Kmen Charvátů v severovýchodních Čechách - konec jedné teorie.

Konec jedné teorie - kmen Charvátů v severovýchodních Čechách.

I historie se jako jiné obory vyvíjí a zjišťuje nové skutečnosti o minulosti českého státu. Před třiceti lety proběhla mezi archeology a historiky odborná diskuse, během které byly znovu kriticky hodnoceny prameny k dějinám 9. století. Výsledky archeologických výzkumů a kritické zkoumání písemných pramenů zásadně změnily obraz uvedeného století. Byla opuštěna teorie, že Čechy byly v 9. století rozděleny na kmenová knížectví. Toto tvrzení se totiž zakládalo na listině zhotovené ve druhé polovině 11. století.

Listina německého císaře Jindřicha IV. z roku 1086.

Listinu z roku 1086 (ze dne 29. dubna) nechal zhotovit německý císař Jindřich IV. Do druhé knihy Kroniky Čechů ji opsal kronikář Kosmas (1045 - 1125), kterého takový doklad přirozeně zajímal.  Tato opsaná listina obsahuje většinu informací z původní (nezachované) listiny zhotovené k založení pražského biskupství v roce 973 - 975. Uvedený text stručně popisuje hranice pražského biskupství v 70. letech 10. století. Podrobnější je popis západní hranice biskupství, problematické je vymezení východních hranic. O listinu totiž požádal císaře pražský biskup Jaromír/ Gebhard (bratr knížete Spytihněva II. a Vratislava II.), který se snažil po smrti olomouckého biskupa Jana I. připojit sousední moravskou diecézi ke své.

Listina z roku 1086 uvádí při západní a severní hranici Čech obyvatele osídlených území, které považuje za kmeny: obyvatele v okolí Tuhoště na Domažlicku, Pšovany na Mělnicku, Litoměřice v okolí stejnojmenného hradiště, Lučany v severozápadních Čechách, dále Lemuze, Dalemince, Žatčany, Děčany a Milčany, kteří sousedili přes neosídlené Záhvozdí s Pšovany, ve Slezsku dvojí Charváty a Doudleby na jihu české kotliny.

Některé z uvedených názvů jsou jmény přemyslovských správních obvodů s centrálními hrady: Tuhošť - Tuhošťané, Sedličané - Sedlec, Děčané - Děčín, Litoměřici - Litoměřice, Pšované - Mělník (?). To jsou však názvy obyvatel uvnitř české kotliny zřetelně odvozená od jmen významných hradů na jimi osídleném území. Další názvy - Lučané a Lemuzi - jsou snad názvy lidí předslovanského původu podle území zvaných Lucko a Lemuzsko nejspíš v krajině severozápadních Čech nejspíš pod Krušnými horami.

Do severovýchodních Čech lze podle listiny lokalizovat Charvátce Velké a Malé (jinak Charváty, Bílé Charváty), kteří jsou spolu s dalšími pospolitostmi uvedeny ve Slezsku (tj. v Horním Slezsku nebo v Malopolsku). Pouze v tomto písemném prameni jsou uvedena jména velkých skupin obyvatel označená zeměpisnými názvy. V žádném jiném písemném prameni se o nich či o kmenech v Čechách nemluví.

Kronikář Kosmas dále zapsal vyprávění o lucké válce. Literárním vzorem pro tento text byla Kosmovi nějaká píseň či báseň o hrdinovi Tyrovi a knížeti Vlastislavovi, o bojovnících a vojenských událostech typu Píseň o Rolandovi nebo Píseň o Nibelunzích. Kosmas znal hradiště Žatec. Zde bylo nedávno odkryto opevnění z druhé poloviny 10. století. Tím byl potvrzen význam tohoto hradu. Krajina v okolí Žatce se v Kosmově době jmenovala Lucko. Lucká válka byla podle něho vojenským střetem dvou knížectví - luckého a českého.

