pocházejí z nejbližšího okolí, stará část Jeruzaléma nese četné stopy po těžbě vápence.

Ve stejné podobě jako za Šalamouna byl postaven chrám za Heroda. Vlastní svatyně byla ovšem zvýšena o patro. Práce velkého objemu byly vynaloženy na zvětšení chrámové plošiny na dnešní velikost: jižní strana měří 218 m, východní 466 a západní 488 m. Severní je skrytá zástavbou. Západní okraj plošiny tvoří tzv. zeď nářků. Podzemí skalní plošiny je prostupné a na několika místech jsou prostory se stopami po těžbě vápence.

K severnímu okraji chrámu nechal Herodes Veliký postavit pevnost zvanou Antonia. Z ní bylo možné kontrolovat areál chrámu a jeho blízké okolí. Zde na místě nádvoří dlážděného velkými kameny proběhl výslech Ježíše Pilátem Pontským. Římský prokurátor sídlil v paláci Heroda Velikého nebo ve tvrzi Antonia přistavěné k severní zdi chrámu. Zde v místě zvaném pretorium vzal tento úředník Ježíše dovnitř k výslechu, pak jej odeslal ke správci Galileje tetrarchovi Herodu Antipovi. Od něho byl Ježíš veden znovu k Pilátovi do tvrze Antonia. Na vnějším nádvoří pevnosti byla pod dvěma metry destrukce odkryta dlažba velkými kameny (2 x 1,5 x 0,5 m). Právě zde probíhala poslední část Ježíšova odsouzení, shromážděný dav žádal jeho smrt za rouhání bohu.

Jeruzalémské rybníky: první zvaný Siloe (Šíloa) ležel pod jihovýchodním okrajem Siónu mimo opevnění. Další - Bethesda  (Evangelium Janovo, 5. kapitola) byl lokalizován při výzkumu u kláštera sv. Anny v severní části Starého města.  Zde je více než 20 m hluboký výkop s nálezy ze začátku 1. tisíciletí př. n. l. až do stavby křižáckého kostela ve 12. století. Před jeho stavbou byl rybník zasypán. Rybník byl dvojitý, pravoúhlý a jeho středem vedla 6 m široká kamenná hráz. Nad touto hrází bylo sloupové zastřešení podobně jako po obvodu rybníku. Sem přicházeli nemocní.

Dalším významným místem v Jeruzalémě je Golgota. Jako místo poprav musela stát mimo hradby severně od Starého města. Název odpovídá slovu lebka, místní skála měla tento tvar. V současnosti je poloha Golgota pod chrámem Božího hrobu, vpravo po schodišti za vstupem do kostela. Byla zde zjištěna téměř 7m mocná destrukční vrstva. Před stavbou chrámu vyčníval tento skalní pahorek asi 10m nad okolní terén (Jan 19:31 - 37).  Uvnitř chrámu jsou ve skále zachovány jeskynní prostory. Ježíšův hrob symbolizuje obdélný mramorový kámen růžové barvy. Pod chrámem a vně chrámu byly objeveny jednotlivé i rodinné hroby.

Pohřebiště:  V roce 1968 byly vně severní ho obvodu města Jeruzaléma objeveny katakomby a v nich nepoškozený sarkofág z vápence. Uvnitř ležela kostra mladíka, který zahynul na kříži. Jeho pravá patní kost byla z vnější strany probodnuta železným hřebem. Ten byl dlouhý 11,5 cm. V hrobu byly zlomky kostí dítěte a dalšího dospělého muže.

Na víku rakve byla jména pohřbených - Jóchanan a Jóchanan ben (syn)  Jóchananův.  Tedy syn a otec, což bylo běžné. Na kostech nebyly zjištěny žádné další stopy po hřebech. Zlomek dřeva pod hlavicí hřebu byl ze stromu olivy. Hrob byl datován do první poloviny 1. století n. l., tedy do doby Ježíšova života.

V údolí Kidrón (Cedron) bylo v roce 1942 narušeno židovské pohřebiště. Prof. Sukenik zjistil při zpracování nálezů celkem 8 ossuarií (schránek na kosti) mimo jiné s nápisem Alexander, syn Šimona z Kyrény (Marek 15:21). Šimon z Kyrény pomáhal nést Ježíšovi kříž na Golgotu. Pod dalším jeruzalémským kostelem bylo mezi roky 1953 - 1953 odkrýváno pohřebiště z 1. - 4. století n. l. Kromě jiného zde byl objeven skalní hrob uzavřený kamenem stejného vzhledu, jak je popisován v Matoušovi 27:60. Nápisy na hrobech nesly křesťanská jména.

JERUZALÉM / předměstí TAPIOT

Asi 5 km jižně od centra Jeruzaléma byla při stavebních pracích v roce 1980 objevena skalní hrobka s několika schránkami obsahujícími uložené kosti zemřelých lidí z původně kostrových hrobů. Byla datována do 1. století n. l. - spíše do jeho druhé poloviny.  V okolí tohoto objektu bylo opakovaně narušováno pohřebiště datované do let 30 - 70 n. l., tedy do doby těsně před zánikem Jeruzaléma.  Jen během uvedeného krátkého období bylo zvykem ukládat kosti z těla zemřelého do kamenné schránky vložené do výklenku ve skále. Hrobka byla po objevení zalita betonem. Místo bylo zastavěno.  

Nálezy (celkem 10 schránek z let 30 př. n. l. - 70 n. l.) byly po vyzvednutí kosti zemřelých urychleně znovu pohřbeny bez antropologického zkoumání!. Bylo jasné, že zde byli uloženi členové jedné rodiny. První jméno bylo zcela židovské - JEŠUA, syn JOSEFŮV. Další jména byla: MARIA, matka a vdova, MARIAMNÉ, JOSE. (Joseph), JUDA a ŠIMON, MARIE a SALOME (Ježíš měl vlastní a nevlastní sourozence těchto jmen). - Do rodinných hrobek byli pohřbíváni i manželé a manželky dětí rodičovského páru.

Ježíšovi bratři Jakub starší a Josef zahynuli před rokem 70 n. l. nedaleko odtud (Josephus Flavius). V hrobce z Tapiotu není uvedeno jméno Jakub. Ježíšův bratr Jakub starší byl včele jeruzalémského sboru složeného pouze ze židů do své smrti. Zato z některého z hrobů rozsáhlého pohřebiště v údolí Cedron (Kidron) východně od Sionu pochází kamenná schránka se jménem Jakub, syn Josefův, bratr Ježíše. Tento předmět byl prodáván na místním trhu, byl shodný se vzhledem schránek z Tapiotu včetně nápisu překrytého starou patinou. Uvnitř schránky byly lidské kosti. Po odborném zhodnocení byl prohlášen za falzum.

K dispozici je i další kamenná schránka s nápisem MARIA.MEM Tj. Mariamne Mara, tedy žena s titulem mistr! Část biblistů má tuto ženu za Marii z Magdaly. Ta by mohla být pohřbena v hrobce Ježíšovy rodiny jen v případě, že by byla manželkou Ježíše. Rozbor DNA z této schránky ukazuje na dva nepříbuzné jedince - ženu a muže. Tedy manžele. Třicetiletí židé bývali ženatí, byla to téměř všeobecná povinnost. O manželkách apoštolů (jen o Petrově tchyni) a dalších mužů se v evangeliích nepíše. Další schránka nese nápis JEHUDA, SYN JEŽÍŠE (jméno Ješua - Ježíš bylo velmi časté). Je stejného vzhledu a stejné podoby jako všechny předchozí včetně uvedeného falza.

