Prachovské skály - brožura

                        HRADIŠTĚ A OSÍDLENÍ V PRACHOVSKÝCH SKALÁCH

Prachovské skály - pod tímto jednotícím názvem se pro i archeologickou obec ukrývá  řada jednotlivých nálezů, pohřebišť, ale především  několik valovitých útvarů různě rozmístěných v této části Českého ráje. Ještě v nedávné minulosti byla tato situace popisována, na základě předchozích názorů a hodnocení,  jako jediný příklad opevněné krajiny mladší doby bronzové a období raného středověku na našem území. Detailním průzkumem realizovaným v letech 2002 - 2003 bylo zjištěno, že situace je zcela jiná,  než se původně předpokládalo. Proto jsme se rozhodli shromáždit všechny dostupné informace, názory a možnosti vysvětlení zjišťovaných situací a získaných informací. Pozornost nebyla soustředěna pouze na samotné skalní útvary a vnitřní prostor jimi obklopený, ale také na blízké okolí, protože značná část  skal vytváří výrazný terénní klín mezi dvěma přirozenými komunikačními koridory. Jeden směřuje od jihovýchodu podél jižních svahů Hořického hřbetu a Ještědsko -  kozákovského hřbetu  kolem severních expozic skal na severozápad. Druhý vede od údolí Jizery proti toku Klenice  a na předcházející se napojuje  v jičínské kotlině, kam směřuje stará trasa z  široké a ploché krajiny Polabí a mírně zvlněného údolí Cidliny. Pokusili jsme se sledovat celý, z vnějšku relativně kompaktně a neprostupně vyhlížející areál, vymezený na jihu, západě a severu defilé skal, a  činnost člověka v tomto netradičním prostředí. Pozornost nebyla věnována pohřebištím, které pro naši práci  rozšiřují pouze areál lidské aktivity, ani obdobím, kdy jsou sice z prostoru uvnitř i vně  skal známa osídlená místa, ale  jen těžko by mohlo být budováno opevněné zázemí ve skalách, sloužící také pro soudobé osídlení v okolní otevřené krajině.

PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ

     Prachovská pahorkatina je oddělena od Ještědsko - kozákovského hřbetu Libuňskou brázdou v široké nivě toků Javornice a Libuňky. Na západě  a jihozápadě sousedí s  Vyskeřskou vrchovinou s řadou dominantních čedičových útvarů, vzniklých třetihorní vulkanickou činností.  Na východě spadá  do Jičínské kotliny, k jihu končí v údolí Velkého a Malého Poráku a Velíšským hřbetem, který ji odděluje   od Markvartické plošiny. Skupiny pískovcových skal, označované jako Prachovské, se dnes rozkládají na katastrálním území Prachov, Horní Lochov, Zámostí a Holín. Mají rozlohu přibližně 3  km²  a leží ve střední části Prachovské pahorkatiny. Areál skal je významnou geomorfologickou dominantou severozápadu Jičínska a sousední části Turnovska. Zároveň je jednou z dominant Českého ráje. Pískovcové útvary jsou svrchněkřídového stáří - koniak, jejich dnešní tvary byly formovány zvětrávacími procesy probíhajícími v mladším terciéru a kvartéru, pokračujícími až do současnosti. Podložím skalních útvarů jsou světlé, šedé jílovitopísčité slínovce jizerského souvrství s bohatou faunou, dokládající stáří i mělkovodní charakter sedimentační pánve v této oblasti.  

    Vlastní skály jsou pozůstatkem celistvého pískovcového útvaru - baru, bariérového ostrova nebo valu, tvořeného na mořském dně působením přílivoodlivových sil a pobřeží lemujících proudů. Materiál dnešních pískovcových skal pochází z granitů Krkonošsko - jizerského krystalinika, které v období svrchní křídy tvořilo významnou elevaci - ostrov severně od Prachovských skal. Na některých skalních věžích je patrné šikmé vrstvení pískovců, které ukazuje na směry mořského proudění. Po ukončení sedimentace ve svrchní křídě  a ústupu moře byly křídové uloženiny  vystaveny zvětrávání a odnosu. Velmi významný byl neogenní vulkanismus, kdy v oblasti Prachovských skal vznikla řada vulkanitů, kterou  tvoří Střelečská hůra, Svinčice, která je nejvyšším bodem skal, Brada a  útvary severně od Holína a v okolí Březky. Při průnicích křídovými horninami nezřídka docházelo ke kontaktní metamorfóze - přeměně křídových hornin působením vysokých teplot na porcelanity. Po oživení starších a vzniku nových zlomových struktur v terciéru postupně probíhal rozpad kompaktní pískovcové plošiny na menší útvary působením zejména povrchově tekoucí vody a klimatických faktorů. Hluboce rozbrázděný terén vznikl jako důsledek značné propustnosti kvádrových pískovců umocněné systémy zlomových poruch. Nynější skalní útvary jsou tvořeny jemnozrnými až hrubozrnými kaolinickými, světlešedými až žlutými místy velmi čistými pískovci. Erodovaný materiál byl splaven, vytříděn a uložen v depresích s nižší dynamikou prostředí. Ty se staly těžebními místy.Ve skalních útvarech vznikaly oddrolováním vrstvených lavic a zvětráváním méně odolných partií pískovců jeskyně. Po skončení posledního glaciálu se oblast Prachovských skal vyvíjí v mírném humoidním klimatu, které urychluje erozní činnost.

     Geotektonicky jsou Prachovské skály omezeny zlomovými liniemi - zlomem libuňským na severu a lochovským na jihu, které mají paralelní průběh s lužickou poruchou. Zhruba na linii Březka - Dolní Lochov probíhá nenápadné geomorfologické rozhraní, rozdělující Prachovské skály na dva bloky. Při okrajích těchto zlomů jsou sklony jednotlivých skalních útvarů zvláště výrazné (např. Šikmá věž). To  je způsobeno charakterem geologického podloží.

    Skály ležely původně uprostřed lesů, většinou borových doubrav zpestřených bučinami a skalními bory. Zbytky bučin jsou dnes zachovány jen v oblasti Starého Hrádku a Svinčice. Nejteplejší polohy pokrývaly původně dubohabrové háje. Podél potoků se vyskytoval úvalový luh. Tato mozaika porostů byla člověkem měněna již v pravěku, a tak se dnes setkáváme pouze s relikty těchto společenstev.

                                                       Hydrologie skal

      Tato krajina, silně rozčleněná kaňonovitými údolími a  soutěskami, místy s neovulkanickými suky, se rozkládá ve východní části geomorfologického celku Turnovské pahorkatiny a tvoří rozvodí mezi povodím řek Jizery a Cidliny. Vody z oblasti severních svahů tj. ze severního svahu Prachovského sedla, prostoru tzv. druhého  valu, Pařezu a Maršova, odtékají do Jizery. Jižní svah  skal náleží do povodí Cidliny.

      Prachovské skály jsou výrazným říčním rozvodím s prameništěm drobných potůčků a větších říček. Zdroje vody ze skal se podílejí na prameništi Cidliny.  Vody odtud tekou na sever, západ, jih a východ. Ve  starších průvodcích skalami se můžeme dočíst  několik důležitých informací o vodě tekoucí uvnitř skal. Plotem hrazený rybníček  nebo spíše močál, podle něhož vedla  vozová cesta až k restauraci, byl v poloze Na vodách. Na jiném místě se dozvíme, že vodopád z potůčku pod Plecháčem je mohutnější, jen když se po delší dobu zastaví nad pěšinkou proud. Tento potůček je Žehrovka, která pramení a sbírá své vody v prostoru Moravska a Plecháče nad tzv. třetím valem.  Ze Zadní Točenice přitéká do Žehrovky další drobný potůček. Do prostoru dnešního koupaliště stéká i voda nashromážděná v širokém prostoru za  valem Na vodách pod severní stranou Starého Hrádku. Pravobřežní bezejmenná vodoteč ze severního obvodu skalního masivu se před Mladějovem vlévá do Žehrovky, která teče k severu a odvodňuje celý tento areál do Jizery. Prameniště Libuňky, odvodňující severní prostor skal, je poměrně široké a začíná v prostoru Mršince, kde je rašelinitá půda s malými jezírky, pokračuje na severozápad k východnímu amfiteátru před Lepařovým památníkem a končí pramenem Vičeslávky  na severovýchodním svahu v blízkosti zaniklé středověké vsi Přední Moravsko.  Území severně od skal je dnes z velké části zalesněno převážně smrkovými porosty, vysázenými ve 20. letech 20. století. Odvodňuje jej říčka Javorka  někdy zvaná Javornice, která ústí do Libuňky, sbírající vodu z okolí Libuně a vytékající směrem k  severozápadu. Jižně od skal bylo postaveno několik vodních nádrží, zachycujících vodu z početných pramenů z Prachovských skal. Severní sled (Lochovský rybník, Čeperka a Ostruženský rybník) spojuje strouha - potok Malý Porák.  Rybníky jižně odtud  v nadmořské výšce mezi  275 - 280 m ( dva bezejmenné, Jikavec, Vyplatil a  Lhotský) protéká potok Velký Porák. Obě vodoteče plnily zaniklý Čejkovický rybník, dnes vtékají do Cidliny. Severovýchodně pod skalami, tedy pod plošně zalesněnou a neosídlenou částí zvanou Přivýšina, je na katastru Jinolic zachována soustava tří rybníků (Oborský, Němeček, Vražda). Ve skalách se  prováděla řada prací, majících za účel zmírnit sílu vody, která terény skal narušovala a erodovala. Taková zařízení se v masovém měřítku stavěla na drobných vodních tocích s erozními účinky, především v období před první světovou válkou. Dodnes je patrné  kamenné vyzdění pravého ramene kamenné přehrázky, jejíž stavba sloužila k zadržování štěrku a písku unášeného vodou. Je situovaná zhruba 50 m pod  násypovitým přehrazením  (třetí val)  v údolí Přední Točenice. Ve skalách jsou také stavby odlišného typu, které měly naopak pomoci vodu, pramenící a tekoucí ze skal, zadržet. S největší pravděpodobností  sloužily pro provoz Maršovského mlýna zařízeného „ na horní vodu“, který stál při vyústění údolí  Na vodách.

                              Přírodní podmínky okolí Prachovských skal

       Severozápad, sever, severovýchod a východ. Jedná se o celkově chladný prostor otevřený k severozápadu, tj. směru převládajících větrů a srážek. Průměrná roční teplota 7^oC,  průměrné roční srážky  oscilují kolem 750 mm. Severozápadní obvod areálu pod stěnami Prachovských skal je pokrytý svažitými těžkými hlinitojílovitými půdami  v nadmořské výšce mezi 280 - 328 m. Okolí obcí Střeleč a Mladějov a několika dalších osad či samot je téměř odlesněno. Jeho západním okrajem jsou tři lesní plochy mezi Mladějovem a Staňkovou Lhotou. Osady a vesnice jsou situovány na návrších a ve svazích s početnými drobnými  vodotečemi  a svodnicemi. Půdní horizont je zde tvořen slabě a středně podzolovanými půdami, pod nimi následují jílovité až glejové horizonty. Geologickým podložím prostoru jsou prachovce (opuky), oblast je součástí české křídové tabule. Plocha severně od skal je dnes z velké části zalesněna převážně porosty smrku, vysázenými ve 20. letech 20. století. Terén  se k severu postupně zvyšuje až o dvě desítky metrů oproti masivu Prachovských skal. Východně od okraje skalních bloků  za plošně zalesněným a neosídleným hřbetem zvaným Přivýšina  uzavírá celý  terénní útvar čedičový výběžek se zříceninou hradu Brada ve výši  438 m n.m. Prostor dále k východu je odlesněnou krajinou přeměněnou v pole zakončenou výrazným terénním zlomem - korytem řeky Cidliny. Půdní horizont i zde tvoří hlinitojílovité půdy slabě až středně podzolované, podložím jsou i zde prachovce. Od  okraje koryta Cidliny směrem k severu  nadmořská výška stoupá o několik desítek metrů.

      Západ, jihozápad, jih a jihovýchod. Západní obvod skal je až k Mladějovu (k.ú. Zámostí - Blata, Hubojedy) tvořen zaplavovanými nebo dlouhodobě  podmáčenými plochami, pokrytými vegetací nelučních druhů. Jen vyšší polohy jsou tvořeny pseudočernozeměmi  nebo jílovitými půdami středně podzolovanými, které jsou dnes zčásti orány. Využívání střední, nejníže položené  části tohoto území, je velmi omezené nadměrným množstvím vody, kterou odtud nelze odvést. Směrem k západu stoupá nadmořská výška až  nad 320 m  v okolí Samšiny. Je to území již sušší  se zemědělsky využívanými polohami. Západně  i jižně od soustav rybníků jsou zalesněné hřbety, ohraničující jižní okraj jičínské kotliny až ke kopci s barokní kaplí Loreta ( k.ú. Hlásná Lhota). Celé této části dominuje  čedičový  suk, na němž je zachována zřícenina hradu  Velíš (k.ú. Podhradí), rozbořený v důsledku třicetileté války a později zničený lomem. Na vrcholu stojí triangulační bod, dodnes patřící k základním bodům trigonometrické sítě republiky.

Středověké  až NOVOVĚKÉ HOSPODÁŘSKÉ ZÁSAHY A JINÉ NOVODOBÉ VYUŽITÍ  PROSTORU SKAL  A BLÍZKÉHO OKOLÍ

      Nejstarší známé terénní aktivity bývají dávány do souvislosti s plošnou kolonizací prováděnou Vartenberky po roce 1337, ve kterém zakoupili panství Velíš a město Jičín od Jana Lucemburského. První písemné zprávy pro jednotlivé obce pocházejí  souhlasně s tím z druhé poloviny 14. století (Mladějov 1352, Hlásná Lhota - 1358; zaniklé středověké vsi Skaříšov 1376 - zanikla před 1648; Dolní a Horní Lochov  - 1385, zdejší  opevněný dvůr je prvně připomínán k 1316, majitel Ambrož z Lochova přibližně 1421 - 1435; Hubojedy - 1372). Výjimečně existují i starší  písemné zmínky o obcích: ZSO Hradiště  - 1226; Ostružno  - 1227; Březina  - 1313; Ohaveč - 1327. Výrazný horizont zakládání vsí v méně příhodných polohách je patrný opět v první polovině16. století (Zámostí - Blata první písemná zmínka 1542; Ohařice - 1543; Drštěkryje - 1549).