Písemné zprávy o české kotlině v 9. a do začátku 10. století.

Hebrejské a arabské prameny neznají v Čechách jiné obyvatele než Bohemany, pokud je vůbec uvádějí. Orosiovy Dějiny (Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, překlad Alfreda Velikého, závěr 9. století) uvádějí v české kotlině jediný rod - gens Bohemanů.

Rok 788. Francký král Karel Veliký z dynastie Karlovců (vládl 768 - 814) zřídil v severním Bavorsku tzv. Českou marku - tj. příhraniční oblast vůči české kotlině.

Rok 805. V  tomto roce vedl stejnojmenný syn Karla Velikého vojenskou výpravu do české kotliny (zpráva ve franckých letopisech zvaných Metské anály). Hluboko do Čech pronikly tři proudy franckého vojska, které se spojily někde v Poohří. V této válce byl zabit velmož Lecho či Becho - česky snad Lech (údaj z francké Moissacké kroniky, z Loršské kroniky a z Fuldských análů). Je to jediný snad svým jménem (?) uvedený Boheman. Dále je popsáno obležení pevnosti Canburg (nejspíš Hradsko u Mšena poblíž Mělníku), kde byl při archeologickém výzkumu odkryt palisádou obehnaný dvorec v areálu hradiště. Obléhání Canburgu bylo neúspěšné. Francké vojsko zpustošilo okolní krajinu a stáhlo se z české kotliny. Ještě téhož roku zakázal Karel Veliký prodávat Slovanům železné meče.

Rok 806. Po předchozí úspěšné vojenské výpravě byl Bohemanům císařem Karlem Velikým uložen tribut (výpalné) za mír podpořený dalším vojenským tažením. O průběhu bojů nejsou žádné zprávy než ta, že vojsko Franků se vrátilo domů bez větší škody. Uvedený tribut byl placen v podobě 500 hřiven stříbra a 120 volů od roku 806 včetně jen do doby krále Ludvíka Pobožného (814 - 843). Později byl obnoven. Ovšem ještě v 11. století se k této platbě hlásili v Čechách panující Přemyslovci.

Rok 845.  Krátkou zprávu o křtu čtrnácti českých knížat - velmožů uvádějí Fuldské anály ke dni 13. 1. 845. Ty byly jen neoficiálními letopisy císařského dvora, v roce 845 je psal mnich Rudolf z Fuldy. Zpráva obsahuje údaje o společné akci čtrnácti českých knížat proti chystané vojenské výpravě Ludvíka Němce proti východním Slovanům, kterou měla být obnovena závislosti Slovanů na východofrancké říši.  Jediná věta z uvedených letopisů uvádí, že v prvních dnech ledna roku 845 se dostavilo někam do Bavorska (nejspíš do Řezna) 14 z celkového počtu 15 knížat Bohemanů a požádalo o přijetí křesťanského náboženství. Východofrancký král Ludvík Němec jim vyhověl s v oktávě Epifanie (tj. 13. ledna) je přikázal pokřtít i s jejich doprovodem.

Tehdy bylo pravidlem pokřtít knížete, jeho rodinu i jeho družinu. Ostatní lidé obvykle přijímali křesťanství pod tlakem již pokřtěného vládce. Šlo o politickou akci, nikoli o dobrovolné přijetí křtu. Rovněž nešlo o myšlenkové, mravní či kulturní kvality křesťanství. V uvedeném roce - bez boje, po dobrém a vlastním rozhodnutím - se 14 českých knížat nechalo pokřtít v Řezně. Jednotná skupina velmožů vystupovala zřejmě za celou českou kotlinu. Skutečnost, že ve Fuldských análech byl proveden tento záznam, potvrzuje význam celé události.  

