Archeologické památky na správním území obce Úbislavice.

Přírodní podmínky krajiny.

Rozhraní zemědělského typu krajiny vně Jičínské kotliny směrem k pohraničním horám. Nadmořská výška nad 330 m n. m. Krajina více otevřená k severozápadu a k severovýchodu (Krkonoše). Údolní typ sídlišť podél vody a komunikace. Nezemědělský způsob obživy. Na svazích travní porost, pole vyjímečně na rovinných místech. Blízkost hradu Kumburk, potřeba produkovat vše pro potřeby hradu.

Hrad Kumburk (Goldenburk)

Dějiny hradu jako centra osídlení od začátku 14. století. Proto velký počet zaniklých vsí v prostoru mezi Hradeckou cestou a tímto hradem na Novopacku.

Hrad založili před rokem 1325, (a po roce 1316 - domažlický mír Jana Lucemburského s českou šlechtou) příslušníci rodu Markvarticů (páni z Lemberku a z Vartenberku), kteří obsadili původní majetek Načeraticů.

Markvart k 1325 byl nepokojný pán, měl dvě soudní pře s Vokem z Rotštejna kvůli poškození Údrnického a dalšího jeho majetku. V roce 1406 se majitelem hradu stal Hynek Krušina z Lichtenburku, v letech 1437 - 1454 nechal vybudovat vnější dělostřelecké opevnění. Po roce 1500 se často střídali majitelé hradu. V roce 1528 bylo rumburské panství koupeno rodem Trčků (do 1607), pak byli majiteli Smiřičtí (do 1620). V roce 1658 na příkaz krále Leopolda I. byl hrad stržen, švédská vojenská posádka ještě v roce 1649, tedy rok po skončení třicetileté války.

Typově je Kumburk hradem s plášťovou zdí kolem paláce a věže (bloková dispozice). Jsou zachovány (z doby kolem roku 1300) dva pískovcové portály. Po roce 1350 byl postaven nový palác a s ním spojená čtverhranná obytná věž, dále nová věž u brány, věžice a bašty ve vnitřní zesílené plášťové hradbě. Vnějším pásem opevnění se stala obvodová dělostřelecká hradba. Ještě v polovině 15. století byly realizovány poslední stavební zásahy.

Úbislavice

Pan učitel Šťastný ze Železnice nalezl na katastru této vsi před rokem 1924 broušenou kamennou sekeru. Byla uložena do sbírky muzea v Lázních Bělohradu, ta je nyní v muzeu v Jičíně. Sekera je dokladem těžby dřeva ve vyšších a lesnatých územích severně od Jičínské kotliny. Právě tam docházeli nositelé prvních zemědělských kultur 6. a 5. tisíciletí př. n. l. těžit dřevo, tehdy hlavní zdroj energie.

Založení Úbislavic bylo připisováno jičínskému měšťanovi Úbislavovi uvedeném v roce 1312. Je to jen spekulace odvozená ze jména tohoto jičínského obyvatele. Založit vesnici nemohl nikdo jako měšťan nově založeného města (1293 - 1304). Byla to vždy vrchnost světská nebo církevní (kníže, král, biskup, šlechta). Byl to vždy velký organizačně náročný projekt, který na určeném místě vedl vrchností pověřený lokátor. Ten musel mít pravomoci, peníze a pomocníky, aby rozměřil místo, stanovil velikost a uspořádání sídliště. A musel mít dostatek lidí, kteří se na stanoveném místě usadili. Základem trvalejšího osídlení byla obdělávatelná půda, dostatek dřeva v okolí a zdroj pitné vody - zde Úlibický potok.

První písemná zmínka o Úbislavicích pochází z roku 1357. Byla tedy i ona cíleně založena v období plošné kolonizace Jičínska, které si do trvalé držby zakoupil rod Vartenberků smlouvou s králem Janem Lucemburským a markrabětem Karlem podepsanou v roce 1337 v Žitavě. Bylo zájmem vrchnosti mít osídlenou krajinu, a tím mít finanční a další zdroje k vedení panství.

