Slavníkovci v českých dějinách 10. století.

Slavníkovci v českých dějinách 10. století.

Dlouho se o mužských příslušnících tohoto rodu psalo jako o soupeřích Přemyslovců. Rozsah jejich údajného panství byl v české kotlině vymezen na její větší část včetně severovýchodních Čech. Po roce 1989 badatelé zabývající se dějinami českého státu v 10. století kriticky zhodnotili všechny archeologické a písemné prameny s údaji o tomto rodu. Tím se otevřel prostor k bádání o skutečném postavení a roli velmože Slavníka a jeho synů od začátku 80. let 10. do začátku 11. století.

Slavníkovci v písemných pramenech.

Nejvýznamnější postavou rodu (spíše rodiny) Slavníkovců byl druhý český biskup Vojtěch, který byl pražským biskupem (982 - 997) a stal se českým patronem. Údaje k jeho životu jsou obsaženy ve dvou nejstarších legendách. První napsal před rokem 999 Jan Canaparius, mnich v klášteru sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu v Římě. V tomto klášteru na čas pobýval právě biskup Vojtěch. Druhou legendu sepsal misionář pro národy střední a východní Evropy mnich Bruno z Querfurtu (970 - 1009) před rokem 1009. Bruno získal část údajů od Vojtěchova přítele a vychovatele Radly. Osobně se i on s biskupem Vojtěchem setkal na dvoře císaře Otty II. Další údaje i Vojtěchu Slavníkovci jsou v Kronice Čechů kronikáře Kosmy, děkana pražské kapituly (1045 - 1125). Různě obsažné zmínky jsou i v dalších pramenech české i německé provenience 10. - 11. století.

Canapariova i Brunonova legenda hodnotí Vojtěchova otce jménem Slavník jako bohabojného a zámožného muže panujícího nad velikou zemí. Jeho manželka jménem Střezislava byla rovněž vynikající žena a matka. Syna jako chlapce rodiče zasvětili církvi a poslali jej studovat do proslulé katedrální školy v Magdeburku. Vojtěch byl hmotně dobře zabezpečen, měl i průvodce a peníze na platy učitelům. V této katedrální škole přijal Vojtěch jméno Adalbert po arcibiskupovi stejného jména, který jej zde podruhé biřmoval.

V Kosmově Kronice Čechů je údaj o smrti Vojtěchova otce k roku 981. Autor chválí otce Slavníka mnoha slovy a závěrem píše, že „tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil“. - Zmínky o nemanželských dětech a výnosy z postavení správce velké krajiny mu to umožňovaly. - O šest let později Kosmas píše o smrti Vojtěchovy matky Střezislavy.  Dále popisuje rozsah území, nad kterým kníže Slavník vládl z hradu na Libici. Jednalo se přibližně o jižní, východní, severovýchodní a část středních Čech. K roku 995 popisuje týž autor přepadení hradu Libice a smrt zde přítomných Slavníkových synů a Vojtěchových bratrů. Bylo jich údajně pět (Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav). Čtyři z nich byli sťati mečem. - Chybně Kosmou na Libici uvedený Soběbor (správně Soběslav) tehdy na Libici nebyl. - Další legendou, ve které jsou zmínky o Slavníkovcích, je Kronika tak řečeného Kristiána. Autor se sám označil názvem křesťan - christianus, jeho vlastní jméno je neznámé. Svou kroniku sepsal v závěru 10. století. Mimo jiné uvádí příbuzenství Přemyslovců a Slavníkovců. Další údaje i o českých událostech 10. století sepsané mezi roky 1012 - 1018 jsou v Kronice biskupa merseburského Thietmara (po roce 1009). - Příznačné je mlčení židovského obchodníka Ibrahíma ibn - Jakúba o Slavníkovcích. Prahu navštívil přibližně v roce 965.

Rodina Slavníkovců.

O knížeti jménem Slavník a otci několika synů nejsou známy konkrétní údaje, pasáže o něm jsou jen často požívaným literárním klišé té doby. Totéž platí o jeho manželce Střezislavě.  V souvislosti s ní se stále uvažuje, zda nebyla členkou širší přemyslovské rodiny. Bruno z Querfurtu uvádí, že Slavníkovci byli spřízněni se saským královským rodem. Otec všech sedmi známých bratří byl titulován kníže. Je přijímána i teorie, že Slavníkovci byli jednou z knížecích rodin, která ovládala krajinu východní části středních Čech s centrem na Libici a Malíně. A uznala Boleslava I. jako suverénního vládce Čech v polovině 10. století.