Ježíš Kristus byl pohřben narychlo několik hodin před začátkem sabbatu (kdy byla zakázána jakákoli činnost navíc s tělem zemřelého člověka) do nabídnuté skalní hrobky Josefa z Arimatie.  Tento starší muž pomáhal se sejmutím Ježíšova těla z kříže. To bylo v pátek navečer před začátkem sabatu (určován objevením první hvězdy). Marie z Magdaly natřela tělo vonnými mastmi. Tělo bylo zavinuto do plátna a uloženo na lavici skalního hrobu. V neděli objevila Marie z Magdaly jen prázdnou hrobku.

NÁMITKY: Bohužel nelze ověřit DNA z jednotlivých schránek. Kosti byly po objevení smíchány a znovu pohřbeny. Na schránkách jsou i škrábance, které nejsou součástí písmen.  Chybně jsou čtena i jména zemřelých: MARIAM.MEM  - jinak MARIAMNEaMARA jsou dvě ženská jména vedle sebe. Jména Josef a Ježíš jsou velmi častá, neslo je asi 8 - 10% mužské populace. Kombinace Ježíš, syn Josefův, se mohla vyskytnout u 4 – 5% populace. Ovšem Ježíš, syn Josefův a matka Marie a bratr Josef už znamená jedinečnou kombinaci jmen. Nelze vyloučit, že se jedná o hrobku Ježíšovy rodiny s chybou 20%. Archeologická interpretace: jedná se velmi pravděpodobně o hrobku Ježíšovy rodiny.

Podle mého názoru může tento objev znamenat možné vysvětlení skutečnosti, proč Marie z Magdaly nenalezla třetí den po pohřbu ve skalním hrobě Ježíšovo tělo. Rodina totiž mohla po skončení sabatu večer či třetí den ráno přenést tělo svého příbuzného do vlastní hrobky.

KÁDES/ KÁDEŠ

Město známé z Genesis 20:1 lze lokalizovat do východní části Sinajského poloostrova k známým pramenům vody Ajn Kiddís a Ajn Kudra. Sídliště vzniklo na staré karavanní cestě východním okrajem Sinaje. Bylo jedním ze šesti útočištných měst kněžské vrstvy levitů (4. Mojžíšova 25. kapitola, 35:14, 19:2,7).

Sem přivedl svůj lid i Mojžíš. V oáze mohli všichni odpočívat, najíst se a nějaký čas zde pobývat. S Mojžíšem mohla přijít ozbrojená skupina tvořená asi 600 rodinami, která měla sebou zlato a byla schopna zpracovávat měď (viz Beni Hasan). Odtud provedli Mojžíšem vyslaní zvědové průzkum dalšího úseku cesty do Palestiny a situaci v okraji této země této (4. Mojžíšova 13:18 - 20).

Komorové hradby s baštami byly součástí významné pevnosti postavené zde v 8. století př. n. l. k ochraně judského království za panování krále Jozafata (870 - 846 př. n. l.). Pevnost byla opěrným bodem krajiny po připojení Edomského království k Judeji tímto panovníkem.

KAFARNAUM

 U severozápadního břehu Genezaretského/ Tiberiadského jezera leží pahorek Tall Chum. Sem bylo nálezy a výzkumem bylo lokalizováno město Kafarnaum. Velmi významným objektem byla zčásti rekonstruovaná synagoga z 2. století n. l., pod níž byly zjištěny základy ještě starší stavby. Ta pochází z doby po povstání proti Římu v letech 132 - 135 n. l.  Pod touto stavbou může být ještě starší objekt zničený za prvního povstání v letech 66 -70 n. l. Ježíš v  synagoze v Kafarnaum kázal a učil (Lukáš 4: 31 - 37). Rovněž zde uzdravil psychicky nemocného člověka. Tuto synagogu nechal údajně postavit římský setník, o kterém je zpráva v Lukášově evangeliu 7: 1 - 10. Synagoga byla rekonstruována ze stafvebního materiálu nejen odsud, ale i z okolí, a tak její současná podoba není jistá.

Město vzniklo na významné obchodní cestě z Galileje k severu. Proto zde byla celnice, kde podle evangelií pracoval jako celník pozdější apoštol Matouš. Město bylo postaveno z čedičového kamene. V domech jsou patrné např. lisy na olivový olej, pece a jejich vnitřní. Údajný dům apoštola Petra nelze tomuto muži s jistotou připsat.

KÁNA GALILEJSKÁ

Podle Jana 2:1 se Ježíš se svou matkou a učedníky účastnil svatby v této vesnici. Tehdy stála na pahorku Chirbat Kána 9 km od zaniklého města Sephoris/ Zefora  na cestě mezi Tiberiadou a Nazaretem. Nejstarší osídlení Kány se datuje do začátku doby železné (12. století př. n. l.). Vesnice z doby Ježíšovy se rozkládala na ploše 200 x 100 m s nápadně vysokým počtem cisteren (31 objektů).

KIR HASSEROT/ Jordánsko

Nedaleko této pevnosti u Mrtvého moře byl v roce 1868 objeven velký bazaltový kámen s nápisem. Moábský král Mésa (Méša) se zde chlubí, že po počátečním nezdaru porazil judského krále  Joráma (848 - 841 př. n. l.), který se proti Mésovi spojil s králem izraelským a edómským. Mésovo vítězství bylo umožněno obětováním jeho vlastního syna!. Důvodem bojů bylo odmítnutí platby za mír králem Mésou do Judeje. Na nápisu je i věta, že vítězové se vrátili do své země. K tomu 2. Královská 3:27 mluví o vítězství koalice Izraele, Judy a Edomu, nikoli krále Mésy.

Tzv. Mésův kámen byl ovšem hned po svém nalezení a snaze několika Evropanů jej získat arabskými nálezci rozbit na mnoho fragmentů ve snaze získat co nejvíce peněz. Skoupením většiny zlomků byl kámen rekonstruován a uložen do pařížského muzea v Louvru.

KORINT

Město bylo postaveno u úzkého pevninského mostu mezi dvěma přístavy na severovýchodním okraji Peloponéského poloostrova. Korint byl překladištěm zboží, z obchodu místní obyvatelé zbohatli i po roce 146 př. n. l., kdy jej dobyli a poškodili Římané. Římská kolonie Achaia měla od roku 27 př. n. l. v Korintu své správní centrum.

Město je archeologicky zkoumáno od závěru 19. století. S židovskou obcí souvisí nápis objevený o židovské synagoze ve městě (Skutky 18:4), ve které kázal i apoštol Pavel (Skutky 18:12 - 16). Dále bylo odkryto římské město s domy a veřejnými stavbami.