Z této doby je z okolí císaře Ludvíka Němce znám další písemný pramen - tzv. Geograf Bavorský. Autorem tohoto textu byl opat Grimoldus  z bavorského kláštera Weissenburg, na čas kaplan a kancléř krále Ludvíka Němce. Grimoldus uvádí kmeny východně od území východořímské říše a dál na východ. Názvy míst a jména národů jsou zkomolená. Z nich Fraganeo je snad Praha. Autor však neuvádí žádný název pro kmenová území -  i podle něho byl v Čechách jediný národ- gens Bohemanů. Becheimare je pro něho jediný lid v zemi zvané Bújama, kde je 15 hradů a 15 knížat. Je tedy shoda mezi Fuldskými anály, které uvádějí 14 knížat, a Geografem bavorským s 15 knížaty.

Ludvík Němec uvedené české velmože nezval. Svolal zemský sjezd na podzim roku 844 do Paderbornu a příjezdem Čechů byl nejspíš zaskočen. Jimi požadovaný okamžitý křest byl zcela proti příslušným církevním předpisům a zvyklostem, hromadně se křtilo totiž o Velikonocích a během svatodušních svátků. V případě nouze kdykoli. Česká knížata byla pokřtěna v úterý 13. ledna mimo jakýkoli stanovený termín. Křtící biskup dostal nejspíš příkaz přímo od císaře. Zemský sjez skončil už 6. ledna, a tak křest proběhl mimo nedělní termín v úterý. To bylo možné jen v případě nedostatku kněží, kteří by mohli křtít. To ale na dvoře císaře nebylo možné. Pochybnosti a neregulérnost tohoto hromadného křtu přiměly autora zprávy Rudolfa z Fuldy, aby vše zaznamenal. Vše se událo výslovně na císařův rozkaz, a tak to omlouvalo křtícího biskupa. Čeští velmoži se křtu dožadovali, přestože mohli počkat na řádný termín o velikonocích. Nečekali. Důvodem byla obava z opakovaných vojenských tažení Ludvíka Němce proti Slovanům. Frančtí bojovníci se chovali velmi krutě a panovačně. Česká knížata se křtem snažila odvrátit vojenskou výpravu do české kotliny. Pro ně byl obřad křtu jen formalitou, po které se nezachovala žádná zmínka.

Rok 846. Křtem českých knížat se nic nezměnilo. Francké vojsko vpadlo do Čech a táhlo znovu i proti Velkomoravské říši. Při návratu bylo napadeno českými ozbrojenci, nikoli poprvé a naposled.

Rok 847. Francké anály uvádějí velmi úspěšný vpád franckého vojska do Čech.  Češi poskytli franckému panovníkovi rukojmí. Jiné údaje k této události nejsou známy.

Rok 848. Čeští ozbrojenci odvetou za předchozí francké útoky vpadli na území francké říše. Byli však poraženi a přinuceni k jednání.

Rok 849. Čechy byly cílem další francké výpravy vedené hrabaty Ernstem a Thakulfem. Frankové byli nuceni vyjednávat poté, co je v době příměří napadlo české vojsko. Museli dát rukojmí a vrátit se do francké říše předem domluvenou cestou. Čechové odmítli jednat s hlavním velitelem vojsk, ale poslali své lidi ke dvěma dalším franckým hrabatům znalým slovanských zákonů a mravů s cílem dojednat mír. Jakákoli dohoda ztroskotala na aroganci Ludvíka Němce a na násilnostech jeho vojáků.

Rok 855. V březnu tohoto roku vpadl se svým vojskem do české kotliny francký hrabě Ernst. Výsledky tažení nejsou známy, možná bylo přípravnou akcí na letní tažení krále Ludvíka Němce. Ten totiž znovu vytáhl se svým vojskem proti Velkomoravské říši. Tam rozhodné vítězství nezískal a v obavě o své vojáky Moravu bez dalších akcí opustil. Moravané jej pronásledovali až k Dunaji.

Rok 856. Vojenské tažení Ludvíka Němce proti Srbům (v Lužici) skončilo franckým vítězstvím a vojsko se vydalo do české kotliny. Téhož roku vpadl do Čech i Ludvíkův syn Karloman, který byl jmenován správcem francké Východní marky.  Obě akce mohly být opět přípravou na velké tažení východofranckého krále v následujícím roce.

