9. Příběhy Bible

Biblické příběhy

Nejstarší biblické údaje lze datovat do pozdní doby kamenné (často zvané mladší neolit či doba měděná) a lokalizovat je do Mezopotámie, velmi úrodného území mezi řekami Eufrat a Tigrid. První kapitoly Genesis jsou zcela nepochybně ovlivněny eposem o Gilgamešovi a sumerským prostředím, v němž se vyskytují literární paralely nejstarším biblickým událostem. Prostředí stvoření Evy a Adama probíhá v mladší době kamenné v zemědělském prostředí. Velmi brzy se v tomto prostoru začíná zpracovávat kov, obecně slitina mědi s příměsí jiných kovů. Právě tímto obdobím začíná pozdní doba kamenná. V Bibli již sedmá generace od Adama a Evy bronz vyrábí.  V absolutní dataci to je začátek 3. tisíciletí př. n. l.  Od té doby je prokazatelná kontinuita osídlení země Semity. V plně zemědělském prostředí úrodných půd v okolí Eufratu a Tigridu se vyděluje obyvatelstvo produkující maso a mléko - pastevci. Krajina v blízkosti velkých řek byla cílovou oblastí dalších semitských kočujících skupin obyvatel postupujících přibližně od jihu k severu (2300 - 1900 př. n. l.).

Ve 23. století př. n. l. nastává v zemích východního Středomoří krize. Zaniká sídliště na pahorku Hissarlik - Trója II,

na území Přední Asie expandují Chetité, zanikají sídliště na území pevninského Řecka, na Kykladských ostrovech končí osídlení z neolitu. Osídlení na Krétě přetrvává, ale v Egyptě končí období Staré říše a v Mezopotámii zanikají staro sumerské městské státy. Ve střední Evropě se objevuje první kultura doby bronzové zvaná únětická. Zdroje kovů byly využívány v oblasti Kavkazu, Pontské oblasti, Uralu. Další výrazná kulturní změna začíná v závěru 14. století př. n. l. Městské státy pevninského Řecka se opevňují (Argos, Týrint). Horizont obnovy představuje Nová říše v Egyptě, městské státy na území dnešního Turecka a okolních zemí. Během 13. století př. n. l. vrcholilo další pravěké klimatické optimum. Výrazně se oteplilo, v Evropě byly zatopeny velké plochy země (Švýcarsko, Pádská nížina).

Mykény byly v polovině 13. století poškozeny zemětřesením, ale hradby byly znovu obnoveny. Výrazný zánikový horizont zjištěný zde i na mnoha lokalitách Řecka a celého Předního Východu lze datovat do závěru 13. a začátku 12. století př. n. l. Toto století je zváno temný věk, protože do uvedeného prostoru expandovaly tzv. mořské národy. Mimo jiné zanikla pevnost Trója VI (vrstva VIIa) a Mykény. Tyto události byly základem nejstarších řeckých eposů (Homér).  Během 13. století př. n. l. vrcholilo další pravěké klimatické optimum, které o dvě staletí později vystřídalo suché podnebí zejména ve Střední Evropě. To znamenalo výrazný přesun tehdejších sídlišť k vodním zdrojům. Neklidná doba byla dokumentována doklady bojů na opevněných sídlištích. Nastalo období populační exploze, lidé se vydali hledat krajinu, kde se mohli uživit. Nositelé komplexu kultur lidu popelnicových polí velmi z širší oblasti Karpatské kotliny postupovali až do Španělska a Itálie, do celé střední Evropy a na severozápad Balkánského poloostrova i do Řecka.  Pro Přední Východ znamenala expanze etnik tzv. mořských národů konec doby bronzové a rozšíření nového kovu - železa. Nově příchozí Chetity zastavil v boji až egyptský faraon Ramesse II. u Kadeše v Sýrii v roce 1274 př. n. l. Do stejného období patří exodus semitské komunity z Egypta, kam odešla a kde pobývala z důvodu hladu. Přibližně o jedno století později přišli do Palestiny i Foiničané znalí výroby skleněných předmětů.

 Zemědělci i pastevci potřebovali současně využívat vegetaci a jejich spory začaly ohrožovat i Abrahamovu rodinu pocházející z Uru (1. Mojžíšova, 11:28, 31, 15:7). Proto ABRAHAM opustil způsob života svého otce Chárana - obyvatele města v Mezopotámii - a se svými stády se vydal k severozápadu. Zbohatl z obchodu a jeho rodině se dařilo. Vládl menší skupině lidí, ve které měl i své osobní strážce a ozbrojence. Jeho předkové prošli městy, ve kterých byl uctíván měsíc a slunce. To vše lze datovat do 20. - 19. století př. n. l. (1. Kniha Mojžíšova - Genesis, kapitoly 12 - 25). Spory zemědělců a pastevců jsou základem starobylého příběhu o Kainovi a Abelovi (viz Nejnovější objevy).

Abraham se cestou z Cháranu do Palestiny pohyboval v blízkosti měst Sichem (Šekem), Bét - el a Aj /Hai (1. M. 12: 1 - 9, 13: 1-18). Nakonec se usadil v Mamre. Ještě krátký čas kočoval jižně odtud v blízkosti Geraru. V Bér - šebě koupil jeskyni Machpéla (nedaleko Mamre) jako pohřební místo pro zemřelou manželku Sáru (1. M. 22: 2). - Její osud (a osud Lotových dcer) ukazuje, že svobodná žena či bezdětná manželka neměla ve společnosti žádnou cenu.  Ještě králi Davidovi hrozí bůh ústy kněze trestem odebráním jeho žen. - Během života v blízkosti Palestiny se Abraham dostal do prostředí pasteveckých skupin, které se střetávaly v bojích pastviny pro stáda. Tak se i on účastnil války čtyř králů z Mezopotámie proti vládcům z blízkosti Mrtvého moře. Vojensky zasáhl na straně těch druhých nočním přepadem snad v Baradské roklině (1. M. 14: 15). Se svými stády nakonec přešel do polopouštní krajiny západně od Mrtvého moře a postupoval k severu až k Damašku.

Na rozdíl od svého otce IZÁK žijící v Mamre koupil již pole a podnikal v zemědělství. Také si od místních zemědělců kupoval víno. Jeho syn JÁKOB utekl zpět do Cháranu a byl již zcela městským obyvatelem (1. M. 28:19). Se svými ženami a majetkem odešel do Gileádu v Zajordání, ale nakonec došel až do Sichemu/ Šekemu (1. M. 33. kapitola). Po krátkém pobytu na několika dalších místech skončilo jeho putování v Mamre a Hebronu/ Chebronu (dříve Kirjat- arba).  Abrahamův bratr LOT se již dříve v Bét - elu se svými stády oddělil od Abrahama a putoval úrodnou Jordánskou nížinou a oblastí jižně od Mrtvého moře (1. M. 13:10).

Abrahamova rodina se přirozeně rozrostla a synové si vyhledávali manželky a zakládali své vlastní rodiny. Hlavní mocností v sousedství Palestiny byl Egypt.  Změny počasí a vysychání travnatých území v Palestině a Sýrii vedlo skupiny kočovníků a nomádů v době hladu do Egypta. Zde bylo možné získat potraviny. Na několika reliéfech v egyptských chrámech z 18. století př. n. l. jsou zachyceni Semité putující do Egypta se svým majetkem naloženým na osly. To z hladu udělali i synové Abrahamova vnuka JÁKOBA. Podle mnoha údajů žily tyto skupiny přistěhovalců v deltě Nilu a pracovaly tam na stavbách a v zemědělství. JOSEF, oblíbený Jákobův syn, který získal jako Semita vysoké postavení na dvoře faraonů pro své schopnosti, je reálnou postavou pouze v době faraonů - cizinců.  Těmi byli Hebrejcům příbuzní Hyksósové v 18. až v začátku 16. století př. n. l. Po povstání v celém Egyptě ovládli zemi i pomocí koní a válečných vozů. Je možné, že Jákobova rodina využila této příležitosti a přesídlila do Egypta spolu s Hyksósy. - Ještě faraon Achnaton (2. polovina 14. století př. n. l.) měl semitského správce jménem Nehemema, jehož hrob se našel ve městě el - Amarna, a vezíra semitského původu Jamama.

Lidé těžce pracující na početných stavbách faraonů během 13. století ve východní části nilské delty (země Gošen) nejspíš přestali snášet fyzicky náročnou práci v postavení otroků. Mimořádně velké a finančně i stavebně náročné stavby nechal budovat zejména faraon Ramesse II. (1293 /1279 - 1213/1204 př. n. l.). Vůdcem nespokojenců se stal Izraelec MOJŽÍŠ, který prožil svůj produktivní život v poušti u kmene Madianců  (Madian byl synem Abrahama) a měl dostatečné zkušenosti ze života v těchto podmínkách. Byl schopen zorganizovat odchod semitské komunity ze země až do Palestiny, jež měla pověst úrodné a blahobytné země.  Hebrejci okradli egyptské obyvatele a obstarali si zbraně (2. M. 3:21 - 22, 12: 36).  Proto byli jako vojensky organizovaná skupina pronásledování egyptským vojskem. - V této souvislosti se soudí, že Jákobovi potomci mohli v Egyptě vykonávat i strážní a vojenskou službu na jeho východních hranicích. - Exodus lze datovat nejdříve do poloviny 13. století př. n. l. (1. M. 2 :22, 14. kapitola).  Faraonem exodu byl nejspíš Merenptah (1223 -1204 př. n. l.), který byl nucen válčit s Lybijci a lidem tzv. mořských národů.  Egypt byl hospodářsky vyčerpán.

