První známá česká kněžna Ludmila (870 - 16. 9. 921). 1100 let od jejího úmrtí.

První známá česká kněžna Ludmila (870 -  16. 9. 921). 1100 let od jejího úmrtí.

Nejhodnotnějším pramenem údajů o první známé české kněžně Ludmile je tzv. Kristiánova legenda, sepsaná mezi roky 992 - 994 „ Vita et  passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius“ - Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily báby jeho“. Autorem byl zatím blíže neidentifikovaný mnich snad jménem Kristián z břevnovského kláštera benediktinů, který ji psal asi 60 let po Ludmilině smrti. Pouze tato kronika uvádí údaje k jejímu životu s knížetem Bořivojem. Ostatní legendy se zabývají pouze obdobím před její smrtí a událostmi po ní.

Kristián měl již k dispozici starší legendu o této kněžně zvanou „Fuit in provincia Bohemorum“  - Stalo se v provincii české ze 70. let 10. století. Další legenda, která uvádí údaje o kněžně Ludmile, byla sepsána nejdříve v řezenském klášteře sv. Emmerama/ Jimrama a brzy potom v Čechách se začátečními slovy „Crescente fidae“ - Když rostla víra. Posledním pramenem k životu nejstarší české světice je legenda vzdělaného mantovského biskupa Gumpolda rovněž ze 70. - 80. let 10. století. Poslední dvě legendy se ovšem více věnují knížeti Václavovi než kněžně Ludmile. Nejlépe informovaným ze všech  byl Kristián, který byl dobře obeznámen s děním na pražském knížecím dvoře a je možné, že byl vzdáleným příbuzným některého přemyslovského knížete. Ve své kronice uvádí i údaje o Bořivojovi a Ludmile, které v jiných pramenech nejsou. Z toho lze předpokládat, že měl k dispozici i jiné nedochované písemnosti (např. staroslověnské), které využíval. Jedná se zejména o období Bořivojova křtu na Velké Moravě a šíření křesťanství v Čechách Metodějovými žáky.

Kristián uvádí, že první podle jména známý český kníže Bořivoj měl za manželku Ludmilu, dceru knížete Slavibora ze slovanského kraje, který se dříve jmenoval Pšov a nyní je to Mělnicko. To je zřejmě chyba, protože legenda Fuit uvádí, že Ludmila byla dcerou Slavibora z jiné země (ne z Čech). Z velké diskuse o lokalizaci Ludmilina rodného kraje je možné přijmout údaj, že Ludmila pocházela ze země Lužických Srbů sídlících severně od české kotliny. Tito Slované žili v okolí řeky Sály, Muldy a Labe v současném Sasku. Zde byli stejně jako obyvatelé české kotliny ohroženi vojenskou expanzí východofrancké říše a později Saska. Jsou zachovány početné zprávy, že vojska Polabských Slovanů a obyvatel české kotliny se proti tomuto nebezpečí spojovala. Jedná se o období z let 869 - 874. Sňatek knížecí dcery z blízkosti Labe s knížetem z české kotliny toto výhodné spojenectví potvrzoval. - Manželku si u Slovanů z Polabí našel i mladší Ludmilin syn Vratislav I. Kněžna Drahomíra pocházela ze země Stodoranů/ Havolanů sídlících v blízkosti řeky Havoly. Důvodem tohoto sňatku bylo trvalé ohrožení Slovanů na hranicích s východofranckou/ německou říší a nezbytné spojenectví z důvodu obrany.

Deváté století, v jehož části kněžna Ludmila žila, bylo složitou a neklidnou dobou. Písemné prameny (z východofrancké říše zejména dlouhodobě psané Fuldské anály) uvádějí, že v české kotlině vládlo několik knížat. Už Bořivoj byl v roce 872 uveden mezi pěti českými knížaty při vojenském střetu s franckým vojskem. V roce 895 byl jeho syn Spytihněv I. spolu s vévodou Vitislavem  včele českých knížat pro jednání mimo české území. - Ve franckých letopisech se mluví jen jedinkrát o jediném knížeti Čechovi v souvislosti s výběrem platby za mír v podobě stříbra a volů v roce 805.  - Již v  roce 845 bylo na českém území celkem 14 knížat, která požádala císaře na sněmu v Řezně o křest. - Kníže Spytihněv I. byl známým a uznávaným vládcem ve svém knížectví středních Čechách a brzy jediným známým vládcem české kotliny.

