6. Knihy Bible Nového zákona
09.02.2020 18:13Jednotlivé knihy Bible Nový zákon 27 knih
EVANGELIA EPIŠTOLY
Matoušovo Pavlova Římanům
Markovo 1. - 2. Pavlova Korintským
Lukášovo Pavlova Galatským
Janovo Pavlova Efezským
Skutky apoštolů Pavlova Filippenským
Pavlova Kolossenským
1. -2. Pavlova Tessalonicenským
1. - 2. Pavlova Timoteovi
Pavlova Titovi
Pavlova Filemonovi
Pavlova Židům
Jakubova
1. - 2. Petrova
1. - 3. Janova
Judova
Zjevení Janovo
Původ knih Nového zákona - údaje z biblického textu
Evangelia byla psána hebrejsky (Matouš), řecky a aramejsky (ostatní). Jejich originální rukopisy nejsou zachovány. K dispozici jsou opisy datované do 2. - 5. století n. l. objevené při archeologických výzkumech v Egyptě, v izraelském Kumránu a v dalších zemích Předního Východu. Evidentně však pocházejí z 1. století n. l. a byly ve druhé polovině tohoto věku napsány. Celkem je známo 52 textů většího rozsahu (a tisíce dalších zlomků) označených jako evangelia, kromě biblických i gnostická - Tomášovo, Mariino, Jidášovo, Piláta Pontského atd. (viz nebiblické texty).
EVANGELIA
Nejstarším novozákonním textem je evangelium podle MARKA - Markovo. Marek nebyl apoštolem a svůj text psal v 60. letech 1. století n. l. Byl známou osobností, provázel apoštola Pavla a byl také vězněn. S Pavlem se rozešel po skončení jeho misijní cesty, apoštol Petr jej údajně pověřil sepsáním údajů o životě Ježíše Nazaretského zvaného Kristus. Hlavními údaji tohoto evangelia je osoba Jana Křtitele, křest Ježíše a skutečnost, že apoštolové Ježíšovi nerozuměli. Evangelium dále obsahuje text o Ježíšově uzdravení nečistého člověka v synagoze v Kafarnaum a údaj, že poslední večeře Ježíše a jeho učedníků se konala v Markově domě v Jeruzalému. Text evangelia končí náhle v kapitole 16. osmým veršem. Další část závěru evangelia byla dopsána později. Jedná se o záznam útěku žen od prázdného hrobu, kde bylo původně pohřbeno Ježíšovo tělo.
Marek uvádí i chybné údaje: město Gerasa neleží u Tiberiadského/ Genezaretského (či Galilejského) jezera/moře, území zvané Dekapolis není severozápadně od něho, ale východně od něho za uvedeným jezerem. Marek neznal reálie Palestiny, zřejmě v ní dlouhodobě nežil. Údajně zemřel v Egyptě, v Alexandrii se ukazuje jeho hrob. Textem nejkratší Markovo evangelium bylo základním zdrojem údajů o Ježíšovi pro autory evangelia Matoušova i Lukášova. Zachované části těchto písemností ukazují na opisování textu včetně drobných úprav a oprav.
Evangelium podle MATOUŠE - Matoušovo bylo psáno očitým svědkem Ježíšova působení v Galileji a v Jeruzalémě. V hebrejském textu sepsal autor Ježíšovy předky spolu s odkazy na Starý zákon, kde byl příchod Spasitele a krále nového království opakovaně zaznamenán. - Od začátku 3. století př. n. l. očekávali lidé helénského světa (včetně židů) příchod Spasitele - zachránce. Dále se autor Matoušova evangelia věnoval popisu misijní činnosti apoštolů a zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l.
Evangelium podle LUKÁŠE - Lukášovo a SKUTKY apoštolů pocházejí nejspíš od jednoho pisatele. Lukáš byl údajně pohřben v bazilice sv. Justiny v Padově. Při výzkumu hlavní hrobky v tomto kostele v roce 1998 byla objevena kostra přibližně 70tiletého bez lebky. Ta byla objevena v Praze (!) a pomocí DNA ke kostře s jistotou přiřazena. Pohřbený muž pocházel ze Sýrie.
Pisatel Lukášova evangelia vycházel z evangelia Markova, ale realitu života v provincii Judea osobně neznal. Vycházel z ústní tradice a psal velmi čtivým způsobem pro obyčejné lidi. Ježíšův život zasadil do širšího světa římského světa. Lukášův vztah k židům byl velmi pozitivní. Jeho evangelium je považováno za výchozí text pro ostatní pisatele dalších evangelií, protože Ježíšovy výroky v něm nejsou komentovány. Mnozí biblisté považují Lukáše za velmi vzdělaného helénského světa snad původem ze Sýrie, který zemřel nejspíš násilnou smrtí přibližně kolem roku 80 n. l.
Čtvrté biblické evangelium podle JANA - Janovo bylo údajně psáno ve významném maloasijském městě Efezu. Apoštol Jan zde žil spolu s křesťany, kteří přijali novou víru od apoštola Pavla. Jan zde i zemřel.
Úvodní část evangelia odpovídá i textu nalezenému v egyptské lokalitě Naghamadí (viz Nebiblické texty). Z Egypta pochází i zlomek tohoto evangelia uloženého v Manchesteru (Velká Británie, papyrus Rylands, viz Písemné památky) datovaného k roku 125 n. l.
Jan se na několika místech svého textu neubránil poměrně negativnímu postoji k židům, přestože sám byl žid. Ježíše Krista již líčí již jako Spasitele všech lidí poslaného Bohem. Psal ovšem pro všechny křesťany a výlučnost židů jako jediného božího vyvoleného národa nepřijímal. Jeho evangelium je velmi čtivé, jazyk květnatý a texty jsou poetické. Autorem tohoto textu je údajně v Novém zákoně uváděný Jan, syn Zebedeův. Ale tento Jan nebyl vzdělaný. Skutečný autor evangelia podle Jana je přesně opačný - znal dobře život židů v Jeruzalému i v Galileji.
EPIŠTOLY
Pavlovy epištoly jsou vůbec nejstaršími texty Nového zákona. Oba dopisy Korintským byly sepsány již v polovině 50. let 1. století n. l. Pavlovi bylo z celkového počtu 21 epištol připsáno 14 dopisů. Týkají se Pavlovy kazatelské činnosti a řešení mnoha problémů prvních následovníků Ježíše Krista. Pavel byl vzdělaný příslušník náboženské skupiny farizeů. Po svém obrácení se stal kazatelem i pro nežidovské národy, které považoval za rovnocenné před bohem. Své epištoly psal na začátku druhé poloviny 1. století n. l. Jen tu poslanou Filemonovi psal vlastnoručně, ostatní diktoval. Cestoval po městech, kde bylo pohromadě více lidí, zakládal zprvu malé sbory. Nejdéle žil v Efezu. Zde byl také uvězněn pro své ohnivé kázání proti antické bohyni Artemidě, jejíž zdejší chrám byl centrem uctívání. Dopisy psané z vězení mají teologicky odlišný obsah od ostatních. V Římě, kde byl dlouho v domácím vězení, vyučoval, kázal a připravoval si jako římský občan svou obhajobu před soudem. Podle pozdějších pramenů byl Pavel sťat. Poslední epištoly Timoteovi popisují již jinou situaci v raně křesťanské církvi - tedy závěr 1. století n. l. Proto není Pavel považován za jejich autora. To platí i pro epištolu Židům.
