Archeologické nálezy z Ostroměře

Archeologické nálezy z Ostroměře

Celé katastrální území Ostroměř je jednou velkou archeologickou lokalitou. Vykytují se zde nemovité i movité archeologické nálezy zahrnující období od závěrečného úseku starší doby kamenné včetně až do novověku včetně. Důvodem této skutečnosti jsou mimořádně vhodné podmínky k zakládání lidských sídlišť. Severní část katastru tvoří část pískovcového Mlázovického Chlumu. Její jižní svah v místě dvou vyvěrajících pramenů vody vybrána ke stavbě slovanského hradiště. Východní okraj Chlumu je ohraničen hlubokým kaňonem řeky Javorky, která byla po celý pravěk i středověk vodním zdrojem všech zde bydlících obyvatel. Jižní rovinná část katastru má několik částí - pod svahem s hradištěm jsou rozsáhlé nivní louky vytvořené uvedenou řekou, dále k jihu středověká část Ostroměře (tj. ode dvora Hradišťko až po okraj Starohorské ulice) a jižní část území tvoří obdělávaná velmi úrodná pole. Ta jsou tvořena hnědozemí středoevropského typu vzniklou na sprašovém základu. Sprašové půdy a návěje překryly celý katastr již během třetihor. Mlázovický i dále za Javorku pokračující Hořický Chlum byly zcela jistě trvale zalesněné. Dřevo bylo hlavním energetickým zdrojem obyvatel až do 19. století. Velký význam pro Ostroměř měla a má i nejdůležitější komunikace celými severovýchodními Čechami. Její trasa je určena morfologií této krajiny, tedy dominujícími právě uvedenými Chlumy - Vřešťovským, Hořickým a Mlázovickým. Podél jejich jižních okrajů vedla tato cesta (ve středověku zvaná Hradecká) z oblastí Královéhradecka severně kolem Jičínské kotliny až k Jizeře v oblasti dnešního Turnova.  I když cesty jsou v minulosti jen málokdy objeveny,  tuto cestu je možné vymezit lidskými sídly a neběžnými nálezy. Lze uzavřít, že Ostroměř a její blízké okolí je z hlediska  pravěkého a středověkého osídlení mimořádně cenným územím.

Nejstarší movité archeologické nálezy objevené v Ostroměři mají evropský význam. Na mírném návrší mezi železniční tratí a silnicí ze Starohorské ulice do Obory  a Chomutic byly v  letech 1962 až 1964  sesbírány drobné kamenné nástroje, a poté byl proveden i archeologický výzkum. - Místu s těmito nálezy se rovněž říká Borák či Havránkovo pole. - Na  ploše 90m² (sondy z roku 1963 a 1964) byly objeveny shluky kamenů a nástrojů. Bylo to na místech obytných a výrobních objektů. Celkem bylo získáno 162 kamenných předmětů, z nichž  14% mělo vytvořenou pracovní plochu/hranu. Byly to nástroje - škrabadla, rydlo a čepelovité nástroje. Ostatní kusy byly odpadem z jejich výroby. Všechny nálezy jsou poměrně malé,  nejdelší nástroje měří 26 mm na délku a je široký 23 mm. Kamennou surovinou je šedý, bílý a mléčně zabarvený silicit (pazourek), další část (asi 22 %) nálezů je ze silicitu několika hnědých odstínů. Všechny nálezy mají na povrchu za dlouhou dobu od svého vytěžení bílou, modrou nebo mléčně bílou patinu.  Další nástroje a kusy odpadu  jsou ze skvrnitého rohovce (asi 15 %).

Objevené kamenné nástroje byly zcela odlišné od  všech, které byly objeveny v celé české kotlině. V evropské archeologii byl pro ně zaveden název ostroměřská skupina pozdní doby kamenné. Nálezy byly ihned po svém objevení publikovány a zařazeny mezi obdobnou kamennou industrii lovců tehdejší střední Evropy datovanou do 12. - 11. tisíciletí př.n.l.  Tehdy končila poslední doba ledová a krajina se výrazně začala měnit. Tehdy již byla lovena menší zvířata než byli vyhynulí mamuti, a sice koně, sobi, jeleni a další menší šelmy. Ti všichni přicházeli k řece Javorce pít a pro lovce to byla velká příležitost je ulovit. Proti proudu Javorky byla další stanice lovců zvěře na Libíně. Zde byl dokonce nalezen nástroj  z mladší doby kamenné o mnoho tisíc let starší než ty předchozí, ale nástroje stanice lovců z pozdní doby kamenné potvrzují i zde  trvalejší  osídlení. Lovci drobné zvěře se zde zastavili i  i ve střední době kamenné. Vše ukazuje na význam Javorky jako vodního zdroje, její údolí na významnou komunikaci  a strategický význam všech v jejím okolí osídlených míst.