Nejstarším synem Slavníka a Střezislavy byl Soběslav. Kronikář Kosmas jej chybně zapsal jako Soběbora. Podle něho Soběslav zahynul na Libici. To je kronikářův omyl. Přesnější znění jména Soběslav potvrzuje jeho jméno (Zobezlaus) na mincích ražených v mincovně na hradišti v Malíně s titulem „dux“ - kníže. V době přepadení Libice (září 995) přemyslovskými předáky a ozbrojenci byl Soběslav s menším oddílem vojska na císařově vojenské výpravě proti slovanským kmenům Luticů a Obodritů. Včele dalšího českého vojenského oddílu - přemyslovského - stál v tomto tažení pozdější kníže Boleslav III. Po zprávě o vyvraždění své rodiny se Soběslav uchýlil pod ochranu polského krále Boleslava I. Chrabrého, po matce Přemyslovce. Poslední zpráva o Soběslavovi je ze září roku 1004, kdy zahynul při ústupu polských vojenských oddílů z Prahy.

Nejvýznamnějším členem této rodiny byl přirozeně Vojtěch, který se narodil nejspíš v roce 956 neznámo kde. Jako malý chlapec onemocněl a rodiče jej údajně položili na oltář kostela P. Marie na Libici s tím, že uzdraví- li se, bude duchovním. V roce 972 (16 letý) byl rodiči poslán do katedrální školy v Magdeburku. Zde byl arcibiskupem Adalbert, který Vojtěcha již znal. Na své zpáteční cestě z misijní cesty na Rus v roce 961 Vojtěcha biřmoval nejspíš v kostele na Libici. Rodiče tedy věděli, komu syna svěřují. Pod vedením scholastika (mistra) Oktrika (do roku 980) studoval Vojtěch v Magdeburku devět let. Do Čech se Vojtěch vrátil v roce 981, protože jeho otec Slavník zemřel. Zůstal však v Praze v blízkosti tehdejšího pražského biskupa saského původu Dětmara. Ten v lednu 982 zemřel a bylo nutné volit jeho nástupce. Tím se stal Vojtěch. Důvodem volby bylo Vojtěchovo mimořádné vzdělání, domácí původ, snad i příbuzenský vztah s Přemyslovci a kontakty do zahraničí. Biskupská volba se konala 19. února 982 na hradišti na Levém Hradci zcela jistě se souhlasem vládnoucího knížete Boleslava II.  Tehdejší biskup byl spíše knížecím kaplanem než nezávislým církevním hodnostářem. Významnou částí uvedení do úřadu byla tzv. investitura -  souhlas s volbou, kterou uděloval německý císař. Vojtěch se proto vydal na cestu ke dvoru vládnoucího císaře Otty II. do italské Verony. S císařem se setkal až po ročním pobytu v italském prostředí v roce 983. Konečně 3. června tohoto roku byl potvrzen ve svém úřadu. Od císaře obdržel biskupskou berlu (je zachovaná ve svatovítském pokladu v Praze) a biskupský prsten. Z Itálie si odnesl informace o církevních a kulturních poměrech tehdejší Evropy a důležité kontakty s významnými osobnostmi císařského dvora a Evropy. Vysvěcení u mohučského arcibiskupa Willigise bylo posledním potvrzením nástupu do biskupského úřadu. Ten zastával bez přerušení pět let.

V roce 988 však opustil Prahu i svůj úřad. Důvodem byla reakce na poměry v tehdejších Čechách. Jan Canaparius píše, že důvodů bylo několik. V populaci včetně knížecího dvora běžné mnohoženství, ženatí byli i kněží, Vojtěch měl velmi omezené finanční prostředky k vykupování křesťanských otroků od židovských obchodníků. Obdobně popisuje českou společnost jako zcela pohanskou kněz a misionář Bruno z Querfurtu.  Byla to ovšem realita všech zemí střední Evropy. Reálnou příčinou biskupova odchodu ze země byl spor s předáky země, kteří měli velké zisky z prodeje otroků. Biskup Vojtěch svou kritikou ohrožoval jejich příjmy z lukrativního obchodu, který nemohl nijak ovlivnit. Navíc si vyžádal ze státních příjmů církevní daň - desátek. Toto vše se dělo v době, kdy koalice císaře Otty II., míšeňského markraběte Ekkehardta I. a polského krále Měška I. kvůli obsazení hradu Míšeň českými vojáky (983) vyvolala společnou vojenskou akci proti Boleslavovi II. České posádky byly vyháněny z hradů na trase obchodní magistrály (např. z Krakova) a kníže Boleslav II. přicházel postupně o zisky z výnosného mezinárodního obchodu. Polský král dokonce ovládl severní Moravu. V Itálii byl Vojtěch tři roky. Zamýšlenou cestu do Palestiny na křesťanská svatá místa neuskutečnil a uchýlil se do kláštera na hoře Monte Cassino. Nízká úroveň řeholního života jej vedla do Říma, kde vstoupil do kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu. Zde 17. dubna 990 složil řeholní slib a jako prostý mnich zde byl do roku 992.

