Sjednocení českého státu knížetem Boleslavem I. z rodu Přemyslovců.

Sjednocení českého státu knížetem Boleslavem I. z rodu Přemyslovců.

Situace v české kotlině v závěru 9. a v první polovině 10. století.

Přemyslovci.

V roce 921 zemřel v pořadí třetí český kníže z rodu Přemyslovců – Vratislav. Vládl přibližně pět let, dožil se 33 let. Jeho synové Václav i Boleslav byli v tomto roce chlapci, a tak se vlády ujala jejich matka Drahomíra, kněžna z Lutického kmene Havolanů. Ještě téhož roku se Drahomíra dostala do mocenského sporu s  babičkou svých synů kněžnou Ludmilou ze Stodor (ze slovanského kmene západních Srbů). Ta měla dosud zásadní vliv na výchovu obou synů svého syna Vratislava I. Spor skončil násilnou smrtí kněžny Ludmily na jejím dvorci na hradišti Tetín nad Berounkou 16. září téhož roku. Ještě čtyři roky vládla Drahomíra v Praze s podporou manželovy družiny a najímaných bojovníků. Slovanská verze václavské legendy Crescente fidae (Když rostla víra) ji hodnotí jako dobrou vladařku a správkyni země.

Kníže Václav začal svou vládu v roce 924 či 925 jako dvacetiletý muž. Předání vlády synovi se asi neodehrálo pokojně, Drahomíra byla na čas mimo Čechy. Již říjnu 925 nechal přenést ostatky své babičky Ludmily z hradiště Tetín do Prahy. Zde byla pohřbena do kostela sv. Jiří na Pražském hradu. Vůči jiným knížatům české kotliny kníže Václav zachovával stejný postup jako jeho předchůdci. Jako dominující středočeský kníže se vojensky střetl kouřimským knížetem, ale ponechal jej vládnout nad jeho územím. Spokojil se jen s formální svrchovaností. Vůči zahraničí bylo přemyslovské knížectví spojeno s Bavorskem, a to i církevně. Změna nastala volbou nového císaře z rodu saských vévodů. Tento císař Jindřich I. vládl v letech 919 - 936. v roce 929 vojensky vytáhl proti Praze a proti severním sousedům české kotliny. Kníže Václav se mu podrobil a přijal povinnost i nadále platit tribut za mír (stříbro, voli, placen od roku 806). Současně vpadl do Čech i král Arnulf bavorský. V témže roce kníže Václav dostal od krále Jindřicha I. ostatky sv. Víta, pro které nechal na Pražském hradu stavět kostel sv. Víta - tří  nebo čtyř apsidovou rotundu. Václav se tak stal jedním z knížat poddaných moci německého panovníka, a toto postavení zachovával až do své smrti. K jakékoli změně neměl dostatek zdrojů ani moc.

Kníže Václav byl už svým vzděláním a chováním vyjímečným vládcem. Jako slabost se i tehdy hodnotila úcta k lidskému životu a nenásilí. Kníže nechal vykupovat otroky, kteří byli hlavním „zbožím“ prodávaným na trase evropské obchodní magistrály – tento obchod probíhal i v Praze. Podle antropologických údajů byl Václav vysoký až 190 cm, měl světlehnědé vlasy a modré oči. Socha z dílny Petra Parléře umístěná ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze odpovídá Václavově podobě.

Mladší bratr. Boleslav se knížeti Vratislavu I. a jeho manželce kněžně Drahomíře narodil nejspíš v roce 915, kdy se jeho rodiče stali vládci země. Jeho starší bratr Václav byl tehdy asi sedmiletý. Rodina Přemyslovců byla od závěru 9. století přední knížecí rodinou vládnoucí ve středních Čechách malému knížectví. Předpokládá se, že Vratislav a Drahomíra měli více dětí (čtyři dcery, podle jména je znám další syn Spytihněv). Dospělosti se dožili jen dva synové. Václav - jako budoucí kníže - byl na přemyslovském hradišti Budeč vzděláván knězem Učenem. Podle mladších písemných zpráv byl předáky země znevažován právě pro své vzdělání a skutečnost, že lidský život měl pro něho vysokou hodnotu. O mladším synovi Boleslavovi nejsou žádné zprávy až do doby krátce před smrtí Václava. Ze svatováclavských legend lze vyvodit náznaky, že oba bratři byli rozdílné povahy. Nejspíš se lišili i v názorech na budoucnost české kotliny. Boleslav mohl být výraznější a radikálnější ve svých názorech a postojích. Za vlády svého bratra měl své sídlo na hradu stejného jména, který nechal opevnit kamennou hradbou. Zde žil se svou rodinou a družinou bojovníků.