Základním údaji o odchodu Jákobových potomků (etnicky smíšená společnost Hebrejců a lidí dalších národů sjednocená monoteismem a zvaná Izrael) je počet lidí, kteří se odhodlali odejít, a trasa cesty pouštním prostředím východně od delty Nilu. Počet lidu Izraele se odvozuje od číslovky 600 a slova „elef“. To znamená tisíc, pokolení nebo rodina. Vzhledem ke členění komunity je zřejmé, že to bylo 600 rodin, tedy několik tisíc osob. - Kdyby to bylo 600 000 osob, tak by se Egypt hospodářsky zhroutil. A v pouštním prostředí by nebylo dost vody a potravin k přežití takového množství lidí. - Nejkratší trasa vedla trvale využívanou komunikací severem Sinajského poloostrova do Palestiny. K exodu je ve 2. Mojžíšově 14:2 uveden údaj o místě zvaném Migdól - Magdala (věž, snad pohraniční) a pouštní podmínky cesty. Trasa nejkratší cesty z Egypta do Palestiny vedla tzv. Suchým mořem (Jam - suf) jinak Rákosovým mořem oblastí hořkých jezer nedaleko sídliště Baal - Sefon u jezera Sirbonis. Mojžíš s lidmi se rovněž zastavil u hory Oréb v zemi Madianských (2. M. 2:12). Zkázu faraonovu vojsku pronásledujícímu Izraelce mohla podle biblického textu v prostoru Rákosového moře přinést tsunami vyvolaná zemětřesením či sopečným výbuchem či mimořádně vysoká přílivová vlna. Zcela jistě se Izraelci dostali do pouštní oázy Kadéš - Barnea (Bernea) na jihu Palestiny poté, co vyslaní zvědové zjistili, že Kanaán (Palestina) je velmi úrodnou zemí a obyvatelé jsou zámožní (4. Mojžíšova, 13. - 18. kapitola).  Nepřímo je pohyb ozbrojených Izraelců datován odmítnutím průchodu jihem Palestiny, kde ve 13. století vzniklo Edomské království. Izraelci tak obcházeli území kmenů Edom, Moáb a Amon a nikoli bez konfliktů se dostali východně od Mrtvého moře a do něho vtékající řeky Jordán. Bůh tohoto období je líčen jako beduínský náčelník putující včele zástupu i vojska, bydlí ve stanu, je pohostinný, ale i vzteklý a schopný zabíjet. Zcela nejasný je konec Mojžíše. Údajně zemřel na některé moábské hoře, nebyl ani pohřben. Do zaslíbené země nevešel pro svá údajná provinění vůči Jahvemu. V textu 2. knihy Mojžíšovy je opakovaně vypsáno, jak krutě trestal každý odpor. Narážky na možnou vzpouru, při které mohl být zabit, jsou v textu proroka Ozeáše, Amose a v žalmu 106.

Líčení odbývání Kanaánu a likvidace jeho měst západně od Jordánu v knize JOZUE vyvracejí archeologické výzkumy a další nálezy. Proces obsazení země byl dlouhodobou pokojnou infiltrací, při které docházelo k ozbrojeným střetnutím bez zásadního vlivu v osídlení země. Nomádi obecně nebojují, spíše se brání. Boj využívají spíše v situaci jistého zisku při překvapení protivníka.  Písemnými prameny pro pisatele textu Bible o tomto tomto období byly „Zpráva o dobytí Kanaánu“ z 9. století př. n. l. a „Popis rozdělení země mezi dvanáct kmenů Izraele“ po smrti krále Davida. Na několik pramenů při sepsání knihy Jozue ukazují drobné nesrovnalosti (dobytý, ale Jebúsejci stále osídlený Jeruzalém, levita nechtěl nocovat v Jeruzalémě, protože byl cizím městem). Kananejským městem i nadále zůstalo Sichem /Šekem (Jozue 10:1. Soudců 1:7), nepravdivý je údaj o dobytí přímořských filištínských měst Gátu, Aškalonu a Akaronu ležících v nížině, ale hned na to údaj, že nížiny nebyly dobyty atd. Numerické údaje o vybíjení kananejských obyvatel jsou zcela nadsazené a nereálné, opak byl pravdou. - Archeologický výzkum měst Bét - el, Lachis, Eglón, Debir, Chácor a Gabaa sice potvrzuje zánik těchto míst ve 12. století př. n. l., ale útočníci přišli ze severu a byli jimi příslušníci tzv. mořských národů.

Přechod Izraele přes Jordán po zastavení vod bylo opakovaně vysvětleno opakujícím se zasypání toku řeky kameny a zeminou z okolí po zemětřesení. Město Jericho (Jozue 2. - 6. kapitola) bylo jen malým sídlištěm, mělo poškozené hradby. Bylo dobyto po šesti dnech obcházení maskujícím podkopávání opevnění. O velikosti města a množství jeho obyvatel měl Jozue přesné zprávy. I zprávy o dalších dobytých místech a hubení jejich obyvatel neodpovídají realitě. Město Hai/ Aj severně od Jericha bylo v době Jozue opuštěno (Jozue 7:4, 8. kapitola),  Gibea nedaleko Jeruzaléma se vzdala. Proti dobyvatelům vznikla koalice místních palestinských vládců: Adonisedech Jeruzalémský, Hóham Chebronský (Hebronský), Pirám Jarmútský, Jafia Lakíšský  a Debír Eglonský  dobyli Gibeu zpět. V knize Jozue (10. kapitola) je uvedeno, že Jozue se vrátil k tomuto městu nočním pochodem, přepadem vojska uvedených vládců z kopců nad městem. Zvítězil, ale přesto se Izraelci nedostali do úrodných míst Kanaánu. A tak začali obsazovat horské části Palestiny. Toto území nejspíš ubránili dalším bojem s Jabínem Chasórským (Chácorským) v bitvě u vod Merónských (Jozue, 11. kapitola). V této bitvě je poprvé zmínka o bojových vozech, které Kananejci převzali od Hyksósů a Chetitů. Proto Jozue volil taktiku přepadů nepřítele v horském terénu, kde nebylo možné vozy využít.  Velká města nemohli Izraelci dobývat, protože na to neměli výzbroj a nebyli příliš početní.

V sídelním městě faraona Achnatona v el - Amarně jsou zprávy o kočovných pastevcích jména Habiru (Semité), kteří od jihovýchodu dobývali Kanaán/ Palestinu a kteří se zde začali usazovat. Další zpráva o tomto lidu pocházejícím spíše z okraje společnosti je na stéle faraona Merenptaha z doby po 1225 př. n. l.  Izraelci - tedy Semité, kteří přišli během 13. - 12. století př. n. l. z Egypta na jih Palestiny, se dostali mezi etnicky příbuzné obyvatelstvo a byli nejméně druhou přistěhovaleckou vlnou v jižní Palestině. Archeologicky je toto s jistotou prokázáno v podobě asi sta nových neopevněných sídlišť severně od Jeruzaléma datovaných do začátku 12. století př. n. l. Kultura těchto obyvatel je odvozena od kananejské. Rovněž se má za to, že tito lidé byli pozdějšími obyvateli severního království Izrael (po roce 936, 931). Poté se do těchto míst teprve dostala a začala je osídlovat komunita navrátilců z Egypta - Jákobových potomků. Hluboký a nepřekonatelný rozdíl mezi původem lidí v severní a jižní části Palestiny trval až do zániku severního i jižního království (Izraele, Judska). Byli to všichni Semité, ale první vlna osídlenců přicházela z Mezopotámie v pozdní době kamenné a v době bronzové, jižní část Palestiny byla doosídlena komunitou přišlou z Egypta. Rozdíl byl v uctívání jediného boha na jihu, zatím co na severu lidé uctívali býka, hada a místní bohy války a plodnosti. Představiteli těchto rozdílů byl kněz Aron a Mojžíš (4. Mojžíšova, 12:2), kteří rozhodně nebyli bratry.

OBDOBÍ SOUDCŮ (12. - polovina 11. století př. n. l.) bylo pojmenováno podle osobností, které se pokusily organizovat Izraelity z nutnosti se vymezit a bránit vůči okolnímu obyvatelstvu. Na několika místech v textu je zaznamenáno, že Izraelité neosídlili úrodnou nížinnou část Kanaánu. Tam žili již trvale Kananejci, se kterými se Izraelité opakovaně střetávali. Země byla rozdělena na městské státy ve vnitrozemí (Taanak, Megiddo) a na pobřeží moře či v jeho blízkosti (Dór, Kadeš, Chácor/ Chásor). Chácorský vládce Jabín, který kontroloval komunikace v horském i rovinném terénu, poslal proti Izraelitům vedeným soudkyní Deborou své vojsko vedené velitelem Síserou s 900 bojovými vozy.  To oblehlo izraelské vojsko na hoře Tábor, ale v bahnitém terénu bylo napadeno a poraženo, Sísera  byl zabit (4. kapitola). 

Dalším soudcem byl Gedeon, který musel čelit pohybu kočovníků i na hornaté části Palestiny v době sucha (Soudců, 6. kapitola). Ti útočili z Negevské pouště a z prostoru východně od Jordánu. Proto byla v těchto místech postavena početná pozorovací stanoviště (6:2). Porazit tyto kočovníky bylo možné jen v noci, kdy neseděli na vebloudech. Gedeon vyslal oddíl 300 mužů, který uspěl útokem ze tří stran a zahnal kočovníky do soutěsek v hornatém terénu (Soudců 7. kapitola). Další Gedeonův promyšlený plán znamenal vítězství u Jogbély (8:11) proti Amonovcům. A poslední z nich vedl k vítězství nad Madianci u hor Tábor a Móre (18: 19). Gedeon odmítl Izraelci nabídnutou královskou korunu. Nedobrý konec čekal na Gedeonova syna Abimeleka (8. - 9. kapitola), který se prosadil v Sichemu jako jediný vládce. Zpronevěřil cennosti místních lidí a po třech letech byl obyvateli města svržen. Nakonec byl zabit ženou.  Jedním z významných soudců byla i žena jménem Debora. Spolu s Barákem vybojovala slavné vítězství nad Filištínci. Její oslavná píseň je nejstarší částí Starého zákona. Za soudce byl prohlášen i Samson pocházející z města Bét- Šemeš, který sám bojoval s Filištínci. Nebyl však ani soudcem ani náčelníkem a jeho soukromý život byl velmi nevázaný. Jako příslušník komunity nazirejců nepil víno a nestříhal si vlasy a vousy. Jako symbol úspěšného bojovníka s Filištínci jej ovšem nebylo možné pominout.

Nešťasný osud potkal dalšího soudce Jeftu. Za vojenské vítězství slíbil obětovat zápalnou obětí toho, kdo první vyjde u jeho domu jemu naproti. Bylo to jeho jediné dítě - dcera, kterou nakonec obětoval. - Tato událost ukazuje, že zápalné lidské oběti byly mezi Izraelci běžné. Židovská tradice vždy mluví o fyzické smrti Jeftovy dcery. Další soudce a kněz SAMUEL mečem rozsekal krále Agaga před oltářem Jahveho a David nechal ukřižovat sedm Saulových synů jako oběť proti hladomoru. Izraelité běžně uctívali kananejské bohy (10:6, Ozeáš 2:5 - 8). Otec soudce Gedeona uctíval Baala a sliboval smrt každému, kdo by zničil jeho oltář. Další Baalův chrám stál v Sichemu a v Masfě (oba z 9. století př. n. l.), přičemž v Masfě stál chrám Jahveho vedle Baalova. V obou městech byly nalezeny početné sošky bohyně plodnosti Ištarty - Astarty uctívané ve svatyni v místě zvaném Sílo (1. Samuelova 2:22, Izaiáš 8:3) a v Jeruzalémě za vlády Šalamouna.

