ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY Z HRADŮ JIČÍNSKÉ KOTLINY ULOŽENÉ V JIČÍNSKÉM MUZEU

     Hrady Jičínské kotliny : Brada, Bradlec, Kumburk, Velíš, Železný

      Jičínská kotlina je  po západním, severním a východním obvodu chráněna jednotlivými kopci, které jsou s vyjímkou Velíšského hřbetu zalesněné. Na východě a severovýchodě jsou součástí Novopacké a Táborské vrchoviny. Severozápad plošně rozsáhlé kotliny ukončují výběžky Prachovské pahorkatiny, západ a jihozápad uzavírá Velíšský hřbet. Východně od něho vytéká z Jičínské kotliny téměř rovinným terénem řeka Cidlina. Pět nejvyšších  kopců bylo ve středověku využito ke stavbě hradů.

      BRADA  (k.ú. Brada)

       Hrad Brada je nejstarším hradem Jičínska uvedeným v písemných pramenech. V roce 1258 se z něho psal Načerat, syn Pakoslavův z rodu Hronoviců (Načeraticů). Ke stavbě hradu si vybral mezi lety 1241 a 1258 nejsevernější výběžek Prachovské pahorkatiny převyšující okolí o téměř 40 m (nadmořská výška 438 m),  4 km severozápadně od později (mezi 1293 - 1304) založeného města Jičín.  Z návrší je rozhled do širokého okolí i na zříceniny všech čtyř dalších hradů Jičínské kotliny. 

      Pod kopcem s hradem existovala od poloviny 13. století stejnojmenná vesnice, v níž byl na počátku 14. století postaven gotický kostel sv. Bartoloměje a v 17. století dřevěná zvonice.

      Po roce 1304 se majitelem hradu Brada stal král Václav II., který jej směnil s Načeratici za zboží  Štítary. Za vlády krále Jana Lucemburského měli panství zastaveno Vartenberkové. Pro příslovečnou královu trvalou neschopnost i toto zboží vyplatit jej  v roce 1337 zakoupili. Vartenberkové na hradě Brada nebydleli, pobývali zde pouze správci jejich majetku. Brada byla udržována pro svůj nesporný vojenský význam při hlavní komunikaci zvané Hradecká cesta, která vedla od Hradce Králové Jičínskou kotlinou do Turnova. Před rokem 1452 získali hrad Brada páni z Labouně (Mikuláš a jeho syn Otík), kteří na hrad obývali a podle něho se psali „z Brady“. Po několika dalších rychle se střídajících majitelích koupil v roce 1500 hrad a 11 vsí (včetně tří již zaniklých)  k němu náležejících Mikuláš Trčka z Lípy a Vlašimi. Brzy poté byl hrad zcela opuštěn, o dvanáct let  později se o hradu hovoří jako o zpustlém či pobořeném (Fišera 1988,, Úlovec 1996).

      Dne 29. června 1866 bylo na vrcholu hradu (v jeho dolní části) zřízeno dělostřelecké postavení rakouské armády v bitvě před Jičínem v prusko - rakouské válce. Na památku této události byl na vrcholu kopce  ( v horní části hradu) vztyčen dřevěný kříž a postaveny sochy patronů dne bitvy - sv. Petra a Pavla.

      Ze zřícenin hradu lze jen přibližně vyčíst jeho podobu. Jeho západní část byla v 19. a 20. století poškozena lámáním pískovce. Hrad byl opevněn hradbou a příkopem, dodnes jsou patrné základy tří půlkruhových bašt. Toto opevnění lze přičíst pánům z Labouně (majitelé po roce 1452), kteří zde trvale bydleli, podobně jako většinu movitých nálezů. V dolní části zříceniny hradu je zachován základ obdélné budovy - paláce. Jižní -horní část hradu byla poškozena při vztyčení kříže  a soch obou apoštolů. Předpokládá se zde obytná hranolová věž, možná i další objekt.

     V současnosti je povrch kopce plošně zatravněn, jižní svah je místy pokryt náletovými křovinami a přestárlými stromy ovocného sadu, severní odtěžená část je porostlá smrkovým  lesem. 

