Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna  byl  zcela mimořádnou osobností středoevropského významu. Pro město Jičín a celý region znamenala jeho vláda nebývalou prosperitu v hospodářské, politické i kulturní oblasti.

Narodil 16. září v roce 1583  na tvrzi v Heřmanicích v chudé větvi převážně nekatolického rodu Valdštejnů. Na početné mužské příslušníky tohoto rodu zbývaly při dělení rodového majetku stále menší díly nemovitostí a počtu poddaných. To byla i situace Valdštejnova otce Viléma, který pocházel z deseti dětí. Ani věno Albrechtovy matky Markéty nebylo velké, i ona pocházela z několika dětí početného rodu Smiřických. Sídlem Viléma z Valdštejna byla tvrz v Heřmanicích a majetkem menší vesnice s jejich obyvateli a další pozemky. V rodině se narodilo sedm dětí, pouze tři se dožily dospělosti. Albrecht Václav Eusebius byl jediný syn, dvě další děti byly dcery. Marie Bohumila se stala jeptiškou, Kateřina Anna  manželkou Karla Staršího ze Žerotína. Tento muž měl pro budoucnost Albrechta veliký význam.

Finanční situace Vilémovy rodiny neumožňovala výrazný politický či společenský život. Školní vzdělání však bylo nezbytnou součástí života šlechtických a měšťanských chlapců. I proto se Valdštejn se asi desetiletý stal žákem nekatolické školy na Košumberku. Rozsah vzdělání, který mu byl zde poskytnut, byl mimo čtení, psaní a počítání skrovný. Během pobytu na této přípravné škole mu zemřela v roce 1593 matka a dva roky poté i otec - oba přibližně čtyřicetiletí. Tehdy to byl více než průměrně dožitý věk a situaci nedospělých dětí řešil institut poručníků. Těmi se stali Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka a Karel z Valdštejna. Majetek byl těmito dvěma šlechtici spravován pro Albrechta, který se stal dědicem s povinností vyplatit sestrám věno.

V roce 1597 byl Albrecht z Valdštejna přibližně 14ti letý poslán svými poručníky studovat do evangelické školy ve slezském Goldbergu. Tato škola byla na úrovni současného druhého stupně základní školy a prvních ročníků školy střední. Zde v jazykově cizím prostředí se kromě obvyklých předmětů naučil i latinsky a německy a setkával se zde rovněž  s projevy nacionalismu a problémy vznikajícími ze střetů katolického a nekatolického světa. 

V lednu 1599 se Albrecht vrátil zpět do Čech. Zemřel totiž jeho poručník Jindřich Slavata a druhý - Karel z Valdštejna byl vážně nemocen. O poručnictví nad Albrechtem a jeho dvěma sestrami se přihlásila blízká příbuzná - jejich teta Jitka Smiřická. Její poručnictví bylo schváleno, všechny děti se přestěhovaly k ní. Albrecht byl však znovu poslán studovat. Tentokrát byla pro něho vybrána školy typu současného gymnasia v Altdorfu u Norimberka. Bylo mu již 16 let a do Altdorfu přicestoval jako jiní šlechtici s praeceptorem (domácím učitelem) a  se sluhou.  Na této škole studovali synové šlechtických rodin i z Čech.

Průběh Valdštejnova pobytu v Altdorfu byl však naplněn mnoha problémy. Studium jej nezaujalo, za to však měl velké nadání pro poněkud divoký způsob života. Svědčí o tom sled přestupků, výtržností, dluhů, rvaček a dalších střetů. I přesto, že byl šlechtického původu, byl v Norimberce uvězněn za zabití člověka. Nechápal, že zde nemůže pro svou obhajobu použít svůj šlechtický původ. Mimo jiné byl odsouzen k úhradě všech dluhů. Zasáhla však protekce od příbuzných z Čech. Radní odvolali své rozhodnutí, a tak v únoru 1600 byl Albrecht z Valdštejna zpět v Čechách. Z let 1601 - 1602 chybí o jeho činnosti v Čechách zprávy, je možné, že cestoval.

Poslední třetina 16. století byla pro české království obdobím nástupu katolické církve a protireformace. V Čechách byla sice většina obyvatel nekatolického vyznání, ale od poloviny tohoto století zde byla cíleně a s velkou podporou Habsburků vytvářena katolická strana tvořená nejvyšší šlechtou a obnovenou katolickou církví. Mimo zákon byla trvale vydávanými mandáty postavena Jednota bratrská. Katolická vrchnost nutila poddané různou mírou nátlaku přestoupit ke katolickému vyznání. I do Čech dolehly obavy z násilné protireformace prováděné ve Štýrsku arcivévodou Ferdinandem Habsburským. V Čechách byla sice katolická strana ve výrazné menšině, ale přístup k nejvyšším dvorským úřadům a jakékoli kariéře byl otevřen pouze  katolíkům. A ti toho vydatně využívali bez ohledu na  majetek, postavení či zásluhy šlechticů - nekatolíků. Situaci napomáhala i císařova nechuť zabývat se problémy českého království. Na něm protestantskou šlechtou vynucený toleranční patent - Majestát z roku 1609 - neměl reálný význam a do budoucna právní závaznost.

Valdštejnova rodina byla protestantská, pouze Albrechtův strýc Adam byl na rozdíl od celé rodiny katolíkem. Byl však ve věcech vyznání tolerantním (měl nekatolické manželky) a jeho konverze ke katolictví byla podnícena touhou udělat kariéru. Tak se i stalo. Pro Albrechta z Valdštejna byl dlouhodobě důležitým rádcem. Právě on - vysoce postavený úředník českého královského dvora - objasnil Albrechtovi celou tuto situaci v době, kdy se tento mladý šlechtic  rozhodoval o své budoucnosti. Albrecht byl chudý, a proto musel volit. Studijní - intelektuální typ nebyl, a tak mu zbývala dráha církevní nebo vojenská. Ve věcech víry byl trvale velmi vlažným, a tak ve svých dvaceti letech nastoupil kariéru vojáka.

Dne 16. září 1603 poděkoval tetě Jitce za péči o sirotčí majetek a vydal se na válená pole Evropy. Od roku 1593 probíhala v Uhrách další fáze války Habsburků proti Turkům. V roce 1604 vyhlásil císař Rudolf vojenské tažení do Uher a Valdštejn se jej zúčastnil. Před tímto tažením v srpnu roku 1604 provdal svou sestru Kateřinu Annu za Karla staršího ze Žerotína (na svatbě nebyl), v září byl již před Ostřihomí. Zde se sice vedla spíše poziční válka, ale Valdštejn se zde mimo jiné seznámil s několika svými budoucími soupeři. Po odchodu Turků z Uher se  císařské vojsko přesunulo na Slovensku, ale příští rok vypuklo v Uhrách povstání zvané Bočkajovo. Při potlačování tohoto povstání utrpěl Valdštejn čistý průstřel ruky a onemocněl tzv. uherskou nemocí. Chaotické situace v Uhrách během povstání využili Turci a dobyli zpět jejich větší část. Valdštejn se po ukončení tažení vydal za svou provdanou sestrou do Rosic. Zastihl ji těžce nemocnou,  Kateřina Anna ve vysokém stupni těhotenství téhož roku zemřela. Při krátkém pobytu v Rosicích vedl se svým švagrem Karlem starším ze Žerotína rozhovory o situaci v českém království a v Evropě. Žerotín měl k dispozici aktuální zprávy od svých přátel z celé Evropy, i proto velmi přesně odhadl vývoj v Evropě během příštích třiceti let.