Rok 857. Pisatel Fuldských análů v tomto roce zapsal, v tomto roce vniklo východofrancké vojsko do Čech a zmocnilo se hradu odbojného knížete Wistracha, kde vládl jeho druhý syn Slavitah. Ten se choval tyransky i ke svému bratrovi Wistrachovi, který utekl do exilu na Velkou Moravu. Svým agresivním chováním Slavitah popouzel okolní obyvatelstvo i vládce - útočil  na sousedy a pořádal loupeživé výpravy. Pravděpodobně zatěžoval místní obyvatele daněmi a dávkami nad míru. K prosazení tohoto agresivního chování musel mít družinu ozbrojenců, která udržovala v poslušnosti všechny na jím ovládaném území. - Zprávu zaznamenal kněz Otgarius a jeho průvodce vévoda Herodolt.

 „Civitas Wiztrachi ducis“ - hrad knížete Wistracha - je velmi pravděpodobně hrad/ hradiště Zabrušany u Bíliny. Z uvedeného vyplývá, že hrad byl soukromým majetkem knížecí rodiny. Dále i skutečnost, že na území Velké Moravy bylo možné získat útočiště. Kulturní vlivy Velké Moravy do Čech jsou patrné i podle bohaté hrobové výbavy ženského mohylového hrobu u Želének nedaleko Zabrušan.

Rok 869. Během tohoto roku útočili čeští ozbrojenci do Bavorska a Durynska společně se slovanskými Srby. V závěru roku se již vyjednávalo o míru. Část franckého vojska táhnoucího proti Velkomoravské říši porazila v české kotlině vojsko českých knížat.

Rok 871.

Na podzim tohoto roku byl na českomoravském pomezí přepaden svatební průvod jezdců se 644 koňmi a štíty a velkým bohatstvím - výbavou nevěsty. Nejspíš se jednalo o českou knížecí dceru, která se jela provdat na Velkou Moravu. - Franští vojáci vpadli téhož roku do Čech odvetou za předchozí české útoky do říše. Mezi Franckou říší a Velkou Moravou docházelo i nadále k opakovaným vojenským akcím vedeným Franky (později Sasy), které procházely českou kotlinou. Nejvíce byla ohrožena knížata v severních a západních Čechách, a to východofranckými králi. Podle archeologických nálezů a kontaktů knížete Bořivoje byla Velkomoravská říše spojencem Čech.

Rok 872.

Část východofranckého vojska vedená mohučským arcibiskupem (!) Liutbertem se někde v Povltaví střetla se šesti českými knížaty jmény Sventislav (Svatoslav), Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav a Goriwej. Ta byla poražena a vrátila se údajně do svých hradů (Fuldské anály).

Z nich lze pouze k Vitislavovi  uvést několik poznámek. Přepis jeho jména je znám ve formě vitizla nebo ui utizla. Nejspíš nepřemyslovský kníže ovládal krajinu v české kotlině a sídlil na některém tehdy existujícím hradu. Vitislav uvedený v roce 872 a znovu v roce 896 může být stejnou osobou, může to být i otec a syn. Bořivoj (Goriwej) je první známý kníže z rodu Přemyslovců. Nezvyklé je jméno Heriman, snad syn české matky a německého otce. Během 9. století se počet knížat v české kotlině zmenšoval. V roce 895 je vedle Spytihněva I. Přemyslovce už jen Vitislav. V Čechách této doby byly pravděpodobně jen tři velké územní celky - středočeské knížectví Přemyslovců, knížectví v severozápadních Čechách s možným centrem na hradišti Rubín u Podbořan a knížectví s centrem na Staré Kouřimi.

Rok 883.