NEOLIT (mladší doby kamenná, 6.- 1. polovina 5. tisíciletí př.n.l.).

Celé severovýchodní Čechy byly na začátku 6. tisíciletí př.n.l. osídleny lidem první zemědělské kultury. Protože neznáme jméno této populace, říkáme jim podle nápadného hmotného projevu (výzdoby keramiky) lid kultury s keramikou lineární. Asi po pěti stech letech se na většině jejich  opuštěných sídlišť usídlil nový lid - nositelé kultury s keramikou vypíchanou. Na Jičínsku to bylo až ve třetím chronologickém stupni této kultury. Nejčastějším nálezem  z obou těchto kultur jsou broušené kamenné sekery, klíny  a další nástroje, které si tehdejší obyvatelé vyráběli běžně na svých sídlištích z donesené suroviny. Tou byl amfibolový rohovec, jehož těžební areál byly před několika lety objeven u vsi Jistebsko (okr. Jablonec nad Nisou). Zde v povrchových dolech (spíše jamách) těžili tento kámen tehdejší horníci, na místě jej opracovávali na polotovary tak, aby si  lidé z jednotlivých osad zbytečně neodnášeli  nepotřebné množství kamene. Na místě tak zůstaly statisíce odštěpků. Těžba zde probíhala ještě v závěru 5. tisíciletí, kdy jsou stále nacházeny kamenné sekeromlaty z tohoto kamene nejvyšší kvality - jemně zrnité struktury. Jak v těžebním areálu, tak v jednotlivých osadách jsou nacházeny nástroje k výrobě nástrojů z tohoto kamene: nože, otloukače, brousky a přirozeně i odpad - různě velké štěpiny. Dalším výrobním nástrojem byly brousky, na které byla na Jičínsku nacházeny surovina v prostoru pod prvními kopci Podkrkonoší (např. severně od městečka Železnice). Experimentem bylo ověřeno, že průměrně šikovný člověk vyrobí z hrubě opracovaného kusu amfibolového rohovce jednoduchý nástroj přibližně za 2 hodiny. Nenáročnějším úkonem bylo vrtání nástroje. Jsou zachovány nálezy, které ukazují, že skrytá vada v kameni byla příčinou vylomení vývrtku s částí kamene. Nebo je k dispozici odlomený kus snad již nepoužitelného nástroje, na kterém se někdo učil vrtat. Nebo založil  v začátku vrtání tak malý vrtaný otvor, takže celý budoucí nástroj nemohl provrtat a práci musel ukončit v jeho středu. Vrtalo se nejspíš kostí, která byla podsypávána říčním pískem. Také se stávalo, že pokud se nástroj rozlomil právě v místě otvoru a byl i nadále dostatečně dlouhý, pak byla větší část zabroušena a do ní byl vyvrtán nový otvor. Vznikl tak nový nástroj. Další nástroje byly vyráběny z několika dalších druhů suroviny, které byly do české kotliny opět importovány. Jedná se o silicity - tj. pazourky. Jejich zdrojovými oblastmi bylo baltské pobřeží a oblast Krakov - Čenstochová. Z nich byly vyráběny čepele (nože), škrabadla a složené nástroje - např. první srpy.  I tato surovina dokládá dálkový obchod: oblast dolů Krakov - Čenstochová je z Jičínska vzdálena vzdušnou čarou přibližně 400 km. Oba druhy nástrojů (broušené i štípané)  jsou ve stech kusů uloženy v muzeu v Hradci Králové, v Jičíně a v Hořicích. Byly nalezeny na všech místech, kde byla a jsou obdělávána pole. Sídliště lidu s keramikou vypíchanou bylo drobnými nálezy vymezeno v Ostroměři v prostoru od kapličky před školou přes zahrady v ulici Starohorské až k Javorce.  Majitel čp. 392 daroval do jičínské muzejní sbírky neúplný kamenný kopytovitý klín vyrobený z amfibolového rohovce, který lze s jistotou datovat do kultury s keramikou vypíchanou. V přípojce plynu k domu čp. 341 nedaleko školy byla objevena jáma se zlomky keramiky zdobené vpichy. Ani majitel domu čp. 391 ve Starohorské ulici neoznámil  výkop rýhy pro inženýrské sítě, a tak bylo možné jen na hromadě hlíny sesbírat zdobenou keramiku, zlomky mazanice (ze stěn dřevěného domu) a na místě ve výkopu začistit dno další jámy  velikosti asi 1 x 1,2 m. Všechny uvedené nálezy patří jednomu sídlišti. Při dalších úpravách povrchu dvora před tímto domem byla objevena další keramika zdobená vpichy, ale i zlomky nádob zdobené rýhami. To znamená, že na tomto místě pobývali i nositelé starší z obou kultur neolitu - tedy kultury  s keramikou  lineární.