     Přímo ve vnitřním areálu skal bylo založeno několik vesnic, které po jisté době zanikly a byly později opět vysazeny. První byla založena ve vnitřním  prostoru opevnění Prachovského sedla. Měla nést název „Valy“ a poprvé zanikla v průběhu husitských válek. Po její obnově  a zhruba dvousetleté existenci osada definitivně přestala existovat v závěru třicetileté války. Zdá se, že její existenci dokládá řada nálezů, získaných při terénních aktivitách v 90. letech 20. století. Další středověké osady byly založeny na poměrně rozsáhlém plochém terénu a jsou dnes označovány jako zaniklé středověké vsi Přední Moravsko a Zadní Moravsko. Moravsko byla českobratrská vesnice zpustošená v době 30. leté války. Do tohoto středověkého období rozsáhlých terénních aktivit je nutno připočítat založení a existenci hradu Pařez,  k němuž nebo kolem něhož vedla řada komunikací. Nová vlna terénních aktivit bývá dávána do souvislosti s novodobým komponováním  zdejší krajiny započatým  a uskutečňovaným Albrechtem z Valdštejna. Jejich rozsah je v současné době předmětem bádání historiků a  odborníků mnoha  disciplin  technických a přírodovědných oborů. Poněkud mladší zásahy, patrné přímo ve skalách, se nacházejí v bludišti Babince,  ve Fortně, Javorovém dolu nebo u Šikmé věže, kde jsou viditelné stopy romantických petroglyfů a rytin datovaných do 18. století.

Úkryty, komunikace, cesty a pěšiny ve skalách

     Skály poskytovaly úkryty samy o sobě  zvláště pro jednotlivce. Nemusely zde být složité fortifikační systémy. Asi nejznámějším  úkrytem je Lachmanova jeskyně, v níž je dochovaný  letopočet 1715. Muž, po němž je jeskyně nazvána, se zde schovával až v roce 1848. Rokle nesoucí název V Maštalích měla, podle vyprávění, sloužit vesničanům, kteří zde  v dobách nebezpečí ukrývali koně a stáda.    

    Podle dostupných map nebyl prostor Prachovských  skal nikdy prostorem nepřístupným a neprostupným. Procházela jím řada cest a pěšin, které členitým a erozí vymodelovaným terénem procházely převážně  v jihovýchodním a severozápadním směru. Cesta z dnešního Prachova vedla souběžně  s dnešní silnicí, poněkud však vlevo od  ní ve svahu až pod Krkavčí skály. Místy byla uměle vysekána do pískovcových bloků a pokračovala do prostoru  sedla pod skalní blok Plecháč až do míst, kde se dělí na cestu do údolí Přední Točenice a na cestu k  Moravsku. Tomuto úseku cesty se říkalo „Na Moštěnicích“ nebo „Moštěnice“ tedy cestě, dlážděné na způsob starodávných mostů kulovatými dřevy vedle sebe kladenými. Svah východně  pod ní  je velmi strmý a zde  vyvěrající pramen železité vody patřil k nejznámějším po celém Jičínsku. Severozápadním směrem cesta překonávala mírné stoupání dnes na planinu dříve na pole Moravsko, kde pamětníci pamatovali ovocné stromy ještě na počátku 20. století.  Celý terén byl novodobou činností velmi silně poškozen a upravován. Dodnes je zde patrný  systém několika souběžných a také příčných úvozů.  Rudolf Turek je pro snazší orientaci rozdělil na západní a východní. Zdá se, že dva západní  úvozy byly používány poněkud dříve, než  široký koridor  situovaný v ose staré cesty od Prachova, v němž jsou patrné nejméně tři úvozové cesty. Na plošině se všechny patrně spojovaly a zároveň rozdělovaly.  Hlavní trasa, zasypaná při výstavbě hotelu Skalní město  - Košíček a úpravě terénů v roce 1935,  vedla severovýchodně od hotelu, kde je dodnes vidět zazdění úvozu. Cesta dále pokračovala při východním okraji  stěnového lomu v poloze Holý vrch, kde dnes na její průběh navazuje současná komunikace. Z plošiny v areálu dnešního hotelu odbočovala cesta probíhající  okrajem stráně a klesající pozvolna do širokého  údolí Na stájích. V celé zachycené situaci několikanásobných paralelních úvozů, někdy zvaných Točenice, je patrně nejdůležitější  odbočka  vozové cesty do skal dodnes dobře pozorovatelná v terénech západně od hotelu Skalní město - Košíček. Prochází nad hranou skal až do prostoru mezi  Seifertovou  a Skautskou vyhlídkou. Celá situace s několika úvozy nebo kolejemi pod sebou byla  a je stále velmi dobře patrná. Po průchodu východním závěrem fortifikace Hrádků, pokračuje do vnitřního  prostoru mezi oba Hrádky. Komunikace označovaná také jako Šlikova  vozová cesta vedla nad drobným potůčkem pod Novým hrádkem a Plecháčem. Nelze vyloučit, že se jedná o stejnou cestu, která  spojovala  bývalou ves Moravsko a Starý Hrádek  a dělila se na dvě části. Jedna vedla na Starý, druhá na Nový Hrádek a k restauraci  a chatě Klubu českých turistů (Turistická chata). Ještě v roce 1931 zde existovala prašná cesta pro auta, jedoucí k chatě KČT. Od prostoru „druhých valů“ stoupala pod bázi skalní hrany až do míst „třetího valu“, odkud opět klesala. Teprve v roce 1936 byla KČT postavena nová asfaltová silnice údolím Přední Točenice - Na vodách, která zničila předchozí vodní díla a zcela změnila charakter  této části páteřního údolí skal. Jsou známy i další cesty přes prostor Moravska, které směřovaly k Pařezské Lhotě nebo procházely pod severní stranou Starého hrádku k hradu Pařez. Další cesta vychází od Maršovského mlýna, vede šikmo vzhůru dál k jihovýchodu pískovcovými skalami po obvodu skalních bloků směrem k Hornímu Lochovu. Vozová cesta je zachována podél skalních útvarů a polohy zvané Bukovina k Čertově kuchyni a Brance. Jiná vozová cesta směřovala od Blat  do rokle Šustec a dále do Lahole a k Pařezské Lhotě. Velmi dobře celou situaci komunikací a různých terénních úprav mezi Prachovem, Zámostím a Pařezskou Lhotou dokládají letecké snímky z roku 1936, 1946 a 1951. Je na nich vidět výrazné odlesnění a opětné zalesnění, tehdejší komunikace, terénní úpravy a změny v předválečném, válečném a poválečném období.

Lesní hospodářství

      První instrukce o lesním hospodaření v tomto prostoru pocházejí z doby vlády vévody Albrechta z Valdštejna (1623 - 1634), který vydal lesní řád v roce 1628. Zásahy v lesích byly podřízeny hospodaření  na plochách pokrývajících tehdy značnou část námi sledovaného území. Po získání části Valdštejnova majetku rodem  Schliků  v roce 1635 bylo postupně rozvíjeno skutečné hospodaření v lesních porostech. Okolo roku 1810 byla v jejich lesích všeobecně zavedena holá seč  s umělým zalesňováním. V roce 1891 byl revír zasažen cyklonovitou bouří, která vyvrátila stromy v objemu 1000 m³.  Hospodářství během let postihla řada kalamit a lesních požárů.  Za velmi důležitou považujeme informaci, že se na mnoha různých místech ve skalách velmi často získávala hrabanka. Nařízením z roku 1900 se mělo hrabání omezit na nejmenší míru. Přesto se stále, opakovaně a dlouhodobě, například i na Starém Hrádku, kam byla pro tyto účely vybudována cesta, získávala hrabanka až do  devadesátých let minulého století. Někdy v  druhé polovině 19. století dochází ve skalách  k prvnímu budování protierozních zátarasů a kamenných zídek.

    Bitva u Jičína  29. června 1866

      Do dějin činnosti a úpravy terénů ve skalách zasáhla krátkodobě také rakouská armáda.  Prachovské skály v době prusko - rakouské války tvořily na konci června 1866 část obranné linie 1. rakouského a saského armádního sboru. Byly oporou obránců a rozdělovaly prostor bojiště na dva zcela odlišné a samostatné úseky. Rakouské oddíly byly rozmístěny na poměrně velké části severních a východních poloh skal. Jižní úsek bránil saský sbor. Útočícím Prusům mělo být zamezeno průchodu skalami a vniknutí do zad obránců. Přesto se jednotky pruské armády snažily obránce obejít Prachovským sedlem. V memoárové literatuře se o tomto bojovém úseku hovoří se značným respektem. Stopy boje v několikahodinové bitvě se ještě později nalézaly ve skalních zákoutích a nastřelených stromech starých porostů. Ze severního směru od Turnova byl Prusy podniknut pokus obejít postavení rakouských dělostřeleckých  baterií, nakonec dosahujících až přes 70 děl, umístěných na východních svazích Brad. K obchvatu byl určen 18. pruský pěší pluk. Celkem postupovalo 7 rot II. a III. praporu ve směru z Javornice přes Březku na Prachov. Další útok byl veden od Jinolic přes Prachovské skály  a další od západu od Blat. V lesích pod Přivýšinou byla původně mezera v obranné čáře Železnice - Brada - Prachov - Horní Lochov - výšiny Svatá Anna  při sobotecké silnici na západ od Ohavče.

      Do otevřené veliké mezery rakouské obrany proti Prachovu postoupil  na levém křídle Poschacherovy brigády stojící prapor Martiniho. Za boje byla obranná linie doplněna nejprve 18. mysliveckým praporem a poté ještě třemi prapory ze sborové zálohy. Teprve v sedle nad obcí Prachovem, asi mezi myslivnou a okrajem skal u Branky, byly s frontou k severu  umístěny ve dvou sledech dva prapory Khevenhülerova 35. pěšího pluku, který patřil k brigádě generála von Abeleho. Její 72. pěší pluk  a 22. myslivecký prapor a baterie byly na jižních svazích pod skalami  ve dvou sledech mezi Horním Lochovem a obcí Prachovem. Dvě z dělostřeleckých  postavení byla umístěna ve valu u paty skály v západním závěru prachovského sedla. Boj probíhal jen na  východním okraji vlastních Skal u Branky. Podle svědectví se zde rozvinul houževnatý a dlouho nerozhodný boj, trvající celkem 5 hodin. V boji z blízka a bodákovým útokem, probíhajícím v lese a mezi skalami, se podařilo 35. rakouskému pluku pruské roty odrazit, zajmout řadu Prusů a udržet své postavení do tmy 29. června 1866, kdy byl rozkazem  přinucen  k ústupu. Ústup se uskutečnil až o 21. hodině. Vojákům prvního praporu pluku,  který byl v lese v I. sledu, byl  rozkaz doručen opožděně, někteří jej vůbec nedostali. Mnozí byli při chaotickém ústupu  napadeni kolonou 5. pruské divize a celá jednotka byla velmi vážně ohrožena. Řada vojáků padla nebo byla vzata do zajetí. Pomníky padlým jsou při vstupu do skal pod Brankou. Obránci sedla sousedili s brigádou generála von Ringelsheima. Její dělostřelecké baterie byly umístěny na výšinách u Lochova. Pěší jednotky sváděly ostré boje s pruskými, které chtěly obejít jejich postavení u Horního Lochova. O každý dům v Lochově byly svedeny kruté boje. Děla musela ustoupit od chlumku  na návrší Svatá Anna. Ani zde se útočícím  pruským praporům nepodařilo proniknout rakousko – saskou obrannou linií. Boj byl zastaven po osmé hodině večer a při nařízeném ústupu byl  Lochov zapálen. Celkem je zřejmé, že Prachovské skály nebyly hlavním prostorem bitvy před Jičínem. Prusové v nich nehledali místo pro rozhodný střet, protože zde umístěné rakouské jednotky měly poměrně výhodnější postavení. Kolik vlastně ve skalách padlo mužů obou válčících stran, není možné zjistit. Počet padlých a raněných byl sestaven pro celou bitvu před Jičínem. Hlavními místy bojů byla  údolí podle turnovské a  sobotecké silnice.

Turistika

      Výrazným prvkem, ovlivňujícím prostředí skal, byla a je turistika, která se začala mohutně rozvíjet již v první polovině 19. století. Velmi známým se stal výlet Náprstkova  Klubu amerických dam   doprovázený  v roce 1879 A. Malochem. První úprava cest a značkování významných partií probíhaly v letech 1879 - 1883. Z té doby pochází také první plán s vyznačením cest, pěšin a místních názvů. Účastníky dalších turistických výprav byli i studenti jičínského gymnazia a jejich profesor Václav Lepař. Po roce 1887 se ve skalách začíná rozvíjet výrazná aktivita zpočátku soustředěná na výstavbu pomníků padlým v prusko - rakouské válce. Rozvíjí se lesnická a také turistická činnost majitelů panství. Původní improvizovaná kuchyně pro turisty postavená ve Fortně byla nahrazena v roce 1884, kdy nákladem hraběte Ervína Schlika  byla v Zelené rokli postavena lesní restaurace „ Ve sklípku“.  Ve své podpoře turistiky jako majitelé skal Schlikové pokračovali a turistického dění se sami přímo aktivně účastnili. Na vrcholu Svinčice nechali postavit gloriet s rozhledem od Ohařic k Dolnímu Lochovu, Ostružnu a k nadslavským lesům, kapli Loretě a zřícenině hradu Velíš, k Jičínu, Konecchlumí a Zvičině. Toto místo tvořilo nejdůležitější pozici pruské baterie na západním bojišti. Restaurace „ Ve sklípku“ byla zbořena v roce 1921 a na jejím místě postavil Klub českých turistů v roce 1924 nové zařízení  později známé pod názvem „Turistická chata“. V roce 1926 k ní byla dokončena  příjezdová silnice.  Již v roce 1930 byla restaurace rozšířena o další prostory. Klub českých turistů nechal  od chaty postavit 104 schody ke Starému Hrádku. O rok později vychází patrně nejlepší turistická mapa té doby, zachycující stav s vodotečemi  v údolí Přední Točenice a v údolí Na vodách ještě před jejich úpravou. V roce 1936 byla postavena asfaltová silnice vedoucí přes Prachov údolím Přední Točenice k  Turistické chatě. Rok poté byla v blízkosti hotelu Skalní město - Košíček postavena slohová zvonička na takzvané Benešově promenádě, vedoucí od hotelu ke Starému Hrádku. V prvním roce 2. světové války bylo v údolí Na vodách postaveno nové koupaliště. V letech 1940 - 1942 byla vybudována nová silnice Horním Lochovem, cesty a parkoviště u chaty KČT. Na jižním svahu Nového Hrádku byla vybudována „ Vysoká promenáda“, vedoucí od Řehákových schodů  až ke zvoničce poblíž hotelu Košíček - Skalní  město. V prostoru cukrárny u Turistické chaty byla v roce 1939 - 1940 umístěna menší expozice s vystavenými  archeologickými nálezy ze skal. Výstavní prostor se základními informacemi a ukázkami nálezů byl po válce obnoven a odstraněn až v průběhu roku 1998.

