Archeologické nemovité památky Hořicka - 1. část
23.08.2015 14:16Archeologické nemovité památky Hořicka.
Archeologické nemovité památky jsou zachovány všude tam, kde byla krajina intenzivně osídlena. Je to zejména tam, kde byly příhodné přírodní podmínky zaručující lidem obživua základních přírodní zdroje. Hořicko a celá východní část okresu Jičín byly takovou krajinou po celý zemědělský pravěk, tj. od začátku 6. tisíciletí př. n. l. až do příchodu Slovanů. Poté se krajina změnila vzhledem k rostoucí intenzitě osídlení a využívání přírodních zdrojů stále větším počtem obyvatel.
Jičínsko vyjma své severovýchodní části (Novopacko) byl překryto lehce obdělávatelnými sprašovými půdami a návějemi. Převážná část českého severovýchodu byla zalesněna, a tak poskytovala dostatek dřeva, které bylo hlavním stavebním a
energetickým zdrojem tehdejších lidí. Pískovcové usazeniny v podobě skalních útvarů, hřbetů a plošin včetně čedičových kopců byly místy, odkud vyvěraly četné prameny vody.
Každé katastrální území Hořicka poskytlo movité archeologické nálezy nejčastěji z mladší doby kamenné (neolitu, tj. ze 6. a 1. poloviny 5. tisíciletí př.n.l.)), z mladší a pozdní doby bronzové (tj. ze 13. - 9. století př.n.l.) a od začátku mladší doby hradištní (tj. od závěru 10. století n. l.). Tato období se nápadně shodují s tzv. klimatickými optimy. V porovnání s dneškem (i když v současnosti se podnebí opět mění) bylo v uvedených dobách tepleji a sušeji než dnes. Krajina českého severovýchodu je totiž součástí české křídové tabule. Podložím zde jsou pro vodu nepropustné prachovce (opuka). Pokud bylo toto podloží překryto pouze sprašovou zeminou, tak spraše se ve vodě změnily na jíly a těžko obdělávatelné půdy (tzv. pseudočernozemě, černavy). Pokud byly slínovce převrstveny usazeninami - tj. zde v kraji nejčastěji pískovci, které jsou pro vodu propustné, a teprve potom pokryty sprašovou zeminou, pak taková místa byla opakovaně osídlována a zveme je polykulturními lokalitami. Technický pokrok umožnil zavedením např. těžkého pluhu obdělávat i jílovitohlinité pozemky, a tak na každém současném katastru Hořicka byla nejdéle ve vrcholném středověku (od 14. století) založena vesnice.
Archeologické nemovité památky (dále jen ANP) byly na správním území okresu Jičín dohledávány podle nejrůznějších informací během roku 1995 a 1996. Část z nich byla již známa, informace o dalších byly již publikovány nebo byly zapsány např. v místních kronikách. Několik dalších bylo objeveno náhodou. V uvedených letech jich bylo identifikováno téměř 90. Další byly každoročně objevovány podle údajů místních obyvatel ještě v roce 2014.
Největší ANP patří středověkým panským sídlům, tj. pozůstatkům tvrzí zachovaných v podobě tvrzišť. Ta se skládají ze středové plošiny průměru dvou či tří desítek metrů obklopené příkopem a valem. Opevnění bývá zachováno jen zčásti nebo je úplně zmizelé. Příkop bývá zavezený zeminou z valu a obé se v terénu ukazuje jako kruhová velmi mělká prohlubeň a jen mírně vyvýšený kruhový pás zeminy. Tyto úpravy byly prováděny při zřizování zahrad jednotlivých usedlostí. Při pohledu z letadla vykresluje opevnění tvrzí buď voda, která se přirozeně stahuje do příkopu a zabarvuje zeminu, nebo vegetace, která je zelenější a vyšší než okolní porost. Roste totiž na vlhkém místě. Tvrze bývaly v každé větší vesnici a jsou známy případy, že v jedné větší vsi byla současně dvě panská sídla.
Na Hořicku podobně jako v celých Čechách bylo obdobím stavění tvrzí 14. století. Jejich počet odpovídá množství šlechticů odměňovaných králem Janem Lucemburským převážně za vojenské služby. Tento král, který byl téměř trvale bez finančních prostředků, tak rozdělil mezi své poddané velká územ převážně po jednotlivých obcích či jejich částech. Králem odměnění šlechtici se na svém takto nabytém majetku sotva uživili a pokud měli více synů, dědil malý majetek nejspíš jen nejstarší z nich. To byla i situace např. Jana Žižky a jeho bratra vlastnících společně jeden hospodářský dvůr.
Tvrzí byla nejčastěji dvoupodlažní dřevěná obytná věž postavená na kamenném základu na středové plošině spolu s několika dalšími dřevěnými objekty (stáj, sklad, příbytek sluhů apod.). Většina tvrzí zanikla během husitských válek, v nichž se jako vojáci účastnili právě chudší šlechtici a jejich synové. Drobná panství začala v závěru 15. a po celé 16. století cíleně vykupovat bohatší šlechta, která tak vytvářela větší územní celky nezbytné k zemědělskému podnikání. Venkovské tvrze byly většinou opuštěny. Pokud byly dřevěné, zanikly téměř beze stopy, pokud byly postaveny z kamene (a to zejména během 16. století a před třicetiletou válkou), pak byly velmi často využity jako sýpky. Velká okna byla nahrazena menšími obdélnými a byly zazděny i nepotřebné vchody. Tvrze se tak staly často nejstaršími budovami zejména po třicetileté válce stavěných
hospodářských dvorů.
Největšími nemovitými objekty jsou pravěká a středověká hradiště. V blízkém okolí Hořic jsou zachována pouze hradiště slovanská, protože tato krajina je částí vnitrozemí české kotliny. Pravěká hradiště datovaná do mladší a pozdní doby
bronzové byla stavěna více na sever na severním okraji krajiny, ve které se ještě dalo plně uživit zemědělským způsobem života. Zcela mimo soudobé osídlení bylo v pozdní době bronzové postaveno hradiště Vala u Kalu, které bylo znovu využito Kelty a Slovany. Jeho opakované využití bylo podmíněno výskytem nerostných surovin (kovů) v blízkém okolí. Plošně nejrozsáhlejší hradiště (s pozůstatkem raně středověkého dvorce a správního centra tehdejšího přemyslovského státu) je zachováno nad Ostroměří. Do poloviny 13. století bylo jedním ze správních center tehdejších severovýchodních Čech. Starším je hradiště v Oboře severně nade vsí Chodovice na katastru Holovous. Na obou hradištích byl proveden zjišťovací a záchranný archeologický výzkum a obě byla zapsána jako kulturní památky požívající vyšší právní ochrany do Státního
seznamu nemovitých kulturních památek.