Další sídliště z neolitu bylo uvnitř zaniklého hradiště na místě osady Hradišťko. A osídlení z mladší doby kamenné bylo movitými nálezy a dalším výzkumem objeveno v prostoru kolem Javorky  zčásti již na katastru obce Sobčice.

ENEOLIT (pozdní doba kamenná, 2. polovina 5. - závěr 3. tisíciletí př.n.l.).

Pozdní doba kamenná je na rozdíl od neolitu obdobím v severovýchodních Čechách jen málo známým. Máme k dispozici nejčastěji jen kamenné nástroje z jejího nejstaršího období, nástroje a hroby z nejmladšího období. Dva takové nástroje (oba jen zčásti zachované) byly nalezeny u Johnovy cihelny a druhý byl vytažen z Javorky mimo zástavbu u Ostroměře. Všechny byly vyrobeny z amfibolového rohovce.

STARŠÍ  DOBA  BRONZOVÁ (20.- 16. století př.n.l.).

Do sbírky v Lázních Bělohradu byl uložen kostrový hrob ženy nalezený v Hradišťské ulici těsně nad nivními loukami řeky Javorky. Podle polohy kostry a snad i přiložené keramiky byl tento hrob datován do starší doby bronzové, do kultury únětické. Dnes datujeme tuto kulturu mezi 20.- 16. století př.n.l. V tomto hrobě byla uložena asi 60ti letá žena. Její tělo bylo svázáno do zcela pokrčené polohy tak, že nohy a ruce měla až před hrudí. Předpokládáme, že se takto napodobovala poloha dítěte před narozením. Mrtvý se vracel zpět do "matky  země". Další fragmenty lidských těl  z tohoto pohřebiště byly předány k posouzení  antropologu V. Kuželkovi z Národního muzea v Praze. Kostra byla zachována neúplně - tedy obvykle se u starších nálezů nezachovají drobné kůstky rukou a nohou. Lebka tohoto jedince byla rozlomena na dvě části. Obvykle to bývá tak, že spodní čelist je oddělena  od obličejové části lebky a kalvy.  Po posouzení dalších volných kostí bylo zjištěno, že nálezový soubor obsahuje kosterní pozůstatky celkem tří jedinců. Prvnímu patřila neúplná kostra bez lebky s částí pánve. Tento jedinec byl muž asi 20 - 40ti letý. Byl robustní postavy a vysoký asi 172 cm. Na kostře nebyly zjištěny známky jakékoli nemoci. Pouze na jedné meziobratlové ploténce bederních obratlů a na hlavičkách pravých dolních žeber byly drobné degenerativní změny. Lebka bez dolní čelisti patřila dalšímu muži přibližně téhož dožitého věku. Opět byl robustní se středně silnými až silnými svalovými úpony. Na lebce nebyly zjištěny žádné patologické změny. Na zachovaných zubech nebyl ani zubní kaz. Zubní oblouk tohoto jedince byl asymetrický, a tak jeho pravá třetí stolička nebyla vytvořena. Třetím nálezem byla další lebka tentokrát se zachovanou dolní čelistí. Opět patřila muži spíše staršímu než byli oba předchozí jedinci, tedy asi 30 - 40ti letému. Lebka byla velká, středně dlouhá a na pravé temenní kosti byl objeven nezhoubný nádor - osteom. Na zachovaných zubech neměl tento jedinec zubní kaz. Podle shodných znaků obou lebek nelze vyloučit, že tito dva jedinci byli pokrevně příbuzní.

Další významnou lokalitou na katastru Ostroměř bylo pohřebiště lidu popelnicových polí objevené při orbě na stejném místě jako bylo sídliště lovců z pozdní doby kamenné. V poloze zvané Borák či Havránkovo pole byly dlouhodobě orbou poškozovány hliněné nádoby objevené při sběru paleolitických nástrojů ostroměřské skupiny v letech 1963 a 1964. V létě 1963 a na podzim 1964 byl proto na tomto místě proveden záchranný výzkum. Na ploše 542 m² bylo objeveno 100 objektů. Bylo jimi 90 hrobů a žároviště datované do kultury slezskoplatěnické. Pod několika hroby byly narušené starší žárové  hroby kultury lužické (těch bylo celkem 13). Celkový počet všech hrobů nositelů kultur popelnicových polí mladší a pozdní doby bronzové byl v Ostroměři odhadnut na 300 - 350 pohřbů.