V roce 883 velkomoravský kníže Svatopluk vojensky obsadil českou kotlinu a podrobil si i sousední Srby. V Čechách se spojil s knížetem Bořivojem, který se na jeho dvoře nechal pokřtít. Po svém křtu arcibiskupem Metodějem provedeným na Moravě se Bořivoj postavil do čela českých knížat ve středních Čechách. Jeho středočeské knížectví bylo vymezeno hrady Praha, Budeč, Levý Hradec, Mělník, Stará Boleslav, Lštění, Tetín a Libušín (vzdálenost uvedených lokalit je 26 - 34 km od Prahy) postavenými na vzdálenějších březích hraničních řek. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. (895 - 915) stály na všech uvedených hradech kostely. Vzápětí po křtu se proti Bořivojovi vzbouřili někteří předáci země, kteří křesťanství omítli. Kníže utekl znovu k Svatoplukovi na Moravu. Ten jej s vojenskou pomocí v následujícím roce doprovodil zpět do Čech. Bořivoj nechal podle svého slibu po návratu do Čech na ostrohu nad Vltavou postavit kostel zasvěcený Panně Marii. Hrad zde ještě nebyl, ale stál zde kamenný stolec (tak jako jinde u Slovanů - např. v Korutanech), na který byl posazen vládnoucí kníže. Bořivoj toto místo nechal opevnit (nejspíš mezi roky 884 - 885). Tím vznikl hrad Praha. Pražská kotlina byla přirozeným centrem české kotliny již mnoho staletí. Vše uvedené bylo možné jen díky podpoře knížete Svatopluka. Silný vliv Velké Moravy se projevil zejména na pohřebišti za jízdárnou na pražském Hradu, kde byli s velkomoravskými šperky a zbraněmi pohřbeni příslušníci knížecího dvora. - Křest byl sice soukromou akcí Bořivoje, ale potvrdil jeho politické spojenectví s knížetem Svatoplukem. Bořivoj měl i dříve v Čechách významné postavení: Svatopluk se obrátil právě na něho v době, kdy sídlil na hradišti Levý Hradec.

Rok 889.

V tomto roce zemřel první známý kníže z rodu Přemyslovců - Bořivoj. Jeho synové byli ještě chlapci, proto se do čela země postavil velkomoravský kníže Svatopluk, Bořivojův spojenec a podporovatel, a to až do své smrti v roce 894.

Rok 890.

Opat kláštera v Prümu Regino (zemřel v roce 1015) ve své václavské legendě mimo jiné uvádí, že před rokem 890 měli Čechové jediného knížete ze svého rodu a národa.

Rok 894.

V tomto roce zemřel velkomoravský kníže Svatopluk. „ Omnēs ducēs Boemōrum„ - všichni vévodové Čechů - se vymanili z područí VMŘ (895).

Rok 895.

V červenci tohoto roku se česká knížata na sněmu v Řezně svolaném východofranckým králem formálně podrobila jeho moci a česká kotlina se dostala do jeho mocenské sféry. Včele českých knížat stála dvě z nich - Vitislav a Spytihněv. Vitislav mohl být knížetem v severních či severozápadních Čechách. Spytihněv byl synem Bořivoje ze středočeského přemyslovského knížectví a byl zcela jistě podporován aristokracií i bojovníky. 

Rok 906 - 908.

Těsně před tímto rokem Sasové včele s vévodou Jindřichem Ptáčníkem napadli sousední Srby a podmanili si je. Týž rok zaútočil tento král i na slovanské Dalemince. Ti požádali o pomoc Maďary a s nimi společně porazili Sasy na jejich území. Maďarské vojsko muselo projít Moravou a Čechami, středočeský kníže Spytihněv I. Přemyslovec jim to musel dovolit. Nejspíš ještě v tomto roce zničilo maďarské vojsko předstátní útvar zvaný Velkomoravská říše. Následující rok se o ní píše jako o zpustošené zemi.