Boleslav II. chtěl vyřešit důsledky nepřítomnosti biskupa v zemi, i když jej částečně zastával míšeňský biskup Volkold. Vyslal proto do Říma poselstvo vedené Vojtěchovým vychovatelem Radlou a mnichem Kristiánem, který byl nejspíš bratrem Boleslava II. S příslibem založení mužského kláštera Boleslavem II. se biskup s několika mnichy vydal na cestu do Čech. Tam dojeli v závěru roku 992 a hned v lednu 993 byl podle slibu založen benediktinský klášter v Břevnově. Jenomže v Čechách se nic jiného nezměnilo. Velmi pravděpodobně byl v tomto roce již těžce nemocen Boleslav II., který tak nevykonával vládu nad zemí. Vojtěchovy spory s předáky země nabyly opět velké intenzity.  Možná i proto Vojtěch před svým druhým návratem žádal, aby jej schválili i předáci země - nikoli jen kníže.  - Poslední příčinou biskupova druhého odchodu ze země bylo porušení práva azylu. Cizoložnou ženu vyvlekli její pronásledovatelé z kostela na Hradě a před Vojtěchem ji zabili.  Biskupovi patřila údajně i výhrůžka o možném postihu jeho samého a jeho rodiny, kdyby ženu bránil a nevydal. Zdá se, že faktickou moc a úřady měli v rukou tehdejší předáci země.

V roce 994 Vojtěch odešel nejdříve do Říma. V klášteru na Aventinu jej sice zastihl příkaz mohučského arcibiskupa vrátit se ihned do Čech, ale Vojtěch se odvolal k papeži a ten mu vyhověl. V této době se dozvěděl o smrti svých bratrů na Libici (995) a o odmítnutí jeho návratu do Čech těmi, se kterými měl spory. V roce 996 se Vojtěch vydal na misijní cestu do Pruska. Zastavil se cestou v Mohuči u císaře Otty II. Zde snad ještě jednal o zřízení arcibiskupství v Praze. Poté se spolu se svým bratrem Radimem vydal k Prusům. Zde byl 23. 4. 997 zabit.

Čáslav, Pobraslav, Pořej, Spytimír.

Muži těchto jmen byli vlastními bratry biskupa Vojtěcha. Jejich jména uvádí až kronikář Kosmas. Ten k nim přidává Soběslava (chybně ve tvaru Soběbor) jako pátého bratra zabitého 28. 9. 995 na hradišti v Libici. Čtyři zabité bratry uvádí ve své legendě Bruno z Querfuru. Nápadné je jméno Čáslav. Stejnojmenné místo/ hrad byl v 11. století rovněž přemyslovským správním centrem. Častěji se tehdy vyskytovalo i jméno Spytimír. Tak se jmenoval jeden český kníže, který byl spolu s dalšími poražen v roce 872 franckým vojskem vracejícím se z výpravy na Velkou Moravu.

Radim.

Byl synem Slavníka a některé z jeho milenek. Doprovázel svého bratra Vojtěcha na cestách do Říma, k císaři i na misijní cestu k Prusům. Spolu s Vojtěchem vstoupil do kláštera na Aventinu v Římě, kde přijal řádové jméno Gaudentius. Po smrti Vojtěcha se vrátil do římského kláštera na Aventinu. Zde byl v roce 999 vysvěcen na prvního arcibiskupa tehdy nově založeného arcibiskupství v polském Hnězdně (nad Vojtěchovým hrobem). Za přítomnosti císaře Otty III. se tohoto úřadu ujal v roce 1000. Zemřel 12. října nejspíš v roce 1006. V Polsku byl již v 11. století uctíván jako světec.

Radla.