     V archeologické sbírce jičínského muzea je uložen větší soubor v regionu výtvarně výjimečných kamnových kachlů z druhé poloviny 15. století, železné hroty šípů a zlomky nádob ze 13. -  15. století.

      BRADLEC (k.ú. Syřenov, okres Semily)

      Zřícenina hradu Bradlec je zachována na výrazném návrší ve výšce 542 m n. m. v severovýchodním okraji Jičínské kotliny 7 km od Jičína. Hrad byl postaven nejdéle v roce 1322, kdy se odtud psal Havel Ryba z Lemberka z rodu Markvarticů.

      Bradlec byl postaven na dvou čedičových sloupcích spojených úzkým hřebenem. Na západním z obou sloupců byla postavena přímo proti příjezdové cestě strážná věž z místního lomového kamene. Z ní stojí tři obvodové zdi vysokého přízemí a ústupek pro podlahu pobořeného prvního patra. V severní zdi jsou vybourané dveře s půlkruhovým záklenkem, které věž spojovaly se stejně širokým sousedním stavením. Z něho je zachováno torzo obvodní zdi a sklípek přistavěný ke skále. K věži se připojovala obvodová  zeď hradu probíhající po úzkém hřebenu směrem k druhému bradlu, kde byl založen hradní palác. Ten byl postaven z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů a byl patrový. Na jihovýchodním konci byla k oblému vnějšímu průčelí přistavěna půlkruhová, rovněž z kvádrů vyzděná bašta. Vnitřní hrad obklopovalo ze tří stran předhradí opevněné příkopem a hradbou složenou z náspu a kamenné zdi na jeho vrcholu.

      Po Markvarticích, kteří prosluli loupením na okolních panstvích a spory se svými sousedy, získal hrad za zemského škůdce prohlášený Vaněk z Jenštejna. Ten vedl válku proti králi Václavovi IV., v důsledku toto byl Bradlec v roce 1417 dobyt královským vojskem. Vaněk z Jenštejna byl sice omilostněn, ale dobytý majetek daroval král své manželce Žofii.  V roce 1421 dobyl Bradlec znovu Čeněk z Vartenberka, protože se mezi tím stal znovu sídlem lupičů. Král Zikmund Lucemburský věnoval hrad po smrti královny Žofie Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Ve skutečnosti se Bradlec stal znovu sídlem loupežníků, a tak následovala další vojenská výprava královského vojska a okolní šlechty, která v roce 1442 hrad znovu dobyla a pobořila. Po několika majitelích doby pohusitské získal hrad a jeho okolí před rokem 1540 Vilém Trčka z Lípy, který v severovýchodních Čechách vytvářel větší územní celek skupováním jednotlivých panství. Bradlec byl již dlouho neobývaný a v roce 1608 již zcela zpustlý (Durdík 2000, 77 - 78, Menclová 1972, 393, Sedláček 1887, 194). Nejnovější údaje o objektu, jeho dokumentaci včetně geodetického zaměření publikovali Tomáš Tomíček a Jiří Úlovec (2002).

      V současnosti je hrad ve stadiu postupného zániku, aktuální popis  publikován T. Tomíčkem a J. Úlovcem (2002). Nejvíce ve střední části hradu dochází k postupné erozi zbylé části obvodového zdiva. Po svahu do příkopu padají opracované pískovcové kameny z paláce a bašty. Prozatím nedochází k odlamování čedičových suků, na kterých hrad stojí, jeden z nich velmi šikmého sklonu je překryt palácem a baštou. Erozí a destrukcí jsou ohroženy všechny zachované části zdiva z čediče, pojivo mezi nimi je velmi nekvalitní – tj. písek a velmi nekvalitně vypálené vápno. Fortifikace a přístupová komunikace je zalesněna a pokryta pozemní vegetací.

      V archeologické sbírce jičínského muzea je zachován větší soubor zlomků keramiky a kamnových kachlů ze 14. - 16. století.

      KUMBURK (k.ú. Syřenov, okres Semily)

      Východně od Bradlce je na dalším čedičovém návrší (vrchol ve výšce 642 m n.m.) zachována rozsáhlá zřícenina hradu Kumburk. Prvním známým majitelem  hradu zvaného původně Goldenburg byl  v roce 1325 Markvart,  jeden ze čtyř synů Beneše ze Stráže (Vartenberka) a Anežky z Ronova. Hrad byl postaven na vrcholu kopce s mimořádně velikým rozhledem do krajiny a je řazen k typu s plášťovou zdí blokové dispozice (palác a věžice).