Petr byl rybář z Galileje, ve městě Kafarnaum se ukazuje jeho dům. Byl to člověk silných emocí, a proto chybující. Zhynul snad v roce 64 n. l. nebo brzy poté. Údajně právě nad jeho hrobem byl v Římě na Vatikánském pahorku postaven první kostel římského biskupa a byl zasvěcen právě Petrovi. Různé mladší nálezy a nápisy potvrzují tento předpoklad. S určením autorství dvou Petrových epištol je problém, Petr uváděný v evangeliích byl obyčejný negramotný člověk. První Petrův dopis byl psán řecky a uvádí jistého Silvana - Řeka, který mohl být písařem Petra a zapsat jeho slova.
Jediná Judova epištola připomíná význam Starého zákona a odsuzuje různice mezi skupinami křesťanů. Jakubova epištola je zřetelná svým jazykem silných výrazů a postojů. Tři epištoly apoštola Jana (dvě jsou velmi krátké a mají podobu osobního vzkazu) obsahují pokyny křesťanům, jak mají žít jako následovníci Ježíše Krista, kterého on sám zažil. Slovník těchto textů je laskavý ve snaze vysvětlit, co to znamená žít jako křesťan.
EVANGELIA
EVANGELIUM PODLE MATOUŠE
Pisatel této biblické knihy - kanonického evangelia - měl k dispozici evangelium Markovo a tzv. sbírku Q, (sbírku Ježíšových výroků z téže doby), které cituje stejně jako pisatel Lukášova evangelia. Potvrzuje to sled událostí Ježíšova života včetně jeho závěru v Jeruzalémě. Konec textu je obohacen o setkání tři žen u prázdného skalního hrobu se vzkříšeným Ježíšem a šíření této zvěsti mezi ostatní Kristovy následovníky. Začátek evangelia rozšiřuje Matouš o okolnosti narození Ježíše. Během jeho kazatelské činnosti se ve všech podobenstvích stále více ukazuje rozdíl mezi pozemskými vládami a přislíbeným Božím královstvím. - Důvodem sepsání evangelia bylo zachování obsahu Ježíšova působení na zemi pro křesťany a budoucí boží království.
Novými údaji (v porovnání s Markovým textem) je příběh příchodu tří králů - mudrců, vyslání učedníků kázat všem národům, zkoušení Ježíše na poušti a jeho odmítání vlády na zemi nabízené satanem.
Jinak je obsah Matoušova evangelia obdobný Markovu. Úpravy jsou patrné např. umístěním motlitby Otčenáš do středu Ježíšova „Kázání na hoře“. Dále Matouš upravuje plynulost textů přidáním spojek a spojovacích slov. Odkazy na Starý zákon jsou početné a směřují k vymezení Ježíše Krista jako syna božího a budoucího krále Božího království určeného všem národům světa. - Tato očekávání se objevovala nejen židů ale i u okolních národů po celé helénské období (3. - 1. století př. n. l.). Autor byl křesťanem židovského původu, znal nejspíš Epištolu Petrovu, odkazují se na něj i na další zachované spisy. Text byl sepsán v závěru 1. století n. l. Údaj o pronásledování (5 :10) posouvá dobu jeho vzniku do 80. let, do doby vlády císaře Domitiána (79 - 89 n. l.), který křesťany nechal pronásledovat. Místem pobytu autora mohlo být některé syrské město (Antiochie, Orontos) nebo další významná centra v Palestině (Cesarea Filipova, Pella, Edessa). Čtení Matoušova evangelia křesťany je prokazatelné v Antiochii (Skutky, 11: 19 - 26).
Z lokalit uvádí Matouš Betlém v Judeji, Egypt, Nazaret, poušť a řeku Jordán, Galileu a Jeruzalém, dobře znal celou Palestinu. Rovněž uvedl v textu mnohé hebrejské a aramejské výrazy a jazykově byl ovlivněn překladem Starého zákona do řečtiny „koiné“ zvaného Septuaginta (3. - 1. století př. n. l. Alexandrie). Zlomky Matoušova evangelia jsou zachovány na papyrech Chester Beaty č. 64, 77, 1, 70, 45 (začátek 3. století n. l.) a v Sinajském kodexu ze 4. století.
V evangeliu vystupuje celník Levi (9 :9, Marek 2 :13. Lukáš 5 :27). Autor jej ztotožňuje s Matoušem, který je Ježíšovým učedníkem (10 :3). Pro absenci dalších údajů není možné považovat tyto dvě zmínky za údaje o jediné osobě. Autor Matoušova evangelia byl křesťan židovského původu, velmi dobře znalý Starého zákona a soudobých pramenů z doby začátku křesťanství, který žil mimo Jeruzalém. Text byl napsán původně aramejsky, poté byl přeložen do řečtiny koiné (hovorové řečtiny).
EVANGELIUM PODLE MARKA
Chronologicky je předřazeno evangeliu podle Matouše a je všeobecně považováno za nejstarší ze čtyř kanonických evangelií. Bylo sepsáno snad jako první brzy po roce 70 n. l. Text začíná veřejným působením Jana Křtitele, který ohlašuje příchod někoho většího než je sám. Ježíš jím byl pokřtěn v Jordánu, pak kázal v Kafarnaum, zvolil si své učedníky a začal uzdravovat. To vše během sporů s kněžími, osočování z bezbožnosti, z porušování židovských zákonů atd. Ježíš se pohyboval se v Galileji, nakonec se vydal na svátek pasach do Jeruzaléma. Zde měl konflikt s prodejci a směnárníky v chrámovém nádvoří. Následuje text o poslední večeři s apoštoly, motlitbě v Getsemanské zahradě a o zatčení po zradě Jidášově. Ježíš byl vyslechnut radou starších (kněží) a před Pilátem Pontským. Dav si vybral k propuštění zločince Barabáše, Ježíše odsoudil k ukřižování pro rouhání se bohu. Po smrti bylo tělo Ježíše uloženo do skalního hrobu Josefa z Arimatie. Závěr evangelia tvoří zpráva o vzkříšeném Ježíšovi u prázdného hrobu.
Důvodem sepsání tohoto textu byla potřeba záznamu ústní tradici a údajů o Ježíšovi a jeho působení zvláště po ztrátě a zničení města Jeruzaléma v roce 70 n. l. Vstup do města provincie Judeje byl židům a křesťanům zakázán. Marek nebyl apoštol, ale doprovázel jako pomocník apoštola Petra. Byl helénisticky vzdělaným křesťanem židovského původu, kterému bylo zvěstováno evangelium - dobrá zvěst. Text evangelia prozrazuje pobyt autora v řecky mluvícím prostředí s aramejskými a hebrejskými slovy či souslovími. Ve 2. století byl tento text připsán Markovi, přestože apoštol Marek nemohl být jeho autorem. Skutečný autor nebyl literárně vzdělaný, jazyk textu je prostý, neuhlazený, místy až strohý. Slovní zásoba je chudá, jednotlivé epizody nejsou vůbec propojeny. Největší část textu líčí události během týdne před smrtí Ježíše.