Smrt knížete Václava (907 – 28. 9. 935).

Zcela zásadním a nejhodnotnějším písemným pramenem k událostem roku 935 v Čechách je česká verze legendy Crescente fidae z poloviny 10. století a tzv. Kristiánova kronika datovaná do závěru 10. století. V obou je zachován realistický popis dění před Václavovou smrtí.

Kníže v doprovodu své družiny přijel na pozvání svého bratra na slavnost a hostinu na jeho hrad ve (Staré) Boleslavi. Bylo to v neděli o svátku Kosmy a Damiána, kterým byl zasvěcen staroboleslavský kostel. Bylo po žních, na hradu byla uložena a zpracovávána sklizeň. Kníže Václav byl nejdříve přítomen bohoslužbě, poté se i se svou družinou zúčastnil jakýchsi bojových her a večerní hostiny. Brzy ráno druhého dne se Václav vydal na jitřní mši. Před dveřmi kostela se setkal s bratrem. Když se bránil jeho slovnímu útoku a vytrhl mu meč z ruky, odstrčil Boleslava, který upadl na zem. V tu chvíli vyběhli Boleslavovi družiníci a na Václava zaútočili. Do kostela Kosmy a Damiana, kde mohl najít azyl, se Václav již nedostal. I přesto, že se bránil, byl zabit u kostelních dveří. - Je to nejrealističtější popis události, která umožnila sjednocení českého státu. Další legenda - První staroslověnská - uvádí jména tří útočníků: Tira, Čsta/ Čista a Hněvsa. Ve dvorci Hněvsy (uvnitř hradu) se hostina konala. Boleslavovi družiníci se chovali přirozeně: jejich pán a živitel ležel na zemi a nad ním stál s mečem v ruce kníže Václav. - Celá událost dělá dojem improvizace v náhodně vzniklé situaci a ne plánované akce k odstranění vládnoucího knížete.

V mladších legendách a zprávách o smrti Václava jsou údaje o tom, že kníže byl opakovaně varován, aby na hradu v Boleslavi nebyl přes noc. Údajně se ho Boleslavovi družiníci chystali přepadnout. Na jitřní mši byl údajně vylákán časným zvoněním. Kněz zavřel dveře kostela tak, aby se kníže nedostal dovnitř a nemohl tak využít církevní azyl.

Tři roky po smrti knížete Václava (tedy v roce 938) nechal jeho bratr Boleslav během jedné noci přenést jeho ostatky ze (Staré) Boleslavi do Prahy a uložit je do Václavem založené rotundy sv. Víta na Hradě. Tuto událost vylíčil podrobněji další legendista známý jako Kristián v závěru 10. století. Již tehdy byl kníže Václav považován za svatého.

Přízvisko knížete Boleslava I. Ukrutný se nevztahuje k Václavově smrti, spíše se týká jeho přísné vlády. Vždyť byl první, kdo vyžadoval při správě státu práci od jiných lidí. Za bratrovu smrt Boleslava ostře odsoudil kronikář Kosmas zastávající a často zamlčující údaje nehodící se k propagaci a slávě tehdejší církve. 

Po Václavově smrti se Boleslav ihned vydal do Prahy. Zde bylo zabito mnoho Václavových stoupenců. Další byli donuceni k emigraci. Vše je popsáno jako převzetí moci zcela obvyklým způsobem v zemích tehdejší Evropy. Ovládnutí Prahy bylo zásadní. Kdo držel Prahu, vládl v Čechách. Boleslav se nejspíš snažil získat bojovníky z bratrovy družiny, příslib zaopatření překryl u většiny z nich věrnost předchozímu pánovi. Poté byl přibližně dvacetiletý Boleslav I. usazen na kamenný knížecí stolec a veden do kostela sv. Jiří k bohoslužbě.