      Ze  tvaru kopce vyplývá koncentrické uspořádání hradu. Přístupová cesta obtáčí hrad  a postupně prochází přes příčný příkop oddělující ostroh s hradem od hřebene, dále obvodovým opevněním  a dvěma branami. Největším objektem hradu byla do vnitřní obvodové zdi vestavěná mohutná kruhová věž. Za čtvrtou branou byl prostor s hospodářskými staveními hradu (příloha 4).

       Ve vnitřním hradu byl postaven obdélný palác a k němu přiléhající velká hranolová věž, obvykle poslední útočiště obránců hradu. Palác i věž mají zachované sklepy. Velká hranolová věž byla postavena z opracovaných pískovcových kvádrů, ostatní části hradu (pokud se to dá ještě zjistit) z místního lomového kamene. Vnitřní opevnění bylo zničeno v roce 1658 při císařem Lepoldem I. nařízené demolici. Hrad byl totiž ještě  rok po skončení třicetileté války obsazen švédskými vojáky. Toto rozhodnutí se týkalo i hradu Velíš, kde byla demolice provedena, a hradu Kost, který byl po intervenci tehdejší majitelky zachován.

      O prvním držiteli hradu, panu Markvartovi z Goldenburka, jsou zachovány pouze zprávy ze soudních jednání. Opakovaně jej  v roce 1325  obžaloval a před soud pohnal Vok z Rotštejna, Markvart způsobil značné škody na jeho panství v Údrnicích.  Markvartovi potomci drželi hrad a kumburské zboží i za vlády Karla IV. a Václava IV. Nejdéle v roce 1406 prodal poslední držitel hradu z rodu Vartenberků Jan (nejspíš pro finanční nesnáze) hrad a panství Janu Krušinovi z Lichtenburka, nejvyššímu purkrabímu pražskému. Jeho syn Hynek byl zpočátku přívržencem husitského hnutí, stal se dokonce jedním z hejtmanů, protože velel nemalému oddílu vojska (až 7000 bojovníků). Jeho kariéra postupovala až k úřadu jednoho ze správců království českého (zvolen na sněmu v roce 1423). Pozvolný přechod na stranu císaře Zikmunda mu přinesl hmotný i politický prospěch. Hrad Kumburk nechal obehnat vnějším opevněním  se šesti baštami. Pan Hynek zemřel v roce 1454, jeho syn a vnuk drželi hrad a panství  do závěru 15. století.

      Po roce 1503 získal tento majetek vnuk krále Jiřího z Poděbrad Bartoloměj, kníže Minsterberský. Nejdéle v roce 1529 vlastnili Kumburk po pánech z Dubé Trčkové z Lípy, kteří tak pokračovali ve vytváření svého dominia v severovýchodních a východních Čechách. Od držení panství Zikmundem Smiřickým přestal být hrad využíván jako sídlo vrchnosti. V letech 1609 - 1620 zde byla vězněna Eliška Kateřina Smiřická, kromě ní zde byla i menší vojenská posádka. Vévoda Albrecht z Valdštejna spravoval kumburské panství nejprve jako správce posledního mužského potomka rodu Smiřických - nesvéprávného Jaroslava, po jeho smrti získal jeho dědický podíl do svého vlastnictví. Po smrti vévody daroval císař Ferdinand II. hrad a panství Kumburk spolu s městem Jičín rodu  Tiefenbachů (Durdík 2000, 305 - 307, Úlovec 1997).

      Z doby před demolicí hradního opevnění (1658) je zachován podrobný  popis hradu vypracovaný inženýrem Pieronim.