Valdštejn rozhodnut o vojenské kariéře si v roce 1606 od českých stavů zakoupil  plukovnický patent. Doba byla stále více neklidná a napětí mezi katolickou a nekatolickou stranou vzrůstalo. Pouze šlechtici katolického vyznání mohli ke dvoru v Praze či Vídni, přičemž politické těžiště se přesouvalo do Vídně k Rudolfovu bratrovi Matyášovi. A tak se rozhodl i Valdštejn. Především u jezuitů v Olomouci přestoupil ke katolictví. Nebyl svou vírou k nikomu vázán a jeho konverze byla chladnou kalkulací s cílem udělat kariéru. Olomoučtí jezuité mu rovněž zprostředkovali významný sňatek, který mu přinesl majetek. Jeho první manželkou se v roce 1609 stala Lukrecie Nekšovna z Landeku, dědička velkého majetku na střední Moravě. Tato bohatá paní stejného věku jako Albrecht z Valdštejna byla  rovněž katolického vyznání. Byla bezdětnou vdovou a jedinou dědičkou majetku katolických rodů z Víckova a Landeka. Svůj sňatek komentoval Albrecht z Vadlštejna slovy - vzal jsem si jednu vdovu. Pro Lukrecii byl ovšem vzhledný muž a kavalír na společenském vzestupu velmi přitažlivým. Ačkoli velkou část Lukreciina majetku měli získat její příbuzní, Valdštejn zcela bezohledně za peníze své ženy získal tento majetek jen pro ni a pro sebe (1612). Lukrecie jej totiž ustanovila jako svého spolumajitele a spoludědice. Valdštejn  s tímto majetkem špatně hospodařil a povolil olomouckým jezuitům zde provádět - bez valného úspěchu - rekatolizaci. I jinak se navenek projevoval jako bojovný a odhodlaný katolík. Jaro až podzim roku 1612 vyplnila jeho údajně zbožná pouť do Itálie. Fakticky to byla ovšem cesta šlechtického kavalíra, při níž se naučil i trochu italsky.

Již v roce 1610 Valdštejn navštívil Prahu a na vlastní oči se ujistil realitě pražského dvora - totiž  o naprosté nemohoucnosti císaře Rudolfa a o postupném přesunu politického a mocenského centra do Vídně ke dvoru císařova bratra Matyáše. Ten byl již v roce 1611 (za života Rudolfa II.) korunován českým králem a hlavním městem středoevropských Habsburků se stala Vídeň.  V roce 1613 se Valdštejn jako člen Matyášova doprovodu dostal do Řezna na říšský sněm. Zde mohl pozorovat ostrý kontrast spíše smířlivého Matyášova postoje k nekatolíkům a netolerantní postoje budoucího císaře Ferdinanada Štýrského prosazujícího katolictví v habsburské monarchii.

Po návratu domů zastihl Valdštejn svou již dva roky postonávající ženu těžce nemocnou. Paní Lukrecie zemřela v únoru 1614, když pamatovala velkým finančním obnosem na olomoucké jezuity. Ovdovělý Valdštejn se brzy na to (13. 1. 1615) zúčastnil svatby Johanky ze Žerotína (sestry Karla staršího, stoupenkyni císařským mandátem zakázané Jednoty bratrské) se svým strýcem Adamem. V témže roce získal od císaře Matyáše svolení k volnému nakládání s majetkem své zemřelé ženy Lukrecie bez ohledu na námitky skutečných dědiců. Z tohoto majetku založil nadaci pro kartuziány ve Štípě, kde byla do roku 1625 paní Lukrecie pohřbena, a další finanční prostředky věnoval jezuitům v Holešově.

V roce 1615 získal Valdštejn od českého sněmu povolení naverbovat pěchotní vojenský oddíl ke svému dříve zakoupenému plukovnickému patentu. Při této akci si poprvé ověřil výrazný ekonomický zisk z válečného podnikání. Následujícího roku finančně vypomohl půjčkou strýci Adamovi při koupi panství Židlochovice a koupil si v Praze vlastní dům. Tyto výdaje potvrzují dostatek finančních prostředků. I proto mohl nabídnout budoucímu císaři Ferdinandovi Štýrskému vlastní prostředky k postavení vojska. Ten tuto nabídku přijal, a tak Valdštejn s vstoupil na dráhu úspěšného válečného podnikatele. Ferdinand byl zvolen a korunován českým králem v roce 1617 a z jeho příkazu táhl Valdštejn (a Baltazar Marradas y Vigue a  Jindřich Duval hrabě z Dampière) s naverbovaným vojskem do Itálie. I přes nepatrné výsledky této vojenské akce se Valdštejn vyznamenal velkou statečností a mimořádnou odvahou. S budoucím císařem se osobně setkal ve Štýrsku. Oba hned pochopili výhody vzájemného spojenectví a Valdštejn získal prostor pro svůj mocenský vzestup.

Po defenestraci císařských místodržících v Praze v květnu 1618 a povstání Čech proti císaři se od této vzpoury distancovala Morava. Zde radil Karel starší ze Žerotína k umírněnosti. Valdštejn byl svým majetkem příslušný k moravské šlechtě a byl na sněmu moravských stavů pověřen sestavením stavovského vojska asi tří tisíc pěších vojáků. Vojsko však bylo nečinné a Valdštejn nespokojený s touto nečinností stavěl alespoň svůj vlastní pluk za své finanční prostředky. Ve Vídni si několika intervencemi zabezpečoval svou pozici na straně Habsburků proti silné moravské nekatolické šlechtické opozici vůči své osobě.