Německý král Jindřich Ptáčník (876 - 936).

Jindřich z rodu Liudolfingů byl příslušníkem významného saského knížecího rodu. Sasové a Frankové jej v roce 919 zvolili německým králem/císařem. Silou si podrobil Bavorsko, které jej původně za krále nevolilo. Uzavřel mír s Maďary, kteří od závěru 9. století pustošili i západní Evropu. Cenou byl každoroční tribut/ poplatek za mír. Tím si uvolnil ruce k útokům proti Slovanům. V roce 929 vytáhl i proti knížeti Václavovi a oblehl Prahu. Václav nemohl než uzavřít mír a podrobit se jeho moci. Na podzim roku 935 byl císař Jindřich raněn mrtvicí. Půl roku byl nemocen než 2. července 936 v Memlebenu zemřel a byl pohřben v Quedlinburku. Jeho nástupci Otovi I. trvalo pět let, než si doslova vybojoval německý trůn.

Do tohoto období patří i informace o sňatku knížat Bořivoje I. a Vratislava I. Kněžna Ludmila byla dcerou slovanského knížete Slavibora ze  Stodor z prostoru severně od Čech (lužické Srbsko). Vratislavova manželka kněžna Drahomíra byla ze slovanského kmene Havolanů (z okolí Labe nedaleko Berlína). Právě Polabští Slované byli možnými spojenci českého knížectví proti expanzi německé říše.

Boleslav I. (vláda 935 - 972, *915).

Saský kronikář Widukind zanechal velmi charakteristický údaj o rozdílném postavení knížete Václava a jeho bratra knížete Boleslava I. Zatímco Václava nezná - uvádí jej k roku 929 jako bezejmenného knížete z Prahy, Boleslava nazývá králem země (Čech). Smrtí bratra Václava (935) a německého krále Jindřicha I. (936) se Boleslavovi I. otevřela možnost sjednotit českou kotlinu, a tím zabránit německým panovníkům si ji podrobit a ovládnout podobně jako Sasko, Franky nebo Švábsko. Následovalo totiž období, kdy si nový císař Ota I. musel i mečem vybojovat královskou moc. To poskytlo Boleslavovi čas ke sjednocení české kotliny. K tomu potřeboval postavit vojsko. Potřeboval několik tisíc mužů v ochranné zbroji s mečem a na koních a pěší vojáky. Na začátku měl k dispozici jen desítky takových bojovníků - své vlastní družiníky žijící s ním na staroboleslavském hradu a snad bojovníky z bratrovy družiny. Mohl také svolat zemskou hotovost, ale chatrně ozbrojení sedláci s malou motivací k boji by se proti ozbrojeným vojákům neprosadili. Bojovníci museli dostat zbraně, výstroj a koně, museli mít šaty, boty a zajištěnou obživu. Při tehdejších nízkých výnosech pěstovaných plodin a velikosti domácích zvířat, kdy až třicet lidí živilo jednoho potraviny neprodukujícího, to vyžadovalo změnu celé ekonomiky. Ceny kvalitních mečů, brnění či koženého oblečení vysoce převyšovaly možnosti jednotlivého člověka. Jen zbrojí chráněný jezdec s mečem na koni byl schopen úspěšného boje s podporou pěších lučištníků nebo mužů s bojovou sekerou. Kníže Boleslav pochopil, že se jedná o politickou samostatnost obyvatel české kotliny. Dobře odhadl objem výzbroje, vystrojení a obživy vojska, které by mohlo českou kotlinu sjednotit a vzdorovat německé expanzi. K tomu musel ovládnout celé Čechy.  - Odhaduje se, že kolem roku 1000 bylo v české kotlině asi půl milionu obyvatel. Z nich Boleslav poslal v roce 955 tisíc jezdců na pomoc německému králi do bitvy proti Maďarům na řece Lechu. Současně porazil maďarský oddíl sám s dalším vojskem. A čeští ozbrojenci byli současně na tažení s císařským vojskem proti Polabským Slovanům.