Kněžna Ludmila se narodila nejspíš kolem roku 860. Nejen v této době byly dcery provdány ve věku, kdy již mohly porodit dítě. A protože byl v roce 874 ve Forchheimu mezi východofranckou říší a Slovany uzavřen mír, tím se otevřel prostor k vytváření nových spojenectví. O Ludmilině sňatku rozhodl její otec. Jako knížecí dcera byla jistě důkladně připravena na cestu a sňatek s náležitým materiálním vybavením a doprovodem.  Její cestu do středních Čech může přiblížit zpráva o přepadení svatebního průvodu české knížecí dcery jedoucí se provdat na Velkou Moravu v roce 871. Nevěsta a její průvod byl přepaden franckým vojskem, které vedl würzburský biskup Arno (!). Svatebčanům se podařilo utéci a Frankové se zmocnili velkého bohatství. To představovali zejména koně - těch bylo 644. Stalo se to těsně před začátkem dalšího franckého tažení na Velkou Moravu, kdy se v Čechách již pohybovaly francké oddíly. - Po dojednání výše svatebního daru ženicha otci nevěsty se průvod s nevěstou vydal na cestu. Tehdy byl přemyslovským hradištěm Levý Hradec severně od Prahy nebo nějaké další sídlo v pražské kotlině. Svatba byla tehdy i z části veřejnou slavností, při které mohli lidé z knížecího dvora posuzovat nevěstu a vše, co sebou přivezla. Zcela jistě následovala velká a bohatá hostina pro všechny členy knížecího dvora. Nejvhodnějším termínem ke svatbě byl podzim, protože bylo po sklizni. Od novomanželky se očekávalo vedení domácnosti a brzký příchod dětí. V knížecí rodině zejména synů.

Nejstarší syn Bořivoje a Ludmily - Spytihněv - se narodil v roce 875. Lze to odvodit z údaje, že v roce 915 zemřel jako čtyřicetiletý. V jedné z legend je uvedeno, že Bořivoj a Ludmila měli celkem tři syny a tři dcery. Z nich je znám jen Spytihněv a nejmladší Vratislav, narozený krátce před otcovou smrtí v roce 888 nebo 889. Oba se stali vládci. O ostatních Ludmiliných dětech není k dispozici žádný údaj. V hrobech té doby jsou velmi často pohřbeny mladičké ženy např. s novorozenci či velmi malými dětmi. Lze předpokládat, že i Ludmila pochovala některé ze svých dětí brzy po narození. Jakmile byli synové schopni výchovy k boji a vládě, přešla péče o syny na otce dětí. Jen dcery zůstávaly v péči matky až do dospělosti. I tak vedla kněžna Ludmila hospodářství knížecího dvora a řídila práci desítek lidí.

Legenda Fuit obsahuje údaj o křtu kněžny Ludmily. Narodila se jako pohanka a křest přijala až po sňatku s Bořivojem. O přijetí křtu knížetem Bořivojem má informace Kristián. Bořivoj se vydal na Velkou Moravu ke knížeti Svatoplukovi údajně s věcmi týkajícími se jeho vlády a národa. Zde zřejmě poznal, že křest a formální křesťanství by velmi posílilo jeho politickou moc. Na Svatoplukově dvoře od orku 863 přítomný arcibiskup Metoděj jej pokřtil spolu s jeho družinou čítající údajně třicet lidí. Kromě darů mu Svatopluk poskytl i prvního kněze jménem Kaich. Kristiánovy údaje byly zapsány po více než stu letech od této události.

Z franckých pramenů je zřejmé, že trvající válečné střety mezi českými a franckými vládci otevřely Bořivojovi možnost získat křest byzantského ritu v zemi východně od české kotliny. A k tomu i politickou a vojenskou podporu. K dataci Bořivojova křtu lze použít několik zaznamenaných událostí: arcibiskup Metoděj zemřel v roce 885, v roce 882 nebo 883 pomohl Svatopluk Bořivojovi vrátit se k vládě do Čech po povstání proti němu. Křest byl tedy proveden nejspíš v roce 883.