Dne 21.3. 1619 zemřel císař Matyáš, jeho nástupcem se stal již za českého krále korunovaný Ferdinand Štýrský.  Tři dny na to se Valdštejn stal plukovníkem císařského vojska. Své vlastní vojáky měl zčásti v Nizozemí (ve službách Habsburků) a zčásti na Moravě. Před  českým protestantským vojskem vedeným hrabětem Thurnem postupujícím téhož roku na Moravu (snaha o její protihabsburský postoj) se Valdštejn a Jiří z Náchoda rozhodli převést dva pluky vojska moravských stavů k císaři do Vídně. Posledního dubna 1619 se pěší a jízdní vojsko dalo na pochod z Olomouce k Vídni. Velitel jednoho pluku byl pro svůj odpor Valdštejnem zabit. K vojsku Valdštejn přibral i pokladnu moravských stavů obsahující 93 334 zlatých. Tím zcela přerušil všechny vztahy se zemí, ve které zanechal všechen svůj majetek. Moravské stavy vyslaly za oběma pluky jízdní oddíl, asi polovina vojáků se vrátila, druhá pak došla  na začátku května až do Uher. Valdštejn byl vzápětí byl přijat císařem Ferdinandem, který s omluvou vrátil peníze zpět na Moravu s omluvou, že byla zachráněna před českým stavovský vojskem hraběte Thurna. I vojáci moravských pluků se vrátili zpět. Od této chvíle císař věděl, že Valdštejn je mimořádně odvážný, bezohledný a že je schopen riskovat.  Moravský sněm jej ovšem 9. května 1619 prohlásil psancem a zabavil mu veškerý majetek. On si ovšem včas do Vídně převedl 50 000 zlatých. Ty využil na verbování dalšího vojska pro císaře. Pod dojmem úspěchů českého stavovského vojska mu císař povolil naverbovat 2000 vojáků, v roce 1620 pak znovu stejný počet. Vše na dluh, císař vystavoval úpisy na statisíce zlatých. Zisk z těchto aktivit se pro Valdštejna pohyboval ve výše až třetiny vynaložených prostředků.

Na začátku roku 1620 - pod tlakem úspěchů nekatolických vojsk - získal císař Ferdinand diplomatickými prostředky za spojence Maxmiliána Bavorského a uzavřel mír se sedmihradským vévodou Gáborem Bethlenem. Valdštejnovi přinesla tato situace jmenování dvorským válečným radou a pobyt u dvora ve Vídni. Velkým problémem byly jeho téměř celoroční závažné zdravotní problémy, které výrazně omezovaly jeho fyzický pohyb. Válečného střetu na Bílé hoře 8. listopadu 1620 se Valdštejn neúčastnil. Čechy pacifikované velkým císařským vojskem pod vedením generálů hrabat Tserclatese de Tillyho a Karla Bonaventury Longueval de Buquoye byly vojensky i politicky poraženy. Valdštejn se stal komisařem severozápadních Čech se značnými pravomocemi. „Proslavil“ velmi tvrdým potlačením nekatolického města Louny a konfiskací jeho majetku.

Začalo období perzekucí a konfiskace velkých majetků. I Valdštejn se chtěl na tomto velké majetkové přesunu podílet a vyhlédl si dědictví rodu Smiřických. Tento rod ve dvou generacích opakovaně příbuzensky spojovaný s rodem Zajíců z Hazenburka vymíral od začátku 17. století na rodové nemoci, tuberkulózu a důsledky blízkého příbuzenství uvnitř rodiny. V roce 1621 byli naživu jen duševně nemocný Jindřich Jiří a jeho sestra Markéta Salomena, která však byla jako nekatolička v emigraci. Jako úhradu za své vojenské výdaje pro císaře požádal Valdštejn o dědictví rodu Smiřických - o Jičín, Český Dub a Hrubou Skálu. Navíc se stal  poručníkem Jana Jindřicha. Svůj nárok podporoval i tím, že po matce byl z rodu Smiřických. Získal vše a navíc i panství Hořice, Skály, Frydštejn, Frýdlant a Liberec. Část těchto panství získal jako dědic, protože se mu je podařilo vyjmout z konfiskátů.

Během roku 1621, zvláště po smrti generála Buquoye, Valdštejn pobýval s vojskem na Moravě, kterou chránil před  nekatolickou armádou vedenou Janem Jiřím Krnovským. Při popravách českých pánů v Praze v červnu 1621 vojensky střežil s vojenským oddílem část hlavního města a Čech.

Ve Vídni se již v této době vytvořila skupina Valdštejnových nepřátel vedený kardinálem Dietrichsteinem, ale i okruh složený z jeho příznivců : španělského vyslance Oňateho, knížete Jana Oldřicha z Eggenberku a hraběte Karla z Harrachu. Ve Vídni se Valdštejn setkal i se svým bratrancem Maxmilianem, synem strýce Adama. Brzy se stali i znovu příbuznými, Adam se zde oženil s dcerou hraběte Harracha, s jejíž sestrou se o několik let později oženil Valdštejn.  Rovněž se zde blíže seznámil s Janem z Lichtensteina,  habsburským místodržícím v Čechách. S ním pak realizoval mimořádně výnosný podnik už jako vojenský správce země. V roce 1622 zakoupil pozemky a několik domů na Malé Straně v Praze pro stavbu rozsáhlé rezidence. Na to však potřeboval peníze v hotovosti. V této době pro něho začala pracovat rodina Baševiů, zejména Jakub skupoval stříbro pro ražbu mincí svého pána po celé Evropě. Jenomže toho bylo málo. A tak Valdštejn, Lichtenstein a pražský kupec Hans de Witte navrhli císaři  tzv. měnovou reformu. Ve skutečnosti to bylo vědomé znehodnocení oběživa. Část stříbra v něm byla nahrazena mědí, o zisk se podělili všichni zúčastnění. Císař tento návrh přijal a 18. 1. 1622 za zisk 6 milionů zlatých ročně povolil výše uvedenému konsorciu (celkem 13ti osob) právo razit minci ochuzenou o 40% své hodnoty drahého kovu (stříbra). Jenomže povolených 40% znehodnocení měny bylo vysoce překročeno až na 92% potřebou členů konsorcia zaplatit za získaný konfiskovaný majetek. Ve skutečnosti zaplatili noví majitelé jen část jeho ceny. Oběživo v Čechách byl zcela znehodnoceno a vedlo kromě válečných útrap k prohloubení bídy většiny obyvatel. Valdštejnův zisk byl asi 400 000 zlatých, přičemž on jediný vložil do cel akce hotové peníze. Za dědictví po Smiřických zaplatil velmi přibližně jen asi polovinu jeho ceny. A to prodal i všechny své zbylé moravské statky. Měl také vůči císaři statisícové pohledávky. Dalšími Valdštejnem získanými nemovitostmi bylo velíšské panství, panství Svijany, Mnichovo Hradiště, Bělá a Kuří Vody. Později koupil i dědický podíl Jana Jindřicha Smiřického. Tím bylo v severních a severovýchodních Čechách vytvořeno samostatné Frýdlantské knížectví - žádost o jeho vytvoření císaři podal Valdštejn 12.8. 1622. Získal i hraběcí titul a nejvyšší jurisdikci na tomto území (listina ze 7.9. 1923), které mu císařem bylo uděleno v léno. Ke svému novému postavení si vyhlédl i další manželku. Byla jí dcera dvorního rady hraběte Harracha, o 17 let mladší 22letá Isabela z Harrachu. Tímto sňatkem se Valdštejn stal švagrem svého bratrance Maxmiliana. Manželství bylo politickým kalkulem, vzdělaná a mírná Isabela žila po celé manželství osamoceně. Valdštejn se k ní choval velmi zdvořile a ohleduplně, ale zůstával k ní citově chladný stejně  jako  během prvního manželství.