První akcí k sjednocení české kotliny byla Boleslavova výprava proti nejnebezpečnějšímu protivníkovi. Byl jím bezejmenný „vicinus subregulus“ tj. sousední podkrálíček - spojenec císaře Jindřicha i Oty I. Ten poslal žádost o vojenskou pomoc do Saska. Tou bylo vojsko sebrané v Merseburku a jeho okolí a další z Durynska. Zčásti jej tvořili lupiči a násilníci, kteří místo trestu sloužili ve vojsku posílanému proti cizím zemím. Proti dvěma vojskům rozdělil Boleslav své síly. Durynské vojsko před Čechy uteklo bez boje, saské vojsko bylo překvapeno, poraženo a obráceno na útěk. Boleslav dobyl hrad onoho subregula a vyplenil ho. Problémem je lokalizace tohoto hradu. Podle postupu saského i durynského vojska stál nejspíš severozápadně od české kotliny někde v Míšeňsku. Boleslav chytře rozhodl, že nepřátelská vojska se nesmí spojit. To mu zajistilo vítězství se silami, které měl. Také bylo jasné, že česká kotlina ohraničená horami a lesy, je hájitelná právě pro svou geografickou uzavřenost.

Sjednocení české kotliny.

Boleslav I. začal v české kotlině vytvářet to, co bychom nazvali státní správou. Potřeboval získat a využívat veškeré možné zdroje země k obživě své rodiny, k pokrytí nákladů na provoz knížecího dvora a státní správy - tedy pro úředníky a vojáky. V polovině 10. století je v Čechách patrný zánik starších hradišť snad lokálních vládců (např. Kouřim, Žatec, Mladá Boleslav). Nově se objevují ostrožná - obvykle dvoudílná hradiště, kam Boleslav dosadil kastelány a další úředníky. Ti se starali o výběr daní, pokut a shromažďování všeho potřebného pro knížete a jeho vojsko a úředníky. A také ukládali pracovní povinnost při údržbě hradů, cest, mostů apod. prací. Zcela určitě se sjednocování české kotliny dělo i diplomatickým vyjednáváním, ale nátlak vojenskou silou bývá rovněž účinný…

K období 936 - 950 má saský kronikář Widukind ve své kronice (Tři knihy saských dějin) tři záznamy. První je o výše uvedeném útoku Boleslava I. na Sasku závislého a s Čechami sousedícího vládce. Další údaj je přibližně k roku 945 - 946, kdy v družině německého krále Jindřicha I. byla rukojmí poskytnutá knížetem Boleslavem. Král Jindřich tato rukojmí představoval shromážděným lidem se zřetelným uspokojením. Třetí zpráva se týká událostí v roce 950. V tomto roce táhl král Ota I. s velkým vojskem z Durynska do  Čech. Do blízkosti Nového hradu (nově postaveného hradu) se přesunulo české knížecí vojsko, které táhlo na pomoc Boleslavovu synovi neznámého jména. Ten byl na tomto Novém hradu - „Urbs Nova“ - obležen saským vojskem. Namísto vojenského střetu došlo k dohodě.

Je poněkud nezvyklé, že obvykle útočící saské vojsko se zastavilo a vyčkávalo. Důvodem tohoto mohla být předchozí vojenská porážka Sasů nebo síla českého vojska. Je velmi pravděpodobné, že Boleslav I. byl v tomto roce již suverénním pánem v Čechách a že po příslibu podpory a poddanství německému králi nebyl důvod válčit. - V roce 929 neměl kníže Václav vojsko, které by se mohlo postavit králi Jindřichovi I. V roce 950 jednal Boleslav s německým králem nejspíš jako suverénní vládce. Z Čech byl sice do říše placen tribut za mír (stříbro, tažní voli) a Boleslav zřejmě přislíbil i vojenskou pomoc na říšských vojenských výpravách, ale s císařem již jednal jako partner.

