Archeologické nemovité památky Hořicka - 2. část

Archeologické nemovité památky Hořicka

NOVÁ PAKA tvrziště Zlámaniny.                                                 

Toto panské sídlo zaniklo jako sídlo vrchnosti až po třicetileté válce. Jeho úplný zánik znamenalo využití stavebního materiálu na stavbu tzv. císařské silnice v roce 1813. Bývalo pravidlem, že na jakoukoli stavbu byly využity již vytěžené a opracované kamenné kvádry z nejbližší kamenné stavby. V lese Zlámaniny to byla velká hranolová věž opevněná hradbou a příkopem, která byla sídlem venkovského šlechtice nejspíš v době předhusitské. O tomto panském sídle však nejsou zachované žádné písemné zprávy. Na poměrně velkém středovém návrší stály kromě obytné nejméně dvoupodlažní věže další hospodářské budovy snad na kamenné podezdívce. Byla zde do pískovce vytesána i studna. Vše je obklopeno stále ještě patrným velmi mělkou prohlubní, tj. vegetací a zeminou zaplněným příkopem. Výhodou místa zvoleného pro stavbu tvrze byl daleký dohled až k okraji Jičínské kotliny a na údolí budoucí Nové Paky a možnost kontroly komunikace, která vedla nedaleko. Nejbližším sídlištěm je novověká osada Vlkov.

NOVÉ SMRKOVICE tvrziště                                                 

Toto panské sídlo leží západně od vesnice, která byla svou zachovanou pravidelnou zástavbou kolem obdélné návsi prohlášena vesnickou rezervací. Její ochranné pásmo zahrnuje směrem k západu i většinu zastavěného areálu zemědělského družstva. Ten stojí na mírném, ale rozlehlém návrší, které bylo původně obtékáno potokem. Stavbou kravína a dalšími stavbami bylo toto tvrziště zcela jistě narušeno. Je přinejmenším podivné, že při stavebních pracích nebyl ohlášen žádný nález zdiva či movitých archeologických nálezů. Jen jednou zde byly v roce 1985 sebrány zlomky nádob ze 13. století. Tvrziště a jeho opevnění nebylo patrné ani při prováděné letecké prospekci. Jeho torzo je nejspíš skryto po panelovou
plochou mezi budovami zemědělského družstva.

Vesnice, tvrz a hospodářský dvůr jsou uváděny až k roku 1588. Po třicetileté válce bylo panské sídlo nejspíš zcela upuštěno, vesnice a okolní pole se stala součástí statku Domoslavice. Písemná zmínka o vsi zvané Smrkovice z roku 1347 se nejspíš týká Starých Smrkovic.

OSTROMĚŘ,
hradiště.                                                                     

Severně nad Ostroměří je v poloze Hradišťko (zde je zaniklá vesnice, hospodářský dvůr a renesanční tvrz) zachováno největší slovanské hradiště v severovýchodních Čechách. Téměř 2 km hradby opevňují rozsáhlé předhradí a menší vnitřní hradiště vnitřních rozměrů 1050 x 680 m. Nejvyšším a nejzachovalejším úsekem opevnění je mohutný západní val postavený na jižním svahu a vně provázený příkopem. Val (pozůstatky hradby) je zachován až výšky až 15 m a šířky u paty 10 - 15 m. Zcela jistě má vnitřní dřevěnou konstrukci (nejspíš roštovou), aby se jeho hliněná část nesesouvala. Podél hradby vede příkop šířky až 16 m, který je potupně zaplňován zeminou a biologickým odpadem. Zemina vyhloubená z příkopu byla stavebníky hradiště použita na hliněnou část hradby. Naopak severní obvodové opevnění je silně erodováno a poškozeno cestami a různými terénními zásahy. Další úsek opevnění je zachován nad údolím Javorky. Jižní opevnění je téměř zaniklé, bylo poškozeno stavbou domů, silnice a založenou zahrádkářskou kolonií. Z valu oddělujícího předhradí a vnitřní část hradiště je zachován jen krátký severní úsek. Ten jižní byl odtěžen lomem na pískovec. Na několika dalších místech byly zřízeny další lomy a jižně od západního valu i cihelna.