      Nedávno byla ukončena rekonstrukce sklepů. Pokračuje rekonstrukce obvodových zdí fortifikace včetně bran a objektů uvnitř opevnění. Při zemních pracích je prováděna i dokumentace veškerých nacházených movitých nálezů. Objekt těžce narušuje keřová i stromová vegetace, jejíž mechanická likvidace vyžadovala mnoho práce a času. Bylo proto zvoleno bodové použití ekologických chemických prostředků na likvidaci keřů a  malých stromků. Plochy na vrcholech zčásti rekonstruovaného zdiva bran a obvodového opevnění jsou pokrývány výsevem a výsadbou nízko a plošně rostoucích bylin, které  tak pomohou  soudržnosti rekonstruovaného zdiva. Archeologické situace jsou fragmentární a jsou skryté uvnitř hradu. Popis současného stavu hradu publikuje  J. Úlovec (1997).

      V archeologické sbírce jičínského muzea je zachován velký soubor zlomků keramiky, kamnových kachlů, železných předmětů denní potřeby a zbraní.

      VELIŠ (k.ú. Podhradí)

      Zřícenina tohoto hradu leží na homolovitém čedičovém kopci Velíšského hřbetu (kóta 429 m n. m., triangulační bod nejvyššího řádu), který uzavírá Jičínskou kotlinu z jihu a jihozápadu. Z vrcholu je dohled na všechny světové strany až do vzdálenosti 60 - 70 km. Silueta kopce  byla těžce narušena a trosky hradu téměř zničeny  při lámání čediče v 80.- 90. letech 19. století.

      Z rozsáhlého mohutně opevněného hradu zbyly skrovné zbytky obvodových zdí a fortifikace. Vně obvodové hradby a příkopu starší fáze opevnění bylo ještě vnější dělostřelecké opevnění s polokruhovými dělostřeleckými baštami. Uvnitř opevnění stála hranolová věž a v zadní části hradu věž kruhového půdorysu. Dalšími objekty byly dvě obdélné budovy a studna hluboká několik desítek metrů (příloha 5).

      Hrad byl založen nejspíš králem Václavem II. na jeho vlastních statcích jako mohutná pevnost. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1316, kdy jej král Jan Lucemburský zastavil Půtovi z Frýdlantu. V roce 1327 jej měli v zástavě Vartenberkové, kteří jej do vlastnictví zakoupili o deset let později. V roce 1452 byl hrad majetkem zemského správce Jiřího z Poděbrad a po něm jeho synů. Ti jej prodali v roce 1478 Mikuláši staršímu Trčkovi z Lípy.  Tehdy byl hrad přestavěn. Pro svou pevnost a skutečnou nedobytnost zde byla opakovaně  uložena i kompaktáta  (Durdík 2000, 586 - 587, Sedláček 1887, 251 - 264).

      Další z majitelů, vévoda Albrecht z Valdštejna, zde chtěl založit klášter. Záměr však nebyl realizován. Po vévodově smrti získala v roce 1635 hrad od císaře Ferdinanda II. hrabata Schlikové. Ve třicetileté válce byl hrad opakovaně útočištěm jičínských jezuitů (zprávy Bohuslava Balbína). Švédská posádka jej, podobně jako další hrady, držela ještě rok po vestfálském míru. I z tohoto důvodu byl hrad z rozkazu císaře Ferdinanda II. v roce 1659 pobořen.

      Hradní kopec je již trvale rozdělen na jednotlivé části těžbou čediče. Po obvodu vrcholu homole jsou zachována torza fortifikace, některé její části nejsou přístupné. Na svazích (zejména jižním) je v okolí přístupové cesty  na vrchol vysypána kulturní vrstva s nálezy 14.- 17. století. V blízké budoucnosti bude na jižním erozí zploštělém, a tedy téměř nepřístupném, svahu zřízena stupňovitá přístupová cesta. Ostatní svahy jsou zatravněny a pokryty přestárlými stromy ovocných sadů.

              V archeologické sbírce jičínského muzea je uložen velký soubor železných zbraní a dalšího inventáře hradu, kamnových kachlů a zlomků nádob ze 14.- 17. století.

          ŽELEZNÝ (k.ú. Těšín a Železnice, okres Jičín)

      Kopec Železný je výrazným, i když ne dominantním bodem severní části Jičínské kotliny. Jeho vrchol je v nadmořské výšce 464 m, okolí převyšuje až o 44 m a od jihu chrání  kotlinu s  městečkem Železnice. Návrší je velmi dobře pozorovatelné až ze vzdálenosti 10 km od Jičína (příloha 6).