Před letopisné knihy doby královské byla zařazena kniha RÚT. Její konečná redakce pochází až z doby po návratu z babylonského zajetí. Obsahuje ovšem několik pozoruhodných údajů o izraelské společnosti. Kniha reaguje na vyhnání neizraelských manželek židů po návratu z Babylonu Ezdrášem a Nehemiášem. Rút byla Moabitka - byla  prababičkou krále Davida. V textu je uvedeno všeobecné právo chudých paběrkovat na polích po sklizni. To, co zůstalo nesklizeno či upadlo na zem, bylo určeno chudým (Amos 8:4). Dalším právem bylo právo levirátu - požadovat  sňatek na nejbližším příbuzným.

Další a dlouhodobou hrozbou Izraelitům byl národ Filištínců (od nich název země Palestina). Patřil patřil do skupiny tzv. mořských národů, které dobývaly východní Středomoří během 13. a 12. století př. n. l.  V roce 1196 je egyptský faraon Ramesse III. porazil v Nilské deltě a ponechal jim možnost usadit se v Palestině.  Prvním, kdo se jim snažil postavit, byl kněz - prorok - soudce SAMUEL (1. Samuelova 7. kapitola).  Filištínské nájezdy z pobřeží Středozemního moře do vnitrozemí směřovaly až k  Jeruzalému, z prostoru východně za Jordánem ohrožovali Izraelce Amonité. Ke všemu měli Filištínci monopol na zpracování železa. Nejspíš právě Samuel vybral z kmene Benjamin velitele vojsk SAULA (1. S., 13: 19 - 20). Saul byl zvolen králem a vojevůdcem, přibližnou dobu jeho vlády lze vymezit mezi roky 1040 - 1012 př. n. l. Vytáhl s vojskem proti Amonovcům  a Filištíncům a uspěl. Byla vytvořena stálá armáda tří tisíc mužů, ale stále bez bojových vozů, takže taktikou i místem bojů byly přepady v údolích hornatého terénu. Jen na jihu Izraelity osídlené země nechal Saul postavit řetěz pouštních pevnosti se zásobami a vojenskou posádkou. Centrum uctívání Jahveho bylo pod tlakem Filištínců (ztráta archy smlouvy, rozmařilost synů kněze Elího) přesunuto ze Sílo do Hebronu a později do Jeruzaléma.

Spory o rozhodování mezi Saulem a Samuelem vedly nakonec ke smrti Saula a jeho synů, protože Samuel trval na svém výhradním rozhodování (1. Samuelova, 14. kapitola).  Začal systematicky oslabovat Saulovo postavení mimo jiné i proto, že chtěl nastolit teokratický systém vlády (1. S., 14: 4). Přestože Saul nad Filištíny vítězil (stále ještě bez bojových vozů ve svém vojsku), dostal se spolu se svými syny do opozice proti Samuelovi a jeho novému vyvolenci  - údajně pastýři Davidovi. Ten stál včele skupiny násilníků a lupičů - mezi nimi i Filištínců.  S nimi se nechal najmout k boji právě Filištínskými, kteří získali podporu i kananejských vládců ze severu Palestiny. V poslední bitvě na hoře Gilboa Saul se svými syny zahynul. Ostatky Saula a jeho syna Jonaty/Jonathana byly vystaveny na hradbách města Bét - Šean. Za vším stál Samuel a David.

DAVID se stal na dalších přibližně 40 let novým králem. Své  vojáky - veterány usadil v Negevské poušti na jihu Palestiny, přidělil jim půdu, kterou měli jako bývalí vojáci chránit. Sám sídlil šest let ve městě Hebron jako suverénní vládce s podporou Filištínců. Poté se rozhodl dobýt jebúsejský Jeruzalém, neboť toto nevelké město mělo ideální polohu v centru zamýšleného království a objemem vody dostačující pramen vody (2. Samuelova, 5. kapitola).  Poté porazil Filištíny a ovládl krajinu mezi Gibeonem a Gezerem, dobyl filištínské přímořské město Gát a podrobil si i Jaffu. Úspěšně vojensky obsadil i Jezreelskou nížinu, která byla nejen úrodným územím, ale i prostorem hlavní komunikace z Mezopotámie a Sýrie ke Středozemnímu moři zvané Mořská cesta /Via maris. Na jihu a východě ovládl území království Moáb, Amon a Edom (2. Samuelova, 8. kapitola). Za Mrtvým mořem založil město Palmyru (Taadmor) jako pouštní oázu na cestě z Damašku do Mezopotámie. Zde se ovšem střetl s Aramejci, kteří měli stejné mocenské zájmy jako David. U Chélamu (dnešní jih Sýrie) je porazil (2. S. 10:15) a získal kontrolu nad Damaškem a amorejským územím. Tím měl ve své moci tři hlavní trasy obchodu mezi Mezopotámií a Egyptem. Filištínské přístavy Tyrus a Sidon nechal svobodné pro obchodní účely (vývoz a dovoz zboží ze Středozemí) Středozemí- Izraelci totiž nebyli mořeplavci. Nezbytné bylo čelit opakovaným útokům z jihu kočujících pastevců, proto byly posíleny stávající a vybudovány nové pohraniční pevnosti. I z tohoto důvody zavedl David povinnou vojenskou službu (asi 12% populace) a najímal i cizí vojáky (hlavně Filištínce), z nichž měl sestavenou osobní gardu.

Charakteristika osobnosti Davida v biblickém textu svědčí o morální slepotě jeho autorů/ kněží vůči zcela negativnímu chování tohoto krále. David byl původně vůdcem skupiny ozbrojenců, která terorizovala obyvatelstvo Palestiny a živila se na jeho úkor. David byl vinen smrtí Saula a jeho příbuzných (2. Samuelova 16:8). Manžela Betsabé (matky svého syna Šalamouna) Uriáše Hetejského chladnokrevně poslal na smrt. Před svou smrtí nechal svým synem zabít  Semeje, svého odpůrce, a vojenského velitele Joába, kterému vděčit za vládu a za zachování své vlády při vzpouře syna Absolona. Naprosto nedodržoval Desatero i tím, že měl harém, podléhal různým oblíbencům, nechal zabít svého syna, protože jej měl za konkurenta. Ze severní části království nechal vyhnat velekněze Sádocha /Sádoka a nahradil jej Abiatarem. - Pozorným čtením textu o tomto vládci lze dospět ke konstatování, že se vůbec nelišil od soudobých panovníků.

Šalamoun vládl přibližně mezi roky 972 - 932/931 př. n. l. K vládě se dostal po spiknutí své matky Betsabé, kněze Nátana a vojenských velitelů, kteří se postarali o fyzickou likvidaci jeho protivníků. Územním rozsahem velké království bylo prosperující zemí. Šalamoun nechal postavit hradby kolem svého sídla v Jeruzalémě (město bylo významně rozšířeno) a dal postavit i chrám bohu Jahvemu. Nechal opevnit  Chácor na cestě do Sýrie, Megiddo na křižovatce cest u Via Maris, Gezer západně od Jeruzaléma na cestě k moři, Bét- Chorón  k ochraně průsmyku na cestě od jihu, Baalat  na cestě z Egypta (nedaleko Gezeru) a další místa a města. Také se mu konečně podařilo vyzbrojit armádu bojovými vozy, a to 1400 kusy (1. Královská 10:26).  Rozsah království se zmenšil jen o Damašek, ostatní Davidem odbytá území se mu podařilo vojensky udržet. Šalamoun rovněž vypravil obchodní loďstvo do země Ofir pro zlato a přepychové zboží. Navázal obchodní kontakt s panovnicí země Sába (dnešní Jemen - koření, vonné látky). Podporoval obchod s koňmi a mědí a dovedl významně těžit z obchodu okolních zemí platbami za přepravu zboží svým královstvím. Za materiál na stavbu chrámu Jahvemu v Jeruzalémě zastavil 20 galilejských měst za 120 talentů zlata. Libanonské cedry a kámen na tuto stavbu údajně kácelo a těžilo až 200 000 mužů (nereálné číslo). Stavba měla svůj vzor ve foinické chrámové architektuře. Všechny uvedené stavby, přepychový život královského dvora vyžadovaly ovšem značný počet dělníků a finanční náklady. Proto byla nařízena pracovní povinnost - nucené práce (1. K. 9: 15 - 19). Státní správa přispívala k plynulému zásobování vojska (ačkoli potraviny si musel každý voják opatřit sám), stavbě pevností a dalších zařízení, byly opravovány silnice, sklady a díly nezbytné pro vojsko (1. K. 7: 27 - 28).  To vše bylo placeno z výnosného obchodu mezi Egyptem, Mezopotámií a Středozemím. Objemné finanční výdaje na všechny stavby a nákladný život na Šalamounově dvoře vedl k vyčerpání lidských a hmotných zdrojů země. Správce daní ze severní části království Rechabeám původem z kmene Efraim varoval Šalamouna před trvalým neklidem v severní části země zvlášť proto, že Judsko (odtud údajně pocházel David i Šalamoun) daně neplatilo. Navíc sílila moc okolních království Damašku a Egypta.  Šalamoun jakékoli požadavky ze severní části království odmítl (1. K. 12: 4), což vedlo v roce 936 (ev. až 931) př. n. l. k rozdělení království na severní a jižní část.

V severní části země -  zvané  království IZRAEL - se králem správce daní RECHABEÁM (1. K. 12:16), který se vrátil z egyptského exilu s podporou faraona Šešonka II. (Sesáka II.). Ten vpadl se svým vojskem do Judského království v roce 926 (924) s údajně 1200 válečnými vozy a pěším vojskem. Toto tažení je zobrazeno na reliéfu v egyptském chrámovém komplexu v Karnaku. Tento faraon dobyl přístav v Rudém moři  Ecjón- Geber (ověřeno archeologickým výzkumem) a ovládl prostor mezi Egyptem a Judskem. Další část armády zaútočila více na sever (království Izrael) a zemi vyloupila. Severně od Izraele zvětšoval své území syrský vládce Ben - Hadad sídlící v Damašku (útok na Izrael v roce 855, 1. K. 15:20) a ze severozápadu bylo království ohroženo Filištínci. Severní království bylo od nich opakovaně poraženo, země byla zmítána početnými povstáními obyvatel i vojska.

Od 30. let 8. století př. n. l. začala celý prostor mezi Palestinou a Egyptem ohrožovat další velmoc - novoasyrská říše (2. K. 15:29). Izraelští králové stavěli k ochraně před Asýrií pohraniční pevnosti (Kinerót, Ben - Macha, Dan, Iljón a další). Až do zániku severního království v roce 721 př. n. l. se Izrael dostával do častých vvojenských střetů s Damaškem, s jižním královstvím Judsko a s Asýrií v různých koalicích těchto zemí. Všechny ale slábly a skončily pod vládou Asyřanů, později Novobabylonské a následně Perské říše. Novými kultovními centry se stal Bét - él a Dan. Zde byli uctívání kananejští a féničtí bohové. Králem Achabem a jeho ženou Jezabel byli vyhnání (Eliáš) či fyzicky zlikvidování Jahveho kněží.