V roce 890 byla v Čechách a od Franků po smrti Bořivoje uznána vláda knížete Svatopluka i nad Čechami. Nedostatek písemných zpráv o období od smrti Bořivoje (888 - 889) do roku 895, kdy ji vládl jeho syn Spytihněv, bohatě doplňují archeologické nálezy. Blízkost českého knížecího prostředí a Velkomoravské říše dokumentují bohaté nálezy v hrobových výbavách pohřbů lidí z knížecího prostředí. Jsou to hroby u hradišť Levý Hradec, Pražský hrad, Budeč, Libice a Stará Kouřim. Obsahují zlaté a stříbrné šperky s výzdobou shodnou s nálezy z velkomoravských pohřebišť a další obdobné nálezy. O křtu kněžny Ludmily není k dispozici žádná zpráva. Jen jedna z pozdních legend z 13. století uvádí, že byla pokřtěna na hradišti Levý Hradec, kde její muž nechal postavit první kostel/ rotundu sv. Klimenta. Je možné, že pro Ludmilu bylo křesťanské prostředí spojeno s možností vzdělání a kulturního prostředí byzantského původu. - Další kostel nechal Bořivoj postavit na Hradě v Praze. Byl zasvěcen Panně Marii. Bořivoj jej nechal postavit až po návratu z nuceného exilu na Velké Moravě, kdy už byl pokřtěn. Jen s obtížemi se křesťanství prosazovalo do každodenního života i na Bořivojově dvoře. Nad některými zpočátku jen formálními projevy křesťanského chování převažoval původní způsob života (mnohoženství, msta, nestřídmost v pití, fyzické násilí apod.). Koexistence pohanství a křesťanství trvala v Čechách až do 13. století.

Bořivojův křest na Velké Moravě vyvolal v Čechách nečekanou odezvu.  Podle Kristiánovy legendy došlo k povstání proti knížeti, protože „opustil otcovské mravy a přijal nový a neslýchaný zákon“. Bořivojovi se vzpouru nepodařilo potlačit, a tak opustil Čechy a odešel k velkomoravskému knížeti Svatoplukovi. V Čechách byl zatím nastolen nový kníže - vévoda Strojmír. Byl to původem Čech, který odešel ze země a žil v  Bavorsku. A byl křesťanem. Povstalí Čechové jej povolali zpět a ustanovili jej knížetem. Nový kníže prý nemluvil česky a snad další námitky proti němu postavily jeho původní přívržence. Před občanskou válkou zachránili zemi předáci obou stran, kteří rozhodli o řešení sporu při jednání mimo Prahu. Mohlo to být na sněmu svobodných mužů země. V tom případě strana Strojmírova porušila dohodu účastnit se sněmu beze zbraní. Jenomže i Bořivojovi straníci se ozbrojili, a tak se jim podařilo zahnat své nepřátele a znovu nastolit Bořivoje českým knížetem. Po příslibu vítězství vysloveném ještě na dvoře knížete Svatopluka nechal Bořivoj na Pražském hradu postavit kostel Panny Marie s hrobkou určenou snad pro sebe a svou ženu.

Uvedená událost je prvním známým ryze politickým a mocenským bojem o vládu v Čechách. Česká knížata mohla vidět ohrožení své moci tím, že Bořivoj se zcela poddal moravskému Svatoplukovi. A že se snažil vládnout celým Čechám. Moravská vojenská intervence byla však dostačující, aby se Bořivoj mohl vrátit do svého postavení. Povstalá knížata se mohla obrátit o pomoc jen do východofrancké říše, odtud také pocházel křesťan Strojmír. Tento kníže mohl být příbuzným Přemyslovců a mohl být už jako chlapec rukojmím na dvoře bavorských vévodů. Proto neuměl česky. - Institut poskytnutí rukojmí - obvykle syna z poražené knížecí rodiny - byl velmi častý politický akt mezi poraženým a vítězem. Právě během 9. století česká knížata často bojovala s východofranckými vojsky, která útočila zejména na Velkou Moravu.