Pohřby a hrobová výbava všech hrobů byla narušena orbou, takže hrobové jámy byly hluboké nejvýše půl metru. V jámě byly nádoby uloženy těsně vedle sebe, často byly obráceny dnem vzhůru. Kosti z kremace těla byly vloženy do mísy či hrnce a překryty mísou či obdobnou nádobou. Na několika místech byl možné zjistit označení hrobu hliněným násypem a kůlovými jamkami pro oplocení (?). Hrobovou výbavu zemřelého tvořila nejvíce keramika - průměrně to bylo 5 - 10 nádob, byl ovšem objeven hrob i se 40ti nádobami. Běžným jevem byly hroby, kde nebyly nalezeny žádné lidské kosti anebo hroby, ve kterých byly spálené lidské kosti uloženy jen do jámy. Bylo odkryto i  žároviště, tj. místo,  na kterém byli mrtví spalováni. Někdy to bylo pod hliněným násypem, někdy bylo žároviště společné pro všechny pohřbené založeno nedaleko hrobů. Jen málokdy se jej podaří odkrýt při výzkumu společně s hroby, bývá totiž rozorané.

Nádoby z hrobů v Ostroměři byly lomené kónické nádoby  - okříny (kónické stře lomené nádoby), džbánky, mísovité tvary (osudí),  amfory s rytou výzdobou, koflíky - a tyto všechny tvary rovněž v miniaturní velikosti. Ty lze velmi pravděpodobně považovat za hračky podobně jako hliněná chřestítka s kamínky uvnitř. Z kovových předmětů byly v hrobech bronzové jehlice, jednoduchý drátěný náramek, bronzový drát svinutý ve spirálu a skleněné korálky ze světle modrého skla, které pocházejí ze Středozemí. Celkově lze říci, že uvedené hroby měly chudou hrobovou výbavu. Příčinou je i skutečnost, že žár pohřební hranice většinu drobných předmětů spálil či roztavil a že cenné bronzové předměty nebyly zemřelému do hrobu dávány. Starší hroby kultury lužické lze datovat do 12.- 11. století př.n.l., mladší (kultury slezskoplatěnické) do 10.- 9. století př.n.l. Sídliště lidu, který začal pohřbívat na Havránkově poli, bylo již na začátku 20. století zachyceno v pískovně pana Nádvorníka již na katastru obce Sobčice (tj. pozemková parcela č. 184 - 186). Sídliště bylo postupně ničeno těžbou písku. První záchranný výzkum byl proveden v roce 1909, kdy byly prokopány 3 objekty s nálezem velkého počtu  zlomků keramických nádob. Ojedinělé nálezy z této pískovny i nálezy z výzkumu sídliště i pohřebiště jsou uloženy v muzeu v Hradci Králové.

HRADIŠTNÍ  OBDOBÍ (7.- 12. století n.l.).

V Hradištní ulici byly v usedlosti čp. 176  při rozvážení zeminy objeveny dva kostrové hroby datované do 10. století. Byli v nich nejspíš pohřbeni lidé bydlící na hradišti či v jeho blízkém okolí.

Nejvýznamnější archeologickou památkou Ostroměře je však slovanské hradiště nad  osadou a hospodářským dvorem Hradišťko. Ostroměřské hradiště je druhou největší vcelku opevněnou plochou na Jičínsku a po hradišti Češov i nejmohutnějším objektem regionu. Pro svou polohu na Mlázovickém Chlumu tvořeném pískovcem je více než sto let rozsáhle devastováno těžbou kamene a cihlářské hlíny z mohutné sprašové návěje pokrývající jeho západní polovinu. V současnosti je vně při jihozápadní části opevnění kolíkárna (v bývalé Johnově cihelně), uvnitř opevnění zástavba osady Hradišťko a ve stejných místech její zaniklá středověká stejnojmenná předchůdkyně), hospodářský dvůr a renesanční tvrz. Ve středu hradiště byla v opuštěném lomu na kámen zřízena stále provozovaná střelnice. Větší část středního valu byla zničena těžbou hlíny v další cihelně. Zde byl mimo torso středního valu na jaře roku 2000 postaven vodojem. Tzv. Jirkův lom východně od středního valu je každoročně devastován výkopy a odpadky sem umístěného skautského tábora. Východní a severní úseky opevnění byly porušeny menšími lomy na kámen a cestami. Vnitřní plocha hradiště je osázena sady ovocných stromů. Sady jsou postupně obnovovány výsadbou nových ovocných stromů, a tak je opakovaně zasahováno do stále hlubších vrstev zeminy  pokrývající hradiště.  Nově bylo hradiště poškozeno těžbou dřeva, při jehož stahování nebyli použiti koně, ale pásové stroje. Ty rozjezdily plochy v blízkosti  i původně rovných pěšin. Geologickým podložím této části Mlázovického Chlumu jsou převážně cenomanské křemité a kaolinické pískovce na druhohorních svrchně křídových usazeninách české křídové tabule. Půdní pokryv tvoří odtud k severu půdy podzolové, směrem k jihu hnědozemě. Sledované  území  patří  do klimaticky teplé oblasti T 2. Průměrná roční teplota kolísá mezi 7 - 8oC, průměrné roční srážky jsou 650 - 700 mm. 