Těžební areály

      V minulosti bylo v areálu skal otevřeno několik lomů a pískoven, které s velkou pravděpodobností ovlivnily předchozí dochovanou archeologickou terénní a nálezovou situaci. Těžily se různě kvalitní jemnozrnné až hrubozrnné kaolinické světlešedé až žluté pískovcové sedimenty. Čedičové přívodní nebo ložní žíly třetihorních vulkanitů byly těženy na Svinčici a Horce. Dalšími vulkanity jsou Brada a Střelečská hůra.  Lomy a pískovny, otevřené a využívané v období po druhé světové válce, nejsou  pro  sledovanou archeologickou situaci důležité.

PRACHOV

 - terény  v západní části Přivýšiny  (Prachov - kat. č. 82)   v poloze „Na Prachově“  byly poškozovány od roku 1921 panským lomem.  Svrchnokřídový útvar  středního až svrchního turonu se v lomu těžil ručně  a celoročně z něj bylo získáváno okolo 2000 m³  kamene a písku. Po roce 1945 byl uzavřen. Nelze vyloučit, že při odkryvu nadloží a vrchních vrstev byla poškozena východní část fortifikace Prachovského sedla.

- pod panským lomem (Prachov - kat. č. 31) byly dávno otevřeny pískovna a lom, který sloužil jen pro místní potřebu. 

K lomům na Prachově se váže také poloha „U brány - U zabitých“ - lom pohřbil lidi lámající zde kámen.

HORNÍ LOCHOV - tři lomy a pískovny v lese „ Na rovince“  (Horní Lochov - kat. č. 233), kde jimi bylo poškozeno žárové pohřebiště, byly otevřeny odedávna. Řada příležitostných lomků je také v přilehlém lese.

- jiným lomem  v této oblasti je prostor (Horní Lochov  -  kat. č. 229  na kraji lesa směrem k Prachovu. Z místního pískovce měla být postavena hráz rybníka „ Kníže“ v Jičíně.

- lom byl otevřen ve vrcholové partii Svinčice  (Horní Lochov - kat. č. 239/1). Čedičový materiál byl používán na mezníky, žlaby, dlaždice, štět a na staré stavby v Jičíně.

PAŘEZSKÁ LHOTA - stěnový lom  zvaný „Holý vrch“ (Pařezská Lhota - kat. č. 467)  byl otevřen od roku 1923 u okresní silnice. Částečně porušil starší cestu jdoucí z Prachova přes Zadní Moravsko do prostoru Předního Moravska, kam byla lokalizována zaniklá ves Moravsko.  Byl z něj získáván  písek a pískovec používaný na stavby budov a silnic v okolí.

- patrně tři velké těžební prostory jsou jižně pod valem č. 2   „U Lepařova památníku“. Podle konfigurace terénu byly otevřeny dávno. 

ZÁMOSTÍ - BLATA - při západním konci Prachovských skal  v poloze „ V Maršovách“ (Zámostí - Blata kat. č. 394) byl občas v činnosti pískovcový stěnový lom otevřený v roce1930.

- východně od osady Blata na kraji lesa v poloze „ V Milířích“ (Zámostí - Blata kat. č. 178, 179) byl od roku 1929 v lomu těžen stavební písek, kterého se do betonu i na omítky ročně vytěžilo 2000 - 4000 m³.

- v jiné poloze „ V Milířích“ (Zámostí - Blata kat. č. 333) se těžilo od roku 1931 400 - 500 m³ ročně. Zde byl také malý obecní lom, v němž byl lámán pískovec jako stavební kámen.

- trať zvaná „V obci“ (Zámostí - Blata kat. č. 334/1)  směrem k lesu Kocourníku, těžilo se od roku 1937 600 - 700 m³ ročně.

V areálu Zámostí se, obdobně jako ve vrcholové partii Svinčice, lámal čedič v lese „ Hájku“  a v poloze „Na Horce“ na dvou místech. Těžil se zde již před první světovou válkou. Získáván byl magmatový čedič (bazalt) a vypálené křídové slíny  - porcelanity, dříve nazývané porcelánové jaspisy. Doprovodným materiálem v těchto lomech byla „babina“- drobivá eruptivní struskovitá brekcie, vyplňující sopečné hrdlo. Čedič byl hojně těžen již od 18. století a využíván k silničnímu stavitelství do štěrků a drtí stejně jako dlažebního kamene. Porcelanity a „babina“ byly využívány na opravu vedlejších cest. Těžební činnost vyvolala řadu problémů. Na levém úbočí Šustce prorvaného častými lomy vesnických majitelů docházelo k výrazné erozi, která zaplavovala pískem celou rokli. Dnes  je v celém areálu Prachovských skal těžba pískovců a čedičů ukončena.

Eroze a uloženiny písků  bývají místy velmi čisté, a proto jsou využívány k těžbě jako kvalitní sklářská surovina. Nelze vyloučit, že se tak dělo i v obdobích začátku novověku. Zhruba od poloviny třicátých let 20. století zahájila svoji činnost nejprve malá pískovna ve Střelči. Dnes produkuje speciální písky. Svůj těžební areál každým rokem zvětšuje a je známá jako pískovna Střeleč - Hrdoňovice.

Ochrana  Prachovských skal

        Patrně nejstarším dokladem o ochraně skal kvůli hradišti je paradoxně žádost  J. Schlika o propuštění části Prachovských skal ze záboru pro stát a na ní navazující odpověď Státního památkového ústavu a Státního archeologického ústavu. V dokladu, který tuto žádost  nedoporučuje, je konstatováno, že „celé skály jsou jedinou historickou památkou kombinovanou s přirozenými skalami a močály (rybníčky)“. Celá záležitost měla být odložena až do provedení lesní reformy. Přírodní rezervace Prachovské skály byla zřízena výnosem Ministerstva školství č. 547/33 ze dne 31.12. 1933 jako státní přírodní rezervace o výměře 243, 39 ha za účelem ochrany typicky skalního města z kvádrových pískovců s fragmenty přirozených porostů.  V prostoru sedla byla v letech 1996 - 2000 vyhlášena stavební uzávěra. V roce 2001  byl doplněn a do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek zapsán rozšířený rozsah archeologické nemovité památky Prachov - hradiště (r.č. 1152). V roce 1992 byly Prachovské skály zařazeny do kategorie přírodní rezervace. Od 1.7. 2003 jsou součástí CHKO Český ráj, se kterou je spojuje povodí říčky Žehrovky. Celý areál skalních měst byl navržen  a od 1.7. 2002  zapsán mezi přírodní památky chráněné UNESCO .

Historie AMATÉRSKÉHO A ODBORNÉHO BÁDÁNÍ VE SKALÁCH a o Skalách

Terénní průzkum a výzkum

          Areál, v jehož rámci byly již před rokem 1826 známy hliněné valy, považované tehdy za husitské, se skládá z řady lokalit.  První zprávu o archeologických nálezech pocházejících ze skal, podal Jan Zavadil při svém publikovaném výletu. Uvádí, vedle různých představ, že mu průvodce sdělil , že na Hrádku byly vykopány staré věci. Dále sděluje řadu názvů, z nichž se některé uchovaly dodnes, jiné zanikly - U Černého rybníčka, Korytana, Na Žlábkách. Patrně první archeologický průzkum Prachovských skal provedli v roce 1868 pánové J.V. Maloch a M. Lüssner. Zřejmě nejstarší výzkum provedl profesor jičínského gymnázia Antonín Vánkomil (Zefyrín) Maloch, konzervátor jičínského okresu, který kopal roku  1879 v blízkosti brány vedoucí  na Hrádek. Odtud získané bronzové nálezy byly zaslány do Vídně ústřednímu archeologickému spolku. Další archeologické nálezy pocházejí z roku 1882. Nálezy potvrzující přítomnost nositelů nejstarších zemědělských kultur, jejich aktivity ve skalách a jejich osídlení pásu před skalami, sbíral koncem 80. let Ludvík Šnajdr, který na Starém Hrádku  nalezl keramiku ze slovanského období. První drobný profesionální výzkum a průzkum uskutečnil  na Starém Hrádku Josef Ladislav Píč. Při jiné své návštěvě povrchově prozkoumal a hodnotil „Valy“ v blízkosti obce Prachov. Archeologické výzkumy zde nechali provést také Schlikové. Patrně nejdelší dobu ve skalách strávil, během dlouholetého archeologického výzkumu, profesor jičínského gymnázia  Josef Haken z Horního Lochova. Část své práce publikoval samostatně, část se stala  článkem rozsáhlejších prací jiných badatelů. Vrcholem a zhodnocením rozsáhlé  Hakenovy práce je plán zachycených archeologických lokalit uvnitř areálu skal. Výzkum zde uskutečnil také Státní archeologický ústav pod vedením  Karla Buchtely, Jaroslava Böhma a Rudolfa Turka, který řídil výzkumy probíhající s přestávkami od  roku  1935 do roku 1941. Nejprve jako pracovník Státního ústavu archeologického, v letech 1935 - 1936  a od roku 1938 jako zaměstnanec Národního muzea. Ve své monografické práci o raně středověkém období v prostoru skal  publikoval také starší výzkumy Josefa Hakena a Jaroslava Böhma.

      Po dlouholetém  Turkově výzkumu se další terénní aktivity začaly realizovat až od osmdesátých let minulého století, kde zde proběhla řada průzkumů, sběrů a vynucených záchranných výzkumů. Jan Kosina,  v rámci aktivit muzea Turnov, uskutečnil  na Starém Hrádku průzkum, při kterém nalezl porušenou plochu  620 x 540 cm a  sesbíral zde keramiku 10. - 11. století. Další drobný výzkum ve vývratu stromu s nálezy keramiky uskutečnil na Starém Hrádku v poloze U kostelíka. Jiří Waldhauser získal od soukromého sběratele denár Břetislava I., pocházející  z let 1050 - 1055. Mince byla údajně nalezena v Javorovém dole. Starý Hrádek pod jiným katastrem ( k.ú. Prachov) uvádí T. Durdík, z jehož sběrů pochází nálezy keramiky, náležející období halštatu a raného středověku.  Lokalitu sledoval J. Kalferst, který konstatoval  rozsáhlé plošné odtěžení terénů při odebírání hrabanky. Pod Starým Hrádkem byla sebrána halštatská, raně středověká a středověká keramika, z Nového a Starého Hrádku získala sběrem nalezenou keramiku E.  Ulrychová.

      Dalším územím, kde v posledních dvaceti letech probíhala záchranná a průzkumná  aktivita, je katastr Prachova. Torzo valu bylo poškozeno při výstavbě rodinného domu v tzv. prachovském sedle. V první polovině devadesátých let 20. století provedla záchranný výzkum při stavbě  vodovodu a dalších stavebních aktivitách E. Ulrychová, která také sbírala na přístupném terénu sedla v Prachově.

      Většina nálezů  z prostoru Prachovských skal, shromážděných během více než sta let,  je uložena v jičínském muzeu. Nejnověji v roce 2002 byl do téhož muzea darován soubor sběrů z roku 1930 na Starém Hrádku. Nálezy z výzkumů Rudolfa Turka jsou uloženy v Národním muzeu  v Praze. Část nálezového  fondu je součástí archeologické sbírky také ve Vídni, Turnově, Liberci, Hradci Králové a v dalších regionálních sbírkách a muzeích.                                           

Dosavadní názory  a hodnocení

          Patrně nejstarší skutečně odborný názor na Prachovské skály publikoval Josef Ladislav Píč. Osobně prováděl průzkum  terénu, který dělí na Valy (nad Prachovem, pod Plecháčem, Přední Točenice) a Starý Hrádek. Zřejmě on je nechtěným iniciátorem myšlenky o  rozsáhlém opevněném  skalním komplexu, když napsal, že „val na Prachově  uzavírá jaksi vchod do skal při jižní straně“.  Jeho průvodcem po skalním areálu byl František Lepař (1833 - 1899),  ředitel gymnázia v Jičíně a později c. k. školní rada, který byl prvním předsedou místního odboru Klubu českých turistů. Ve své práci  popsal Prachovské skály jako „pevnost přirozenou v dobách starodávných rozšířenou dle potřeby na třech  místech valy nebo šancemi“. První valy byly Prachovské, druhé na Moravsku, přes něž vedla cesta ke zbytkům třetích valů.  Při jiné své návštěvě povrchově prozkoumal a hodnotil „Valy“ hned za Prachovem. V podpoře myšlenky „pevnosti“  plně pokračoval během dlouholetého archeologického výzkumu profesor jičínského gymnázia  Josef Haken, s nímž spolupracovali např. Karel Buchtela nebo Jaroslav Böhm. Ten hodnotil celou situaci takto:  „Zvláštní případ jsou Prachovské skály, kde byl, jak se zdá, do pevnostní soustavy pojat celý kraj. Zde se valy svažují do údolí a chrání místa snadno přístupná a vytvářejí soustavu jinde neznámou“. Uvažovalo se tedy, že v jednom časovém úseku vznikl rozsáhlý fortifikační systém. Vhodně doplněný záseky a zátarasy  měl ze skal  vytvářet rozsáhlé, ale dobře hajitelné raně středověké hradiště. Bylo mu přisuzováno celkem osm valů.