Bořivoj byl po svém návratu k moci velmi opatrný s propagací křesťanství. Kněz Kaich byl usazen na Levém Hradci při kostele sv. Klimenta a měl funkci knížecího kaplana. Nebyl jediným knězem v Čechách. Během 8. a 9. století vysílala bavorská biskupství misionáře do slovanských zemí. O křesťanství a jeho významu panovala obecná povědomost. Proto se 14 českých knížat se svými družinami rozhodlo požádat císaře Ludvíka Němce o křest na sněmu v Řezně v roce 845. Křest byl proveden urychleně a mimo obvyklé termíny k tomu stanovené tehdejší církví. Důvodem naléhání českých knížat byla potřeba odvrátit hrozící vojenské tažení proti Velké Moravě a zpět přes českou kotlinu. To se v roce 846 stalo. Češi výpravu napadli a způsobili jí velké škody. - Každé takové tažení znamenalo vyčerpání zdrojů země a poškození krajiny. A bylo vždy účinným prostředkem zastrašení a demonstrace síly. - O pokřtěných knížatech a jejich družinách už není po hromadném křtu v roce 845 nic dalšího známo.

Toto vše prožívala kněžna Ludmila se svým manželem Bořivojem. Po povstání lidí proti Bořivojovi utekla i ona na Moravu ke dvoru knížete Svatopluka. Jsou zachované zprávy o emigraci výše postavených jedinců z české kotliny nejčastěji na Velkou Moravu, ale i do Panonie, do Srbska či Bavorska. Zatím není určeno, kde kníže Svatopluk sídlil. Buď to bylo v Mikulčicích, nebo ve Starém Městě - Uherském Hradišti. Tehdejší panovníci nevládli z jednoho místa, ale putovali mezi svými hrady, kde pro ně bylo shromažďováno vše, co oni a členové jejich dvora potřebovali. Ludmila i Bořivoj byli slavnostně uvítáni a mohli očekávat pomoc. Ludmila zde mohla vidět rozsáhlé opevněné sídlištní celky, paláce, tržiště a kostely (rotundy, baziliky), domy a dvorce velmožů, dílny na zpracování kovů, kosti atd. K tomu množství místních lidí, řemeslníků a kupců z Byzance a Skandinávie na velkém trhu známém i za hranicemi Velké Moravy. Ludmila i Bořivoj a jejich doprovod se nejspíš nelišili od místních lidí oblečením, šperky a výzbrojí. To vše bylo v Čechách na knížecím dvoře běžné a na místě vyráběné. Na velkomoravském knížecím dvoře byly k vidění importované nádoby za skla a jemná keramika, hedvábí, zbraně apod. Ludmila se zde nepochybně setkala s kněžími a arcibiskupem Metodějem a uvědomila si nezbytnost a potřebnost vzdělání.

V roce 889 - 890 se Svatopluk stal vládcem nad Čechami. O čtyři roky později po vojenském tažení ovládl velkou část Panonie. Během 80. a na začátku 90. let 9. století byla Velká Morava na vrcholu svého politického i hospodářského vývoje. Svatopluk byl ve franckých pramenech nazýván králem Moravanů.

Důležitá změna proběhla i za života Bořivoje a Ludmily. Zpočátku byly přemyslovskými hrady Levý Hradec, Budeč a snad i hradiště v Šárce. Dvoudílné hradiště Levý Hradec bylo postaveno vysoko nad tokem Vltavy. Hradba s čelní kamennou zdí z opuky byla opakovaně přestavována a opravována. V poslední třetině 9. století (za života Bořivoje) ji zničil mohutný požár. Hluboký příkop a palisáda byly dalšími prvky opevnění. Na zvlášť ohrazené akropoli stál knížecí patrový palác a v jeho blízkosti kostel sv. Klimenta. Ostatní lidé bydleli v dřevěných srubech a do země zapuštěných domech s dřevěnými proutím vyplétanými a hlínou ohozenými stěnami. K hradišti patřilo i pohřebiště v místech bývalé Žalovské cihelny. Šperky a další drobné předměty zcela jasně ukazují na svůj velkomoravský původ.