Dalšími opevněnými panskými sídly byly spolu s tvrzemi hrady a jejich zříceniny. Ty na Hořicku chybějí, ale severně od Hořického Chlumu v oblasti Lázní Bělohrad a Miletína je jich několik. Jejich zvláštním druhem byla tzv. kolonizační provizoria, která svědčí o snaze tehdejší Miletínské vrchnosti - ve 13. století Řádu německých rytířů - zakládat na svém panství vesnice pro nové osadníky přicházející nejspíše z německy mluvících zemí nebo rozšiřovat počet obyvatel ve vsích již existujících.
Na Hořicku zachována početná mohylová pohřebiště. Ta jsou velmi vzácnými archeologickými památkami, protože všude tam,
kde se po odlesnění ocitla na polích, byla rozorána. Jsou rovněž ohrožena tím, že jsou velmi často cílem nezákonného kopání hledačů kovů. Přirozeným procesem je postupné snižování hliněného násypu nad pohřbem uloženým velmi často v hrobové komoře, takže tyto hroby přestávají být vidět. Zcela urgentní je proto provádět jejich geodetické zaměření, které umožní po zániku hliněného násypu na pohřbem tento hrob dohledat. Mohylové hroby vyžadují zvýšenou pozornost a ochranu, neboť na Jičínsku představují jediné zachované pravěké a slovanské hroby. Pravěké mohylové hroby patři nositelům kultury lužické, která byla během 12. a 11. století nejstarší rozšířenou kulturou v severní polovině české kotliny. Tehdejší lidé pohřbívali zlomky kostí a popel z těl zemřelých spálených na hranici vložené do hliněných nádob spolu s hrobovou výbavou (keramika, bronzové předměty). Vše bylo vloženo do jámy překryté hliněným násypem - mohylou. Jen vyjímečně se v tomto období pod
mohylu ukládalo celé tělo. Jen na jediném místě jsou zachovány mohylové hroby kultury lužické a současně i slovanské. Znamená to, že Slované věděli, že své mrtvé pohřbívají na místě staršího hřbitova. Slované pohřbívali své mrtvé až do
poloviny 9. století obdobě, tedy žárovým způsobem. Během druhé poloviny tohoto století přecházeli k pohřbívání celých těl. Toto bylo zjištěno při výzkumu jednoho pohřebiště v Prachovských skalách. Během v 11. a 12. století mizí ve slovanských hrobech hrobová výbava, která byla i tak jen málokdy cenná.
Zcela unikátním, a to v evropském měřítku, je kruhový objekt zachovaných na katastru Třebovětic. V okraji lesa je zachován kruhový násyp a příkop. V poslední době se uvažuje o tom, že zde ve 2. století př.n.l. stál laténský dvorec, ale val a příkop by mohly být zcela vyjímečně zachovanou tzv. sociokulturní stavbou - rondelem z mladší doby kamenné. Ten plnil funkci - lapidárně řečeno - hospody, kostela a správního centra pro několik okolních vsí zemědělského obyvatelstva v 6. a 5. tisíciletí př.n.l.
Důvodem dohledávání archeologických památek na Jičínsku byla nutnost jejich ochrany před intenzivní stavební a těžební činností, která nastala od počátku 90. let. Ochrana naprosté většiny dále uvedených objektů je velmi problematická právě proto, že nejsou zapsány v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek. Právě toto rozlišování památek na zapsané a ostatní je velmi zavádějící. Archeologické nemovité jsou památkami ze své podstaty a na rozdíl od hradů a zámků nepotřebují peníze ke svému zachování. Do dokumentace budoucích staveb a schvalovaných územních plánů jednotlivých obcí jsou začleňovány jen údaje o památkách zapsaných v tomto seznamu. Mnohaletá snaha doložitelná již pátými podklady pro zahájení řízení k zápisu alespoň nejdůležitějších archeologických nemovitých památek Jičínska je kvůli vědomé nečinnosti Ministerstva kultury ČR zcela bezvýsledná. Péči o archeologické památky sice upravuje stále platný zákon č. 20 z roku 1987 a několik jeho novel, ale všeobecné povědomí o jejich tolik potřebné ochraně je velmi nízké. Dokonce je z míst, kde by ochrana památek měla být hlavní činností jejich zaměstnanců, je slyšet, že archeologické nemovité památky lze přece archeologickým
výzkumem vykopat a tudíž je není potřeba chránit.
Při sumarizaci údajů k archeologickým nemovitým památkám Jičínska byla především ověřována katastrální území, protože archeologické památky byly velmi často publikovány pod vlastními názvy nebo názvy pomístními či dokonce pod chybně uvedeným katastrálním územím. Pro všechny byla pořizována fotodokumentace, mohylová pohřebiště a několik hradišť a hradů bylo geodeticky zaměřeno. Všem majitelům lesů, v nichž jsou zachovány mohylové hroby nebo hradiště, byla poslána mapa se zákresem rozsahu těchto objektů, fotografie a text upozorňující na tyto památky a na nezbytnost jejich ochrany. Všechna mohylová pohřebiště jsou každoročně kontrolována, několik z nich i místními obyvateli. Ostatní objekty jsou kontrolovány příležitostně - nejdéle jednou za dva roky. Důvod je jednoduchý: pro alespoň přibližné poznání života lidí v pravěku a až do 10. století n. l. nejsou zachovány žádné jiné prameny než archeologické památky. Od uvedeného století sice písemné památky máme, ale po několik staletí jsou to texty nehistorické povahy (např. legendy). I kronikář Kosmas třídil a vybíral své informace k hodnocení panovníka či události podle své příslušnosti k církvi a vztahu hodnocené osoby k ní. Pro poznání středověkého období musíme tedy stále kombinovat archeologické nálezy a texty, které se o materiálním i duchovním světě své doby a o hmotných věcech zmiňují jen málo.
Seznam objektů
BAŠNICE, mohylové pohřebiště.
Tyto hroby jsou zachovány v lese zvaném Dražka v Břišťanském polesí. Nedaleko hlavní lesní cesty bylo při geodetických pracích zaměřeno celkem dvanáct mohylových hrobů se zachovanými násypy. Největší z nich má kolem násypu mělký příkop a další jej má zachovaný jen zčásti. To znamená, že hlína na mohylový násyp byla brána ihned na místě. Příkop navíc mohl odvodňovat místo s pohřbem a předměty hrobové výbavy. I další tři menší hroby mají kolem sebe krátké úseky takového příkopu. Průměr násypů koliduje mezi 10 a 14 metry, jejich výška je od 30 cm přibližně do jednoho metru. V okolí zachovaných hrobů mohou být další pohřby s již zaniklými hliněnými násypy. V závěru 19. století byly dvě mohyly prokopány. Na úrovni okolního terénu byly zjištěny uložené spálené kosti a popel včetně zlomků keramických nádob. Podle jejich výzdoby a podle způsobu pohřbení zemřelého jedince - tedy po kremaci těla - bylo možné datovat tyto hroby do 1. poloviny 9. století a určit je jako slovanské. Zcela vyjímečně je k mohylovým hrobům známo i soudobé sídliště. Jihovýchodně od vsi byly na poli sebrány zlomky hliněných nádob datovaných do 9. a první poloviny 10. století. Zde tedy mohli bydlet ti, kteří pohřbívali své zemřelé v lese Dražka. Jižně od vesnice Bašnice byly dále sebrány zlomky keramických nádob z mladší doby hradištní tj. z 11.
a 12. století. Nejspíš ukazují, že předchůdkyně dnešní vesnice stála jižně od té současné v místě sprašových půd a několika potoků, tedy na nejlepším místě dnešního katastru. Časná zmínka o vesnici Bašněves a jejím tehdejším majiteli (Petr z Bašněvsi) uvedeném v listině z roku 1318 ukazuje možnou kontinuitu existence Bašnice od střední doby hradištní až do
současnosti. Bašnice tedy patří k nejstarším dlouhodobě existujícím vesnicím Hořicka.