KUMRÁN

Na jedné ze západních vápnitých a pískovcových teras nad severním okrajem Mrtvého moře v Izraeli bylo archeologickým výzkumem prokázáno osídlení z 3. století př. n. l. až do roku 70 n. l.  Kumrán je zcela vyjímečnou archeologickou lokalitou v celé Palestině a význam místních nálezů převyšuje všechny soubory písemných památek ze starověku. První zlomky papyrových textů dostal do rukou představený kláštera sv. Marka v arménské čtvrti v Jeruzalému. Další se objevily na trhu s památkami v Jeruzalému v během roku 1947. Všechny pocházely z jeskyní nad plošinou Kumrán. Na začátku roku 1947 se z USA vrátil profesor archeologie na Hebrejské universitě v Jeruzalému Eleazar Lipa Sukenik. V závěru roku získal od obchodníků první rukopisy. Ihned věděl, že se jedná o mimořádný nález a začal shromažďovat údaje a zlomky rukopisů např. i z kláštera sv. Marka. Stále více odborníků (i v zahraničí) se dostávalo do kontaktu s nálezy a obchodníky ve velmi složité a nebezpečné době před vznikem státu Izrael 14. 5. 1948. Kupní cena rukopisů neustále rostla, i když prof. Sukenik se je snažil získat jako nesporný majetek státu Izrael. V jeskyních v Kumránu probíhaly zatím zcela neodborné výkopy, při nichž byly nacházeny další rukopisy. Pomocí datace uhlíkem C 14 bylo stanoveno jejich stáří na rok 33 n. l. plus - minus 200 let. Po smrti prof. Sukenika  pokračoval v jeho práci spojené se získáním rukopisů jeho syn. Za mimořádně vysokou cenu je postupně skupoval od amerických a izraelských (!) církevních představitelů. Od roku 1955 jsou tyto rukopisy publikovány v odborném tisku spolu s údaji z revizního archeologického výzkumu, který předcházel řádnému výzkumu přilehlého sídlištního reálu ležícího si 1 km jihovýchodně od jeskyní.  Výzkum začal v roce 1951 (24.11. - 12.12.). Kromě jiného byl tři kilometry jižně od sídliště objeven pramen sladké vody zvaný Ajn Fašcha, u něhož byla v roce 1958 objevena zemědělská usedlost.  V blízkém okolí Kumránu měli místní obyvatelé v držení z několika míst další (mladší) rukopisy. Větší výzkum v jeskyních nad Kumránem začal 10. 3. 1952 a pokračoval vždy na jaře do roku 1955. Další dílčí výzkumy probíhaly i nadále podle zjištěné situace a nálezů. Asi 40 jeskyní bylo osídleno ve čtyřech obdobích a nejintenzivněji ve stejné době, jako v Kumránu. Současně pokračovalo vykupování rukopisů od beduinů, obchodníků a dalších „vlastníků“ zlomků rukopisů.

Místo zjištěného osídlení je velmi nepříznivé z hlediska přírodních podmínek. Plošina Chirbet Kumrán leží východně pod vysokým pásem hor a její okolí je kamenité a prašné s nejvýše 100 mm srážek za rok. V noci jsou zde mrazy, ve dne více než 30 stupňů Celsia. U pramenů sladké vody jižně dotud se v skromné vegetaci objevovali ptáci a menší savci. U pramene Ajn Fašcha byl v zemědělské usedlosti chován skot. V okolí Kumránu byl lidmi využitelný med divokých včel. Z Mrtvého moře byla získávána sůl a pro léčebné účinky a stavbu lodí i asfalt. Přímo v sídlišti Kumrán si obyvatelé vyráběli sami hliněné nádobí i přesto, že vhodná hlína se nachází až v blízkosti města Jericha severně odtud.  Místní byla i produkce bílých tkanin, do kterých byly rukopisy uloženy a do kterých se esejci oblékali. I kůže na psaní textů byla zpracovávána v místě.

Na terase bylo objeveno i kostrové pohřebiště, které spolu se sídlištními objekty vymezuje osadu několika rodin při ohrazeném místě kláštera. Ten byl obýván židovskou náboženskou skupinou zvanou esejci, jejich pobyt zde byl upřesněn mezi polovinu 2. století př. n. l. až do zničení místa římskými vojáky v roce 68 n. l.  Místo bylo dobře zásobeno vodou. Vlastní klášter se skládal z hlavní velké budovy s věží, kuchyně, prádelny, písárny, jídelny, hrnčířské dílny, skladiště, stáje pro soumary a z lázně. V roce 31 př. n. l. byl tento areál poškozen zemětřesením. Obnovené stavby byly definitivně zničeny po útoku římského vojska v roce 68 n. l. Dále viz Prameny písemné.

LACHIŠ /LACHIS/LAKÍŠ

Nejstarší osídlení pochází ze začátku rané doby bronzové (3200 př. n. l.).  Další nálezově bohaté osídlení pochází z mladší doby bronzové, kdy byly ve třech vrstvách nad sebou odkryty destrukce chrámu vždy dvakrát opraveného. Toto osídlení bylo násilně ukončeno ve 13. století př. n. l. Na strategicky významném místě nechal judský král    Roboám postavit pohraniční pevnost proti útoku severního království Izrael (2. Paralipomenon 11: 5 - 10).

Město zaniklo během velkého požáru i ve 12. století př. n. l. Podle knihy Jozue bylo dobyto a zničeno příchozími Izraelity z Egypta vedenými Jozuem. V Bibli je uvedeno, že leží 488 km jihozápadně od Jeruzaléma. Popis zničeného města je shodný s textem v Jozue 34: 7! Pevnost Lakíš byla jedna ze dvou (Azéka), které se v roce 586 př. n. l. úspěšně bránily babylónskému vojsku krále Nabukadnesara (Jeremiáš 34:7). Při výzkumu byla na návrší zvaném Tell  ed - duvér v letech 1935 - 1938 odkryta dvojitá městská hradba a destrukční horizont z babylónského dobývání Judeje. Pozoruhodné jsou zde objevené tzv. dopisy z Lakíše, které jako ostraka popisovaly situaci ve městě, které se bránilo velké přesile babylonského vojska. Jejich autorem byl velitel místní posádky Hoši - Jahú, velitel mimo město předsunutého oddílu. V jednom dopisu je oznámen pád pevnosti Azéka. Další z textů je prosbou o vojenskou pomoc z Egypta, osobnosti v textech uvedené jsou rovněž v Izaiáši 31:1, Jeremiáši 46:25 - 26, 36 :12, 42:1,32:12, 36:10 a 35:3.  Biblické texty k Lakíši jsou ve 2. Paralipomenon 11:9, 2. Královské 18:14, 25: 2 - 4.

LAJIŠ  viz DAN

MAGDALA /MIGDAL

Menší sídliště s prokázaným osídlením od 3. století př. n. l. do 3. století n. l. Obyvatelé se živili lovem ryb v blízkém Genezeratském/ Tiberiadském jezeře a rovněž byli známi jako výrobci látek a závěsů. Ve východním okraji vesnice směrem k pohraničnímu městu Kafarnaum  stála kamenná synagoga, jejíž základy byly odkryty při archeologickém výzkumu. V biblických textech je o Magdale ojedinělá zmínka, v dalších textech je Ježíšova následovnice Marie  z Magdaly uvedena pod jménem Marie od věže (migdal znamená věž), později nepřesně Marie Magdalena.

MACHANAJIM

Toto místo spojené s patriarchou Jákobem leží v Zajordání (Genesis 32:8). Zde Jakob rozdělil svá stáda na dva díly v obavě z napadení svým bratrem Ezauem. Význam názvu místa je dvojitý tábor, dvojité místo. Jákob pak odešel do města Sukót (Genesis 33:17). Ani v Manachajimu, v Sukótu ani na dalších místech v okolí nebyly zatím nalezeny stopy po pobytu či osídlení z doby Jákoba a jeho potomků.