Druhý kostel, jak bylo výše uvedeno, nechal Bořivoj postavit po svém návratu z Velké Moravy.  Bylo to na Pražském hradu poblíž tzv. knížecího stolce. O tomto „kusu kamene“ napsal kronikář Vincencius v polovině 12. století, že v bojích o něj padly tisíce vojáků. Zde totiž probíhala volba a instalace českých knížat. Skutečnost, že Bořivoj si mohl dovolit postavit na Pražském hradu kostel, znamenala, že toto místo ovládal. Základy tohoto malého kostela byly odkryty při archeologickém výzkumu v roce 1950. Měl obdélnou loď s polygonálním závěrem a byl dlouhý 8,6 m. Uvnitř kostela byla postavena rozměrná hrobka, která však nebyla využita k pohřbení svého stavebníka. Kostel byl nejméně jednou přestavěn. Do přestavěné hrobky byl pohřben Bořivojův syn Spytihněv a jeho manželka. U jejího těla byly nalezeny velkomoravské hrozníčkovité náušnice. Tento nález umožnil datovat oba pohřbené jedince do začátku 10. století. Spytihněv zemřel v roce 915, jeho žena o několik let později. Kolem kostela se nalezlo několik hrobů z časného 10. století. Kostel Panny Marie byl součástí hradiště plochy asi 5 ha, které bylo opevněno 1 m hlubokým příkopem a nezachovanou dřevěnou palisádou.  Uvažuje se o tom, že hradiště bylo místem (sněmovním polem) shromažďování svobodných mužů k volbě knížete a k rozhodování o důležitých věcech týkajících se středních Čech a české kotliny. Dále bylo pravděpodobně místem uctívání, kde byly provozovány různé obřady. Byl zde rovněž knížecí palác, domy řemeslníků, dvorec kněze Pavla a dům kněžny Ludmily. Na hradišti a v jeho blízkosti musely stát domy příslušníků Bořivojova dvora, kteří byli s velkomoravskými šperky a zbraněmi pohřbeni v Lumbeho zahradě vně hradiště (u Jízdárny Pražského hradu). Pod Hradem bylo odkryto mohutné opevnění podhradí a cesty k Vltavě. Na jejím konci bylo odkryto dřevěné pódium, kde se shromažďovali lidé k přechodu přes Vltavu po kamenném prahu.

Významným mezníkem života kněžny Ludmily byla smrt jejího manžela Bořivoje, který zemřel ve 36 letech. Ludmile nebylo ani třicet let. Starší syn Spytihněv byl přibližně patnáctiletý, mladší Vratislav se narodil krátce před Bořivojovou smrtí. Ludmila musela hájit nároky svých synů a svou existenci. Pro období mezi roky 889 - 895 lze jen přibližně odvodit, co tehdy mohla udělat. Se souhlasem bavorského krále Arnulfa se velkomoravský kníže Svatopluk v roce 890 ujal vlády v Čechách. To bylo přijatelné i pro kněžnu Ludmilu, protože Svatopluk jejího muže dlouhodobě podporoval a osobně v Čechách vládnout nemohl. Ludmila stála včele knížecího dvora a byla i paní knížecí družiny zděděné po svém muži. A také správkyní knížecí „pokladny“, ze které financovala provoz knížecího dvora. To trvalo do roku 894, ve kterém zemřel i kníže Svatopluk. Již rok poté (895) se na sněm do Řezna vypravila česká knížata a podrobila se královské moci - bavorskému králi Arnulfovi. Včele těchto knížat byli Vitislav (Witizla) a Spytihněv, syn kněžny Ludmily. Je to pozoruhodné, protože Spytihněv neměl ničím zaručený nárok na vládu. Zde zřejmě zasáhla právě kněžna Ludmila. Podařilo se jí nejspíš získat podporu předních českých velmožů pro svého syna, aby tak v Čechách vládl kníže domácího původu a syn předchozího knížete.

Další zpráva o kněžně Ludmile se týká jejího vnuka Václava. V české verzi slovanské legendy o sv. Václavovi (Crescente fidae) je zapsáno, že Ludmila dala svého vnuka Václava vzdělávat podle slovanských knih. On se z nich dobře učil a všemu porozuměl. Otec Václava však odvedl syna na hrad Budeč, kde se učil vzdělání pomocí latinských knih. Toto se dělo v letech 915 - 921, kdy se českým knížetem stal Vratislav I., druhý syn kněžny Ludmily. Slovanská vzdělanost, křest Bořivojem Metodějem a činnost slovanských mnichů v Čechách byla postupně překryta či zamlčena působením franckých kněží a skutečností, že do roku 973 patřily Čechy přímo pod správu řezenského biskupství.