Jinak je celé katastrální území součástí krajiny osídlené od začátku mladší doby kamenné a v pozdní době kamenné (z několika polí v okolí vesnice pocházejí nálezy keramiky a kamenných nástrojů), v mladší době bronzové a v prvních staletích před i po zlomu našeho letopočtu.
BOREK,
hrad / kolonizační provizorium Bezník.
Severně od Borku nad rozcestím silnic do Bezníku a nad soutokem dvou pramenů vody bylo pro zamýšlenou stavbu menšího hradu vybráno vysoké kamenné bradlo. Jeho vrchol byl odtesán do roviny a upraven do oválné plošiny velikosti přibližně 40 x 8 m. Kolem ní byl do skály vytesán příkop a vykopaný materiál byl nasypán jako základ valu. Z přístupové strany - od severu - byla plošina oddělena dalším příčným příkopem a hradbou či dřevěnou palisádou mezi ním a obvodovým příkopem. Pro objekt byl zhotoven geodetický plán a během dalších průzkumných prací současně bylo snahou získat nálezy k jeho dataci. Jenomže ani při pečlivé revizi povrchu objektu nebyl nalezen ani jediný střep, který by pomohl objekt alespoň přibližně datovat. Navíc nebyla zjištěna ani stopa po zástavbě plošiny. Jedná se tedy místo při připravené k zástavbě obytného objektu.
Vzhledem k dějinám Miletínska ve vrcholném středověku je nejpravděpodobnější určení této památky jako kolonizačního provizoria řádu německých rytířů sídlících v Miletíně od roku 1241. Rytíři se snažili kolonizovat tento kraj během 1. poloviny 13. století. Listiny z let 1267 - 1271 uvádějí jako vsi farního obvodu Miletín mimo jiné i Borek a Bezník. Objekt mezi Borkem a
Bezníkem je zcela unikátním objektem svého druhu ve střední Evropě.
DOBEŠ, tvrziště.
Toto panské sídlo je velmi dobře zachované v severovýchodní části vesnice. U usedlosti čp. 14 a v zahradě sousedního
domu je zachován pahorek střední plošiny tvrziště. Kolem něho je vyhloubený poměrně mohutný a hluboký příkop a zachovány i menší úseky valu. Celý objekt je v porovnání s jinými tvrzišti velký a mohutný a nebyl upravován. Celý jeho povrch je zatravněný a osázený ovocnými stromy. Na střední plošině tvrziště stála hranolová nejméně dvoupodlažní obytná věž ze dřeva a hlíny postavená velmi pravděpodobně na kamenném základu. V patře bydlel majitel, v přízemí jeho sluhové.
K věži či o opevnění mohly být přistavěny dřevěné objekty skladištní funkce a stáj. Vodním zdrojem tohoto sídla byl pramen vody, který vyvěral ve svahu severovýchodně nad ním a obtékal jej směrem po svahu dál do vesnice. Životní úroveň majitele takové tvrze nebývala velmi často vyšší než zámožnějšího sedláka ve vsi. První písemná zmínka o Dobeši je k roku 1359, vesnice nebyla samostatným statkem, ale patřila k Lukavci.
DOLNÍ ČERNŮTKY, tvrziště.
Archeologickou nemovitou památkou této vesnice je největší tvrziště zjištěné na Hořicku. Bylo postaveno v centru vesnice na křižovatce všech místních cest a významné cesty podél řeky Bystřice od Hořic na Královéhradecko. Tvrziště je v současnosti zastavěno usedlostmi čp. 19, 20 a 21, jejichž pozemky tvoří přibližně kruhový půdorys střední plošiny zaniklé tvrze. Její průměr je přibližně 100 m a podél jejího jihozápadního obvodu je patrný kdysi mohutný příkop, který se po zavezení zeminou stal komunikací. Na obdělávaných pozemcích uvedených usedlostí se nejspíš vyskytují zlomky nádob a kamnových kachlů ze 14. - 16. století. Vesnice Dolní Černůtky existovala již před rokem 1148, kdy ji její tehdejší majitel - pražský biskup Jan z Lochenic - spolu a dalšími vesnicemi Hořicka jako svůj osobní majetek zděděný po rodičích věnoval nově založenému Strahovskému klášteru v Praze. Darovací listina sepsaná k tomuto převodu velkého nemovitého majetku je velmi důležitá, protože pro uvedený klášter není k dispozici jeho zakládací listina. Jeho vznik je tak určen právě tímto písemným pramenem datovaným do let 1143 - 1148. Tuto listinu potvrzují i nálezy keramiky z jedné zahrady severovýchodně od tvrziště datované
do 11. a 12. století. Tvar zástavby této vesnice je rovněž charakteristický svým přibližně kruhovým půdorysem pocházejícím z 11. a 12. století. Lze předpokládat, že právě toto sídliště v blízkosti řeky Bystřice se stalo jádrem vesnice uváděné v listinách již běžně od poloviny 14. století. O významu vsi svědčí i nález pražských grošů v lese Habřinka objevený v roce
1889. Tyto velmi kvalitní a v celé Evropě přijímané stříbrné mince byly raženy z kutnohorského stříbra za králů Václava II. (1300 - 1305) a Jana Lucemburského (1310 - 1346).
DOLNÍ DOBRÁ VODA, tvrziště.
Dobrá Voda je velkou obcí postavenou na dvou katastrálních územích na velmi úrodných pozemcích hnědozemí středoevropského typu zavlažovaných z pískovcového Mlázovického hřbetu. Na katastru byly objeveny početné archeologické památky, z nichž nejvýznamnější je žárové pohřebiště z pozdní doby bronzové a laténské kostrové pohřebiště ze 3. a 2. století př.n.l. Je přirozené, že velká a významná vesnice byla v roce 1505 rozdělena na dvě části mezi dva příslušníky rodu Králů z Dobré vody. Jeden z nich si v Horní Dobré Vodě postavil tvrz na vysokém místě nad potokem tam, kde stála usedlost
čp. 2 zvaná Prokopův statek. Místo však bylo postupně zastavěno a při zemních pracích zde prováděných nebyly zatím zjištěny žádné stopy po zaniklé tvrzi.