MAMRE

Nejspíš se jedná o prastaré kulturní místo tvořené posvátnými stromy / hájem známé již z Genesis 18. kapitoly a verše 13:18. Jméno místa je předizraelské a Abraham zde již významnou svatyni nalezl (Genesis 23:17 - 19, 25:9, 35:27, 49:30,50:13). Dnes se místo nazývá Rámat al -Chalíl a leží 3 km severně od Hebronu (Chebronu). V blízkosti města byly objeveny početné kostrové hroby v jeskyních v místě zvaném Machpéla. Zde Abraham koupil pohřební místo pro svou zemřelou ženu Sáru. Podle tradice zde byl pohřben i Abraham, Izák a Jákob.

Výzkum německých archeologů zde byl proveden v letech 1926 - 1928 s objevem sídliště z rané doby bronzové a skrovného osídlení z 9. - 6. století př. n. l. Pozoruhodné jsou dvě vrstvy vydlážděné plochy uvnitř hradby, které jsou snad z 10. stol. př. n. l. a z 2. stol. př. n. l. a jsou považovány za místo zvířecích obětí na oltáři u nedaleké studny.

MEGIDDO

Toto pevnostní město bylo založeno na strategickém místě v jižním okraji hlavní cesty Galilejí zvané Via Maris k ochraně komunikačního koridoru mezi Asií a Egyptem. V okolí Megidda bylo zjištěno osídlení již z mladšího úseku starší doby kamenné. Nejstarší osídlení Megidda zemědělským obyvatelstvem později opevněného místa pochází z mladší a pozdní doby kamenné a rané doby bronzové (3200 - 3000 př. n. l.). Pevnost je typickým příkladem strategického bodu pro pěší a jízdní vojsko.  Opevněné město bylo původně kananejským městským státem, je uvedeno již v Debořině písni (Soudců 5:19, 1:27) a v knize Jozue (12:21, 17:11).

Rozsahem největší archeologický výzkum byl proveden mezi roky 1925 - 1935 (byl pokračováním menšího výzkumu z let 1903 - 1905 a 1960) se zjištěním dvaceti kulturních vrstev opevněného sídliště od začátku 3. tisíciletí př. n. l. Asi 250 let před tím byla na návrší postavena malá svatyně z cihlových zdí se čtvercovým základem pro oltář průměru 10 metrů.  K němu vedly schody, v jejich okolí i v okolí oltáře byly četné zvířecí kosti. V deváté kulturní vrstvě (od povrchu) byl postaven Baalův chrám (10. - 9. století př. n. l.).  Vyjímečným nálezem potvrzujícím zasvěcení stavby tomuto bohu byla jeho zlacená soška. Poblíž tohoto chrámu byla odkryta svatyně kananejské bohyně Ištar ze 7. století př. n. l.

I archeologickým výzkumem bylo potvrzeno, že se jednalo o nejmohutnější pevnost z doby krále Šalamouna, tedy z poloviny 10. století př. n. l. Novým a významným archeologickým objektem byly stáje na jižním okraji města a další dvě na severozápadu nedaleko městské brány odhadem pro celkem 450 koní. Ze středové chodby byli krmeni koně stojící po obou jejích stranách. Dlažba, pilíře a zlomky žlabů se dobře zachovaly pro věrnou rekonstrukci. Stáje pocházejí z 9. století př. n. l. (král Achab, 1. Královská 18:5). Tento král údajně velel vojsku 2000 bitevních vozů tažených koňmi (2. Královská 22:34). V Megiddu se obchodovalo nejen s koňmi (pro Egypt), ale i s bojovými vozy (pro vládce v Mezopotámii) a výrobky z mědi a bronzu z království Edom.

Na jihu města byla postavena menší opevněná stavba, před kterou bylo do země vyhloubeno veliké kamenné silo s vnitřním schodištěm. Silo je hluboké 7 m a průměr jeho okraje je 11 m.  Je datováno do 8. století př. n. l. Uvnitř opevnění byly dále odkryty dva paláce, chrám, klenotnice, kananejský chrám a cisterna na vodu.

Vně jihovýchodní části fortifikace vyvěrá pramen vody, který byl chodbou ve skále veden do města. Její datování se různí  - od 3. tisíciletí př. n. l. do 12. století př. n. l. Pozoruhodná je i dvojitá brána s výklenky a dvěma věžemi z 8. století př. n. l. vedoucí k severu do Jizreelské/ Jeezreelské nížiny, kterou protíná výše uvedená cesta Via Maris z Mezopotámie ke Středozemnímu moři.  Starší hradby byly kasematového typu. Na severovýchodních svazích (vně opevnění), které byly upraveny na terasy, stály domy vlastního města. V roce 1457 (1482, 1479) př. n. l. zde egyptský faraon Thutmóse III. porazil koalici kananejských a syrských vládců poté, co se proti němu vzbouřili.

MICPA/ HA - MICPA

Význam místa je ve slově stráž. Micpa byla jako strážní bod postavena k ochraně Jeruzaléma a je dalším ze starozákonních měst se dvěma chrámy. První patřil kananejskému bohu Baalovi, druhy izraelskému Jahvemu (JHWH). Oba byly postaveny v 9. století př. n. l. nedaleko od sebe. Ve zříceninách obou chrámů byly nalezeny početné rozlomené figurky bohyně Ištarty (Ištar), jakoby tato bohyně plodnosti byla manželkou Baala i Jahveho (Na egyptském ostrově Elefantina si komunita židovských utečenců po roce 597 př. n. l. postavila chrám Jahveho a jeho manželky Ištar!).  V 8. století byla pevnost Micpa obnovena z příkazu judského krále Asy (912 - 871). Tato stavební aktivita byla potvrzena archeologickými nálezy. Micpa bal rovněž místem shromažďování Izraelců, kteří zde volili své krále a rozhodovali o významných událostech své země (Soudců 20:1, 1. Samuelova 7:19, 2. Královská 25:33).

Po roce 586 př. n. l. se zde usadila menší komunita židů. - Další místo stejného jména bylo v Galádu (v Zajordání). Odtud vycházela proti království Ammon izraelská vojska. Toto místo je spojeno s lidskou zápalnou obětí dcery Soudce Jefty (Soudců 11:34 - 40).

NAGHAMADÍ

U egyptské vesnice tohoto jména byl objeven kostrový hrob vybavený kameninovou nádobou. Tu nálezce rozbil. Uvnitř nádoby bylo uloženo celkem 13 kodexů (knih) vázaných v kůži obsahující zlomky 52 textů. Texty byly sepsány v koptštině podle předloh datovaných do 1. století n. l. Objevené rukopisy byly datovány do 4. století n. l. Z nich nejdůležitější bylo tzv. Filipovo evangelium se zajímavým svědectvím o Ježíšovi a Marii Magdalské (Magdala u Genezaretského jezera).

NAZARET

Místo bylo opakovaně osídleno během 3. tisíciletí př. n. l., tedy od začátku doby bronzové. Nápadné jsou početné skalní hroby, v nichž nejstarší předměty hrobové výbavy pocházejí z Egypta (skarabeové, od 12. století př. n. l.). Nejmladší skalní hroby byly datovány do 2. století př. n. l. - do 3. století n. l.  Město bylo součástí severního království Izrael, existovalo však i po jeho zániku. Z  9. - 6. století př. n. l. tu byly objeveny domy a sýpky. Obydlími bylo i dalších přibližně 60 jeskyní.