Z vládců severního Izraelského království byl významným král Omrí, který se dohodl s Judskem o obnovení míru mezi oběma královstvími. Sám dobyl území zvané Moáb (nápis moábského krále Mésy), Amón a založil nové hlavní město Samaří. Jeho syn Achab (875 - 853) se v roce 870 zprvu neúspěšně utkal se syrským/damašským králem Ben - hadadem (1. K. 20:1). Předstíraje podrobení vytáhl proti 8 000 syrských vojáků obléhajících hlavní město Samaří. Náhlým přepadem údajně 232 vlastních vojáků obrátil Syřany na útěk (1. K. 20: 11 - 32). Ti nebyli vůbec připraveni k boji, a tak Achab pokračoval až ke Golanským výšinám k městu Afék, odkud po několika dnech opět zaútočil na Syřany. Nakonec bylo dosaženo dohody o vzájemném neútočení. Achabovy diplomatické a i vojenské schopnosti ovšem nestačily na asyrského krále Salmanasara III. (858 - 824 př. n. l.).  Ten v roce 852 př. n. l. zaútočil na koalici vládců Sýrie (Damašku, Aramejců) a Izraelského království složenou z 3 940 a 2 000 válečných vozů, 1 900 jezdců na koních, 1 000 jezdců na velbloudech a 52 900 pěších. Byl ovšem touto velkou vojenskou silou zahnán a na čas upustil od válečných tažení do Palestiny. Achab se dále spojil s judským králem Jozafatem , aby získal zpět území ztracené ve prospěch Sýrie. Na tomto tažení jeho vojsko zvítězilo (bitva u Rámot v Gileádu), ale on sám byl raněn a brzy na to zemřel (1. K. 22:2 - 4. 2., Paralipomenon 18:34). Po Achabovi se jeho nástupci pokoušeli se střídavým úspěchem dobývat ztracená území Moábu a Edomu, válčili proti Sýrii /Damašku, o území zvané Gileád a proti Filišítncům. Snažili se i pevnostmi zabezpečit pohraniční území proti pronikání okolních obyvatel, ale všechny tyto nákladné aktivity vedly k oslabování země. K tomu přistoupily vnitřní rozbroje a násilná smrt několika králů a celková nestabilita v zemi. Jeden z králů (Jéhu) si dokonce k boji proti Sýrii pozval i Asyřany, kterých se měl spíše obávat. Důsledkem byla jeho vojenská i diplomatická porážka od Asyřanů. Jen na čas se králi Joasovi podařilo rozšířit Izraelské království a porazit v koalici s Judskem i Damašského krále. Poslední desetiletí se severní království zmítalo ve vraždách králů, palácových převratech a politickém kolísáním mezi Egyptem a Asýrií. V roce 738 př. n. l. asyrský král Tiglatpilesar III. obsadil Sýrii a izraelské království, obě země zpoplatnil a fakticky zbavil samostatnosti. Tehdy panující izraelský král Menachem (746 - 737) si vojsko asyrského krále původně pozval za 1000 talentů stříbra k upevnění své vlády! Tiglatpilesar začal se stěhováním Izraelců do nitra své říše (údajně 13 500 osob), zpoplatnil zvláštní daní údajně 60 000 bohatých Izraelitů a v roce 721 př. n. l. odbyl a zničil Samaří (2. Královská 17:5). Severní království přestalo existovat a bylo postupně osídlováno lidmi z nitra Asýrie později zvanými Samaritáni.

Jižní část země se stala JUDSKÝM královstvím. Bylo zřejmé, že země je finančně vyčerpána a že v ní panuje velký neklid mezi obyvatelstvem. Po rozdělní země na dvě království mělo právě to jižní podstatně horší přírodní a hospodářské podmínky a přírodní zdroje. Králem se stal Šalamounův syn ROBOÁM, který ze všeho nejdříve nechal postavit pevnosti Betlém, Étam, Teba, Bét- súr, Soko, Ahulam, Gát, Maréš, Zif, Adorajim, Lakíš, Azéka a Sóred. Tato místa měla zemi ochránit proti severnímu království, proti vpádům z Egypta a z jihovýchodu. Pevnosti byly postaveny zejména u mezinárodních cest a u rozvodí tehdy nepravidelných potoků a řek. Nově byl pevněn i Jeruzalém (jen 12 km vzdálený od hranice proti severnímu království Izrael), Betlém, Bét - súr a Hebron.  Pevnosti byly vybaveny zásobami a malými posádkami a zprávy předávaly ohňovými či kouřovými znameními. To vše vyžadovalo udržování komunikací a pohotovostní stav posádek. Země čelila opakovaným útokům dokonce až z Nubie, Moábu, od Madianců a Amorejců a především asyrských králů po celou dobu své existence.  Např. v roce 712 vpadl do země Sargon II., v roce 701 Senachrib a v roce 609 i egyptský faraon Nekó. Země byla poškozena rabováním, Jeruzalém byl obléhán a dalších 46 měst bylo dobyto. Ke všem těmto pustošivým akcím vedlo Judsko opakovaně války se severním Izraelským královstvím, a to velmi často za „pomoci“ Syřanů nebo Asýrie (!). To vše je patrné při archeologických výzkumech měst a pevností výstavbou nových objektů, zesílením opevnění (komorové hradby) a stavbou bašt a průchodů pro nenadálé výpady proti nepříteli. V centrech měst byla opevněna nejvyšší místa. Opevnění byla postavena i k ochraně zdrojů vody v Chásoru, Megiddu, Gibeonu, Azéce a v Jeruzalémě. K hradbám byly přistavěny rampy pro vrhání kamenů. Zvlášť dobře byla opevněna komunikace mezinárodního obchodu jižní částí Judska do přístavu Ecjón - Geber a do oblasti Středozemního moře. Král Jozafat (a poté i Uziáš) zvětšil území své země o Edomské království a nechal rovněž postavit válečné loďstvo. Mnozí filipínští vládci a arabské obyvatelstvo bylo nuceno platit Judsku daně. Je přirozené, že judští králové tím vyvolávali opakovaná povstání na podrobených územích. A tak se země stále hospodářsky i lidsky vysilovala náklady na tyto vojenské akce. Stále více obyvatel žilo v naprosté chudobě. Militantní králové byli střídáni rozumnými a dobře hospodařícími vládci (Azmaziáš, Uziáš). Země se podílela na mezinárodním obchodu mezi Egyptem, Asií a Evropou a zprostředkované s východní Afrikou, Indií a Čínou. I když se Judsko vesměs ubránilo útokům z okolí, zůstalo obchodně závislé na filištínských přístavech ve Středozemním moři a na neútočení z Egypta (prostor pouštní oázy Bér - Šeba byl chráněn vojenskými vysloužilci).  Nálezy a písemnými zprávami je dobře dokumentovaná vojenská reforma krále Uziáše - unifikace výzbroje doplněné o drátěné košile, plátové brnění, těžké sandály. Byla vytvořena i elitní jednotka- královská garda.  To vše vedlo mimo jiné k časově omezenému útoku z Asýrie ve druhé půli 8. století př. n. l. Dalším významným králem byl Chizkiáš (2. Královská 18: 5).  Obnovil státní správu, získal vládu nad Negevskou pouští a územím Edom, další judské obyvatele přesídloval do okolí Samaří a Bételu (2. K. 18:7, 8). Zajistil si např. trvalé zprávy o Asýrii poté, co se dohodl a částečně ovládl filištínské městské státy na pobřeží Středozemního moře.  Uvědomoval si nebezpečí z této země, a tak se v roce 701 př. n. l. bránil např. zasypáváním vodních zdrojů před asyrským vojskem, které muselo vzdát obléhání Jeruzaléma kvůli plošné epidemii (popsaná příčina nemoci - tábor napadly myši).

Zvláštním objektem bylo soukromé sídlo krále Azariáše (781 - 740). V místě zvaném Ráma byla objevena menší pevnost se zadním vchodem. Uvnitř byly nalezeny četné figurky kananejské bohyně plodnosti Ištar. Sídlil zde tento malomocenstvím postižený král, který mohl zadním východem nepozorován vycházet ven (2. Královská 15:5).

I v Judském království docházelo k násilí proti kněžím boha Jahveho. Např. král Achaz obětoval svého syna jako lidskou oběť, král Joás zabil kněze Zachariáše, král Manassse  vyhnal monoteistické kněze. O obnovu monoteismu se snažili králové Aza, Jozafat, Jótam, Ezechiáš a Joziáš. Stále větší podíl chudých obyvatel v království vedl proroky Amose, Jeremiáše a Nehemiáše ke kritice sociálních poměrů a vládnoucí vrstvy. Izaiáš, pisatel jedné ze tří částí textu, byl bohatým rolníkem, Amos byl pastýřem, Jeremiáš byl aristokrat a kněz, Ezechiel byl knězem v Jeruzalémě. Všichni měli dobrý přehled o politickém dění v zemi i v okolí. Přetrváváni kultů jiných bohů mezi Izraelci obou království opakovaně uvádějí texty následujících proroků: kult Tammuze a Adonise v Jahveho chrámu v Jeruzalémě Ezechiel (8:14, Daniel 11:37), o Adonisových zahrádkách Izaiáš (17:10), babylonsko - syrského boha Hadad - rummona Zachariáš (12:1), Eliáš kázal proti Baalovi a Ištartě, v Bét - Šemeši byla významná svatyně kananejských bohů (1. Královská 18:19, 19:1 an.). I Jeremiáš brojil proti obětem kananejským bohům (3:20, 7:18, 22:9). Král Joziáš nechal zbourat a odstranit Ištařinu svatyni v Jeruzalému (2. Královská 23:13). Tato bohyně byla uctívána od doby Soudců (2:13, 10:6. 1. Samuelova 7:3, 12:10) podobně jako bůh Baal (Soudců 2:13, 2. Královská 21:6).

Joziáš byl posledním významným králem Judska (628 - 609 př. n. l.). Z doby jeho vlády pochází údaj o nalezení svitku 5. knihy Mojžíšovy, což vedlo k obnovení a oživení uctívání Jahveho. Král Joziáš doplatil na střet mezi upadající Asýrií a Novobabylonskou říší, kdy nepovolil průchod Judskem egyptskému faraonovi. Ti se střetli se v bitvě u Megidda. Joziáš byl na začátku bitvy zraněn vystřeleným šípem, krátce na to zemřel a vojsko bez krále bylo poraženo. V roce 605(ev. 607) př. n. l. bylo Judsko ovládnuto novobabylonským králem Nabukadnesarem, který v roce dalšího vpádu (598) nejprve odvedl do Babylonu krále Joakína a šlechtu jeho dvora. – V Babylonu byly nalezeny hliněné tabulky se záznamy o přídělech potravin tomuto králi a jeho rodině.  - Nabukadnesarem ustanovený správce země Sedechiáš se vzbouřil, a tak následovala další vojenská výprava a odvedení řemeslníků a obchodníků (v roce 587). Konečně poslední vlna vystěhovalectví nastala v roce 586 př. n. l. Poté bylo Judsko téměř neosídleno.