Rok 907. Spytihněvův bratr Vratislav se oženil s kněžnou Drahomírou z kmene Havolanů sídlících severně od Sasů. Havolané byli přirozenými spojenci Čechů. Obě země měly společného nepřítele - Sasko vévody Jindřicha z rodu Liudolfovců.  

Rok 908. Další vojenská akce Maďarů a Daleminců proti Sasům. Vojska Maďarů musela projít českou kotlinou. Podle těchto údajů slovanští Daleminci sídlili mimo českou kotlinu.

Závěr: v žádném jiném písemném prameni se o kmenech v Čechách nemluví.

Severovýchodní Čechy v 9. století.

Osídlení českého severovýchodu bylo během 9. století jen ostrůvkovité. Movité archeologické nálezy neukazují větší kumulaci osídlení. Většinou se jedná o zlomky hliněných nádob zdobených převážně vícenásobnou/ hřebenovou vlnicí. Keramické nálezové celky pocházejí z 35 míst a jsou velmi pravděpodobně sídlištního původu. Na devíti místech byly archeologickým výzkumem odkryty kulturní jámy, které jsou vůbec nejčastějšími objekty na sídlištích. Nápadný je jejich výskyt uvnitř zástavby dnešních vesnic či v jejich blízkosti v rovinných nebo jen mírně svažitých místech u menších vodotečí.

Dalším druhem archeologických objektů datovaných do 9. století jsou mohylové hroby. Na Jičínsku jich byl dosud zjištěn značný počet v porovnání s okolními regiony. Více než desítka pohřebišť či jednotlivých hrobů byla po záchranném výzkumu datována do střední doby hradištní (převážně do 2. poloviny 9. století).  Několik set mohylových hrobů z tohoto období bylo již zničeno. Další zatím nedatovaná mohylová pohřebiště (více než dvacet) na potvrzení doby svého vzniku čekají. Výraznější kumulace slovanských mohylových hrobů se nachází západně, jižně a jihovýchodně od hradiště Češov. Jedna z jeho sídelních fází je datována součástí mužského opasku již do první třetiny 9. století.

Zcela vyjímečným a zatím přesněji nevysvětleným objektem je hromadný hrob objevený v roce 1899 nedaleko hospodářského dvora v Běcharech východně od Kopidlna. Jeho zařazení do závěru 9. století podporuje nález jantarové perly.  Důvod a okolnosti pohřbu desítek dospělých jedinců nejsou známé. Nález hromadného hrobu je obvykle vysvětlován náhlou smrtí pohřebených  v boji či epidemii.

Kromě keramiky byly v mohylových hrobech žen nejčastějším nálezem bronzové nebo postříbřené záušnice. Tento ženský šperk je nacházen u hlavy pohřbené ženy. Mohl být používán jako závěsek na čelenku či ke spínání vlasů. Čím je záušnice větší, tím je mladší datace. Vyjímečně byly nalezeny železné či silicidové čepele nožů.

Všechny uvedené objekty a movité nálezy se vyskytují na větší jihozápadní polovině Jičínska do nadmořské výšky 300 m. Severovýchodní část Jičínska - Novopacko - nebylo v tomto období osídlené.

Do začátku 9. století je datováno zatím nejmladší zjištěné slovanské osídlení hradiště Vala u Kalu nedaleko Pecky. Tato datace vyplývá z objevu nezdobeného gombíku ze stříbrného plechu a železné sekery velkomoravského rázu. Nejstarší hradiště na tomto místě bylo postaveno v mladší době bronzové. Důvodem stavby byl výskyt drahých kovů, mědi a železa v jeho blízkém okolí. V první polovině 9. století bylo založeno a opevněno oválné hradiště v Oboře u Chodovic (katastr Holovousy). Obyvatelé hradiště ho pokojně opustili asi po půl století trvajícím osídlení. Důvodem mohl být začátek stavby opevnění nedalekého hradiště Hradišťko nad Ostroměří severozápadně za údolím řeky Javorky. Toto v krajině nepřehlédnutelné sídlo bylo trvale osídleno až do poloviny 13. století.