Třicetiletá válka se po bojích Čechách a ve Slezsku přesunula do Nizozemí a vyvíjela se ve prospěch Habsburků. V Čechách se pohybovala další část císařského vojska, která se „zaměstnávala“ pleněním země. Valdštejn navrhl císaři vlastní vojsko v síle 15 000 mužů. Neuspěl, jeho nepřátelé u dvora znovu prosadili svou z pocitu ohrožení Valdštejnovým vzestupem. On se přesto zúčastnil tažení na Moravu proti Gáboru Bethlenovi, obleženému v Hodoníně. Akce skončila příměřím. Poté  Valdštejn opět předložil císaři plán reorganizace a vystrojení nové císařské armády. A mohl si to dovolit. Jeho poddaní na rozsáhlém panství byli schopni vystrojit a vyzbrojit skutečně početnou armádu k podpoře mocenského vzestupu svého pána. Od roku 1624 byl Valdštejn již skutečným vojenským podnikatelem a měl vše potřebné k realizaci svých plánů týkajících se armády.  V  roce 1625 nařízenému vyšetřování znehodnocení mince  se vyhnul darem císaři - bylo  jím 200 000 zlatých dobré měny v hotovosti.

Do Jičína povolal v roce 1622 jezuity, následující rok pro ně nechal stavět zcela novou kolej a založil i gymnasium pro sto žáků. I přestože členy Tovaryšstva Ježíšova bohatě obdarovával, nevycházel s mini dobře. Neustále žádali další majetek a dovolili si opakovaně zasahovat do jeho plánů výstavby rezidenčního města v Jičíně. K tomu si Valdštejn povolal zahraniční architekty. V Jičíně pracovali Andrea Spezza, Giovanni Baptista Marini, Nicolo Sebregondi a Giovanni Baptista  Pieroni.  Město bylo těžce poškozené požáry z let 1589 a 1597. Kníže přísně nařídil stavět nové domy z kamene, přenechal kostel sv. Jakuba jezuitům se změnou patrocinia na sv. Ignáce. Nový kostel sv. Jakuba - raněbarokní centrálu -  nechal stavět mezi Valdickou bránou a zámkem. Ten rozšířil o plochu  šesti městských parcel a začlenil do něj ze tří domů postavený „zámek“ Trčků a Smiřických poškozený v roce 1620 výbuchem v zámeckém sklepení. Dále chtěl ve svém rezidenčním městě zřídit biskupství a universitu. Do měšťanského domu v Palackého (Panské) ulici nechal přenést i mincovnu z objektu stojícího vně hradeb.  Při snaze změnit Jičín ve své rezidenční město se trvale setkával s neochotou měšťanů cokoli měnit a ke změnám přispívat. Zato jeho palác v Praze byl stavěn bez velkých problémů. 

To vše vyvolávalo v Čechách i ve Vídni tolik příznačnou závist a nevraživost proti původně chudému a nevýznamnému šlechtici. Ve Vídni však v srpnu 1624 a v následujícím roce  znovu nabídl císaři  finanční hotovost, a tím se postavil obžalobě obsahující 42 jeho prohřešků a porušení zákonů. Za vším byli  kníže Lichteistein, Vilém Slavata, jejich příznivci a část vyšších důstojníků císařské armády. Císař ovšem neměl zájem na Valdštejnově pádu,  a tak všechny finanční nabídky přijal. Tím legalizoval jeho zisky. V roce 1625 udělil svému již velkému věřiteli titul vévody frýdlantského.

V tomto roce začala dánská fáze třicetileté války. Vévoda  jako vrchní velitel císařské armády verboval vojáky v celé habsburské monarchii, jeho vojsko mělo přibližně 23 000 vojáků. Neměl problémy s dodávkami čehokoli, různí obchodníci a podnikatelé mu potřebné ochotně prodávali i na úvěr. Do začátku září 1625 měl vévoda dobře vyzbrojenou, vystrojenou a živenou armádu. Umlčel tak všechny pochybovače a kritiky. Císař jej 25.7. 1925 povýšil na nejvyššího velitele své armády. Valdštejn se po intervenci u císaře spojil s armádou katolické Lidy vedenou nepřátelsky se chovajícím  hrabětem Tillym. Oběma se podařilo izolovat tehdy protihabsburské Sasko a Dánsko. Císařská armáda již čítala téměř 60 000 vojáků. A bylo jich potřeba do budoucna proti nově uzavřené protihabsburské koalici zvané haagská. V té bylo Nizození (Holandsko), Anglie, Dánsko, Sedmihradsko, Falc a za tiché (finanční) podpory i Francie, Švédsko, Benátky a Savojsko. Jenomže Valdštejnovi se podařilo v rychlém sledu porazit vojska těchto zemí dříve než se spojila v jednu velkou armádu.  Válka tím ale neskončila. Dánský útok, útok protestantského vojska pod vedením hraběte Arnošta z Mansfeldu se opakoval posílen pobytem sedmihradského vojska v Uhrách a protihabsburským povstáním v alpských zemích. Vojensky a diplomaticky bylo toto akutní nebezpečí odvráceno. Ve Vídni ovšem neustávaly snahy o Valdštejnovo odvolání z postu vrchního velitele císařských vojsk. Po jednáních s císařovými rádci hrabětem Harrachem a knížetem Eggenberkem se Valdštejn rozhodl přenést válku na území Německa.

Přes Jičín se v lednu 1626 vévoda vrátil do svého přepychového paláce v Praze, kde se setkal s manželkou a téměř dvouletou dcerou Marií Alžbětou. V únoru následujícího roku zemřel vévodův nejmocnější rival kníže Lichtenstein. Valdštejn, ač vážně nemocen, odcestoval do Vídně, důvodem byly úhrady za císařské vojsko. Získal příslib vévodství Zaháňského a zhotovené listiny o již provozovaném právu ražby mince.

Císařské vojsko se živilo na území severního Německa. Obsazením severoněmeckých přístavů (s vyjímkou Strasslundu) bylo možné vážně narušit obchod Nizozemí a Anglie. K tomu ale nedošlo. V pozdním podzimu 1627 se přes Zaháň a Frýdlant vrátil do Prahy. V Jičíně se mu 22. listopadu narodil syn Albrecht Karel. Velkolepé oslavy vévoda uspořádal zde. Chlapeček byl však velmi slabý a přes veškerou možnou péči 12. ledna 1628 zemřel. Jiné děti již vévoda neměl. Jako jeho dědic připadal znovu v úvahu  bratranec a švagr Maxmilian a jeho děti.