Židé se během dalších tří staletí postupně rozšířili v zemích mezi Egyptem a Mezopotámií. Velmi často byli úspěšnými obchodníky a nechávali se najímat jako žoldnéři do služeb nejrůznějších vládců.  V roce 537 př. n. l. povolil perský král Kýros Veliký židům návrat do Judska. Tehdy (nejdříve v roce 536 př. n. l.) se vrátilo asi 40 000 těch nejchudších. Část židů se v babylonské říši velmi dobře uplatnila a neměla důvod se vracet. Navrátilci obnovili po mnoha problémech chrám a spíše jen symbolickými hradbami opevnili Jeruzalém (vše před rokem 455 př. n. l.). Do zajetí šli obyvatelé Judska jako národ, vrátili se jako náboženská obec. Zcela se izolovali od okolí a jejích vůdci prováděli etnické očištění národa (bez ohledu na děti byly vyhnány nežidovské manželky). V komunitě se objevily nežádoucí jevy - finanční machinace kněží, útisk chudých lidí a lichva. Veřejný i soukromý život všech byl spoután náboženskými předpisy (např. 39 zákazů práce v sabbatu). Pro období 433 - 166 př. n. l. nejsou k dispozici žádné písemné údaje o Judsku a jeho obyvatelích.

Během 4. - 2. století př. n. l. bylo sepsáno celkem šest příběhů, z nichž kniha Judit a Tobiáš nebyly zařazeny do Bible (viz nebiblické knihy). Stejné datace je i příběh židovky Ester umístěný rovněž do doby perských králů (zde Xerxa/ Asvera, vládl mezi roky 485 - 465 př. n. l.). Další kniha vzniklá v tomto období - Job pochází z 3. století př. n. l. Je spíše filozofickou knihou o osobní odpovědnosti a nespravedlnosti mezi lidmi. Nejmladší kniha Bible - Daniel reaguje na další události, o kterých máme k dispozici jen nežidovské písemné zprávy a archeologické nálezy. V knize jsou nepřesnosti a chyby, kromě událostí spojených s pobytem židů v babylonském zajetí jsou její součástí i apokalyptické vize o zániku světových mocností. V hebrejském a aramejském textu jsou i řecká slova. Kniha Jonáš je pozoruhodná uvedením příběhu města Ninive. Až do jeho objevení a archeologického výzkumu byla kniha Jonáš jediným písemným pramenem o jeho existenci.

Ohledně dění v Judsku a blízkém okolí jsme po tři následující staletí odkázáni na nebiblické písemné a archeologické prameny.  Po smrti Alexandra Makedonského se Judsko stalo na čas součástí třetiny jeho země - Egypta (do 168 př. n. l.), poté částí další části Alexandrovy říše zvané Sýrie ovládané králi dynastie Seleukovců. Součástí Sýrie byla i židovská Palestina velikosti 40 x 40 km hornaté krajiny se 200 000 - 250 000 obyvateli. Toto území mělo určitou míru samostatnosti.  Antiochos IV. se rozhodl tuto výsadu židům vzít. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že Palestina byla další možnou provincií římské říše v její expanzi na jihovýchod, a že Parthové a Médové expandovali na západ. Antiochos IV. se snažil židům vnutit helénský způsob života, který převažoval na území Alexandrovy říše. To židé nepřijali. V roce 167 př. n. l. chtěl sám jmenovat jeruzalémského velekněze. Vzpouru v tomto městě potlačili jeho vojáci, kteří se právě vraceli z Egypta. Došlo k vyloupení chrámu, který byl nově zasvěcen (např. obětí nečistých zvířat - prasat) Diovi Olympskému. V těsném sousedství chrámu byla postavena pevnost Antonia, ze které byl přehled o celém návrší a jeho okolí.  Židé přirozeně povstali. Seleukovští vojáci se snažili změnu v chrámu prosadit násilím. Velekněz Matatiáš to odmítl a zabil nejen velitele vojáků, ale i žida, který byl ochoten v chrámu obětovat prase.  Tento velekněz měl pět synů, židé se okamžitě ve velkém počtu chystali k obraně pod vedením těchto mužů zvaných bratři Makabejští.

Povstání Makabejských. Pět synů kněze Matatiáše se uchýlilo do hornatých částí země severozápadně od Ramalláhu.  Do jejich čela se postavil nejstarší Makabejský - Juda.  Zřídil po celé zemi ozbrojené skupiny o několika stech ozbrojenců, dále i zpravodajskou službu a zásobovací stanice. Když Matatiáš zemřel, byl Juda vůdcem celé země a povstání. Způsob boje proti Antiochovi IV. a jeho nástupcům byl jediný - partyzánská válka a střety v hornatých územích země. Jedině tak mohli židé s jednoduchými zbraněmi úspěšně bojovat proti elitním jednotkám seleukovské armády. Výhoda byla na straně židů- byli doma, byli v právu a měli skutečný důvod k povstání.  Boje měly podobu nočních přepadů v soutěskách, kdy terén nedovoloval rozvinutí formací římským způsobem boje. Malé skupiny zaútočily rychlým atakem a zmizely ve tmě. Měly desítky bojovníků, kteří občas ukořistili i zbraně. V roce 166 př. n. l. odvetou zaútočil místodržitel země Apollónios tažením ze severu země na Jeruzalém se 2 000 muži. Město bránilo 600 židů. Juda Makabejský napadl syrské vojsko v soutěsce jižně od Samaří. Ve vádí el - Haramiah délky dva kilometry sevřel se čtyřmi oddíly Syřany ze všech stran. Apollonios byl zabit, vojsko bylo pobito, protože se nemohlo pohybovat ani nemohlo bojovat. Ale Antiochos IV. se nepoučil a pokračoval v útocích na židy. Nový vojevůdce Sérón v roce 165 vyrazil na jih Judska a podél moře do Jaffy. Odtud se vydal na 24 km dlouhou cestu k Jeruzalému. Na cestě ho v průsmyku u Bét - Chorónu zastavil Juda s tisícem vojáků. A protože Syřané opět bezstarostně vstoupili do soutěsky, byli zabiti včetně svého vůdce.  Zbytek syrského vojska se dal na útěk, Juda jej pronásledoval. Po vítězství měl Juda již asi 6000 mužů pravidelného vojska. Antiochos IV. poslal nájemného vraha zabít právě Judu. Sám s dalším vojskem (asi 25 000 vojáků) si u Emauz zřídil vojenský tábor a již s obchodníky smlouval prodej židovských zajatců -otroků. Za vojskem totiž táhli kupci s drahými kovy. Juda s bratry Simeonem, Joachanem a Jonatanem včele asi 1500 ozbrojenců byli v Micpě (severozápadně od Jeruzaléma) a přesouvali se do hornaté krajiny severně od Jeruzaléma. Předstíraným útokem vylákali část syrské armády do kopců a pobili ji v soutěsce Haar- Hagai. Zbylá část nepřátel byla obrácena na útěk obchvatem skupiny několika set židů, ke kterým se přidali přeživší z bojů v soutěsce. Juda a jeho bratři získali drahé kovy, výzbroj a další kořist pro 10 000 vojáků.  Následovalo další válečné tažení asi 25 000 syrských vojáků. Severně od Bét - Súru je Juda porazil s polovičním vojskem. Použil stejnou taktiku - nepřítele   porazil v soutěsce, do které tento neopatrně vstoupil.

Konečně v roce 164 př. n. l. byl očištěn chrám v Jeruzalémě. Od předchozího znesvěcení hořel posvátný olej v nádobce celých osm dnů, než byl doplněn. Tato událost vedla k založení svátku světel „chanúka“.

Další válečné události se odehrávaly v Gileádu (země východně za Jordánem a Genezaretským jezerem), kde žili židé pod útiskem Syřanů. Bratři Juda a Simeon vytáhli v roce 162 i proti Edomu a městům na pobřeží - Jaffě a Akku (Akře.) Další vojsko Syřanů vedl nový král Antioch V., který měl ve vojsku i slony.  Juda přestal obléhat Akko a v místě zvaném Bét - Zekaría nedaleko Bét - Súru  vyzkoušeným způsobem boje Syřany jen odrazil. Tehdy padl i Judův bratr Eleazar. Syřané se vydali k Jeruzalému, který oblehli, ale nabídli mu jednání o míru a náboženské svobodě. Netušili ovšem, že město bylo už bez potravin a vody. V roce 162 novým syrským králem Demetriem jmenován nový velekněz Eliárim. Ten nechal pronásledovat a vraždit ortodoxní židy - chassídy za pomoci dalších syrských vojáků! - Proti nově jmenovanému veleknězi, který nepocházel z tradiční rodiny (Sádokovci), se postavila část kněží, kteří odešli z Jeruzaléma do pouště a jsou známi jako komunita esejců. - Juda Makabejský se opět postavil do čela vojska a u Bét - Chorónu opět zvítězil. Na to poslal Juda ještě v roce 161 do Říma posly k uzavření dohody a spojenectví. Král Demétrios neváhal a poslal do Judska další vojsko v počtu asi 24 000 vojáků. Juda měl jen 3 000 ozbrojenců. U Elasy východně od Bét - Chorónu byl poražen poté, když po dezerci většiny vojáků zůstalo asi jen 800 mužů. Juda padl.

Judsko bylo jako další země od 4. století př. n. l. pod helénským kulturním vlivem. Hebrejština byla postupně nahrazována aramejštinou. Ta byla jedním ze semitských jazyků již ve 12. století př. n. l. používaných Aramejci.  V 6. - 5. století př. n. l. se stala úředním jazykem perské říše. V aramejštině jsou psány některé části Bible, aramejsky pravděpodobně mluvil i Ježíš. Aramejština se užívala v mezinárodním obchodu (podobně jako řečtina) a k náboženským obřadům.  Aramejština také přispěla k zániku staré hebrejštiny, kterou zcela nahradila.