Hradiště je velmi nepravidelného tvaru k východu se zužujícího obdélníka. Největší vzdálenost mezi západním opevněním a východní špicí vnitřní plochy hradiště v poloze "Hlásek" měří 1050 m (včetně opevnění) a severojižní osa včetně opevnění měří téměř 700 m. Objekt je dvoudílný. Západní větší část byla předhradím, východní vnitřním hradištěm se samostatným ohrazeným a později i opevněným areálem dřevěného dvorce na nejvyšším místě. Obvodový val délky přibližně 2 km je na několika místech narušen lomy a po jižním valu a v okraji opevněné plochy vede silnice Ostroměř - Šárovcova Lhota. Nejlépe je zachován západní úsek mohutného opevnění : val má výšku 6 - 15 m, šířku 10 - 15 m s mohutným příkopem šířky až 16 m. Příkop je dnes korytem dešťové vody. Severní část opevnění protíná několik cest, val je místy značně snížen přirozenou erozí a místy odtěžen. Severovýchodní úsek opevnění probíhajícího nad Mezihořským údolím je zachován v šíři přibližně 9 m a výšce přibližně 3,5 m. Po východní části jižního valu vede výše uvedená silnice do Šárovcovy Lhoty, západní část valu vybíhá jižně od této komunikace do zastavěné plochy osady Hradišťko. Jižní val převyšoval tok Javorky a okolní každoročně zaplavované louky nejméně o 20 m. Ze středního valu je zachována jeho severní třetina v délce asi 120 m, šířce 12 - 15 m a výšce asi 8 m s mělkým příkopem hloubky nejvíce 1,5 m, který vede podél jeho západního okraje. Jižní rozoraná část tohoto valu prochází jižně pod lomem se střelnicí ovocnými sady a pod silnicí končí v podobě široké terénní vlny na oraném pozemku v zahrádkářské kolonii. Celková délka tohoto valu byla téměř 500 m. Na nejvyšším místě při severním okraji východní - tedy vnitřní části hradiště -  je zachováno torso valu (šířka 9 m, výška 4 m) původně tvaru podkovy. Zde na ploše 150 x 120m byl postaven přemyslovský dvorec, centrum tehdejší státní správy. Celý raně středověký hrad zaujímal plochu téměř 30 ha. Struktura obvodového valu je patrná v profilu lomu na kámen zvaném "Pamětník" na jihovýchodním okraji opevnění (poloha "Hlásek"). Val je zde vysoký 3 m a vykazuje dvě fáze stavby.

Starší nálezy. Většina archeologických nálezů z hradiště Ostroměř byla postupně ukládána do muzea královéhradeckého, do muzea v Hořicích a v Jičíně. Postupné poškozování až ničení opevnění hradiště zaznamenali  zájemci o archeologické památky již během 18. a 19. století. Při těžbě cihlářské dílny u domu čp. 39 a na pozemku č. 737/1 byl nalezen soubor zdobené keramiky, přesleny a kostěné šídlo. Tyto i další uvedené nálezy jsou uloženy v archeologické sbírce muzea v Hořicích. Z opevněné plochy pocházejí  nálezy uložené v tzv. Pourově sbírce (dnes v muzeu královéhradeckém) a nález zlomků nádob Jaroslava Siegela z roku 1953. Nejcennější nálezy jsou součástí velké kolekce  keramiky z kulturní vrstvy vysypávající se z  profilu valu narušeného těžbou hlíny v roce 1947 v areálu Johnovy cihelny. Pravděpodobně odtud pocházejí i zlomky nádob uložených  v muzeu jičínském. V archeologické sbírce hořického muzea je dále uložena  keramika z 10. století nalezená u cesty do Mezihoří. Posledními nálezy z opevněné plochy jsou zlomky nádob z 9.- 10. století ze svahu severně nad renesanční tvrzí a z pole před západním valem, přesněji před vstupní bránou do hradiště.