Do vévodovy sbírky titulů přibyl 15. ledna 1628 titul generála Oceánského a Baltického moře. Toho dne mu bylo potvrzeno Zaháňsko a dostal do zástavy německé knížectví Meklenbursko jako náhradu za výdaje na císařskou armádu.  Během roku 1627 získal dalšího švagra, třetí dceru hraběte Harracha Maxmilianu si za ženu vzal  Adam Erdman Trčka.

Pro charakteristiku vévodovy osobnosti je příznačná událost týkající se prodeje majetku Karla staršího ze Žerotína, který v roce 1627 jako nekatolík odešel i s rodinou do emigrace. Valdštejn mu za jeho mimořádně  hodnotný a prosperující rozsáhlý majetek nabídl jen polovinu jeho tržní ceny. Žerotín byl velmi pohněván. Povaha vévody byla v roce 1628 předmětem tzv. kapucínské relace zhotovené příslušníky této řehole pro vévodu Maxmiliána Bavorského. Informace o Valdštejnovi poskytli jeho zjevní nepřátelé -  nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a arcibiskup kardinál František Seraf Dietrichstein. Zaujatost proti vévodovi je sice zřejmá, ale charakteristiky vévodových vlastností a chování jsou pravdivé -  Valdštejn byl chytrý, prohnaný, nedůvěřivý, znalý politiky a ekonomiky válečného dění, vznětlivý až násilnický, mstivý, nesnesl omezování, byl bezcitný až bezohledný. V této zprávě byl  v touze po moci porovnáván s Hunem Attilou. - Vévoda  však skutečně postoupil mezi přední osobnosti habsburské monarchie a osobnosti evropského významu. Základem toho byl ekonomický rozvoj jeho panství. Vévoda podporoval produkci obilí, vaření piva, samozásobitelnost svého vévodství a armády. Přísně kontroloval příjmy a daně a neváhal za krádež postihnout provinilce i smrtí. Celé vévodství nechal prozkoumat na možné zdroje surovin. Až do jeho smrti v roce 1634 bylo frýdlantské knížectví ušetřeno důsledků války.

Na poli válečném se vévodovi podařilo v roce 1628 porazit protihabsburskou koalici a Dánsko vyřadit z bojů (mír v Lűbecku 11. 6. 1629). I přes reálnou hrozbu švédského vojenského zásahu do Evropy se Valdštejn chtěl věnovat spíše hospodaření a podnikání ve svěřeném Meklenbursku. Německá knížata ovšem odmítla tuto zemi Valdštejnovo vydat a odmítala i pobyt císařské armády na území svých států. - Vévoda se vrátil do Čech, kde  byl celé jaro roku 1630. V závěru května se vydal na říšský sněm do Řezna, kterého se účastnil i vyslanec francouzského krále Père Joseph. Zde shromáždění kurfiřti žádali císaře o snížení početního stavu vojska, o snížení jeho nároků na obživu a konečně sesazení Valdštejna z postu nejvyššího velitele. Císař vyhověl - potřeboval totiž kurfiřty k volbě svého syna Ferdinanda  německým králem.  Dekret o sesazení nese datum 13.8. 1630. Vévoda z Řezna v klidu  odjel a dojel až  do Jičína, kde teprve dal průchod svému vzteku. Přesně věděl, co bylo příčinou tohoto jeho ponížení a vyřazení z politického a vojenského života. - Kurfiřti arcivévodu Ferdinanda německým králem nezvolili.  -  Od této chvíle se vévoda Albrecht z Valdštejna stal nepřítelem Habsburků a ve skutečnosti  už nikdy nepřestal pomýšlet na odvetu za toto ponížení.

V Jičíně se zdržel od října 1630 do května 1631. Mohl již bydlet v nově stavěném zámku, jehož velké části byly přepychově zařízeny. V zámeckém parku a před Valdicemi nechal stavět objekty určené k zábavě a výletům. Vše se dělo ve spěchu, vévoda vyžadoval rychlé provedení prací. Nově naplánoval např. na ploše zbořené nekvalitní zástavby Valdického předměstí postavit 360 nových domů.  Své rezidence si v Jičíně začali stavět i Maxmilián z Valdštejna, vévodův strýc Hanibal z Valdštejna, Václav Záruba z Hustířan a několik Valdštejnových důstojníků. Z řemesel se v Jičíně dařilo jen koželuhům a krejčím oblékajícím vévodovu armádu.

Vyrušením z pobytu v Jičíně byla pro vévodu účast na křtinách syna Adama Erdmana Trčky v Opočně. Zde se Valdštejn setkal se zástupcem české emigrace Jaroslavem Sezemou  Rašínem, který přijel ze Saska. Hovořilo se o možném vytvoření protihabsburské koalice se Švédskem a Francií. - V roce 1635 Rašín vše o této schůzce ochotně vypověděl císařské komisi za možnost návratu do Čech. - Jenomže vévoda se nenechal vtáhnout do jakýchkoli závazků a příslibů české emigraci, na to byl příliš nedůvěřivý a opatrný. Situace na bojištích Evropy se vyvíjela v neprospěch Habsbursků. Valdštejn byl o ní dobře informován hned z několika zdrojů. Jeho očekávání se splnilo: 5. května 1631 napsal císař Ferdinand II. Valdštejnovi dopis s žádostí o své potřebě jeho rad. Vévoda neodpověděl.

Císařské vojsko vedené generálem Tillym zničilo 20.5. 1631 město Magdeburk a zcela vytlačilo Švédy z celého Německa. Švédský král přijal protestantského vojevůdce hraběte Thurna a Jaroslava Sezemu Rašína. Hovořilo se o Trčcích a jistě i o vévodovi. K jednání zplnomocněný Rašín byl 18. června v Praze u vévody. Do závěru tohoto roku se tato rozmluva opakovala ještě třikrát. Valdštejn požadoval rovnocenné postavení se švédským králem Gustavem Adolfem v boji proti Habsburskům. To nebylo přijato. Nato byla svedena bitva u Breitenfeldu, 17.9. 1931 zde byl Tilly těžce poražen Gustavem Adolfem. Opětovná nabídka společných  protihabsburských akcí pod vrchním velením krále Gustava byla vévodou odmítnuta.  Vévoda byl roztrpčen a zklamán. I proto přijal druhou nabídku císaře Ferdinanda, aby od 15.12. 1631 po tři měsíce zastával původní místo nejvyššího velitele císařských vojsk. Přijal. Habsburská monarchie byla obsazena vítěznými Švédy a Sasy. Do Čech se vracela česká nekatolická emigrace a ujímala se svých konfiskovaných statků. Vévoda však své knížectví před těmito vojsky uchránil. I přesto přislíbil české emigraci vojsko pro prosazení jejich záměrů.  Vévodovu jednání přestávala rozumět, i u ní se objevovaly první pochybnosti o jeho skutečných záměrech.