V tomto městě Ježíš vyrostl a učil se u svého otce - tesaře  jeho řemeslu (Marek 1:9, Lukáš 4:24). Archeologickou památkou je tzv. Jeskyně Zvěstování (Lukáš 1:26 an.) začleněná do interiéru chrámu. Ve skutečnosti se jedná o torzo kamenného domu s vinným sklepem a skladem obilí a oleje datované do 1. století n. l. V areálu města byly objeveny hroby s uzávěrem valivým kamenem a lavicí pro tělo. To je přesně typ hrobu, do kterého byl pochován Ježíš. Tyto hrobky pocházejí z období 2. stol. př. n. l. až do 2. století n. l.

NIMRUD, Irák

Na pahorku Tell Nimrúd asi 30 km jihovýchodně od Mosulu byl v roce 1846 ve zříceninách asyrského města objeven tzv. černý obelisk. Čtyřhranný kámen z bazaltu je pokryt reliéfy a nápisy klínovým písmem.  Je zde vyobrazen i asyrský král Salmanasar III. (853 - 825 př. n. l.) s otroky nesoucími cenné dary (slonovinu, látky, džbány, koše apod.). Na jiném místě stojí tento král a před ním klečí izraelský král Jéhu (841 - 814), který mimo jiné zabil krále Achaba a jeho ženu Jezabel. Do Asýrie platil Jéhu daň za mír. Jeho zemi během tažení proti Asýrii zatím zpustošil damašský král jako pomstu za zrušenou koalici proti Asýrii. Postupně byli všichni vládci Palestiny i Sýrie během 8. - a části 7. století př. n. l. poraženi asyrskými králi.

Nimrúd bylo nejstarší a nejlidnatější město starověké Asyrské říše. Stálo na východním břehu na křižovatce významných obchodních tras vedoucích ze severu na jih a z východu na západ. Jeho blízkost u řeky Khawṣar, přítoku Tigridu, umožňovala zavlažování okolních pozemků pro zemědělskou produkci.   

NINIVE/ Mosul, Irák

Toto město bylo do doby svého objevení známo pouze z biblického textu a nebylo považováno za historickou lokalitu. Mimo mnoho movitých archeologických nálezů zde byl objeven archiv hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Byly uloženy do Britského muzea v Londýně.  Obsahují mimo jiné epos o Gilgamešovi nápadně shodný s obsahem 1. Knihy Mojžíšovy.

První člověk, který prozkoumal a zmapoval Ninive, byl v roce 1820 archeolog Claudius J. Rich, jehož práci později dokončil Felix Jones, který ji publikoval v roce 1854. Od té doby zde s přestávkami probíhá archeologický výzkum několika expedicí.  Henri Austin Layard v letech 1845 - 1851 objevil Sancheribův palác a odvezl do Anglie sbírku kamenných reliéfů a tabulky z velké Aššurbanipalovy knihovny. V letech 1929 -1932 R. vykopal Campbell Thompson chrám boha Nabu (Nebo) a našel místo, kde stál palác Aššurnasipala II. V letech 1931-1932 vykopal spolu s M. E. L. Mallowanem šachtu do vrcholku Quyunjik (akropole) 30 m nad úrovní pravěkými kulturními vrstvami, čímž stanovil základní stratigrafii místa.

Obvod Ninive, dnešní severovýchodní část starověkého Mosulu, činil asi 12 km. Byly objeveny městské hradby, jedna nedokončená.  Řeka Khawṣar protékala centrem města a západně odtud se vlévala do Tigridu. Celkem 15 velkých bran bylo postaveno částečně z hliněných cihel a částečně z kamene. Některé byly zdobeny kamennými reliéfy a glazovanými dlaždicemi.  Archeologové působili také na vrcholku (akropoli) Quyunjik. Od roku 1966 probíhá na vrcholu návrší Quyunjik rekonstrukce trůnního sálu Sancheribova paláce a některých přilehlých komor. Všechny vchody do dvou hlavních komor byly lemovány mohutnými sochami okřídlených býků, a také byla nalezena série obkladových dlaždic. Vedle trůnního sálu se nacházela koupelna s kamennou dlažbou, zatímco velká vstupní hala ukrývala 40 obkladových dlaždic zdobených rytinami. Zobrazené scény představují i Sancheribova vojenská tažení proti lidem z hor, obléhání měst nebo jednotky asyrské armády.

Ninive bylo hlavní město asyrské říše od doby krále Tiglatpilesara I., jeho největší rozkvět nastal za vlády Senacheriba (704 - 681 př. n. l.) a Aššurbanipala. V roce 612 př. n. l. bylo dobyto Médy a Babylóňany. Ze Senacheribova jihozápadního paláce a ze severního paláce Aššurbanipalova jsou dochovány reliéfy, obelisky a množství tabulek s klínovými nápisy. Aššurbanipalova knihovna obsahovala 25 000 textů na hliněných tabulkách.

Město je spojeno s působením proroka Jonáše. Jako město zralé k záhubě bylo cílem Jonášova kázání a velryba byla symbolem zkázy. Město bylo v roce 612 př. n. l. zničeno a nebylo již nikdy ve starověku obnoveno.

RÁMA RACHEL

V druhé knize Královské 15:5 je zpráva o nemoci judského krále Uziáše (Azarjáše, 781 - 740 př. n. l.). Ta mu neumožňovala pobývat v královském paláci, musel žít mimo palác v soukromém domě. Vládu vykonávali jeho syn a vnuk (Jótam a Achaz). Soukromé sídlo Uziáše bylo objeveno v místě zvaném Ráma Rachel. Tři metry vysoké hradby a věže obklopovaly nádvoří se třemi budovami. Z jedné z nich vedla dvířka tak, že tudy bylo možné opustit celou pevnost bez zpozorování.  Uvnitř budov bylo kromě jiného nalezeno množství figurek bohyně Ištar, kterou král uctíval. Podle proroků byla jeho nemoc trestem za tuto modloslužbu. V 1. Knize královské je ovšem tato pevnost uváděna jako místo ovládané králi Izraele. Byla předsunutým místem proti Judsku. Judští králové ji nechali zničit po napadení království Izrael vojskem Aramejců (1. Královská, 15. kapitola).

RÁMOT

Jedno ze šesti měst, kam se mohli v nebezpečí uchýlit příslušníci kněžské vrstvy levitů (4. Mojžíšova 35:14, 19: 2 ,7).

Vzhledem k politické situaci v Palestině mohla být šestice tzv. útočištných měst pro levity zřízena až po roce 622 př. n. l. králem Joziášem (5. Mojžíšova 4:41 - 43, 19:7 an.).

RISON LESION

Nedaleko této osady na palestinském území „západní břeh“ v Izraeli byl nalezen popsaný střep hliněné nádoby - ostrakon. V 7. století př. n. l. na něj izraelský sedlák vypsal svou stížnost. Ve 14. řádcích textu si stěžuje svému vládci, že po sklizni úrody mu výběrčí daní sebral i jeho plášť i přesto, že k tomu neměl žádný důvod.  Plášť byl nejen oblekem, ale i přikrývkou a uvedený sedlák zřejmě neměl nic, čím by ho nahradil (k tomu Nehemiáš 5:1 - 7, 11, 15).

