Středověký Jičín. Památky Starého Města

Středověký Jičín. Památky Starého Města.

Město Jičín bylo založeno na neosídleném návrší obtékaném od severu podél západního a jižního obvodu řekou Cidlinou. Jako většina českých měst nemá ani Jičín zachovanou zakládací listinu. Datum jeho založení lze přibližně určit z listin královny Guty Habsburské  datované do roku 1293 a jejího manžela krále Václava II. z roku 1304. První uvádí statky zvané Jičín, druhá již město Jičín. To bylo sice založeno na královských pozemcích, ale nestalo se nikdy městem královským ve smyslu vyššího právního postavení ziskem různých privilegií. V roce 1337 si město Jičín a panství Velíš natrvalo zakoupil rod Vartenberků, když jej po několik let držel jako zástavu za peněžní půjčky poskytnuté králi Janu Lucemburskému. Tím se stal Jičín městem poddanským.

Prvními obyvateli města byli nejspíš lidé z okolí a nově příchozí ze severních Čech či až ze Saska. Tito lidé mimo jiné přinesli novou technologii výroby keramiky zcela odlišné od dosud  vyráběné a dobrou znalost řemesel.  Hlavní osobou při založení města byl vrchností pověřený lokátor. Nejdříve nechal vyměřit hlavní náměstí a  kolem něho úzké a dlouhé pozemkové parcely. V jejich čele byl stavěn dřevěný dům, zatímco jeho budoucí obyvatelé bydleli v provizorní chatě obvykle na opačném konci pozemku. Postupně tak byly zastavěny všechny pozemky po obvodu náměstí. Ve dvorech a zadních částích pozemků vystavěli tehdejší měšťané sklady, dílenské provozy, chlévy a  jímky na odpad. Po zničujícím požáru (jen během 16. století jich bylo zaznamenáno deset velkých), který město postihl v roce 1589, nařídil po roce 1623 vévoda Albrecht z Valdštejna stavět domy z kamene. Na  náměstí byly postupně zřízeny čtyři kašny. Nejmladší - empirová zvaná Konvičkova je z 1. poloviny 19. století. Druhá a třetí kašna v severozápadní části náměstí zanikly a nebyly již obnoveny. Kašna se sochou Amfitrité  stojí na místě kašny zřízené po založení města. Do tohoto místa také směřují dřevěné vodovody objevené v Palackého ulici a v severní polovině náměstí. I na jižní polovině náměstí bylo během 16. a 17. století položeno několik dřevěných vodovodů zásobujících rezidenci vrchnosti a některé měšťanské domy. Zdrojem vody byla řeka Cidlina, u které je zachována  vodárenská věž uvedená poprvé k roku 1503.  Dalším zdrojem vody byla v 17. století mělká vodní nádrž pod pramennou pánví mezi čedičovými kopci Čeřovka a Zebín. Mariánský sloup ve středu náměstí  byl vysvěcen v roce 1702. Zpráva o prvním vydláždění náměstí pochází sice z  roku 1585, ale vévoda Valdštejn opakovaně nařizoval měšťanům, aby z náměstí odvezli hnůj a další opad. Situace se nelepšila ani v 18. století. Je zaznamenána stížnost projíždějících formanů, že žádné město v Čechách nemá tak mizernou dlažbu pokrytou odpadem. Až v závěru tohoto století byly peníze zvané dlažebné skutečně využívány k vydláždění náměstí.