Vnitřní plocha hradiště je zemědělsky využívaná. V souvislosti s výsadbou nových ovocných stromů byl v letech 1983 a 1984 na nejvyšším místě hradiště proveden plošný záchranný výzkum. Ten zjistil osídlení od poloviny 9. století, zástavbu srubovými domy, které byly ohrazeny, a uvnitř torza nejkratšího valu podkovovitého tvaru i dvorec datovaný do 12. a 1. poloviny 13. století. Celá popsaná situace a velké množství movitých archeologických nálezů ukazuje, že hradiště bylo původně vystavěno jako velký sídlištní objekt na trase hlavní komunikace krajem zvané ve vrcholném středověku Hradecká cesta. Po sjednocení české kotliny knížetem Boleslavem I. v polovině 10. století zůstalo toto hradiště správním centrem českého severovýchodu spolu s ostrožným hradištěm v Železnici. Zde bydleli a svou práci vykonávali přemyslovští úředníci s pravomocí správní, soudní i vojenskou. Sídlili ve dvorci postaveném na nejvyšším místě hradiště, které bylo zvlášť opevněno hradbou a příkopem podkovovitého tvaru. Tzv. hradská soustava (představovaná obdobnými centry po celých Čechách) je nejstarší doloženou formou státní správy.

O významu hradiště svědčí i v roce 1903 objevený velký mincovní nález, největší a nejdůležitější na území okresu Jičín. Nedávno byl vystaven v Národním muzeu, kde je uložen, a to včetně lahvovité hnědé nádobky. Celkem 415 stříbrných mincí bylo určeno jako české a bavorské denáry. Ty české byly raženy za vlády knížete Boleslava II. (972 - 999). Dva denáry byly raženy v mincovně na Libici Soběslavem, synem velmože Slavníka zemřelého v roce 981. V roce nálezu mincí (1903) nebylo ještě po mincování Slavníkovců ani stopy, a tak tyto dvě mince byly určeny jako denáry neznámého muže jménem Soběslav. Posledních šest mincí bylo určeno jako stříbrné denáry bavorského krále Jindřicha II. (985 - 995) ražené v mincovně v Řezně. Všechny tyto ražby byly do země uloženy v posledních letech 10. století. Je možné, že to bylo v souvislosti se zabitím téměř všech synů velmože Slavníka na Libici 28. září roku 995.

OSTROMĚŘ,  tvrz.                                                                   

Uvnitř hradiště, v jeho jihozápadním okraji, stojí několik domů osady Hradišťko založené již v 11. století. Další stavbou je hospodářský dvůr z doby po třicetileté válce a kamenná tvrz. Ta byla postavena před rokem 1553, protože v listině datované do tohoto roku je uváděna jako nově postavená. Nebyla již opevněna, protože 16. století bylo relativně klidným obdobím
hospodářské prosperity celého českého království. Po roce 1989 odstranil její nový majitel uvnitř vestavěné příčky a opravil interiéry místností i fasádu objektu. Tato tvrz jedním z mála renesančních panských sídel zachovaných na Jičínsku. Po polovině 17. století se stala součástí nově stavěného hospodářského dvora jako obytná budova.

Starší tvrz v Ostroměři stála na místě usedlostí čp. 5 a čp. 6 ve Starohorské ulici v blízkosti řeky Javorky. Na místě již po ní není ani stopa, ale její lokalizaci umožňují kromě starých zpráv tvary pozemků a obloukovitě lomená ulice kolem uvedených domů na mapách z 19. století. Nejspíš k tomuto sídlu se vztahují zprávy o majitelích Ostroměře ve 14. a 15. století. Jako většina takových sídel zanikla i tato tvrz během husitských válek nebo nejdéle do závěru 15. století.

OSTROV, tvrziště.                                                             

V malé vsi tohoto jména stála tvrz v zahradě za domem čp. 20. Viditelné návršíčko skrývá sklep, který mohl být její součástí. Opevnění příkopem a valem bylo rozvezeno do plochy okolních zahrad. Ochrannou roli tohoto panského sídla hrál jistě i rybník zachovaný východně od čp. 20 a čp. 16.  Toto panské sídlo vzniklo nejspíš kolem roku 1364, kdy je zachována první listinná zmínka o Ostrovu. Tvrz nejspíš zanikla během husitských válek podobně jako většina venkovských panských sídel a vesnice byla připojena k sousednímu většímu hospodářskému celku. Movité nálezy, které by umožnily datovat dobu stavby a existence tvrze jsou velmi pravděpodobně skryty v zahradách obou uvedených usedlostí.