I tento Vojtěchův bratr je považován za nemanželského syna otce Slavníka. Byl s Vojtěchem ve škole v Magdeburku. V roce 992 byl v českém poselstvu do Říma žádajícím biskupův návrat. I nadále pobýval v jeho blízkosti a právě on asi první vyslechl Vojtěchovo rozhodnutí opustit zemi v roce 994. Září 995 trávil Radla na Libici. Na jeho radu se během obležení hradiště čtyři jeho bratři uchýlili do místního kostela - do chrámového azylu.  Z něho byli zrádně vylákáni a pobiti. Tento Slavníkův syn pak odešel do Uher, kde získal významné postavení na knížecím dvoře. Odtud jej Vojtěch zval na svou misijní cestu do Pruska, ale Radla to odmítl a zůstal v Uhrách. Zde se s ním setkal Bruno z Querfurtu, který od něho získal informace o Vojtěchovi.

Tzv. Slavníkovské panství.

Informace o rozsahu Slavníkovci ovládaného území zapsal do své kroniky kronikář Kosmas. Uvádí, že kníže Slavník sídlí na Libici nedaleko soutoku řek Cidliny a Labe. Západně je hranicí jeho území potok Surina a hrad na hoře jménem Oseka u řeky Mže.  Proti Rakousům jsou hranicí hrady Chýnov, Doudleby a Netolice. Východní hranicí Slavníkova panství tvoří v hraničním lese hrad Litomyšl až k potoku Svitavě. Konečně severním okrajem uvedeného území je hrad Kladsko nad řekou Nisou. To je více než polovina Čech. Všechna uvedená místa a hrady byly lokalizovány s výjimkou potoka Suriny a hradu na hoře Oseka. Osídlení hraničních lokalit Slavníkem údajně ovládaného území bylo prokázáno až v 11. - 12. století.  Podle tohoto Kosmova líčení by Slavníkovci byli vládci nad větší polovinou Čech.

Kronikář Kosmas (1045 - 1125) ovšem psal o hradech své doby, nikoli doby biskupa Vojtěcha či jeho otce Slavníka. Jeho popis rozsahu slavníkovského panství byl základem několika hypotéz o Slavníkovcích a jejich postavení v Čechách poslední třetiny 10. století. Jedna z nich uvádí, že Slavníkovci žili na Libici a že jim patřilo jen nedaleké hradiště Malín, kde byla jejich mincovna. - O obecné nespolehlivosti mnoha údajů v Kosmově kronice není sporu, Kosmas byl velmi tendenční při líčení lidí, kteří jednali ve prospěch církve a kteří ne. Jiné hodnotící hledisko nepoužíval. -

Hradiště Libice je mimořádně cennou archeologickou lokalitou, na které jsou stále prováděny archeologické výzkumy. Místo a jeho okolí bylo intenzivně osídleno od začátku 9. století. Plocha hradiště (26 ha) byla opevněna na začátku 10. století. To už se uvnitř opevnění pohřbívalo. Odkrytých téměř 300 hrobů obsahovalo zbraně a šperky z 9. až z poloviny 11. století. Význam přemyslovského správního centra byl dán jeho polohou na významné obchodní cestě z Prahy na Moravu a do Uher zvané Trstenická cesta. Ve druhé polovině 10. století byl na hradišti postaven tzv. residenční okrsek spojovaný právě se Slavníkovci. Na vrstvách destrukce předchozího osídlení byl postaven kostel s příčnou lodí, pravděpodobně druhý největší v Čechách (po kostelu sv. Jiří na Hradě). Kostel shořel a zanikl. Dosud není ničím potvrzeno, kdy byl postaven, kdy byl vysvěcen a zda skutečně zanikl v souvislosti s událostmi 28. září 995. Jižně od kostela byl postaven roubený snad patrový palác s maltovými podlahami. Tehdy bylo nejspíš opraveno i opevnění hradu a brána byla opatřena věží.  Zcela určitě se tento hrad stal součástí státní správy knížete Boleslava I. již v polovině 10. století. Tato změna nebyla zatím terénní situací identifikována jako násilná. Denáry, které měl právo razit pražský biskup Vojtěch (byl církevním hodnostářem německé říše), nesou jméno Libice (Liubuz). To znamená, že na hradě sídlili Slavníkovci a byla zde i mincovna. Ještě dlouho po násilné změně roku 995 sloužila Libice jako správní centrum přemyslovského státu. Na místě dřevěného paláce byla postavena stavba na kamenné podezdívce - sídlo hradního správce.