Pro stavbu tvrze v Dolní Dobré vodě bylo vybráno zvýšené místo nad zaplavovanými loukami tam, kde stojí usedlost čp. 15. V zahradě je patrná mělká prohlubeň, což je stopa po zasypaném příkopu a nízká terénní vlna po valu opevnění. V rýhách pro inženýrské sítě k uvedené usedlosti bylo vysbíráno množství zlomků keramiky a zlomků kamnových kachlů, které lze datovat
do celého 16. a 17. století. To tedy odpovídá době založení, stavbě a existenci tohoto panského sídla. Z kamenné tvrze byl jako ostění vstupu do stodoly využit renesanční portál tvrze se zbytky červené povrchové malby. Nedávno byl tento vyjímečný nález znehodnocen nešetrným přizděním k části rozšiřující obytný dům.
DOMOSLAVICE tvrziště
Toto panské sídlo je v terénu stále ještě dobře patrné. Leží východně od hospodářského dvora v mladší, východní části vesnice. Jeho větší část překrývá křižovatka silnic ode dvora k Dobré Vodě a odbočky do Ostroměře. Čtvrtou cestou křižovatky byla polní cesta, která je však rozoraná v poli, které překrývá jižní část tvrziště. Jeho severní polovina je součástí usedlosti čp. 31. Obytné stavení stojí ještě na středové plošině, pod ním je patrný zatravněný úsek zeminou téměř zaplněného příkopu. Zaniklá hradba není v terénu patrná.
Vesnice Domoslavice byla založena jako většina okolních vsí během první poloviny 14. století. Písemné zprávy o tvrzi jsou až od roku 1383, kdy ji vlastnil Pešek z Domoslavic. Významným majitelem Domoslavic byl zeman Naček, který bojoval ještě v roce 1448 ve vojsku zemského správce a pozdějšího českého krále (zvoleného v roce 1458) Jiřího z Poděbrad. Po polovině 15. století byla tvrz opuštěna a k roku 1500 je uváděn pustý i zdejší hospodářský dvůr i vesnice.
DOUBRAVA, hrad Pustohrad.
Toto sídlo mělo v době předhusitské mimořádný význam pro celé Hořicko. Hrad byl postaven vysoko nad řekou Bystřicí a nad komunikací, která vedla podél řeky z oblasti Hořic k Hradci Králové. Z okolí dnešní Doubravy a Březovic pocházejí nálezy od mladšího úseku starší doby kamenné - tedy z období lovců mamutů před přibližně 25 000 lety. K řece chodila pít velká zvířata, a tak lovci té doby měli dostatečné zdroje masa pro svou obživu.
Ve svahu od řeky k hradu je patrných několik úvozových cest. Některé souvisejí s dopravou pískovce těženého v několika lomech v těsné blízkosti hradu. K němu vede cesta i od zanikajícího mlýna Beránek. Hrad Pustohrad byl postaven ve 13. století a zanikl požárem nejspíš během husitských válek - tedy před rokem 1434. Je možné, že to bylo již po bitvě na Gothardu v dubnu 1423. Nález pražského groše krále Václava IV. umožňuje předpokládat, že hrad byl obýván před začátkem husitských válek nebo během nich. Dalším údajem o době jeho zániku je tažení slezského vojska v roce 1441, kdy byla mimo jiné zničena vesnice Bukovina severně od Pustohradu. Problémem tohoto panského sídla je naprostá absence písemných zpráv o jeho existenci či majitelích. Zcela nejistá je zmínka o jeho možném majiteli Tasovi z Březové k roku 1318.
Současný stav hradu je dán několika skutečnostmi. Celý pískovcový hřbet se stal těžebním areálem velmi využívaného deskovitě se odlučujícího pískovce. Hrad sám byl během posledního století opakovaně poškozen nelegálními výkopy. Jeho pozůstatky ukazují na oválný půdorys s obvodovou tzv. plášťovou zdí (kamenné zdivo bylo položeno na vrcholu hliněného valu), ke které byly zevnitř přistavěny roubené či hrázděné objekty hospodářského typu. Vně hradby byl do skály vytesán příkop. V severovýchodním obvodu hradu (tedy nejdále od vchodu) stála stavba věžovitého charakteru, která měla nejspíš funkci brány. Po obytném objektu - paláci nebyly nalezeny žádné stopy, protože vnitřní plocha hradu - nádvoří - je plošně zničena různými výkopy. Při posledním zevrubném průzkumu byl hrad geodeticky zaměřen.
Movité archeologické nálezy, které datují existenci hradu, jsou několika druhů podle materiálu, ze kterého byly zhotoveny: železnými jsou hroty šípů z luků a kuší, kroužky, přezky a klíny, hřebíky. Dalšími movitými nálezy jsou nůž s kostěnou střenkou, kostěný hřeben, hliněné nádoby a zlomek kahánku, početné zlomky režné keramiky a zlomky skleněných nádobek a stolního skla (luxusní zboží), vypálená mazanina, brousek, zlomek vřetánka, cihly a shořelého dřevěného trámu. Pro dataci hradu je významným zlomek bíle malovaného střepu nádoby. Majitelů jej získal koupí od obchodníka s tímto luxusním zbožím vyráběným v oblasti nedaleko Rakovníku v severozápadních Čechách. Odtud byla tato bíle malovaná keramika šířena po celé severní polovině Čech od začátku 13. do poloviny 14. století. Z toho lze jen přibližně stanovit dobu existence hradu Pustohrad mezi polovinou 13. a začátkem 15. století.
Typ hradu, nález zlomku bíle malované keramiky a početné zlomky skleněných nádob signalizuje, že jeho majitel a stavebník patřil k vyšší šlechtě s obchodními kontakty v Čechách. Lze předpokládat, že tento hrad byl ve 13. století postaven jako kolonizační centrum pro osídlení Hořicka. Jeho poloha ve stísněném prostoru na pískovcovém hřbetu vylučovala založení blízké vsi či města. Proto se centrum kraje brzy po husitských válkách přesunulo do Hořic.
HEŘMANICE, tvrziště.