PETROVIČKY, tvrziště.                                                                       

Toto panské sídlo bylo založeno ve vsi ulicové zástavby na vysokém hřbetu nad zaplavovaným terénem jihovýchodně od Hořic. Je z něho zachována jen málo patrná středová plošina a kruhová sníženina kolem ní - stopa po příkopu - v zahradě domu čp. 4. Jako desítky jiných tvrzišť zaniklo i toto panské sídlo zřízením užitkové zahrady tak, že hlínou z valu byl zavezen příkop a celá plocha zahrady byla zarovnána. Přesto nelze vyloučit, že pod trávou jsou zachovány movité archeologické nálezy datovatelné již do 14. století. Na povrchu obdělávané části zahrady byly patrné drobné zlomky režné i glazované keramiky
z celého 16. století. Písemné zmínky o Petrovičkách jsou skrovné: první je z roku 1393. Vesnice byla tedy založena během plošné kolonizace českého severovýchodu v polovině 14. století. Na začátku 16. století byla vesnice opuštěna. Důvodem mohla být ztráta vodního zdroje v klimatickém optimu 1. poloviny 16. století na výrazně výšinném místě v krajině. Proto byly pozemky v roce 1511 připojeny k obci Bašnice. Tím se vymezuje existence tvrze do druhé poloviny 14. a v 15. století. Vesnice byla nejspíš obnovena ještě v 16. století. V rýhách pro kabely byly totiž nacházeny drobné zlomky polévané keramiky vyráběné po celou druhou polovinu 16. století.

ROHOZNICE, tvrz Dolenec.                                                             

Vyjímečně dobře zachovanou památkou je renesanční tvrz v hospodářském dvoru Dolenec v jižní části vesnice Rohoznice. Nechal si ji postavit tehdejší majitel panství Rohoznice Jiří z Valdštejna. Stavba byla dokončena nejdéle v roce 1617. Pan Jiří se ovšem při českém stavovském povstání přidržel strany protihabsburské, a tak po bitvě na Bílé Hoře (8. 11. 1620) se za jeho postoj vztahovala konfiskace na jednu třetinu jeho majetku. Tvrz jako úplně nová budova nebyla obývána a v roce 1660 se již stala součástí nově stavěného hospodářského dvora tehdejší vrchnosti. Dvůr byl centrem zemědělského podnikání se svými skladištními a provozními budovami. Konkrétně tvrz se stala sýpkou. Na její fasádě jsou patrné stavební úpravy včetně výměny velkých obdélných oken za úzká a vodorovná okénka, typická pro sýpku. Tvrz slouží i nadále svému účelu. V jejím patře je viditelná velmi dobře zachovaná vazba střechy.

STARÁ PAKA, tvrziště.                                                                           

Tvrz ve Staré Pace byla postavena ve svahu na malém návrší nad rozsáhlou nivou místního potoka Rokytky. Jeho tok se ustálil až na začátku 16. století, kdy podél jeho pravého břehu na prvním terénním zlomu vedla místní frekventovaná cesta.

Tvrz stála již ve 14. století u této cesty a k její ochraně sloužil i menší rybník těsně pod návrším, který byl spíše sběrnou nádrží pramene vody vyvěrajícího ze svahu nad tvrzí. Drobné zlomky keramiky z jejího nejbližšího okolí jsou jediným vodítkem pro alespoň přibližnou dataci tohoto panského sídla, o kterém nemáme zachovanou jedinou písemnou zprávu. Zde je naprosto zásadní, aby v případě jakýchkoli zemních prací na návrší zastavěném usedlostí čp. 98 bylo možné provést archeologické práce se zjištěním movitých nálezů, které by dataci existence tvrze pomohly upřesnit.

STARÉ SMRKOVICE, vodní tvrziště.   

V jihovýchodní části intravilánu této velké vesnice ulicového typu zástavby byla postavena rozsahem druhá největší tvrz na Jičínsku. K její ochraně byla využita voda řeky Javorky, která paralelním korytem (budoucím mlýnským náhonem) vtékala do
širokého a asi 2 m hlubokého příkopu obklopujícího oválnou střední plošinu. Na ní byla postavena hranolová vícepodlažní obytná věž na kamenných základech pro majitele a jeho osobní služebnictvo. K tomu byly postaveny další nejspíš pouze dřevěné skladovací prostory a stáje včetně obytného objektu další osoby sloužící majiteli panského sídla. Existenci tohoto panského sídla lze mít za jistou od 14. do 17. století včetně.  Byla založena a postavena brzy po založení vesnice Smrkovice uvedené v písemných pramenech poprvé k roku 1347. V současné době je zastavěna několika obytnými a skladištními objekty, při jejichž stavbě musely být nacházeny movité archeologické nálezy.