     Na většinu z nich se zaměřil rozsáhlý výzkum vedený Rudolfem Turkem, který na několika místech své práce  hovoří přímo o velkolepé hradištní pevnosti prachovské. Celé dílo bylo korunováno zhotovením plastického modelu skal s průběhem fortifikací mimo opevnění v Prachovském sedle. K lokalitě se vrátil v řadě dalších prací, v nichž upřesňoval, ale také výrazně upravoval a  měnil své dříve publikované výsledky a pozorování. Střízlivý názor, opřený o znalost podobných struktur na jiných místech pískovcových útvarů Českého ráje, se zaměřením na pravěké nálezy především z doby popelnicových polí, publikoval Jan Filip.

      Poměrně záhy byla vyslovena pochybnost  o některých Turkových soudech, týkajících se zdejšího opevnění podpořená dalším bádáním o „svérázném typu“ opevnění,  poukazujícím na nepřehlednost situace v členitém terénu skal a na výrazné obtíže při určení stáří jednotlivých valů. V této souvislosti byl publikován chybný názor, že neexistence střepů raného středověku ve fortifikaci je důkazem pro její datování do tohoto období.  Zcela nedávno byly uveřejněny další pochybnosti  o fortifikačním účelu některých útvarů a terénních stupňů  přičleňovaných do areálu. Jsou považovány spíše za meze středověkých a novověkých polí. Řada autorů, řešících specializované otázky pravěku, konstatuje, že jde o hradiště nebo opevněnou soustavu  z doby bronzové v rozsáhlém a členitém systému skalních bloků a terénních útvarů.  Pro období raného středověku  bývá území Prachovských skal vnímáno jako rozsáhlý a komplikovaný objekt s doklady časně slovanského a starohradištního osídlení a zařazováno  do širšího rámce. Je konstatováno, že není možné přesně vymezit jeho rozsah, protože obvod komplexu není omezen pevnou linií. Spektrum názorů je poměrně široké a v  posledním období se opět stává předmětem diskuse. Prachovské skály byly  považovány za  jedno z nejstarších  a nejrozlehlejších hradišť tohoto období na našem území  až po datování fortifikací do střední doby hradištní. Jiné datování  se opírá o chronologii třmenů z depotu uloženého ve výběžku  jednoho z valů. V poslední době byl vysloven názor, že se jedná o fortifikaci Slovany pouze druhotně využitou tak, jak ji dokumentujeme na řadě pravěkých hradišť  v Čechách.

ÚTVARY  DOSUD  DEKLAROVANÉ JAKO FORTIFIKACE

     Při popisu situací v místech, kde byly v průběhu více než sta let a dodnes jsou patrné terénní úpravy podobné destruovaným a rozvaleným fortifikacím, jsme se  záměrně drželi starších, v literatuře zavedených  a používaných názvů.

Val nad Prachovem. Ve starší literatuře označován také jako první val. Dnes v terénu zachovaná torza destrukcí opevnění, které vzniklo a zaniklo v průběhu raného středověku, jsou dobře viditelná jen na jižní straně. Je patrné torzo opevnění připojené na skalní bloky jižní strany Přivýšiny. Úsek zachovaný u hájenky (ppč. 1) délka 28,8 m, výška u západního okraje  0,5 - 0,6 m;  střední část  (ppč. 104, 180/2)  délka asi 6 m, převýšení odhadem 0,5 m; úsek  u parkoviště (ppč. 18/1)  délka 35,5 m, výška střední části 1,9 m;  západní zakončení u domu čp. 45 (ppč. 70/1) délka 30,5 m, výška 2,2 m. Během třicátých let 20. století byla výstavbou řady vil a hotelu „Český ráj“ výrazně poškozena nebo přímo zničena jeho západní část, v jejímž násypu byl nalezen lužický bronzový náramek. Ve střední partii jižního obvodu byla část fortifikace silně narušena nebo zcela odstraněna při stavbě silnice. Převážná část východního průběhu jižního opevnění a jeho závěr byl opět porušen výstavbou řady vil. Plošný výzkum Národního muzea, vedený v roce 1941 Rudolfem Turkem, situovaný na východní konec jižní fortifikace „západně od pumpy na pozemku pana Rudolfa“ prokázal, že zde stála hradba mající v líci kamennou zeď. V násypu byly nalezeny zlomky keramiky slezskoplatěnické kultury, náboj z roku 1866 a zrezivělý železný předmět.  V tělese zcela chyběly střepy raného středověku. K ničení  jižní fortifikace a vnitřních terénů docházelo ve značné míře  také po roce 1945. J. Kalferst při výzkumu základů rodinného domu v prachovském sedle nezachytil narušení torza prvního valu. Záchranným výzkumem při stavbě vodovodu mezi Prachovem a Pařezskou Lhotou  byla, náhodně vedeným řezem, před čp. 49 zachycena destrukce hradby s dřevenou konstrukcí, která v těchto místech  dosahuje šíře 16,7 m. Příčinou destrukce byl patrně požár opevnění. Keramika získaná z destrukce pískovcových kamenů (rýha  pro vodovod u parkoviště západně od čp. 49)  datuje zánik opevnění do 2. poloviny 10. století. Další stopy požárem destruované  fortifikace byly zkoumány ve vodovodní rýze vedené jižním okrajem opevnění podél okraje parkoviště.  

Val u Lepařova  památníku. Část byla známa již dříve pod označením „druhý/é  val/y“. Terénní situace byla  ničena, poškozována a přeměňována v průběhu několika staletí. Dosud zachovaná torza začínají výrazným terénním útvarem navršeným na  severovýchodním úbočí Plecháče (ppč. 239/17, k.ú. Horní Lochov). Dosahuje délky 50,5 m, jeho výška směrem od svahu narůstá z 0,9 m až na  1,3 m v místech přerušení nebo ukončení u silnice.  Střed mezi silnicemi  k Turistické chatě a do Pařezské Lhoty bývá označovaný jako taras (ppč. 476 a 474,   k.ú. Pařezská Lhota). V tomto prostoru je patrný celý systém nejméně tří komunikací. Dosahuje délky 71 m,  výška kolísá mezi 0,9 na jihozápadním konci až  po 2,40 m při východním konci. Před tarasem probíhá sníženina  o hloubce  0,3 - 0,5 m, která může být dalším torzem úvozu. Za silnicí na   Pařezskou Lhotu je viditelný krátký násep, délka 16,5 m, výška přibližně 0,9 m, ztrácející se na širokém skalním hřbetu (ppč. 300/3, k.ú. Pařezská Lhota) a klesajícím do areálu prameniště Libuňky. Výzkumem,  probíhajícím v roce 1941, bylo na různých místech vedeno několik plošných sond a menších řezů. Byl proveden řez náspem na severním svahu Plecháče;  zkoumáno přerušení tarasu severně od silnice k turistické chatě; odkryta jihozápadní strana východního úvozu; veden řez  násypem východně od silnice Prachov - Pařezská Lhota. K systému násypovitých útvarů a terénních úprav této části skal náleží také tři útvary na příkrém jihovýchodním svahu pod touto silnicí. Hovoří se o nich jako o předvalech a tarasu nebo také jako o horní a dolní hradbě. Jejich vnitřní struktura byla zkoumána řezy. Zídka, zachycená v horním předvalu, je nejlépe zachovanou zdí z kamenů skládaných nasucho, která se ve skalách dochovala.  V rámci průzkumu byly sondovány také „ kopečky“ na  přilehlém hřbetu. Při výzkumu byla v sondě, zkoumající západní úvoz, nalezena bavorská mince z roku  1506. Ve východních částech sondy, kde taras stoupá, byly  nalezeny zlomky keramiky, z nichž je část raně středověká.

Val v  Přední Točenici. Je označován také jako třetí val. Nasypané těleso je na jižní straně připojeno  na skály severních svahů Plecháče (ppč. 237/17, k.ú. Horní Lochov). Tato část je dochovaná v  délce 24 m až k novodobé pěší cestě, která přerušila původní celistvou linii. Na svazích dosahuje navršený útvar výšky až   1,8 m,  směrem do údolí narůstá na 2,3 m. V místech počínajícího dna údolí je přerušen novodobým zásahem pro cestu na jižní straně a na severní straně silnicí stavěnou  a vzápětí upravovanou v první polovině dvacátých let minulého století pro potřeby rozvíjející se turistiky. Vedle silnice bylo těleso přerušeno stružkou a částí bývalého pole. Střední úsek (ppč. 165/3, k.ú. Zámostí)  je zachován v délce  46,2 m a násep stoupá od silnice, kde dosahuje výšky 0,8 m  až   po 1,8 m  u cesty. Od silnice, kde dosahuje výšky 0,8 m  až   po 1,8 m  u cesty, pokračuje násep po  jižním svahu Holého vrchu  (ppč. 165/1, k.ú. Zámostí) a vede do míst označovaných jako „jeskyňka strážce třetího valu“, kde vykliňuje. Je dochován do délky 25,5 m. Jeho výška kolísá mezi 0,6 - 0,7 m. Místo řezu  vedeného tímto tělesem  na jaře roku 1941  je uváděno popisem „na sever od modře značené cesty“. Podle dobového plánku a tehdejší fotografie byla část příkopovitého útvaru s vestavěnou zídkou zkoumána ve střední části útvaru, blízko dna údolí.

Val nad Maršovem. Poloha „ Na Vrších“ označovaná také jako čtvrtý val  nebo „Nad Maršovskou hájenkou či mlýnem“ ( k.ú. Zámostí), byla objevena Josefem Hakenem. Má podobu nepravidelného trojúhelníka vytvořeného a přirozeně chráněného skalami. Je situována nad komunikační spojnicí a uměle opevněna pouze na nejsnadněji přístupném místě. Od ostatních útvarů je na jihu odděleno mohutným defilé skal, vystupujících nad pravým břehem údolí Žehrovky, od východu údolím na Vodách, ze severu a severozápadu bezejmenným údolím a  údolím zvaným Šustec. Z něho k západu vybíhá boční rokle a ponechává jen zhruba 40 m široký vstupní prostor, nad nímž je, zčásti po vrcholcích skal, vedeno opevnění.  Dnes jej představuje destrukce hradby zachovaná v podobě valu. Jihozápadní část je postavena na skalních výběžcích (ppč. 165/9). Až k novodobému přerušení cestou dosahuje délky  60 m  při zachované výšce 1,6 - 1,8 m.  Za přerušením je fortifikace patrná ještě do vzdálenosti přibližně 12 m. Výška této části je patrně ovlivněna úpravou, severně u cesty je vysoká 0,8 m. Celkem jsou viditelné zbytky opevnění dlouhé 72 m. Výzkum, provedený na jaře roku 1941, byl situován do severní části opevnění. Sonda měla charakter širší profilové sondy.

Val  na Kozím hřbetu. Byl objeven jako řada dalších útvarů až Josefem Hakenem.  Na jeho mapě je zobrazen jako val, který je na Kozím hřbetu  postaven západo- východním směrem. K Přednímu  Moravsku pokračuje jako umělý svah, směřující k silnici do Pařezské Lhoty. Podle jiných autorů měl pokračovat přes Přední Moravsko na svah Korytan a je označován jako pátý val. Pro výzkum v roce 1941 byly zvoleny dvě profilové sondy v západní části. V poměrně blízko situovaných sondách byly zachyceny dva zcela odlišné způsoby vytvoření tělesa. Dodnes patří terénní situace - tedy útvar navršený do mezery v průběhu Kozího hřbetu a dlouhý v délce 53,6 m, k nejlépe zachovaným  a patrně příliš neporušeným objektům.  Zhruba uprostřed je přerušený cestou. Podařilo se bezpečně nalézt místo a průběh západní sondy. Její původní šířka byla zhruba 50 cm. Západní úsek valu  je dlouhý 23 m, šířka u paty  se pohybuje od západu k východu mezi  devíti  až sedmi metry. Výškový rozdíl mezi jeho povrchem a vrcholem násypu kolísá mezi 2 - 2,5 m. Tehdejší sondou nebyl příkop zkoumán. Cesta, procházející valem, je široká až  2,3 m. Východní úsek valu je pozorovatelný v délce 28,5 m. Šířka rozvaleného násypu u cesty dosahuje 8,5 m. U skalky, k níž  je navršen, je široký jen 2,5 m. Útvar, považovaný za vnější průběh zdvojeného úseku východní části, dosahuje délky 9,8 m a  šířky 6,5 m. Ve východním řezu byla výzkumem zachycena situace dvou útvarů, z nichž ve vnějším autor  rozpoznal dvě zdi z drobných kamenů, vnitřní byl jednoduše nasypán přes vyčnívající skalku. Také zde se nám podařilo nalézt místo zjišťovací sondy, která měla shodnou šířku jako předchozí. V roce 1941 byl na polích dalšími sondami sledován předpokládaný průběh násypového tělesa.  Všechna pozorování byla negativní. Pod silnicí byla odkryta část svahu. Byl zde kamenný taras „podobný tarasu pod tzv. druhými valy a není  možné rozhodnout zda je hradištní nebo zda byl zpevněn při pozdějších úpravách pro vozovou cestu nebo silnici“.

Valy pod Kozím Hřbetem. Pod tímto souhrnným názvem se skrývá několik nasypaných terénních útvarů. Terénní situace označená jako Val  pod Krkavinami  a terénní relikty označované jako „další zbytky“. Byly objeveny J. Hakenem a zkoumány R. Turkem v roce 1941.  Val  pod Krkavinami   zvaný také Val při odbočce „Na stájích“ přehrazuje rokli od severozápadu skal k protějším skalám severozápadně pod Starým Hrádkem. Přehrazení údolí je dlouhé 86 m a velmi nízké. Západní část (severozápadní cíp ppč. 165/1, k.ú. Zámostí) je zachována v délce 36 m a  výšce maximálně 0,5 m. Východní část (severovýchodní cíp ppč. 165/9) dosahuje  délky 23 m, výšky 0,5 - 0,6 m. Střední zaniklý úsek byl dlouhý 28 m.

