Exekuce na Staroměstském náměstí v Praze 21. 6. 1621.

 

DEFENESTRACE 23. 5. 1618 - bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620

Tato násilná akce byla připravena v předvečer jejího provedení při jednání českých nekatolických stavů v paláci rodu Smiřických v Praze 22. května 1618. Hlavními osobnostmi následujícího dění byli hrabě Jindřich Matyáš Thurn, Linhart svobodný pán  Collona z Felsu (zemřel v dubnu 1620), Václav Vilém z Roupova, Pavel z Říčan, Jaroslav Smiřický a Jáchym Ondřej Schlik. Na schůzce všichni přítomní hovořili mimo jiné o tzv. těžkém psaní zpovědníka již zvoleného českého krále Ferdinanda Štýrského, jehož autorem byl vídeňský biskup Khesla. Tento dokument byl sepsán podle doručovaných zpráv od císařských místodržitelů v Praze. Dalším závažným bodem jednání a byla náboženská svoboda zaručená nekatolickým stavům Majestátem Rudolfa II. v roce 1609.

Podle domluvy došli uvedení šlechtici za místodržiteli Slavatou a Martinicem 23. 5. do zeleného pokoje /tj. jejich kanceláře na Hradě. Oba místodržící byli prohlášeni škůdci země a byli odsouzeni jako nepřátelé podobojích a rušitelé Majestátu, který oba odmítli podepsat v roce 1609. K vyhození tří osob (včetně upovídaného písaře Fabricia) z okna přispělo konečně znovu tzv. těžké psaní od císaře. Právě Slavata a Martinic byli lživými informátory o českých nekatolických aktivitách do Vídně. Písemný rozsudek nad nimi byl přinesen hned na začátku. To potvrzuje, že celá akce byla připravena napřed. Vlastníma rukama vyhodili místodržitele MARTINICE z okna Vilém starší z Lobkowic, Albrecht Jan Smiřický, Oldřich ze Vchynic, Jan Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř ze Sulevic. SLAVATU (podle pozdější písemné zprávy Martinice) vyhodili Schlik a Thurn. To ale nebylo možné, Martinic byl již vyhozen, a tak nic nemohl vidět. Písař Fabricius byl vyhozen jaksi nad plán. Mohli jej vyhodit Albrecht Jan Smiřický a jeho přítel Ehrenfrid z Berbisdorfu. Fabricius totiž slovně bránil oba místodržící, zapisoval vše, co se při defenestraci dělo, do všeho hovoru se pletl. Hrabě Collona z Felsu a Václav Berka z Dubé všemu jen přihlíželi. Včele dění byl hrabě Thurn. Po všech z okna vyhozených bylo stříleno, Martinic dostal tři rány, ostatní nebyli střelbou zraněni.  Po pádu dělali, že jsou mrtví. Písař Fabricius utekl do města směrem k Vltavě. Hrabě Thurn šel žádat Polyxenu z Lobkowic, do jejíhož paláce v areálu Hradu se oba místodržitelé uchýlil, o vydání obou místodržitelů. Byl odmítnut, a tak nenaléhal. Týž den se do paláce vrátil. Oba místodržitelé jej naléhavě prosili o život, zraněný Slavata se zavázal naprostou poslušností všem povstalcům. Ještě večer Martinic utekl z Prahy a z Čech. Thurn se svými vojáky a jezdci obsadil brány HRADU, purkrabí Diviš Černín (katolík ) složil novou přísahu věrnosti povstalcům. Za to byl v roce 1621 popraven. Thurn na koni uklidňoval lidi v podhradí, kteří se chystali zaútočit na jezuity a na kláštery. Fakticky se stal vládcem Prahy, veřejně mluvil o trestu všem nepřátelům Majestátu. Na katolíky neútočil a vyzýval, aby se lidé vrátili ke své práci.

Adam ze Šternberku (nejv. pukrabí, katolík) a Matouš Děpold z Lobkowic byli odvedeni pryč z Hradujiž před touto exekucí až domů.

Výpovědi později obviněných útočníků byly vedeny potřebou zachránit sebe a svůj majetek. Většina z nich byla navzájem příbuzensky propojena nejen mezi sebou, ale i s katolíky. Nikdo z nich nepočítal s tvrdými tresty. Jáchym Ondřej Schlik a Vilém starší z Lobkowic lhali o své účasti na defenestraci i v povstání. Hrabě Schlik byl upovídaný, jemu bylo o defenstarci pověděno až několik hodin před jejím provedením. On přesto na Hradě to ihned povídal zástupcům měšťanů a tam dalším přítomným osobám.  Defenestrace se nejspíš fyzicky neúčastnil.

Hlavními obviněnými byli hrabě Jindřich Matyáš Thurn, Vilém starší z Lobkowic, Linhart Colona z Felsu, Oldřich Vchynský, Pavel Kaplíř ze Sulevic, Albrecht Jan Smiřický, Jan z Říčan. Kupodivu mimo toto dění zůstal Václav Budovec z Budova. Byl politickou hlavou české protestantské opozice. Je podivné, že v kritických dnech nikde nezasahoval do debaty, na Pražském hradu se také neprojevil, přestože o defenestraci věděl od večera. Možná tušil, co bude.

Byla to již v pořadí třetí defenestrace v Praze (1419, 1483). Ve Vídni radil kardinál Khesl po obdržení zprávy o defenestraci v Praze císaři Matyášovi mírný postup proti defensorům (ochráncům víry). Císař Matyáš je požádal, aby rozpustili své vojsko. Oni jej ubezpečili, že proti němu nic nemají, že jen potrestali zemské škůdce. Zvolený král český Ferdinand Štýrský to odmítl, kardinála Khesla poslal na čas do vězení.

Hrabě THURN zůstal včele stavovského vojska. Diplomatickými misemi požádali čeští stavové o pomoc německou Unii protestantských knížat, knížectví Falc, město Benátky, Nizozemí a Savojsko (odtud pocházel další velitel stavů generál Arnošt Mansfeld). Uhry zůstaly neutrální.  Do čela země do zvolení nového krále bylo jmenováno 28 mužů - direktorů. Z nich 25 bylo po bitvě na Bílé hoře odsouzeno.  Zvolený český král Fridrich Falcký (zimní král) byl zetěm anglického krále Jakuba. Dalšími příbuznými Fridricha Falckého byl i Mořic Oranžský, vládce Nizozemí. Další spojenec - sedmihradský vévoda Gabriel Bethlen - dbal spíše vlastního prospěchu než opravdové pomoci českým stavům. Od těchto všech si čeští nekatoličtí šlechtici slibovali pomoc. Během dvou let byla skutečná pomoc pro české stavy jen náhodná v podobě malých oddílů vojska a nevelkých finančních příspěvků.

Válečné události let 1618 a 1619 se odehrávaly v jižních Čechách i na Moravě, stavovské vojsko bylo na jaře 1619 i před vídeňskými hradbami. Na podzim roku 1620 se do centra Čech stavovala stavovská a za ní i císařská armáda. Nevelké střetnutí na návrší Bílé hory 8. listopadu 1620 bylo ze strany stavů vedeno jednotlivými útoky vždy jen jedné ze tří částí vojska. Část stavovských pěších i jízdních vojáků do boje nezasáhla (např. uherská jízda). U zdi letohrádku Hvězda bojoval jako poslední pluk žoldnéřů z německy mluvících zemí pod vedením hraběte Jindřicha Schlika. Pod tlakem císařských začali stavovští vojáci utíkat do Prahy. Město se mohlo bránit, bylo opevněné, zásobené a plné ozbrojenců včetně měšťanů připravených k jeho obraně.

Maxmilián Bavorský, hlavní velitel císařské armády, Prahu obsadil a vykradl. Údajně se do Bavorska vracel s 1500 vozy s kořistí. Císařský velitel hrabě Buquoy a jeho vojáci se rovněž podíleli na rabování, ničení a násilí na obyvatelích. Den po bitvě 9. 11. Fridrich Falcký se svým dvorem odjel do Vratislavi. S ním utekl Václav Vilém z Roupova, Václav Berka z Dubé a za ním později i Bohuchval z Dubé a hrabě z Holochu.

Týž den stavovští politici prosili Maxmiliána Bavorského o přímluvu u císaře. Příslib dostali. O čtyři dny později psali stavové přímo císaři dopis, v němž uznávají vše, čeho se proti němu dopustili. List podepsalo 201 šlechticů. Místodržitel českého království Karel z Lichtensteinu začal uvádět poměry do doby před povstáním. Stáhl mince s obrazem Fridricha Falckého, povolal zpět jezuity, zavedl cenzuru a vydal příkaz odevzdat zbraně.