Marek uvádí smrt Jakuba staršího, nevlastního bratra Ježíšova, a apoštola Jana. Vyzdvihuje význam apoštola Petra, přestože uvádí trojí zapření Krista právě Petrem. Po roce 100 n. l. bylo Markovo evangelium známo v Římě a v Alexandrii.
EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE
Autor této knihy vytvořil zcela nový typ křesťanského svědectví o Ježíši Kristu. Svůj spis věnoval blíže neznámému Theofilovi, zřejmě zámožnému křesťanu, který mohl dát podnět k sepsání tohoto díla a platil náklady spojené s jeho zhotovením. Ve starověku to nebylo vyjímečné. Autor sepsal evangelium v tehdejší hovorové řečtině, měl jisté literární zkušenosti a vyšší úroveň vzdělání. Apoštol Pavel píše ve svém listu Kolossenským (4:14) o milovaném lékaři, který původně nebyl křesťanem (nebyl ani žid), který žil v Antiochii, kde se s ním seznámil kolem roku 49 n. l. Na podzim roku 60 n. l. doprovázel Lukáš dobrovolně již zatčeného Pavla do Říma a zůstal zde v jeho blízkosti dva roky. Lukáš se zde seznámil s Markem - autorem evangelia, které bylo základem informací pro Lukášovo evangelium.
Text tohoto evangelia je stylisticky velmi kvalitní, autor používal mnohé odborné termíny z oblasti práva, peněžnictví a např. i lékařství. Obsahově byl text obohacen zprávami o mnohých událostech, které první dvě evangelia neobsahují. Zejména je rozšířena část spojená se smrtí Ježíše a děním bezprostředně po jeho pohřbení po dobu čtyřiceti dnů až do svátku letnic téhož roku. Celý text je chronologicky uspořádán včetně doby před narozením Ježíše po jeho smrt a vzkříšení. Jako jediný Lukáš uvádí příhodu s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu.
Text se stal závazným zdrojem informací pro uspořádání slavností a svátků katolického církevního roku - tedy adventu, vánoc, postní doby, pašijí, vzkříšení a svátků svatodušních. V prvním verši třetí kapitoly je uvedeno druhé tzv. absolutní datum Bible, tedy 15. rok vlády císaře Tiberia - rok 29 (ev. 28) n. l.
V souvislosti se smrtí a vzkříšením Ježíše vypsal Lukáš smysl těchto událostí jako začátek závěru systému věcí na zemi a příchodu božího království s Ježíšem jako králem. K dispozici měl Markovo evangelium a sbírku Q - sepsané Ježíšovy výroky. Přesto je tento žánr této literatury blíže k historickému než teologickému spisu. Evangelium podle Lukáše bylo sepsáno brzy po roce 70 n. l. Informacemi a literárním ztvárněním je toto evangelium nejhodnotnější ze všech.
Autora tohoto spisu není podle čeho určit. Podle tradice z 1. století n. l. byl Lukáš průvodcem apoštola Pavla, podle dalších údajů byl lékařem (Pavlův dopis Kolossenským 4:14). A tak lze pouze z textu evangelia (a Skutků apoštolů) říci, že Lukáš byl řecky vzdělaný křesťan židovského původu žijící mimo Palestinu, jejíž zeměpis neznal (Ježíš putoval do Jeruzaléma přes Samaří a Galileu!). Ve verši 1:80 je náznak toho, že Jan Křtitel byl vychováván esejci a že pobýval na poušti. Velká část této biblické knihy se zachovala na Bodmerově papyru č. XIV z přelomu 2. a 3. století, další části jsou na papyru Chester- Beattyho (45) a ve všech mladších kodexech.
EVANGELIUM PODLE JANA
Toto evangelium se od zbylých tří liší svým slohem i uspořádáním jednotlivých pasáží. Autor zvaný Jan používal zcela jistě zbylá evangelia (především Markovo), ústní tradici a další nám již neznámé písemné prameny, které se staly základem předcházejících tří evangelií. Obsahuje i několik zcela nových informací zeměpisných, vícenásobný pobyt Ježíše v Jeruzalémě či odlišné datum Ježíšovy smrti. V mnoha líčeních se shoduje s Lukášovým evangeliem. Autor psal svůj text se záměrem upevnit víru v Ježíše, jeho příslib do budoucna a záchranu lidí od trvalé smrti. Ježíš je ztělesněním Slova (1:14), jehož prostřednictvím bylo vše stvořeno podle Boží vůle. Sám o sobě hovoří jako o Mesiáši, chlebu života, světle světa, dobrém pastýři a o vzkříšení a životě. Celkem třikrát potvrzuje (18: 5 - 56, 8), že otevírá cestu ke skutečnému životu v souladu s Bohem.
Pozoruhodné je i to, že při kodifikaci biblických knih jako závazného textu pro křesťany, bylo Janovo evangelium zahrnuto do Bible až po velké diskusi a výhradách k jeho odlišnosti od zbylých tří evangelií. Mezi prameny Janova evangelia zcela jistě patřil soupis Ježíšových zázraků a znamení: uzdravení nemocných, vzkříšení Lazara, přeměna vody ve víno atd. Dalšími byly údaje o Janu Křtiteli, o jeho kazatelské činnosti, několik Ježíšových cest do Jeruzaléma, podrobnosti o soudu před místodržitelem Judeje Pilátem Pontským atd. Při jazykovém rozboru bylo zjištěno, že koncem Janova evangelia je 20. kapitola, verše 30 - 31 s tím, že poslední kapitola 21 byla připojena později. Celé evangelium je kompilací mnoha písemných pramenů a ústních svědectví včetně pasáží vložených do textu (např. 21. kapitola) v pozdějších staletích.
Jazyk Janova evangelia je velmi příbuzný třem Janovým epištolám, předpokládá se týž autor. Zachované části Janova evangelia byly zjištěny v papyru Bodmer II z doby kolem roku 200 n. l. a v papyru Rylands z 1. poloviny 2. století. Autorem tohoto textu velmi pravděpodobně není nejmladší z apoštolů povolaných Ježíšem - Jan (viz 1. - 3. epištola Janova).
SKUTKY APOŠTOLŮ
Začátek této knihy uvádí údaje o tom, že autor knihy Skutky apoštolů je totožný s pisatelem evangelia Lukášova. Podle vnitřní chronologie je zřejmé, že Skutky apoštolů jím byly sepsány až po evangeliu. Ve Skutcích apoštolů vypisuje autor misijní cesty Ježíšem pověřených apoštolů a dalších křesťanů i k nežidovskému obyvatelstvu. Kazatelé byli k takovému konání posíleni vysláním boží síly/ energie - ducha shromážděným apoštolům o letnicích v roce smrti Ježíše Krista. Křesťanství se tak stalo celosvětovou vírou v jediného Boha. Nejvíce textu je věnováno apoštolu Pavlovi, který kázal i v Římě a chystal se na misijní cestu do Španělska.