 Opevnění cesty na Hrádek. Chrání  terénní útvary zvané Nový a Starý Hrádek. I to bylo objeveno J. Hakenem a výzkumné práce probíhaly na jaře a na podzim roku 1941. Pod tímto názvem se skrývá několik  pojmů. Jednotlivé části bývaly nazývány např. val a hrana na jižním svahu Holého vrchu, val s bránou před Starým Hrádkem, val napříč cestou na Starý Hrádek.  Délka  celé fortifikace od okraje severní skalní stěny až ke skalám Nového Hrádku, kde je ukončena, dosahuje 249,5 m  a místy je dochovaná výška v jižním průběhu  až 2,3 m.  Úsek v části svahu Nového Hrádku  je poškozen cestou a v jejím okolí dílem snesen, dílem narušen. Situace byla  dobře rozpoznaná J. Hakenem. Celý areál byl velmi frekventovaným komunikačním prostorem, mnohokrát upravovaným, přestavovaným a dlouhodobě používaným. Jedna cesta používaná po okraji skal porušovala fortifikaci na jižním svahu a  před její vnější stranou směřovala dále k zadním partiím Nového Hrádku. Na Starém Hrádku došlo v ploše k výrazným terénním změnám, když byla odtěžena hrabanka, pro kterou se, podle pamětníků z okolních obcí,  chodilo a jezdilo  do těchto míst ještě v šedesátých letech dvacátého století. Zdejší opevnění bylo podrobeno nejrozsáhlejšímu sídlištnímu výzkumu uskutečněnému ve skalách. Plošný odkryv se uskutečnil v  severovýchodní části a několik profilových sond bylo položeno přes jižní fortifikací. Drobnými sondami byly sledovány vztahy k dřívějším nálezům učiněným při lesních pracích. Ve střední části je předpokládáno několik  raně středověkých objektů, a to na plošině široké 7 - 10 m.

      Brána.  Pod tímto názvem se skrývá opevnění  na severovýchodní straně, postavené téměř k okraji kolmé skalní stěny, která tvořila přirozený závěr. Do současnosti dochovaná destrukce fortifikace  a terény severovýchodní části  jsou rozděleny několika úvozy na řadu  rozdílných částí.  Severovýchodní úsek  od uzávěru na okraji skal až k porušení cestami (ppč. 165/12, k.ú. Zámostí) je dlouhý 29,5 m a výšky až 1,7 m. Jihozápadní část, od poruchy cestou až  ke skalní terase (ppč. 165/1, k.ú. Zámostí), je pozorovatelná do délky 20,5 m a dosahuje průměrné výšky 1,6 m. Plošný výzkum místa považovaného za bránu nebo vnitřní bránu se uskutečnil v části přiléhající těsně ke skalním stěnám  severního závěru. Důvodem pro situování sond měla být relativně nepoškozená terénní situace. Sonda označená jako A byla umístěna nejblíže k terénním úpravám pro tudy vedoucí komunikace. Sonda B pak ve středu opevnění a sonda  C v severovýchodním závěru této části a zároveň celé fortifikace. Sondou D  mělo být zachyceno dno brány. Výzkumem byly v sondě A  na povrchu situace nalezeny zlomky keramiky pozdně bronzového období a raného středověku. V torzu tělesa byla zachycena část vnitřní dřevené konstrukce a vnitřní zeď hradby. Sonda B poskytla nejlépe dochovanou plošnou situaci  a profil dokumentující strukturu a destrukci fortifikace severovýchodního závěru polohy. Odtud získaná keramika byla opět z povrchové vrstvy sondy. Plocha v sondě C a dokumentovaný řez představuje volné zakončení násypu vedoucího k okraji skalní stěny. V závěru tělesa poblíž skalní stěny byl nalezen hromadný nález železných předmětů. Od prostoru severovýchodního závěru pokračuje jihozápadním a západním směrem „mohutná fortifikace, využívající velmi obratně přirozeného opevnění na některých místech svahu“.

     Opevnění jižního svahu - část východní. Bylo zkoumáno sondou položenou zhruba v místech, kde protilehlou severní stranu přírodního opevnění tvoří Skautská vyhlídka. Situace byla prokopána profilovou sondou až k „vyšní cestě“.  Většina sondy neznámé délky byla sterilní nebo se zbytky slezskoplatěnické kulturní vrstvy. V místech zachycené zdi byla umístěna příčná sonda  V ploše se podařilo zachytit části dřevěné vnitřní konstrukce. Pochází odtud zlomky pozdně bronzové a raně středověké keramiky.  

    Západní část jižního svahu. Dvěma sondami vzdálenými 10 m od sebe bylo odkryto uskočení stupňovitého valu.  V  druhém (hořením) z valů, v místech, kde byl největší (západní křídlo blíže Novému Hrádku), se podařilo prokázat umělé navršení stupně dochované do výše až 1, 5 m. Je předpokládáno, že vznikl z navršené slezskoplatěnické kulturní vrstvy, ale nálezy pocházejí také z mladších období raného středověku. Místo položení sond se nepodařilo naším průzkumem ověřit.

    Val při odbočce „ Na stáje“  označovaný jako val č. 8, vedoucí šikmo do údolí Na stájích, byl prozkoumán profilovou  sondou. V násypu byly nalezeny zlomky pozdně bronzové keramiky.              

ANALÝZA

              Výzkum  terénních  útvarů, prováděný v území označovaném Prachovské skály Rudolfem Turkem,  byl realizován různým způsobem, patrně tak, jak dovolila tehdejší situace a možná také  dohoda s majiteli, případně správci území. Položení sond nebo sondy je známé pouze z prostoru označovaného názvem  U Lepařova památníku a méně přesněji také v severovýchodní část opevnění Hrádků a východní části fortifikace v prachovském sedle. Převážná část získaných informací pochází z různě dlouhých profilových sond. Na třech místech se nám podařilo při terénním průzkumu zachytit jejich část nebo celý průběh. Ve všech případech dosahovaly šíře přibližně 0,5 m.

      Dosud nejhlubší analýze, vedle archeologa Helmuta Preidela, podrobil stavební dílo  ve skalách historik Miroslav Štěpánek, ale ani ten se nezabýval rozborem jednotlivých viditelných útvarů, podobajících se dnes destruované pravěké či raně středověké hradbě nebo náspu. Spolu s řadou dalších badatelů zůstával v představě, že nálezy získané z násypových vrstev uvnitř tělesa fortifikace jsou chronologicky průkazné pro určení doby stavby a jejího trvání.

Val nad Prachovem.  Destrukce hradby je dochovaná jen torzovitě na jižním, západním a východním okraji jižního svahu v zástavbě horní části obce Prachov . První osídlení prostoru, nazývaného také Prachovským sedlem, pochází  již z neolitu. A. V. Maloch a další badatelé již viděli  jen torzo fortifikací bývalého hradiště.  K jeho přeměně, změně a destrukci přispělo několik mladších osad. Terénní aktivity zde probíhaly také v průběhu vojenských střetů koncem června 1866. Sonda  položená v roce 1941 přes val ve východní části byla 4,5 m široká. Poté byl proveden průkop v šíři 1,3 m až na podloží tvořené žlutkou. Ze zachycené terénní situace je možné uvažovat o dvou stavebních fázích této části  jižní fortifikace. Starší relikt opevnění s vnitřní patrně roštovou konstrukcí a dalšími dřevěnými prvky představují spodní dvě vrstvy. Nad nimi leží vrstva, o níž  se dá hovořit jako o úpravě terénu pro založení  pískovcové hradby na polštář. Tato úprava je známa z řady lokalit. Celou situaci nad touto úpravou, tedy kamennou hradbu s vnitřním písčitým náspem a její pozdější destrukci, považujeme za mladší opevnění. Destrukce  se stopami  po požáru byla zachycena i v jiných částech průběhu jižního obvodového opevnění. V terénu Prachovského sedla jsou viditelné stopy  po fortifikaci  i na severní straně sklánějící se k Jinolickým rybníkům. Mají podobu místy nízké, místy výrazné terénní hrany. Doklady o opevnění severního obvodu prachovského hradiště spatřujeme v nálezech zuhelnatělých dřev při hloubení studny  na ppč. 4. Východní závěr celé fortifikace je opřen o západní skalnaté výběžky Přivýšiny. Západní závěr areálu je ukončen východními výběžky skalní skupiny Mouřenína. Rozloha takto vymezeného opevněného areálu kolísá podle způsobu jeho měření. Ze zákresu do základní mapy 1:10 000 byla odečtena plocha 5, 28 ha a z výměr  zdejších stavebních a polních parcelních čísel 5, 73  ha. Podle nálezů z období neolitu a  mladší doby bronzové  byl vysloven názor, že v  sedle bylo osídlení z této doby, porušené nebo odstraněné při vrstvení náspu raně středověké hradby nebo použitý materiál byl získáván a transportován z větší vzdálenosti. Je zřejmé, že v prachovském sedle bylo v raném středověku vybudováno hradiště, které prošlo patrně dvěma stavebními fázemi nebo opravami. Období pravděpodobného zániku hradiště  je spojováno se zásahem Boleslava I. také do severovýchodních Čech, uskutečněné kolem či před rokem 950.

Val u Lepařova  památníku.  Bývá interpretován  také jako druhý val, který  uzavírá cestu ke Starému hrádku. Pod tímto názvem se skrývá celá skupina útvarů.  Původní terénní situace byla  ničena, poškozována a přeměňována přírodou a lidmi v  průběhu několika staletí. Dodnes viditelnými průkaznými změnami jsou mnohonásobné, různými směry vedené komunikační trasy.  Sedlo pod Plecháčem je skutečným uzlovým komunikačním místem celých Prachovských skal. Říkalo se zde, na „Moštěnicích“ a  tudy procházející cesta musela být „dlážděná na způsob starodávných mostů kulovatými dřevy vedle sebe kladenými, protože je místem stále vlhkým. Z těchto míst sbírá vodu pro své prameniště Libuňka, vyvěrající jen o několik desítek metrů níže“. Současná  a řada starších komunikací se zde dělí na dva základní směry, které směřují dále do údolí zvaného Přední Točenice a  na Moravsko. První z nich vede údolím tímto údolím a je páteřním východo - západním spojem celých skal,  do nichž vstupuje pod Plecháčem a opouští je poblíž Maršovského mlýna. Na plošinu  Moravska směřující cesty překonávaly prudký výškový rozdíl několika hluboce zaříznutými úvozy. O výrazné hraně, která je v těchto místech,  je hovořeno jako o tarasu. Přestože zde bylo položeno několik sond a získány tak řezy terénní situací, nebyly zachyceny žádné stopy po stavbě, která by byla skutečným násypem opevnění. Zdá se, že útvar označovaný jako „taras“ vznikl přírodním způsobem v důsledku  sesuvu půdy, čemuž by nasvědčovaly  výzkumem odkryté  skalní bloky.  Nejméně dva z úvozů  vedou severozápadním směrem do areálu  zaniklé vesnice, kde  se dále dělí. Další úvoz prochází podél jižní strany. Datování vzniku a  používání zdejších cest je poměrně složité. Při výzkumu západního úvozu byla nalezena  bavorská mince z roku 1506. Při stavbě vodovodní přípojky pro hotel „U Košíčků“ byly z areálu získány zlomky keramiky datované do poloviny 16. století. Návrší samo bylo ještě v 19. století polem a podle vyprávění pamětníků zde také rostly ovocné stromy. Komunikační prostor byl několikrát ve 20. letech 20. století velmi těžce porušen výstavbou moderních, později i asfaltových komunikací k Turistické  chatě a do Pařezské Lhoty. Stráně silnice do Pařezské Lhoty jsou v oblouku po její pravé straně  nejstrmější a  nelze vyloučit, že došlo k poruchám v terénu přírodní či lidskou aktivitou. Naši pozornost upoutal celý rozsáhlý prostor. Zdejší terénní situace připomíná  útvar vzniklý proudovým sesuvem, jehož princip vychází ze zvodnění a rozmočení svahových terénů a zvětralin, které se svoji váhou utrhnou a sklouznou po nepropustném podloží, tvořeném jíly a slíny. Je velmi pravděpodobné, že značná hmota erozí vymletého materiálu ze skupiny Plecháče do sedla mezi ním a Moravskem sjela erozní brázdou do údolí Libuňky a vytvořila zde velmi neklidný terén dosud dobře patrný v místech  jejího prameniště. Tomuto pozorování celého seskupení nazvaného „předvalí“ svým způsobem odpovídá také konstatování, že toto území je porušeno rozpukaným suťovým terénem tvořícím strže. Podobná situace je z pískovcových útvarů tohoto typu známá z celkem nedávné doby, kdy sesuv půdy v roce 1926 zničil část obce Dneboh. Stopy jsou dodnes velmi výrazné a výška v čele vzniklého valu dosahuje až 5 m. Proti přepadu zdola  od východu mělo být toto území  chráněno vysokým tarasem ve svahu a dvojí hradbou – jednou pod tarasem, druhou nad tarasem, která je nazývána přívaly. Popis jejich konstrukce stavby charakterizuje zachovanou situaci jako takřka zničenou vlhkostí a sesunem půdy, kdy útvar silně rozklesl a kameny zapadly do rozbahněného podkladu. Násep, navršený  na jílovité podloží, byl složen ze dvou druhů jílu a  z vnější strany zajištěný kameny. Při výzkumu nebyly získány důkazy pro jeho stáří. Ing. Janda a  Ing. Podlipný  (Projekt servis Jičín)  při konzultaci v roce 2002 vyloučili,  že prostor tzv. předvalů souvisí s technickým zabezpečením a stavbou tělesa silnice, která byla v tomto prostoru stavěna po roce 1921. Ing. Jiří Dunda, ředitel Lesního závodu Hořice v Podkrkonoší, státního podniku Lesy České republiky, konstatoval, že taras a dva „přívaly/předvaly“  ve svahu pod opevněním jsou stavbami zábrany proti splavování vody a písku. Proto  se v nich nalézá kombinace upěchovaného jílu – (proti vodě) a  kamene, sloužícího jako drenáž pro vodu a zachytávajícího písek.  Dole pod nimi bývá rýha pro vodu, která protekla  zpomalovacími smyčkami (retardéry) mezi přívaly a svou silou tak neohrožovala terény náchylné k sesutí. Dalšími relikty útvarů, vydávaných za fortifikaci této části skal, jsou násep na svahu Plecháče  a krátký násep nad východní stranou zářezu vzniklého při stavbě  a přestavbách silnice do Pařezské Lhoty.