Střední Evropa však byla již před rokem 895 ohrožována kočovným národem Maďarů. Ten obsazoval Panonskou nížinu od poloviny 9. století a přímo ohrožoval Velkomoravskou říši a Podunají včetně Bavorska. Ještě v roce 892 kníže Svatopluk Maďary porazil ve velké bitvě. Přesto jsou díky archeologickým výzkumům k dispozici hmotné doklady postupného osídlování území Velkomoravské říše těmito kočovnými obyvateli. Mezi Bavorskem, Velkou Moravou a Maďary probíhaly vojenské střety, kdy se v různých kombinacích spojily dvě ze tří těchto entit proti třetí, kterou vojensky porazili. Po smrti bavorského krále Arnulfa 899 Maďaři obsadili Panonii a usadili se zde. Pro okolní země představovali stále nebezpečí, protože byli najednou omezeni ve svém původním způsobu života. Tím byla trvalá expanze, život z kořisti nepřítele a výpalné. V roce 901 uzavřelo Bavorsko a Velkomoravská říše Mojmíra II. dohodu proti Maďarům. V roce 901 a 902 je porazili při úrocích mimo Panonii. O čtyři roky později bylo velkomoravské a bavorské vojsko rozdrceno v krvavé bitvě nedaleko Nitry. O roce 906 píše další z kronikářů - Regino Prümský, že Svatoplukova říše byla zcela zpustošena. I Bavorsko ztratilo své vůdčí postavení ve východofrancké říši. Proti tomu byla česká kotlina těchto pohrom uchráněna.

Ludmilin syn Spytihněv vládl mezi roky 895 - 915. K tomuto období je nesmírně málo písemných zpráv. Zpráva z legendy Fuit jen jednou větou sděluje, že tento kníže podporoval kněžstvo a že žil čtyřicet let.  Zahraniční prameny uvádějí, že Spytihněv stál v roce 900 včele menšího vojska pomáhajícímu tažení Bavorů proti Velké Moravě. O to více se Spytihněv věnoval budování středočeského knížectví. To upřesňují výsledky archeologických výzkumů na středočeských přemyslovských hradištích.  Ta starší - Prahu, Levý Hradec a Budeč -  obklopuje dalších pět hradišť. Ta byla zcela plánovitě založena a zbudována ve stejné vzdálenosti od Prahy a od Prahy na vzdálenějším břehu tam tekoucích řek. Jihozápadně od Prahy to byl Tetín, severozápadně od něho Libušín a severně Mělník. Dalšími hradišti byly Mladá Boleslav a Lštění jihovýchodně od Prahy.  Všechna byla postavena v blízkosti významných zemských cest. Za vlády Spytihněva a krátké vlády Vratislava byly na nich postaveny kostely. Hradiště byla postavena na ostrožnách a jsou dvoudílná (s jedinou výjimkou - trojdílný je Libušín). Z takového organizovaného území bylo možné expandovat do celé české kotliny nebo se bránit útoku z okolí. Rovněž bylo možné získat pro vojsko a knížecí dvůr obživu a vše potřebné pro vojsko. - Vznik přemyslovské středočeské domény není zachycen v písemných zprávách, neboť i tehdy byly předmětem zápisů spíše války a tažení vojsk. Panování knížete Spytihněva bylo pro kněžnu Ludmilu konečně klidným obdobím jejího života. Do roku 921 sice pochovala oba své syny, ale rod pokračoval jejími vnuky - Václavem a Boleslavem.