Dalším panským sídlem ze 14. a 15. století byla na katastru Staré Smrkovice tvrz pánů z Weitmile. Stála na místě trojúhelníkovitého rybníčku v polích východně od Starých Smrkovic. Členové tohoto rodu patřili ke kulturní elitě tehdejšího Českého království. Jeden z nich byl ředitelem stavby katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Beneš příjmením Krabice napsal v době vlády císaře Karla IV.  kroniku o Českém království.

STUPNÁ, těžební areál.                                                        

Tato archeologická nemovitá památka je jedinou svého druhu na Jičínsku a signalizuje nerostné bohatství Podkrkonoší a Krkonoš. Leží v úplném okraji katastru Stupná a okresu Jičín severovýchodně od vesnice Stupná. Těžební areál tvoří řeka s případným názvem Zlatnice (Javorka) využívaná k promývání vytěžené a rozdrcené nebo rozemleté horniny obsahující drahý kov. Na místě lze vidět jeden mříží překrytý asi sedm metrů hluboký důl a množství sejpů - tj. hromad hlušiny vytříděné z vytěženého materiálu. Důvodem těžby v těchto místech byl výskyt zlata.

Těžilo se zde jistě v polovině 13. století. Král Přemysl I. Otakar nechal v roce 1260 sepsat listinu obsahující pravidla těžby a proklamující své výhradní právo (tzv. králův regál) na vytěžený drahý kov. V českých dějinách měl toto právo až do závěru 16. století výhradně vládnoucí panovník. Až král a císař Rudolf II. (1578 - 1611) povolil po svém nástupu na český trůn těžbu
stříbra a zlata včetně ražby mincí několika šlechtických rodinám (např. Rožmberkům a Lichtenštejnům). Nedlouho předtím král Ferdinand I. Habsburský se vším důrazem na své právo zkonfiskoval ve 20. letech 16. století doly na stříbro v Jáchymově a právo razit minci rodu Schliků, aniž jim tuto ztrátu kompenzoval. Měl tak od roku 1547 dost kovu na ražbu novým mincí - tolarů. O obnovení těžby zlata se ve Stupné pokusil i vévoda Albrecht z Valdštejna, ale výnos zlata z těžby byl ztrátový.

SUKORADY, mohylové pohřebiště Kouty.                    

Toto pohřebiště bylo objeveno v lese jižně od osady Kouty. Nejméně 14 mohylových hrobů je v různém stupni zachování. Brzy po roce 1990 byly všechny hroby zachovány ve vzrostlém lese. Ovšem po následné těžbě dřeva na části pohřebiště a po nešetrném dopravování jednotlivých kmenů přes hliněné násypy těchto hrobů (ačkoli kolem nich vedla cesta) bylo několik z nich poškozeno rozrytím hliněného násypu. Práce provádějící firma byla okamžitě upozorněna na nezbytnost zachování těchto velmi cenných památek. Znovu byla brzy poté jižní část pohřebiště, která se ocitla po kácení stromů na mýtině, poškozena hlubokou orbou před vysazením nových stromků. Násypy nejméně tří mohylových hrobů byly tak rozorány, částečně odplaveny dešťovou vodou a narušeny jamkami pro nové stromky. Tyto zásahy postihují snad jen hliněný násyp nad pohřbem, ale otevírají cestu vodě a dalšímu narušování hrobu zvěří. I v hliněném násypu mohou být movité archeologické nálezy. A ke všemu není toto pohřebiště ještě ani datováno. Je proto nezbytné zachovat jej alespoň ke zjišťovacímu archeologickému výzkumu. Kromě fotodokumentace jednotlivých hrobů byl pořízen i jeho geodetický plán. V některé literatuře jsou tyto hroby uváděny jako obytné objekty bezejmenné zaniklé středověké vesnice. Několik násypů bylo narušeno vkopem nebo rytím černé zvěře. A tak některé nepravidelné násypy nad hroby nohou připomínat svým tvarem dovnitř výkopu spadlé stěny obytného objektu.