Město Jičín získalo právo stavby opevnění během 15. století. V nepravidelném oválu obklopovaly celé Staré Město včetně jeho pozdějšího rozšíření na severním a východním obvodu města příkop a hradba. Příkop hluboký od současného povrchu až 6,5 m byl trvale zaplavován spodní vodou. Kamenná hradba nad ním byla osazena půlkruhovými baštami, třemi branami a dvěma brankami. Brána je zachovaná jediná - a sice Valdická, v kameni postavená k roku 1568. Stojí mezi východním okrajem hlavního náměstí a náměstím Žižkovým. Její současný vzhled ukazuje na četné opravy po požárech, které ji poškodily. Další brána zvaná Velíšská (také Pražská nebo Rybná), stála již v roce 1479. V 17. století vedla k vévodou Valdštejnem založenému Novému Městu. Brána Holínská byla postavena v dnešní Palackého ulici v křižovatce s ulicí Sladkovského a Židovskou. Odtud byla po rozšíření zástavby města přesunuta do severního okraje Palackého ulice. Po brance pro pěší - fortně zvané Hrnčířská - zbyl jen název jedné z ulic ústících do náměstí (ulice Fortna).  Další fortna zvaná Zámecká stála v dnešní ulici Smiřických.

Ve městě byly postaveny celkem tři kostely. Nejstarší byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli a stál v ulici zvané Koštofrank před rokem 1416. Jednoduchý obdélný kostelík  a pohřebiště v jeho blízkosti byly ke svému účelu využívány obyvateli nejčastěji proto, že byl jediným kostelem města až do 90. let 14. století. Tehdy byl postaven druhý gotický kostel, který byl zasvěcen sv. Jakubovi (a později sv. Ignáci, patronovi jezuitů). Stojí na dalším náměstí zvaném stále i Malý rynek (Náměstí Svobody). Tento kostel byl dokončen krátce před začátkem husitského období. Těžce byl poškozen požáry v roce 1572 a 1589. Postupně byl opravován a v roce 1622 jej vévoda Valdštejn předal jezuitům. Ti si u něho začali stavět svou kolej.  Tato stavba zasáhla do pohřebiště v blízkosti tohoto kostela. Před jeho bočním portálem byl nedávno objeven hromadný hrob lidských ostatků z narušených hrobů. Oba hřbitovy nechal vévoda uzavřít a na Novém Městě založil do současnosti používaný velký městský hřbitov. Třetí kostel nechal postavit vévoda Valdštejn a nechal jej zasvětit apoštolu sv. Jakubovi. V roce vévodovy smrti (1634) byl kostel stále rozestavěn a do současné doby mu chybí původně projektované věže. Pro časté požáry a zdlouhavé opravy byl tento raně barokní kostel často uzavřen. Až do roku 1816 proto sloužil obyvatelům města výše uvedený kostelík sv. Jana Křtitele. Ten byl však pro opakované poškození, nedbalé opravy a celkový havarijní stav v roce 1816 stržen. Renesanční náhrobky umístěné uvnitř kostela byly přizděny k obvodové zdi zámeckého parku. V jižním obvodu parku nechal vévoda postavit stáje pro koně a další budovy. Místo pro zřízení zámecké zahrady získal zrušením pohřebiště u kostela sv. Jana Křtitele.

Východně u nového kostela sv. Jakuba nechal vévoda v letech 1628  až 1630 postavit děkanství s předpokladem, že se mu ve svém sídelním městě podaří založit biskupství a universitu.

V západním okraji středověkého města vně hradeb a na mírném návrší je zachován přibližně okrouhlý areál zvaný Hrádek (čp. 24), který obtéká řeka Cidlina. Zde a v dalších domech v okolí sídlily šlechtické rodiny v době předcházející roku 1487, kdy  město Jičín a Velíšské panství koupili páni Trčkové z Lípy. V roce 1610 koupilo dvůr na Hrádku od Jeronýma Bukovského, regenta panství Smiřických, město Jičín.