V Johnově cihelně byl nalezen velký nález českých přemyslovských, slavníkovských a bavorských denárů ze závěru 10. století. Byl objeven na začátku července  roku 1903 při těžbě cihlářské hlíny. V malé hliněné nádobce zdobené hřebenovou vlnicí a rýhami  lahvovitého vzhledu byly objeveny stříbrné mince v celkovém počtu 415 kusů. Národní muzeum zakoupilo z tohoto nálezu 312 mincí,  89 jich zůstalo v rodině majitele  cihelny, která je zapůjčila k dokumentaci a publikaci. Dalších 10 mincí bylo získáno alespoň  v sádrových otiscích a další 4 mince nebyly vůbec dohledány. Převážná část denárů byla ražena za vlády knížete Boleslava II. (972 - 999), dvě mince patřily Soběslavu Slavníkovci a šest denárů pocházelo  z bavorského Řezna. Všechny mince nesly v různých kombinacích obrazy kříže,  ruky s křížkem, poprsí panovníka,  jméno města Prahy ve znění PRAGA,  jméno knížete Boleslava v různém stupni zkomolení a dokonce i jméno mincmistra OMERITZE. Dalším zkomoleným jménem bylo jméno Soběslav. To byl syn otce jménem Slavník, který sídlil na Libici  a byl zde správcem na hradišti a významné obchodní cestě.  I toto jméno je zkomoleno - řezači razících želez nebylo gramotní, a tak kromě nepřesností jsou často některá  písmena stranově obrácená (např. L, S). Řezenské denáry nesou obraz kříže a stylizovaný obraz kostela (nazýván kaplicí). O záchranu nálezu a jeho zachování se velmi zasloužil i František Pokorný, účetní záložny v Hořicích, který byl později kustodem hořické muzejní sbírky.

Archeologický výzkum. Sondou č. I/1983 a průkopem míst s nálezy byl v úseku 0 - 4m zachycen žlab  pro palisádu z kůlů a dva žlábky s ním souběžné. K nim byl kolmý další žlab. Jižně od prvního žlabu palisády byly zachyceny kůlové jamky. Toto vše svědčí o srubových stavbách. Nad těmito objekty byl horizont nálezů 11.- 13. století. V úseku sondy v místě 50 - 75 m byl zjištěny mělké jámy, obdélný objekt a nároží další srubové stavby. Drobné kůlové jamky tvořily pravděpodobně půdorys dalšího objektu. Nalezený materiál (převážně keramika) datuje objekty do střední doby hradištní . V této sondě byly rozlišeny celkem tři stavební fáze - žlab opevněného dvorce (mladší doba hradištní), žlab palisády a žlaby několika vzájemně se překrývajících srubových staveb (střední doba hradištní). Hradiště bylo  v průběhu tohoto zjišťovacího výzkumu  zaměřeno  pracovníky geodetického oddělení  Archeologického ústavu v Praze  a Archeologického oddělení muzea v Hradci Králové. Čtyři sondy sezóny 1984 byly rovnoběžné se sondou I/1983 (západo - východního směru). Sondou II/1984 bylo zachyceno opevnění severojižního směru (2 žlábky, příkop, kamenná destrukce hradby), sondou III/1984  jáma, dvě ohniště s kamenným obložením, kůlové jamky a příkop severojižního průběhu. Sonda IV/1984 navazovala na sondu I/1983 západním směrem. V ní byl zachycen 130 cm široký vstup do palisádou opevněného areálu překrytý kamennou destrukcí z pískovcových kamenů a kulturní vrstvou. Poslední sondou  V/1984 umístěnou severně od sondy I/1983 byla zachycena kamenná destrukce, žlábky, kůlové jamky, odpadní jámy a jeden žlábek severojižní orientace. Ze zjištěných žlabů a jamek  byl rekonstruován pravoúhle ohrazený areál dvorce a destruovaná hradba kolem nejvyššího místa hradu - tzv. akropole. Nejstarší chronologický horizont tvořila palisáda kolem dvorce s hospodářským okrskem, který je starší než hradba podkovovité tvaru. Ta překryla tento starší dvorec datovaný do 10. století ve století následujícím. Ve třetí sezoně (1989) byla skryta plocha 30 x 40 m v části likvidovaných ovocných sadů západní části akropole (pozemky ppč. 734/1, 734/2). Plošným odkryvem byly zachyceny další sídlištní objekty : celkem 35 srubových domů, chat kůlové konstrukce, jam,  žlabů a opevnění zčásti zaniklé požárem. Mezi nález chyběly kovy, hradiště bylo postupně opouštěno a kovové předměty byly odneseny. V roce 1989 byl dále znovu zachycen průběh žlabu palisády kolem dvorce datovaného do 10. století, a to v délce 40m průběhu od severozápadozápadu k jihovýchodovýchodu. Uvedený žlab byl překryt základovými žlaby dalších srubových staveb. Při západním okraji sondy byly zjištěny zahloubené sruby (obj. 44, 22 a pravděpodobně i 51) se štěrkovou úpravou podlahy. Výzkumem byla potvrzena datace palisádou ohrazeného dvorce do 10. století. Ten byl překryt opevněním mladšího dvorce tvořeného sruby s částečným zahloubením (obj. 22 a 44, vše na ploše asi 1,5 ha). Žlabem severojižního průběhu byl v tomto mladším areálu vydělen nezastavěný pás pozemku šíře 16 m. Poslední část výzkumu proběhla v roce 1990. V návaznosti na sondu z roku 1989 byla severozápadně od ní skryta plocha 15 x 30 m. Zde byly zjištěny zčásti zahloubené objekty s ohništi a pod valem akropole zemnice s keramikou ze střední doby hradištní (9.- 1. polovina 10. století). Objekt č. 86, který val respektoval, náležel mladší fázi osídlení. V  pořadí   šestá  sonda  vedla  východní  částí   opevnění   tzv.  akropole.  Hradba  měla  čelní kamennou plentu, násep s roštovou konstrukcí a násep dále zpevněný ve své střední části dřevěnou stěnou. Před vnějším okrajem valu byla odkryta 60 - 70 cm široká berma (pás pozemku těsně před hradbou) a příkop do hloubky 110 cm. Archeologický výzkum nebyl dosud publikován, nálezy a dokumentace jsou nepřístupné.