Druhým hradem, který měli v držení či ve správě Slavníkovci, byl Malín u Kutné Hory. Jeho existenci potvrzuje jeho jméno na dalších zde ražených denárech (Malin civitas). Návrší bylo osídleno od závěru 9. století, později bylo rovněž opevněno. Kostel sv. Jana Křtitele pochází snad z druhé poloviny 10. století. Malín měl svůj význam na trase evropské obchodní magistrály, přesněji na úseku z Prahy do Olomouce.

Archeologicky nelze prokázat přítomnost nějakého rodu na hradech či jiných místech. To lze jen písemnými prameny. Podle nich Slavníkovci pobývali prokazatelně pouze na Libici a v Malíně, biskup Vojtěch - první český Evropan - cestoval do Německa a Itálie. Svůj život skončil v Prusku. Připouští se, že pod správou Slavníkovců byla krajina Poděbradska, Kolínska, Kutnohorska a Čáslavska. Tedy naprosto strategický prostor s obchodními cestami na Moravu, do Krakova a do Uher. Pokud byli všichni v Čechách pobývající Slavníkovi synové v září 995 na Libici, nabízí se předpoklad, že na jiných místech již nesídlili. Nepřímo lze konstatovat, že suverénním vládcem Čech byl přemyslovský kníže.

Údajná konkurence a spory s Přemyslovci.

Za jednu z příčin údajného nepřátelství obou rodů byla považována skutečnost, že Slavníkovci razili mince. Přibližně v roce 955 či brzy poté nechal razit své mince podle bavorských vzorů kníže Boleslav I. (935 - 972). Ražbu mincí vyvolala potřeba směnného prostředku na trzích evropské obchodní magistrály, která procházela Čechami. V Praze byl tehdy na území Starého města velký trh (Staroměstské náměstí). Židovský obchodník Ibrahim ibn- Jakúb (965 - 966) zaznamenal, že se zde platí stříbrnými kinšáry (denáry) a jemně tkanými plátěnými šátečky. Hlavním obchodním zbožím ovšem byli otroci převážně slovanského původu, za něž se v arabském světě platilo stříbrem. Křesťanské z nich se snažil za své příjmy vykupovat právě biskup Vojtěch. K ražbě mincí měl český kníže Boleslav dostatek stříbra arabského původu právě z obchodu s otroky. Pro ražbu mincí v 10. století není zatím prokázán český původ stříbra ražených denárů. Naopak lze oprávněně předpokládat, že pocházelo ze severní Afriky (Maroko) a ze Španělska.

Jedním z důvodů ražby mincí na Libici a v Malíně byla skutečnost, že mince měli právo razit vysocí církevní hodnostáři německé říše. A tím byl beze sporu od roku 982 i biskup Vojtěch. Dalším důvodem ražby mincí byla potřeba vybírat cla a další platby na přemyslovských hradech. A tím byla i Libice. Výnosy z úředních pravomocí otce Slavníka postačily k tomu, aby tento velmož poslal svého syna studovat do prestižní školy v Magdeburku, a to včetně jeho hmotného zabezpečení a zabezpečení jeho průvodce Radly. Je potřebné zdůraznit, že v této době nebyl ještě přísně stanoven mincovní regál - tedy výhradní právo panovníka země razit mince.

Ražby slavníkovských mincí lze datovat do roku 981, kdy se nejstarší Soběslav stal hlavou rodiny po svém zemřelém otci Slavníkovi. Je možné, že k ražbě mincí využíval i povrchový výchoz stříbrné rudy u hradiště Malín. Největší počet mincí byl ražen do poloviny 80. let 10. století. Podle zjistitelných opisů na mincích skončilo mincování na hradišti Malín právě tehdy. Předpokládá se, že český kníže hrad Malín obsadil a nedaleké ložisko stříbrné rudy využil k řešení finanční krize českého státu. Slavníkovské mince byly dál raženy pouze na Libici. Jako poslední to byla mince, která nese v opisu svůj název: tento denár je biskupův - hic denarius est episcopī. Nese obraz boží ruky a stylizovaného průčelí kostela - kaplice. Slavníkovské mince údajně nesou výhrůžné obrazy. Jedná se o typ ruky s mečem a s dravým ptákem se skloněnou hlavou (připravený k útoku). Jenomže ruka s mečem je symbolem trestající pravice boží, zobrazený pták je pelikán, který si drásá hruď a krví krmí svá mláďata. Byl to jeden ze symbolů Kristovy církve. Mince ražené na Libici a na Malíně jsou součástí hromadných nálezů denárů v Čechách. Vyskytují se však jen v několika desítkách či jednotlivých kusech v počtu několika set mincí.