On sám se ve skutečnosti toužil postavit se do čela armády a být rovný švédskému králi nebo císaři. Do jara 1632 naverboval povolených 40 000 vojáků a císař splnil i všechny další jeho podmínky o samostatném velení a rozhodování. Valdštejn získal za ztrátu Meklenburska knížectví Hlohovské. V dubnu přitáhl se svým novým vojskem do Čech, které Sasové urychleně opustili. S nimi odešla i česká nekatolická emigrace.

Jenomže císařské vojsko  vedené Tillym a Johannem Aldringenem bylo v Bavorsku poraženo postupujícími Švédy. Situace habsburské strany se stala  kritickou. Valdštejn se musel  alespoň formálně spojit s Maxmiliánem Bavorským, kterého vnímal jako svého soupeře. Nátlak císaře přivedl bavorského krále pod Vévodovo vrchní velení. U bavorského města Fűrth  ve dnech 1. - 4.září 1632 porazili císařští  švédské vojsko poprvé a mimo očekávání se obě válčící strany znovu střetly u Lűtzenu u Lipska (16.11. 1632). Přestože byl vévoda během tohoto roku opakovaně nemocný  a ulehl na tři týdny i v listopadu, nechal se v den bitvy vysadit na koně a bojů se osobně zúčastnil. Výsledek bitvy byl spíše nerozhodný, ale každá ze stran si připsala vítězství. Kyrysníci  generála Octavia Piccolominiho zastřelili švédského krále Gustava Adolfa a okradli ho o zbroj, aniž věděli, o koho se jedná. Smrtelně byl zraněn i hrabě Pappenheim, jeden z Valdštejnových nejschopnějších velitelů. Na noze byl lehce zraněn i Valdštejn. Boje trvaly do noci, císařští Švédy nepronásledovali. Vítězové  včela s vévodou přešli zimovat do Čech. Odmítnutí některých německých pluků císařského vojska u Lűtzenu bojovat bylo v Praze potrestáno 16ti popravami na místě poprav vůdců českého stavovského povstání z roku 1621. I kat byl stejný.

Zimu strávil vévoda v Praze ve svém paláci. Měl již trvalé zdravotní potíže a veliké starosti s obživou svých vojáků. Nakonec převedl vojsko na své panství a sám pobýval v Jičíně. Zde jej 15. května 1633 opět navštívili zástupci emigrace Jaroslav Sezema Rašín a Jan z Bubna. Jednalo se o vytvoření protihabsburské koalice se Švédskem. Problémem byly Valdštejnem vlastněné statky emigrace, která by se v tomto případě do Čech vrátila a majetek požadovala zpět. Vévoda tuto koalici odmítl. Již delší dobu hovořil o míru, který by umožnil hospodářský rozvoj Evropy. Valdštejn podnikatel postupně vítězil nad Valdštejnem vojákem.

V létě 1633 vytáhl vévoda se 40 000 vojáky do Slezska, ale tažení nemělo žádný vojenský cíl a výsledek. Ve Slezsku jej 12.6. 1633 navštívil hrabě Jindřich Matyáš Thurn, jeden z velitelů protestantské armády. Nabídl Valdštejnovi korunu českého krále a koalici se Švédskem.  Vévoda si opět vyhradil vojenskou samostatnost a termín svého rozhodnutí tyto návrhy přijmout. Emigrace i švédská strana byly zklamány. Ve  Vídni se objevovala obvinění o Valdštejnově zradě. Navíc se  mezi jeho veliteli vytvořila  skupina mladších důstojníků, kteří měli často jiný názor na jeho rozhodnutí a rovněž chtěli  získat majetek a postavení.

Vévoda váhal, marnil čas, neválčil ani nevyvíjel diplomatickou aktivitu. Z Vídně poslal císař k vévodovi hraběte Jindřicha Schlika s dotazem, co vévoda hodlá podniknout, a s návrhy o  spojenectví se Saskem. To se náhle přiklonilo na stranu Habsburků. Hrabě po návratu přesně císaři popsal  situaci včetně nezvyklé ochoty vévody přijmout všechny císařovy návrhy. Hrabě v utajení jednal i s mladými důstojníky o jejich budoucím postavení po možném Valdštejnově odchodu. Vévoda uzavřel podle přání císaře 16. 8. 1633 se Saskem příměří. Saská armáda byla v zoufalém stavu,  její velitel Arnim však Valdštejnovi nevěřil.

Do této situace obdržel vévoda osobní dopis od francouzského krále Ludvíka XIII. s nabídkou české královské koruny za vojenské spojenectví se Švédskem a za finanční podporu z Francie. Z Vídně byl Valdštejn od svých příznivců varován před protihabsburským postojem a jednáními s nepřítelem. Ve dnech 12. - 14. září 1633 tedy přerušil tedy všechna jednání s protihabsburskou stranou a ohromil velitele saského vojska návrhem společného postupu proti  švédskému vojsku. To u Stínavy skutečně porazil.

I nadále věřil svým plánům, kterých měl dost. Postupně však ztrácel odvahu a sílu je realizovat. Přestával reagovat na skutečnou realitu. Nedovedl se již jednoznačně rozhodnout, váhal a lavíroval mezi Habsburky a jejich protivníky. Přestávala fungovat jeho síť informátorů o dění kolem něho a ve Vídni. Toto chování mu postupně vyneslo naprostou nedůvěru z obou stran a první podezření o zradě. Zachránit jej mohlo pouze výrazné vojenské tažení proti švédskému vojsku v  Bavorsku. To  14. listopadu 1633  obsadilo Řezno. Vévoda se vyděsil nad hněvivou reakcí z Vídně a vyrazil proti  Švédům. Dne 26.11. byl v Plzni. Zde jej očekával císařský vyslanec hrabě Maxmilián Trauttmansdorf s výtkami od císaře a jeho syna. Valdštejn jej ujišťoval o své loajalitě Habsburkům a o tom, že skutečně táhne proti švédskému vojsku do Bavorska. Ve skutečnosti byl již těžce tělesně i duševně nemocen. Tažení do Bavorska bylo neúspěšné, vojsko se v prosinci vrátilo do Čech a chystalo se na přezimování. Ve Vídni byli zděšeni. Přikázané zimní tažení k osvobození Řezna Valdštejnovi důstojníci odmítli. V této situaci si i oni uvědomili skutečnou bezmocnost vévody a začali jednat ve svůj prospěch, zvláště když se z Vídně ozvala první slova o Valdštejnově zradě. Včele této skupiny důstojníků byl odvážný generál Piccolomini, váhavější hrabě Matyáš Gallas a hrabě Rudolf Colloredo -Waldsee. Na schůzce v Hlohově 4.1. 1634 se dohodli společně postupovat proti Valdštejnovi. Totéž se odehrálo 11. ledna v Plzni. Několik dní na to poslal generál Piccolomini do Vídně udání na vévodu s tím, že jednáním s emigrací a protihabsburskou koalicí zradil císaře. Byla  to úplně první informace o Valdštejnově zradě.  I vévodovi přívrženci poradili císaři, aby se jej zbavil. To se stalo 24. ledna 1634, vévoda byl zbaven vrchního velení císařské armády. I jemu  oddaní důstojníci  měli být zatčeni nebo zabiti. To se týkalo hraběte Adama Erdmana Trčky a hraběte Ilova. S udělenou maršálskou hodností bylo dopisem ze 4. února 1634 rozhodnutí učiněné ve Vídni oznámeno generálu Piccolominimu, který jediný ze spiklenců byl přímo v Plzni. Do Nových Hradů přijel i další ze generálů - hrabě Aldringen. Zde bylo 15. února generálem Gallasem vyhlášeno, že císař považuje vévodu za zrádce.