V únoru 921 zemřel na Pražském hradu kníže Vratislav I., Ludmilin mladší syn. Zůstali po něm dva synové. Starší Václav byl asi třináctiletý, mladší Boleslav snad sedmiletý. Ani jeden nebyl schopen vládnout. Proto sněm svobodných Čechů jej sice prohlásil knížetem, ale vládu a Václavovo vedení do dospělosti předali kněžně Ludmile (tehdy 61leté). Jenomže vlády se mezitím ujala kněžna Drahomíra (asi 30letá), vdova po knížeti Vratislavovi. Měla nejspíš k dispozici manželovu družinu, knížecí majetek a finanční zdroje. Spor o vládu byl nevyhnutelný. Jeho příčinou byla i další skutečnost. Kněžna Drahomíra byla dcerou knížete Havolanů sídlících u řeky Havoly severozápadně od dnešního Berlína.  V těsném sousedství tohoto území stále více sílilo saské knížectví spojené na začátku 10. století s Durynskem. Tím začalo sousedit s českou kotlinou. Sasko se současně stalo i konkurentem Bavorska, jehož panovník byl do roku 919 nositelem královského titulu. V tomto roce byl německým králem zvolen saský kníže Jindřich I. Nepřátelství bylo urovnáno o dva roky později - Jindřich I. zůstal německým králem, Bavorsko bylo nezávislou zemí v německém prostoru. Smlouvou s Bavorskem si Sasko uvolnilo ruce k tažením proti pobaltským Slovanům a slovanským kmenům za Labem.

Po této změněné politické situaci v zemích západně od české kotliny se vyhrotil spor kněžny Ludmily a s její snachou kněžnou Drahomírou. Kníže Vratislav I. podporoval bavorského krále Arnulfa a až do poloviny 10. století měly Čechy s Bavorskem intenzivní politické a kulturní vztahy. Původ kněžny Ludmily i Drahomíry ze slovanských kmenů z blízkosti Labe signalizovaly sílící nebezpečí ze zahájené saské expanze k východu. Oba sňatky lze považovat za akty spojenectví proti stejnému nepříteli. Volbou v roce 919 se Polabští Slované i česká kotliny dostaly do přímého ohrožení. Již v roce 929 skončilo tažení německého krále Jindřicha I. proti Polabským Slovanům před hradbami Prahy.

Změna sil mezi Bavorskem a Saskem znamenala pro pražský knížecí dvůr změnu v orientaci k zahraničí. Z Bavorska na Sasko. Zatím se jen předpokládá se, že obě kněžny měly důvod proti Sasku se postavit. 

Uvnitř země byl zásadním jejich spor o vládu za nezletilého knížecího syna Václava. Kristiánova legenda uvádí, že Ludmila nakonec ustoupila a nechala vládu nad zemí i vnuky své snaše Drahomíře. Je to překvapující. Ludmila poté požadovala jako své sídlo nějaké místo, kde by mohla žít jako křesťanka. Tomu Drahomíra neuvěřila a spor se rozhodla vyřešit s konečnou platností. Ještě před tím Ludmila ze své vůle opustila Prahu a dorazila na přemyslovské hradiště Tetín nad Berounkou. Zde stál uvnitř opevněné plochy (10 ha) knížecí dvorec. Srubové stavby byly vůči okolí ohrazeny palisádou. Zde měla kněžna svůj dům, dále zde stály domy služebníků, dům kněze Pavla, kostel a další objekty nezbytné pro provoz knížecího sídla.

Sem vyslala v polovině září kněžna Drahomíra dva předáky své družiny jménem Tuna a Gnomon, aby s dalšími ozbrojenci zabili kněžnu Ludmilu. Ta reagovala na přítomnost ozbrojenců povoláním kněze Pavla, který v její přítomnosti sloužil mši. Poté se Ludmila vyzpovídala, přijala symboly krve a těla. Navečer 15. Září vylomili ozbrojenci bránu jejího dvorce a obstoupili Ludmilin dvorec. Na odpor nenarazili. Jen dva z nich - Tuna a Gomon - vešli do Ludmilina domu. Kněžna se ohradila slovy, proč ji takto přepadli. Připomněla, že je jako členy družiny svého muže živila a obdarovávala drahocennostmi. A že si není vědomá jakéhokoli provinění proti nim samotným. Útočníci ji strhli z postele na zem a nechali ji pronést motlitbu. Pak ji zardousili provazem (Kristiánova legenda, legenda Fuit in provincia Bohemōrum).  Stalo se to po večerní vigilii již 16. září 921.