Zdrojem informaci pro Lukáše byla zcela jistě i ústní tradice. Např. velký sbor byl v syrském městě Antiochie, kde byli následovníci Ježíše Krista poprvé nazváni křesťany. Pasáže Skutků psané v první osobě předpokládají nějaké záznamy toho, kdo misijní cestu vykonal. Týkají se cest po moři, které jsou vylíčeny se smyslem pro dramatičnost a napětí. Současně jsou tyto pasáže považovány za doklad autorových literárních schopností. Obojí může být pravdivé. Autor znal příhody z misijních cest apoštola Pavla, dále uvádí Petra, Štěpána, Filipa a Saula z Tarsu - Pavla. Toho však autor Skutků nenazývá apoštolem, protože Pavel nebyl žákem Ježíšovým. Postupně bylo křesťanství šířeno z Jeruzaléma do Samařska (severní část kdysi Davidova království) a do Antiochie. Pavel cestoval dále na Kypr a do měst západního okraje současného Turecka. Dlouhá cesta jej dále vedla i do Řecka - do Soluně, Athén a Korintu. A znovu se vydal do Malé Asie - do významného a bohatého města Efezu. Odtud spěšně odešel přes Milét do Jeruzaléma. Tam jej židé obvinili ze znesvěcení chrámu (!) a nechali zatknout. Po výslechu byl odeslán do Cesareje před místodržitele. Jako římský občan se odvolal k císaři a putoval přes Krétu do Říma. Zde, ač vězeň, kázal evangelium. Jeho smrt není uvedena, autorovi byly její okolnosti nejspíš známy.
Důvodem sepsání Skutků apoštolů bylo rozšíření evangelia - dobré zvěsti - o příchodu Božího království po celém tehdejším světě. I když jsou v textu zmínky o odpadlictví a lživých kázáních, autor potvrzuje jednotu vznikající křesťanské obce. Ta je spojena prostřednictvím apoštolů s Ježíšem, apoštolové a další křesťané kážou veřejně a prokazují se kromě jiného i silným sociálním cítěním a proklamovanou rovností všech lidí před Bohem.
Malé fragmenty Skutků apoštolů jsou zachovány např. v papyru č. 48 z Florencie (3. století n. l.) a na Bodmerově papyru XVII (p 74). Plný text je znám až ze Sinajského kodexu.
EPIŠTOLY
Epištoly Pavla
Epištoly/dopisy byly určeny křesťanům sdruženým v náboženská společenství vzniklá veřejným vyznáním víry. Křesťané se vzájemně podporovali a komunikovali mezi sebou bez omezení země původu, jazyka a sociálního postavení. Epištoly byly prostředkem komunikace a náhradou osobní přítomnosti pisatele. Byly rozšířeným prostředkem kontaktu po celé římské říši. Obsahovaly aktuální informace a rady k řešení problémů v křesťanských obcích, ve kterých byly veřejně čteny. Pak byly uchovávány a sbírány. Oslovovaly spíše celý sbor věřících, i když někdy byly adresovány konkrétní osobě. Jejich obsahem i obsáhlejší pojednání o věroučných tématech. Mají proto různý rozsah textu a volený jazyk. Byly napsány na papyrové lístky, zapečetěny a poslány po osobě, která je doručila. Překvapivě byly všechny texty psány hovorovou řečtinou zvanou koiné.
Pavlových epištol je celkem devatenáct. Pouze epištola Židům byla Pavlovi připsána až ve 4. století n. l. Pochybnosti o autorství Pavla jsou u epištol 1. - 2. Timoteovi, Titovi, 2. Tessalonicenským, Efezským a snad i Kolosenským.
Pavel byl helenizovaný diasporní žid z maloasijského města Tarsu, jehož hebrejské jméno bylo Saul. Svým vzděláním byl členem skupiny židovských vzdělanců zvaných farizeové a byl odpůrcem křesťanů. Sám se stal křesťanem někdy na začátku 30. let 1. století n. l. Obsah jeho kázání spočíval ve zdůraznění víry, která člověka ospravedlňuje před Bohem. To bylo možné jen obětí života Ježíše Krista. Před rokem 44 n. l. byl Pavel v Jeruzalémě na setkání apoštolů. Zde si tito rozdělili oblasti, ve kterých budou kázat evangelium. Předtím byl v Antiochii a s Barnabášem na Kypru a v jižní Malé Asii. Další cestu konal se Sílasem a později i s Timoteem do severní části Malé Asie, aby pokračovali do Řecka - do města Filippy, Tessaloniky (Soluně) a dále do Athén. Sám pokračoval do Korintu, kde zůstal půl druhého roku a živil se zhotovováním stanů (v letech 51- 52). Pak se vydal do Efezu a Cesareje, dále do Jeruzaléma a Antiochie. Brzy na to byl opět v Efezu, kde zůstal více než dva roky. Zde se dostal na krátký čas i do vězení. A znovu se přes Jeruzalém znovu vydal do Korintu, kam poslal napřed Tita. Spolu se setkali v makedonských Filipech. Poslední cestu do Korintu vykonal v roce 56 či 57 a vrátil se znovu do Jeruzaléma. Zde byl zatčen a převezen do Cesareje Přímořské a postaven před prokurátory Felixe a Festa. Jako římský občan se mohl proti jejich soudu odvolat k císaři, což učinil. Z vězení již nevyšel, Lukáš o tom uvádí jedinou zmínku (Skutky 20 :23) datovatelnou mezi roky 58 - 63.
Pavlovy epištoly jsou zachovány v textu papyru Chester- Beattyho p46, který je uchován v Dublunu a pochází ze začátku 3. století. O autorství Pavlově jsou pochybnosti a si v polovině textů, nejspíš ale byly napsány Pavlovými žáky či přáteli, pokud je Pavel nepsal sám.
ŘÍMANŮM
Rozsáhlý list se zaměřuje výhradně na víru a skutky víry. Pavel sám přiznává, že není schopen se vyvarovat špatného chování. O sobě uvádí, že byl zkoušen opakovaně, zda si zachová víru. Některé situace byly pro něho velmi těžké a byl zkoušen až na hranici svých sil (2: 17,18, 4: 15,16). Posuzování lidského konání je jiné u pohanů, jiné u židů a jiné u křesťanů - první soudí podle svědomí, židé podle Zákona (2: 1-29). Křesťané mají svůj vzor v Ježíši Kristu a ve skutečnosti, že Bůh není stranický. Evangelium otvírá cestu ke spasení všem lidem, ukazuje Boží spravedlnost a všechny lidi vede k víře. Z víry se pak lidé stávají přijatelnými Bohu, který je bude soudit. Hodnota Kristova života umožňuje, aby člověk při soudu obstál. Nikdo se nemá vyvyšovat nad druhé, všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Křesťané se sice nemohou vyvázat ze života na zemi, ale mají si pomáhat a překonávat vše špatné a zlé. Pavel si dal velmi záležet na tom, aby křesťanům v hlavním městě římské říše vypsal důvody svého konání a představil křesťanství jako alternativní způsob života šířící se od člověka k člověku, který vytváří nové společenství na rozdíl od vnucených alternativ tehdejšího světa - náboženských i politických ideologií.
Adresátem tohoto listu byl sbor v Římě založený nejdéle na začátku 50. let 1. století. Prvními jeho členy se stali buď obchodníci či jejich zaměstnanci a velmi pravděpodobně otroci v domech zámožných Římanů. V době zhotovení Pavlova listu byli křesťané původem převážně z pohanů. Zakladatelem sboru v Římě nebyl apoštol Petr, není k tomu zachována jediná informace ani její náznak. Epištolu psal Pavel za svého posledního pobytu v Korintu na jaře roku 56.