Valdštejn opustil Plzeň 22. února pouze se svým doprovodem a dojel do Chebu. Zde si 19. února nechal přísahat od všech svých plukovníků věrnost a vydal armádě příkaz k pochodu do severních Čech.  Dva dny na to se vévoda dozvěděl o rozkazu z Vídně a o chování svých generálů. Zhroutil se fyzicky i psychicky, ale odmítl připustit své zatčení. V této době již dlouho nefungovala jeho zpravodajská síť, a tak se vévoda dostal do úplné izolace.

Do Chebu dorazila 24.2. 1634 část pluku pod velením Waltera Buttlera, který se stal velitelem města. Valdštejn se jej pokusil získat jako svůj doprovod na cestu do Německa, ale Buttler byl realista. Do Vídně poslal popis celé aktuální vévodovy situace, o stavu vojska a o postojích jeho generálů. Bylo jasné, že vévoda je těžce nemocný. Walter Leslie a plukovník John Gordon sloužící v Chebu pochopili, že vévoda je v mimořádně složitém postavení. Oba byli naverbovanými vojáky - žoldnéři a snažili se ze svého  postavení vytěžit co se dalo. Gordon ubytoval vévodu v Pachelbelovském domu. Večer toho dne se Buttler, Gordon a Leslie sešli k poradě, co udělat ve svůj vlastní prospěch. Bylo jasné, že výhody získají, když se postaví na stranu císaře proti vévodovi. Navíc Leslie znal obsah dopisu poslaný Valdštejnovi z Vídně, kterým byl vévoda zbaven velení armády. Proti jeho vraždě byl Gordon, a tak se tito tři dohodli vévodu zatknout. Jeho stoupence - Adama Erdmana Trčku, Kristiana Ilova a hraběte  Viléma Kinského bylo rozhodnuto zabít. Gordon  je na 25. únor pozval na hrad na večeři. Jako velitel města nechal posílit stráže, město bylo uzavřeno a byla posílena i pořádková služba. Večeře na hradě skončila pro Valdštejnovy důstojníky smrtí. Vše proběhlo hladce. Poté poslal Buttler několik vojáků do vévodova domu. Ti vtrhli do vévodovy ložnice a překvapený Valdštejn byl zabit rukou  Waltera Deverouxe, kapitána Buttlerova dragounského pluku.

Mrtví byli uloženi do rakví a dopraveni do kaple hradu. Vrazi dostali první odměnu. Smrt vévody Albrechta z Valdštejna  se stala evropskou událostí  a dlouho byla předmětem publicity. Vévodův majetek byl konfiskován.  Jeho menší část získal bratranec Maxmilián - snad i  za bezproblémové vydání 30 000 zlatých z vídeňského majetku vévody císaři. Vdova Isabela požádala císaře o zachování svého vdovského majetku (Česká Lípa, stolní stříbro z paláců v Praze a Jičíně) a věna pro svou dceru (11 662 zlatých). Stalo se.

Generál Gallas získal Frýdlant a Smiřice, hrabě Rudolf z Tiefenbachu Jičín, hrabě Schlik Velíš, plukovník Desfours Semily, hrabě Lamboy Hostinné, Buttler Doksy a Deštnou, Gordon Smidary a Skřivany, Leslie Nové Město nad Metují, Deveroux Dobrovítov, Chlum a Krchleby. Buttler a Aldringen zemřeli ještě v roce 1634, Deveroux v roce 1639. S odstupem desítky let byla smrt Valdštejna hodnocena jako vražda bez soudu a lidové mínění se přiklonilo na stranu zabitého vévody.

Zdravotní stav Albrechta z Valdštejna

Informace o Valdštejnově zdravotním stavu pocházejí z několika zdrojů. O jeho chování, vzhledu a obtížích informovali lidé, kteří s ním jednali a spolupracovali. Dále i několik jeho životopisců. Zásadním je i antropologický posudek MUDr. Em. Vlčka, jehož výsledky byly publikovány v Časopisu lékařů českých.

Albrecht z Valdštejna se narodil 16.9. 1583 v Heřmanicích v rodině spíše chudšího šlechtice. Ze sedmi dětí dospěly tři. Albrecht se narodil o dva měsíce dříve. Péče a úroveň hygieny v rodině byla ale natolik dostatečná, že se novorozence podařilo ošetřovat během kritického osmého a devátého měsíce. Jako dospělý muž byl Albrecht urostlý a zdravý muž. Po matce pocházel z rodu Smiřických, kde se pro několikanásobnou příbuznost uvnitř rodu objevily těžké důsledky v podobě dementních jedinců, zvýšeného výskytu tuberkulózy či absence potomstva vůbec. Valdštejn zdědil po své matce zvýšenou choulostivost celé trávící soustavy a zvýšenou nervozitu až psychickou labilitu. Až do pobytu u vojska v Uhrách v roce 1605 není žádná zpráva o jeho zdravotním stavu. V tomto roce zemřela jedno setra Kateřina Anna (provdaná za Karla staršího ze Žerotína) ve vysokém stupni těhotenství nejspíš na tuberkulózu. Druhá Valdštejnova sestra (jeptiška) ji přežila o 5 let.

Během válečných akcí v Uhrách při potlačení Bočkajova povstání utrpěl Valdštejn čistý  průstřel ruky a pravděpodobně zde prodělal lehkým průběhem tyfus. Jak sám uvedl, nakazil se zde i tzv. uherskou nemocí. Nemocen byl v roce 1610 a těžce opět let později. Jeho potíže se vracely ve stále těžší formě a trvaly stále delší dobu. Celý rok 1620 s malou přestávkou prostonal. Nejvýraznějšími potížemi byly bolesti kloubů a výrazně snížená pohyblivost. K tomu se přidaly potíže se žaludkem. Nemoc byla považována za dnu a připsána následkům špatné výživy během polních tažení a vůbec nešetrnému vojenskému životu. O čtyři roky později upoutal nový atak nemoci Valdštejna  na lůžko. Své potíže vypsal v dopise o tři roky později. Vzpomněl si i na svůj nezřízený život v Altdorfu, kde si nemírným pitím a nezřízeným životem přivodil onemocnění žaludku. Nejvíce trpěl v zimě, a to až do konce svého života. Nemohl již pracovat  v rozsahu, v jakém byl zvyklý, měnil se mu podpis. Již trvale potřeboval k ruce člověka, který by suploval jeho stále větší nepohyblivost.  Od této doby držel dietu v jídle i pití. - Bylo mu povoleno světlé pivo, veltlínské červené víno,  minerální voda z Lázní Kyselky a pouze světlé maso (drůbež, ryby). Jeho kuchyně však denně připravovala až sto jídel a byla vyhlášená svou kvalitou i kvantitou podávaných jídel. Pitek s důstojníky se již neúčastnil.