Pro stavbu tohoto panského sídla velikostí a typem spíše hradu malého rozsahu bylo vybráno místo pod výrazným svahem mimo tehdejší vesnici ve výrazně chráněné poloze. Tvrz byla postavena nad dalším svahem a byla opevněna příkopem a valem. Příkop hluboký asi 2,5 m je zachován po většině obvodu středové plošiny oválného tvaru delšího průměru 10 m, val jen zachován jen ve dvou úsecích. Dalším ochranným prvkem a zároveň zdrojem užitkové vody byl blízký rybník. Z něho je zachována jen hráz, která vede až k valu tvrziště. Do rybníku stále stéká pramen vody vyvěrající ve svahu nad tvrzištěm. Heřmanická tvrz je velmi dobře zachovaná. Písemné zprávy o ní pocházejí z let 1395: tehdy je uveden jako její vlastník Petr z Heřmanic. Před rokem 1549, kdy byly tvrz i vesnice již pusté, zakoupil Heřmanice Vilém Trčka z Lípy a připojil je k panství hradu Kumburk.
HOLOVOUSY, hradiště Chodovice.
V Chodovicích, v oploceném lese zvaném Obora severně od koupaliště a pramene vody do něho vtékající, je na mírném svahu zachováno oválné hradiště. Nálezem středověkých železných podkov a dalších předmětů bylo považováno za středověký hrad či tvrz. Tyto nálezy však souvisejí s pramenem vody, ke kterému byli voděni koně k napájení. Zjišťovacím archeologickým výzkumem bylo zjištěno, že se jedná o slovanské hradiště z první poloviny 9. století. Kolem hradiště tečou dva drobné prameny vody, které se pod ním spojují. Při tzv. velké vodě došlo opakovaně k postupnému odplavení části
jižního valu, který je vnějším ze dvou valů opevňujícího středovou plošinu. Na nejvyšším místě mírného svahu (tedy na severním obvodu hradiště) je vně obou valů připojen třetí zřejmě proti erozní činnosti vody tudy stékající. Opevnění na západní straně hradiště je silně poškozeno zvěří a mírně otevřeným terénem přístupným vodní erozi.
Uvnitř hradiště byly odkryty domy a jámy. Movitých nálezů bylo velmi málo. To ukazuje na skutečnost, že hradiště bylo svými obyvateli pokojně opuštěno a že nebylo dlouhodobě osídleno. Datace stavby a využívání hradiště během 1. poloviny 9. století je jistá. Obyvatelé tohoto opevněného sídla mohli přejít na nedaleké hradiště nad Ostroměří, na jehož stavbě se mohli právě od poloviny 9. století podílet. Měli dost času vzít ssebou všechny cenné věci, tj. především kovové zbraně, nářadí a šperky. Proto se na chodovickém hradišti při výzkumu nic opravdu cenného nenašlo. Hradiště v Holovousích je jednou z několika archeologických nemovitých památek Jičínska zapsaných v Ústředním seznamu kulturních nemovitých památek pod registračním číslem 4799.
HOLOVOUSY, tvrziště Chloumky.
Na mírném svahu severně nad Holovousy byla založena osada Chloumky. Její založení je dokladem prosperity a populačního růstu obyvatel obou obcí jižně od ní - Holovous i Chodovic. Chloumky mají pravidelnou ulicovou zástavbu, a to po obnově vsi v závěru 17. století poté, co zanikly po zániku během třicetileté války. Mají rovněž zachované panské sídlo. Je jím tvrziště v zahradě usedlosti čp. 6. Do pravidelné podoby kruhového návrší byla při výsadbě stromů upravena středová plošina tvrziště, kolem kterého příkopem protéká voda z rybníčku severně nad tvrzištěm. Hráz rybníčku tvoří část opevnění, jehož val byl na několika místech snížen a hlína z něho byla rozvezena do plochy zahrady. Středová plošina nejspíš skrývá kamenné základy obytné hranolové věže, která mohla mít dvě podlaží a byla postavena ze dřeva či hrázděného zdiva. Z tvrziště
pochází část čelní vyhřívací stěny s postavou víly Meluziny, která je bájnou postavou francouzského šlechtického rodu Lusignaců. Tento motiv se vyskytuje na keramických výrobcích (zejména na kamnových kachlích) a jako výzdobný prvek např. na náběžních štítcích klenebních žeber v kostelech pouze ve druhé polovině 15. století. Nález z Chloumek datuje existenci tohoto panského sídla spolu s osadou Chloumky do doby pohusitské, tj. do celého 15. století.
HOLOVOUSY, opevněný dvůr Chloumky.
Severně od tvrziště ve Chloumkách je na zvýšené plošině zachována usedlost čp. 2. Místo je zastavěno obytným domem a
hospodářskými budovami. Všechny stojí na místě vrchnostenského hospodářského dvora založeného nejspíš v 16. století. Dvůr stejně jako osada Chloumky byly zničeny během třicetileté války. Znovu byly obnoveny v závěru 17. století. To potvrzují nálezy zlomků hliněných režných i glazovaných nádob v rýze pro elektrický kabel v blízkosti cesty podél oplocení zahrady
s tvrzištěm. Část z nich byla datována do doby po třicetileté válce. Jihozápadně a jižně před uvedenou usedlostí čp. 2 je patrný zavezený široký příkop kolem výše položené plošiny, na které vrchnostenský hospodářský dvůr stál.
HORNÍ NOVÁ VES, tvrziště Drážná.
Toto panské sídlo je svým tvarem jedinečným objektem mezi panskými sídly. To je patrné pouze z výšky, kdy lze vidět dvě částečně spojené přibližně kruhové plochy výrazně barevně se lišící od okolí. Kolem nich je tmavší hnědou hlínou patrný příkop, do kterého se stahuje voda. Místo se zaniklou tvrzí bylo změněno na pole. Jižně odtud byla u čp. 92 hráz rybníka, který byl rovněž součástí opevnění této tvrze a zdrojem užitkové vody. Mohl být napájen již zaniklým pramenem vody vyvěrajícím východně v mírném svahu nad tvrzí. Ta je uvedena v listině k roku 1400, byla tedy postavena nedlouho předtím v závěru 14. století. To by odpovídalo první písemné zmínce o Horní Nové Vsi a jejích prvních známých majitelích Bořkovi a Otíkovi z Poličan. Movité archeologické nálezy - převážně zlomky keramických nádob, hrot šípu, hliněný přeslen - lze datovat do 1. poloviny 15. století. Z katastru k nim lze přiřadit i mincovní nález, totiž 265 stříbrných mincí. Byly jimi pražské groše ražené mezi roky 1526 - 1547 a soudobé mince z Rakouska, města Norimberku, ze Saska. Nizozemí, Polska a z dalších míst západní Evropy. Do země byly uloženy těsně po skončení třicetileté války v polovině 17. století.
HOŘICE, tvrziště Gothard.