Tvrz stála zcela určitě nedaleko kostela, dvojice kostel a panské sídlo je pravidelně v centru všech vsí regionu zakládaných ve 14. století. V Úlibicích stála tvrz na místě dnešní školy (původní fary) údajně ještě v roce 1560. Kostel Narození Panny Marie je poprvé uveden k roku 1384. Byl farním kostelem pro všechny obyvatele okolí. Původně byl jen dřevěný a byla u něho postavena dřevěná zvonice.

Movité archeologické nálezy

Do závěru 14. či 15. století se hlásí zlomek výduti velké šedé kvalitně vypálené nádoby nalezený v rýze pro telefonní kabel (v roce 1997) asi 50m JVV od kostela. V roce 1939 ohlásil archeolog Ivan Borkovský u silnice mezi domy čp. 29 a čp. 31 tři jámy se středověkou keramikou. Žárem vypálené jámy byly buď hrnčířská pec a pomocnými objekty, nebo vyhřívací pecí při zpracování železa. Ve vsi byl ve 14. století i hospodářský dvůr tehdejší vrchnosti. Úbislavice byly v polovině 18. století doosídleny německy mluvícími kolonisty ze Slezska poté, co Slezsko ve válce ztratila Marie Terezie.

Na Úlibickém potoku stál v horní části vsi (dnes čp. 56) u silnice do Štěpanic mlýn, hamr a později i kovárna. Hamr byl z doby vévody Valdštejna, zděné části objektu jsou o století mladší. Majitel čp. 56 daroval v roce 2007 jičínskému muzeu velký kus železné kovářské strusky.

Při opravě domu čp. 41 bylo v zemi v nádobě zničené rzí objeveno asi 150 mincí z bílého kovu. Souhrnně byly datovány do začátku 16. století. Nález není zachován. Podle publikované zprávy se jednalo se nejspíš o pražské groše a drobnou minci doby pohusitské (haléře, peníze).

Zaniklá středověká vesnice Chvojná. Jako desítky dalších zanikla nejspíš během válek husitských anebo během třicetileté války. Spíše po roce 1634, kdy byl zabit vévoda Albrecht z Valdštejna a jeho panství bylo vojsky obou válčících stran nadmíru zpustošeno. Pod názvem Chvojno, Chvojný, Chvojen je známá od roku 1413. Byla lokalizována nedaleko velmi frekventované cesty mezi Hradeckou cestou a hradem Kumburk. To je západně od Jiráskova kříže, SZ od sochy sv. Jana Nepomuckého západně nad Úbislavicemi. Je zde patrná mělká kotlina s pramenem vody a na rovinné ploše možnost zřídit zde pole.

Chloumek, Zboží, Štěpanice, Česká Proseč

Chloumek.

Ves či osada Chloumek byla k roku 1542 (1533) vsí na panství Kumburk. Nejspíš byla založena jako sídlo pro obyvatele zabezpečující vše potřebné pro vrchnost a další obyvatele hradu Kumburk. V královéhradeckém muzeu je uložena keramika 14. (13.?) století, která byla nalezena v Chloumku na pozemku ppč. 508 u domku pana Suchardy. To by potvrzovalo předchozí předpoklad.

K roku 1608 je vedena jako nově založená vesnice. - V první polovině 16. století zaniklo v Čechách mnoho středověkých vesnic kvůli ztrátě vodního zdroje, klima bylo totiž výrazně teplejší a sušší než předtím. Tato změna postihla i Chloumek.  - Vesnice byla znovu obnovena před rokem 1774 na identickém místě. Její opětovný zánik je možné klást do třicetileté války.

I v Chloumku byl na poli pana Jiráska v roce 1885 nalezen broušený kamenný nástroj. I zde se tedy pohybovali první zemědělští obyvatelé usazení jižně odtud na úrodnější půdě a v teplejší krajině.

Zboží.