V blízkosti tohoto hradu nechal král Ota I. sepsat listinu datovanou dnem 16. 7. 950. V ní je uvedeno, že byla sepsána v podhradí Nového hradu v Čechách - („Beheim, suburbio Niuunburg“). Listina je jako jedna z mála z této doby zachována v originálu. Oním Novým hradem byl podle nejnovějších archeologických výzkumů hrad Žatec, jedno z nejvýznamnějších a nejbohatších center přemyslovského státu.

K tributu za mír nepravidelně placenému již od roku 806 je potřeba dodat, že jeho obnova v roce 950 byla možná jen v případě dostatku stříbra. O hlubinné těžbě tohoto kovu v Čechách nejsou zprávy, technicky nebyla tehdy možná. Kníže měl ovšem k dispozici stříbro placené za otroky prodávané i v Praze arabským a židovským obchodníkům. Kovu měl zřejmě dostatek, protože přibližně v roce 955 - 956 nechal razit stříbrné denáry, které se staly běžným platidlem. Zcela na okraj: němečtí i další panovníci platili obdobný tribut za mír např. Maďarům, dříve i Hunům a dalším na jejich zemi útočícím národům.

Vojsko.

Představu o vojenské síle českého knížete poskytují události roku 955. Po opakovaných pustošivých nájezdech Maďarů hluboko až do západní Evropy (po roce 895 opakovaně do Bavorska, Lotrinska, Francie, Itálie) bylo nezbytné celou situaci rázně řešit. Zvláště mohutné maďarské vojsko zaútočilo v létě 955 na jižní Německo. Král Ota I. byl na tažení proti Polabským Slovanům, kde mu v bojích pomáhalo i české vojsko. Okamžitě svolal zemskou hotovost a včele vojska se přesouval na jih země. O následné bitvě sepsal kronikář Widukind podrobnější zprávu. Maďaři oblehli město Augsburk, které mělo poničené hradby a bylo hájeno obyvateli pod vedením biskupa Oldřicha. Na začátku srpna se nedaleko města shromáždila vojska z Bavorska, Frank, Švábska a z Čech. Mezi nimi a Maďary tekla řeka Lech. Desátého srpna zaútočili jako první Maďaři, čeští bojovníci v počtu asi tisíc dobře vyzbrojených mužů byli náhlým přepadem pobiti, zajati či obráceni na útěk. Ale těžká jízda vedená králem Otou I. boj zvrátila ve svůj prospěch a maďarští vojáci byli zahnáni přes řeku na útěk. Na českomoravském pomezí se současně Boleslav I. utkal s dalším maďarským vojskem a porazil jej. Všechny tři vojenské události ukazují, že Boleslav I. měl k dispozici již skutečné vojsko, nikoli družinu jako jeho bratr Václav. Odhadem to byly asi dva tisíce ozbrojenců.  

Biskupství v Praze.

Boleslav I. se nedožil založení biskupství v Praze, ačkoli on pro tuto instituci udělal vše potřebné. Poselstvo k papeži týkající se založení biskupství v Praze vedla do Říma jeho dcera - kněžna Mlada. Na cestu se vydala před rokem 969. Během pobytu v Římě vstoupila do benediktinského řádu a přijala řeholní jméno Marie. Papež Jan XIII. ji ustanovil abatyší prvního benediktinského kláštera v Čechách při kostelu sv. Jiří na Hradě v Praze. I poté, co bylo v Čechách založeno biskupství, byla česká církevní správa podřízena arcibiskupství v Mohuči. Rok po Boleslavově smrti byla diecéze schválena papežovým dopisem (973). První biskup Dětmar pocházel ze Saska. Byl jmenován v roce 976 poté, kdy již několik let pobýval v Čechách. V řezenském klášteru sv. Emmeramna (Jimrama), s nímž mělo české prostředí intenzivní kontakty, nejspíš vznikla nejstarší bavorská verze svatováclavské legendy zvané „Crescente fidae“ - Když rostla víra. Teprve poté byla sepsána verze česká. V téže době - v polovině 10. století - byla sepsána i první staroslověnská legenda o sv. Václavu. Tyto nejstarší české legendy uvádějí nejrealističtější líčení poměrů v Čechách a údaje o přemyslovských bratřích - Václavovi a Boleslavovi. Přemyslovský stát měl již své osobnosti a své svaté: kněžnu Ludmilu a knížete Václava. Později k nim přibyl i druhý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec.