Val v Přední Točenici.  „Třetí val“ měl uzavírat údolí, vymezující polohu Nového a Starého Hrádku. Dnes  je patrný jako nízká terénní vlna pod výraznou skalní bariérou nad jeho severním závěrem. Pod skalní stěnou  byl nalezen objekt interpretovaný jako „jeskyně strážců třetího valu“. O celém útvaru nebo o jeho jednotlivých částech byla vyslovena řada názorů. Bez nadsázky lze říci, že  vedle „předvalů“ jsou nejčastěji popisovaným a v literatuře uváděným liniovým objektem celých skal. Důvodem  je „nezvyklá konstrukce“.  Celý útvar je datován podle zlomků keramiky, z nichž byl jeden nalezen v povrchu vnějšího svahu valu a druhý na vnější straně příkopu, avšak opět v povrchu. Domníváme se, že sonda  byla položena ve středním úseku, blíže ke svahům Plecháče. Plošný výzkum zachytil blíže nespecifikovanou část „ příkopu“ a byl dokumentován  jeden z kolmo vedoucích řezů. Vedle zídky na okraji náspu, určené k zadržení násypu, má zřetelnou zídku i v příkopu. Ta byla založena na plochém dně široce vyhloubené příkopovité sníženiny, téměř v jejím středu. Za pozornost stojí především situace v příkopu, kde stála zídka, která bývá interpretována jako součást fortifikace nebo jako zpevnění příkopu kamennou zídkou nebo  dlážděním.  Kdyby se jednalo o skutečnou hradební zeď, bylo by v příkopu mnohem více  kamení z její destrukce. Kdyby šlo o zpevnění stěn příkopu, nebylo by umístěno na plochém dně, kde jako jeho dláždění by v několika vrstvách nad sebou nemělo smysl.  Není jasné, kde je lícní strana  nasypaného objektu.  Pokud by mělo platit, že vnější strana náspu bývá zpravidla situována po svahu  nebo její destrukce má menší sklon, byla by vnější stranou tohoto díla část, která byla dosud považována za vnitřní. Spodní i vrchní vrstva násypu se opírá o několik kamenů, patrně nízkou zídku nebo taras, založených do základového žlabu. Je zřejmé, že kamenné těleso nebylo vyšší, protože by jeho destrukce musela zaplnit příkopovitou sníženinu. Ta však byla zaplněna  šedou humosní hlínou,  jaká sedimentuje v prohlubních s relativně malým sklonem spádu, určených k odvodu vody. Zachycená kamenná zídka na dně je vlastně drenáží pro stékání  vody požadovaným směrem, tedy do údolí. Proto považujeme žlab (příkop) za hlavní součást zařízení, sloužícího k odvádění  a sběru vody. Ještě na  amatérských mapách, např. z roku 1931, jsou dobře patrné vodoteče v místech Přední Točenice a Na vodách, kam jsou později situovány útvary označené jako valy. Po ukončení této funkce byly v obou prostorech plochy deklarované jako pole. Současná vegetace bylinného patra jednoznačně dokazuje v těchto místech vlhký terén  v blízkosti  prameniště Žehrovky. Je tedy zřejmé, že navršený útvar nebyl ani pravěkou ani raně středověkou fortifikací a již M. Štěpánek upozorňuje na nejednoznačnost datování zdejší situace, když konstatuje, že „slovanský materiál  se dostal na místo svého nálezu až druhotně“. Je jen otázkou, kdy ke stavbě celého zařízení došlo. V úvahu může připadat doba existence osady Moravsko, vzdálené odtud asi 300 m,  pro níž zde mohl být zdroj vody, na který upomíná Malochův plán  místním názvem „Studánky“, nebo se zde mohla po určitou dobu shromažďovat voda cíleně vypouštěná pro činnost Maršovského mlýna, který by jinak nemohl pracovat pro zcela zřejmý nedostatek stálého zdroje pohonu pro mlýnské kolo.  Jiný Malochův název „Niagara“, situovaný poněkud níže, dnes zaniklý patrně v souvislosti s výstavbou a úpravami kolem Turistické chaty, snad připomíná drobný vodopád a nádržku nad ním, která je zmiňována ve starších amatérských průvodcích. Terén s řadou převisů a  dobře identifikovatelných dutin, možná i částečně upravených, poblíž přirozené páteřní komunikace Prachovskými skalami, byl patrně vhodný také jako místo pro ukrývání předmětů osobního vlastnictví. Tak se mohl dostat do těchto míst kompletní žernov a také nález denárů Vratislava II.  

Val nad Maršovem.  Opevnění bývalo spojováno se západní ochranou vstupu do skal a především ochranou prostoru Starého a Nového Hrádku. Šíjová fortifikace byla zkoumána sondou širokou 1m. V ní se podařilo zachytit destrukci opevnění složeného patrně z lícní zdi a zeminou zasypaných dřevěných prvků. Zadní část náspu se opírala o nízkou zeď. V  pojetí daném dobou výzkumu se hradba skládala z dvojí kamenné zdi a  dřevěného ochozu. Sonda byla poměrně krátká a nezachytila větší úsek vnější části. Proto nelze jednoznačně tvrdit, že před opevněním nebyl vyhlouben příkop.   Rozvalené hradební těleso však překrylo část jakési prohlubně nebo závěru žlabu, který byl  v době před destrukcí otevřený, a proto do něho spadla  část propálené zeminy. Dřevěné prvky byly součástí nejen vnitřní konstrukce, ale také vnější části stavby. Fortifikace byla pravděpodobně zničena požárem a rozvalila se na obě strany.  Hned za opevněním bylo na mírně stoupajícím svahu nalézáno značné množství keramiky a drtidlo na obilí. Byla vyslovena domněnka, že se jedná o pozůstatky chat a dalších sídelních objektů. Hakenem byly  nálezy datované  obecně do období kultury lužické.

Val  na Kozím hřbetu. Již v době objevení byla tato fortifikace patrná jen v mezeře mezi dvěma skalkami. Při nejnovějším detailním průzkumu prováděném v roce 2000 zjistili autoři odborné studie o Prachovských skalách a tohoto zpopularizovaného textu (Vladimír Čtverák, Eva Ulrychová), že situace je poněkud odlišná, než jak je uváděno. Východní profilová sonda, jejíž část se nám podařilo objevit,  byla položena v místech, kde je výběžek ze skalního hřbetu, k němuž je přisypáno „vnitřní“ těleso, částečně schodovitě odlámaný. Jsme přesvědčeni o tom, že vnější útvar je výsledkem novodobé činnosti. Konstatujeme, že v těchto místech nebylo zdvojené opevnění,  ale jen jedno  těleso. V této souvislosti je zajímavý další vývoj a průběh této fortifikace. Poměrně střízlivé hodnocení výzkumu dalšího předpokládaného průběhu, vycházejícího ze staršího Hakenova pozorování, doplňujeme o  náznak dalšího průběhu. Během dalších let byla z tohoto opevnění,  verbální i dokumentační cestou, vybudována nejvýraznější a nejlépe zachovaná část celého „fortifikačního systému“ Prachovských skal. Na plastickém modelu (hotoveném v Národním muzeu v Praze) bylo znázorněno jako dvojité v téměř celé délce  a fortifikace směřuje od Kozího hřbetu přes Přední Moravsko směrem na svah Korytan. V prostoru Moravska bylo umístěno vysunuté palebné postavení rakouských vojsk  v roce 1866. Prapor horských myslivců zde bránil bočnímu obchvatu Prusů,  směřujícímu od turnovské silnice přes Březku a dále skalami k Prachovu. Především k němu se váží zprávy o jednotkách, které pro své vysunuté postavení z obranné linie neobdržely rozkaz k ústupu.

Valy pod Kozím Hřbetem. Přehrazení údolí Na stájích je  podle autorů nejnovějšího výzkumu  nejzáhadnější. Mezi fortifikace je řadí jen pro výskyt kamenů. Bez jejich přítomnosti by jej, do jisté míry, pokládali za náhodný. Druhý útvar  považují spíše za  náhon. Také další prozkoumaná terénní  situace v sousední poloze Lahole  je -  na rozdíl od Hakenova přesvědčení, že jde o valy - spíše dalším korytem po protékající vodě, tedy náhonem.  Na jiném místě  pod severozápadní stranou vnitřního hradiska (Starý Hrádek) pod Kozím hřbetem, je další valovitý útvar doplněný náhonem a rybniční hrází.  Konstatování, že jde o problematické opevnění, které  není vůbec datované, se  přesto udrželo i později. Celou dochovanou situaci interpretujeme jako zbytky nízké hráze, zadržující vodu, která sem stékala   z poměrně rozsáhlého území, zahrnujícího  severní svahy Starého Hrádku, obou svahů údolí  Na stájích a prostoru Lahole. Při terénním průzkumu v roce  2003 bylo  v terénu identifikováno, těsně pod vnější stranou hráze, vypouštěcí místo s  dobře pozorovatelným korytem. Tudy voda odtékala do sousedního údolí Na vodách a dále směrem k dalšímu rybníčku, přeměněnému později na koupaliště. Odtud, po spojení s potůčkem pramenícím v Přední Točenici, tato vodoteč již jako Žehrovka směřuje k Maršovu. Po zániku nádrže, kterou rovněž spojujeme s provozem Maršovského mlýna, bývalo v plochém údolí  směrem ke Kozímu hřbetu pole.

Opevnění cesty na Hrádek. Tento název vůbec neodpovídá situaci zachycené na terénech a útvarech nazvaných Nový a Starý Hrádek a táhlém hřbetu k těmto polohám směřujícím. Zkoumaná fortifikace  právě na tomto hřbetu, mezi zvoničkou a Skautskou vyhlídkou, měla být  mohutnou bránou, umožňující vstup do celého areálu a především do prostorů před a na Starém Hrádku. Samotný hřbet byl dobrým komunikačním prvkem, proto zde bylo zachyceno několik úrovní patrně již středověkých, a především novodobých cest.  Komunikacemi rozdělený a porušený závěr severovýchodního průběhu fortifikace byl  zkoumán a v jednotlivých sondách poskytl zcela odlišnou situaci. Autoři výzkumu se zaráží nad jednoduchostí zachycené situace v sondě A  položené nejblíže k dnes funkční cestě. Důvodem bylo položení sondy do míst, kde byl původní terén již v minulosti šikmo odtěžen pro vrchní, patrně nejstarší a dodnes v terénu patrnou komunikaci.  Nemohla tak  být zachycena destrukce vnější hradby fortifikace, která byla zásahem odstraněna, ale až její vnitřní dřevěná konstrukce a vnitřní zeď. V dochované části  zkoumaná situace víceméně odpovídá výsledkům plošného výzkumu v sondě B. Ta byla vyměřena zhruba ve středu destruovaného opevnění a jižní část byla také poškozena stavbou cesty.  Zachycená situace dokládá existenci hradby s lícní a vnitřní zdí, mezi nimiž byla patrně dřevěná konstrukce vyplněná násypy. Je velmi pravděpodobné, že zdi byly založeny do  navršeného hlinitého stavebního polštáře. Hradba destruovala na vnější i vnitřní stranu. Nelze vyloučit, že její torzo bylo  v blíže neurčitelném časovém úseku upraveno a zvýšeno násypem. Severovýchodní sonda  C zachytila samotný závěr fortifikace v blízkosti severní skalní stěny.  Přestože z hlediska dochované terénní situace není  plocha zajímavá, je jedním z nejdiskutovanějších míst celých skal. Důvodem je hromadný nález železných předmětů, tří třmenů a železné misky, který  vyvolal řadu diskusí a hodnocení, včetně datování fortifikace. Jejich uložení na rozhraní podloží a destruovaného násypu umožňovalo  vyslovit  dva názory. Jeden preferuje současné uložení s výstavbou fortifikace a  nález interpretuje jako votivní dar.  Druhý upozorňuje na nesrovnalosti v popisu. Kovové předměty mohly být uschovány do valu  až po zániku opevnění, kdy terén mohl být obdobný jako dnes. Podle našeho mínění  je další indicií pro podporu druhého názoru také výrazný orientační  terénní prvek  tvořený skalním ústupkem.   

Celou dochovanou terénní situaci severovýchodního závěru fortifikace považujeme za relikty původně kontinuálního a branou nepřerušeného průběhu opevnění porušeného až komunikacemi, vzniklými  z potřeby   mladších období. Datování jednofázové či vícefázové fortifikace je problematické a s datováním jednotlivých předmětů depotu vůbec nesouvisí. Opevnění výše popsaného  relativně úzkého úseku bylo dále  vedeno po jižním, výraznějším skalním hřebeni.  Nejprve se  stáčelo k jihu a téměř po vrstevnici pokračovalo směrem západním. Výzkum této části dovoluje pouze konstatování, že mohla být zachycena situace destruované fortifikace.

Patrně nejzajímavější části fortifikace jižního svahu před Novým Hrádkem jsou terénní útvary nazvané „uskočení  umělého stupně“  zaznamenané již J. Hakenem, který v tomto prostoru spatřoval bránu. Jde o prostor, kde bylo záměrně ukončeno severovýchodní a východní opevnění  a vytvářelo tak svým závěrem spodní krytí vstupního prostoru. Poměrně krátké opevnění vedené od Nového  Hrádku východním směrem bylo stavěno poněkud výše ve svahu, kde bylo ukončeno. Tímto způsobem byl vytvořen mezi oběma fortifikacemi prostor, který připomíná  ulicovitý vstup do vnitřních prostor chráněných opevněním. Poměrně značná část prostoru však mohla být poškozena novodobými úpravami, spojenými s turistickými aktivitami v bezprostředním okolí Turistické chaty.

Uvnitř areálu „opevnění cesty na Hrádek“ byl zkoumán ještě útvar, někdy označovaný jako val č. 8, vedoucí šikmo do údolí Na stájích, který měl chránit cestu a bránu před Starým Hrádkem. Celá situace je podle současného terénního pozorování zcela odlišná. Příkop domnělého opevnění má esovitý průběh charakteristický pro umělou svodnici vody, která měla být hlavním plánovaným výsledkem realizovaných terénních změn. Při jejich realizaci byl vykopaný materiál navršen tak, aby nedošlo ke zpětnému splavování do příkopu, který se zanášel pouze materiálem splachovaným z vyšších poloh. V žádném případě v tedy nejde o vyhloubení a navršení terénu z důvodů výstavby pravěkého nebo raně středověkého opevnění.  Svodnice ústí v jednom z výběžků údolí  Na stájích, kde v jeho spodní části, před soutěskou údolí Na vodách, byla postavena hráz na zadržování vody. O hrázi hovoří již autor výzkumů, ale spojuje ji  s obdobím raného středověku a  s vodní ochranou polohy Starého Hrádku.