Neběžný název této vsi ukazuje na majetek vrchnosti, v tomto případě hradu Kumburk. Je však neobvyklé, že nedostala jméno např. podle přírodních podmínek (např. druhy vegetace) či osobního jména nějakého tehdy žijícího člověka.  První písemná zmínka pochází z roku 1350 a další z roku 1532. První zmínka uvádí též církevní příslušnost obyvatel k faře v Úbislavicích. S druhou zmínkou souhlasí zlomky keramických nádob (režných i glazovaných) z celého 16. století nacházené v rýhách pro telefonní kabely pokládané v roce 1997. I na katastru Zboží byl před rokem 1939 nalezen broušený kamenný nástroj z mladší doby kamenné, který byl uložen do sbírky Fričova muzea v Lázních Bělohrad.

Ve Zboží byl objeven i mincovní nález. V roce 1856 vyryl Petr Dlabola na svém pozemku 842 drobných mincí z bílého kovu. Jednalo se o krejcary a další cizozemské mince králů Ferdinanda II., Leopolda I., Josefa I. a Karla VII. (1637 – 1740). Bylo jich celkem 407 kusů. Další mince byly raženy ve slezském knížectví Lehnice - Brzeg, ve Württembergu, Dolních Rakousích, v alpských zemích, Uhrách, Salzburgu, Freiburgu, v knížectví Hannavsko - Lichtenberg, Hessensko - Darmstadt, ve městě Kostnice, Lübeck, Mohuč, Monfort, Norimberk, Řezno, Trevír, Ulm, Bern, Chur, dále v Sasku a Polsku. Zcela převažovaly ražby zemí v majetku rodu Habsburků a zemí a měst německého císařství. Nejmladší mince jsou z roku 1740. Množství různých ražeb může nález identifikovat jako finanční prostředky verbíře vojáků - po roce 1740 začínaly války Marie Terezie s Fridrichem pruským Slezsko.

Česká Proseč.

Část názvu vsi - Proseč - ukazuje založení vesnice na místě původně zalesněném. Pro založení vesnice bylo nutné vykácet les nebo byla umístěna do nově vzniklého průseku lesa. Z Proseče zatím chybí movité archeologické nálezy, podle kterých by bylo možné rozhodnout, kdy se tak stalo. Nejdříve ve 14. století, nejdéle v 16. století. Při pokládání telefonních kabelů v roce 1997 byly v sekundárním uložení nacházeny početné zlomky keramických nádob datovatelných do průběhu celého 16. století.  

Štěpanice.

Dataci založení Štěpanic až do 16. století podporuje nález souboru zlomků keramických nádob v rýze pro přípojku k budoucímu domu na ppč. 145 (a louce za domem čp. 8). Pokud to bylo možné určit, jednalo se o běžné stolní zboží. Režné nádoby jen vyjímečně zdobené bílou a červenou malbou byly vyrobeny z červených novopackých jílů (tzv. červené novopacké zboží) v první půli 16. století. Ve druhé polovině tohoto století byla keramika polévána barevnými polevami/ glazurami: olivově zelenou, žlutou, hnědou a kombinacemi uvedených barev. Zvláště pestře byly zdobeny nové druhy nádob - talíře. Od začátku 17. století se na keramice objevila brčálově zelená poleva. I Štěpanice byly před rokem 1778 zaniklou vsí a byly společně s Chloumkem v tomto roce obnoveny.

I Štěpanice mají mincovní nález. V roce 1926 byla při stavbě plotu nalezena keramická nádobka s 695 mincemi. Celkem 274 kusů byly stříbrné pražské groše králů Jana Lucemburského, Václava IV. a Jiřího z Poděbrad. Drobnými mincemi byly bílé peníze, haléře a feniky ražené ve Znojmě, Hlohově ve Slezsku a ve Zhořelci lucemburskými králi a jejich syny. Další mince nechali razit rakouští Habsburkové, bavorští Wittelsbachové, sasko - míšeňští kurfiřti, město Leuchtenbug, Augsburg a kníže Ludvík II. Hessenský. Nejstarší ražby lze datovat krátce před rok 1346, nejmladší určují ukrytí pokladu brzy po roce 1471.

Stav

Nejstarší památkou Stavu je eneolitický kamenný nástroj/ sekeromlat nositelů kultury s keramikou šňůrovou (24. - 21. století př. n. l.).