Nepřátelství mezi Slavníkovci a Přemyslovci není patrné z žádných písemných pramenů. Vojtěchova matka mohla pocházet ze širšího příbuzenstva Přemyslovců, není však pro to žádný zachovaný údaj.  Její manžel Slavník (zemřelý v roce 981) sídlil na hradišti Libice a zcela jistě kontroloval komunikaci z pražské kotliny na Moravu. Z příjmů od obchodníků a dalších, kteří cestovali po obchodních stezkách, měl Slavník dobré příjmy a zcela jistě je dovedl využít i pro sebe. Jeho postavení na Libici bylo dáno situací v polovině 10. století. Velkým úsilím a dobře promyšleným způsobem sjednotil kníže Boleslav I. českou kotlinu. Poté založil nejstarší formu státní správy - tzv. hradskou organizací. Nově budované hrady i ty starší -  nově ovládnuté - se staly sídly knížetem stanovených správců - kastelánů. Ti měli pravomoc finanční (výběr cel, daní, pokut), vojenskou, obecně ekonomickou (shromažďování daní v naturální podobě, ukládání pracovních povinností) a soudní. Jedním z nich byl také kníže Slavník.

V tzv. Kristianově legendě o sv. Václavu a sv. Ludmile ze závěru 10. století sepsané pravděpodobně synem Boleslava I. (a mnichem v klášteře sv. Jimrama v Řezně) je hned v úvodu pozoruhodná informace. Kristián dedikoval svou kroniku biskupu Vojtěchovi - „nejdražšímu synovci“. Zde použité slovo nepos lze překládat několika slovy - vnuk i obecně příbuzný člověk. Kosmas vkládá do úst Vojtěchovi opouštějícímu Čechy přání, aby se jeho nástupcem stal ten,“ kdo je známý jako bratr knížete a pochází z pánů této země“.  Přesto nebylo v tomto textu použito žádné slovo naznačující příbuzenství Vojtěcha a Přemyslovců. Pro Slavníka zemřelého v roce 981 není nikde užit žádný titul či úřední název jeho postavení, jeho syn Soběslav použil na mincích titul kníže -„dux“. Mohl pocházet z knížecího rodu, mohl být i on vzdáleným příbuzným Přemyslovců. Otec Slavník a jeho syn Soběslav byli z vůle Boleslava I. správci významného území se sídlem na Libici. Boleslav I. nemohl riskovat, že by jako kastelána tak významného hradu a kraje zvolil někoho sobě neloyálního. Pokud byl kníže Slavník jeho příbuzným a zaujal vstřícný postoj k Boleslavově vnitřní politice, měl o postavení a zdroj obživy postaráno.

Lze uzavřít, že o Slavníkovcích máme všechny uvedené informace jen díky osobě pražského biskupa Vojtěcha.

Severovýchodní a východní Čechy.

Lze jen znovu připomenout, že přítomnost lidí či konkrétních osob na známých archeologických lokalitách nelze prokázat archeologickým výzkumem. Movité archeologické nálezy slovanského období lze i v současnosti datovat s přesností na 50 let. K dataci událostí a identifikaci osob na archeologických lokalitách jsou nezbytné písemné prameny. Rodina Slavníkovců je známa z období 981 - 1004. Toto období je tak krátké, že jej lze zachytit pouze slavníkovskými mincemi a písemnými prameny. - Nejstarší písemné prameny týkající se severovýchodních Čech pocházejí až z poloviny 12. století.

Do rozsáhlého panství Slavníkovců bylo ve starších publikacích zahrnuto hradiště v Prachovských skalách (jako jeden hrad/ hradiště rozsahu 5 x 3 km). V areálu skalních měst bylo zjištěno opakované osídlení na mnoha místech nejen v pravěku, ale i v raném i vrcholném středověku a na sobě nezávislé tři opevněné výšinné polohy (hradiště) včetně pohřebišť z doby bronzové a střední doby hradištní. Podle nálezů z pohřebiště na Holém vrchu a nedalekém hradišti Hrádky (Starý Hrádek) si lze představit existenci lokálního vládce/ knížete a jeho družiny - ovšem pouze v 9. století.