Zámek

Prvním sídlem vrchnosti ve městě byl „zámek“ Trčků z Lípy, kteří si město Jičín  a  velíšské  panství koupili v roce 1487. Pro město a celé panství bylo období až do roku 1607 dobou hospodářského vzestupu. Ze tří patrových panských domů si nechali zřídit své sídlo. Je jím dnešní západní renesanční část zámku s arkádovým nádvořím. Na původní tři panské domy ukazují výškové rozdíly sklepů a některých chodeb, které jsou vyrovnávány stupni. Tato rezidence se stala částí současného zámku, který nechal Albrecht z Valdštejna stavět od  roku 1625. Na místě budoucí rezidence stálo dalších šest domů, které byly zbořeny. Na zámku pracovaly za života vévody desítky řemeslníků. Pro ně a pro potřeby stavby nechal Valdštejn položit i dvě nové vodovodní trasy z mělké vodní nádrže pod prameništěm vody mezi čedičovými kopci Zebín a Čeřovka. Velké množství vody bylo občas spotřebováno v konírnách. V říjnu 1630 přijel vévoda do Jičína se svým doprovodem na šesti stech koních. Další stavby (jízdárna, míčovna a zbrojnice) byly postaveny na místě dalších zbořených domů jižně od zámku.  V roce vévodovy smrti (zabit v Chebu 25. 2. 1634) nebyl zámek dostavěn podobně jako většina jím založených staveb.

Po krátkodobých vlastnících Jičína (Tiefenbachové, Šternberkové) koupili v roce 1701 celé panství na vídeňském dvoře vysoce postavení úředníci Habsburků - Trauttmansdorffové. Stále nedostavěná jičínská rezidence byla v 17. století poškozena dalšími požáry, a tak tito noví majitelé realizovali poslední výrazné stavební úpravy celého zámku. V Jičíně ovšem trvale nesídlili, jejich významné postavení u habsburského dvora vyžadovalo pobyt ve Vídni. Až v roce 1936 prodali zámek a další nemovitý majetek městu Jičínu. Jedinou významnou událostí, která zčásti probíhala v jičínském zámku, byla jednání zástupců pruského krále, ruského cara a rakouského císaře v červnu a červenci roku 1813. Tito panovníci se dohodli spojit své  vojenské síly proti císaři Napoleonovi I. Ještě téhož roku jej jejich vojska porazila v bitvě u Lipska. V zámku je jako jediný původní interiér zachována konferenční síň, kde tato jednání probíhala.

Za vévody Valdštejna byly rovněž opraveny městské hradby. Příkop městského opevnění zaplňovaný zčásti spodní vodou se během 15. - 16. století postupně stal smetištěm různého odpadu. I proto byl z příkazu vévody nejdéle v roce 1633 zasypán stavební destrukcí ze zbořených domů východní části města. Na Žižkově náměstí byly objeveny kamenné základy velké stavby - velmi pravděpodobně paláce některého z Valdštejnových vojenských velitelů.

Domy na Valdštejnově náměstí

Celý obvod náměstí byl obklopen měšťanskými domy. Do velkého požáru z roku 1589, kdy bylo zničeno téměř celé tehdejší město, byly domy dřevěné včetně většiny svého vybavení.  Ve dvorech jednotlivých usedlostí byl uskladněn často velmi hořlavý materiál. Téměř vždy to bylo seno a sláma pro zde ustájené krávy, kozy a další domácí zvířata. Není divu, že při běžné manipulaci s otevřeným ohněm (louče, pochodně, svíce,  pece, otevřená ohniště) bylo město a jeho části velmi často poškozovány požáry. S tím přímo souvisí naléhavý a opakovaný až výhrůžný příkaz vévody Valdštejna správci panství a dalším úředníkům, aby pečlivě kontrolovali, zda měšťané stavějí své nové domy z kamene. Některé domy mají druhé poschodí. Tuto etapu jejich výstavby lze datovat do závěru první poloviny 19. století.

Nejvýznamnější domy na náměstí stály na jeho jižní straně vedle zámku. Hned první (čp. 2) byl zván regentský. Zde bydleli majetní a významní lidé. Od roku 1592 například Jeroným Bukovský z Neudorfu, regent panství Smiřických a vévody Valdštejna. Dříve, než bylo domům přiděleno popisné číslo, byly domy identifikovány podle svých domovních  znamení. V řadě domů vedle čp. 2 stál dům U zlatého lva (zde během války v roce 1866 bydlel u starosty města Rutteho pruský korunní princ), dům U zlaté hvězdy a další  zvaný Zámečníkovský. Poslední dva domy jižního obvodu náměstí (dnes čp. 6 a čp. 7) měly jako domovní znamení zlatý hrozen a zlatou korunu. Byly obývány bohatými řemeslníky, kupci nebo úředníky panství.

Významným domem západního obvodu náměstí ( a ulice Chelčického) byl hned první  dům čp. 33 s názvem Starý rathous (zde byla v 16. století radnice) později zvaný U slunce. Jeho barokní podoba pochází z doby po velikém požáru z roku 1768. V zadním traktu tohoto domu byla městská solnice. I vedle stojící dům U anděla (čp. 34) je rovněž barokně upraven. V severním okraji západní strany náměstí byl postaven Harrachovský dům, který byl později novou radnicí (čp. 38). Jako majetek Václava Záruby z Hustířan  byl v roce 1631  zapsán do desek zemských, které byly soupisem majetku české šlechty. Přízvisko Harrachovský dostal podle svého dalšího majitele Otty Bedřicha z Harrachu, Valdštejnova příbuzného, který jej vévodovým přispěním koupil v roce 1632. Kromě bytového využití domu zde  byla po roce 1848 zřízena městská šatlava.

V severozápadním okraji náměstí stojí nedávno opravené masné krámy (čp. 99), které byly ve všech městech místem prodeje masa. K tomuto účelu však nebyly používány již ve valdštejnském období. Byly tedy zbořeny a v roce 1664 znovu postaveny za peníze města.

Zajímavá je minulost domů čp. 58, 59, 60, 61 a 62. Během roku 1633 (dům čp. 62 v roce 1632) je postupně skoupili příslušníci židovské rodiny Baševiů, kteří spravovali finanční záležitosti vévody Albrechta z  Valdštejna. Mimo jiné pro něho po Evropě nakupovali stříbro na ražbu vévodových mincí, nábytek a obrazy pro stavěný zámek. Nebylo vůbec běžné, aby na hlavním náměstí vlastnili domy židé. Ukazuje to na  vévodovu naprostou toleranci vůči nekatolíkům v jeho službách (z důvodů zcela zištných) a mimořádné  schopnosti mužů tohoto rodu. Jeho nejvýznamnějším příslušníkem byl Jakub Baševi, který již za Rudolfa II. sloužil na císařském dvoře. Císař jej v roce 1599 povýšil na dvorního žida. Jakub Baševi vždy zbohatl z jakékoli finanční transakce provedené  pro  císaře Matyáše a Ferdinanda II. Habsburského. V roce 1622 povýšil císař Jakuba Baševiho do šlechtického stavu. Ten se v tomto roce přestěhoval do Jičína, protože začal pracovat pro vévodu Valdštejna. Od něho obdržel zcela množství výhod, které mu přinášely další bohatství. Smrt vévody znamenala i konec jeho privilegovaného postavení. Odstěhoval se do Mladé Boleslavi, kde již 2. května roku 1634 zemřel. Domy v Jičíně byly vráceny původním majitelům.

Další významný dům stojí  naproti domu čp. 61 v nároží  Palackého ulice. V 17. století byl největším domem náměstí (dnešní čp. 73). I jeho název - valdštejnský dům - potvrzuje jeho význam. Vévoda Valdštejn ustanovil až do narození syna a po jeho brzké smrti  znovu svým dědicem synovce Maxmiliana z Valdštejna. V Jičíně jej a jeho rodinu ubytoval nejdříve ve svém rozestavěném zámku, ale potřeba skutečně representativního sídla pro svého dědice vedla vévodu ke koupi tohoto domu v roce 1628 s následnými drobnými úpravami. V majetku rodiny zůstal až do  roku 1762. V sousedním domě čp. 74 bydlel od roku 1629 do roku 1637 další vévodův příbuzný, a sice Hanibal z Valdštejna  a Miletína. Ten podle přání vévodova koupil poškozený dům, nechal jej zbořit a pro svou rodinu vystavět nový.

V severovýchodním nároží náměstí je v přízemí domu čp. 88 zachován stále používaný průchod zvaný Myší díra. Početní měšťanští majitelé tohoto domu jsou známi od roku 1631. Jedním z nejvýznamnějších byl hned první z nich - Jan Jiří Matyášovský, hejtman velíšského panství.