Další opevněné polohy byly v Prachovských skalách. Bez zjištěného předchozího pravěkého osídlení to je hradiště Prachovské sedlo založené vysoko nad okolní krajinou. Bylo postaveno na jihovýchodním okraji skalního masivu, bylo totiž místem dalekého dohledu nad osídlenou krajinou.  Druhým opevněným místem ve skalách bylo hradiště Hrádky tvořené dvěma skalními ostrožnami a předhradím s bránou. K němu nejspíš patřilo mohylové pohřebiště na Holém vrchu, které je zcela vyjímečným archeologickým objektem v Čechách. Jeho výzkumem byla dokumentována změna pohřbívání ze žárového ritu k pohřbívání celých těl. Bylo tak vyloučeno, že změna způsobu pohřbívání byla vyvolána šířením křesťanství. Hradiště Hrádky a mohylové hroby na Holém vrchu jsou doklady možného sídla lokálního knížete a jeho družiny. Dalším v 9. století opevněným místem bylo hradiště u Češova. Podle nálezů lze oprávněně předpokládat, že Slované zde využili starší dvoudílné hradiště z mladší doby bronzové, které zvětšili a znovu opevnili. Kumulace mohylových hrobů v bezprostřední blízkosti tohoto mohutného opevnění a v krajině jihozápadně a jihovýchodně odtud ukazuje na jeho velký význam právě v 9. století. Jedna sídelní fáze je datována součástí mužského opasku do první třetiny 9. století.

Nejmenší opevněná poloha - hradiště rozlohy třetiny hektaru u Dolan - je prozatím datována jediným zlomkem nádoby zdobeným hřebenovou vlnicí, další zlomky nádob jsou nezdobené. Ve druhé polovině 9. století byl osídlen jižní svah soliterního návrší nad řekou Cidlinou se současnou vsí Hradišťko u Žeretic. Opevnění hradiště bylo zbudováno z hliněného valu s roštovou konstrukcí a hradby z opukových kamenů. Hradiště zaniklo během velkého požáru, ale osídlení místa nejspíš pokračovalo bez velkého přerušení dál. Téměř rozorané je opevnění hradiště ve Velešicích u Vysokého Veselí. Rekonstruovat jej bylo možné podle nepravidelného tvaru mnoha pozemků na starých mapách. Při letecké prospekci byly dokumentovány úseky příkopu a dlouhý úsek severního obvodového valu. Existenci hradiště nepřímo potvrzuje nález českých a bavorských denárů z blízké Sběře datovaných do druhé poloviny 10. století. Početnými nálezy keramiky byla severně od velešického kostela na vysokém břehu nad řekou Cidlinou lokalizována osada již v 9. století. V nedalekém lese jsou na několika místech zachovány mohylové hroby. Téměř zaniklým ostrožným hradištěm je západní část městečka Železnice. Stavbě hradiště předcházelo osídlení v jižní části ostrohu nejdéle v polovině 9. století. 

Výraznějším počtem nálezů z každého katastru vesnic spojených dnes silnicí z Jičína do Libáně lze rekonstruovat cestu z Jičínské kotliny směrem k jihozápadu do středních Čech. Nálezy z 9. století se nápadně soustředí i v okolí pozdější tzv. Hradecké cesty z Jičínské kotliny jihovýchodním směrem na Hradecko.

Závěry

K prokázání kmenových území v české kotlině v 9. století není k dispozici žádný historický nebo archeologický pramen. Kmenová knížectví v Čechách 8. - 9. století neexistovala. Českou kotlinu obýval jediný rod -  gens  Bohemanů. Za něj politicky vždy vystupovalo několik lokálních vládců - knížat. Česká knížata jednala po celé 9. století vždy kolektivně v rámci české kotliny a jediného národa - Bohemanů. Díky podpoře Velkomoravské říše se v 80. letech 9. století do čela české kotliny dostal Bořivoj z rodu Přemyslovců. Mocenské postavení si v závěru 9. století udržel jeho syn Spytihněv a kníže Vitislav, jehož knížectví není zatím s jistotou lokalizováno.