Závěrem lze shrnout, že nejstarší fáze osídlení místa v době hradištní náleží polovině 9. století. Stavba slovanského hradu (nyní hradiště) je předpokládána v témže horizontu. Starší ohrazený areál na tzv. akropoli pochází z 10. století. Byl jím dvorec s hospodářskou částí ohrazený obvodovou palisádou pravoúhlého půdorysu. Na počátku 11. století bylo toto místo znovu opevněno hradbou pro přemyslovský dvorec (sruby). Tyto dřevěné stavby zanikly požárem. Druhou fázi tohoto opevnění představuje hlinitý násep s důkladnou roštovou konstrukcí  datovaný do 12.- 13. století.

S hradištěm nejspíš souvisí i nález dobře zachované železné sekery, a sice v údolí řeky Javorky směrem k Mezihoří. Nález lze datovat do 10. století.

Na ploše hradiště ovšem pokračovalo osídlení zřejmě nepřetržitě od poloviny 10. století i mimo přemyslovské správní centrum umístěné na nejvyšším místě hradiště až do poloviny 13. století. Byla jím později nazvaná osada Hradišťko nazvaná právě podle polohy na hradišti. Nálezy z 11. a 12. století jsem sama našla na poli západně opřed bránou hradiště. Osada Hradišťko je známa nejen archeologickými nálezy, ale v jejím případě máme k dispozici zachovanou písemnou zmínku o ní v listině datované do let 1143 - 1148. Touto listinou daroval svůj majetek zděděný po rodičích olomoucký biskup Jan z Lochenic  nově založenému klášteru premonstrátů v Praze na Strahově. A protože tento klášter nemá jako většina podobných institucí zachovanou zakládací listinu, je listina Jana z Lochenic i pramenem k datování založení tohoto kláštera. - Darovaný nemovitý majetek představovaly vesnice na Velíš a Újezd v Jičínské kotlině  a další vesnice Hořicku  (Černůtky,  Třebnouševes, Rašín),  hradiště u Hořic  - Chodovice -  a  Hradišťko. Další vesnice ležely v západním okraji dnešního okresu Hradec Králové (Lochenice, Lužany, Neděliště a Skalický Újezd).

Na ploše hradiště byl po zániku vsi Hradišťko a přenesení osídlení dolů k řece a k obchodní cestě postaven hospodářský dvůr. Nejspíš to bylo po třicetileté válce a důvodem byla potřeba ukládání sklizně z přilehlých polí. Do dvora  byla začleněna i renesanční tvrz, o které máme zprávu k roku 1553. Tehdy ji Jan z Rokytníku zdědil po zemřelém otci jako část jeho majetku. - Jeho bratr Václav zdědil ves Ostroměř.- O tvrzi se píše, že byla nově postavená. Původně byla nejspíš dvoupatrová o rozměrech 14 x 10,5 m. Zdi jsou silné 0,8 - 1 m. V západní polovině budovy byla vstupní síň  a při západní stěně jednoramenné schodiště do patra. Kuchyň a velká místnost byly ve východní části budovy. Dnešní vzhled stavby (mansardové střechy,  liseny na fasádě a volutový vikýř)  jsou ze stavebních  úprav provedených v 18. století.