DISKUSE

V členitých pískovcových útvarech vystupujících v širokém území mezi Mnichovým Hradištěm, Turnovem, Sobotkou a Jičínem bylo zachyceno mnoho lokalit se  stopami destruovaného opevnění, majícího dnes podobu rozvalených hradeb, náspů  nebo jsou  patrné jiným způsobem. Situování fortifikačních prvků v terénu zde dosahuje velké variační šíře a je velmi rozmanité. Nalezneme je  na okrajích  skalních bloků  viditelných  z velké vzdálenosti (Dneboh - Hrada), ale také ukryté uvnitř členitého území (Vesec u Sobotky - Poráň). Jsou stavěna na rozsáhlých (Troskovice - Semín) nebo malých solitérních skalních  útvarech (Karlovice - Čertova ruka) a v různých časových obdobích.

Areál Prachovských skal byl procházen a zkoumán řadu desítek let. Četné nálezy sídlištních a pohřebních projevů,  nacházející se  na relativně malém prostoru  s výraznými fortifikačními doklady při západním, severním  a východním vstupu, vzdálenost mezi opevněními na východě a západě činí vzdušnou čarou 2,5 km. Po cestách a  pěšinách je vzdálenost přibližně o 700 metrů větší. Romantické představy amatérských badatelů i profesionálních badatelů z něho postupně vytvořily jednotný, uzavřený snadno bránitelný útvar. Nejčastěji je charakterizován jako typ refugiálního hradiště, i když obvod komplexu nelze ani přesně vymezit, neboť není ohraničen pevnou linií. Běžně předpokládané záseky a zátarasy, přestože jsou jejich stopy ve skalních a na skalních útvarech v různých částech Čech občas spatřovány a doloženy (zátarasy z břeven zapuštěných do žlabů  nebo kapes vysekaných do skal, které zabezpečovaly možné průchody v úzkých rozsedlinách - Čertova ruka), jsou chronologicky neprůkazné. Soutěsky, usnadňující přístup do skal mezi Krkavinami a Starým Hrádkem,  měly být chráněny takovými závorami. Záseky mohly zbudovány patrně někde pod Ervínovým hradem, Josef Haken zjistil stopy záseků na kraji Šustce. Další záseky byly pozorovány v  rokli Na stájích na  severní straně Starého Hrádku, kde některé skalní útvary byly uměle přisekány. V údolí Na vodách mphly k zamezení průniku ke Starému Hrádku stačit záseky v kombinaci s umělou vodní nádrží. Záseky ve skále byly snad objeveny také mimo předpokládaný areál  na Svinčici, kde se  prý při lámání přišlo na střepy ( poznámka Josefa Hakena na jednom z plánů skal). Deklarované refugiální  hradiště se mělo během času proměnit na rozlehlé staroslovanské hradiště  a později na jedno z nejmohutnějších a  předních charvátských center.

Podle archeologických nálezů byl prostor Prachovských skal využíván člověkem již od mladší doby kamenné.  Problémem zůstává, co všechno je ve skalách označováno za sídliště nebo sídelní prostory uvnitř opevnění, a jestli jde vůbec o původní uložení. Převážnou měrou se jedná o sběry  či drobné výzkumy, které jsou lokalizovány do okolí významných terénních útvarů nebo přímo pod příkré stěny poloh s archeologickými nálezy. Značnou část tvoří přirozené a umělé spady  z těchto poloh a nikoli  samostatné osídlení. Velké množství nálezů a pohřebních míst z mladší doby bronzové a starší doby železné vedlo často k úvahám o existenci rozsáhlého a  několik set let trvajícího hradiště. Na základě stejných indicií bylo posuzována část období raného středověku.

Nálezy sídlištního charakteru

Materiál získaný z jednotlivých poloh, a dnes  rozptýlený  po řadě muzeí, nebyl revidován z důvodů  jeho pouze orientačního a informativního významu pro potřeby naší práce. Dále Jsou tak heslovitě uváděna pouze období, ve kterých je možno v prostoru skal  předpokládat výstavbu opevnění.

Mladší a pozdní doba bronzová

U Šikmé věže.  Sídliště při vstupu do Nové rokle.   J. Haken zde 10.10. 1941 nalezl misku. Nejspíš odtud pochází také hrnec a další zlomky keramiky jím nalezené. Na Plecháči.  Na plošince  jihozápadně od Šlikovy vyhlídky objevena keramika a čedičové kameny. Blata. Za valem nad Maršovem sídliště v poloze „Na Vrších“ na planince asi 350 kroků dlouhé. Hned v sousedství valu zachyceny zlomky keramiky a drtidel. Patrně zde stály chaty. Haken datuje nálezy jako lužické. Kocourník. Na svahu hřebene proti Starému Hrádku jižně od Krkavin nad Kocourníkem a Maštalemi. Četné zlomky drtidel a keramiky. Zlomek bronzového srpu. Nalezeno množství čedičových kamenů. Podle Hakena  je slezskoplatěnické. Na Bukovině. Plošina asi 200 x 120 kroků. Na různých místech byly nacházeny kusy čediče a keramika. V jeskyni zachycena kulturní vrstva. Podle Hakena  jsou nálezy slezskoplatěnické. Oba Hrádky. Rozsáhlá pevnost snad místy uzavřená dřevěnou stavbou. Velké množství keramiky částečně sneseno pod stěny. Podle Hakena  je slezskoplatěnické. Starý Hrádek. Na jeho ploše nalezl  J. Haken přes  sto zlomků keramiky, kterou datoval do  slezskoplatěnického období. Při výzkumu byly patrně prokázány obytné stavby a další sídlištní objekty v severovýchodní části. Na stájích. Severně pod Starým Hrádkem v roce 1950 nalezl J. Haken střepy. Val č. 8 před Starým Hrádkem. J. Hakenem odtud získán zlomek keramiky.

Nálezy se koncentrují do dvou skupin osídlení. Jednu tvoří polohy, kde nebyly zachyceny stopy opevnění, ale v souboru nálezů se vyskytují kameny, které musely být do těchto míst transportovány (Plecháč, Kocourník, Bukovina). Druhou skupinu tvoří dvě fortifikované polohy (Blata = Val nad Maršovem, oba Hrádky). Je velmi pravděpodobné, že opevnění zde bylo postaveno právě v průběhu subboreálu, kdy prostupnost zdejších terénů, které v tu dobu byly zřejmě nezalesněné, byla mnohem snazší než v současnosti. Proto mohly být využity k sídlení všechny plošiny i místa, kde bylo možné postavit jen jednu hospodářskou jednotku. Takovým místem bylo pravděpodobně osídlení na Plecháči, kde byla vedle plošinky u Šlikovy vyhlídky, patrně osídlena také výrazná plošina od vyhlídky situovaná na severovýchod, vystupující nad severní svahy Plecháče. Opevněny byly jen sídelní plochy nad hlavní komunikační spojnicí skalami - hradiště nad Maršovem a hradiště Hrádky a to jen v místech, kde útvar nebyl dostatečně chráněn skalními stěnami. Nelze souhlasit s názorem o dočasnosti (krátkodobosti) lužických sídlišť a názor  o  počtu a rozloze opevněných i neopevněných ploch je možné jen korigovat. Situace pod Šikmou věží je diskutabilní a může být interpretována jako rozrušený pohřeb. V těchto místech byl J. Hakenem nejméně jeden hrob prozkoumán. Nálezy z prostoru Starého Hrádku nebo pod jeho svahy dokládají jen intenzitu osídlení a sekundární pohyb vrstev v této době vytvořených. Běžné používání území uvnitř i vně areálu, dnes nazývaného Prachovské skály signalizuje řada ojedinělých nálezů.    

Mimo areál skal  bylo informací o soudobém osídlení zachyceno severně  a především jižně od nich. Újezd pod Troskami. Sídliště v poloze „U zbraně“ a „Vrcha“, svahy po obou protilehlých svazích říčky Libuňky severně od Střelče datované do průběhu  staršího úseku starší doby železné. Ostružno. Sběrem z naoraných objektů na ploše zhruba 200 x 100 m severovýchodně od silnice Ostružno - Hlásná Lhota. bylo zachyceno sídliště. Nálezy keramiky jsou datovány  pouze obecně do doby bronzové.

Halštat  a latén

Sídlištní nálezy jsou epizodní záležitostí a omezují se na jednotlivé zlomky keramiky naznačující pohyb obyvatel ve vnitřním prostoru skal a především na Starém Hrádku a v jeho zázemí a také Na Bukovině  (datována do 2.- 1. století př.n.l.) . Přesto ojedinělé zlomky keramiky z bludiště Prachovských skal teoreticky hrají mimořádnou úlohu v aktivitách Keltů v celé bizardní krajině Českého ráje.

V blízkosti skal byla objevena sídliště ve dvou polohách na katastrálním území dnešní Kbelnice.  Kbelnice 1. U čp. 55 na návěji směrem k Bílému Mlýnu byly nalezeny také zlomky keramiky datované do 2. století př.n.l. Kbelnice 2.  V poloze Kometa nalezeny také zlomky laténské keramiky.

Raný středověk

Sedlo. Z prostoru jižního opevnění pochází  keramika. Starý Hrádek. Z plošiny bylo získáno velké množství keramiky, kostěný nástroj,  železný nůž, čep kosy, kostěné šídlo, železná sekera, hrnčířské čepele, přesleny. Pod Starým Hrádkem.  J. Haken opakovaně nalézal zlomky keramiky a přesleny. Přední stáje. Na tomto blíže nedefinovaném místě pod Starým Hrádkem byl nalezen okraj nádoby. Javorový důl.  V různých místech nalézány zlomky keramiky a dalších předmětů. Nový Hrádek. Keramika byla nalezena na jižním svahu při výsadbě lesní školky. Pod Novým Hrádkem. Také zde byly nalezeny zlomky nádob.

Všechny nálezy tohoto období, s jistou opatrností v prostoru Starého Hrádku, kde vedle předpokládaného osídlení bylo mladšími terénními aktivitami poškozeno pohřebiště, se koncentrují v místech  nebo bezprostřední blízkosti fortifikací. Horní Lochov. Pod Mouřenínem měly být nalezeny stopy sídliště. Osídlení v bezprostředním zázemí skal není dosud prokázáno. Nálezy blíže neurčené a mladé keramiky raného středověku byly zaznamenány z lokality Brada a Holín.

Pohřebiště

Mladší a pozdní doba bronzová

Na Rovince. Zde byl zachycen blíže nespecifikovaný počet žárových hrobů slezskoplatěnického pohřebiště. Na Plecháči. Blíže ve sluji zjistil Haken rozrušený hrob. Holý vrch. Výzkum  prováděný J. Hakenem  v letech  1925 - 1926 zachytil neznámý počet torz žárových hrobů I. stupně slezskoplatěnické kultury, později rozrušených slovanskými mohylami . Kozí hřbet. Výzkum  prováděný J. Hakenem a K. Buchtelou  v letech  1925- 1926 a dokončený R. Turkem v roce 1933 zachytil 9 žárových hrobů I. stupně slezskoplatěnické kultury, později rozrušených slovanskými mohylami. Z mohyly se  žárovým pohřbem části zvané  Špalkův les pocházely bronzové jehlice. Silnice k Turistické chatě.  Při stavbě silnice v roce 1934  zachyceny  dva žárové hroby, z nichž jeden měl být dětský. Pod šikmou věží.  V záhybech a výklencích skály nalezl J. Haken několik rozrušených lužických hrobů, z nichž jeden byl vybaven bronzovým dětským náramkem. Patrně pohřebiště bylo  podle zpráv snad také v Blatských lomech na západ od Kocourníku. Do období popelnicových polí, spíše než do raného středověku, náleží osamělá mohyla pod Přivýšinou.

Zřejmý rozptyl pohřbů v mnoha výrazných částech skal svědčí spíše  pro individuální  ukládání zemřelých, případně pohřbívání menších skupin, možná korespondující s částečně dislokovaným osídlením.

Menší pohřebiště bylo nalezeno  až u silnice Jičín - Sobotka při odbočce polní cesty k Březině. Holín. Větší žárové pohřebiště  s 20 hroby  z pozdní doby bronzové.

Halštat  a latén

Na Rovince. Severně od Horního Lochova poblíž penzionátu pod Šikmou věží mělo být zničeno nebo poškozeno několik hrobů (patrně 2 - 3), z nichž pochází také skleněné okrové korále s modrobílými očky ze závěru starší doby železné.

Raný středověk

Řada míst v Prachovských skalách byla v raném středověku využita k pohřbívání. Kozí hřbet. Na západním výběžku byly prozkoumány čtyři mohyly se žárovými pohřby, náležejícími snad již do 7. století. Mršinec.  Na plošině byly prozkoumány čtyři mohyly  s inventářem datovatelným do 8. a 9. století.  Holý vrch. Zde bylo prozkoumáno nejrozsáhlejší mohylové pohřebiště, původně  patrně s více než 20 mohylami. Pod staršími byl ukryt žárový způsob pohřbívání, pod mladšími mohylovými násypy byla pohřbena nespálená těla. Datování areálu bývá  do 8. a 9. století. Starý Hrádek. Přímo na vrcholové plošině, přístupné jen úzkou šíjí, byl v místní části Na Kostelíku založený hřbitov pro pohřbívání nespálených těl do hrobových jam vysekaných v pískovci, datovaný do 11. a 12. století, který představuje nejmladší nekropoli ve skalách.