ŘÍM

Apoštol Pavel napsal jeden ze svých delších listů sboru křesťanů v Římě. Jenomže Pavel se dostal do tohoto města jako vězeň a svou předpokládanou cestu do Španělska musel zrušit (Římanům 15:28). Podle Skutků 18:2 byl křesťanský sbor v Římě již v roce 49 n. l. Pavel byl v Římě dva roky tj. mezi roky 60 - 62 n. l. Jeho další osudy nejsou známé. Je možné, že Pavel zahynul v roce 65 n. l., kdy císař Nero rozpoutal pronásledování křesťanů.

Ludwig Kaas, ředitel svatopetrské stavební hutě, vedl v letech 1940 - 1949 archeologický výzkum terénu pod katedrálou sv. Petra ve Vatikánu. Zjistil, že na místě pozdější stavby kostela bylo římské pohřebiště využívané v době císaře Nerona (54 - 68 n. l.). Identifikace kosterních pozůstatků z hrobů pod Svatopetrskou katedrálou není možná, i když zde byl údajně pohřben i apoštol Petr (mezi roky 64 - 67 n. l.).  Byl zde objeven kostrový hrob muže, který neměl chodidla. To údajně znamená, že byl bez nich odříznut z kříže. Hroby se výrazně kumulovaly kolem prázdného místa, kde byl odkryt velký šachtový hrob z 2. století n. l. a kolem něho další hroby z 2. století n. l. V závěru 3. století zde nechal císař Konstantin Veliký postavit první kamennou křesťanskou centrální baziliku. Při stavbě byl šachtový hrob plně respektován. Nedaleko odtud jsou zachovány i katakomby z 3. století n. l.  Severně baziliky sv. Petra u Via Cornelia je nezastavěný prostor bývalých cihelen. Stojí zde mauzolea a hroby z 1. třetiny 2. století n. l.

Při stavbě raně křesťanských kostelů bylo pravidlem, že byl postaven na místě kostrového pohřbu člověka, který byl pro ranou církev svatým. 

SAMAŘÍ

Bylo hlavním městem severního království Izrael vzniklého po smrti Šalamouna v roce 936/ 931 př. n. l. V roce 1908 - 1910 probíhal na návfší zvaném hora Gerezim archeologický výzkum, kterým bylo zachyceno nejen Samaří (10. - 8. století př. n. l.), ale i helénské a římské město Sebasté postavené z příkazu Heroda Velikého (37 - 4 př. n. l.). Výzkum pokračoval v roce 1931 - 1935, kdy byl odkryt palác králů Omrího a Achaba (vládli mezi roky 886 - 853 př. n. l.).  V troskách paláce byly objeveny řezby ze slonoviny, které jej zdobily (1. Královská 22:39, Amos 3:15, 6:4). Další intarzie ze slonoviny byly nalezeny v palácích asyrských králů v Ninive, nejspíš byly ukradeny během likvidace Samaří v roce 721 př. n. l. (1. Královská 22:39, Amos 3:15). Starohebrejská písmena na nich vyrytá ukazují na 9. století př. n. l. Královský palác a další budovy na ploše dva hektary byly opevněny hradbou. Všechny tyto stavební práce byly realizovány velmi pečlivě včetně přípravy kamene na budovy a fortifikaci. Na svazích jsou předpokládány terasy pro domy dvorských hodnostářů a dalších zaměstnanců králova dvora. Město bylo poškozeno za vlády krále Joachaze (814 - 803 př. n. l.), kdy jej dobyl aramejský král. V roce 721 př. n. l. bylo Samaří jen provinčním městem malého rozsahu i významu. K tomu poskytuje informace nápis objevený v paláci asyrského města Chorsabád. Obléhání Samaří začal sice Salmanasar III., ale po roce zemřel, a tak město dobyl a zničil jeho syn Sargon II.

V roce 332 př. n. l. postavili zde Samařané chrám, který v roce 107 př. n. l. nechal zničit hasmoneovský král a velekněz Joachan/Jan Hyrkános. Samařané žijí stále ve městě Nábulus nedaleko hory Gerizim (Samaří).

Město bylo obnoveno z příkazu Heroda Velikého. Na zvětšené akropoli plochy 70 x 70 m byl postaven Diův chrám, vně stavby oltář s přístupovým schodištěm a veliká socha císaře Augusta, dále lázně a kněžský dům. Další stavební zásahy realizoval ve 3. století císař Septimus Severus.

SARDY

Leží severovýchodně od Efezu nedaleko moře v dnešním Turecku pod jménem Sart. Uvádí je text ve Zjevení (1:11, 3:1 - 5). Obsahem textu je kritika, že místní křesťané jsou nečinní a nežijí podle Krista. Od roku 1958 zde pobíhá soustavný archeologický výzkum, při kterém byly objeveny početné stopy po zemětřesení z roku 17 n. l. Nejstaršími památkami na křesťany jsou ovšem až kostely ze 4. století a synagoga z 2. století n. l. O křesťanech píše ve své knize Židovské starožitnosti Josephus Flavius.

SICHEM /ŠEKEM

První královské město Izraelitů v zemi zvané Mórija (1. Mojžíšova 22:2, Soudců 6. - 8. Kapitola).  Zaniklé město stálo na pahorku Tall Balata u vesnice Balaty jihovýchodně od Nábulusu.  Bylo osídleno již od závěru neolitu a v rané době bronzové. Tabulka z el - Amarny v Egyptě jmenuje zdejšího krále jako Labaju (14. století př. n. l.). Údajně se v tomto kananejském městě zastavil Jozue se svými lidmi (přibližně 600 rodin) poté, co jej dobyl (Jozue 24:1 - 25). Zde uzavřel se svým lidem smlouvu s Jahvem u posvátného kamene (Jozue 24:1, 25 an.). Údajně byl v tomto městě pohřben i Josef, syn Jákobův (Jozue 24:32).  Město bylo jedním ze šesti útočištných měst pro kněžskou vrstvu levitů (4. Mojžíšova 34:14, 19: 2,7).

Soudce Gedeon z kmene Manasse porazil ve válce Madianské, jeho lidé jej chtěl zvolit za krále. On odmítl, ale do tohoto města se přiženil (Soudců 8:31). Gedeonův syn Abimelek se stal po smrti otce králem (9: 6). Jeho volba proběhla ve čtvrti nejbohatších obyvatel města zvané Bétr- Milló. Po sporech s obyvateli Sichemu přesídlil Abimelek do Arumy (9:22, 24, 9:41), povstání obyvatel Sichemu potlačil a město zbořil (9:47 - 9:49). Nakonec padl v boji v Tebesu (Tubaz) 15 km severovýchodně od dnešního Nábulusu. V 10. století př. n. l. bylo město již obnoveno, v roce 936 zde jednal neúspěšně syn Šalamouna Roboám se severními kmeny (Izraelem) o sjednocení země (1. Královská 12: 1 - 19) poté, co byl zvolen králem Judska. Krátký čas zde sídlil i první král severního království (Izraele) Jeroboám I. (1. Královská 12:25).