NOVÝ ZÁKON

Evangelia vypisují události v Palestině a v římské provincii Judsko (od roku 63 př. n. l.) během 1. století n. l. Toto území bylo považováno za okrajové území římské říše obydlené zaostalými lidmi s podivnými zvyky. Sociální situace v provincii Judea byla nízká. Nepočetná vrstva bohatých vlastnila pozemky, bohatí byli i chrámoví kněží. V dostatku žili i řemeslníci a drobní obchodníci. Na okraji společnosti byla vrstva námezdních dělníků, chudí kněží a potulní kazatelé. Zcela mimo společnost byli žebráci, nemocní a postižení lidé. I když v židovské společnosti fungovala jistá míra dobročinnosti, byl takový život hluboce bezútěšný. Zvláštní skupinou byli celníci, kteří si kupovali svůj úřad, a poté se snažili vybrat od lidí více, než zaplatili. Byli proto opovrhovanými lidmi. Zdrojem obživy židů byla řemesla, zemědělství, lov ryb, ale mnoho lidí zemi opouštělo. Odhaduje se, že židé tvořili asi desetinu obyvatelstva římské říše.  Obývali mnohé provincie mimo Palestinu a provincii Judsko. S Jeruzalémem byli svázáni placením chrámové daně a poutí do jeruzalémského chrámu. Po odchodu ze života chtěli být mnozí židé pohřbení v blízkosti chrámu.

Ve městě žily tři skupiny kněží: farizeové, saducejové a esejci. Vzděláním byl farizeem apoštol Pavel, který byl před svým obrácením členem této spíše chudší komunity. Farizeové kladli důraz na osobní zbožnost a naději na nové království prosazené bohem na zemi. Výklad Starého zákona je vedl ke stanovení mnoha předpisů pro každodenní život. Oproti tomu saduceové nevěřili vzkříšení mrtvých, nevěřili v existenci andělů a působení božího ducha, ale drželi se Starého zákona. Očekávali obnovu království pod spravedlivým panovníkem změnou poměrů na zemi. Třetí skupina - esejci - se v Novém zákoně neobjevují, ale píše o nich např. Josephus Flavius. Jejich centrem mimo tehdejší svět (v přísném řádu věroučné i tělesné čistoty) byl Kumrán nedaleko Mrtvého moře.

Mimo tyto hlavní kněžské skupiny byla početná nejrůznější hnutí a náboženské skupiny. Nejradikálnějšími byli zelóti (původem z farizeů), kteří chtěli bojovat proti římské nadvládě zbraněmi. Dalšími byli tzv. křtěnecké skupiny žijící odříkavým způsobem života, dále i mesianistické komunity slibující spásu putováním pouští a výstupem na hory. I Jan Křtitel byl vyjímečnou osobností, která vnějším symbolem křtu vedla lid k pokání a nápravě věcí. Rovněž hovořil o příchodu božího království na zemi.

JEŽÍŠ NAZARETSKÝ zvaný později Kristus se narodil v severní části římské provincie Judea během vlády původem edomského krále Heroda Velikého (40/37 - 4 př. n. l.). Tento král vládl celé Palestině osídlené židy i nežidovským obyvatelstvem. Velmi obratný a pragmatický panovník zcela oddaný římskému císaři vybíral pro císaře daně a podle potřeby vyzbrojil i vojsko. Židům se sice nezavděčil, ale obnova chrámu v Jeruzalémě (od roku 19 př. n. l.) byla jimi uznána stejně jako celkové zlepšení postavení židů v římské říši. Herodovy stavební aktivity převyšovaly běžnou míru. Jako helénský vládce jimi prezentoval svou moc. Jako člověk byl velmi krutý, o život připravil nejen mnohé poddané, ale i své potomky a manželky. Jeho tři synové se stali nástupci a vládci nad díly jeho království. Nejstarší Archeláos vládl nad Judeou a Samařskem, byl však v roce 6 n. l. zbaven vlády a vypovězen. Judea a Samařsko byly poté podřízeny římskému prokurátorovi odpovědného jen císaři. Jedním z nich byl mezi roky 26 a 37 n. l. Pontius Pilatus, který sídlil v Cesareji. Důsledně zastával zájmy Říma a během jeho působení došlo k několika velkým vzpourám židů proti římské vládě.

Ježíš se narodil ve městě Nazaret v Galileji.  K tomu píše Lukáš (2: 1, 2), že se to stalo za vlády císaře Augusta, který vypsal census - daň, kvůli které se museli všichni obyvatelé dostavit do své domovské obce. Toto se stalo celkem třikrát (za vlády Augusta) v roce 28 a 8 př. n. l. a v roce 14 n. l. Pro provincie to byl census - apografé ve smyslu přiznání majetku, jeho zdanění a osobní prokázání rodinného stavu - stanoven od roku 10 př. n. l. a znovu např. v roce 6 n. l. Dalším údajem k tomuto příkazu je jméno syrského správce Quirina (Lukáš 2:2). Jeho funkci v provincii Sýrii (včetně Palestiny) uvádí Josephus Flavius ve svém díle Válka židovská (kniha II, 17, 433 - 440, kniha VII, 8, 253). Při použití římských písemných pramenů a několika archeologických nálezů lze začátek působení Quirina jako správce provincie Sýrie (včetně Palestiny) zúžit mezi roky 11 - 8 př. n. l. a vypsaný census (zdanění majetku v Sýrii) na období 8 - 6 př. n. l.

Ježíš byl podle místa svého narození zván Galilejský (Matouš 2:23, Marek 6:3, Jan 1:45 - 47). Spojitost s Betlémem v Judsku byla odvozena z proroctví Micheáše (5:1 an., Izaiáš 7:14), propojením Judského Betléma s králem Davidem a Ježíšovým údajným příbuzenským vztahem s tímto králem. A také od všeobecné víry židů o příchodu zachránce a spasitele právě z Judeje (Jan 7:41 an.) Betlém je jako rodiště Ježíše uveden pouze u Matouše (2:1,5,16) a Lukáše (2:4, 15). Ježíš byl synem tesaře Josefa a ženy jménem Marie (Marek 6:42, Jan 6:42). Narodil se po cestě rodičů do Betléma, Josef tam musel prokázat majetek a své rodinné poměry. Marie byla ve vysokém stupni těhotenství. Kam oba putovali? - Západně od Nazaretu stála v 1. století n. l. další vesnice jménem Betlém, archeologicky zde bylo prokázáno osídlení po celou dobu helénskou i po zlomu letopočtu (od závěru 4. století př. n. l.). Považuji tento Betlém za místo narození Ježíše. Je těžko představitelná cesta 180 km hornatým krajem do judského Betléma pro Marii ve vysokém stupni těhotenství. Z Betléma v Galileji je zcela přirozený odchod tesaře Josefa do nejbližšího velkého města Nazaretu, kde se snáze mohl uživit.

S narozením Ježíše je spojován astronomický jev zvaný Betlémská hvězda (Matouš 2:1, 2 an.). Hvězdou byla trojnásobná konjunkce planet Saturna a Jupitera, kterou lze odvodit např. od pozorování tohoto jevu Janem Keplerem dne 10. října 1604. Zpětný výpočet stanovuje datum této konjunkce na rok 7 př. n. l. Pro stanovení tohoto data je pramenem i klínopisná tabulka z pahorku města Sippar severně od Babylonu v Mezopotámii (Státní muzeum v Berlíně, VAT 209 + 1836) s výpočty konjunkce a dalších jevů přibližně datovaná do závěru 4. století př. n. l. Konjunkce Jupiteru a Saturnu se opakuje každých 258 let. V Matoušově zprávě (2. kapitola) je přesně popsán krouživý pohyb obou planet a jejich trojnásobná konjunkce. Obě planety byly tehdejšími astrology považovány za hvězdu židů a hvězdu královskou.

Biblická zpráva líčí útěk Josefa, Marie a Ježíše do Egypta (Matouš 2:13) poté, co Herodes nařídil zabití všech novorozených chlapců v Betlémě (2: 14 - 16). Egypt byl přirozeným a velmi častým útočištěm všech uprchlíků z Palestiny a Sýrie. V době narození Ježíše žil v Egyptě asi milion židů. Jejich hlavním centrem bylo město Heliopolis.

Pokud je údaj o pobytu Josefovy rodiny v Egyptě pravdivý, skončil tento nucený exil v roce 4 př. n. l., kdy Herodes Veliký zemřel (Matouš 2:22 an.). Ježíš měl starší bratry (Jakuba, Josefa, Šimona a Judu) a sestry, jejich otec Josef byl s Marií podruhé ženatý. Ježíš se u otce vyučil tesařem. Byl dobře vzděláván ve znalosti Starého zákona, veden k dodržování svátků, motlitbě a poslušnosti. Příběh o jeho rozmlouvání s kněžími v chrámu jako dvanáctiletého chlapce je nejspíš legendou. Ale každý dvanáctiletý židovský chlapec se mohl účastnit slavnosti v chrámu a mohl tam klást otázky a hovořit s kněžími. Jako třináctiletý byl již plnoletým. Cesta do jeruzalémského chrámu byla povinností již od stavby chrámu (2. M. 23:17, Žalm 122:1).

Ježíš se narodil do doby, která již několik staletí očekávala osobnosti, které změní svět. Tedy Spasitele, zachránce, nové vládce apod. V zemích Předního východu bylo běžné, že krajinou putovali různí kazatelé a slibovali lidem právě změnu poměrů a jejich životů. Ježíš nebyl jediným potulným kazatelem. Jeho působení bylo z údajů v evangeliích vypočteno na tři roky, ale i na dobu jednoho roku. - Doba jeho veřejného vystupování byla podle nejnovějších zjištění určena událostmi na římském císařském dvoru a mezi římskými úředníky v Palestině a Sýrii. Ježíš byl podle těchto údajů před popravou delší dobu vězněn. - Sám se rozhodl stát kazatelem a jednat podle příkazu Boha Starého zákona. Tím se oddělil se od běžného života své rodiny. Někteří její členové jej považovali za blázna a chtěli jej do své péče (Marek 3:21, 31 - 35). Sám se považoval za kazatele a proroka ((Marek 6:4, Lukáš 13:15 - 18). Sám pro sebe používal termín“Syn člověka“, apoštol Petr jej označil za Krista, očekávaného spasitele. Svou kazatelskou činností byl zcela nezávislý na tehdejší politické i hospodářské situaci. Závislým se cítil pouze na Bohu, který jej povolal.

Ježíš začal své veřejné působení v roce 27 (nebo až 29 n. l., Lukáš 3:1). V roce 30 (nebo až v roce 33 n. l.) se Ježíš se svými následovníky vypravil do Jeruzaléma na slavnost velikonoc.  Tento svátek trval 7 dnů a začínal 15. nisana (den začínal večer západem slunce rozsvícením první hvězdy). Rozdíly mezi uvedenými letopočty jsou dány zprávami evangelistů o jedněch až třech velikonocích během Ježíšova veřejného působení: Jan uvádí troje velikonoce ((2:13, 6: 4, 11: 55) a pět Ježíšových návštěv Jeruzaléma (2:13, 5:1, 7:10, 10:22, 12:12). Jan Křtitel začal kázat v 15. roce vlády císaře Tiberia (3:1), tj. v období od října roku 27 do září roku 28. V tomto čase pokřtil Ježíše, který odešel do Jeruzaléma. Zde očistil od kupců, směnárníků a dalších lidí chrámové nádvoří (Jan 2:14 an.). Další chronologický údaj poskytuje Jan 2:18 a následující verše. Chrám byl stavěn po 46 let. Herodes Veliký organizoval jeho stavbu od roku 20/19 př. n. l.