                                Ojedinělé nálezy ze skal a jejich blízkého okolí

 

U Skautské vyhlídky. Bronzový kroužek. Horní Lochov - Fortna.  Původně 78 bronzových koužků, náležejících do pozdní doby bronzové Sedlo. Bronzový, údajně lužický (dnes ztracený) náramek, zdobený rýžkami nalezený při stavbě hotelu Český ráj v prachovském sedle na ppč. 71/1 v roce 1939 ve valu č. 1. Horní Lochov.  U čp. 3 při hloubení sklípku na brambory byla v roce 1945 nalezena sekera s tulejkou. Na blíže neurčených místech ve skalách byla nalezena  bronzová sekera s laloky a sekera s tulejkou. Javorový důl. Mince  Břetislava I. z období 1050 - 1055. Přední Točenice. Depot  šestnácti denárů Vratislava II  nalezený v jeskyňce „u valu č. 3 “. Pařezská Lhota. Při západním okraji katastru ppč. 453/4 (hrad Pařez) byl nalezen depot drobných bronzů a skleněných korálů, stříbrná mince s koníčkem. Celek je datovaný do mladší doby laténské. Střeleč. V lomu  při severozápadním okraji katastru  byly v roce 1943 nalezeny bronzové růžicovité spony datované do pozdní doby bronzové.  Hlásná Lhota.  V blízkosti návrší s barokní kaplí Loreta, údajně ppč. 415, měl být nalezen svitek zlatého drátu, dnes ztracený. Podle analogií byl datovaný do lužické kultury.

Pokud budeme  považovat  rozptyl  pohřbů, nálezů  keramiky a dalších předmětů za indikátor aktivity příslušné komunity v daném prostoru, musíme konstatovat, že v mladší a pozdní době bronzové byly skály využívány celoplošně se zřetelnějšími koncentracemi v západní a střední části. Do jisté míry lze spekulovat o možné individualizaci sídlení  na menších  či větších  dobře využitelných plošinách, patrně vedle sídlení větších skupin, na návrších až po sídlení za fortifikací. Podle dosavadních velmi torzovitých poznatků členitého terénu  o rozloze přibližně 3 km²  bylo území v době železné  osídleno jen sporadicky bez trvalejšího osídlení míst známých v předešlém období. Výraznější činnost v prostoru je dokumentovaná až pro různá období raného středověku. Pozoruhodné je, že využití Prachovských skal začíná a končí zřízením pohřebního areálu komunitou, jejíž sídelní prostor nebyl dosud uvnitř skal  zachycen. Za sídliště pražského typu je považováno naleziště Horní Lochov. Sídlištní aktivita 8. až 10. století je dokumentována pouze v místech fortifikací a nebo v jejich bezprostředním okolí. V prostoru Hrádků nelze vyloučit běžné sídlištní prostředí raného středověku, využívající ochrany, kterou jim poskytla destrukce starší fortifikace. Rozmístění pohřebních areálů je v možném vztahu k osídlení. Je velmi  nápadné, že aktivita celého období raného středověku se realizuje ve východní a střední partii vymezeného území. Podle dosavadních poznatků můžeme konstatovat, že západní část skal, značně využívaná v pozdní době bronzové, nebyla pro společenství raného středověku patrně zajímavá. Jednou z možných příčin tak rozdílného přístupu bylo zcela odlišné klima a tím také hydrologické podmínky, vegetační kryt a průchodnost krajinou.

ZHODNOCENÍ

Pískovcové skály  a jiné výrazné skalní bloky,  či jiné útvary, byly často vybírány jako místa vhodná k opevnění. Ze všech řezů vedených  skutečnými i domnělými fortifikacemi  v Prachovských skalách nebyl získán průkazný doklad o jejich stáří. Minimální množství stratifikovaných nálezů bylo získáno při výzkumu násypů tělesa hradby. Je zcela chybný starší, ale i novější názor, že movitý archeologický obsah náspu nebo hradby datuje celý objekt do příslušného období. V původním vnitřním prostoru na nejnižší terénní úrovni související s funkcí hradby,  zakonzervovaném pod vnitřní destrukcí,  se nepodařilo prokázat žádnou situaci vhodnou k datování zkoumaného místa. Markantním příkladem je hromadný nález  zachycený při výzkumu  východní okrajové partie fortifikace nasedající k okraji výrazného útvaru skalní stěny tvořící severní stranu opevnění Hrádků, podle kterého byla celá poměrně rozsáhlá stavba datována do různých, poměrně časově vzdálených etap raného středověku. Přitom je zcela zjevné, že jde o druhotné uložení do míst, která měla jasné identifikační prvky, umožňující podle okolního terénu místo opět najít a uložené předměty vyšvihnout. Stejným účelům patrně sloužila dutina, označovaná v romantických představách našich předchůdců jako „ jeskyňka strážce třetího valu“, která je situována v blízkosti hlavního průchodu skalami.

Podle našeho mínění byly ve skalách v průběhu pravěku a raného středověku vybudovány tři samostatné opevněné areály - hradiště Prachovské sedlo, hradiště Hrádky (Starý Hrádek, Nový Hrádek a jižní svahy východně a jihovýchodně od nich)  a hradiště nad Maršovem.  S částečně  obdobným názorem pro období popelnicových polí vystoupil Jan Filip, když správně pro toto období neuvažoval o pravěkém stáří fortifikace v sedle nad Prachovem, ale řadil k opevněným a výšinným polohám  jiné lokality uvnitř areálu.

Hradiště nad Maršovem. Rozsáhlé trojúhelníkovité hradiště se stoupajícím terénem, dokonale využívající přírodní terénní ochrany. V jeho východní části je přirozená deprese, tvořící dolní amfiteátr se snadno zatarasitelným vstupem z údolí Na vodách. Z něho je snadný přístup do horního amfiteátru, kam také směřuje novodobá cesta, která násilně porušila průběh valu na západní straně. Celá jižní strana je chráněna západo-východním defilé skalních stěn podél celého jižního svahu údolí Na vodách až   ke koupališti, kde vybíhá do bočního údolí. Jiné defilé skalních stěn chrání lokalitu ze severu nad údolím zvaným  Šustec, na nějž navazuje výrazné údolí, směřující k východu. Jsme přesvědčeni o tom, že zde stálo samostatné hradiště, chráněné hlubokými roklemi Šustce a velmi výraznými skalními útvary, tyčícími se nad pravou stranou údolí zvaného Na vodách. Plocha vnitřního areálu přibližně odečtená  z listu  základní mapy 1: 10 000  má rozlohu okolo 4 ha. Areál nepřímo datují starší nálezy do horizontu popelnicových polí pozdní doby bronzové.

Hradiště Hrádky. Fortifikace byla napojena na výrazný skalní útvar Nového Hrádku, odkud pokračovala východním směrem  po  nižší jižní hraně skalního bloku, tvořícího severní okraj údolí Přední Točenice. V místech, kde skalní blok klesá, se fortifikace stáčela k velmi výrazné severní skalní stěně, tvořící přirozenou ochranu stejně jako celý blok Starého Hrádku.. Celková plocha uvnitř fortifikace dosahuje více než 10 ha. Rozloha Starého Hrádku, odečtená ze zakreslené plochy do mapy ZM 1: 10 000, činí 5,6 ha. Nový  Hrádek a jižní svahy po fortifikaci mají plochu  4, 43 ha. Je velmi pravděpodobné, že opevněný areál byl funkční v pozdní době bronzové a druhotně využit odlišným způsobem v různých obdobích raného středověku. Dominantní blok, sdružující Nový a Starý Hrádek,  představuje patrně plochu s nejintenzivnějším osídlením v mladší a pozdní době bronzové na celém území skal. V raném středověku byl využíván především jižní svah poskytující patrně  vhodný sídelní prostor za starší, dávno destruovanou fortifikací. Na Starém Hrádku, velmi poškozeném mladšími zásahy, byl terén využit jako nekropole, patrně pro mohutnou starší pozdně bronzovou kulturní vrstvu, do níž byla vrchní patrie (převážná část) hrobové jámy zahloubena. Zcela odmítáme datování stáří fortifikace Hrádků podle třmenů.

Hradiště Prachovské sedlo.  Opevnění, opírající se o východní svahy skalní skupiny.  Nejlépe je dochováno torzo opevnění v západní části. Vnitřní plocha dosahuje okolo 5,5 ha. Jeho strategický význam byl v kontrole rozsáhlého území, kde se od pravěku protínaly a rozvětvovaly komunikační koridory. Opevnění v sedle mezi skalami bylo postaveno při severozápadním okraji raně středověké sídlení komory patrně ve druhé polovině 9. století, z níž pravděpodobně pochází také nález třmenů, deponovaný do okrajové části fortifikace Hrádků.

      Situace výstavby  hradišť v Prachovských skalách má analogie ve  velmi členitém terénu Českého krasu.V jedné z jeho nejdynamičtějších částí, poblíž ústí Loděnice (Kačáku) do Berounky, jsou známa tři hradiště vzájemně vzdálená 2 km. Opevnění lokality Kozel (k.ú. Hostim, okres Beroun) je datováno v rámci raného středověku do 9. až 10. století a do   období pozdní doby bronzové a starší doby železné.  Využití těchto dominantních míst nad hlubokými údolími  skal pravděpodobně umožňovaly výrazné klimatické podmínky subboreálu. Také výběr míst a vlastní vedení fortifikačních prvků pozdně bronzových až halštatských opevnění ve skalách má opět řadu analogií z jiných území Čech, např. Kout na Šumavě - Rýzmberk, Svatý Jan pod Skalou 1, Tmaň - Kotýz; Zálezly - Věnec, Louňovice -  Velký Blaník. Raně středověké opevnění v prachovském sedle bylo postaveno  ve strategické místě při severozápadním okraji sídlení komory, kudy probíhala řada dálkových spojů, využívaných již od pravěku. Svou polohou je situováno vlastně již mimo hlavní skalní seskupení.

                                                           ZÁVĚR

Prachovské skály se poměrně záhy staly turisticky zajímavou oblastí především pro svou bizarnost, která vyvolávala různé romantické, mystické a symbolické představy, kterým stejným způsobem podlehli v tomto prostředí také archeologičtí amatéři i profesionálové.

Terény skal byly navštěvovány nebo využívány téměř v průběhu celého pravěku, raného středověku, středověku a novověku. Ve větší míře nepoškozené stopy archeologických struktur, bez pozdějších terénních zásahů vedených z důvodů sídelních, komunikačních, hospodářských a turistických, byly před archeologickým výzkumem  patrné v polohách mohylových pohřebišť „ Na Mršinci“ a na „ Holém vrchu“, tedy v polohách více méně neatraktivních. K nim se řadí ještě fortifikace „Nad Maršovem“, i když i ta byla porušena novodobou komunikací. Ostatní pravěké a raně středověké lokality ve vnitřním i vnějším areálu skal byly silně poškozeny desítkami zásahů a starších neodborných výzkumů. Z těchto důvodů je nutno k jejich vypovídací hodnotě přistupovat obdobně jako ke sběrům. Kriticky je nutné přistupovat také k nálezům uvnitř skal, které byly učiněny pod skalními stěnami. Příkladem mohou  být   svahy Starého Hrádku, kde byla řada nálezů sekundárně přemístěna, když spadla nebo byla záměrně odstraněna  při rozsáhlém získávání hrabanky na jeho ploše.

Řada terénních útvarů, dnes patrných jako  rozvalené náspy a hradby - „valy“, má pravděpodobně rozdílnou dobu svého vzniku a bezpečně také jiný význam svého původního určení. Nejlépe je prokázáno stáří fortifikace v Prachovském sedle, kde bylo vybudováno, pravděpodobně v průběhu 2. poloviny 9. století hradiště, chráněné z jižní a severní strany hradbou, z východní a západní strany terénem skal. Zánik bývá kladen do průběhu druhé poloviny 10. století. Dále je zjevná více či méně zachovaná fortifikace  na povlovném jižním svahu údolí Přední Točenice a přístupové východní straně útvaru zahrnujícího plochu označovanou dnes jako Nový  a Starý Hrádek. Jejich severní a západní obvod je chráněn skalními stěnami. Dochovaný prostor hradiště  jsme nazvali Hrádky. Datování fortifikace není  prokazatelné, ale z celkové dispozice lze dedukovat, že spíše bylo postaveno v období mladší až pozdní doby bronzové, než v období raného středověku, kdy plocha mohla být druhotně využita. Posledním  fortifikačním dílem je uzavření širokého přirozeného vstupu na rozsáhlé, přírodou dobře chráněné, stoupající terény nad Maršovem, datovatelné patrně období pozdní doby bronzové. Podle našeho mínění více uzavřených opevněných poloh v celém areálu  skal nebylo. Ostatní  destruované terénní násypy a stopy na skalách považujeme za produkt, související s lidskými aktivitami v průběhu středověku až do první třetiny 20. století. Jejich funkce však v řadě případů není zcela jasná. Je nutno odmítnout  dochovanou situaci  U Lepařova památníku jako relikt dvojité brány ve složitém opevnění, sestupujícím hluboko po svahu až k údolí Libuňky. Situace v těchto místech byla velmi silně poškozena. Z výše uvedených důvodů není možné dále hovořit o Prachovských skalách jako o sourodém a časově jednotném opevněném  prostoru, natož o komplexu tvořícím refugium. Je možné hodnotit pouze jednotlivá hradiště, která zde byla ve výhodných polohách postavena, a soustředit pozornost na jejich další zkoumání. Další badatelskou pozornost si jistě zaslouží dosud objasněná funkce krátkého násypu v podobě valu  mezi skalkami na Kozím hřbetě. Má být jediným viditelným dokladem fortifikace, jejíž pokračování mělo být rozvezeno a příkopy vyplněny. Dosud není známá doba a důvody vzniku krátkého  násypovitého útvaru východně od silnice Prachov - Pařezská Lhota. Obdobně lze hodnotit i útvar na Plecháči, přestože se  o něm domníváme, že patrně také souvisí s regulací vodního režimu v této části skal.

Pokud bude v budoucnu hodnoceno fortifikační umění, využívající velmi rozeklaného, ale mnoha různými místy průchozího terénu Prachovských skal, bude nutné hovořit a psát pouze o jednotlivých opevněných polohách - hradištích. V žádném případě není možné tyto samostatné  fortifikace z různých dějinných epoch náhodně spojovat s násypovými objekty jiného určení do jednoho celku a vytvářet tak  jedinečnou a ojedinělou pevnost.

Tato stať je populární verzí odborné publikace o Prachovských skalách  „ Prachovské skály na úsvitě…aneb Prostor Prachovských skal - místo vyhledávané od pravěku po novověk“ autorů Vladimíra Čtveráka a Evy Ulrychové uveřejněné ve sborníku Archeologie ve středních Čechách, svazek 7. z roku 2003.