Vévodovy potíže, které se během roku 1627 nejméně třikrát opakovaly, popsal dvorní rada Adam z Questenberku, který jej zastihl nemocného v Habrech u Čáslavi na nucené zastávce  během cesty do Vídně. Část cesty musel být vévoda nesen v nosítkách.  I následující zimu prostonal, ale pokud mohl být u vojska, nebral ohled na svůj zdravotní stav a pobýval s vojáky ve stanech. Konečně v květnu 1630 před a i po opakovaných pobytech na lůžku pobýval několik týdnů na léčení v Karlových Varech.

Po návratu do čela císařského vojska v letech 1630 - 1632 více odpočíval a kromě zhoršení pohyblivosti rukou na podzim roku 1631 se jeho stav zklidnil. Ovšem na podzim roku 1632 se nakazil malarickým onemocněním od vojáků, kteří se vrátili z Itálie. Ulehl. Z lůžka se i přes velké bolesti nechal 16. listopadu vysadit na koně, aby se osobně účastnil významné bitvy  u Lűtzenu nedaleko Lipska. Z boje si odnesl lehké zranění na noze. O malarických a dalších potížích i vzhledu již značně vyhublého vévody píše ve svých relacích císaři opět Adam z Questenberka v červenci roku 1633. Vévoda již sepsal  svou závěť.

Při porovnání jeho onemocnění s jeho podobně nemocnými současníky je nápadný jeden rozdíl. Hrabě Thurn byl starší než Valdšten, ale až do svých sedmdesáti let překypoval energií, neustále cestoval s vojskem i na cestách s diplomatickým posláním. Trpěl dnou, musel být často nošen, ale psychicky byl zcela v pořádku. Švédský generál  Lennart hrabě Torstenson  z Ortaly měl obdobné potíže, v nosítkách byl přepravován od svých čtyřiceti let, ale nijak jej to neomezovalo být stále u vojska, připravovat boje a i jinak být aktivní. Jeho dušení stav zcela odpovídal jeho věku i povaze.

Vévoda Valdštejn měl od roku 1620 již výrazné psychické potíže. Nejcharakterističtějším znakem bylo výrazné střídání nálad a chování. To se stále více manifestovalo zejména od závěru roku 1630, kdy utrpěl jistý duševní otřes po svém sesazení z postu vrchního velitele císařských vojsk.  Jeho přirozená reakce, jíž popustil uzdu až v Jičíně, vyděsila všechny jeho blízké. Poté nastaly dny pasivity, uzavřenosti a samoty. Ty pak byly vystřídány aktivitou spojenou s výstavbou zámku a dalších staveb v Jičíně.

V roce 1632 byla v chování vévody  zaznamenána stále vyšší pasivita střídající se s nereálnými plány do budoucna,  stále větší víra v astrologii, touha pomstít ponížení ze sněmu v Řezně, stále nové vojenské plány a vítězství nad Habsburky. Postupně se vše odehrávalo pouze v rovině slov. Zdravotní stav vévody se výrazně zhoršoval. Na nohou měl vředy, skoro nejedl, spal jen málo, byl výrazně hubený, měl šedou kůži. Už se téměř nedovedl podepsat, měl nemocné oči a třas celého těla. Nesnášel hluk -  psí štěkot či zvonění zvonů byly pro něho trýznivé. Několik posledních měsíců svého života postupně odcházel ze života. V chebské lékárně se zachoval účet za jeho léčiva. Užíval léky tlumící kašel, jinak vše ostatní byly jen běžné preparáty. Mezi devadesáti položkami nebyly žádné elixíry či šarlatánské preparáty.

Základní význam pro stanovení diagnózy nemoci, která vévodovi těžce pokazila život, byl antropologický posudek MUDr. Emanuela Vlčka z Národního muzea v Praze. Kosterní pozůstatky vévody přijali k pohřbu do postavené hrobky v kostele Kartouzy u Jičína vévodovi vděční mniši tohoto řádu. Po zrušení Kartouzy byly vévodovy ostatky převezeny do kostela v Mnichově Hradišti. Bez lebky a pravé ruky (odneseny při vyplenění hrobky v Kartouze v roce 1639 švédskými vojáky)  byla v dlouhých kostech rukou a nohou zjištěna vrstvička rtuti. Tou se  v 17. století léčila syfilis. Dlouhé kosti rukou a nohou byly šavlovitě prohnuty.  Závěr tohoto výzkumu a diagnosu potvrdil i MUDr. Eugen Vencovský: Valdštejn trpěl neběžným luetickým onemocněním - kombinací progresivní paralýzy a tabes dorsalis,  výraznými změnami na dlouhých kostech končetin. Jeho psychika byla chorobná, ale i v den smrti byl vévoda relativně psychicky v pořádku. Byl náladový, střídavě uvažoval i jednal rozumně i nerozumně. Až do své smrti byl však za své jednání zcela odpovědný.

LITERATURA

Fialová Vlasta: Lukrecie Nekšovna, první manželka Albrechta z Vadlštejna. Český časopis historický 40, 1934, 125

Janáček Josef: Valdštejn a jeho doba. Praha 1978

Kollmann Josef: Valdštejn a evropská politika 1625 - 1630. Historie 1. generalátu. Praha 1999

-„- : Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631 - 1634. Praha 2001

Maršan Robert: Valdštejnovy choroby a jejich vliv na zmar jeho plánů. Sborník musejního spolku v Jičíně I, 1935, 94 - 202

Morávek Jan - Wirth Zdeněk: Valdštejnův Jičín. Praha 1934

Nechanický Zdeněk: Mincovnictví Albrechta z Valdštejna. Česká numismatická společnost -Ústí nad Orlicí ,  2. vydání 1991

Nohejlová - Prátová Emanuela: Valdštejnská Jičínská mincovna. Ročenka musejního spolku v Jičíně VIII, 1943

Pekař Josef: Valdštejn 1630 - 1634. Dějiny Valdštejnského spiknutí. 2. vydání Praha 1933

Polišenský Josef - Kollmann Josef: Valdštejn. Ani císař, ani král. Praha 1995

Šimek Josef: K  hodnocení významu Valdštejnova mincování v letech 1626 - 1634. Numismatické listy XLIX, 1994, 105 - 109

Vlček Emanuel: Diagnosa zdravotního stavu Albrechta z Valdštejna stanovená na základě nejnovějších průzkumů jeho kosterných pozůstatků. Časopis lékařů českých 115, 1976, 678