Stopy po požáru opevnění byly opakovaně zachyceny při stavbě vodovodu pro vsi Prachov a Holín v roce 1993 - 1994. V rýze vedené okrajem zachované části jižního valu hradiště Prachovské sedlo (poloha Valy, u parkoviště) byl odkryt okraj roštové konstrukce zaniklého hliněného náspu. Celkem tři zuhelnatělé vodorovně položené smrkové kmeny byly překryty do červena zbarvenými pískovcovými kameny z hradby, která byla postavena na koruně hliněného náspu. V destrukci byl nalezen hliněný střep nádoby datovatelný jen přibližně do 10. století. V profilu rýhy pro vodovod byla od tohoto místa po celém jižním obvodu hradiště velmi dobře viditelná tmavošedá jílovitá vrstva obsahující uhlíky a zlomky červených a fialových pískovcových kamenů.  Část destrukce opevnění byla při stavebních úpravách okraje parkoviště (před stavbou vodovodu v roce 1993) odtěžena a znovu uložena přibližně o 60 cm výše. Na jiném místě bylo možné změřit šířku destrukce této hradby - 16, 7 metru. Je tedy jisté, že toto hradiště zaniklo požárem někdy v 10. století. To je možné spojit se sjednocením české kotliny knížetem Boleslavem I. v polovině tohoto století. Stojí za úvahu si představit, co bylo potřebné k obležení a dobytí tohoto hradiště i vážné důvody k realizaci logisticky náročné akce.

Podobná je situace zjištěná nálezy uvnitř opevnění u Češova. Nejstarším opevněným objektem zde byl hrad/  hradiště z pozdní doby bronzové.  Snad v první třetině 9. století je využili a rozšířili Slované. Do první poloviny tohoto století bylo datováno zde objevené zlacené karolinské nákončí (kovová část opasku) vyrobené z kvalitního bronzu. Další slovanské osídlení (11. - 12. století) je nálezy lokalizováno severně od opevnění. Východní odlišná část (fortifikace přibližně obdélného půdorysu a odlišného vzhledu) byla velmi pravděpodobně postavena švédským vojskem v roce 1639.  Podle dosud zjištěného osídlení nepřipadají jako slavníkovská centra v úvahu ani hradiště Vala u Kalu, chodovické hradiště u Holovous a na Malé Poráni (Podkost, Vesec u Sobotky). Ani na jednom z nich nebyly objeveny nálezy z druhé poloviny 10. století.  

Jedině rozsáhlé hradiště Hradišťko u Žeretic (jižní svah podél Cidliny) bylo osídleno od poloviny 9. století. Bylo opevněno valem s roštovou konstrukcí a na sucho kladenou opukovou hradbou. Toto opevnění zaniklo při požáru a postupně mizí každoroční orbou. Archeologickými nálezy lze prokázat osídlení od poloviny 9. století až do první písemné zmínky o vesnici ve 14. století. Obdobným objektem je téměř zaniklé hradiště Velešice východně nad řekou Cidlinou. Opevněný objekt byl rekonstruován podle zachované části severního opevnění, starých map a členění pozemků k roku 1842. Ty svým nezvyklým tvarem respektovaly nadzemní liniový objekt - hradbu či příkop. Osídlení z 9. století zaujalo prostor severně od kostela mimo opevnění.  Nálezy z 10. století pocházejí z návsi i z opevněním vymezeného hradiště.  Pro jeho existenci „mluví“ denárový nález z blízké Sběře (bavorské denáry z let 985 - 995).

Centry Boleslavovy státní správy ve druhé polovině 10. století se na Hradecké cestě (mezi hradem v Hradci Králové a Jizerou) stalo hradiště nad Ostroměří. V polovině 10. století bylo centrum rozlehlého dvoudílného hradiště z poloviny 9. století v Ostroměři přestavěno. Uvnitř mohutného opevnění byly na nejvyšším místě postaveny ohrazené sruby. Později bylo centrum toto státní správy na nejvyšším místě hradiště uzavřeno novým opevněním. Velmi významným nálezem ze závěru 10. století je mincovní depôt nalezený v Ostroměři vně opevnění hradiště v roce 1903. Jeho součástí byly pouze dvě slavníkovské mince - denár s obrazem ruky s dýkou a korunovanou hlavou z mincovny na Libici. Dalším centrem tzv. hradské organizace bylo ostrožné hradiště v Železnici postavené rovněž na Hradecké cestě. Movité nálezy dokumentují výrazný vzrůst intenzity osídlení od poloviny 10. století a znovu v závěru 12. století.