Až 23. 11. oznámil ve Vídni švagr hraběte Buquoye (velitele císařské armády) hrabě Biglia jako první vítězství na Bílé hoře. Na cestě byl celých 13(!) dnů. Za tuto zprávu dostal plukovnický patent. Ve Vídni byly v kostelích děkovné mše 24. 11. a na jedné z nich před císařem kázal P. Sabin (kapucín) o zničení české stavovské opozice a všech nekatolíků. Španělský vyslanec v Praze hrabě Oňate a jezuité horoucně děkovali za toto povstání, protože bude možné zničit české nekatolíky. Dne 16.11 opustil Maxmilián Bavorský Prahu a i zemi, správcem českého království zůstal Karel z Lichtensteinu.  Ferdinandovi II. doporučil tvrdě potrestat všechny povstalce. Císař byl bigotním katolíkem vychovaným ve Španělsku, existence nekatolických věřících mu byla silně proti mysli. Další zprávy dostával od kardinála Františka z Dietrichsteinu, správce Moravy, od Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowic , nejvyššího kancléře království. Ten po defenestraci utekl do Vídně, jeho žena Polyxena z Lobkowic zůstala v Praze stejně jako hrabě Hohenzollern, předseda dvorské rady, dvorský rada Hegenmuller, náměstek říšského kancléře Ulm a hrabata Meggar a Trauttmansdorf. Až 3. 11. dostala dvorská rada ve Vídni zprávu o povstání od v exilu žijícího Viléma Slavaty. I on v ní žádal tvrdé potrestání povstání, a to hlavně konfiskacemi majetku. Zpráva od Martinice došla až 23. 5. 1621 a měla stejný obsah.

 

ZATÝKÁNÍ.

Císař přikázal listem z 1. 12. a znovu 11. 12. poslaným z Vídně zatýkat organizátory povstání.

Brzy poté byli zadrženi a uvězněni tajný rada Fridricha Falckého Dr. Leander Ruppel z Ruppachu, agent německých nekatolických knížat Dr. Jiří Hauenschild, rektor Karlovy university Dr. Jan Jesenský, německý sekretář direktoria Dr. Kašpar Luk a pražský mincmistr Pavel Škréta Šotnovský. Většina z nich působila diplomaticky ve službách českých stavů. Místodržitel Čech Karel z Lichtensteinu váhal několik týdnů s postihy a vyšetřováním. Z Vídně byl napomenut za prodlevu, a proto 8. 1. 1621 konenčě poslal do Vídně seznam hlavních provinilců. S mnohými z nich byl příbuzný. Sám provinilce uklidňoval, že se nic vážného nebude dít. V relacích do Vídně o nich psal, že jsou skleslí a zalezlí ve svých domovech.

Císař se proti zaslanému seznamu rázně ohradil a 7. 2. poslal po kurýrovi do Prahy seznam, podle kterého se má začít se zatýkáním. I tento doklad byl poslán přes Drážďany.  Důvodem byla obava ze zadržování pošty z Vídně na území českého království. Morava byla císaři loajální, a tak přes ni byla pošta vezena do Saska a pak konečně do Prahy. Lichtenstein dostal císařův seznam až 11. 2. 1621. O týden později (17. 2.) vyzval všechny provinilce, aby se přihlásili k hrdelnímu procesu. Komorníci zemského soudu obcházeli jejich domy a přibíjeli jim na dveře obsílku. Takto byl vyzván Jindřich Matyáš z Thurnu, který na nic nečekal a utekl. Následovali ho Bohuchval, Václav a Adrsbach Berka z Dubé. V saských Drážďanech byl zatčen Jáchym Ondřej Schlik (52 letý). Císař si jej písemně vyžádal na saském kurfiřtovi. Ten jej vydal. Schlik už před zatčením psal císaři, že k defenestraci byl prý sveden Thurnem.  Přitom právě on fyzicky společně s Thurnem vyhodili z okna Slavatu. I nyní se projevil jako upovídaný a zcela nespolehlivý.

Dne 20. 2. byla v Praze doručena císařova proskripční listina se seznamem těch, kdo musí před soud. Lichtenstein svolal Valdštejna, Tillyho a další, aby se poradili. Jan Tserclaes Tilly dal hned na to výstrahu všem, kdo se provinili, aby utekli. Na seznamu bylo celkem 90 osob: z toho jich bylo 61 ve vězení, ostatní byli v domácím vězení. Tito všichni se měli 20. 2. dostavit na Hrad, měšťané na radnice svých měst. Do vězení týž den v Bílé věži na Hradu a do budovy nejvyššího purkrabství byli dopraveni Vilém starší z Lobkowic, Václav Budovec, Pavel z Říčan, Kašpar Kaplíř a Prokop Dvořecký.

Další zatčení šlechtici. Bohuslav z Michalovic vstoupil do české politiky v roce 1618 spolu s Václavem z Roupova. Pocházel z kalvínské rodiny a byl místopísařem královské kanceláře a místokancléřem do roku 1617. Byl právníkem a v jeho domě se v roce 1619 psala první stavovská Apologie. Dalšími zatčenými byli Felix Pětipeský, Diviš Černín a večer i nemocný Jindřich Otta z Losu, Hanuš Vostrovec, Volf Haslauer, pak ještě Albrecht Jestřebský a Václav starší Žampach.

Do vězení radnice Starého Města bylo 20. 2. zavřeno 7 místních měšťanů: Martin Fruwein z Podolí, Jan Theodor Sixtus z Ottersdorfu,  Simeon Sušický, Jan Kutnauer, Abraham Anděl, Melichar Tejprecht, Jiří Závěta ze Závětic, žatecký purkmistr Maxmilián Hošťálek z Javořic a kutnohorský primas Jan starší Šultys. Do vězení Nového Města dr. Valentin Kochan z Prachové, Lukáš Karban, dr. Valentin Borbonius, 21. 2. nemocný Tobiáš Štefek z Koloděj a Mikuláš Diviš z Doubravína. Malostranské vězení zaplnili domácí měšťané Kryštof st. Kober, Baltazar Globič, František Plumberger, Bonaventura Jahn, Ondřej Steimann, Jakub Hugel, Jiří Apatykář, Jiří Nehera. Celkem 14 pražských měšťanů již bylo v emigraci.

Všichni byli zatčeni bez problémů, provinilci se chovali (podle pozdějších zpráv) jak stádo ovcí při útoku vlka. Nakonec bylo odsouzeno a popraveno 17 měšťanů, jeden skončil život sám. Přitom nebyli zasvěceni do vážnějších akcí, vše vedla šlechta. Sedm měšťanů bylo popraveno za to, že poslouchali rozkazy členů Direktoria.

Mimo Prahu pobývali na svých panstvích Bedřich z Bílé, Vilém Konecchlumský a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V Praze zůstal Václav Budovec. Byl sice dosud respektován všemi, byl císařským radou Rudolfa II. i Matyáše, ale katolíci jej považovali za kalvínského spiklence. Po bitvě na Bílé hoře vyvezl rodinu za hranice, pak se jako strážce české koruny vrátil. Jeho dům u Týnského chrámu byl vypleněný. Měl možnost utéci, ale neudělal to a zůstal v domě: při zatýkání uvedl, že nemohl zem a své povinnosti opustit. Byl připraven i na smrt. Zůstal přesvědčený o správnosti své politiky a postojů. Bylo mu 74 let, byl politikem velkých zkušeností. Vedl jednání ohledně Majestátu v roce 1609, jednal s moravskými stavy a s Karlem starším ze Žerotína o podpoře českých stavů. Jednal i v Praze v roce 1620 s tureckým poselstvem o možné podpoře povstání. Před lety byl totiž hofmistrem vyslance Habsburků v Turecku a znal tamější řeč. Údajně toto mu nejvíce přitížilo.

Nikdo ze zatčených nepočítal s odsouzením a s trestem smrti. Všechny nejdříve utěšoval i Maxmilián Bavorský a zpočátku i Karel z Lichtensteinu.  Maxmiliánovi Bavorskému Vilém st. z Lobkowic i Pavel Říčanský slibovali, že veškerou obec pražskou dovedou ke kapitulaci. Synovec Viléma Lobkowice byl nejvyšším kancléřem (Vojtěch Popel z Lobkowic). Tito dva na popravišti neskončili.

 

Další zatčení.

Bohuslav z Michalovic byl místokancléřem Fridricha Falckého. Skončil na popravišti. Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl 86 letý. Podle své výpovědi se vzbouřil proto, že v Čechách nastal náboženský útisk, ač král potvrdil náboženskou svobodu.

Různost situace presentují katoličtí příslušníci rodu Černínů z Chudenic. Humprecht starší byl zvolen direktorem. V květnu 1618 byl královským místokomorníkem a zemským soudcem. Jakmile zjistil, že půjde do tuhého, vzal si dlouhodobou dovolenou a odjel z Prahy. Skrytě vyjádřil věrnost císaři. Později tvrdil, že v direktoriu byl z donucení. Diviš (nejstarší z bratrů) byl hejtmanem Pražského hradu. Za přísahu novému králi byl popraven. Heřman (nejmladší) byl přítelem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a po jeho smrti  manželem jeho vdovy. V roce 1618 odešel ze země a bojoval v katolickém vojsku. Pak se vrátil do úřadu hejtmana Starého Města.

Mezi direktory bylo v letech 1618 - 1619 celkem 16 císařských titulárních radů (Kašpar Kaplíř, Otta z Losu, Bedřich z Bílé, bohatý Petr ze Švamberku (zemřel 1619) a příslušníci rodu Vchynských (Kinských). Nechuť pracovat v direktoriu byla značná, a tak se tam dostali i málo bohatí a mocní lidé: rytíři Oldřich z Gerštorfu, Kryštof Fictum, Albrecht Pfefferkorn, Prokop Dvořecký, Václav Pětipeský z Chýže. Václav Pětipeský již 23. 6. 1618 podal demisi, protože chtěl povstání sloužit vojensky. Byl odmítnut s tím, že by to po něm udělali i další. Později tvrdil, že k direktoriu byl násilím donucen (o tom Pavel Skála ze Zhoře).

Měšťanští direktoři.

V květnu 1618 byli pražští měšťané proti vzpouře proti Habsburkům. Šlechta ale prosadila, že deset jich muselo být členy direktoria. Pouze dva byli mimopražští.  Z nich Martin Fruwein po zatčení spáchal sebevraždu. On a Valentin Kochan z Prachové se i přes dvě výzvy nedostavili na panský sněm v květnu 1618. Nakonec přišli oba. Kochan byl písařem a radním Nového Města, opakovaně vystupoval proti Ferdinandovi Štýrskému. Jan Šultys z Kutné Hory nechtěl být v direktoriu a žádal o propuštění. Přesto byl zatčen a popraven. Maxmilián Hošťálek ze Žatce (švagr Pavla Skály ze Zhoře) byl proti volbě Ferdinanda Štýrského českým králem v roce 1617. Po bitvě na Bílé hoře byl zbaven primátorství města Žatce. Na schůze direktorů do Prahy nejezdil, a tak neví, co se tam projednávalo. Přesto byl odsouzen k trestu smrti. Tobiáš Štefek z Koloděj byl rovněž direktorem. Vypověděl, že jim - rytířům- bylo sděleno, že direktorium se bez nich obejde. Byl novoměstským měšťanem a díky svému vzdělání byl vychovatelem a správcem majetku rodu Smiřických. Direktory byl delegován do různých komisí. Jan Theodor Sixtus z Ottersdorfu byl vzdělaný měšťan Starého Města, jeho otec se proti Habsburkům postavil již v roce 1547.  Malostranský radní Kryštof Kober se rovněž postavil proti Habsburkům. Další pražský měšťan Václav Písecký utekl po bitvě na Bílé Hoře ze země.

Právní služby direktorům poskytovali Martin Fruwein, jeho bratr Benjamin a Daniel Škréta Šotnovský a Jan Oršinovský z Fürstenfeldu. Oba poslední zavčasu utekli do bezpečí. Daniel Škréta Šotnovský byl sekretářem České komory. Byl vyšetřován již v roce 1612 pro nesrovnalosti v účtech, když byl písařem mincovního úřadu v Kutné Hoře. S obhajobou mu pomáhal i bratr Konrád (účetní královské komise), který byl členem vyšetřovací komise. Škréta musel z úřadu odejít, ale v roce 1618 se stal horním správcem v Kutné Hoře. Poté byl i pražským mincmistrem. Ve všech úřadech se choval naprosto bezohledně při honbě za osobním ziskem.

 

VÝSLECHY.

Soud nad povstalými stavy byl veden nově vyhotovenou směrnicí císařského dvora mimo jakékoli v zemi platné zákony.

Česká katolická šlechta odmítala být členy soudu, všichni byli totiž navzájem spřízněni i s nekatolickými českými rody. Včele soudu byl kníže Karel z Lichtensteinu, jeho zástupcem byl nejvyšší hofmistr Adam z Valdštejna, přísedícími byli dřívější president apelačního soudu Bedřich z Talmberku a malostranský královský hejtman Kryštof Vratislav z Mitrovic. Dalšími členy soudu byli dvorní radové Lamminger z Albenreuthu, Otto Melander, Jan Wenzel, apelační rada Melchior Gniess, Václav z Fliessenpachu, Daniel Kapr z Kaprštejnu a dolnorakouští radové Schwab a Paul von Ello.  Všichni uvedení měli být jako přísedící soudu z českých zemí. Císař to odmítl a zvolil přísedící z nečeských zemí. Císař také nařídil rychlý postup soudu, protože podle něho vina všech povstalců byla všeobecně známa: provinili se vyjednáváním proti císaři s cizími zeměmi a zvedli ozbrojený boj proti pravoplatně zvolenému králi, kterého sesadili.

Dne 15. března 1621 se soud sešel poprvé. Své jednání začal o čtrnáct dnů později v místnosti nad zemskou kanceláří, tedy nad místem, kde byla provedena defenestrace. Královským prokurátorem tohoto soudu byl Přibík Jeníšek z Újezdu, písař menších desek zemských, který byl direktory navždy vypovězen ze země. Ten přednesl obvinění ze zločinu urážky královského majestátu a všech akcí, které obvinění udělali do volby Fridricha Falckého 26. 8. 1619. Každý obviněný vězeň dostal 236 otázek. Ty byly formulovány na základě dokladů z kanceláře Fridricha Falckého. Tyto písemnosti vydal zcela dobrovolně její sekretář Benjamin Fruweina, bratr Martina Fruweina. Některá obvinění byla formulována podle udavačských relací katolíků a jezuitů.

Celkem se zachovalo se 6 výslechových protokolů a tři doplňkové zprávy k výslechům: Bohuslava z Michalovic, Pavla z Říčan, Jindřicha Otty z Losu, Kašpara Kaplíře ze Sulevic a Felixe Václava Pětipeské.

 

OBHAJOBY.

Pavel z Říčan a Felix Pětipeský vypověděli, že byli okolím donuceni jednat, ke vzpouře se nechtěli přidat a veřejně to odmítali. Jáchym Ondřej Schlik udával všechny emigranty i spoluobžalované, nešetřil ani svého rivala Budovce, odprošoval, žadonil, prosil o milost. Dne 17. 5. byl konečně dovezen z Drážďan. Václav z Michalovic si připravil, co bude vypovídat.  Kašpar Kaplíř odmítal výpověď s ohledem na svou špatnou paměť. Jediný Jindřich Otta z Losu, karlštejnský purkrabí, vypovídal pravdivě bez jakýchkoli vytáček. Karla z Lichtensteinu dráždil svou upřímností. Vypověděl, že vše dělal pro ochranu českého království, protože místodržící porušovali zemské zákony a země byla napadena cizími vojsky…//1611,1618 -1620//. Jako jediný se skutečně hájil a věcně argumentoval. Martin Fruwein pocházel z Horní Falce. Byl advokátem na Starém Městě. V direktoriu měl na starost právní věci, formuloval části stavovských Apologií. Po bitvě na Bílé hoře byl ve svém domě napaden a mučen pro peníze. Na svou obhajobu před soudem rezignoval. Sedmého června se zabil skokem z Bílé věže. Byl přesto odsouzen, ortel byl 9. 6. vykonán na jeho mrtvém těle. Jeho čtyři části byly zavěšeny na městské brány a hlava na šibenici na Koňském trhu.

Dalším obviněným byl Václav Vilém z Roupova (40 letý). Stál včele direktorů, byl císařským radou a komorníkem, byl výborný řečník znalý cizích jazyků. Jako politik byl realista a při jednáních byl uvážlivý. Studoval na kalvínské škole v Altdorfu ve Švýcarsku, pak v Itálii. Vyznáním byl český bratr. Přiženil se do rodu Smiřických. Albrecht Jan (zemřelý v roce 1618) byl jeho švagrem z 1. kolena, Karel starší ze Žerotína také stejně jako Albrecht z Valdštejna.  Jáchym Ondřej Schlik, který byl o generaci starší, se oženil s Annou Kateřinou Smiřickou, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku s Annou Smiřickou. Další desítky příbuzných rodiny žily po celých Čechách a na Moravě.  Václav Vilém z Roupova se zúčastnil diplomatických akcí české šlechty od doby Majestátu. V roce 1611 při volbě Matyáše českým králem chtěly české stavy právo mít vojsko a platnou politickou dohodu se stavy rakouskými a uherskými. Král Matyáš to přirozeně odmítl, a proto nesvolával zemský sněm. Od roku 1612 pobýval jen ve Vídni. Jenomže v roce 1614 akutně potřeboval vypsat daně na vojsko proti Turkům.  Sněm svolal do  Českých Budějovic a žádal peníze bez potvrzení požadavků českých stavů. Na sněmu vystoupili Jáchym Ondřej Schlik, Vilém starší z Lobkowic a Václav Vilém z Roupova. Nakonec byl dohodnut kompromis - král svolá do roka sněm za peníze na vojsko. V roce 1615 tedy svolal generální sněm stavů všech zemí monarchie. Uherští stavové nepřijeli, rakouští stavové přijeli pozdě, a tak Češi jednali sami dokonce bez Moravy a Slezska. Karel starší ze Žerotína, předák moravské šlechty, byl značně rozzloben sobeckostí Čechů jednajících za všechny bez pověření. Nedojednalo se nic, požadavky českých stavů nebyly vůbec splněný.

V roce 1608 založená Unie protestantských německých knížat, v jejichž čele byl falcký kurfiřt, navazovala kontakty do českého království proti Habsburkům. Karel starší ze Žerotína české politiky varoval, že Unie není věrohodná. Václav Budovec navázal již v roce 1607 kontakty s Kristiánem z Anhaltu, výraznou osobností Unie.

Od jara1618 po schůzkách opozice u Smiřických byli odtud vysílání poslové do spojeneckých zemí vyjednávat pomoc proti císaři. S vyslancem kurfiřta Fridricha Falckého - Albrechtem ze Solmsu - jednali Václav Vilém z Roupova, Bohuslav z Michalovic, Prokop Dvořecký z Olbramovic. Vše platil Albrecht Jan Smiřický, který financoval i pluk o 1100 mužích. Václav Vilém z Roupova byl realistický člověk - byl vypočítavý, chtivý majetku a postavení. Až do bitvy na Bílé hoře jednal jako vyslanec Direktoria hlavně s Falcí a Nizozemím. Po smrti císaře Matyáše prosazoval sesazení Ferdinanda Štýrského a volbu Fridricha Falckého. Se „zimním“ králem odešel 9. 11. 1620 z Prahy a zůstal v jeho službách. I nadále se vždy postavil proti Habsburkům. Udržoval písemný kontakt se svými příbuznými - Karlem starším ze Žerotína, který byl v v emigraci, a se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowic (!), nejvyšším kancléřem. Čekal na možnost vrátit se a prodat majetek v Čechách, aby měl na živobytí v cizině. Žádal o přímluvu právě Zdeňka Lobkowice. V roce 1628 vyslal svou ženu k císaři do Prahy. Bydlela u své příbuzné Polyxeny Lobkowic, která jí dlužila. Císař pána z Roupova amnestoval. Albrecht z Valdštejna mu posílal peníze.  Nakonec císař udělil 1628 Václavu Vilémovi z Roupova generální pardon. Ten v roce 1631 přijel do Čech se saským vojskem. Zemřel 1634 v Litoměřicích, když byl za švédské okupace hejtmanem kraje Litoměřicko.

Dalšími exekucemi a tresty byl postižen i rod Vchynských - Kinských. Do panského stavu byli Vchynští přijati až na začátku 17. století. Na začátku 17. století žili čtyři bratři:  Radslav nechal zhotovit falzum, že jsou pokračovateli starobylého rodu Tetaurů z Tetova. On sám byl poručníkem dětí Jana z Tetova. V roce 1618 členem Direktoria. Byl vzdělaný, po Bílé hoře emigroval. Skončil jako profesor na universitě v Leydenu. Václav se v letech 1609 a 1611 postavil proti Rudolfovi II. Ten jej zbavil v roce 1606 úřadu nejvyššího lovčího. Jako katolík prosazoval Václav krále Matyáše. Za to dostal dvě komorní a bohatá panství  - Kolín a Chlumec nad Cidlinou. To vyvolalo závist a nepřátelství české šlechty. Na sněmu v roce 1615 padlo obvinění, že obě panství získal podloudně a že pomlouval krále.  Matyáš jej nechal uvěznit na kladském hradu. Později tam byla uvězněna i jeho žena. Jenomže Václav tajně získal nářadí, kterým se vlámal k manželce, a oba utekli do Polska. V roce 1618 byl sice rehabilitován Direktory, ale poté byl znovu uvězněn. Bratr Václava Oldřich byl u defenestrace a vyčítal místodržiteli Slavatovi, že jeho bratra Václava pronásleduje.   Další bratr obou předchozích Vilém byl v roce 1618 nejvyšším lovčím. Brzy odešel z Čech do Saska a nebyl proto trestán. Naopak získal majetek bratra Radslava, v roce 1628 byl povýšen do hraběcího stavu, i když byl nekatolík. Jenomže pak se přidal k vévodovi Valdštejnovi a byl spolu s ním zabit 25. 2. 1634 v Chebu.

Nejbohatším šlechticem mezi povstalými šlechtici byl Petr ze Švamberku, dědic rožmberského panství. Po defenestraci postavil vojsko, které hájilo jižní Čechy proti císařským.  Za zničené statky dostal od Direktorů náhradou panství Budyni a Libochovice. Na jaře 1620 zemřel.  Exekuční komise jej na věky proklela, i to byla forma trestu.  Konfiskované panství získal nakonec císařský generál Karel Bonaventura Buquoy.

 

Méně urození provinilci - rytíři a vladykové.

Mezi nimi byl výraznou osobností Petr Milner (Müller, Müllner) z Mülhauzu. Jeho děd byl císařským důstojníkem a pocházel z Německa. Otec Jan byl již sekretářem královské kanceláře. Do agendy české královské kanceláře osobně zaučoval nejvyššího kancléře království Zdeňka Popela z Lobkowic. Pro sebe získal vladycký titul a jako sekretář uděloval šlechtické erby hlavně měšťanům. Vnuk Petr byl v roce 1618 direktorem. Stal se výběrčím posudného ve městech - tj. vybíral daň z piva. Byl politicky velmi schopný, chytrý a pohotový. Direktoři jej vyslali jednat s hornorakouskými stavy o konfederaci. Dále vedl jednání s Nizozemím o tomtéž. V letech 1619 - 1620 byl místokancléřem království za Fridricha Falckého. Den po bitvě na Bílé hoře emigroval spolu s králem Fridrichem do Slezska.

Dalším stavovským diplomatem byl lutherán Jiří Hauenschild z Fürstenfeldu, doktor obojího práva a královský rada nad apelacemi. V roce 1620 vyjednával jménem direktorů se saským kurfiřtem Janem Jiřím I. Po odsouzení mu byla před stětím useknuta pravice za přísahu věrnosti Fridrichu Falckému. Dalším agentem jednajícím ve prospěch českých stavů byl Leander Ruppel  z Ruppachu. Pohyboval se na saském a falckém dvoru. I jemu byla před stětím useknuta pravice za přísahu věrnosti zimnímu králi. Mezi vzdělance se na straně povstalých stavů počítal Jan Jesenský. Pocházel ze Slovenska (Uher). Proto byl direktory pověřen jednáním v Uhrách a Sedmihradsku. Rodem pocházel z Vratislavi, jeho otec byl hostinským, matka dcerou místního měšťana. Mateřštinou Jesenského byla němčina, studoval na luteránské universitě ve Wittenberku a Lipsku. Pak pokračoval na katolické universitě v Padově, kde studoval lékařství. Povahou byl svárlivý a stále se hádající s kýmkoli. Trvale žil v dluzích, neustále se pyšnil rytířským původem a doktorátem lékařství z University Karlovy v Praze. Svá vytištěná díla dedikoval Zdeňku Popelovi z Lobkowic a císaři Rudolfovi, protože se chtěl dostat na císařský dvůr. V roce 1593 publikoval spis O pravdivé filosofii veškerenstva, který dedikoval saskému kurfiřtovi. Přednášel na universitě ve Wittenberku od roku 1594 už jako 28letý. Od začátku byl ve sporech s dalšími profesory, byl mladý a nesnášenlivý. V roce 1597 byl už rektorem uvedené university, chtěl ale na císařský dvůr. Proto provedl v roce 1600 v Praze veřejnou pitvu. Ta zůstala jen senzací, k poznání v oboru nepřinesla nic. Až v roce 1602 si jej Rudolf II. vyžádal ze Saska, kde byl Jesenius tělesným lékařem saského kurfiřta. Následovaly další dedikace spisů českým šlechticům (Petr Vok z Rožmberku, Bohuslav z Michalovic, aj.). V roce 1609 byl už lékařem krále Matyáše ve Vídni. Tomu pochleboval jako mnozí další, kteří odhadli správně směr vývoje. Za dva roky ve Vídni skončil a snažil se zavděčit v Čechách. V roce 1615 byl v Praze jako host University. Z Vídně si přivezl knihovnu a dcerku Julii. Universita Karlova byla už jen školou pro učitele do českých škol, měla totiž jen artistickou fakultu. Jesenius tedy přednášel o lékařství filosofům. O dva roky později byl již rektorem university, aniž byl jejím profesorem! Na tento post byl protlačen přáteli, slavnostní instalaci Jesenia do tohoto úřadu platil Bohuslav z Michalovic. Dne 18. 6. odjížděl Jesenius s pověřením direktorů jednat na sněm do Uher. Zde měl být Ferdinand Štýrský zvolen uherským králem. Na sněm přišla zpráva o české defenestraci. Čeští vyslanci se snažili se volbu v Uhrách zmařit, ale Jesenský přijel na sněm až po volbě. Zvolený uherský král Ferdinand Štýrský byl ve městě a nechal okamžitě českého rebela Jana Jesenského zatknout a odvézt k výslechům do Vídně. O vánocích 1618 byl Jesenský vyměněn za dva stoupence Habsburků v Čechách. Při propuštění byl Jesenský varován, aby proti Habsburkům už nic nepodnikal. Na universitě skoro nebyl a v říjnu 1620 složil rektorský úřad. Ocitl se mezi prvními zatčenými. Po odsouzení mu kat vyřízl jazyk za obhajobu povstání. Pak byl sťat.

 

ROZSUDKY.

Dne 3. 4. 1621 královský prokurátor vyvěsil rozsudky smrti nad emigranty a zemřelými povstalci. Mezi nimi byl Petr ze Švamberku, Albrecht Jan Smiřický, generál Linhart Collona z Felsu, Michal Slavata a Oldřich Vchynský/ Kinský. Do 12. 6. bylo z Prahy do Vídně posláno celkem 51 rozsudků od pražské exekuční komise.  Císař váhal s jejich potvrzením, a proto si přizval   kancléře  Zdeňka z Lobkowic, Ottu Nostice, písaře Filipa Fabricia a další úředníky. S nimi hovořil o míře postihů, o počtu rozsudků smrti a o konfiskacích majetku provinilců. Z 51 rozsudků potvrdil u 43 trest smrti, u 16 připsal, že se má počkat. O šest dnů později byly rozsudky v Praze a příští den byly veřejně vyhlášeny a vyvěšeny.

Kromě rozsudků poslal císař rovněž seznam těch, kterým udělil milost. Návrhy k udělení milostí prosadil u císaře Karel  z Lichtensteinu. První byla pro Viléma z Lobkowic (69letý), kterého považoval za hlupáka bez vzdělání. A to přesto, že tento Lobkowic byl včele téměř všech povstaleckých aktivit (v roce 1609 vymáhal na císaři Majestát, pro povstalé stavy najímal vojáky, osobně byl u defenestrace) trest smrti byl změněn. Celý rod Lobkowiců se spojil k záchraně svých členů. Vilém byl uvězněn na hradu Zbiroh. Týž rok byl propuštěn a v roce 1626 zemřel.

Pavel z Říčan (70 letý) byl rovněž odsouzen k trestu smrti. Byl oficiálním řečníkem stavů na sjezdech, o defenestraci nevěděl a bránil se obvinění z násilného chování. Byl ovšem správcem stavovských peněz, vybíral daně, vydával peníze na vojsko, měnil úředníky. Byl účastníkem diplomatických jednání s Nizozemím a s Gáborem Bethlenem. Rovněž volil za českého krále Fridricha Falckého. I on byl uvězněn na Zbirohu a v roce 1627 byl propuštěn.

Další odsouzenec Jan Vostrovec na sněm svolaný na květen 1618 nejel a defenestrace se neúčastnil. Byl sice zvolen direktorem, ale jen jako náhradník na krátký čas. A litoval toho. I on byl uvězněn na hradu 1622 Zbiroh, rok poté byl propuštěn.

Václav Šťastný Pětipeský vypověděl, že direktorem prý pod pohrůžkou smrtí. Z tohoto úřadu opakovaně podával demisi. Jenomže daroval 57 000 kop grošů na stavovskou armádu a za to přijímal konfiskované statky katolíků a katolické církve. V roce 1622 byl i on na rok vězněm na Zbirohu.  Po propuštění byl znovu královským radou a místopísařem a od roku 1629 dokonce místokomorníkem císaře Ferdinanda II.

Pražský měšťan Theodor Sixtus byl zachráněn svými katolickými synovci. Byl sice zvolen direktorem, ale byl nemocný a jednání této pro zatímní vlády v zemi se neúčastnil. Matyáš Borbonius, lékař, byl sice účastníkem mnoha povstaleckých jednání a akcí, ale Karel z Lichtensteinu potřeboval osobního lékaře. Borbonius přestoupil na katolickou víru, byl ale nadále šikanován a napadán z obou stran. V roce 1628 emigroval do Polska, zde 1629 zemřel.

Milost nebyla udělena Janu Šultysovi, který byl primasem Kurné Hory. Přestože se za něho přimlouval samotný Lichstenstein a přestože se snažil si život vykoupit nemalými částkami, byl přesto popraven.

 

POPRAVY.

Pondělí 21. 6. 1621, brzy ráno.

Na Staroměstském náměstí bylo postaveno lešení a podium pro úředníky a další přihlížející osoby. K tomu bylo nachystáno černé sukno a dřevěné rakve. Popravy trvaly asi čtyři hodiny od časného rána, okolo deváté hodiny bylo vše na Staroměstském náměstí hotové. Klid zabezpečoval oddíl pluku Albrechta z Valdštejna. Kat Jan Mydlář (sám vyznání podobojí) vyměnil po 11 popravách první meč, celkem na exekuci použil čtyři meče. Staroměstskému rychtáři vypsal náklady na exekuci ve výši 584 kopy míšeňských grošů pro sebe a své pomocníky. Od Karla Lichtensteinu dostal 634 kop míšeňských grošů.

Týž den bylo 12 hlav (Schlikova s rukou u úst, Budovcova, Kaplířova, Dvořeckého, Bedřicha z Bílé, Otty z Losu, Bohuslava z Michalovic s rukou odťatou na hlavě, Kochanova, Štefkova, Koberova, Jeseniova s kouskem jazyka, Hauenschildova s rukou) vystaveno na Staroměstskou mosteckou věž směrem k Hradu i směrem do města. Ruppelovu hlavu přibyl kat Mydlář na pranýř na Staroměstském náměstí. Těla popravených byla vydána vdovám po Kryštofu Harantovi, Vilému Konecchlumskému, Diviši Černínovi a Leonardu Ruppelovi zabalená do připraveného černého sukna a uložena do dřevěných truhel. Vdovy je připravily k pohřbu.

 

 

 

Další exekuce 22. 6. 1621.

Mikuláš Diviš vítal v roce 1619 Fridricha Falckého. Za to byl na dvě hodiny hřebem přibit za jazyk na šibenici. Pak byl čtyři roky vězněn. Po propuštění emigroval do Lešna. Další tři měšťané byli veřejně mrskáni na Ovocném trhu, v Celetné ulici a v ulici Hybernské. Pak byli všichni vyvedení z města.

 

SEZNAM POPRAVENÝCH

Z panského stavu

Jáchym Ondřej Schlik

Václav Budovec z Budova

Kdyštof Harant z Polžic a Bezdružic

Rytíři

Kašpar Kaplíř ze Sulevic

Prokop Dvořecký z Olbramovic

Fridrich z Bílé

Jindřich Otta z Losu

Diviš Černín z Chudenic

Vilém Konecchlumský z Konecchlumí

Měšťané

Valentin Kochan z Prachové

Tobiáš Štefek z Koloděj

Ján Jesenský

Kryštof Kober z Koberšperku

Jan Šultys z Felsdorfu

Maxmilián Hošťálek z Javořice

Leander Rüppel z Ruppachu

Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu

Jan Kutnauer ze Sonnenštejna

Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu

Jan Kutnauer ze Sonnenštejna

Nathanael Vodňanský  z Uračova

Václav Maštěrovský z Jizbice

Jindřich Kotel z Peclinovce

Ondřej Kocour z Votína

Jiří Řečický

Michal Witmann

Simeon Vokáč z Chyž

 

Katolík Diviš Černín z Chudenic nebyl ani direktorem. Byl hofmistrem Fridricha Falckého a zasedal na zemském soudu. Na příkaz nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberku (ten za to nebyl trestán) vpustil na Hrad davy lidí v den defenestrace. Maxmilián Bavorský jej znovu jmenoval hejtmanem poté, kdy sám v listopadu 1620 obsadil Hrad. Císař neměl nic proti Černínovi až do února 1621. Pak jej uvedl na listině spolu s provinilci a stanovil trest smrti. U Karla z Lichtensteinu se za Diviše přimlouval ještě 19. 6. 1621 pražský arcibiskup Jan Lohelius. Do poslední chvíle čekal Diviš milost, před stětím plakal. Heřman Černín se přimluvil za dalšího - třetího bratra, který vyvázl bez trestu, přestože byl direktorem.

Kašpar Kaplíř ze Sulevic

byl nejstarším popraveným šlechticem - 86letým. Byla mu nabízena milost, kdyby byl ochoten o ni požádat Karla z Lichtensteinu, který ji přislíbil. Jenomže Kašpar Kaplíř toto odmítl, nechtěl žít ve vězení a umírat tam na nějakou nemoc. Byl přesvědčen, že se ničím neprovinil a ve svém věku již na životě tolik nelpěl.

Opačně se choval luterán Jáchym Ondřej Schlik (52letý). Sedmnáctého ledna 1621 psal svému agentovi do Čech a zároveň poslal Karlu z Lichtensteinu prosebný dopis se žádostí o zachování majetku! Jeho žena byla Lichtensteinova příbuzná.  Po svém zajetí v Sasku se distancoval od všech povstalců, ale připustil podíl na svolání zemského sněmu do Karolina (1618) a tisk druhé Apologie povstalců, kterou nechal tisknout. Vinu se snažil svalit na generály Linharta Collonu Felse (ten jako jediný nevolil v roce 1617 Ferdinanda Štýrského českým králem) a Jindřicha Matyáše Thurna. Ve chvíli této výpovědi Fels už padl a Thurn utekl za hranice. Schlik dokonce nabízel pacifikaci Lužice a Slezska pro císaře. Tyto země ovšem v roce 1618 vyzýval k povstání proti císaři! Lichtenstein dal hraběnce Schlikové svijanský dvůr k užívání a Schlika neuvedl v soupisu provinilců. Mezitím Schlik prosil saského kurfiřta Jana Jiřího o přímluvu u císaře. Byl vychovatelem syna Jana Jiřího saského a rektorem university v Jeně. Kurfiřt jej odmítl, Lužici i Slezsko již dostal přislíbeno od císaře. V další proskripční listině sepsané ve Vídni 6. 2. 1621 byl Schlik uveden na prvním místě. Nakonec Schlik utekl z Lužice do Čech ke svému synovci Kryštofovi z Redernu na zámek Frýdlant. Lichtenstein po něm nepátral, za to jej chytili a do Drážďan odvezli saští špehové. Saský kurfiřt vyúčtoval císaři náklady za celou tuto akci. Do Drážďan za ním přijela i manželka, byla však cestou okradena a uvězněna v Žitavě. Zde byla znovu okradena a těsně před cestou Schlika do Prahy se jí s ním podařilo mluvit. - Saský kurfiřt zničil svou korespondenci s Direktory v Čechách i s Fridrichem Falckým. Díky síti špehů měl saský kurfiřt dokonalý přehled o dění ve své zemi. -

Ve výpovědi před soudem hrabě Schlik udával své přátele včetně Budovce.  Žadonil o milost, prosil a ve výpovědích nebral ohled na nikoho. Stále v sobě nesl údajnou křivdu za to, že v roce 1619 nedostal úřad nejvyššího kancléře. Výnos tohoto úřadu byl ročně 60 000 tolarů! Přednost dostal Václav Vilém z Roupova prosazovaný Václavem Budovcem a kalvinisty. Schlik byl „jen“nejvyšším zemským sudím a prosazoval tzv. saskou volbu. Opakovaně vykládal, že pokud nebude v Čechách zvolen Sas, odstěhuje se. To se nestalo. Nakonec byl zvolen zemským fojtem/správcem Horní Lužice. Při výsleších mu nebyla platná ani mnohomluvnost, ani ochota vše přiznat i v písemné podobě a nespolehlivé osočování dalších provinilců. Byl prvním popraveným, na popraviště jej doprovázel kněz a osobní sluha.  Za přísahu věrnosti Fridrichu Falckému byl odsouzen k utětí pravice a ke stětí hlavy. Ta byla vystavena na Mostecké věži.  

Dalšími popravenými šlechtici byli Václav Budovec svobodný pán z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Bohuslav z Michalovic, Jindřich Otta z Losu, Prokop Dvořecký, rytíř z Olbramovic, Bedřich rytíř z Bílé, Vilém starší z Konecchlumí a Pavel Kavka Říčanský, svobodný pán z Říčan.

Popravení měšťané.

Dr. Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj a Kryštof starší Kober z Kobersberku byli sťati a jejich hlavy byly zavěšeny na staroměstskou Mosteckou věž. Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu byl sťat. Jan st. Šultys z Felsdorfu, člen Direktoria z Kutné Hory a Maxmilián Hošťálek z Javořic, člen Direktoria ze Žatce, byli sťati a jejich hlavy byly dány na pranýř v jejich domovských městech. Janu Jesenskému byl zaživa uříznut jazyk, pak byl sťat a jeho tělo bylo na popravčím místě rozčtvrceno. Jeho hlava s jazykem byla zavěšena na Mosteckou věž. Václav Maštěřovský z Jizbice, měšťan Starého Města, a Jindřich Kozel z Peclinovce z Nového Města byli sťati. Eliáš st. Rozýn z Javorníka byl omilostněn těsně před popravou. Novoměstský radní Ondřej Kocour z Votína, Jiřík Řečický, Michal Wittmnann, Šimon Vokáč z Chýž a Spitzberku byli všichni sťati. Staroměstský radní Jan Kutnauer ze Sonnensteinu, Šimon Sušický ze Sonnensteinu a primas Starého Města Natanael Vodňanský z Urašova  byli oběšeni.

Do vězení byly doručeny rozsudky dr. Jiřímu Hauenschildovi z Fürstenfeldu (apelační rada) a dr. Leandrovi Ruppelovi, tajnému radovi kurfiřtů falckého a saského. Po stětí byly jejich hlavy umístěny na Mosteckou věž. Dr. Fridrich Georgius z Oldenburku byl také sťat.

 

PO POPRAVÁCH

Země i Evropa byly ohromeny mírou exekuce.

Část popravených patřila k politické a intelektuální elitě českého království. Z vyššího panstva to byli Jáchym Ondřej Schlik a Václav Budovec z Budova. Ze stavu nižší šlechty to byli rytíři Kašpar Kaplíř ze Sulevic a Jindřich Otta z Losu (víry českobratrské).

Zprávy o popravách sepsali Pavel Ješín z Bezdězí, kněz podobojí Jan Rosacius Hořovský a Jan Ámos Komenský v Historii o těžkých protivenstvích církve české. Bylo vytištěno i množství letáků, vznikly kramářské písně. Ve svých Pamětech psal Mikuláš Dačický z Heslova (1617) o velkém sobectví a neuváženosti povstalých českých stavů.

Hodnoceno i dnešními historiky je zřejmé, že šlo o hazardní podnik, riskování majetku i životů celé země. Čeští nekatoličtí stavové se chovali velmi sobecky a mysleli jen na svůj osobní zisk. Toto povstání nelze srovnávat s husitstvím, které bylo opravdové a mravné. Šlechta hned na začátku dění ve svém sobectví odmítla podíl a spolupráci měšťanů a obyčejných lidí. Výsledkem bylo potupení českého státu, hospodářská a kulturní krize. Země ztratila asi třetinu obyvatel a do emigrace odešly tisíce lidí.

 

Staroměstská mostecká věž.

Celkem 6 a 6 hlav popravených pánů bylo uloženo do železných košů a na dřevěných tyčích byly umístěny na Staroměstskou mosteckou věž. Šest směrem k Hradu, dalších 6 směrem do Starého města. Za 10 let z nich byly jen lebky. Opakovaně (10. 2. 1625 a 12. 11. 1626) spadla jedna či dvě lebky z věže na zem. V květnu 1626 dostala hraběnka Schliková po přímluvě Karla z Lichtensteinu zpět lebku svého muže. Nechala ji uložit k tělu pohřbenému v kostele sv. Salvátora na Starém Městě pražském. Tento kostel byl postaven krátce před povstáním za finanční příspěvek hraběte Schlika.

V roce 1630 vytáhl švédský král Gustav Adolf do německých zemí. Chtěl vytvořit švédské obchodní a mocenské území v severní Evropě. Pomáhal mu saský kurfiřt Jan Jiří I. (!). Sasové obsadili i Prahu. S nimi se na půl roku vrátila i česká nekatolická emigrace a ujala se svých statků. Ze Staroměstské mostecké věže bylo sejmuto 11 lebek. Jejich pohřbení bylo velkou veřejnou slavností. Slavnostní průvod vedl Václav Vilém z Roupova a Jindřich Matyáš Thurn, který byl generálním komisařem švédského krále v království českém. Součástí obřadu byla i slavnostní mše v Týnském chrámu. Pak byly hlavy pohřbeny na tajném místě. Jediným přístupným kostelem v Praze pro luterány Týnský chrám. K roku 1776 zapsal Jaroslav Schaller údaj, že v kostele Týnském při opravách bylo nalezeno 12 hlav!

Už 23. 5. saské vojsko opustilo Prahu, kterou obsadil vévoda Valdštejn. Kněz Matěj Krocinovský, pomocník faráře u Týna, vyloučil, že by lebky popravených pánů z Mostecké věže byly pohřbeny v Týnském chrámu. Německý lutheránský pastor, který mluvil se Schlikem těsně před jeho popravou, publikoval, že Schlik si přál být pohřben v kostele sv. Salvátora pod sloupem nesoucím kazatelnu. Její zhotovení pro tento kostel platil právě Schlik. V roce 1863 byla na tomto místě odkryta prázdná hrobka. Další zpráva říká, že v roce 1632 mniši pauláni opouštějící Prahu i kostel vykopali tam pohřbená těla a odnesli je pryč.

V rodině Schliků je držena lebka, kterou od poloviny 17. století vozili vojáci tohoto rodu sebou do bitev. V roce 1926 byla uložena do hrobky Schliků ve Velíši u Jičína. Antropologický posudek RNDr. Svatavy Titlbachové ze začátku 70. let 20. století uvádí, že superpozice této lebky k obrazům Schlikova otce Julia (roku 1568 byl 24 letý) a matky Marie Anna z Ungnadu (20 letá) nevykazuje možnou shodu.

 

 

 

 

REGIONÁLNÍ OSOBNOSTI.

Jedním z popravených šlechticů rytířského stavu byl Vilém starší Lev z Konecchlumí. V únoru 1621 byl mimo Prahu, a tak byl zatčen vyslanou vojenskou hlídkou. Jeho proviněním bylo, že v roce 1619 vedl jako válečný komisař vojsko shromážděné z  chrudimského a čáslavského kraje do stavovského vojska proti Vídni. Celý jeho majetek byl přirozeně konfiskován.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, seděním na Pecce, naléhavě žádal těsně před popravou svou manželku, aby nekonvertovala ke katolictví. To se však stalo, paní se vdala za Kryštofova katolického přítele Heřmana Černína. Ten se díval na jeho popravu. Před exekucí svého bratra Diviše Černína (katolíka a hejtmana Hradu) opustil své místo a odešel. Kryštof Harant byl hudebník a velmi vzdělaný člověk. Jako 27letý konvertoval k luteránství. S Heřmanem Černínem putovali do Palestiny a do Egypta. Jako příjemný společník byl oblíben i na dvoře Rudolfa II. Za Fridricha Falckého byl presidentem dvorské komory, ale nebyl členem Direktoria. Velel dělostřeleckému oddílu deseti děl během tažení v roce 1619 k Vídni.

BYL KRYŠTOF HARANT POHŘBEN V KOSTELE SV. BARTOLOMĚJE NA PECCE?

V roce 1998 byl v tomto kostele proveden geofyzikální výzkum podzemních prostor. Důvodem byl Českou televizí realizovaný projekt hledání pohřbů českých pánů popravených v roce 1621 v Praze. Jedním z popravených byl i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Byl 21. 6. 1621 popraven setnutím hlavy. Vdově Anně Salomeně bylo vydáno celé tělo (tedy i hlava). Ta jej zabalila do černého sukna a odvezla jej z Prahy k pohřbení (podle Pavla Skály ze Zhoře). Kam jej mohla odvézt?

V roce 1621 měla Anna Salomena Hradišťská z Hořovic, třetí manželka pana Kryštofa, ve vlastnictví pouze panství Pecku. Dvě části tohoto panství s finanční pomocí své matky Anny Hradišťské z Michnic postupně vykoupila od dvou bratrů Kryštofovy druhé manželky. Je pravděpodobné, že pan Kryštof byl pohřben právě v kostele sv. Bartoloměje na Pecce. Tento předpoklad podporuje i životopisec pana Kryštofa. V roce 1607 při pohřbu své druhé manželky Barbory Miřkovské ze Stropčič se vyjádřil v tom smyslu, že by chtěl být pohřben vedle své právě zemřelé ženy a dítěte.

V kostele na Pecce byly objeveny celkem tři hrobky. Dvě mimo půdorys starší fáze kostela (gotického ze 14. století), třetí pak v ose tohoto staršího kostela v jeho západní části. Mikrokamera spuštěná vyvrtaným otvorem v podlaze kostela zachytila obdélný prostor se třemi schody a celkem čtyřmi pohřby. Tři rakve jsou překryty víky, víko čtvrté rakve je posunuto napříč. Podle stejného vzhledu dřevěných rakví se velmi pravděpodobně jedná o pohřby uložené v krátkém časovém úseku. Kdo by zde mohl být pohřben? První je nejspíš druhá manželka pana Kryštofa Barbora Miřkovská ze Stropčic, která zemřela v roce 1607 po porodu druhého dítěte, které rovněž zemřelo. Měla by být tedy nalezena kostra ženy a novorozence.

Dalším pohřbeným by mohla být Kryštofova třetí tchyně Anna Hradišťská z Michnic. Zemřela v lednu 1618 a důvodem jejího uložení na Pecce mohla být i skutečnost, že finančně zabezpečila vykoupení celého panství Pecka do rukou své dcery Barbory a jejího muže - pana Kryštofa Haranta.

Třetím pohřbeným by mohl být sám Kryštof Harant. Antropologicky zcela prokazatelné je setnutí hlavy, tedy způsob jeho smrti. Rovněž by na kostech jedné jeho nohy mohly být nalezeny stopy po zhojení těžkého zhmoždění/ zlomenině (?). Pan Kryštof totiž spadl někde na ulici Malé Strany z koně a těžce se poranil. Dlouhodobě byl tehdy upoután na lůžko.

Konečně čtvrtým pohřbeným by mohla být třetí Kryštofova manželka Anna Salomena. Ta zemřela v roce 1637 jako znovu katolická manželka Kryštofova blízkého přítele Humprechta Černína z Chudenic.

Generál Jindřich Schlik bojoval na Bílé Hoře na straně stavů. Velel pluku německy hovořících žoldnéřů naverbovaných za peníze moravských stavů. Odtud pochází romantická a zcela nepravdivá legenda o statečných Moravanech bojujících do posledního muže u zdi obory letohrádku Hvězda. Jeho oddíl byl rozprášen, on sám byl zajat.  Vykoupil se, konvertoval ke katolictví a udělal velkou kariéru jako voják. Stal se presidentem dvorské válečné rady a v roce 1635 si zakoupil mimo jiné panství Kopidlno.

Jindřich Matyáš hrabě Thurn

byl velitelem stavovské armády shromážděné v roce 1618. Po bitvě 8. 11. 1620 byl poslán Fridrichem Falckým na Moravu k záchraně možných spojenců pro budoucí boj proti Habsburkům. Dojel až k vojsku možného spojence sedmihradského vévody Gábora Bethlena k Trnavě. Dne 16. 1. 1621 psal moravským stavům, aby s císařem uzavřely mír. On sám se císaři také vzdá. Kopie tohoto listu byla nejspíš poslána i ke dvoru do Vídně. Spolu s Ladislavem Velenem ze Žerotína nechal vzkázat císaři,, že pro něj zpacifikují Moravu za milost pro sebe! Thurnova žena jela do Vídně prosit císaře o záchranu rodinného majetku. Thurn se současně vydal na cestu k Fridrichu Falckému!, který se měl údajně ze Slezska pokusit zvrátit vývoj v českém království. Během cesty mu byla doručena zpráva, je nepřijatelný pro obě strany - ani pro císaře ani pro Fridricha Falockého. Vídeň ho chtěla jen jako vězně. Zůstal tedy v emigraci. Osobně se podílel na defenestraci, jako představitel luteránské strany v Čechách prosadil spolu s Linhartem Collonou Felsem Fridricha Falckého za českého krále. Skončil jako voják ve vojsku švédského krále Gustava Adolfa a zemřel mimo Čechy. - V roce 1605 byl krátce majitelem velšského panství a hradu Velíš.