Epištola podle některých badatelů končí 12. nebo 14. kapitolou a je stále vedena diskuse o tom, čím byly kapitoly 13. - 16. nebo 15. - 16. Jsou totiž jazykově odlišné a v několika nejstarších rukopisech této epištoly nejsou uvedeny.
Po lingvistickém rozboru a zpracování textu pomocí počítačového programu lze věrohodně říci, že autorem epištol Římanům, obou listů Korintským a list Galatským a Filemonovi je jediný autor - Pavel.
1. KORINTSKÝM
Pavel navazuje na předchozí nedochovaný dopis, který mu doručili tři muži (otroci?) žijící v rodině zámožné ženy jménem Chloé. Svým dopisem Pavel odpovídá na dotazy tamní křesťanské obce. Především bylo třeba posílit jednotu křesťanů v Ježíši Kristu a jednotné víře v Boha. Závažný problém krvesmilství ve sboru v Korintu si měli křesťané vyřešit sami - tedy vyloučit provinilého ze svého středu a nejít s tímto před světský soud. Dalším problémem byl rozdíl víry mezi manželi - křesťanský muž či žena má zůstat v takovém svazku bez ohledu na různost přesvědčení. S jistotou říká, že partner, který není křesťan, a jejich společné děti jsou pro Boha svaté. Mimořádně důležitá je i rada: jestliže nevěřícího pohoršuje z hlediska víry nepřikázané konání křesťana, tak ten se toho má vzdát. Jednalo se konkrétně o pojídání masa použitého k obětem božstvům. Dále šlo o účast žen ve shromážděních: měly být přítomny, ale měly by mlčet. Velmi útěšnou je věta, že Bůh nepřipustí zkoušku nad to, co člověk unese (10:6). Rovněž se objevuje problém způsobu života těch věřících, kteří očekávají již za svého života příchod Božího království, a tudíž nepřijímají slova o tělesném vzkříšení. Závěrem Pavel píše o sbírce konané pro chudé křesťany Jeruzalémě.
Autorem listu je Pavel a jako zúčastněný křesťan je uveden Sosthenés. Oba byli v Efezu (16: 8). Pavel dále píše, že napřed posílá Timotea, za nímž do Korintu přijde osobně. To vše na jaře roku 54 n. l. Za svého pobytu v Korintu byl Pavel obžalován, ale prokonzul Gallio odmítl žalobu jako bezdůvodnou. Přesto se opakovaně musel nejen zde bránit argumentu, že on není apoštolem Ježíše Krista, a tudíž jeho kázání není tak pravověrné jako slova původních dvanácti apoštolů. - Město Korint bylo velmi významným obchodním centrem oblasti, mělo dva přístavy a žili zde lidé mnoha vyznání. Podle rozboru struktury epištoly je pravděpodobné, že její konečné znění bylo sepsáno z několika částí.
2. KORINTSKÝM
V tomto listu se Pavel opakovaně brání podezření a výtkám. Vypisuje opět okolnosti svého povolání k misijní činnosti samotným Ježíšem Kristem, v němž se naplnil Zákon (Starý zákon). Bůh nabízí lidem smíření prostřednictvím vzkříšeného Krista, který je mezi křesťany již duchovně přítomným. Na různá obvinění říká, že se nevychloubá jako mnozí „veleapoštolové“, ale že slouží lidem k jejich dobru. Závěrem ohlašuje svoji třetí cestu do Korintu s tím, že napřed posílá Tita.
I tento dopis byl složen z několika částí v jeden celek - překrývají se kapitoly 9 a 10, kapitoly 8 a 9 byly původně samostatným celkem - dopisem o sbírce pro jeruzalémské chudé křesťany pořizované mezi korintskými křesťany.
Na základě všech informací lze shrnout kontakty mezi Pavlem a korintskými křesťany takto:
1. Pavel pobýval poprvé v Korintu od podzimu roku 51 do jara roku 52, kdy zde založil křesťanskou obec. 2. Po odchodu napsal z Efezu dopis, aby korintští vyloučili ze svého středu člověka, který se dopustil sexuální zvrácenosti - nezachovaný dopis č. 1. 3. Po delším pobytu v Efezu posílá do Korintu Timotea, který nese druhý dopis, ve kterém zodpovídá dotazy a reaguje na problémy sboru v Korintu - tj. 1. Epištola Korintským, dopis č. 2. 4. Timoteus se vrací se znepokojivými zprávami z Korintu do Efezu. 5. Nejspíš na jaře roku 54 se Pavel vydal do Korintu osobně. Nebyl však dobře přijat a dostal se do střetu s jedním z předních křesťanů. 6. Po návratu do Efezu píše další nedochovaný dopis č. 3. Poslal ho po Titovi, kterého do Korintu vyslal. 7. Nedochovaný dopis č. 3 napsal Pavel nejspíš již ve vězení v Efezu, kde psal i dopis Filippenským a Filemonovi. 8. Po propuštění cestoval Pavel do Makedonie se záměrem navštívit i Korint. S Titem se setkal ve Filippech a obdržel od něho dobré zprávy o vyřešení problémů v Korintu. 9. Obratem píše dopis č. 4 - tj. 2. Epištolu Korintským, kterou poslal po Titovi a dalších dvou křesťanech. 10. Snad za pobytu ve Filippech dostává další znepokojivé zprávy z Korintu. Píše proto rozhořčený dopis č. 5, ve kterém vehementně hájí své apoštolství. 11. Brzy poté, nejspíš v roce 55, přicestoval do Korintu, kde se poměry již urovnaly a ve sboru nastalo smíření a uklidnění.
Podle uvedených údajů je 2. epištola Korintským v dnešní podobě druhotným literárním celkem. Ve čtyřech závěrečných kapitolách autor vyložil poslání apoštola, který zvěstuje Krista svým způsobem života, který předkládá všem, kdo jej přijímají.
GALATSKÝM
Na území dnešního Turecka se ve 4. století dostali Keltové. Jejich země se čtyřmi městy Ikonium, Lystra, Derben a Antiochie Pisidská se nazývala Galatie (Skutky 13:14 - 14: 23). Pavel se sem dostal nejspíš v roce 49 n. l. během své první kazatelské cesty mimo Judeu a po třinácti letech podruhé. Dopis napsal v Korintu nebo v Antiochii mezi roky 50 - 52 n. l. V souvislosti s obřízkou, na které galatští křesťané trvali, jim sděluje, že křesťané se osvobodili od Mojžíšova zákona (Pentateuchu), protože se naplnil v osobě Ježíše Krista. Tudíž obřízka není nutná (5:1 - 12). Sám byl ovšem obřezaným židem, ale v roce 36 n. l. byl v Jeruzalémě zjevením Ježíše obrácen ke křesťanství. To považoval za výlučnou pravdu (3:1 - 29). Za spravedlivého před bohem je považován skutečně věřící člověk, ne ten, kdo jen dodržuje přikázání. Nabádá, aby křesťané dobře činili všem lidem, zvláště pak svým souvěrcům (6:1 - 14). „Aby nesli břemena jedni druhých“ (6:2). Autorem tohoto listu je nepochybně Pavel a napsal jej v Efezu.