Rozsah území ovládaného Boleslavem I.

Od začátku 10. století vedla přes Prahu významná obchodní cesta. Z Podunají, obsazeného v závěru 9. Století Maďary, byla přeložena do české kotliny. Vedla do Prahy, Olomouce, Krakova, dál do Kyjevské Rusi a Konstantinopole. Její západoevropská část vycházela ze španělské Cordóby. Mimo českou kotlinu ovládal Boleslav I. nejdéle v 60. letech 10. století úsek této obchodní cesty přes Moravu do Slezska a Malopolska. Na hlavních hradech v těchto zemích (např. Olomouc - Hradisko, Krakov - Wawel) umístil vojenské posádky. Na čas získal kontrolu i nad Červeňskými hrady (Červeň, Přemyšl) na hranicích s Kyjevskou Rusí.

Po této evropské obchodní magistrále se v poselstvu córdobského chalífy k německému císaři vydal i kupec, diplomat a obchodník  arabsko - židovského původu ze Španělska - Ibráhim ibn Jakúb al- Isráilí at- Tartúší. Pocházel z města Tortósa v muslimské části dnešního Španělska. Z cesty poselstva k německému králi se vydal - roce 965 nebo 966 -  mimo jiná místa i do Prahy. Zanechal zprávu o rozsahu českého knížectví Boleslava I. a o pražském tržišti. Ibrahím ibn- Jakúb uvedl, že na tržišti v Praze se platí stříbrnými kinšáry (denáry) a malými jemně tkanými šátečky. Stříbrné denáry nechal kníže Boleslav I. razit přibližně od roku 955 podle vzhledu anglosaských a bavorských mincí. Na Boleslavových denárech se poprvé vyskytuje jméno města Praha. Mimo popis obchodních aktivit na pražském tržišti uvedl inb - Jakúb ve své zprávě, že Boleslav je pánem i v Krakově a krajiny až k hranicím tehdejší Kyjevské Rusi - k Červeným hradům. Uvedená obchodní cesta vedla z tehdy arabské Cordóby až k Chazarům, do Byzantské říše a Číny. Na území Rusi odbočila k Vikingům na sever Evropy. Ovládat tuto obchodní cestu znamenalo mít příjem plateb od obchodníků a dalších, kdo tuto cestu využívali.  

Z Čech byli tehdy vyváženi koně a stříbro. Největší příjmy však pocházely z obchodu s otroky, jeho objem vrcholil právě ve 2. polovině 10. století. Otroky se obvykle stávali váleční zajatci z Boleslavových vojenských akcí nebo dlužníci. Otroci byli přepravování do Uher a arabskými obchodníky prodáváni zejména na arabské trhy až do střední Asie. Dalším prodejním místem byla arabská část dnešního Španělska. Zde tento obchod ovládali židé.

Archeologické nálezy ze severovýchodních Čech z druhé poloviny 10. století.

Změny v české kotlině v souvislosti se sjednocením státu se projevily i v severovýchodních Čechách. Archeologicky je prokázaná změna osídlení na hradišti Hrádky v Prachovských skalách. Početný soubor velkých zlomků keramických nádob pochází z kostrových hrobů na skalní ostrožně Starý Hrádek (hradiště Hrádky). Velké zlomky šedých a šedohnědých hrnců jsou bohatě zdobeny hřebenovou vlnicí, vpichy a vodorovnými rýhami v různých kombinacích. Nádoby byly kvalitně vymodelovány, obtočeny na hrnčířském kruhu a kvalitně vypáleny. Obyvatelé ze zde existující vesnice nepotřebovali nejdéle v polovině 10. století využívat skrytou a velmi dobře hájitelnou ostrožnu. Zřejmě bylo již bezpečné osídlit příhodná místa v krajině mimo skály. Starý Hrádek byl už využíván jen jako hřbitov. Sousední Nový Hrádek situovaný nad vydatným pramenem říčky Žehrovky byl podle nálezů využíván po celou mladší dobu hradištní (11. - 12. století). Dalším osídleným a opevněným místem bylo místo zvané Valy v jižním okraji skalních útvarů. Zde je v menších úsecích dosud zachovaná jižní obvodová hradba hradiště složená z hliněného náspu s roštovou konstrukcí, kamennou hradbou a příkopem datovatelná do 9. století. Severní opevnění je nad povrchem zaniklé, destrukční vrstvy jsou zachovány v okraji plošiny. Opevnění tohoto hradiště zvaného Prachovské sedlo zaniklo při požáru. Je možné předpokládat, že se to stalo právě v polovině 10. století.