Jako mladý muž se Ježíš nechal pokřtít ponořením do vody Janem Křtitelem (Matouš 3:14, Josephus Flavius: Starožitnosti XVIII, 117), ale dále se vydal svou vlastní cestou (Matouš 4: 13 -17), i když s Janem Křtitelem udržoval příležitostné kontakty (Matouš 11:2 - 5). Jan se z vězení dotazoval, zda Ježíš je ten ohlášený prorok nebo má očekávat jiného.  Je možné, že Jan Křtitel (syn kněze 8. třídy Zachariáše, Lukáš 1:5) byl jako chlapec vychováván u esejců v pouštním prostředí (Lukáš 1:80, Josephus Flavius, Židovská válka II, 8, 120).  Zde se seznámil se životem v tělesné i duchovní čistotě, očekáváním konce současného světa, myšlenkami o soudu nad lidmi a příchodu Spasitele obnovujícího boží vládu na zemi. O Janově kazatelské činnosti píše rovněž Josephus Flavius ve svých Židovských starožitnostech (XVIII, 5,2).

Křest byl spojován s pokáním za hříchy v dosavadním životu. Ale rovněž byl spojován s koncem římské nadvlády.

Proto byl Jan Křtitel jako hrozba římskému pořádku v Judeji Herodem Antipou zajat a popraven (vše v roce 29 n. l.). Ježíš jako jeho následovník byl ohromen, že bůh Jana nezachránil a na čas odešel do pouště, aby uvážil své další konání (Matouš 14:13). V poušti se pravděpodobně setkal i s esejci, u kterých byl Jan Křtitel jako chlapec vzděláván. Ježíš se poté vrátil s úmyslem přispět ke konci římské nadvlády, prohlásil se králem Izraele a vyhlásil, že přinesl meč a ne pokoj (Matouš 10:34). Byl přesvědčen o božím zásahu do poměrů a příchod nové země a vlády (jmenoval dvanáct apoštolů).

Kazatelskou činnost začal Ježíš v Galileji, tj. v severní části bývalého Davidova království: v Nazaretu, kde vyrůstal, v Kafarnaum (zde bydlel apoštol Petr, Ježíš se zde setkal s celníkem Matoušem, Marek 1:29 a kázal zde v synagoze) a dále v okolí Genezaretského jezera (Marek 1:38). Zde leží i rybářská vesnice Magdala, odkud pocházela Marie z Magdaly, Ježíšovi velmi blízká žena (Jan 20:11 - 18). I další apoštolové byli rybáři na Genezeratském/ Tiberiadském/Galilejském  jezeře/moři. Nejspíš pocházeli z rybářské vesnice Betsaidy lokalizované k ústí Jordánu do Genezaretského jezera  - bratři Ondřej a Šimon a Filip (Jan 1:44) a dále i synové Zebedea, podnikatele v lovu ryb. Ježíš se sem opakovaně vracel (Jan 12: 21, Marek 8: 22,9: 10). Putoval se svými učedníky po celé Galileji (Kána, Chorazim, Naim, Dalmamuta - Magadan), učil, kázal evangelium a uzdravoval (Matouš 4:23).

V hornatém okolí poblíž Kafarnaum si Ježíš vybral své následovníky - apoštoly (Marek 3:13 - 19).  Obsahem jejich dobré zvěsti (evangelia) bylo hovořit o blížící se boží vládě, přemáhat zlo a jednat ve prospěch lidí. Petra si Ježíš zvolil osobně pojmenováním Kéfas - skála. Apoštol Petr vedl raný křesťanský sbor po Jakubovi starším, bratru Ježíše, od roku 44 n. l. (Skutky 12:17). Za císaře Nerona zahynul i Petr nejspíš v Římě po požáru tohoto místa v roce 64 n. l. Apoštol Ondřej byl prvním, kdo veřejně řekl, že Ježíše je Mesiáš (Jan, 1: 41, 6: 89, 12: 22, Marek 13:3). Dalšími apoštoly a Ježíšovými blízkými byli dva bratři - Jakub a Jan, synové Zebedeovi (Marek 5:37, 9:2, 14:33). Jan byl nejmladším apoštolem. Ježíš ho velmi miloval, jemu svěřil před smrtí svou matku. Za vlády císaře Domitiána  (81 - 96) byl Jan vypovězen do vyhnanství na ostrov Patmos. Zde údajně sepsal knihu Zjevení. Zemřel snad v Efezu na začátku 2. století n. l. Dalšími apoštoly byli Filip, bratři Tomáš a Matouš (celník Matouš z Kafarnaum?). Jen drobná zmínka je v Novém zákonu o Jakubovi, synu Alfeově. Juda Tadeáš získal přívlastek Juda Statečný, byl synem Kleofáše (Marek 6:3, 15, 40, Jan 14:22). Zmínka o Ježíšových tělesných bratrech tvrdí, že v něho nevěřili (Jan 7:5). Jakýkoli údaj chybí o Šimonovi Horlivci, možná původně přívrženci radikálních zelótů. Na posledním místě je v evangeliích vždy uveden Jidáš Iškariotský - muž z Kariotu, vsi v jižním Judsku. Jediný nepocházel z Galileje. O jeho konci píše jen Matouš (26 : 25, 48, Jan 12:6).

O letnicích roku 29 n. l. (- 32 n. l.) došel Ježíš do Jeruzaléma. Letnice patřily spolu s velikonocemi a slavností stánků k tzv. poutním svátkům - židé putovali do Jeruzaléma navštívit chrám. V areálu kláštera svaté Anny byl při plošném archeologickém výzkumu (v  úrovni přibližně 10 m pod současným terénem) lokalizován dvojitý rybník Bethesda (Jan 5:2). Zde se shromažďovali nemocní a chudí. Ježíš zde v sobotu uzdravil chromého člověka. Židy to nesmírně popudilo a začali Ježíše pronásledovat (Jan 5: 8, 16 - 18). Nato uzdravil v sobotu v synagoze dalšího člověka a dále i malomocného tak, aby to bylo zřejmé přihlížejícím (Marek 3:1, 8:2 an.). To již vyvolalo hněv farizeů a herodiánů. Ježíš argumentoval záchranou života jako nejvyšší hodnoty vůbec. Formálně dodržel postup tím, že uzdraveného poslal ke knězi, který to měl posoudit. Jenomže Ježíšovy zázraky byly posouzeny jako satanovo dílo (Marek 3:22). Od té doby byl Ježíš sledován a farizeové a další se jej snažili obžalovat z porušování Zákona (Lukáš 11:54, Jan 5:16, Matouš 15:1 - 9). Ježíše opustili někteří učedníci (Jan 6: 66 - 67) a příbuzní jej měli za pomateného (Marek 3:21). Ježíš se v Nazaretu veřejně přihlásil k činnosti podle textu proroka Izaiáše - totiž přinášet radost, osvobozovat zajatce, uzdravovat slepé (vše i v duchovním významu těchto slov, Lukáš 4:17 - 20). Lidé reagovali jeho vyvedením ze synagogy k okraji města, aby jej svrhli ze srázu dolů. Ježíš proto odešel mimo židy osídlenou zemi do okolí fénických měst Týru a Sidonu. Zde pro víru matky uzdravil její dceru i přesto, že nebyly židovkami (Matouš 15:22- 28). Poté působil na území Dekapolis- deseti měst východně od Genezaretského jezera.

Ježíš nechtěl založit žádné společenství věřících, protože věřil v brzký příchod Božího království. K postavení apoštola Petra (původním jménem Šimona), který Ježíše opakovaně zradil, jako základu církve (Matouše 16:17) je vysvětlující jazykovědný rozbor s tím, že název apoštola nesouvisí se slovem skála, jako symbolem jistoty a neměnnosti.  Ježíš zakázal apoštolům, aby o něm hovořili jako o Mesiáši (Matouš 16:20). Důvodem toho byly různé představy židů o příchodu Mesiáše a o tom, co by měl pro židy udělat. Podle nich měl Mesiáš osvobodit židy z područí římské říše a vytvořit - obnovit velké a bohaté Davidovo království (Lukáš 24:21).

Jenomže Jan Křtitel i Ježíš vyzývali své posluchače k pokání, obrácení se k víře a dobru, protože boží království je blízko! Lidé byli vyzýváni k prokazování praktické víry - pomoci chudým a potřebným. Sám Ježíš hovořil s trpícími a chudými a trávil čas s těmi, kdo stáli na okraji společnosti. Rovněž se setkával s lidmi vyvrženými ze židovské společnosti - s celníky a s prostitutkami. (Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale nemocní ano). Různé způsoby uzdravení lidí trpících zejména důsledky duševních nemocí a psychického utrpení byly pro tyto lidi znamením o něm jako o proroku poslaném bohem. Uzdravování bylo skutečnou pomocí a praktickou ukázkou činů spojených s kázáním a slovem (Matouš kapitola 8, 9). Uzdravení z nemoci bylo i tehdy považováno za zázrak. Ježíš sám nazývá tyto skutky znameními přicházejícího božího království (Matouš 12:8, Lukáš 11:20), kde by měli žít zdraví a spravedliví lidé. Proto uzdravování trpících patřilo neoddělitelně k jeho poselství stejně jako nasycení hladových a společné stolování. V této době byl hlad každodenní skutečností. I své následovníky poslal Ježíš kázat a také uzdravovat nemocné (Marek 3:14 - 16, 6: 7). Lidé měli tak být osvobozování z bídy, nouze a útisku, neboť vždy mu šlo o celý život člověka v jakékoli sociální situaci. - Bylo to naprosto pozoruhodné. Až do novověku nebylo časté věnovat svou pozornost chudým a nemocným. Takoví lidé neměli prostě štěstí a bylo na nich, zda se se svou situací smíří.