Návrší pojmenované po patrociniu (zasvěcení) místního kostela bavorskému světci Gothardovi bylo i místem stavby nejstaršího panského sídla v Hořicích. Z vrcholu kopce je mimořádný rozhled do okolní krajiny, takže tvrz zde postavená měla kontrolu nad velkým úsekem Hradecké cesty z Jičínské kotliny ku Hradci Králové. Zaniklá tvrz je zachována v podobě kruhové
plošiny obklopené příkopem a valem. Tato úprava je ovšem dílem sokolské veřejnosti a byla součástí úprav okolí pomníku Jana Žižky k výročí událostí, které se staly na tomto místě. Tvrziště bylo poškozeno i vestavbou kamenných schodišť a na západním svahu návrší i těžbou písku. Je pravděpodobné, že tento objekt byl sice vně vojenského tábora vojska Jana Žižky, ale mohl být jeho ochranným a opěrným prvkem. Tábor na návrší vznikl z vozové hradby 20. (27.) dubna 1423. Po útoku panské jízdy Čeňka z Vartenberku do svahu k vozové hradbě vyrazili z ní husitští ozbrojenci proti útočníkům, které porazili a získali velkou kořist.
Z drobných narušení tvrziště a jeho okolí byly opakovaně sebrány zlomky keramiky 14. a 15. století. Oprávněně se předpokládá, že tato tvrz byla následným panským sídlem po zaniklém hradu Pustohrad u Doubravy a že jako většina podobných sídel zanikla během 15. století.
HOŘICE, tvrz v zámku
Po zániku tvrze na vrchu Gothard bylo ve městě postaveno druhé panské sídlo. Je jím tvrz zachovaná na nádvoří hořického zámku. Její půdorys je mírně lichoběžníkovitý na ploše 24 x 15 m. Tvrz byla postavena nejdéle v polovině 15. století jako pěti prostorová přízemní stavba, tedy na obě strany středem vedené chodby byly vždy dvě místnosti. Klenby v těchto místnostech jsou ze 16. století, což ukazuje na stavební úpravy. Sklepní prostory jsou ovšem gotické. Vstup do tvrze byl na západní straně. Ve zdech jsou zachována obdélná okénka se skoseným ostěním. Na nadpraží vchodu i okének byly vytesány kamenické značky. Použitým stavebním materiálem je přirozeně hořický pískovec. K roku 1618 je zachována zpráva o dvaceti osmi dveřích, a tedy i zámcích a klíčích. Z doby, kdy tato tvrz přešla do majetku vévody Albrechta z Valdštejna (1628), pochází podrobný soupis jejího vybavení.
JEŘICE, tvrziště.
Z tohoto panského sídla je zachována jen velmi malá část. V zahradě za obytným domem čp. 50 je patrný asi 1 m vysoký stupeň, který je pozůstatkem středové plošiny tvrze. Opevnění -tj. příkop a val - byly překryty zástavbou a zřizováním zahrad tohoto a sousedních domů. První písemná zmínka o Jeřicích je z roku 1369 a lze oprávněně předpokládat, že v této době stála i tvrz. Majitelka sousední zahrady čp. 49 darovala zde objevené zlomky čelních vyhřívacích stěn kamnových komorových kachlů okrové a cihlově červené barvy pokryté plastickým reliéfem stylizovaných rostlin. Lze je datovat do první poloviny 16.
století. V rýze pro vodovod před domem č. 50 a před zahradou čp. 49 byly nalezeny železné podkovy. Mohli je tam ztratit majitelé tvrze či jezdci kolem tvrze projíždějící. Druhá tvrz stála na místě nynějšího zámku. Předpokládám, že se jednalo o panské sídlo doby pohusitské vystavěné z kamene a dobře opevněné postavené mimo tehdejší vesnici. Písemné zprávy o panském sídle v Jeřicích jsou zachovány pro dvě období, mezi kterými je velká mezera. Starším je 14. století (1379, 1390, 1395) a mladším období po roce 1448. Toto se může týkat tvrze za čp. 50, první tvrze na místě dnešního zámku.
KAL, hradiště Vala.
Tato archeologická nemovitá památka má zcela mimořádné postavení v celé severovýchodní čtvrtině české kotliny, a to hned v několika obdobích. Nejstarším nálezem z těchto míst je kamenná sekera z mladší doby kamenné. Hradiště - přesněji řečeno pravěký hrad - si zde v závěru mladší doby bronzové či na začátku staršího úseku pozdní doby bronzové postavili nositelé jedné z kultur lidu popelnicových polí. Opevnili plochu přibližně 5 ha včele mohutného terénního bloku směřujícího svou čelní částí k jihu nad soutok Bystřice a potoka Bystrého. Příchozím ze severní strany přehradili přístup dvěma pásy hradby, tedy dvěma příkopy a dvěma valy, které přehradily šířku celého terénního bloku. Pobyt nositelů kultury lužické na hradišti potvrzuje zde nalezená bronzová sekera a velké množství zlomků keramických nádob dvou druhů. Tenkostěnná s černým leštěným povrchem a rytou výzdobou pochází ze stolního nádobí (misky, kotlíky) a silnostěnná ze zásobnic a hrnců. V okolí hradiště nebylo dosud zjištěno žádné soudobé sídliště. Jediným nálezem z této doby je rozlomený bronzový srp nedávno nalezený v lese nad Vidonicemi.
Dalšími nálezy jsou zlomky keramiky, železné strusky a zlomku skelněného náramku z modrého skla s bílou klikatkou, vše ze tmavošedé kulturní vrstvy. Ta byla postupně odkrývána v sondě vyměřené nedaleko polohy Kolečko při výzkumu v roce 1954. Těmito nálezy byla identifikována kovářská dílna Keltů datovaná přibližně do druhé poloviny 2. století př. n. l.
Posledními, kdo využili tuto již opevněnou polohu, byli v 8. Století Slované. Místo znovu opevnili jen s využitím vnitřního pásu příkopu a hradby. Její hliněnou část zpevnili vnitřní dřevěnou konstrukcí, kamennou plentou na čelní straně a dřevěnou stěnou na vnitřní straně. Podle starších nálezů a podle výsledku zjišťovacího archeologického výzkumu zde naši bezprostřední předkové sídlili ještě na začátku 9. století. Velké množství železných a bronzových ozdob je velmi nápadné. Početné bronzové ozdoby mužských opasků ukazují na dílnu na jejich výrobu.
Všechna tato tři období mají společné rysy: v okolí hradiště Vala není k nim soudobé sídliště, jak to bývá v zázemí takových opevněných sídel. Hradiště je samostatně stojícím objektem zcela mimo oblast zemědělské produkce a příznivých přírodních podmínek osídlenou ve všech uvedených obdobích. Důvodem jeho výstavby byla ložiska mědi, stříbra a zlata dosažitelná od Kalu do vzdálenosti 10 km. Hrad - dnes hradiště - bylo výrobně distribučním centrem v mladší/ pozdní době bronzové, nejspíš i za Keltů ve 2. století př. n. l. a během celého 8. a na začátku 9. století. Hradiště Vala u Kalu je kulturní památkou zapsanou ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek pod r. č. 4 798.
KARLOV, tvrziště.