SUKORADY, vodní hrad Pustohrad / Vysoká.               

Toto panské sídlo bylo postaveno v rovinné krajině Myštěveského lesa. Plochá středová kruhová plošina průměru 20 m je obklopena širokým vodním příkopem. Severně od tohoto hradu vyvěrá pramen vody, který po průtoku příkopem stékal do
zaniklého rybníku Hrad. Jeho hráz vede několik desítek metrů jižně od opevnění hradu valem, ke kterému je připojena. Poměrně mohutný val a příkop panského sídla byly na severním úseku překryty lesní cestou s propustkem vody. Písemné zmínky o blízké zaniklé vesnici Vysoká (jihovýchodně do hradu) a nejspíš i o tomto panském sídle pocházejí z let 1323 a 1325. Tehdy je vlastnil příslušník široce rozvětveného rodu pánů z Labouně Ota z Vysoké. V roce 1377 přešel tento majetek prodejem na Heníka z Valdštejna. V roce 1418 hrad obývali bratři Hynek a Jan z Vysoké, šlechtici patřící k radikálním příznivcům Jana Žižky z Trocnova. Po rychlém sledu několika krátkodobých majitelů přešlo v roce 1454 toto zboží jako odúmrť (poslední majitel neměl dědice) do vlastnictví krále Ladislava Pohrobka. Nedlouho poté hrad vyhořel a již nebyl obnoven.

ŠÁROVCOVA LHOTA, hrad Hrádek.                                            

Severovýchodně od vsi založené v polovině 14. století byl nad mělkým údolím vytvořeným vodou potoku Heřmanka postaven hrad. Jeho část  - předhradí - zasahuje na sousední katastr Dolní Nové Vsi. Zde byl při zjišťovacím archeologickém výzkumu odkryt obloukovitý příkop, který odděloval malé předhradí od vnitřní plochy hradu. Za příkopem byla postavena hradba tvořená hliněným násypem s vnitřní dřevěnou konstrukcí a dřevěnou palisádou umístěnou na koruně hliněného tělesa. Malé
předhradí bylo nejspíš hospodářskou částí hradu se zahloubenými stavbami stáje, skladů a příbytku sluhů. Vnitřní plocha hradiště, sídlo majitele, byla zastavěna jedinou budovou - mohutnou hranolovou obytnou věží. Ta stála na kamenném základu, nadzemní část byla z hrázděného zdiva (dřevo, hlína) a byla dvoupodlažní. Tato část hradu byla na svém západním obvodu poškozena těžbou písku. Velikost celého objektu je 170 x 140 m. Dá se říci, že tento hrad nebyl příliš výstavný, majitelem byl nejspíš nemajetný šlechtic. Hrad dlouho nestál a brzy byl zničen požárem. Tento hrad zvaný Hrádek patřil k nejobvyklejšímu typu panských sídel 13. století - tedy hrad s obytnou věží. Podle movitých archeologických nálezů získaných nejen při archeologickém výzkumu (značné množství zlomků keramických nádob) byl postaven, obydlen a shořel během druhé poloviny 13. a začátku 14. století.

Přímo ve vsi Šárovcova Lhota bylo další panské sídlo - tvrz. Byla postavena u současného vjezdu do hospodářského dvora před rokem 1551, kdy je o ní jediná písemná zmínka. Její dřívější majitelé - rytíři Šárovcové - byli vojáky a jeden z nich dokonce hejtmanem ve vojsku zemského správce a později českého krále Jiřího z Poděbrad v polovině 15. století.

ÚHLEJOV, hrad / kolonizační provizorium Šluspark.                                   