EFEZSKÝM
V mocném, výstavném a bohatém městě Efezu Pavel pobýval před rokem 60 n. l. (Římanům 11:13). Místní chrám Artemidy Efezské byl jedním ze sedmi divů světa a byl hojně navštěvován (Skutky 19: 28, 34). Město mělo přibližně 25 000 obyvatel. Dopis místním křesťanům Pavel sepsal v letech 60 - 61 n. l., když byl vězněn v Římě. (1: 1, 6: 20). Tématem textu byla jednota křesťanů a nutnost spolupráce pro zachování jednoty a klidu (1: 9,10, 2: 11). Důvodem tohoto naléhání byly velké rozdíly mezi křesťany pocházejícími ze židů a z pohanů (4:2,3). Dále vypisuje, jak se má křesťan chovat. Tato věroučná část je spojena s úvodní motlitbou. Celkem třikrát Pavel sděluje, že je ve vězení.
Obsahově je velká část textu shodná stylisticky i obsahově s epištolou Kolossenským. Jsou zde ovšem delší věty (i 130 slov) s četnými vysvětleními pojmů. Na rozdíl od nesporných Pavlových listů se zde hovoří o ďáblu - ne o satanovi. Se starozákonními a dalšími texty nalezenými v Kumránu jsou společná slova tajemství, zatvrzelost srdce a motlitba v Duchu, protiklady světlo - tma, země - nebesa. Autor se často odkazuje na Starý zákon a pasáže o spasení jsou jiné než v Pavlových textech. I tato epištola byla napsána po Pavlově smrti po roce 64 n. l. některým z Pavlových žáků v Efezu, který měl Pavlovy texty k dispozici. Nejstarší zachovaný rukopis epištoly pochází z počátku 3. století.
FILIPPENSKÝM /FILIPSKÝM
Pisatel listu - apoštol Pavel - byl v době sepsání tohoto listu vězněn v Římě. Byl totiž římským občanem a podléhal soudní moci římské říše. To bylo mezi roky 59 - 61 n. l. V době psaní tohoto listu s ním byl i Timoteus. Dopis poslal svým souvěrcům v makedonském městě Filippy, kde pobýval v roce 50 n. l. (Skutky 16: 9). Ve městě bylo tehdy jen málo židů, kterým by Pavel a další křesťan Sílas mohli kázat. Stáli proto u městské brány a kázali místním ženám jménem Lydie, Euodie a Syntyché (Skutky 16: 13). Pro křesťanskou víru získali rodinu žalářníka (1: 12,13). Pavlovi se zde podařilo založit křesťanský sbor. Do Filipp se ještě dvakrát vrátil, aby křesťany podpořil ve víře i hmotně (4: 15, 2. Korintským 8: 3). Vyzýval místní křesťany k životu ve víře bez ohledu na okolí a životní podmínky (2: 15). Celým textem prostupuje výzva k jednotě, Pavel byl tehdy opakovaně napadán protivníky křesťanství a své osoby. Dopis byl psán postupně, protože druhé závažné téma (spory o obřízku) je v druhé části listu uvedeno až po osobních vzkazech, kterými se dopisy obvykle uzavíraly. Ze zmínek křesťanským pisatelů víme, že Pavel psal do Filipp vícekrát. Doručitelem tohoto dopisu se stal jistý Epafroditos, který z Filipp donesl Pavlovi dary a pro nemoc musel zůstat na čas v Římě. Pak odešel zpět s tímto dopisem.
KOLOSKÝM/ KOLOSSENSKÝM
V tomto městě Pavel zřejmě nikdy nebyl. Dopis údajně sepsal někdy v roce 60 či 61 n. l. během svého věznění v Efezu. Reagoval jím na problémy v místním křesťanském sboru. Svým bližním zdůraznil vyjímečnost Ježíše, jeho slov a jeho význam pro současný i budoucí lidský život (2: 13 - 14). Z lidských nešvarů varuje před předstíranou zbožností a pokorou (2: 18 - 23). Autor rovněž odmítá plané filozofování a klamné řeči (snad učení gnostiků), ale blíže nic dalšího neuvádí. V rodině připomíná uspořádání, které bylo tehdy běžné. Hlavami rodin byli muži, kteří se ovšem měli ke svým ženám chovat vlídně (3: 18 - 21). To, že Pavel vypočítává jako členy domácnosti i ženy, děti, služebníky a otroky, je v této době zcela vyjímečné. V závěru Pavel potvrzuje, že je ve vězení a že žádá, aby tento list byl čten i v Laodiceji (Zjevení 3: 14 - 21).
Spolu s listem Efezským má tento text kromě shodných znaků Pavlova literárního stylu i zřejmé odlišnosti od jeho ostatních epištol. Jako spolu odesílatel tohoto listu je uveden Timoteus, ale chybí zde jakékoli údaje, ze kterých by bylo možné určit dobu sepsání listu a Pavlovu momentální situaci. Nabízí se závěr, že tento list Kolossenským byl sepsán až po Pavlově smrti (po 64 n. l.) některým jeho žákem pobývajícím v Efezu. Text se totiž s epištolou Efezským shoduje obsahově a ještě více stylisticky, přičemž list Efezským je mladší.
Město Kolossy leží mezi Efezem a městem Tarsos v Kilikii. Nejbližšími známými městy tohoto regionu byla Laodikeia a Hierapolis, kde byly rovněž křesťanské sbory. Tu v Kolossách založil Epafrodités. Ovšem v roce 60 či 61 n. l. poškodilo toto město (i ostatní v okolí) silné zemětřesení a Kolossy nebyly nejméně půl století obydleny.
1. TESALONICENSKÝM
Pavlovu cestu do řecké Soluně /Tessalonik popisuje text ve Skutcích 16:11 - 17:1. Jako kazatel poselství o Ježíši Kristu v místní synagoze byl Pavel v tomto městě poměrně úspěšný, získal některé židy i Řeky. Pro nenávist ostatních však odešel do města Beroa. Pak poslal svého pomocníka Timotea do Tessalonik zpět (2:14 - 16). Ten se vrátil s dobrými zprávami. Toto vše se dělo nejspíš v roce 50 - 51, kdy Pavel sepsal oba dopisy právě Soluňským, a to z Korintu. Zde byl Pavel obžalován před římskými úřady. Příčinou byly spory se židy, kteří vyloučili křesťany ze synagogy, kde Pavel obvykle po příchodu do města začínal kázat. Tessaloničtí křesťané tak pocházeli převážně z pohanů. Obsahem epištoly je smrt a vzkříšení křesťanů. Pavel sám věřil, že se dožije příchodu Krista a vzkříšení již zemřelých křesťanů.
Do budoucnosti předvídá odpadnutí mnohých od víry, období bezzákonnosti a varuje před nepodloženými zprávami změně světa ve svět míru a bezpečí (5: 8, 21, 2: 1,2, 5: 1 - 11). Tento dopis je nejstarší částí Nového zákona.
2. TESALONICENSKÝM
Obsahem tohoto listu je budoucí střet dobra a zla během „ dne Páně“ - tedy střetnutí Boha a Antikrista, který bude zabit před druhým příchodem Krista. Dobrým bude odplaceno dobrem. Toto tvrzení je východiskem pro židy, kteří se rozešli do mnoha zemí po zničení chrámu i Jeruzaléma, do kterého jim byl dokonce zakázán přístup. Pavel varuje před falešnými proroky, kteří lžou a chtějí být vůdci věřících. Dále napomíná všechny, aby pracovali a nežili na úkor druhých (Kdo nepracuje, ať nejí, 3:10). Závěr dopisu je pozdravem všem a list je potvrzen odkazem na vlastní Pavlův podpis. Obsah tohoto listu je ohledně apokalyptického líčení příchodu „dne Páně“ jiný než v 1. dopisu Tessalonicenským. Důraz na vlastní Pavlův podpis vede k předpokladu, že autorem této epištoly Pavel není.