Toto panské sídlo bylo nejvýše položenou středověkou tvrzí okresu Jičín. Bylo postaveno nejspíš až po ukončení husitských válek ve druhé polovině 15. století na okraji vysokého břehu nad potokem. Tehdy jsou o něm zachovány první písemné zmínky. Po jeho zániku bylo místo zastavěno domem č. 18, v němž byla později zřízena hospoda U Buršů. Z tvrziště není již zachována ani stopa po opevnění, nejspíš zaniklo rozvezením hlíny z valu do příkopu při vyrovnávání okolních pozemků uvedené usedlosti. Zlomky keramiky sebrané na ryté části zahrady poblíž obytného domu potvrzují existenci tohoto sídla v 15. a 16. století. Vesnice byla ovšem založena již před rokem 1386. Zanikla velmi pravděpodobně během válek husitských a byla spolu s panským sídlem obnovena ještě v 15. století z příkazu tehdejšího majitele kraje Karla Morzina, po němž dostala jméno. Znovu zanikla ve válce třicetileté a byla potřetí vystavěna nejspíš až v 18. století. Zcela jistě již bez panského sídla.
KONECCHLUNÍ, HRADIŠTĚ
Nad svahem Konecchlumské Hůry bylo ve starší době železné postaveno jednodílné hradiště. Důvodem jeho stavby byla nejspíš možnost kontrolovat prostor pod Mlázovickým chlumem a tudy probíhající cestou k Hořicím. Hradiště plochy
přibližně poloviny hektaru bylo opevněno hradbou a příkopem. Při zjišťovacím archeologickém výzkumu byly ze zářezů valů a cesty procházející hradištěm objeveny zlomky keramiky datující jeho stavbu v 8. ev. 7. století př.n.l. Další nálezy byly údajně z mladší doby železné což by svědčilo o využívání opevněného místa pro jeho významnou polohu až do zlomu letopočtu. V blízkosti hradiště byly objeveny dva mohylové hroby. Hrob u cesty byl zničen při dopravě káceného dřeva. V okolí hradiště jsou patrné stopy po těžbě pískovce a písku. Tak vznikla informace o dalším hradišti směrem ke Konecchlumí. Jsou to však stopy po těžbě kaolinického pískovce, který se kvádrovitě odlučuje. Kámen byl těžen po vrstevnici, takto
vzniklý útvar přerušovaný plošinami, na které byl kámen ukládán, byl mylně považován za příkop druhého hradiště. Napříč vrcholovou částí chlumu směrem ke Konecchlumí byl postaven val z vytěženého pískovce a písku z příkopu, který jej provází. Tato stavba má protierozní funkci zadržovat vodu a písek, který by byl postupně splavován na uvedenou obec.
KONECCHLUMÍ TVRZ
Obdélné patrové stavení tvrze na ploše 13 x 22 m bylo postaveno na začátku 15. století. Přístavek tvrze v jejím jihozápadním nároží má hrotitý okosený portálek. Na jihovýchodním průčelí budovy jsou zachovány zbytky staré omítky s kvádrováním zdůrazněným bílou linkou a další bílé kvádry se šedými linkami. Na ně navazují pravidelné kamenné kvádry bez úpravy povrchu. Okna mají okosené ostění původně členěné kamennými kříži. Vnitřní členění tvrze bývalo pěti prostorové. Značná výška prvního patra ukazuje na valbový krov.
Zachovaným letopočtem 1681 lze datovat jednu ze stavebních úprav objektu. Opevnění tvrze není zachováno, jihozápadně vně obvodu dvora na zatravněném pozemku je vegetačním příznakem patrný nejspíš vodní příkop staršího panského sídla.
LÍSKOVICE, mohylové pohřebiště.
V lese severně od rybníka Temník až k hrázi dalšího zaniklého rybníka zvaného Vyželec je v lese zachováno celkem 23 mohylových hrobů. Přibližně polovina z nich má již výrazně snesené hliněné násypy, které nejsou vyšší než 30 cm. Další hliněné násypy mají průměr mezi 13 a 22 m a jsou dvojnásobně vyšší. Jediný hrob s oválným násypem delší osy 7,5 m je ve vrcholové části narušen hlubokým výkopem. Ten však nedosahuje do větší hloubky, takže pohřeb nenarušil. Další menší mohyla je poškozena třemi mělkými jamkami, nejspíš od zvěře. Nejvyšší hrob v jihozápadním okraji pohřebiště je rovněž ve středu násypu poškozen hlubokou jámou, kterou postupně zaplňuje biologický odpad a vegetace. Pohřebiště bylo geodeticky zaměřeno a v muzeu v Hradci Králové se podařilo dohledat hliněné nádoby, které pocházejí z jedné z poškozených mohyl. Lze je datovat do kultury lužické mladší doby bronzové, tj. přibližně do 11. století př. n. l.
I v novější literatuře byly tyto mohyly publikovány jako v pořadí druhá zaniklá ves Vyželec objevená na katastru Lískovic. Ta ovšem stála severně od Lískovic nad hrází zaniklého rybníka Vyželec (Velký Vičeles) a bylo by opravdu podivné, že by na jediném katastru stály v téže době dvě vsi stejného jména. Snad byla příčinou určení mohylových hrobů jako zaniklých domů vesnice skutečnost, že někde v blízkosti mohylového pohřebiště byl nalezen džbán se zelenou polevou datovatelný do 1. poloviny 17. století. Tehdy během třicetileté války zaniklo mnoho vsí i na Hořicku. Příčinou bylo na všechny zdroje bohaté a válkou nepoškozené Hořicko, které bylo po smrti vévody Valdštejna (1634) vyhledáváno vojsky obou válčících stran jako zdroj všeho potřebného pro vojsko a pro potřeby jeho přezimování.
LÍSKOVICE, tvrziště.
Nepříliš časté je i na Hořicku umístění nejstarší části vesnice na návrší. V Lískovicích stojí na nejvyšším místě návrší kostel, fara a stálo tam i panské sídlo. A pod nimi ve svahu velký hospodářský dvůr. Jako jedna z mála existovala lískovická tvrz ještě po třicetileté válce v roce 1654. Její plošný rozsah lze vymezit na mapě i v terénu tvarem pozemků kolem usedlosti čp. 50 v podobě kruhového místa. Nadzemní část tvrze není zachována, písemné zprávy o ní pocházejí z období mezi roky 1357, kdy již Lískovice existovaly jako vesnice, a rokem 1551. Poté byla nejspíš opuštěna, ale pravděpodobně využívána k jiným účelům než k bydlení.