      Historie tohoto hradu je velmi pestrá. Poloha při hlavní komunikaci krajem zvané ve středověku Hradecká cesta byla nejspíš důvodem jeho stavby  a využívání  ve 12.- 16. století. Kopec byl v 19. století výrazně narušen těžbou kamene a novotvary z vytříděného materiálu, terasovitými úpravami v zahradách domů obce Těšín a novověkou cestou k novému vodojemu, ale při těchto pracích byly nalezeny movité archeologické nálezy signalizující jeho význam jako pravěkého, raně středověkého a vrcholně středověkého opevněného bodu.

      Nejstarším velmi pravděpodobně opevněným sídlem bylo hradiště lidu popelnicových polí pozdní doby bronzové. Nálezy jej datují do 10. - eventuelně do 9. století př.n.l. Slované zde sídlili od 9. století n.l. Nálezy z mladší doby hradištní souvisejí se stavbou hradu, který byl nejméně jednou přestavěn na počátku či nejdéle v 1. třetině 14. století. Z této doby je v nálezovém fondu uložena světlá červeně malovaná keramika.

      Nálezy zlomků keramiky ze 12. - první poloviny 13. století by potvrzovaly dosud nejistou lokalizaci sídla Čéče ze Železnice a jeho hradu do Železnice u Jičína (Codex diplomaticus…I., 265 - 267). Zčásti zachované opevnění vrcholně středověkého hradu jej určuje jako objekt kapkovitého půdorysu mírně rozšířený k jihovýchodu o nerozlehlé předhradí opevněný příkopem a hradbou. Podle nálezů mladohradištní keramiky patří tento hrad k nejstarším hradům v Čechách (Durdík 2000, 643, Sedláček 1887, 198 - 200).

      Při letecké prospekci byla východně pod kopcem Železný v intravilánu vsi Těšín zjištěna kruhová plocha průměru přibližně 100m, velmi nápadná tvarem pozemků v jinak nepravidelné zástavbě vesnice. Je možné, že hrádek (pozemky v době parcelace respektovaly zaniklý nadzemní (?) útvar kruhového půdorysu) stál nejprve zde, a posléze byl  ze strategických důvodů přemístěn na vrchol kopce Železný. Nález mladohradištní keramiky z rytých částí zahrad  vsi Těšín tuto možnost nevylučují (příloha 7).

      Severní část kopce byla odtěžena, východní svahy jsou pokryté novotvary z těžebního odpadu, zatravněné a osázené ovocnými stromy. Západní svahy jsou porostlé lesem a jako jediná část povrchu kopce jsou neporušené. Jižní svahy byly upraveny do horizontálních teras, které jsou po západním a východním obvodu přerušeny na ně kolmými valovými útvary. Z východní strany (ze vsi Těšín) vede do lomu zpevněná cesta, která se stala obslužnou komunikací v nově postaveného vodojemu.

PRAMENY,  LITERATURA

Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae, Gustavus Friedrich, Tomus primus, Pragae MDCCCCVII

Durdík T. 2000: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha

Fišera Z. 1988: Povrchový průzkum hradu Brady. Zpravodaj Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové XV, 126 - 130

Menclová D. 1972:  České hrady. Díl I. Praha

Sedláček A. 1887: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl V, Praha

Tomíček T.- Úlovec J. 2002 : Hrad Bradlec. Castellologica bohemica 8, 217 - 246

Úlovec J. 1996:  Příspěvek k dějinám a architektonické podobě hradu Brada. Z Českého ráje a Podkrkonoší IX, 7 - 23. Semily

Úlovec J. 1997: Hrad Kumburk. Z Českého ráje a Podkrkonoší X, 9 - 37. Semily

Ulrychová E. 2000: Podhradí, okr. Jičín. Výzkumy v Čechách 1998. ArÚ Praha

Ulrychová E. 2003: Podhradí, okr. Jičín. Výzkumy v Čechách 2001. ArÚ Praha

Ulrychová E. 2004: Podhradí, okr. Jičín. Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu  ČAV Praha  čj. 9129/2004, 9131/2004.