Vesnice Ostroměř již byla od 14. století na pozemcích kolem Javorky a Hradecké cesty. Jejím prvním panským sídlem byla tvrz ve Starohorské ulici tam, kde jsou nyní usedlosti čp. 5 a 6. Na parcelní mapě tvoří  část pozemků kruhovou plochu. Nejspíš respektovaly kruhové opevnění této tvrze příkopem a valem. Tvrz nejspíš zanikla během husitských válek či brzy po nich. Za jejího  majitele lze považovat k roku 1382 uvedeného Ješka z Ostroměře a Hradišťka. Další částí jeho jména bylo jméno Kudlinec. Jeho potomci drželi Ostroměř až do druhé poloviny 15. století. Poté panství změnilo majitele, novým se stal Burian Heřman z Rokytníku (po roce 1529). V tomto rodu byla Ostroměř do roku 1621, kdy byla jako  zadlužený konfiskát sebrána  Václavovi Ostroměřskému z Rokytníku, který se připojil k českému protihabsburskému povstání. V roce 1623 získal tento majetek Albrecht z Valdštejna, který jej připojil  k Hořicím.

Z rodu pánů z Ostroměře přízviskem Kdulinec prosnul zejména Petr Kdulinec z Ostoměře a Smrkovic. Pohyboval se mezi přední českou šlechtou. Zúčastnil se např. v roce 1471 volebního sněmu v Praze, kdy byl za českého krále zvolen synovec Ladislava Pohrobka Vladislav II. Jagellonský. Je pravděpodobné, že byl i v českém poselstvu vypraveném k polskému králi Kazimírovi právě pro jeho syna Vladislava. Protože se již od roku 1457, kdy zemřel Ladislav Pohrobek, opět rozdělila unie českého a uherského království spojená do té doby pod jedním panovníkem, bylo v roce 1472 po zvolení Vladislava II. Jagellonského vedeno jednání s uherským králem Matyášem Korvínem, kdysi protivníkem Jiřího z Poděbrad. Petr Kdulinec se účastnil s českém poselstvu na jednáních s tímto králem v Uherském Brodu. V roce 1474 se Petr Kdulinec účastnil i bojů proti uherskému vojsku Matyáše Korvína, byl vojákem v polském vojsku. Vojenské akce skončily až roku 1477, následující rok byl podepsán mír v Brně. Matyáš Korvín následně získal Moravu (ale jen do roku 1492, kdy zemřel). Další spíše úřední činností byla Petrova účast ve skupině šesti šlechticů, kteří měli bdít nad dodržováním církevních poměrů v Čechách - tedy smíru mezi katolíky a kališníky. Další prací tohoto výboru  bylo dodržování mandátu o zákazu Jednoty bratrské, která nebyla v Čechách nikdy uznána jako církev. Až do roku 1483 se Petr Kdulinec vyskytoval mezi přední šlechtou země a byl často uváděn mezi svědky pravosti a pravdivosti různých listin. Po tomto roce mizí ze zpráv, pravděpodobně zemřel.

Nejmladším archeologickým nálezem učiněným v Ostroměři je soubor zlomků keramických nádob objevený v rýze pro přípojku plynu vedenou dvorem domu čp. 80 ve Starohorské ulici. Střepy nádob mají výrazně červenou barvu, celé nádoby byly vytočeny na rychle rotujícím  hrnčířském kruhu do síly střepu i  1,5 mm a velmi kvalitně vypáleny. Jen malá část jich byla zdobena jednoduchou linií či nízkou volnou vlnicí bílé či červené barvy. Tato keramika je nacházena běžně ve všech vesnicích českého severovýchodu, a to od závěru 15. do poloviny 16. století., kdy bylo toto keramické zboží vyráběno z červených novopackých jílů. O hromadné výrobě a prodeji konvic, hrnců, koflíků, misek a velký mís svědčí tzv. střepiště, tedy místa, kde se v okraji dvora obvykle nejstarších usedlostí nachází tisíce zlomků těchto nádob. Ve velkém byly kupovány na trzích Jičínska a po rozbití byly soustředěny na jenom místě - o ostré střepy se mohli poranit nejen lidé. Produkce této keramiky zvané novopacké červené zboží skončila přibližně v polovině 16. století, kdy se keramika měnila na okrovou a vnitřky nádob včetně okrajů byly polévány křemičitými polevami zbarvenými kysličníky kovů.

Tento text byl sepsán pro Obec Ostroměř k publikaci do místních novin.