Osídlení pokračovalo zřejmě bez přerušení na hradišti Hradišťko nad Ostroměří. Plošně rozsáhlé dvoudílné hradiště (25 ha plochy) bylo postaveno ve druhé polovině 9. století nad hlavní komunikací regionem zvanou ve vrcholném středověku Hradecká cesta. Na nejvyšším místě opevněné plochy byly odkryty oplocené srubové domy - dvorce, které byly nejspíš sídlem knížecího kastelána a dalších úředníků přemyslovského státu. Obdobné objekty stály v této době i na Pražském hradu v 10. století. Úředníci státní správy bydleli na hradišti v Ostroměři do poloviny 13. století. Význam tohoto hradiště jako centra státní správy zvyšuje mincovní nález objevený v roce 1903 vně jihozápadního úseku opevnění. V nízké lahvovité nádobce zdobené hřebenovou vlnicí bylo původně 415 stříbrných denárů. K odbornému zpracování se dostalo 411 mincí. Většinu z nich nechal razit český kníže Boleslav II. (972 - 999), dva denáry pražský biskup Vojtěch z rodu Slavníkovců (ražby z let 983 - 995) a zbylých šest v Řezně bavorský král Jindřich II. z doby své druhé vlády (985 - 995). Všechny mince (tzv. řezenského typu) nesly v různých kombinacích obrazy kříže, ruky s křížkem či poprsí panovníka. V opisu je poprvé uvedeno  jméno města Prahy,  jméno knížete Boleslava v různém stupni zkomolení a dokonce i jméno jednoho z mincmistrů Omeritze. Dalším zkomoleným jménem bylo jméno Soběslav (Zobezlaus). Mohl to být synem velmože Slavníka, který zemřel v roce 981. Slavník byl kastelánem hradu Libice na mimořádně významné obchodní cestě z Prahy na Moravu, do Uher a Polska.  

Podle archeologických nálezů z druhé poloviny 9. a celého 10. století, bylo dlouhodobě osídleno hradiště Hradišťko u Žeretic. Orbou téměř zaniklá hradba z opukových kamenů postavená na hliněném náspu s vnitřní dřevěnou roštovou konstrukcí zanikla mohutným požárem. Na jednom místě byla v požárové destrukci nalezena keramika z druhé poloviny 10. století. Vnitřní plocha hradiště (na vrcholové části kopce) byla postupně zastavěna domy vesnice, kostelem s farou a panským sídlem - tvrzí. Předhradí zčásti zaplavované vodou výrazného meandru řeky Cidliny bylo podle množství zlomků keramiky intenzivně osídleno právě během 10. století. Podle množství nálezů z 11. a 12. století pokračovalo osídlení i po požáru hradby zřejmě bez delšího přerušení.

Svým tvarem je nápadné členění pozemků v západní části městečka Železnice. Ostrožné hradiště lze vymezit kostelem sv. Jana Křtitele románského založení a severně od něho v poloze Příkopy předpokládaným dvorcem Čéče ze Železnice (listina z let 1180 - 1183). Západním okraj ostrohu ční 20 m vysoko nad Doubravickým potokem, východní okraj hradiště tvoří skrovné zbytky opevnění systému val - příkop v zástavbě ulice Františka Mencla. Toto vymezení bylo potvrzeno lokalizovaným nálezy datovanými do 10. století. Hradiště bylo nejspíš trojdílné. Severovýchodně od střední části hradiště vyvěrá dosud sem potrubím svedený vydatný pramen vody. Uvedená západní část města Železnice je nejsevernější zjištěnou polykulturní lokalitou v Jičínské kotlině s pravěkým i raně středověkým osídlením. Severně odtud nebylo dosud takové osídlení zjištěno.

Hradiště ve Velešicích je téměř zaniklé. Poslední výrazná část - rozoraný a zeminou téměř zaplněný jižní příkop byl zcela nedávno při zřízení cesty a výsadbě stromořadí zavezen. Dobře patrný je západní obvod hradiště v podobě sneseného valu nad zaplavovanou nivou řeky Cidliny. Datace hradiště je zatím otevřená, mohutný terénní blok obtékaný řekou Cidlinou, na kterém bylo hradiště postaveno, je polykulturní lokalitou s nálezy ze všech období pravěku a středověku. Nechybí zde přirozeně nálezy z 9. - 10. století. Denárový nález z blízké vsi Sběř, který byl nově publikován a datován do druhé poloviny 10. století, existenci hradiště potvrzuje. Nález byl objeven již v roce 1901. Je z něho zachováno pouze pět stříbrných denárů, které nechal razit král Jindřich II. Bavorský (955 - 976). Mimo opevnění bylo osídlení od poloviny 9. století lokalizováno severně od kostela, mladší nálezy jsou i uvnitř hradiště. Komunikace.

Výraznějším počtem nálezů z druhé poloviny 10. století lze rekonstruovat komunikaci z Jičínské kotliny jihozápadním směrem k Libáni a dál do Polabí a středních Čech.  V téže době existovalo i intenzivní osídlení blízkého okolí tzv. Hradecké cesty. Ta vedla ze Železnice severním okrajem Jičínské kotliny ke Konecchlumí a podél jižního okraje Mlázovického, Hořického a Vřešťovského Chlumu k Hradci Králové.

Boleslav I. ovládl v polovině 10. století Mladoboleslavsko. Nechal zde postavit ostrožné hradiště jako nové centrum státní správy. Žádnými písemnými či archeologickými prameny nelze zatím ani předpokládat, že by mu kdokoli mohl v ovládnutí tohoto prostoru zabránit.

Movité nálezy.

Z movitých archeologických nálezů je nápadná shoda vzhledu souboru kvalitně zdobené a technologicky vyjímečnéhou z řadového kostrového pohřebiště na ostrožně Starý Hrádek v Prachovských skalách, dále ze sídliště ze Slavhostic (poloha Nade dvorem), z ostrožného hradiště v Železnici a ze zaniklého kostrového pohřebiště u Lanžova (okres Trutnov). Shoda je tak velká, že lze uvažovat o produkci jedné dílny. To by znamenalo obchodní kontakty a dobře organizovanou dostatečně objemnou produkci kvalitní keramiky v severovýchodních Čechách ve druhé polovině 10. století.

Mincovní nálezy datované do 10. století jsou v severovýchodních Čechách velmi vzácné. Zhodnotitelný je jen nález z Ostroměře, nález ze Sběře je neúplný. Mince ze Dřevěnice (denáry Boleslava II.) nejsou zachovány.  

O intenzivní kolonizaci severovýchodních Čech během následujícího 11. - 12. století svědčí výrazně rostoucí množství převážně keramických nálezů, kostrových pohřebišť a ojediněle i kovových předmětů. Klimatické optimum mladší doby hradištní umožnilo osídlit krajinu s místy výrazně nepříznivými geologickými podmínkami.

Přesto nebylo v severovýchodních Čechách tolik obyvatel a přírodních zdrojů, aby zde byl např. založen klášter. Zatím zde nebyly zjištěny ani služební osady, přestože i zde byla země v majetku přemyslovských knížat, která zde nechala zbudovat centra státní správy. Později zde nebylo založeno ani královské město. Jičín byl pouze založen na královských pozemcích, ale brzy poté se stal městem poddanským. Severovýchodní Čechy nemají významnou komunikaci typu Žitavská cesta a nemají ani pro dopravu vhodnou vodní cestu.  V tomto směru se o severovýchodních Čechách hovoří jako o periferii dění v centrální části české kotliny.