Archeologický výzkum probíhal v letech 1913 - 1914, 1926 - 1934, 1957 a dále. Bylo prokázáno osídlení velkého plošného rozsahu od začátku 2. tisíciletí př. n. l. V 17. - 16. století př. n. l. bylo město ovládnuto Hyksósy a ti jej přeměnili v mocnou pevnost. Baalův chrám (kananejský bůh Baal - berit, Soudců 8:33, 9:4, 46)) byl postaven na ploše 18 x 18 m. Byl obdélný, jeho vnitřní dvůr měřil 9 x 9 m a uprostřed něho stál podstavec pro oltář, jehož zlomky byly v rohu dvora objeveny. Pod tímto chrámem stál starší chrám ze střední doby bronzové (Soudců 9:4), vně chrámu velký obětní oltář, další menší oltáře a posvátná místa. Vše na ploše 21 x 25 m bylo spolu s palácem opevněno v jeden  celek. Jedná se o posvátné místo zvané migdól (migdal, věž). Destrukční vrstva v chrámu ze 12. století př. n. l. odpovídá zničení města Abimelekem. Chrám byl posledním útočištěm obyvatel města (Soudců 9: 46). V opevnění dolní části města byla odkryta východní brána beze stop po zničení. U ní destrukce po starší a mladší hradbě (po 936 př. n. l.). Tatáž situace byla u severozápadní brány.

Po návratu židů z Babylonu zde i nadále fungovalo kultovní centrum. Chrám byl postaven na nedalekém návrší zvaném hora Gerizim. Při výzkumu byla odkryta trojlodní obdélná stavba postavená nad destrukční vrstvou s kananejským migdólem  - svatyní z 10. století př. n. l. Starý Sichem včetně samaritánského chrámu byl v roce 107 př. n. l. zničen veleknězem Joachanem/Janem Hyrkánem. Novým centrem se stal Nábulus stavěný od roku 72 n. l. z popudu císaře Vespasiána.

SÍLO/ ŠÍLO

Jedno z nejstarších sídlišť Izraelitů datované nálezy i biblickým textem nejdéle do 10. století př. n. l. stálo 22 km jižně od Sichemu u dnešní vesnice Seilún (1. Samuelova 1:3).

Ve druhé knize Samuelově 2:22 je popsána chrámová prostituce Izraelitů a kněžek bohyně plodnosti. Dokonce i Izaiáš o sobě píše (8:3), že se vydal do Jeruzaléma, do jednoho z kananejských chrámů, aby měl dítě s kněžkou bohyně Ištar! Prorok Jeremiáš 7:12, 26 : 9 uvádí Šílo/ Sílo zpustošené pro nevěru Izraele vůči bohu Jahvemu.

Při archeologickém výzkumu dánské expedice v letech 1926 - 1929 byla postupně odkrývána mocná destrukce objektů. Město bylo zničeno nájezdem filištínských vojáků ve 12. století př. n. l. (Jeremiáš 7:12, 1. Samuelova 1 - 4 kapitola). Na nedaleké výrazné vyvýšenině byl odkryt chrám Jahveho a místo pro archu úmluvy. Chrám i další odkrytá místa byla překryta destrukční vrstvou se stopami po velkém požáru datovaném do poloviny 11. století př. n. l.

SINAJ

Dnes poloostrov, v době Mojžíšově pravděpodobně nějaké místo či hora. Je velmi bohatý na nerostné suroviny. U místa zvaného v Genesis hora Sinaj byly objeveny doly na malachit a měď (Flinders Petrie 1905). Na skalách v těžebním areálu bylo vyryto hláskové písmo datované do 15. století př. n. l. Předpokládá se, že autory byli Izraelští otroci, kteří sem byli z Egypta posláni na práci v dolech. Hláskové písmo totiž pocházelo Fénicie sousedící s Palestinou. V Tel - Amarně v Egyptě byla v královském archivu objevena bohatá korespondence kananejských vládců a faraónů z 15. - 14. století př. n. l.

SODOMA A GOMORA

V biblických textech jsou obě města uvedena v knize Izaiáš 1:9 an, Jeremiáš 23:14, Matoušově evangeliu 10:15, v listu Římanům 9:29, ve 2. epištole Petrově 2:6. Obě města nebyla zatím lokalizována, ale nacházejí se pravděpodobně v jordánské proláklině. Lot s dcerami a ženou postupoval se svými stády z Efraimského pohoří na východ do Jordánské nížiny kolem Mrtvého moře. Zánik obou měst je spojován úderem blesku, který zapálil ložiska asfaltu, ropy a zemního plynu u Mrtvého moře. Několik zjišťovacích archeologických výzkumů však nepřineslo datovací materiál.

Geologickým výzkumem byl u výběžku pevniny zvaného Lisan na východním okraji břehu Mrtvého moře byl objeven

vysoký hřbet, který dělí moře na dvě části. Jižní má vodu jen málo slanou, severní klesá prudce do hloubky až 400 m. Jižní mělká část se propadla při nějaké katastrofě.  V Genesis 14:3 se píše, že obě města ležela v „Lesní dolině“ (Siddim), která je nyní Solným jezerem. Z jedné fénické tabulky pochází údaj o propadu doliny Siddím a jejím zaplavením vodou solného jezera. Prostor údolí Jordánu, Arabské pouště, Akabský záliv a země podél Rudého moře jsou krajinou intenzivní vulkanické činnosti spojené i se zemětřesením. Datace zániku obou měst je datována do 23. století př. n. l. (viz kapitola Nejnovější objevy).

SOKO

Pevnost k ochraně jižního království Judsko postavená Roboámem po roce 936 př. n. l. byla součástí linie opevnění východo -  západního směru (2. Paralipomenon 11: 5 - 10). Skrývá ji dvojitý pahorek Dár Alláh v údolí potoku Jabok při jeho ústí do řeky Jordán. Místo bylo osídleno před začátkem 3. tisíciletí př. n. l. Osídlení ze starší doby železné (1200 - 1 000 př. n. l.) bylo zničeno zemětřesením. Poté již nebylo místo osídleno.

TAADMÓR

Obchodní stanicí a posádkovým městem byla lokalita Taadmór, která byla později nazvána Palmyrou (v Zajordání, 2. Paralipomenon, 8. kapitola). Byla údajně založena již v 10. století př. n. l. z příkazu krále Davida na okraji pouštní krajiny. Odtud vedla karavanní cesta ze syrského Damašku do Mezopotámie.

TAANAK

Je uvedeno v knize Soudců 5:19 a Jozue 12:21. Jedno z kananejských měst kontrolujících nížinnou část Palestiny (viz i Megiddo, Kadeš, Chácor). Bylo lokalizováno na návrší zvané Tel Ta’annek. Město bylo centrem malého městského státu kananejského vládce. Mimo jiné zde bylo při výzkumu konaném v letech 1963 - 1966 objeveno 12 klínopisných tabulek z Babylonu. Ty ve své práci publikoval profesor Bedřich Hrozný. Po své volbě králem zde měl své další sídlo král Saul poté, co nechal právě Taanak postavit jen 5 km severně od Jeruzaléma.

TABGHA

Tato lokalita leží severně u Genezaretského jezera, u silnice z Kafarnaum nedaleko pramene vody. Bible ji spojuje se zázrakem rozmnožení chlebů pro zástup Ježíšových stoupenců (Matouš 14: 34 an.). Po roce 1887 a znovu 1936 a 1970 byly uvnitř fragmentů opevnění odkryty základy dvou kostelů z místního kamene - bazaltu.  V druhém zčásti zachovaném kostele (bazilika) byly odkryty mozaikové podlahy. Na nich jsou zobrazena africká a středomořská zvířata: páv, husa berneška, labuť, kohout, daman a další. Díky velmi dobrému zachování terénu bylo možné tyto mozaikové podlahy rekonstruovat.