Pokud Boleslav I. dobyl po roce 936 hradiště na Chlumu u Mladé Boleslavi a založil nové centrum své moci na ostrohu nad řekou Jizerou, zcela jistě postupoval dál do severovýchodních Čech. Zde v této době nejspíš existovalo jen hradiště v Ostroměři. A tak doplnil na trase hlavní komunikace regionem (Hradec Králové - řeka Jizera) založením a stavbou ostrožného hradu v Železnici. I přesto byly severovýchodní Čechy na periferii dění, které se soustředilo do středních a severozápadních Čech.

Pro Kosmovo vymezení tzv. Slavníkova panství včetně severovýchodních Čech neexistuje žádný písemný pramen ani archeologické nálezy.

Pád Libice.

Zánik hradu jako sídla Slavníkových synů se odehrál 27. a 28. září roku 995 ve vrcholící politické a hospodářské krizi českého státu. Na Libici byli tehdy čtyři synové Slavníka a Střezislavy. Údajně se sešli k oslavám výročí smrti knížete Václava v roce 935. - Při slovním střetu s útočníky Slavníkovi synové prohlásili, že jejich svatým je právě tento kníže. To nesvědčí o nepřátelství mezi Přemyslovci a Slavníkovci. - Hrad Libice byl pravděpodobně posledním sídlem Slavníkových synů poté, kdy jeho okolí pro sebe ovládli Přemyslovci.  Zachycení této události archeologicky je velmi složité. Destrukce a požáry na hradištích lze podle movitých nálezů datovat s přesností nejvýše na půl století. Libice ovšem byla osídlena před Slavníkem a po roce 995 pokračovalo osídlení dál. Místa v roce 995 zaniklých staveb na hradišti byla znovu zastavěna. Hradiště nebylo vypáleno celé, jeho opevnění bylo spíše lehké.

Události uvedeného data popisuje legenda opata kláštera na římském Aventinu Jana Canaparia (Est locus). Autor, který se s biskupem Vojtěchem osobně setkal, použil velmi barvitá a obsahově silná slova, aby zdůraznil ty zlé, kdo útočili a zabíjeli, a vyzdvihl ty spravedlivé a dobré. Vše se podle něho týkalo většího území, vícero hradů a většího počtu lidí než pouze Libice a Vojtěchových bratrů. Mezi zabité tento autor zahrnul i jejich již zemřelé rodiče. Vyznění této zprávy ukazuje na nepřátelství obou rodů a velkou moc Slavníkových synů. Nápadné je i to, že hradiště Libice bylo obleženo jediný den a druhý den bylo dobyto.

Pokud by za vším stál panující kníže Boleslav II. a šlo by o likvidaci celého konkurenčního rodu, pak na Libici chyběl nejstarší Soběslav a mimo byl i biskup Vojtěch. Navíc před Libici přitáhla skupina ozbrojenců (nikoli vojsko) v době, kdy byl Soběslav mimo Čechy. Podle záznamu kroniky Thietmara Merseburského byl kníže Boleslav II. již delší dobu nemocen. Pravděpodobně byl upoutaný na lůžko a fakticky nevládl. Nemohl tak ovlivnit konání své družiny a předáků země. Motivací jejich akce byla potřeba opatřit si živobytí. Český stát totiž ztratil příjmy z obchodu na evropské obchodní magistrále ze západní Evropy na Rus a do Byzance. Polský král Měšek I. a jeho syn Boleslav Chrabrý navíc ovládli po roce 984 Malopolsko a Slezsko (později i severní Moravu). České posádky byly postupně vyháněny z hradů výše uvedených zemí, kterými obchodní cesta procházela. A tak se v Praze se shromažďovali ozbrojenci a kníže neměl dostatek zdrojů, aby je živil. Předpokládá se, že někteří byli využiti při stavbě druhého hradu v Praze - Vyšehradu. Ale část z nich nejspíš zůstala bez obživy.

Kdo by se tedy opovážil zaútočit na přemyslovský hrad/ centrum státní správy a moci na Libici a proč? Důvodem byla země bez aktivního vládce a bohatství Libice. Jednalo se velmi pravděpodobně o běžnou loupežnou akci pořádanou těmi, kdo oprávněně předpokládali svou beztrestnost. Kronikář Kosmas uvádí, že to byli předáci knížecího dvora v Praze, kteří hledali možnosti získat prostředky na živobytí. Přepadení Libice a smrt Vojtěchových bratrů popisuje následovně: Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů.