Jak se dělá archeologie

 JAK  SE DĚLÁ  ARCHEOLOGIE ?

Tento obor lidské činnosti je stále velmi populární, neboť přináší pozoruhodně zajímavou fyzickou i intelektuální práci. Jako každá práce  vyžaduje  skutečné zaujetí, ochotu obětovat čas i námahu a jistou míru pracovního i životního ukáznění.

Již kronikář Václav Hájek z Libočan psal ve své kronice o "hrncích rostoucích ze země". Nejspíš se jednalo o slovanské či  starší pohřebiště lidu popelnicových polí z mladší či pozdní doby bronzové. Je jisté, že v řeckém a římském světě měli někteří zámožní lidé sbírky movitých předmětů, které obsahovaly i archeologické nálezy.

Sběratelem kuriozit byl mimo jiné český král a římský císař Rudolf II. Habsburský (vládl mezi roky 1576 - 1611). Před několika lety byla v Praze v několika jízdárnách a palácích vystavena i jeho "kunstkomora". Tedy věci nejrůznějšího původu, materiálu a zpracování. Až do poloviny 20. století byla archeologie chápána a často provozována jako sběratelská činnost. Vzniklo mnoho sbírek, ale jednotlivé předměty nemají zachována to nejcenější - nálezové okolnosti, a tím vypovídací schopnost.

V současnosti je prehistorie konečně historickou a vědeckou disciplinou jako jiné obory vědění. Při zpracování archeologických nálezů  se stále více využívají fyzikální, chemické, lékařské i další přírodovědné metody. Lapidárně řečeno: archeolog nález objeví, vykope, většinou určí oč se jedná a chronologicky jej zařadí. Pak ovšem potřebuje získat z nálezu další údaje, a to pomocí uvedených metod. Pro rekonstrukci života lidí v době před vznikem písemných památek jsou proto nezbytné nejen nálezy, ale všechny informace s nimi spojené a z nich získané.

Současní archeologové pracují v muzeích nebo v organizacích, které na zakázku provádějí archeologický výzkum pro investory staveb. Jakmile jsou v České kotlině prováděny zemní práce, musí být proveden záchranný archeologický výzkum. Vyjímkou jsou místa archeologicky zkoumaná a vytěžená (lomy, pískovny apod.).

Archeolog pracující v muzeu má na starosti archeologické sbírky v muzeu již uložené. Ty musejí být dobře uloženy, kontrolovány a v případě potřeby  musí být provedena např. konzervace kovových předmětů. Připravuje z nich výstavy a přednášky popř. jiné formy popularizační činnosti. Dále se stará o ochranu movitých a nemovitých památek na území, které je sběrnou oblastí instituce, která jej zaměstnává. Pokud má takové muzeum podmínky pro realizaci terénních výzkumů, může požádat Ministerstvo kultury ČR o povolení tyto výzkumy provádět. Je to ovšem práce v objemu dalšího úvazku. 

Muzejní sbírky.

Muzejní archeolog má především na starosti archeologické sbírky. Mimo muzea jsou ovšem další sbírky různého původu, jejich historická hodnota je zásadní pro region, ze kterého jednotlivé nálezy pocházejí. Pokud jsou bezprizorní (např. ze zaniklých muzeí v menších městech), je pro jejich zachování potřebné uložit je v muzeu, kde pracuje školený archeolog a kde lze nálezy s náležitou péčí zachovat, presentovat, předkládat ke studiu apod.  Zásadní je skutečnost, že archeologických nálezů je konečný počet, k němuž nikdo již nic nepřidá. Jakoukoli ztrátou je ochuzena možnost interpretovat život našich předků.

Občas si muzejní archeolog (často z nutnosti) přibere do správy i sbírku numismatickou. Znamená to hned na začátku vzít každý předmět do rukou a zjistit aktuální stav každého kusu a sepsat vyskytující závady, které  je nutné co nejdříve odstranit. Někdy je to zápas s časem. Např. některé předměty jsou před zánikem či jejich stav již nedovoluje ponechat je ve sbírce, protože byly v minulosti neodborným zásahem těžce poškozeny. Některé se podaří zachránit odborným laboratorním ošetřením.

Starší část archeologických sbírek - obvykle zvaná starý fond, nebývá v dobrém stavu. Nálezy jsou často neumyté,  nemají odpovídající prodyšný obal a zřetelné označení inventárním číslem překrytým proti setření vrstvičkou průhledného laku. Někdy má jedna a ta samá věc  dvě inventární čísla. Stává se, že velké zlomky hliněných nádob jsou rozlomené, a tak je v sáčku více kusů než uvádí záznam na inventární kartě. Kovové nálezy - bronzové a železné, potřebují většinou laboratorní ošetření. První nevratně ničí světlezelená drobivá měděnka, která vždy znamená úbytek kovu, druhé rez. I po provedení těchto časově i pracovními úkony velmi náročných prací je nutné tyto předměty trvale  kontrolovat.

Numismatické sbírky, zejména mince,  bývají ještě v horším stavu. Ve všech muzeích nebývají zaměstnáni konzervátoři kovů, a tak většina mincí, která je z mědi či ze směsi stříbro - měď je pokryta měděnkou. Ovšem ne každá mince je ve stavu, který umožňuje provést tento zásah. Musí mít zachované kovové jádro. Některé mince i výše uvedené železné či bronzové nálezy jsou jen hrudkou měděnky nebo  rzi. Pak je provedena jejich skartace a o ní zhotoven doklad.

Po konzervaci je kovový předmět pokryt ochrannou olejnatou vrstvou a je nutné s ním pracovat jen v rukavicích. Lidský pot je totiž agresivní, protože obsahuje např. i sůl. Inventární číslo takového předmětu má být napsané na kartonové kartičce a je na ně  přivěšeno provázkem.

Archeologické i numismatické nálezy musejí tzv. dýchat, a proto je nezbytné vyměnit např. igelitové či mikrotenové sáčky za papírové. Při uložení více  kovových nálezů či mincí pospolu, je nutné obalit každý kus slabým papírem (nejlepší je průklepový) tak, aby se o sebe neotíraly. - Všechny uvedené zásahy musejí být evidovány na inventární kartě předmětu či v dokumentaci uvedeného předmětu.

Všechny tyto práce jsou velmi náročné na čas a nebývají vně muzea patrné. Snad z toho vzniklo všeobecné povědomí, že lidé pracující v muzeích mají lehký a jednoduchý život bez  většího pracovního vytížení. Pokud nastoupí a převezmou nezpracované sbírky s uvedenými závadami, pokud je výrazně početně zvětšují vlastním výzkumem, presentují je na nejrůznějších výstavách a publikují v odborném či popularizujícím tisku, osmihodinová pracovní doba po pět dnů v týdnu jim na to vše nestačí. A to zcela pomíjím stále objemnější písemnou agendu, která tyto práce provází.

Nálezy kamenných broušených seker z mladší doby kamenné objevené ve vstupním okraji pravěkého i středověkého domu svádějí k interpretaci tohoto nálezu, že totiž byl tzv. hromovým klínem. Tedy něčím  jako byly  svíčky - hromničky zapalované na ochranu před bouřkou a blesky.

Nejčastěji byly na polích oři orbě nacházeny právě kamenné broušené nástroje - sekery, klíny, dlátka a radlice tehdejších oradel. Dalšími nálezy jsou brousky, vrtáky a odpad signalizující výrobu nástrojů na místě nálezu. Všechny uvedené druhy předmětů  (industrie) tvoří obvykle chronologicky i nálezově nejstarší části archeologických sbírek. Dalšími předměty  nacházenými v menším množství, byly bronzové předměty: sekery, náramky,  spony, hroty šípů a drobné ozdoby.

Největší množství movitých archeologických nálezů však tvořily a tvoří zlomky hliněných nádob. Jen z hrobů pocházejí nádoby celé, protože tam byly celé uloženy. Byly ovšem velmi často opomíjeny, takže se spolu s kamennou i bronzovou industrií nedostávaly do muzeí jako tzv. nálezový celek. Rovněž při zkoumání hrobů byly vybrány nejcennější kusy hrobové výbavy a antropologický materiál (kostra zemřelého) byl zničen. Bylo to i tím, že až do poloviny 20. století byla archeologie sběratelskou činností - shromažďováním cenných předmětů či kuriozit. Jen vyjímečně bylo zachováváno pravidlo nálezového celku - tedy když bylo např. z hrobu vybráno  vše, co se v něm nacházelo. Nyní se jeho hliněný obsah  prosívá sítem či proplavuje vodou. Tak jsou zachyceny i drobné korálky a např. i paleobotanické nálezy - zuhelnatělé obilí, semena a další plody. Takový nálezový celek má vysokou vypovídací hodnotu, která je nezbytná pro interpretaci takového objektu a výsledné historické závěry.

Velmi zlé důsledky mělo právě uvedené starožitnické pojetí nálezů i v oboru numismatiky. Nálezy mincí byly roztříděny podle druhu mincí bez ohledu na to, že původně tvořily celek a vypovídaly o svém majiteli, účelu svého shromáždění či ekonomických poměrech doby, ve které byly raženy a používány. Nejstarší části numismatických sbírek jsou proto celky obsahujícími jeden určitý druh mince - např. denáry, groše, tolary apod. Ale to je také vše, více informací z takto uměle vytvořených celků již nelze získat. Jen vyjímečně se podaří  zpětně rekonstruovat původní obsah nálezu mincí. Takový nález musel být již dříve publikován, a tak rozdělení mincí podle druhu a objemu či počtu mincí lze zpětně spočítat či zvážit. Znamená to ovšem mít podrobný přehled o celé mincovní sbírce a numismatické literatuře.

Další objemnou částí numismatické sbírky jsou papírová platidla. Nejčastěji to jsou první bankovky - bankocetle kreslené či zčásti tištěné na šedém papíru se zřetelně sestavovaným obrazem obsahujícím název a hodnotu platidla. Byly zavedeny v poslední třetině 18. století, kdy byl již všeobecný nedostatek mincovního kovu. I když se tvrdilo, že je lze v bance kdykoli vyměnit za drahý kov.

Přibývalo však obyvatelstva, které potřebovalo platit své denní potřeby. Od té doby byly sice stále v oběhu mince, ale platidla vyšší hodnoty (nominály) byla tištěna jen v papírovém provedení. Rakousko-Uherské bankovky (po roce 1867) jsou modro červené barvy, je na nich nápis v němčině a maďarštině. Během  let 1914 -1918 byly tištěny ve stále větším počtu, protože válečné hospodářství se dostávalo do naprosté krize a všeho byl nedostatek. V závěru války zahraniční kupci  vykupovali za tyto inflační peníze v českých zemích vše, co se dalo vyvézt - České království bylo ožebračováno a obyvatelstvo strádalo hladem. Konec tomu sice učinila válka, ale Rakouská národní banka tiskla další statisíce bankovek bez krytí drahým kovem či jakýmkoli dalším hmotným majetkem svého státu.  Tomu učinil konec ministr financí Československa Alois Rašín.  V noci ze 25 na 26.  února nechal zastavit pohyb peněz mino územní ČR  a hranice země obsadit vojskem. Státní úředníci opatřili všechny papírové peníze uvnitř země  kolkem, který je označil jako platidlo pouze v Československu. Tím se nový stát měnově odloučil od Rakouska, Rakouského Německa a Maďarska. Brzy poté byly již tištěny první československé peníze. Zpočátku to byly státovky - jejich tisk nařídil a do oběhu předával stát. Po založení Národní banky československé byla emitorem nových platidel zvaných již bankovky tento peněžní ústav. Pozdější bankovky ČSR získaly díky práci českých výtvarníků vynikající  uměleckou hodnotu. To trvá dodnes.

Dále bývají ve sbírce papírových platidel bankovky cizích států. Jejich velký počet byl vydán v Německu především v roce 1922 - 1923. Dokumentují těžkou poválečnou hospodářskou krizi tohoto státu a neuvěřitelnou inflaci. Bankovky byly tištěny již jen na jedné straně a často byly razítkem přetištěny na vyšší "hodnotu". I za miliardu marek byl např. pecen chleba. Pokud vůbec byl.

V jičínské numismatické sbírce jsou rovněž tisíce nouzových bankovek. Ty vydávaly v Rakousku hlavně mezi roky 1919 - 1921 všechny obce a města jen pro okruh svých obyvatel. Aby totiž vše, co se vyprodukovalo či zakoupilo za prostředky místních lidí, nebylo možné kýmkoli vykoupit např. pro spekulativní obchod. I v Rakousku byla hluboká poválečná hospodářská krize, a tak dobrý hospodářský vývoj v ČR umožnil poskytnout právě Rakousku v roce 1921 finanční půjčku. Obecně platí, že příliš chudý soused je pro konsolidované hospodářství sousedního státu ekonomicky nebezpečný.

Kuriozitou jsou zcela nepoužitá papírová platidla vydaná nacisty pro Terezínské ghetto. Tím chtěli předstírat, že se nejedná o vyhlazovací tábor, ale že se zde židé mají dobře. Obdobná platidla, spíše nouzové poukázky, vydávali např. i správci zajateckých táborů během první světové války pro vojáky nepřátelské strany.

V mnoha numismatických sbírkách jsou i losy prodávané na obnovenou stavbu Národního divadla v Praze po jeho zničujícím požáru 12. srpna 1881, nouzové poukázky či přídělové lístky a různé ceniny.

Druhy archeologických památek.

Nemovité archeologické památky jsou zachovány převážně v lesích. Pochopitelně, protože na polích byly zejména od poloviny 19. století postupně rozorány při opakované hluboké orbě. Při letecké prospekci je lze na polích objevit rozorané a tím pozměněné do různých tvarů. Jsou to původně obdélná obydlí, kruhové zásobní jámy, kultovní stavby či komunikace. Na travnatých plochách se tyto objekty projevují změnou barvy a výšky vegetace, protože v místě nad takovým objektem je více vlhkosti a biologického odpadu. V lesích jsou zachované mohylové hroby z pozdní doby kamenné, celé doby bronzové a starší doby železné. Pro svou velikost jsou dosud dobře viditelná hradiště -  pravěké a slovanské hrady. Původní mohutné hradby, z nich zachované valy a příkopy nelze jen tak rozorat či odtěžit. Menší opevněná sídla, tvrze,  a to, co z nich zůstalo, tedy tvrziště, jsou zachována v podobě středového přibližně kruhového pahorku a po jeho obvodu příkopem vyplněným obvykle zeminou z valu. Do něho se stahuje voda, a proto vegetace jej pokrývající bývá odlišná od okolí. Tato místa však bývají zastavěná a mnoho movitých archeologických nálezů bylo stavební činnosti zničeno či uloženo do soukromých sbírek. Zvláštním druhem těchto památek jsou plužiny - soustavy zachovaných polí a mezí. Po roce 1989 se po vrácení jednotlivých pozemků znovu ukázala plužina např. severně nad Údrnicemi u Libáně. Nedaleko zčásti na katastru Zelenecké Lhoty je obdobná soustava polí výrazným a významným protierozním prvkem na svahu na potokem Bukovinou.

Polní ležení z 16. a 17. století jsou posledními nemovitými památkami, které se začínají v české kotlině sepisovat a dokumentovat. Starší narychlo zřízený vojenský tábor leží nad významným rozcestím silnic z Bystřice do Libáně a odbočky do Hřmenína. Podle nálezů ze začátku 16. století se velmi pravděpodobně jedná o tábor pro najaté ozbrojence Jiříka z Kopidlna, který v letech 1506 - 1508 vedl válku s kupci Starého Města Pražského. Ti během staroměstského trhu odsoudili a nechali popravit jeho bratra. Ten sice v hádce zabil jiného šlechtice, ale měšťané neměli nad šlechticem právo výkonu hrdelního trestu.

Další vojenské stavby jsou zachovány vně východního obvodu hradiště Češov, u Makvartic a nejnověji ve Psinicích u Libáně. Jsou jimi obdélné náspy různé velikosti s nájezdovými rampami pro umístění několika děl. Všechny lze datovat do druhé poloviny třicetileté války. Přesněji se jedná o období 1634 - 1648 (1649), tedy po smrti vévody Valdštejna.  Za jeho života pobývala na území Frýdlantského knížectví  jen zimující císařská vojska. Oddíly saské armády v roce 1631 tímto územím jen prošly.

Movité archeologické památky.

Nálezy pocházejí buď z archeologických výzkumů provedených po vedením archeologa obvykle na místě s budoucí stavební činností nebo ze sběrů v terénu na místě odkrytých situací (nejčastěji to jsou pole). Další se do muzea dostávají darem od nálezců z různých míst a nálezových situací. Všechny se v okamžiku svého objevení stávají majetkem příslušného kraje, na jehož území byly objeveny (zákon č. 1/2005 Sb.) . Nebo jsou majetkem samosprávní instituce, na jejímž území byly učiněny jím zřizovaným muzeem, které je oprávněno provádět archeologický výzkumu.

Keramika.

Zlomky hliněných nádob jsou nejčastějším archeologickým nálezem vůbec. Protože se průběhem staletí a tisíciletí měnil jejich vzhled a technologie jejich výroby, lze podle nich datovat jednotlivé kultury a od závěru pozdní doby kamenné  identifikovat jejich nositele. Názvy tehdejších společností, kmenů či národů většinou neznáme, a tak si pojmenováním výzdoby či vzhledu keramiky pomáháme k vytvoření názvu hmotné kultury po jejich nositelích v zemi zachované.

Hned pro první zemědělská etnika máme název kultura s keramikou lineární a kultura s keramikou vypíchanou. Nádoby těchto lidí jsou zdobené různými rytými liniemi a vpichy. Další název vychází z nejnápadnějších tvarů nádob -  kultury s nálevkovitými nebo zvoncovými poháry (obě z pozdní doby kamenné). Další názvy kultur vycházejí z místa jejich objevení  - lužická kultura (velká pohřebiště identifikovaná nejčastěji v Lužici), platěnická kultura (Platěnice u Pardubic) nebo laténská kultura  (Švýcarsko - lokalita La Tène, obchodní centrum mladší doby železné). Od posledně uvedeného období již známe i jména národů a kmenů, které zasáhly do dění ve střední Evropě, protože se o nich dozvídáme ze zpráv antických autorů.

Pro zdařilou produkci keramiky bylo nezbytné dobře mechanicky připravit keramickou hlínu. Musela být stejnorodá, bez hrudek a např. i vápnitých či železitých konkrecí. Rovněž bylo nutné smísit zpracovanou hlínu s příměsí pro zvýšení pevnosti střepu. Nejčastěji jí byl říční písek zrn různé velikosti. V raném středověku i písek smísený se zrnky slídy. - Ze severní Moravy je ze sídliště z mladší doby kamenné k dispozici keramika, do které byla jako ostřivo přidávána drť z rozbitých hliněných nádob téhož období  obsahující již ostřivo. Při zjišťování teploty výpalu takto zhotovených nádob byly tak zjištěny dvě křivky potvrzující  ve skutečnosti dvojí vypal. Poměrně častým nálezem jsou hrnčířské pece. Z nich bývá zachována předpecní jáma a topeniště pod roštem a prostor pod kupolí, kde byly uloženy  k výpalu určené předměty. Vzácným nálezem je pec s vloženými nádobami, které byly vypáleny jen zčásti nebo se výpal nepovedl a vsádka byla ponechána na místě. Vyjímečným nálezem je i nepovedená deformovaná nádoba nebo tvar, který vypadá jako výrobek  dítěte. Podle druhu výpalu dělíme keramiku na oxidačně pálenou (za přístupu vzduchu) a redukčně pálenou - zakuřovanou, tj. kdy výpal proběhl bez přístupu vzduchu.  Zjišťované teploty uvnitř pece jsou různé - nejčastěji mezi 600 - 1000 ᴼ C. U keramiky se dále zjišťuje kvalita jejího vypálení v peci. Někdy je kvalita výborná, někdy je na lomu  patrný tzv. sendvičový efekt. Z obou stran je totiž střep vypálený, ale jeho střed má jinou barvu. Zde nedosáhla teplota výpalu potřebného stupně. Na výrobu nádoby byly až od mladší doby laténské používány rychle rotující hrnčířské kruhy. Jejich používání zaniklo spolu s jejich šiřiteli - Kelty. Znovu byl kruh používán až Slovany.

Podle vzhledu, technologie a výzdoby lze zejména ve slovanském období vymezit lokální dílny, které vyráběly nádoby ve velkém objemu pro směnu za jiné zboží. Samostatným jevem jsou tzv. značky na podstavách nádob objevující se od 8. století i v Čechách. Původně se myslelo, že se jedná o značky hrnčířů, ale dvě stejné značky na dvou nádobách jsou zcela vyjímečným nálezem. Zdá se, že značky v podobě hvězdy, svastiky, točícího se kola jsou prastarými symboly života. Jejich výskyt v nálezovém celku - v hrnčířské peci - jen na části nádob ukazuje jejich ochrannou funkci. Hrnčíř jen vyhověl přání zákazníka, pro kterého nádoby zhotovil.

Již při mytí  zlomků hliněných nádob bývá objevena jejich výzdoba. Pokud je rytá či plastická, postačí střepy omýt kartáčkem a vlažnou vodou. Jsou ovšem období, kdy nádoby byly malovány (mladší doba kamenná, mladší úsek a závěr laténské kultury, vrcholný středověk). Pak je na místě největší opatrnost. Podle použitých barev či vzorů lze totiž určit, zda se např.  jedná i o starší či mladší úsek kultury. Na podstavách  právě zhotovených nádob jsou patrné i otisky dřevěných podložek, na které byly ještě vlhké nádoby odloženy k vyschnutí před vypálením. Dalšími otisky jsou např. otisky semen- tedy negativní otisky. Pružná výplň takových dutin, kterou lze vyjmout, ukáže, jaká semena užitkových plodin, dřev či semen plevelů a další vegetace se na sídlišti běžně vyskytovala.

Pokud tvoří zlomky nádob uzavřený nálezový celek (např. vyzvednutý z hrobu), je velmi pravděpodobné, že střepy pocházejí z jedné či více nádob. Pak to znamená mít trpělivost a přikládat okraje střepů obdobného vzhledu k sobě, než se k sobě hodí a lze je slepit ve větší kus. Ovšem, ne vždy byly do hrobu dány celé nádoby anebo část nádoby má jinou barvu způsobenou ohněm či různými chemickými podmínkami místa uložení jejích částí, pokud byla do hrobu vhozena a rozbita. Často střep či dva chybějí, ale tvar nádoby a její vzhled se takto dá  rekonstruovat. Na lepení keramiky se používá lepidlo na porézní materiál. Pokud se nepodaří střepy slepit přesně, má takové lepidlo tu výhodu, že ze slepených střepů je lze ve vodě, kde ztuhne, lehce odstranit.

Hlína je základem i stavebního materiálu. Dřevěné chaty měly stěny omazané směsí hlíny a slámy. Pokud takové obydlí či jiný objekt (dílna, sýpka apod.) shořely, tak v uvedené směsi - mazanici - zůstaly otisky staveních konstrukcí, které umožní rekonstruovat podobu i velikost zaniklého objektu.

Z hlíny se také od vrcholného středověku (vyjímečně před 13. stoletím)  vyráběly kamnové kachle a dlaždice pro světské i církevní objekty. Kachle měly tvar nádobky (např. tvaru cibule) nebo obdélnou či čtvercovou čelní vyhřívací stěnu a obvodový plášť, který směřoval dovnitř topeniště. Oba druhy byly spojovány opět mazanicí - směsí hlíny a slámy. Na čelní vyhřívací stěně renesančních komorových kachlů  byly umístěny plastické reliéfy různého druhu: velmi často biblické náměty (Adama a Eva,  jednotliví proroci), aktuální světské náměty (husitští vojáci) či dokonce bajky (O vlku a lišce). Poměrně častým námětem na kachlích jsou i hráči vrchcábů. Do světa tehdejší mystické zbožnosti ukazují nahé postavy, které se bičují důtkami na znamení pokání (tzv. flagelanti). Na aktuální dění ukazují i postavy husitských bojovníků na vozech vyzbrojených tehdejšími zbraněmi a zemědělským nářadím.

Z hlíny byla od neolitu včetně vytvářena i konická závaží používaná jako zátěž osnovy při tkaní  látky v rámu. Jsou přírodní okrové či červeno okrové barvy a v horní části mají otvor k provlečení provazu. Ze střepů rozbité nádoby byly zhotovovány i přesleny (závaží na vřetánko) a hrnčířské šablony používané k vytvarování zejména okraje nádoby.

Kamenné předměty.

Jejích počet ve starších sbírkách nelze přehlédnout. Jsou jimi kamenné nástroje sesbírané převážně při polních pracích datované převážně do mladší a pozdní doby kamenné. Při jejich výrobě z polotovarů kamenné suroviny byly používány na její řezání kamenné nože, na broušení a hlazení povrchu brousky a hladítka. I pro tvarování keramických nádob  a úpravu jejich povrchu byly používány i kamenné nástroje.

Z různých druhů suroviny byly vyráběny mlecí kameny sestavované po dvojicích do ručních mlýnů. Jsou známy lomy na kámen využívaný v pravěku a raném středověku k produkci a distribuci žernovů : v Čechách to je okolí Lovosic a Kunětická Hora na Pardubicku. Jejich předchůdci byly tzv. těrky - obvykle oválné kameny, na jejichž povrchu se paličkou z kamene roztíralo obilí, ale i písek nebo barevné hlinky. To lze zjisti mikroskopickým testem setřené hmoty.

Kovové předměty.

Nejstarším kovem nacházeným v archeologických objektech české kotliny je měď. Podle rozborů plochých seker či seker s kruhovým otvorem pro násadu  byla měď na jejich výrobu litím na ztracenou formu získána z ložisek ve Španělsku v závěru mladší doby kamenné. - Podle rozboru měďnatých rud lze určit místo, kde byla  ruda vytěžena ze země. Každé ložisko mědi má totiž specifickou příměs stopových prvků. - Uvedené sekery jsou datovány do staršího úseku pozdní doby kamenné (kultura s nálevkovitými poháry, přibližně 4400 - 4100 př.n.l.). Ze Španělska až na Moravu přišli i nositelé kultury  se zvoncovitými poháry. I v jejich hrobech se vyskytují měděné a nově i zlaté šperky. Nejspíš se jedná o ozdoby do vlasů, mají totiž podobu neuzavřených vícenásobných spirál.

Dalším kovem, přesněji slitinou dvou kovů, byl bronz. V této slitině je zjišťováno přibližně 96 % mědi, zbytek tvoří cín a stopové prvky. Bronz ovšem nemusí být slitinou mědi a cínu. Několika procentní podíl může místo cínu tvořit stříbro, antimon, nikl, olovo, zinek. Takové slitině se říká kavkazský bronz. Ten byl použit i v české kotlině jako surovina pro zhotovení části honosného šperku : pro větší ze dvou růžicovitých spon nalezených v roce 1943 v pískovně ve Střelči pod západním okrajem Prachovských skal. Výrobce si přinesl část suroviny sebou, ať už ji cestou jakkoli získal či vyměnil. Pro menší z obou spon byla již zcela využita měď z alpské oblasti.

Velké počty jednotlivých bronzových předmětů (náramky, sekery, kopí, spony, tepané nádobky, atd.) zvládli vyrábět nositelé kultur lidu popelnicových polí během 12.- 9. století př.n.l. Dovedli si zajistit dostatek mědi z ložisek v Alpách a cín buď z Krušnohoří nebo z jihozápadní Anglie (Cornwall). Ve východních Čechách se lidé uvedeného období specializovali na výrobu otevřených náramků často zdobených rytými geometrickými motivy. Největšími a nejdražšími bronzovými předměty byly meče nacházené jako část bohaté hrobové výbavy tehdejších  vládců.

Posledním ze všeobecně využívaných kovů je železo. Předměty z něho se sice objevují již ve 2. tisíciletí př.n.l., ale tehdy bylo používáno jako vzácný kov. Rozborem byl zjištěn jeho meteorický původ. Těžba a zpracování železa se od 13. století př.n.l. šířila z Předního Východu do Evropy. Nejstarší železné předměty se v české kotlině objevují v 8. století př.n.l. Hromadnou výrobu nářadí, zbraní a šperků zvládli až historičtí Keltové během posledních 4. staletí starého letopočtu. Největší počet železných nálezů lze najít ve středověkých městech a v hradních areálech. I když kovář jako řemeslník poněkud okolí obtěžujícího provozu pracoval mimo centra měst, byla jeho činnost naprosto nezbytná pro provoz ve vsích i městech. Až do vynálezu vysokých tavících pecí byly i zlomky železa donášeny kováři, který bych schopen je zpracovat na nový výrobek.

Nejčastějším nálezem ze železa jsou nože. Krátké užívané jako dnes, delší (18 - 20 cm) již byly zbraněmi. V raném středověku (od 9. století) jsou nacházeny i nože s ocelovým ostřím nebo celou ocelovou  čepelí. Železné meče byly vzácné a spolu s výstrojí a výzbrojí jezdce byly velmi nákladné. Velmi vzácné jsou meče z damascenské oceli. Čepel takového meče byla vykována ze svazku proplétaných a kováním navzájem spojovaných ocelových prutů. Družinu z jezdců a dalších ozbrojenců si mohl dovolit jen bohatý velmož nebo kníže.

Celým pravěkem i raným středověkem prostupují nálezy drobných předmětů, jakými jsou např. toaletní soupravy, drobné nádobky, kování skříněk či dřevěných nádob, kování dveří (petlice, klíče), přezky, řetízky, kování opasků, drobná plastika zvířecích i lidských figur a ve středověku i  kování desek knih. Tyto předměty včetně šperků byly zčásti importem do české kotliny a zčásti produkcí místních řemeslníků.

Nálezy z ostatních kovů jsou nacházeny jen vzácně. Z olova se od 8. století vyráběly korále a křížky, ostatně cín se vyskytoval v Krušných horách. Zlato a stříbro bylo možné rýžováním získávat z českých řek. V případě stříbra není možné prokázat hlubinnou těžbu  v českých a moravských nalezištích před 13. stoletím. Je proto zatím uvažováno o importu stříbra jako platidla  za zboží ze střední Evropy (otroci, kožešiny, vosk, koně atd.).

Toto vše víme z nálezů jednotlivých kovových předmětů z hrobů, sídlišť a ze záměrně ukrytých hromadných nálezů. Pravěké i raně středověké hromadné nálezy kovových předmětů ukazují na nebezpečnou dobu, kdy majitel takového bohatství je uložil do země, aby se pro ně již nevrátil.

Zvířecí kosti jsou rovněž častým nálezem. Velmi záleží na prostředí z něhož byly vyzvednuty. Pokud je místo nálezu trvale zvodněné, jsou pokryty plísní a při mytí se rozpadají na jehlicovité štěpiny. Nejlépe jsou zachovány kosti velkých domácích zvířat, ačkoli se při proplavení výplně různých objektů podaří objevit i rybí šupiny a drobné kosti ptáků. I když se lze naučit orientačnímu určení těchto nálezů, patří tyto nálezy po umytí a vysušení k určení zoologovi. A není vyjímkou, že ani jemu se nepodaří rozlišit např. kosti z ovce a kozy (v archeologickém slangu proto ovcokozy). Pokud totiž není nálezem alespoň část lebky s charakteristickými rohy (i ve středověku byly kozám rohy zabrušovány), tak ostatní kosti jsou u  obou těchto druhů obdobného vzhledu.

Naopak se málo zachovají zvířecí kosti z mladší doby kamenné. Je to tím, že tehdejší půdní prostředí  je rozložilo a strávilo. Záleží tedy na půdním chemismu, zda se kosti zachovají.

Od neolitu včetně bylo podle kostí ze sídlišť konzumováno maso tura domácího, ovce a kozy. Ostatní druhy včetně lovené zvěře a ryb byly zastoupeny velmi málo. I tak byla strava prvních zemědělských obyvatel naší země převážně rostlinného původu. Od mladší doby bronzové je zjišťován vzrůstající objem požívání masa prasat. Bylo to bezpracný zdroj bílkovin. To bylo důležité v době, kdy byl ve velkém zpracováván bronz, kdy byla stavěna hradiště a především, došlo k výraznému vzrůstu populace. Ostatně až do dnešní doby stoupá podíl vepřového masa ve stravě lidí a celkově klesá podíl stravy rostlinné. Na venkovských sídlištích platí, že od doby zavedení oradla při obdělávání polí a potřeby svozu úrody stoupal význam tažných zvířat.  Kůň byl domestikován v pozdní době kamenné a jako cenné zvíře byl používán jen k jízdě.

Dalšími nálezy zvířecích kostí jsou kosti psa, který jako jediné domácí zvíře nebyl domestikován. Připojil se k člověku ve střední době kamenné nejspíš kvůli potravě v lidských sídlech. Kosti kočky a kosti drůbeže jsou již běžné od slovanského období. Lovená zvěř je v mezi kostmi zvířat vždy jen v podílu několika procent. Na sídlištích z mladší či pozdní doby bronzové se objevují lastury vodního plže velevruba tupého, který při hromadném výskytu v řekách byl rovněž zdrojem kvalitního masa.

Ostatní nálezy - umělecké předměty, sklo, mince.

Od začátku mladší doby kamenné jsou vzácně nacházena i umělecká díla. V mladším úseku starší doby kamenné byly vytvářeny sošky žen (Věstonická Venuše) z různých materiálů. V mladší době kamenné se objevují hliněné zvířecí figury. Vzácněji pak jejich ryté kresby či jen plastické ztvárnění jejich hlav či jejich částí (rohy). Do okruhu balkánských malovaných kultur mladšího úseku mladší doby kamenné patří hliněné modely ženských postav se stylizovanými končetinami a hlavou. Na jižní Moravě byla před několika lety objevena spodní část sochy - tedy duté nohy a pánev ženské postavy - zachované výšky asi 1 m. To znamená sochu v životní či nadživotní velikosti. Jedná se o zcela unikátní nález v celé Evropě mladší doby kamenné. Pozoruhodné jsou hliněné naběračky podobné dnešním. I ty byly malovány zprvu červenou, bílou a žlutou barvou. Mladší úseky malovaných kultur ztrácejí tuto barevnost, až zdobení nádob tímto způsobem zcela mizí. Ještě mladší jsou např. modely domu a vozu se čtyřmi koly.  

S využíváním bronzu se objevuje vzácně i drobná plastika, ovšem až v mladším úseku doby bronzové a ve starší i mladší době železné. Vyjímečná je např. soška bronzového býčka se vloženým železnými trojúhelníčky, která byla objevena v jeskyni Býčí skála na Moravě. Keltové vyráběli z bronzu i ze železa postavy bojovníků, drobných božstev a dalších votivních figur. Z Čech pocházejí i dvě kamenné hlavy dospělých Keltů (Mšecké Žehrovice, hradiště Závist nad Zbraslaví). První je podrobně a pečlivě propracovaným portrétem muže s vousy a nákrčníkem. Druhá je naopak silně mechanicky poškozená, surovinou této plastiky  je pískovec. Nálezce ji měl v domě delší čas uloženou poté, co ji údajně objevil jen tak na povrchu v opevněném areálu Závist. Vzácné jsou rytiny ozbrojenců na koni či dalších postav se zbraněmi objevené v interiéru kostela sv. Jiří na Hradě a na kamenech hradby hradiště Libušín západně od Prahy. Ve středověku jsou nacházeny i dětské hračky - panenky, koníci apod.  vyřezané z mastku či jiných materiálů.

Sklo se v české kotlině objevuje ve starší době bronzové. Protože je součástí hrobové výbavy žárového pohřbu, ze slitků temně zelené skloviny se nedaří určit než údaj, že se nejspíš jedná o sklo z Egypta. Další skleněné perly z okrového skla s modrobílými očky jsou nejspíš importem do krajiny severně od Alp v závěru starší doby železné (6. století př.n.l.). U nás se vyskytují v různém počtu od jednotlivých kusů až po náhrdelníky z desítek kusů. Ukazují na velmi vyspělé zpracování skla a intenzivní dálkový obchod. V české kotlině se sklo vyrábí od vrcholného středověku, výtvarně pozoruhodné jsou zejména různé číše a poháry ze zelenavého skla s nálepy nití či pupíků doby lucemburských králů. Dalšími početnými nálezy jsou zlomky kruhových terčíků - výplně oken tehdejších domů. Výskyt skla v městském či hradním prostředí vždy znamená bohatství majitele.                        

Mince se na českém území objevují s historickými Kelty. Nesou rovněž první písmena a slova vyskytující se na českém území. Poměrně dobře lze podle nich datovat nálezové soubory keramiky a kovových předmětů. Zlato  Keltové získávali proplavením říčního písku. Na našem území však mají mince význam směnného ekvivalentu až od poloviny 10. století, kdy byl v již centralizovaném státu vytvořen trh a obchodní kontakty do celé Evropy. České stříbrné denáry jsou uvedeny jako mincovní platidlo ve zprávě židovského obchodníka Ibrahíma inb - Jakúba ze španělské Cordóby, který si z cíle diplomatického poselstva do císařského Německa  udělal výlet do Prahy. V roce 965 popisuje její výstavnost, trh snad v blízkosti dnešního Staroměstského náměstí, placení za zboží "kinšáry" (denáry) a šátečky z velmi jemné látky. Zatím nebylo s jistotou určeno, odkud pochází stříbro potřebné na ražbu nejstarších českých mincí. Předpokládá se, že je nejspíš arabského původu z dolů v severné Africe.

Jantar byl hlavním exportním artiklem neseným kupci z Pobaltí až do Středozemí. Objevuje se již v době bronzové. Jsou z něho nacházeny korále a perly většinou v kostrových hrobech. Obecně byl jantar považován z kámen zdraví.

Nálezy z organického materiálu.

Předměty z kosti.

Spolu s keramikou a zvířecími kostmi se nacházejí i předměty zhotovené právě z kostí domácích zvířat. Například jehly jsou mezi nálezy z mladší doby kamenné. Některé pozdější měly i měděné očko. Před zavedením bronzu k výrobě  ozdob byly z plochých kostí (lopatky tura) vyráběny i vzácně nacházené pasové zápony zdobené řezanými geometrickými vzory. Z doby římské a slovanské je k dispozici dostatek hřebenů, které tvořily část hrobové výbavy zemřelých. V zemi se přirozeně jen vyjímečně zachovají se všemi zuby a bylo jen na výrobci, jaký jim dá tvar. Dvě destičky uzavírající část hřebene se zuby, za který se hřeben držel, jsou rovněž zdobeny vyřezávanými  vzory a vybíjenými kroužky či body. Buď jsou obdélné či obloukovitého tvaru.

Z kosti byly i střenky nožů a drobné části kuší atd. Od doby římské jsou rovněž zacházeny hrací kostky různých velikostí a tvarů. Některé hrací kameny byly vyrobeny z nejmenších kostí končetin prasat. Naopak z velkých - dlouhých kostí byly zhotoveny brusle s okrajovými otvory pro uvázání boty řemínky. Z dutých kostí ptáků bylo možné zhotovit i píšťalku. Z parohů byly vyráběny schránky na  drobné předměty na povrchu zdobené geometrickou výzdobou. Z dlouhých kostí ovcí a koz byly vyřezávány kolky na zdobení keramiky vlnicemi, rýhami, vpichy apod.

Jen zcela ojediněle se v archeologických nálezech v české kotlině vyskytla slonovina. Byl z ní vyřezán závěsek pokrytý zlatem z hrobové výbavy knížecího hrobu z Kolína (9. století). Patřil k importované části hrobové výbavy zde pohřbeného jedince, který měl kontakty do prostoru Porýní či přilehlé části Francie.

Nálezy ze dřeva.

Ty jsou v české kotlině velmi vzácné. Přitom dřevo byla hlavním materiálem využívaným od začátku zemědělského pravěku. Mnoho lidí muselo pokácet a zpracovat dřevo na  stavbu opevnění  hradišť, domů, jejich vybavení a dalších dřevěných předmětů denní potřeby. Zcela jistě jimi byly talíře, misky, sudy, necičky na zpracování těsta, poklice, škopíky či nádoby na vodu. Ze zbraní to byly násady na kovová kopí , šípy a toulce na ně. Dřevěné byly od slovanského období dřevěné rakve či prkenné podložky, na kterých byli zemřelí doneseni k hrobu a na ní do něho uloženi. Rovněž komorové hroby měly vnitřní prostor obložený dřevem, do něho byl zemřelý uložen i s hrobovou výbavou.

Otisky opracovaného dřeva či větví a proutí jsou patrné z vypálených otisků mazanice ze stěn požárem zaniklých domů. Rovněž z hrobů lze podle  otisků a dalších stop rekonstruovat dřevěnou konstrukci pohřební komory. Dřevěné nádoby se však vyskytují až v odpadních jímkách středověkých měst, kam byly vyhazovány spolu s  dalším biologickým  odpadem. Nejčastěji to jsou soustružené misky a zlomky dalších větších nádob, vařeček, lžic apod. Z rovně rostlého dřeva byly vyvrtáním středového otvoru vyráběny vodovodní trubky. Nejpočetnější jsou v nálezech archeologických situací měst datovaných do 16. století. Na jejich zhotovení bylo  vybíráno smolné dřevo borovic, smrků a jilmů. Káceny byly zejména v údolích, protože potřebou světla rostly stromy rovně vzhůru. Dřevěné byly i úly pro včely.

Od začátku zemědělského pravěku jsou v Evropě nacházeny čluny dlabané z kmenů listnatých stromů nebo sestavovány z jednotlivých dřevěných  segmentů. Protože zůstaly v bahně v okrajích říčních koryt (v Čechách zejména řeky Labe), jsou zachována v takové míře, že lez určit jejich konstrukci, spojovací prvky a dobře určit jejich výtěžnost. Pro potřeby převážení lidí i nákladu přes řeky lze předpokládat vory.

Denně bylo potřeba dřevo na topení a vaření. Pro starší pravěk se předpokládá, že důvodem opuštění sídliště bylo vytěžení dřeva v dosažitelné vzdálenosti, kam se ještě vyplatilo docházet. Spolu s chátráním domů a zaplevelením polí to byl důvod založit nové sídliště v blízkosti lesa.

Nálezy z kůže.

Ty jsou v české kotlině mimořádné vzácné a pocházejí až z mladších období raného středověku, nejdříve však od 9. století. Snad jen zlomky kůže jsou zachovány z koňských postrojů, pokud byl společně s pánem do hrobu uložen i jeho kůň. Zbytky kožených váčků a opasků bývají zachovány spolu se rzí kovových předmětů v nich uložených. Zlomky nejspíš kožené obuvi byly zaznamenány na železných ostruhách v mohylových hrobech s jezdeckou výbavou z 9. století objevených v Prachovských skalách (pohřebiště Holý vrch). Tehdejší ozbrojenci měli i kožené kabáty, čapky a kůží byly potaženy i jejich štíty. Kůže pro tyto výrobky byla nejspíš z krav, ovcí a koz. Sešívané části bot byly nedávno objeveny na několika moravských hradištích datovaných do 11. století.

Paleobotanické a dendrochronologické nálezy.

Opět podle chemismu půdy se v zemi zachovají rostlinné nálezy. Často jde o semena a plody užitkových plodin, semena plevelů, zlomky dřeva a vyjímečně i provazů apod.

Při výzkumu je dobré odebírat vzorky zeminy z podlah domů a ze zásobních jam. Pak je potřebné vše proplavit. Z hrobů se proplavuje veškerý zásyp nad tělem zemřelého, zachytí se tak i drobné nálezy včetně paleobotanického materiálu.

Rostlinné vzorky pak určí paleobotanik. Podle výsledků lze si učinit představu o tom, co lidé jedli. Jaký byl podíl rostlinné stravy. Jaký byl rok či podmínky na místě pole, o tom svědčí druhy a podíl plevelů. Podle těchto lze i určit, zda byla oseta zimní či jarní pšenice. Zda byly pěstovány směsi obilí. Zda plevele byly nízkého vzrůstu v suchém roce, protože obilí se až do středověku utínalo pod klasy. V odpadních jamách lez zachytit i odpad z mlácení obilí, a tedy blízkost místa výmlatu.

Obilky a další semena jsou černá a jen nepatrně deformovaná. Pokud ovšem prošla žárem, tak mění svou velikost i tvar. Všechny vzorky semen  je potřebné uchovávat nejlépe ve skleněných obalech, protože uložení ve vlhčích místech vede k jejich rozpadu. Vzácně se podaří proplavit pecky a jádra,  ojediněle se v jamách najdou již při odebírání vzorků výplně i zuhelnatělé plody jabloní a hrušní.

Dendrochronologie.

Z ohnišť či zaniklých obydlí lze v zemi odebrat zlomky zuhelnatělých větví či kmenů. Z toho lze pak určit jaké dřevo bylo na stavbu či otop ohniště použito. Pokud se v zemi vzácně zachovají (a to od začátku našeho letopočtu, málokdy dříve) části kmenů, pak je možné stanovit dobu jejich růstu a kácení. Každý rok bylo jiné počasí, a proto jsou letokruhy různě silné a mají různou barvu a strukturu. Porovnáváním  mnoha takových vzorků byla stanovena chronologická řada od začátku letopočtu pro oblast Porýní. V české kotlině pak od 13. století. Je to jedna z velmi přesných datovacích metod využitelných i v archeologii.

Textil.

I textil je velmi vzácným archeologickým nálezem. Spíše se uchová v otiscích na kovových či hliněných předmětech uložených nečastěji do hrobů. Dokladem výroby látek jsou především kamenné, hliněné, skleněné či kostěné setrvačníky zavěšované zespodu na vřetánko zvané přesleny. Vzácné jsou vysoustružené z mastku Byly vyrobeny třeba i ze střepu hliněné nádoby, naopak ty vyrobené z růžového kamene byly v 11.- 13. století importovány i k nám z tehdejší Kyjevské Rusi. Nejčastějším materiálem na tkaní bylo konopí a vlna. Obchodem se do Čech dostávalo hedvábí, v hrobech prvních Přemyslovců byly nacházeny i brokátové látky dovážené z Číny, Indie a Persie. Archeologickým objektem spojeným s textilní výrobou je dlouhý žlab se zaoblenými konci a dvěma kůlovými jamkami. Do nich byl zapuštěn rám s nataženou osnovou. Aby bylo možné tkát až ke spodnímu okraji rámu, byl žlab uprostřed jedné strany prokopán a ve vzniklé prohlubni mohla pohodlně sedět žena a dotkát látku až ke spodnímu okraji rámu.

Na tzv. karetkách (destičky s otvory) se daly splétat stuhy a ozdobné  lemování k oděvům.

Antropologický materiál.

Při archeologických výzkumech i stavebních aktivitách bývají často objeveny hroby obyvatel české kotliny. Objevená pohřebiště bývají cílem zcela samostatného výzkumu, při němž je potřebné zachovat velmi pečlivý postup při odkrývání jednotlivých hrobů. Spálené kůstky či kostrové pozůstatky jsou pak předmětem zpracování samostatného oboru antropologie. Jako druh movitých archeologických památek vyžadují pro své zachování specifické podmínky. I proto bylo v Horních Počernicích postaveno a otevřeno nové antropologické oddělení Národního muzea v Praze (tedy jeho přírodovědecké části), kam jsou postupně předávány nálezové celky antropologických nálezů z výzkumů v Čechách. Tento druh nálezů umožňuje zjistit významné údaje o fyzické podobě lidí mnoha kultur, o jejich původu a zdravotním stavu. Spolu s dalšími fyzikálními a chemickými rozbory lze specifikovat zdroje a kvalitu jejich obživy, přirozeně i nemoci, stopy po úrazech apod. Antropologické nálezy se buď datují  movitými archeologickými nálezy vyzvednutými z hrobu nebo vlastními metodami. Podle srůstu lebečních švů lze s určitým rozpětím stanovit věk zemřelého. Další určení stáří jedince je vázáno na zjištění zubního věku. O této metodě se však  stále diskutuje, protože není jednoznačně přesná. Tímto způsobem stanovený věk pohřbeného má velkou rozptylovou toleranci.

Všechny uvedené metody byly používány při zpracování nálezů pohřbů přemyslovských knížat a králů převážně na Pražském hradu. Několik zde pohřbených mužů - snad Přemyslovců či jejich manželek není s jistotou identifikováno. Asi k polovině pohřbů přemyslovských knížat nejsou k dispozici zprávy o jejich smrti a pohřbení. Jako poslední metoda k jejich identifikaci byl před několika lety publikován projekt určení DNA všech pohřbů příslušníků uvedeného rodu. Tím by se daly např. vyloučit manželky panovníků, ale potvrdit i jedinci, kteří jsou příslušníky rodu Přemyslovců.

Terénní archeologický výzkum.

Nedestruktivní archeologické metody.

Ty jsou využívány již plošně na všech archeologických pracovištích. Školený archeolog (absolvent vysokoškolského studia oboru prehistorie) může využívat např. leteckou prospekci. Jí lze objevit již zaniklé objekty, cesty, vodteče nebo ze země již neviditelně či těžko identifikovatelné části hradiště či úplný rozsah mohylových pohřebišť. Ovšem na vyhledávání archeologických objektů z výšky je potřeba být ve správné výšce a mít slunce za zády. Je potřebné se naučit, že geometrické obrazce příroda nedělá a že ne vše, co vypadá jako lidský zásah, je archeologickým objektem. Dobrá viditelnost bývá před přechodem meteorologické fronty či po ní. Dále je dobře, aby povrch pole byl po dešti mírně vysušen větrem. Terénní nerovnosti jsou rovněž dobře patrné při šikmém slunci před jeho západem či podél navátého sněhu v místech, kam slunce nesvítí. Tvar objektů velmi často vykreslí biologický odpad, který byl do nich záměrně ukládán nebo po jeho zániku přirozeně spláchnut. Do takových míst se stahuje i voda.

Dalšími metodami je sledování rostlinného pokryvu míst, kde lze předpokládat archeologické objekty. Nad jámami či chatami je vegetace v době velkého sucha vyšší a zelenější, protože roste na biologickém odpadu, který  tyto objekty obsahují. Další rostliny (zejména trávy) rostou na rozpadlém zdivu zaniklých domů a jiné na hlinitém násypu nad hroby - tedy na mohylách. Stačí se jen dívat.

Terénní výzkum vyvolaný stavební aktivitou.

Stále platný zákon o ochraně kulturních památek č. 20 z roku 1987, par. 22 (a novela  č. 244/1992) má i příslušná ustanovení týkající se archeologických památek. Pokud se má na území s výskytem archeologických památek provádět stavební či jiná další činnost, jejíž součástí jsou zemní práce, je investor stavby či dalších prací povinen umožnit provedení výzkumu. Stavební činnosti nevratně zaniknou všechny kulturní vrstvy a objekty s movitými nálezy. Podle rozsahu zasaženého území je tak proveden záchranný výzkum, a to až na geologické podloží místa. Souběžně s těmito pracemi je prováděna dokumentace ploch, vrstev a movitých nálezů, a to fotograficky a kresebně. Všechny nálezy musí být zpracovány a uloženy do územně příslušného muzea či do muzea, které výzkum realizovalo. Závěrečným výstupem celé práce je nálezová zpráva.

Jedná se o časově i finančně náročnou akci, na níž kromě vedoucího výzkumu a dělníků na místě participují další odborní pracovníci, kteří zpracovávají a konzervuje nalezené předměty.

Terénní výzkum vyvolaný odborným zájmem.

Dalším druhem archeologického výzkumu je výzkum vyvolaný odborným zájmem. Např. když je potřebné datovat mohylové pohřebiště, kde prozatím nebyl učiněn žádný nález a nebyl ani proveden archeologický výzkum. Pak je nutné získat souhlas majitele nemovitosti, na jehož pozemku se např. mohylový hrob nachází a dohodnout se s ním na podmínkách provedení takového výzkumu.

Je totiž stanoveno, že vlastník pozemku, na němž se nacházejí movité archeologické nálezy, je povinen se o ně starat, protože je jejich vlastníkem. To ovšem koliduje s tím, že vlastníci nevědí o této skutečnosti a nebo jim tyto památky vadí v činnostech, které na svém pozemku chtějí vykonávat. Náklady na téměř každý archeologický výzkum jsou vysoké....

Právní minimum

Práce archeologa je určena  výše uvedeným zákonem a několika  dalšími předpisy. Musí vystudovat obor prehistorie (dříve v kombinaci např. s historií) na některé vysoké škole. Aby mohl práci vykonávat, musel být až do nedávna zaměstnán v instituci, která má archeologické pracoviště. Toto pracoviště musí splňovat několik podmínek: prostory pro ukládání archeologických nálezů a např. i práci konzervátora kovů. V současnosti lze jakýkoli nález nechat zpracovat a konzervovat i na jiném pracovišti za úhradu nákladů na tuto práci. O všechny nálezy musí toto pracoviště i nadále pečovat, protože je vázáno nedávno schváleným zákonem o sbírkách.

Archeolog musí nahlásit do centrální databáze Archeologického ústavu v Praze či Brně každou terénní akci a její výsledky. V případě větších výzkumů i nálezovou zprávu a dokumentaci výzkumu ( fotografickou a kresebnou).

Zákonem č. 1/2005 Sb. byly movité archeologické nálezy dány do vlastnictví zřizovatele archeologického pracoviště v příslušném muzeu: tedy většinou krajů, dále i měst, odborných institucí, škol a institucí zřizovaných státem, které mají oprávnění k provádění archeologických výzkumů. Pro současnosti platí, že každý archeologický nález je ve chvíli svého objevení majetkem některé z uvedených institucí.

Provádění archeologických výzkumů se po listopadu 1989 stalo podnikatelskou činností, a tak dochází k soutěži o provedení výzkumů mezi různými institucemi oprávněnými k provádění výzkumů bez ohledu na územní působnost. Firmy zřízené pouze za účelem si najímají vše, co potřebují, a to včetně dělníků. Nic neplatí, že danou lokalitu např. desetiletí sledují a místní poměry dobře znají archeologové menších muzeí. Výsledky takových velkých terénních akcí nebývají vedoucími výzkumu ani publikovány, takže pro poznání minulosti dotčeného místa jsou passé.

Archeologické pracoviště přijímá od investorů staveb, jejichž součástí jsou zemní práce, oznámení o zahájení těchto prací. Při velkém rozsahu stavby je nutné s investorem dohodnou podmínky provedení výzkumu ve značném předstihu, aby tak byl čas na jeho provedení a stavba nebyla časově posouvána. Ovšem není možné vyloučit i zcela mimořádné nálezy, z nichž zejména torza románské či gotické architektury je potřebné v terénu zachovat. Pak se mění část projektu budoucí stavby. Rovněž není možné ovlivnit počasí, které může značně zkomplikovat a prodloužit realizaci archeologických prací. V bahnitém terénu nelze zachytit drobné nálezy. Při dokumentaci je rovněž nutné mít čitelné profily i plochy.

Dalším problémem je úhrada za provedení záchranného archeologického výzkumu. Pokud se jedná o investiční stavbu, platí náklady investor takové stavby, pokud se jedná o neinvestiční stavbu, pak jde vše na vrub instituce, která výzkum provede. Je jasné, jaké výzkumy a kým jsou preferovány. Jen málo tuto situaci řeší fond na finančně nezabezpečené stavby, jeho výše přirozeně nestačí. Neexistuje tak odpovědnost za svěřené území, na kterém se podle vyskytují ohrožené archeologické památky.

Ani tyto problémy nesnižují úroveň české archeologie, která má i ve světě dobré jméno.

16.1.2017