 

Albrecht Jan Smiřický byl členem nejbohatšího šlechtického rodu v Čechách v předbělohorské době.  Tento rod byl od závěru 16. století  postižen vymíráním mladých mužů. Příčinou byla rozšířená tuberkulóza a mnohonásobné sňatky s příslušníky rodu Zajíců z Hazenburku s následnými fyzickými a psychickými defekty. Fyzicky se Albrecht Jan podílel na defenstraci 23. 5. 1618. Zemřel v listopadu 1618 po cestě z Českých Budějovic. Po jízdě na koni dostal na zápal plic. Pravděpodobně měl již i tuberkulózu.  Jeho pohřeb byl velkolepou slavností. Smiřičtí byli kalvínského vyznání. Velmi vzdělaní byli synové Zikmunda zemřelého v roce 1608: starší Jaroslav se po studiích v cizině chystal na post nejvyššího státního úředníka a císařova rádce. Po jeho smrti 1611 nastoupil na jeho místo mladší Albrecht Jan. Oba byli vychováváni a vedeni Václavem Budovcem. Jan Albrecht skončil studia na kalvínské škole v Heidelberku, pobýval na dvoře ve Falci a cestoval po celé západní Evropě i Anglii. Správcem majetku Smiřických byl Tobiáš Štefek z Koloděj popravený 1621. Od 1616 byl Albrecht Jan v Čechách, Budovec jej prosazoval do čela stavovské opozice, aby vystřídal Václava Viléma z Roupova. Albrecht Jan byl zasnouben s Emilií Alžbětou Hanavskou, dcerou vévody Filipa Ludvíka Hanavského, která byla neteří Mořice Oranžského, vládce Nizozemí. Jeho synovcem byl Fridrich Falcký, zeť anglického a skotského krále Jakuba I. Tyto všechny považovali čeští stavové za potenciální spojence.

 

Albrecht z Valdštejna

pocházel z českobratrské rodiny, ve které byl jen Albrechtův strýc Adam tolerantním katolíkem. Albrechtův děd měl deset dětí, mezi které dělil nevelký majetek. Albrecht byl proto chudším šlechticem s perspektivou kariéry v církvi nebo v armádě. Po studiích v Altdorfu  se vrátil do Čech a ujal se nevelkého majetku. V roce 1604 provdal sestru Annu za Karla staršího ze Žerotína. Protože chtěl dělat kariéru, konvertoval v roce  1606 u jezuitů v Olomouci ke katolictví. Žerotín (českobratrského vyznání) k tomu mlčel, protože Valdštejnova změna víry byla součástí vlny konverzí mladých nekatolických šlechticů v českém království. V roce 1606 si Valdštejn koupil plukovnický patent. Zatím neměl pluk, protože na něj bylo potřeba mít peníze. V Praze nebyl prostor pro kariéru u dvora, odešel tedy do Vídně k císaři Matyášovi. Stal se hned komořím a v roce 1609 hejtmanem moravského vojska patřícího císaři Matyášovi. Týž rok se oženil s bohatou dědičkou velkého moravského panství pánů z Landeku. Paní Lukrecie jej učinila spoludědicem majetku. Soud o něj proti Lukreciiným příbuzným vyhrál. V roce1614 byl již vdovcem, majetek vydával ve prospěch Habsburků. Podporoval jezuity a další katolické řády. Od roku 1616 byl již válečným podnikatelem. Měl vlastní pluk naverbovaný pro císaře. Na sněmu v Olomouci v roce 1614 viděl budoucího krále Ferdinanda II., se kterým se osobně setkal o tři roky později.  Dá se říci, že si velmi dobře porozuměli. Valdštejn naverboval pro císaře za 80 000 zlatých dva pluky kyrysníků.

V roce 1618 byl Valdštejn velitelem pluků císaře Matyáše u Jihlavy proti předpokládanému tažení stavovské armády. Moravští stavové však byli proti válce ve své zemi, a tak Valdštejn se měl stáhnout ze země. Ladislav Velen ze Žerotína na to provedl na Moravě protihabsburský převrat. Valdštejna začali straníci Ladislava Velena považovat za zrádce, protože vyzýval k tažení proti povstalým Čechům. Tažení hraběte Thurna se stavovskou armádou na Moravu 1619 vedlo Valdštejna k nebezpečné akci:  30. dubna se snažil převést dva pluky a plukovní pokladu do Vídně císaři. Dva pluky ze tří byly na cestě zadrženy, ale pokladna ne. Bylo v ní 96 334 zlatých. Valdštejn zanechal na Moravě všechen svůj majetek a 9. 5. byl moravskými stavy prohlášen psancem. Ale císař jej odměnil. Bylo mu jasné, že Valdštejn je jeho stoupencem a udělá vše, co bude potřeba.  Pluk (naverbovaní Nizozemci) i peníze vrátil zpět moravským stavům.

Valdštejn v roce 1619 verboval v Pasově další vojáky z Nizozemí, bylo jich asi tisíc. Investoval do nových vojáků desetitisíce zlatých, jeho zisk byl asi 30% z investované dávky. V červnu byl se svým plukem v jižních Čechách a pomáhal císařskému vojsku hraběte Buquoye. To bylo 5. 8. poraženo u Dolních Věstonic. Valdštejn zde nebojoval, sháněl potřeby pro vojsko a verboval další vojáky. V roce 1620 byl Valdštejn nemocen. Císař jej jmenoval dvorským válečným radou. Do Čech postupovalo velké vojsko katolické německé Ligy vedené Maxmiliánem Bavorským, generály Tillym a Buquoyem. Valdštejnův pluk se k nim připojil. Na Bílé hoře Valdštejn rovněž nebojoval, pro něho to nebylo významné. Byl totiž jmenován komisařem severozápadních Čech. S vojskem 4000 vojáků měl chránit zemi proti možnému útoku ze Saska. Velmi tvrdě vyžadoval po městech peníze a vše potřebné pro vojsko, vyžadoval i výpalné.  Jakoukoli vzpouru potlačil (např. 22. 10. 1620 v Lounech). Pobýval i v Praze. Oddíl jednoho z jeho pluků zabezpečoval klid při exekuci 21. 6. 1621.

 

Karel straší ze Žerotína.

Moravští nekatoličtí šlechtici se odmítli připojit k povstání českých stavů proti Habsburkům. Karel starší ze Žerotína české stavy naléhavě varoval a nabízel zprostředkovat jednání s císařem, když byl o to z Vídně požádán. Místo toho mu čestí stavové poslali svou první Apologii s argumentem, že jejich povstání je nezbytným kvůli náboženskému útisku vrchnosti vůči poddaným. Václav Budovec neřekl Žerotínovi o budoucí defenestraci při jejich osobním setkání v Praze v květnu 1618. Žerotína se to dotklo, byl právě na cestě domů, když se defenestrace udála. On byl proti jakémukoli radikálnímu řešení situace, například odmítal vyhánění jezuitů. V Čechách byl brzy poté cílem pomluv. Vídeňský kardinál Khesl jej přesto obžaloval z přípravy povstání. Na cestě zpět na Moravu se Žerotín u Čáslavi ocitl mezi vojsky znepřátelených stran: hrabě Buquoy mu vzdal poctu, hrabě Thurn byl k němu uštěpačný. Obvinil totiž Moravany, že pustili císařské vojsko přes Moravu do Čech.

Znovu se Karel starší ze Žerotína a Václav Budovec setkali na sjezdu v Brně v lednu 1619. Žerotín upozorňoval Budovce na ničení Čech císařským vojskem a na škodu, která ze všeho bude.  V dubnu 1619 hovořil Žerotín situaci v království s kardinálem Dietrichsteinem, moravským zemským správcem. V květnu 1619 se po převratu na Moravě dostali do čela země příznivci povstání proti Habsburkům včele s bratrancem Žerotína Ladislavem Velenem. Karel starší ze Žerotína byl na to uvržen do domácího vězení! Přitom on jediný velmi dobře věděl, co se děje v Evropě. Znal rozvržení politických sil, hospodářskou sílu a zdroje moci Habsburků. Věděl vše o politických postojích a změnách v Německu. Potenciální spojenci českých stavů nebyli ve skutečnosti ochotni pomáhat. Saský kurfiřt byl naprosto nespolehlivý, co chvíli měnil spojence. Gabriel Bethlen hledal jen vlastní politické zájmy. Anglický král Jakub (katolík) neměl důvod za Čechy bojovat, nebyl totiž odpůrcem Španělů jako jeho předchůdkyně královna Alžběta. Žerotín dobře věděl o sporech při volbě Fridricha Falckého a o jeho postavení mezi říšskými knížaty. Fridrich byl lehkovážný, českým králem se nechal zvolit bez souhlasu Jakuba I. Saský kurfiřt Jan Jiří I. přešel nakonec na stranu Habsburků. Česká politika utrpěla totální fiasko. Po bitvě na Bílé hoře Žerotín nepřijal od císaře nabízenou osobní výsadu (jako např. Magdalena Trčková) koupit si náboženskou svobodu. V roce 1627 odešel do emigrace. Před odchodem viděl zpustošenou Prahu a české království. Z exilu jezdil na Moravu. Od 1633 bydlel v Přerově, kde 1636 zemřel.