Při záchranném archeologickém výzkumu v rýze pro elektrický kabel byl vysbírán velký soubor keramiky a kamnových kachlů, který lze datovat do celého 16. století. Převážnou část zlomků nádob tvořilo tzv. novopacké zboží cihlově červené barvy. Z novopackých červených jílů byly na rychle rotujícím kruhu vytáčeny tenkostěnné nádoby, které byly zdobené bílou či červenou lineární malbou. Poté byly nádoby velmi kvalitně vypáleny. Toto keramické zboží bylo vyráběno ve velkém a ve velkém i na trzích prodáváno. Jakmile byly mísy, džbány, hrnce, konvice, pánve či talíře rozbity, jejich střepy byly shromažďovány na jediném místě ve dvoře události (střepiště). Předcházelo se tak možnému zranění lidí i zvířat ostrými střepy. Tato keramika byla vyráběna od závěru 15. století včetně až do poloviny 16. století. Pak se barva střepu změnila na okrovou a nově část keramického zboží již nesla barevnou křemičitou polevu. Nejstarší byla olivově zelená, poté hnědá a žlutá včetně kombinace všech těchto barev na jedné nádobě během druhé poloviny 16. století. Toto keramické zboží tvořilo naprosto převážnou část nálezů z lískovické tvrze, jejíž využívání datují i do druhé poloviny 16. Století a do začátku 17. století.
LUKAVEC, tvrziště Lukavec, tvrz Černín.
První z uvedených panských sídel bylo bydlištěm majitelů vsi Lukavec založené až po husitských válkách v polovině 15. Století na nepříliš vhodném místě - na návětrném severním svahu Hořického chlumu s rozhledem do krajiny kolem Lázní Bělohradu. Důvodem stavby vesnice byla významná komunikace z Hořic k severu přes Hořický chlum. Protože ves byla vystavěna kolem cesty, její zástavba měla a má ulicový tvar. V této době patřily k Lukavci i vsi Dobeš a Černín. Tvrz byla postavena na uměle vytvořeném návrší na okraji výrazně zvýšeného břehu nad místním potokem a cestou. Dnes je toto místo zastavěno usedlostí čp. 42. Průměr celého objektu je asi 50 m, přičemž středová plošina s jedním obytným a dalšími skladištními objekty mohla mít průměr asi 20 - 25 m. Po opevnění nejsou již zachovány žádné stopy, ale pod současným povrchem jsou ukryty movité archeologické nálezy z doby existence tohoto panského sídla. Prozatím nalezené zlomky běžné keramiky a tvarů nádob (hrnce, mísy, talíř, džbán zčásti i se zelenou, žlutou a hnědou polevou) datují obývání opevněného objektu během 15. a celého 16. století. Po třicetileté válce tvrz nejspíš neexistovala. Není jisté, zda zmínku o jistém Ješkovi Ostřížovi z Lukavce k roku 1404 je možné spojit s Lukavcem u Hořic. Vsí tohoto jména je v Čechách několik. Další jistý majitel této vesnice je uveden až k roku 1440.
Na katastru Lukavce stálo ještě jedno panské sídlo. Je jím jedna z budov (velmi pravděpodobně sýpka) hospodářského dvoru v osadě Černín. Plošina uprostřed údolí obtékaná dvěma potoky a blízké svahy byly osídleny v pravěku i středověku. Panské sídlo - tvrz se stala součástí hospodářského dvora stavěného po třicetileté válce. Tehdy byly kamenné renesanční tvrze přestavovány na sýpky. Panství Lukavec bylo hodnotnou nemovitostí, o čemž svědčí jeho cena při jeho prodeji v roce 1692 ve výši 18 350 rýnských zlatých.
MILETÍN, hradiště.
Městečko Miletín bylo vystavěno na místě nejmladšího hradiště krajiny Podzvičinska. Nad soutokem potoka Bystrý a říčky Bystřice bylo pro založení hradiště využito návrší později chráněné i okolními zaplavenými loukami a rybníky. Hradiště založil přemyslovský kníže Vladislav I., který vládl mezi roky 1110 a 1125. Potřeba opevněného sídla k ochraně této krajiny vyvstala po roce 1110. Tehdy vpadli do Čech (pokolikáté už od závěru 10. století) tehdy nepříliš frekventovanou cestou před pohraniční hory polští ozbrojenci vládnoucího knížete Boleslava III. Křivoústého. Několik dnů se vojáci pohybovali v severovýchodních a východních Čechách, než se kníže v Praze dozvěděl, že má v zemi nepřítele. Vyslal proti nim své vojsko, které vešlo s nepřítelem v kontakt v prostoru soutoku Cidliny a Labe. Od polského kronikáře zvaného Gallus Anonymus, který psal svou kroniku jako text oslavující polského knížete Boleslava III., víme, že okolí soutoku obou řek bylo podmáčené a zaplavené. Vojska se proto nemohla dostat na jeden břeh. Pohybovala se podél Labe, které nakonec české vojsko přebrodilo u místa zvaného Křivci ( snad most či kamenný práh u Skřivan). Poté došlo k bitvě u říčky Trotina(stejnojmenná osada je podstatně mladší), kde české vojsko utrpělo porážku. Ta se však vyrovnala skutečnosti, že polští vojáci neměli co jíst. A protože při cestě do Čech vyjedli a nejspíš i zničili vesnice v okolí příchozí trasy, tak se do Polska museli urychleně vrátit jinou cestou. Pro ochranu severovýchodních Čech nechal brzy poté kníže Vladislav I. v Miletíně vystavět hradiště a v něm svůj dvorec. V roce 1124 zde mohl poskytnout pohostinství a nocleh bamberskému biskupovi Otovi, který putoval napříč Čechami k pohanským Prusům. Kníže jej doprovodil z Prahy do Miletína. Když se biskup příštího roku vracel zpět, kníže Vladislav I. již ležel v Praze nemocen a téhož roku zemřel. Celou misijní cestu biskupa Oty sepsal jeho životopisec Ebbo. Jeho dílo je jediným písemným pramenem o založení jediného hradiště v severovýchodních Čechách.
Hradiště zaujímalo prostor na návrší, bylo opevněno valem a příkopem, který nyní překrývá vozovka a pozemky jižně nad ní v ulici Tyršově. Západní část opevnění zanikla v souvislosti se stavbou tvrze a později zámku. I jižní okraj hradiště byl zastavěn areálem školy a svah byl terasovitě upraven. Východní okraj hradiště je dán svahem nad Bystřicí.
Uvnitř hradiště si příslušníci řádu německých rytířů postavili své sídlo - komendu. Miletínsko dostali darem od bezdětné paní Domaslavy, vdovy po královu číšníku Zbraslavovi, zemřelé v roce 1241. I přes velkou snahu kolonizovat krajinu a vybudovat zde prosperující hospodářský celek, museli rytíři v roce 1403 po hospodářském krachu (a definitivně v roce 1410) Miletínsko opustit. Nadzemní část jejich sídla zanikla při zástavbě městečka, zachovány jsou však rozsáhlé sklepy a velká studna vytesané v pískovcové skále. Prostory sloužily ke skladování zásob a velká studna jako dostatečný zdroj vody. Součástí komendy byl i sklep pod domem čp. 118, jehož vstup tvoří lomený gotický portál z opracovaných pískovcových kamenů.
—————