1. - 2. TIMOTEOVI
Pavel se s Timoteem seznámil někdy v letech 47 - 48 n. l. v Lystře při své první kazatelské cestě do Malé Azie. Timoteův otec byl sice nevěřící Řek, ale babička Loida a matka Eunika byly křesťankami. V roce 52 n. l. - během své druhé cesty - se Pavel vydal znovu do Lystry a zde se k němu Timoteus připojil jako pomocník.
Druhý dopis byl sepsán asi v roce 65 n. l. (4: 4 - 8). Pavel vyjadřuje Timoteovi vřelý vztah (2. Timoteovi 1: 25, 4: 9). Pavel v tomto listu zdůrazňuje, aby se křesťané modlili za světské panovníky, aby křesťany nechali klidně žít v jejich víře (1. Timoteovi 2: 1,2). A aby odmítli hloupé dotazy, nepravdy a pošetilost, která vyvolává rozbroje (1. Timoteovi 1: 20, 6: 4, 5, 2. Timoteovi 2: 17- 18, 23, 4:3 - 4). A k tomu napomíná povídavé a pomlouvačné ženy! Také uvádí požadavky na ty, kdo křesťany duchovně vedou a starají se o ně (3: 1 - 13).
Druhý list Timeoteovi podrobně líčí, jak se má chovat kněz - presbyter ve vztahu ke křesťanskému sboru. - Tyto epištoly jsou zvány pastorálními, protože obsahuje text týkající se problémů církevní správy.
TITOVI
Jako svého zástupce nechal apoštol Pavel Tita na Krétě (1: 4), protože se přesvědčil o jeho schopnostech pomáhat místním křesťanům. I Titus byl původně židem a stal se na mnoho let Pavlovým pomocníkem poté, co se setkali v Jeruzalémě. Tam řešili potřebu obřízky pro křesťany, krétští křesťané ji prosazovali (1:10, 11, 14). Mnohé z nich Pavel označil za prašpatné lidi. Pavel vytýká lidem světskou žádostivost a hrubou a nevázanou řeč (1: 10,11, 2: 3, 3: 29). O nikom by neměli křesťané mluvit urážlivě (2: 8, 3: 2) a svou víru by měli prokazovat svými skutky (1: 16). Titovým úkolem bylo všechny tyto věci uvádět na pravou míru, kázat a pomáhat všem souvěrcům (1: 5, 2: 7,14, 3:8,14). Rovněž zde vypsal požadavky na osoby, které by měly stát včele křesťanské obce (1: 6 - 9).
Tyto tři epištoly jsou zvány pastorálními, protože obsahují text týkající se problémů církevní správy. Jejich jazyk je ještě barvitější než u Pavlových textů, na něž se velmi často odkazuje nebo je přímo cituje. Autorem všech tří epištol - Timoteovi a Titovi - je některý Pavlův žák z neznámého města s křesťanskými obcemi (prostor od Kréty po Efez). Nejstarší zlomky textů těchto epištol pocházejí ze začátku 3. století.
FILEMONOVI
Apoštol Pavel vypsal v jediné kapitole listu Filemonovi zprávu, že mu posílá zpět otroka Onesima, který se mezitím stal křesťanem. Onesim nesl současně i dopis Efezským a Kolossenským (Ef. 6: 21, 22, Kolos. 4 :7 - 9). Pavel nabádá všechny otroky, aby poslouchali své pány (Římanům 13: 1 - 7, 1. Korintským 7: 21 - 24) a Filemona a další křesťany prosí, aby se křesťansky chovali ke svým otrokům včetně Onesima, který se stal Filemonovým duchovním bratrem (8, 9, 17, 19). Pokud Onesimovo chování (zřejmě útěk) Filemonovi způsobilo nějakou škodu, zaplatí ji Pavel. Znění dopisu dává představu o rozsahu a obsahu tehdejší běžné korespondence. Adresáty byli zámožní muži - křesťané Filemon, Apfia a Archippos. Pavel napsal tento list s tím, že je brzy navštíví, protože doufá, že se dostane z vězení v Římě. Význam listu je v řešení situace otroků, které mohl jejich majitel krutě potrestat, pokud utekli. Pavel nemohl žádat Filemona, aby Onesima netrestal nebo aby jej propustil z otroctví. Naopak potvrzuje, aby každý zůstal v postavení, které měl, když byl povolán k víře (1. Korinstkým7: 17). Vysvětluje, že Onesim se stal křesťanem, tedy bratrem svého pána, který by s ním měl zacházet jako s bratrem, a proto nabízí úhradu možné škody.
ŽIDŮM
Základním výrokem této epištoly je Bohem zjevené Slovo - Kristus, které vede ke spasení člověka, který je neodmítne. Kristus je prostředníkem pro ty, kteří vytrvají ve víře, aby získali život v Božím království. Jiná oběť již není zapotřebí. Ten, kdo selže, je ztracen, druhá možnost již není.
Formálně není tento text ani epištolou a nebyl ani napsán Pavlem. Je spíše kázáním pro křesťany z pohanů opírajícím se o Starý zákon (3: 12, 12: 4). Autor byl mimo Itálii, měl s sebou několik dalších křesťanů, od kterých vyřizoval pozdravy. Byl rozhodně velmi dobře vzdělán ve Starém zákonu a dobře vyškolený v řečnictví. Z nepřímých důkazů a absence určitých informací lze tento text datovat do 80. let 1. století. Ovšem její začlenění do kánonu (závazného souboru knih) Bible nastalo až po velkých diskusích a ve 4. století pro její „nepavlovský„ ráz.
Ostatní epištoly
JAKUBOVA
Celý text je nesen myšlenkou aktivního křesťanství prosazovaného skutky z víry. Autor upozorňuje na potřebu ovládání jazyka - tedy zdrženlivost v mluvení (3: 1 - 6). K tomu pak i víru, že motlitba spravedlivého člověka má velkou moc (5: 12 - 18). Stylisticky se jedná o soupis výroků a mudrosloví obdobných např. sbírce Ježíšových výroků (rukopis zvaný sbírka Q). Svou formulací vynikající jsou až konfrontační pasáže o chudých a bohatých a o víře a skutcích. Jazyk epištoly je mimořádně kultivovaný, s mnoha řeckými slovními hříčkami, s hebraismy a bez aramejských výrazů. Autorství řecky psaného textu je připisováno Jakubovi, staršímu nevlastnímu bratru Ježíše. To je zcela neprokazatelné. Slovo o rozptýlení židů naznačuje, že autor žil mimo Palestinu. Nejstarší zmínky o této epištole pocházejí ze začátku 3. století n. l., součástí kanonické Bible se stala až po polovině 4. století n. l.