Vesnice byla založena až v 16. století během druhé plošné kolonizace severovýchodní části Jičínska. První písemná zmínka pochází z roku 1545 v soupisu majetku tehdejší vrchnosti (páni z Donína) do desek zemských. Písemné zprávy o této vesnici chybějí. Hospodářský dvůr byl lokalizován na místo současné usedlosti čp. 16.

Ve vsi je ve svahu nad hlavním rozcestím komunikací nad Úlibickým potokem (zdroj vody) zachováno tvrziště a část jeho fortifikace. Příkop mohl být hluboký 3 - 5 m. Torzo valu (na severním a na jižním okraji tvrziště) je vysoké 1 - 2 m. Údajně zde byly opakovaně vykopávány dřevěné trámy. Na malou oválnou vnitřní plochu se vešla nejvýše hranolová obytná stavba - dřevitohlinitá. Kopáním zeminy byla odtěžena východní část tvrziště.

Záchranný výzkum1997: V rýhách pro kabelové vedení NN pro čp. 11 (neohlášená stavba) byla narušena destrukční vrstva s množstvím keramiky a okraj příkopu tvrziště. Zlomky keramických nádob byly spotřební keramikou běžně nacházenou v regionu v polovině 16. století a v 17. století. Předpokládaná doba zániku této tvrze je  rok 1654. I v okolí tvrziště byly v dalších rýhách pro NN kabely nacházeny zlomky nádob z druhé poloviny 15., celého 16. a první poloviny 17. století.

Stav  - kostel sv. Petra a Pavla.

Kostel je gotický se zachovanou původní žebrovou klenbou a okenními kružbami. Byl postaven v polovině 14. století ve stylu tzv. lucemburské gotiky. Údajně se na stavbě mohli podílet mistři a dělníci parléřovské huti stavící tehdy ve Starých Hradech. Zachována je kamenná křtitelnice a epitaf dětí (dvě dcery) pánů z Donína z druhé poloviny 16. století. Kostel byl farním pro všechny uvedené zachované i zaniklé vesnice, které tvořily významnou sídelní aglomeraci na cestě do Slezska. Severně od kostela byly při stavbě silnice k Nové Pace objeveny a ničeny kostrové hroby. Údajně pocházely z období třicetileté války a byly pro obyvatele zahynuvší nemocemi a útrapami války.

Stav - zaniklé vesnice v okolí (k 1545).

Jedna z lokalizací: U gotického kostela sv. Petra a Pavla stála osada Újezd a hospodářský dvůr. Písemné zprávy o této vesnici chybějí. Dvůr jako zaniklý se uvádí nejdéle v roce 1553. Od něho se rozbíhaly cesty ke Zlámaninám, do Heřmanic. Dále do Prahy, k Vrchovině podél Rokytky, do Vidochova a Kalné. Vedla tudy slezská či vratislavská cesta. Podle založení kostela v polovině 14. století se předpokládá s ním současná vesnice Újezd. Zaniklá byla nejdéle k roku 1560. Jméno Újezd mívaly vesnice založené u okrajů lesa či v plošně zalesněném místě.

Zaniklá vesnice Újezdec byl pravděpodobně předchůdcem současného Kumburského Újezdu.

Vysoký Újezd je lokalizován západním směrem od Stavu k Úbislavicím do zalesněné krajiny. K němu jsou písemné zmínky z let 1143 (?!, listina Jana z Lochenic, nejistá lokalizace), dále z let 1357 a 1398. Další zaniklá vesnice Chotěšov je rovněž lokalizována podle názvu lesa Chotěšov západně od kostela sv. Petra a Pavla na konci lesní cesty, která se svahu náhle končí. V poloze Velké spáleniště severovýchodně od kostela až nad Dolský potok stála rovněž vesnice, zanikla během třicetileté války.

Opakované zakládání a obnovování vesnic během 15. - 17. století ukazuje podcenění výrazných přírodních podmínek území mezi Lužany, Kumburským Újezdem a Dřevěnicemi. Jedná se o území s nadmořskou výškou nad 320 - 330 m n. m. nechráněné ze severozápadní strany před větrem a srážkami s nižší průměrnou teplotou na rozdíl od Jičínské kotliny (včetně Dřevěnice).