TÁBOR

Návrší sopečného původu dominuje okraji Jezreelské nížiny severně od Megidda. Zde svedla soudkyně Debora vítězný boj se Síserou, vojevůdcem Chácorského vládce Jabína, který vládl severní části Palestiny.  Byl to údajně boj proti násilnému chování Kananejců vůči Izraelitům. Sísera měl asi 900 ozbrojených mužů. Debora a Barák z rodu Neftalím shromáždili podstatně větší vojsko (nepravděpodobných 10 000 mužů!), kteří obsadili vrch Tábor. Po dešti zaútočilo izraelské vojsko z návrší.  Síserovo vojsko včetně bojových vozů bylo zcela zničeno a Sísera byl na útěku zabit ženou (Soudců 4. kapitola). Tzv. Debořina píseň po vítězství je nejstarší částí Starého zákona (10. století př. n. l.). V roce 218 př. n. l. obsadil návrší syrský král Antiochos III. a opevnil jej pro jeho vyjímečnou polohu v kraji.

TAMAR

Pevnost údajně postavená z příkazu krále Davida v 10. století př. n. l. Byla lokalizována na pahorek Ain- Husub nedaleko lokality Hazera. Místo plnilo funkci zásobovací stanice pro lidi a koně, byla zde přirozeně umístěna posádka k ochraně hranic království Izrael.

TEBA

Pevnost postavená z příkazu judského krále Roboáma po roce 936/ 931 př. n. l. (2. Paralipomenon 11: 5 - 10). Sloužila k ochraně judského království proti 12 km vzdálenému (od Jeruzaléma) severnímu království Izrael.

TESALONIKA

Tesaloniku lze ztotožnit s dnešním městem Tesaloniki (Soluň) v Řecku. Apoštol Pavel zde sice kázal, ale velmi brzy musel město pro odpor jeho obyvatel opustit (Skutky 17:1 - 9). Archeologické nálezy z 1. století n. l. nebyly zatím objeveny.

TIMMAT / SERACH

V tomto místě na výšině Efraim byl údajně pochován Jozue. Septuaginta (překlad Bible do řečtiny v Alexandrii údajně sedmdesáti učenci ve 3. století př. n. l.) uvádí, že do hrobu mu byly dány kamenné nože, kterými byli izraelští muži obřezáni v Gilgálu. V roce 1870 byly na tomto místě nalezeny pohřební jeskyně.  V jedné z nich byly součástí hrobové výbavy desítky silicidových (pazourkových) nožů. Obřízka byla původně egyptským obřadem, Izraelci ji znovu zavedli i pro sebe po příchodu do Palestiny.

TIRSA

Poprvé byla uvedena jako výstavné město v 1. Knize Královské 14:17. Stala se sídlením městem krále Jeroboáma I. Ten si zde nechal postavit pevnost a palác. Místo bylo skryté, a přitom z něho bylo možné kontrolovat širokou krajinu v okolí. Město mělo svůj zdroj vody a bylo vzdáleno jen 11 km od Sichemu (Šekemu). Jeroboám potřeboval takové místo poté, co se dostal do sporu s předními muži města Sichemu (1. Král. 14:1 - 18). Tirsa byla opakovaně královskou rezidencí, byla několikrát dobyta a poškozena v bojích mezi jižním a severním královstvím. Asi 50 let byla hlavním městem severního království. Až král Omrí přesídlil do nového rezidenčního města Samaří. Od roku 1946 zde na pahorku Tell el - Fára probíhal archeologický výzkum s konstatováním, že místo bylo osídleno již v neolitu před osmi tisíciletími, pak po celou dobu bronzovou s několika přerušeními a destrukcemi zástavby do mladší doby bronzové, kdy bylo město znovu opevněno. Kontakt s městem Samaří byl prokázán nálezy samařské keramiky.

TZUBA

Tzuba je kibuc asi 20 km severozápadně od Jeruzaléma. V areálu tohoto místa byla objevena jeskyně, ve které proběhl archeologický výzkum. Kromě kruhové vodní nádrže byly kolem ní početné celé i rozbité nádoby v podobě džbánků používaných k nabírání vody s usazeninami vodního kamene. Dále zde byl nalezen ohlazený kámen se stopami po oleji a kresby s motivem postavy Jana Křtitele - vše datované do 2. ? - 5. století n. l. Jedná se velmi pravděpodobně o místo, kde byli noví příchozí do křesťanského sboru pokřtěni ponořením do vody. Křest byl spojován s pokáním za hříchy v dosavadním životě.

UR a CHÁRÁN

Pro dějiny města byl zásadním výzkum v letech 1922 - 1934, který jej v podobě města datoval do střední doby bronzové. Leonard Wooley na pahorku zvaném „Hora smůly“ odkryl zikkurat (stupňovitou stavbu) s chrámem boha Měsíce a v hloubce 14 m hrobky bohatých králů ze začátku 3. tisíciletí př. n. l. Pod nimi byly tři metry naplavené zeminy a písku, pod tímto horizontem zcela jasně povodňovým, bylo další osídlení z neolitu (6. tisíciletí př. n. l.). Výpočtem podle tří metrů naplavené zeminy bylo stanoveno, že voda zde musela stát delší dobu a že byla vysoká nejméně 8 metrů. To znamenalo zaplavení celého Meziříčí - Mezopotámie. V okolí svatyně boha Měsíce bylo odkryto velké město, rekonstruované domy svědčí o přepychu a velkém bohatství místních vládců a kupců. To vše lze datovat do období patriarchy Teracha.

Písemné prameny sem umísťují sídlo staro babylonských králů do období 2500 -  1945 př. n. l. Celkem tři dynastie vládly v tomto bohatém městě, které poté opustila část obyvatel. S tím koresponduje pobyt a odchod semitského starozákonního proroka Teracha a Abrahama, kteří odešli brzy po roce 2000 př. n. l. do severněji ležícího města Chárán. I toto město bylo lokalizováno do blízkosti řeky Belichu u města Urfa na staré karavanní cestě z Karchemiše do Ninive. V obou městech byl uctíván měsíční bůh Sin. Výzkum datoval největší rozkvět Cháránu do 19. - 18. století př. n. l. Písemný archiv klínopisných tabulek ze syrského  města Mari uvádí Chárán a další města shodná se jmény Abrahamových předků (Genesis 11:18 - 24). Jméno Abraham však není zatím doloženo v mimobiblických pramenech. Podle Bible bydlel v zemi Aram - naharajim. Název Mezopotámie byl poprvé použit až v řeckém překladu Bible zvaném Septuaginta. Archeologicky byla prokázána plošná potopa i v okolí města. Z Uru vyšel Abraham. Nípadná je shoda mnoha příběhů v Genesi s eposem o Gilamešovi (Adam a Eva, Kain a Abel).

ZÍF

Pevnost postavená k ochraně jihovýchodního okraje judského království  Šamounovými nástupci po roce 936 př. n. l. V pouštním prostředí byla místní posádka výrazně omezena malými zdroji vody. U pevnosti se křižovalo několik obchodních cest.

ZUF

Region v Palestině v době krále Saula 1. Samuelova 9: 5, centrum uctívání Jahveho.  Zde působil i Samuel a Saula zde pomazal na krále (1. Sam. 9. kapitola). Město bylo opevněno hradbou s bránami. U jedné z nich měl Samuel patrový dům se sluhy včetně kuchaře.