Písemný pramen zvaný Bavorský geograf a další francká analistika (Fuldské anály) znají po celé 9. století v Čechách jedné obyvatele zvané Bohemany a jejich „duces“- vévody, knížata, velmože. Ti representovali české obyvatelstvo, bojovali s vnějším nepřítelem, jednali s ním o míru a vzdorovali vojenskému tlaku ze západu k východu zejména v době vlády Karla Velikého (768 - 814). Reakcí na tuto skutečnost byla stavba hradů a organizace obrany země. Během 9. století se objevily hroby vyjímečných jedinců s bohatou hrobovou výbavou včetně importovaných zbraní a ozdob. Přechod od žárového ritu k inhumaci (ukládání celých těl) během druhé poloviny 9. století nebyl způsoben převzetím tohoto způsobu pohřbívání od Avarů ani pod vlivem křesťanství.

Lokální vládci měli na svých hradech bojovnické družiny, které byly mobilnější než všeobecná hotovost svobodných mužů. Česká knížata jednala vždy společně v různém počtu. Vyjímkou je zpráva k roku 805, kdy byl včele Bohemanů jediný muž jménem Lech, který padl v bojích s Franky. V latinské či německé verzi se v písemných pramenech opakují pojmy jeden národ - kmen - pospolitost, země Boheimi, lidé Bohemani, Ben - Winides (germánský původ tohoto jména). Žádný kmen nezná ani Geograf Bavorský, který uvádí několik kmenů ve Slezsku a v Čechách zná 15 knížecích sídel/ hradů a stejný počet knížat. Rozsah jejich „moci“ bylo možné vymezit ne územím, ale lidmi usídlenými v okolí hradu, kteří obstarávali svému knížeti vše nezbytné, živili jeho rodinu i družinu. Stejná situace byla i u dalších slovanských kmenů Obodritů, Veletů apod. V závěru 9. století se počet knížat v Čechách zmenšoval, ale na jakékoli sjednocovací akce uvnitř české kotliny neměl žádný kníže dost sil. Pro umístění kmenů jménem Besunzane,  Verozane, Lupiglaa, Fraganeo (uvedených v listině z roku 1086) do české kotliny není k dispozici žádný údaj.

Listina z roku 1086 neuvádí žádné údaje o kmenovém rozdělení Čech. Popisuje situaci již vytvořené státní správy přemyslovského knížectví v 11. století. Jména obyvatel uvedených v listině z roku 1086 byla odvozena od jmen tehdy existujících centrálních hradů či staršího názvu krajiny. Původ několika dalších je neznámý. V severovýchodních Čechách tak kmen Charvátů nelze hledat.

LITERATURA

Sláma Jiří 1992: Vitislav (Ui Utizla). Sborník Rostislavu Novému. Seminář a jeho hosté, 11 - 19. Praha.

Třeštík Dušan 1983: Vznik českého přemyslovského státu. Sborník Národního muzea v Praze, řada A, XXXVII, 66 - 78. Praha.

Třeštík Dušan 1990: České kmeny. Historie a skutečnost jedné koncepce. Studia mediaevalia Pragensia 1, 1988, 129 - 143. Praha.

Třeštík Dušan 1991: Václav a Berengar. Politické pozadí postřižin sv. Václava roku 915. Český časopis historický 89, č. 5 - 6, 641 - 661. Praha.

Třeštík Dušan 1994: Křest českých knížat roku 845 a christianizace Slovanů. Český časopis historický 92, č. 3, 423 - 459. Praha.

Žemlička Josef 1989: „Ducēs boemanōrum“ a vznik přemyslovské monarchie. Československý časopis historický XXXVII, 697 - 721. Praha.