Ke zprávě obou legend lze vyslovit několik poznámek. Především tu, jak lehce se vrazi a jejich doprovod dostali až do Ludmilina dvorce. Hradiště Tetín muselo mít jako jiná hradiště svou vojenskou posádku. Je několik variant řešení vstupu ozbrojenců do hradiště - od násilí a lsti útočníků či nefunkčnosti obránců. Dále, že Ludmila si na Tetín přivedla „své lidi“, tj. služebníky z pražského knížecího dvora včetně významného kněze Pavla. Ten byl nejspíš včele církevní správy v Praze a byl do této funkce jmenován bavorským biskupem Tutem. Další poznámka je k tomu, proč Ludmila utekla z Prahy právě na Tetín. Hradiště Tetín bylo postaveno na cestě z Prahy do Bavorska/ Řezna. Pokud Ludmila neutíkala z obavy o vlastní život, kdy by na hradišti Tetín pobyla jen krátký čas a jela by dál, pak nejspíš počítala s pomocí dalších svých lidí z Prahy a s možným návratem k vládě do Prahy. To pro Drahomíru znamenalo ohrožení její vlády nad zemí. Proto nechala Ludmilu zabít. Podle dalších zpráv z legend se zmocnila všeho Ludmilina majetku a začala vládnout. Tetínská vražda vynesla Tunu a Gomona k vládě nad celou českou zemí, chovali se údajně jako velkomožní vévodové. I toto kněžna Drahomíra vyřešila. Tunovi se podařilo utéci, Gomon byl spolu se svým bratrem zabit. Pak byli zabiti i všichni členové jeho rodiny.

Kněžna Ludmila byla pohřbena nedaleko svého domu na Tetíně. Nad hrobem byl později postaven kostel sv. Michala. V roce 925 nechal nový kníže  - Ludmilin vnuk Václav - přenést tělo své babičky do Prahy a pohřbít jej v kostele sv. Jiří na Hradě. Tento kostel založil a nechal vystavět jeho otec Vratislav nedlouho před kněžninou a svou smrtí. Již na Tetíně byla kněžna Ludmila považována za svatou, byly zaznamenávány první zázraky u jejího hrobu. Kníže Václav pochopil, že světec může posílit význam a důležitost středočeského přemyslovského státu a jeho dynastie. Pohřeb Ludmily byl v roce 925 spojen se zasvěcením nové baziliky.

V roce 1981 byly Ludmiliny ostatky nalezeny ve dvou olověných schránkách pod gotickým náhrobkem v kostele sv. Jiří na Hradě. Sem byly přeneseny a uloženy v době krále Václava IV. Obě schránky byly opatřeny pečetěmi z poloviny 13. století. Z kostní dřeně byla určena krevní skupina AB. Další antropologický výzkum určil jako Ludmilinu lebku relikvii uloženou ve svatovítském pokladu. Kněžna se dožila 61 let, což zcela souhlasí s věkem uváděným v legendách. Byla vysoká 168 cm a měla nápadný předkus. Čelní část lebky není zachována, a tak podobu kněžny lze jen přibližně rekonstruovat z lebek jejich synů ev. vnuků. Na lebce je nápadné ztluštění čelní kosti až na 4 cm (endokranióza). Kromě toho byly zjištěny změny na kloubech, které kněžně působily ve stáří bolesti, ale neomezily její pohyblivost.

Kosti kněžny Ludmily byly zabaleny v pěti textiliích. První a nejstarší je z první třetiny 10. století, druhá nejdéle z první třetiny 12. století. Tehdy (1142) došlo na Hradě k velikému požáru, textilie byly poškozeny požárem a popelem. Ornamenty na látkách potvrzují svůj původ ze severní či západní Evropy. Třetí látkou bylo hnědé hedvábí snad z Byzance rovněž z poloviny 10. století. Původní barva této třetí látky byla okrová a byla zdobena motivem stromu života a ptáky. Vše souvisí s přenesením Ludmilina těla v roce 925 knížetem Václavem a jeho uložení do kostela sv. Jiří na Hradě. Zde jsou uloženy dosud.

I když zpočátku byly spory o svatosti kněžny Ludmily (byla zabita bez prolití krve, což byl hlavní požadavek na prohlášení svatou), nejdéle od vlády Karla IV. byla kněžna Ludmila zemskou světicí a patronkou vinařů.