1. PETROVA
Apoštol Petr je uveden jako autor dvou kratších dopisů. Byl rybářem na Genezaretském jezeře v Galileji a v Novém zákonu je popisován jako člověk mocných citů, velké víry, ale i velkého selhávání v těžkých situacích. V takových situacích si mají křesťané projevovat soucit a náklonnost (1: 3, 8). V prvním dopisu vypsal potřebu křesťana oddělit se od světa (2: 9), nutnost respektovat autoritu státu a zaměstnavatele, v rodině tehdy tradiční uspořádání a dávat tím dobrý příklad ostatním (3: 1, 4, 15). Dále upozorňuje na falešné proroky a kazatele, kteří by se rádi stali vůdci zástupů (3: 4 - 10).
2. PETROVA
Ve druhém dopisu autor upozorňuje křesťany, že jejich život bude ovlivněn budoucím Božím soudem. Dále je zde závěť apoštola Petra s výzvou, aby se křesťané utvrzovali ve víře, a varování před bludaři.
Autorem obou listů není apoštol Petr. Jejich jazykem je řečtina koiné - hovorový jazyk helénského období. Zmínka o Babylonu je apokalyptickým jménem Říma. Doručitelem listu byl Silvanus, uváděný v Pavlových listech. Skutečným autorem byl některý z Pavlových žáků žijících v 90 letech 1. století n. l. v Římě (zmínka pronásledování křesťanů za Domitiána 81 - 96 n. l.). Obě Petrovy epištoly obsahuje papyrus Bodmer č. VIII (p 72) ze začátku 4. století.
Důvodem sepsání obou epištol byly nebezpečné jevy v křesťanských sborech: pohrdání autoritami, rouhání se Bohu a
nevázaný život. Autor považuje výskyt heretických skupin v křesťanských obcích za součást zkoušky víry před příchodem dne Páně a vznikem nové země a nového nebe.
1. - 3. JANOVA
Všechny tři texty, které mají formu soukromých dopisů, podávají svědectví o křesťanské víře na základě Ježíšovy pozemské činnosti. Křesťané se mají prokazovat vírou v Boha skutky - hledáním spravedlnosti, překonáváním problémů a vzájemnou láskou. Druhá epištola je věnována křesťanské obci, třetí vybízí k podpoře autorem posílaných křesťanů. Třetí dopis je adresován Gaiovi, dále je uveden i Diofernes, který usiloval o přední postavení ve sboru věřících, a Demetrios, který byl vyslán autorem epištol a třetí dopis doručil. Jejich obsahem je jednota věřících a praktická pomoc všem, především však křesťanům. Opakem toho byly snahy jednotlivců rozhodovat o celém společenství věřících a osobování si postavení či úřadu, který jim nepříslušel.
Všechny tři dopisy byly v začátku 4. století součástí kanonizované Bible. Z pozdější pocházejí i nejstarší zlomky jejich textů (papyrus Bodmer XVII, p 74, 7. století n. l.). Jejich autorem by mohl být presbyter (postavením starší církve) Jan, který je v různých křesťanských pramenech uváděn jako apoštol. Právě on v polovině 1. století n. l. ještě osobně znal apoštoly a žil ještě kolem roku 100 n. l. Je pravděpodobné, že konečná redakce Janova evangelia i tří epištol byla zhotovena v maloasijském městě Efezu na začátku 2. století n. l.
JUDOVA
Tento nejkratší dopis byl sepsán v Palestině před rokem 66 n. l. protože postrádá zprávu o obležení Jeruzaléma mezi roky 66 -70 n. l. Juda byl Ježíšovým nevlastním (starším) bratrem. V textu autor zdůrazňuje nutnost boje za víru a zachovávání láskyplných vztahů s bližními. Odmítá posměšky okolních lidí. Rovněž varuje před falešnými kazateli a proroky. Verše 3 - 23 jsou shodné s 2. epištolou Petrovou 2 : 1 - 22. Jako autor je zde uveden Juda, bratr Jakubův - pravděpodobně Ježíšův nevlastní bratr či blízký příbuzný. Text pochází ze začátku 2. století.
ZJEVENÍ JANOVO
Tato kniha je jediným zástupcem apokalyptické literatury v Novém zákoně. Slovo apokalypsa znamená zjevení. Jejím základním tématem je poslední soud všech lidí a jejich vzkříšení. Apokalypsa přináší odkrytí budoucnosti formou proroctví s tím, že svou hodnověrnost podporuje vylíčením toho, co se už stalo. Autor tohoto textu se představuje jako současník čtenářů, kterými mělo být sedm křesťanských obcí v Malé Azii - v Efezu, Smyrně, Pergamonu, Thyatiře, Sardách, Filadelfii a Laodiceji. Text obsahuje v podobenství sled pohrom lidstvu a konečný boj Boha se zlou mocností - satanem symbolizovanou Babylonem (Římem). Poté přichází Ježíš, aby symbolickou šelmu zabil a nastolil nový věk pokojného života lidí s Bohem.
Autora tohoto spisu nazývají badatelé Janem Theologem. Jeho jazyk je poněkud barbarský a celková koncepce knihy vychází ze Starého zákona. Ve 13. kapitole hovoří o pronásledování křesťanů, které bylo za císaře Domitiána (81 - 96 n. l.). Text nejspíš vznikl po zničení Jeruzaléma v roce 70 v Efezu, do nedalekých měst byly adresovány listy ze Zjevení 2. a 3. kapitoly. Smyslem apokalypsy je zasadit současnou realitu do souvislosti s tím, co se již stalo, a jak se změní vše v budoucnosti. Cílem Božího konání vůči lidem je přiblížení se Bohu a životu v něm bez bolesti a smrti prostřednictvím vzkříšeného Krista. - Apokalyptické texty jsou přirozenou reakcí na těžkou dobu pronásledování křesťanů, kteří odmítli uctívat římského císaře jako boha.
V porovnání s Pavlovými větami o poslušenství mocnostem a vládcům nazývá Jan Theolog římského císaře šelmou a ty, kteří se jí klanějí, nejsou zapsáni v knize života. To vyplývá ze změny situace přibývajících křesťanských sborů v římské říši. Zjevení Janovo bylo sepsáno k povzbuzení věřících v tom, že i mocnost jakou je Řím skončí, protože je špatná a zavrženíhodná. Autor odmítá uctívání císaře jako boha a povzbuzuje všechny, aby měli odvahu toto odmítnout. Rovněž oznamuje konec tehdejšího uspořádání světa v blízké budoucnosti (1. - 2. století).
Za autora Zjevení je považován i nejmladší Ježíšův apoštol Jan, který se údajně dostal do vyhnanství na ostrov Patmos za vlády císaře Domitiána. Zde i další odsouzenci pracovali v dolech na kámen. On však byl volný, mohl přijímat návštěvy, kázat, odesílat poštu a posílat i lidi se svým poselstvím. Byl jen izolován od věřících. Výčet sedmi římských císařů (od Augusta do Othona) datuje začátek vzniku textu Zjevení do let 69 n. l.
Jazyk evangelia podle Jana a jazyk knihy Zjevení jsou zcela odlišné, v textu Zjevení jsou i chyby a poněkud neobratné vyjadřování. Ježíš je zde militantní postavou. Apoštol Jan žil a zemřel v Efezu, kde byl rovněž pochován. Jenomže zde je i další hrob dalšího křesťana Jana (Jan Theolog ?). Autor Zjevení znal poměry v maloasijských městech a křesťany, kterým adresuje své dopisy. Styl dopisů byl určen ke čtení na veřejnosti.
—————