V podobenstvích předkládal Ježíš lidem základní pravdy o životě, o naději na lepší svět (podobenství o ztracené ovci, o ztracené minci, o ztraceném synu). - Sám promyslel a pochopil důsledky zhoršování poměrů ve společnosti a na zemi až do situace, kdy se stav světa zhorší natolik, že bude znamením příchodu zásadní změny. Tehdy to bylo boží království. - Ukázkou Ježíšových základních postojů je tzv. kázání na hoře (Matouš 5. - 7. kapitola).  V něm vyzval každého k následování a k odměně věčným životem. Toto kázání bylo velmi pravděpodobně součástí textu obsahujícího Ježíšovy výroky (rukopis Q), ze kterého čerpal autor Matoušova a Lukášova evangelia. Požadavky na následovníky Ježíše jsou až na hranici splnitelnosti - zákaz hněvu vůči bližním, naprostý zákaz přísahy a pomsty či nastavení druhé tváře po prvním úderu. Kázání začíná zaslíbením spásy těm, kteří ve svém životě zakoušeli bídu, chudobu a bezvýchodnost (Matouš 5: 3 - 11), tedy lidem bezvýznamným pohybujícím se na okraji společnosti. Tímto příslibem získal jejich život smysl a cíl - totiž žít ve prospěch ostatních lidí. Starozákonní požadavky na chování židů Ježíš povýšil a zpřísnil: ne až vražda, ale již opovrhování člověkem, nejen manželská nevěra, ale již jen myšlenka na ni a ne jen porušení přísahy, ale každé nepravdivé slovo je hříchem. Je však jisté, že tyto požadavky byly i tehdy vysoko nad lidskou přirozeností a možnostmi je dodržovat.  Příkladem chování všeobecně židy opovrhovaného Samaritána, který pomohl potřebnému, Ježíš uvádí, že bližním je ten, kdo pomoc potřebuje i ten, kdo ji poskytne. To vše bylo vysloveno v době, kdy naprostá většina nejen židů žila ve skutečné chudobě a skromnosti. Jedinou jistotou byla rodina, jejíž pomoc mohl každý její člen očekávat.

V roce 30 (31)se Ježíš rozhodl jít do Jeruzaléma (Matouš 16: 21 - 22). - Určení roku Ježíšovy smrti je velmi nejednoznačné, ale nejvíce vyhovuje rok 30 n. l. ev. rok 31 n. l. - Apoštol Petr jej od toho zrazoval, protože útoků na Ježíše přibývalo. Konala se slanost stánků (obdoba dožínek) na paměť vysvobození z Egypta a putování do Palestiny. Lidé posuzovali Ježíše a hodnotili jeho skutky velmi rozporuplně (Jan, 7. kapitola). Farizeové se jej snažili přimět k porušení židovského zákona (Jan, 8. kapitola). Činili tak po celou dobu jeho působení (Jan 9: 34). A přitom pro ně ten, kdo nebyl poslán od boha, nemohl dělat zázraky a uzdravovat.  Farizeové se nedali pohnout k přijetí Ježíšova nároku konáním skutků z božího pověření, protože se sami stavěli na toto místo. Střet byl nevyhnutelný. I členové židovské velerady se cítili ohroženi Ježíšovým působením. Obávali se, pokud proti němu nezakročí, mohl by tak učinit římský místodržitel a vojsko (Jan 11: 47 - 57). Oni by pak nesli vinu, že své náboženské problémy neřešili. Ježíš odešel z Jeruzaléma do krajiny Efraim (severně od Jeruzaléma), poté k jihu až do Jericha, kde již potkávali židy jsoucí do Jeruzaléma na slavnost pasach. Přes Betanii (Jan 12:1 an.) pak šel do Jeruzaléma. Cesta odtud měřila 25 kilometrů. U Lazara se odehrála příhoda charakterizující velmi dobře Jidáše Iškariotského (Jan 12:5 an.).

Osud Jana Křtitele ukazoval Ježíšovi, kam vede postoj dodržující židovský zákon. Jan byl zatčen pro kritiku vládnoucího krále Heroda Antipase (Jan 4 :1, Matouš 4 :12). Ten si v  roce 28 n. l. vzal za svou manželku ženu svého žijícího nevlastního bratra. Ta byla zároveň jeho švagrovou, ale i neteří! To bylo zcela proti židovskému zákonu (Marek 6:18. Josephus Flavius: Židovské starožitnosti XVIII, 5, 1). Herodes  Antipas nechal Jana Křtitele zatknout a věznit v pevnosti Machariús, protože se obával jeho kritiky (Marek 6:12). Z vězení poslal Jan k Ježíšovi dotaz, je- li on tím Mesiášem, nebo mají čekat jiného? (Matouš 11:2 an.) Odpovědí byl následující text o uzdravování nemocných a příchodu proroka (Matouš 11:4 - 10).  Prorokem a Mesiášem se Ježíš prohlásil u tzv. Jákobovy studny v Samařsku po rozmluvě s místní ženou (Jan, 4. kapitola). Jan Křtitel byl z příkazu Heroda Antipase  v roce 28  - 29 n. l. v uvedené pevnosti popraven (Marek 6:29).

Již během pobytu v Galileji Ježíš opakovaně zjistil, že jeho kázání a hnutí vyvolalo ve společnosti neklid. A že mocní v Jeruzalému proti němu zakročí. Ježíšův vjezd na oslu do Jeruzaléma na slavnost pasach (14. - 15. nisana) vyjadřoval nenásilný postoj a přihlášení se k pokoře a utrpení. Lidé jej ale vítali jako krále, který je osvobodí z moci Říma (Matouš 21:10,  14 - 17,Lukáš 19:38, Jan 20:19). Ježíš to nemohl ovlivnit. Mohl jen veřejně v chrámu vyjádřit zcela nepokrytě svůj názor na farizeje a další mocné lidi (Lukáš 19:48, Matouš 23: 13  - 33). Lidé byli nadšeni, farizeové a kněžská rada jednali (Marek 11:18). Ježíšův zákrok proti podavačům obětních zvířat v chrámovém nádvoří přímo ohrozil zdroj velkých zisků velekněze a dalších vysokých židovských hodnostářů.  Když jej „nechytili“ např. na placení daní (Marek 12: 13 - 15), začali jednat. Ježíš zatím večeřel se svými apoštoly v horní místnosti v domě evangelisty Marka (Skutky 1:14) na Siónském návrší. Jidáš odešel k veliteli chrámové stráže s tím, že Ježíš a apoštolové budou nocovat na Olivové hoře, v zahradě Getsemane nedaleko zemědělské usedlosti na východním svahu údolí Cedron (Kidrón).

Aby nevzbudili rozruch, zajali Ježíše až za tmy členové židovské chrámové stráže. Členové nejvyšší židovské rady se jej snažili urychleně odsoudit. Tato rada ovšem nemohla vynést rozsudek smrti, toto právo měli jen Římané. - Pokud to židovská rada přesto udělala, trest musel potvrdit římský místodržitel. - Ježíš byl doveden do domu Annáše, tchána úřadujícího velekněze Josefa zvaného Kaifáš (Jan 18:12). Ten si uvědomoval, že příchod Mesiáše znamená konec chrámu a kněžské hierarchie, tedy i jeho společenského postavení a finančních zdrojů. Ježíš Annášovi zcela nepokrytě řekl, co si myslí o svém obvinění, že je falešným prorokem (Jan 18:20 - 23). Pozdě v noci byl Ježíš odtud odveden do domu velekněze Josefa /Kaifáše. Falešného proroka mohl soudit jen židovský synedrion (sanhedrin -soudní dvůr, Lukáš 22:54, Marek 14:53). Celkem 71 osob (velekněží, starší a zákoníci, Marek 14:55) zasedlo v domě Kaifáše k soudu nad Ježíšem. Mezi nimi byl i Josef z Arimatie, který vlastnil na okraji města zahradu (Lukáš 23:50 an.). Byli vyslechnuti svědci, kteří se neshodovali ve svých výpovědích (Marek 14: 56 - 61). Ježíš se nehájil. Na přímou výzvu Kaifáše, zda je Mesiášem, odpověděl, že ano (Matouš 26: 63, Marek 14: 61 an.). Pro velekněze bylo Ježíšovo vyznání rouháním (Marek 14:63 an.). Trestem bylo ukamenování. Ježíš byl přes noc hlídán (Lukáš 22:61 an.), ráno byl odveden z Kaifášova sídla do budovy židovské velerady (Lukáš 22: 66). Zde byl hlasováním odsouzen k trestu smrti pro rouhání ukamenováním, poté pověšením těla na „dřevo“ což bylo znamením, že mrtvý je zlořečený i bohem.

Nakonec byl Ježíš odveden před soudce Pontia Piláta do pretoriánského paláce (původně palác dynastie Hasmoneovců) v jihozápadním okraji Starého města (Jan 18:28, 19:4 -13). Výkon trestu smrti měl ve své pravomoci nejvyšší římský úředník. Ten jej vyslechl a prohlásil, že na něm žádnou vinu nenachází a že celá věc se mu jeví jako vnitřní židovské věroučné dohadování. Nabídl shromážděným židům osvobození jednoho z vězňů odsouzených k smrti, zvyk uplatňovaný právě při slavnosti pasach.  Židé zpochybnili Pilátovu loyalitu vůči Římu (Jan 19:12), pod tlakem této vyhrůžky jim Pilát Ježíše vydal (Matouš 27: 1 -25, Marek 15:12 - 15). Ježíš byl zbičován a vyveden za město na místo popravy (Lukáš 23: 28 - 31). Ukřižování bylo ve starověku nekrutějším a nejpotupnějším způsobem smrti. Byli tak trestání těžcí zločinci, zběhlí otroci a povstalci. Tento trest se nevztahoval na římské občany. Židovské právo tento trest neznalo do druhé poloviny 1. století př. n. l. Pět vojáků odvedlo Ježíše na místo zvané Golgota (dnes zde stojí chrám Božího hrobu) mimo tehdejší město. Za Ježíšem sem přišly Marie, matka Ježíšova, druhá Marie, matka Jakuba a Josefa a Marie z Magdaly. Marek uvádí ještě čtvrtou ženu - Salome, matku evangelisty Jana a jeho bratra Jakuba. Ježíš zemřel týž den (Matouš 27: 46 - 49).

Ježíš musel být popraven ještě před začátkem slavnosti pasach v pátek, tedy v den přípravy na tento svátek (Jan 19:14). Den tehdy začínal po západu slunce a východu první hvězdy. Mrtvé tělo nesmělo zůstat na popravišti přes noc.  V časové nouzi nabídl svůj skalní hrob pro Ježíšovo tělo Josef z Arimatie, který Ježíšovi uvěřil a nyní se postaral o pohřeb jeho těla (Marek 15:45 - 46, Jan 19: 39 - 40). Hrob ležel nejspíš nedaleko Golgoty vně tehdejší druhé městské hradby, kde byly skalní hroby skutečně objeveny. Evangelia pokračují texty o dění po Ježíšově smrti. První zjistila odvalený kámen a zmizení jeho těla Marie z Magdaly (Marek 16. kapitola, Jan 20. kapitola). Velekněží uplatili vojáky, kteří hrob hlídali, aby vypověděli, že tělo ukradli Ježíšovi příznivci (Matouš 28:12 - 15). Apoštolové svědčí o tom, že Ježíš se jim opakovaně ukazoval na jejich cestách. O letnicích toho roku jim seslal „božího ducha“, aby byli schopni šířit evangelium (dobrou zvěst) mezi židy a později i mezi pohany.