Tento hrad je vyjímečným objektem severovýchodních Čech. Byl postaven včele pískovcového terénního bloku nad soutokem tří potoků a nad cestou z  Miletínska k severovýchodu ke Dvoru Králové. Od ostrožného návrší byl oddělen šíjovým příkopem a vrcholová svažitá plošina byla opevněna valem podkovovitého tvaru.  Přístupová strana vedla od jihu přes dva pásy hradby a příkop mezi nimi. Uvnitř opevnění bylo jednoduché obydlí nanejvýš pro několik jedinců. Celý objekt leží na ploše necelé třetiny hektaru. Při zjišťovacím archeologickém výzkumu byly objeveny i datovatelné nálezy a možnost určit, o jaký typ objektu jde. Jeho existence nepřekračuje závěr 13. století a keramika zde nalezená patří do 2. poloviny tohoto století. Konstrukce opevnění byla velmi jednoduchá: dřevo a hlína pocházejí z místa stavby a nebyly postaveny tak, aby dlouho vydržely. Objekt lze podle všech těchto indicií považovat za tzv. kolonizační provizorium postavené z příkazu tehdejší vrchnosti. Tou byl řád německých rytířů z blízkého Miletína, který nechal po roce 1241 stavět taková centra jako příbytek lokátora, který měl s přicházejícími osadníky zakládat nové vesnice či rozšiřovat vsi již existující. Blízká ves Úhlejov je uvedena mezi vesnicemi založenými právě řádovými rytíři před rokem 1267. Stavbu popisovaného kolonizačního provizoria lze tak nepřímo datovat mezi roky 1241 a 1267.

ÚSTÍ u STARÉ PAKY, tvrziště.                                                          

Postupná kolonizace podkrkonošských údolí byla vrchností realizována ve druhé polovině 14. a po závěru husitských válek i během druhé poloviny 15. století. Tehdejší vrchností byli v naprosté většině nepříliš majetní šlechtici. Údolí mezi Starou Pakou a Novou Vsí vymodelované řekou Popelkou mělo kromě zalesněných svahů, řeky a cesty podél ní i nevelké plochy tvořené nivnímu půdami, které bylo možné spolu s terasami ve svazích v 15.  a 16. století zastavět. Navíc první polovina 16. století byla obdobím klimatického optima, tedy teplejšího počasí a v důsledku toho i lepší využitelnosti krajiny právě takových vlhkých a chladných údolí jako je údolí Popelky. To je případ i vsi Ústí u Staré Paky. Nad soutokem řek Olešky a Rokytky a nad již zaniklým rybníkem byla na výrazném návrší postavena tvrz. Místo je nyní zastavěno, ale je dobře patrné, že se jedná o místo vhodné pro panské sídlo s potřebným rozhledem do údolí a nezbytným zdrojem vody. Movité nálezy budou nejspíš skryty v návrší. Opevnění není na první pohled patrné, ale pokud by se kopalo do země, byla by nejspíš zachycena alespoň palisáda a zeminou zaplněný příkop. O vsi je první písemná zpráva k roku 1414, o tvrzi a jejím majiteli až k roku 1533, kdy je uváděna jako pustá. Do té doby ji vlastnili příslušníci zemanského rodu Cidlinských ze Sluh. Další písemná zpráva o vsi Ústí je k roku 1540, kdy byla po zániku během husitských válek znovu obnovena. O tvrzi a hospodářském dvoru v její blízkosti jsou písemné zprávy ještě v roce 1618.

VŘESNÍK, hrad  Vřesník.                                                                                  

Jako obdobná panská sídla - hrad malého rozsahu, byl i vřesnický hrad postaven daleko za tehdejší vsí. K jeho stavbě byl vybrán okraj mírného svahu nad hlubokým údolím s vodotečí. Pozůstatky hradu jsou velmi dobře zachovány, jen v posledních letech byl poškozen několika výkopy až na kamenné podloží tvořené zde fylity. Na centrální kruhové plošině byla postavena hranolová obytná věž - nejspíš dřevěná budova na kamenném základu. Byla důkladně opevněna nezvykle hlubokým příkopem vytesaným do skalnatého podloží a valem, který je ovšem téměř zaniklý. Při letecké prospekci byla na poli směrem k obci Vřesník dokumentována rozoraná postupně se zužující cesta ze šedé zeminy. Cestu nelze datovat, středová plošina hradu mohla být po jeho zániku hospodářsky využívána. Cesta mohla dále soužit i k odvozu dřeva. Z hradu nepocházejí žádné movité archeologické nálezy a není o něm zachována žádná písemná zpráva. Je proto i tento objekt zachovat k archeologickému výzkumu. K dataci tohoto hradu může přispět zaniklá ves Bělušice lokalizovaná na protějším zalesněném svahu nad potokem. V soukromých rukou jsou odtud pocházející zlomky keramiky 15. století. Hrad ani vesnice neměly dlouhého trvání, pro oba chybějí písemné zprávy.