Z dalších domů této východní části náměstí je  velmi významným velký nárožní dům čp. 94, který stojí proti kostelu sv. Jakuba a přes severovýchodní kout náměstí i proti zámku.  Vévoda Valdštejn jej po zakoupení nechal zbořit a znovu vystavět. Velmi pravděpodobně měl být sídlem některého nám zatím neznámého vévodova generála či příbuzného. V roce 1785 koupilo tento dům pojmenovaný jako Hyblerovský město, protože z příkazu císaře Josefa II. měl být novým sídlem bydžovského kraje. Tak se i stalo až do roku 1814, kdy byl dům prodán soukromé osobě.

Významné domy ulic Starého Města

Z rohů náměstí a z jeho delší severní i jižní strany vycházejí v různém počtu a šířce ulice, které byly dalšími částmi středověkého města. Často končily u hradeb nebo v branách městského opevnění. V ulici Čelakovského je pozoruhodný dům čp. 87. Po smrti posledního majitele, který neměl dědice, jej převzalo jako odúmrť město a v roce 1600 jej darovalo Jiřímu Dikastovi, který byl v letech 1585 - 1608 děkanem u kostela sv. Jakuba. V roce 1619 se stal správcem konzistoře podobojích (tedy nejvyšším úředníkem husitské církve) v Praze. Tento vzdělaný člověk a výřečný kazatel v roce 1619 vložil korunu českých králů na hlavu Fridrichu Falckému. Po bitvě na Bílé Hoře se přidal k vítězům a doufal v jejich odpuštění. Z však Prahy musel odejít, a proto se vrátil zpět do Jičína. Prostřednictvím valdických kartuziánů se snažil získat přímluvu vévody Valdštejna, aby nemusel opustit Čechy. Ale ani tehdy neuspěl i přes velmi ponížené prosby. Odstěhoval se tedy do Žitavy, kde v roce 1630 zemřel.

I v Jičíně žila již v 16. století židovská komunita. První dva domy židovských majitelů stály v Nerudově ulici, o rodině Baševiů byla zmínka výše. Dnešní Židovská ulice  se stala spolu se synagogou centrem židovského etnika. Po smrti  vévody Valdštejna v roce 1634 se židé dostali opět do postavení nežádoucích a pronásledovaných lidí. Město jim ve druhé polovině 17. století vyhradilo právě uvedenou ulici a snažilo se omezit jejich volný pohyb po městě. Jistou míru ochrany pro ně znamenal až ochranný list Rudolfa z Tiefenbachu. Mimo jiné si mohli zakoupit místo pro zřízení hřbitova a mohli obchodovat se vším zbožím vyjma obilí. Židé na toto odpověděli dobrovolným placením výdajů na vojsko, které ovšem nesměli ubytovat ve svých domech. Město se však i přes drobné výhody udělované jednotlivým židovským obchodníkům bránilo usazování dalších židů. V roce 1784 již u obvodové hradební zdi stála kamenná synagoga. Po polovině 19. století židé opouštěli toto ghetto a zakupovali si domy po celém městě. V Židovské ulici byla v domě čp. 101 zřízena škola. Pro stísněnost místa bylo několik menších domů zbořeno, další pak zanikly v souvislosti  se  zbořením hradeb a prodloužením Židovské ulice k ulici Tylově. Ze židovské komunity čítající přibližně 150 osob se v roce 1945 nikdo do Jičína nevrátil.

Nejfrekventovanější ulicí byla a dodnes je ulice zvaná Palackého (dříve Panská) ústící do náměstí od severu - tedy ze směru od Prahy, Mladé Boleslavi a Turnova. Ulice není přímá a dokládá zvětšení města a posunutí zaniklé Holínské brány k severu. Prodloužením této ulice je pás náměstí vymezený početnými podkovami až ke starému vjezdu do zámku v ulici Smiřických. V Palackého ulici byly rovněž nalezeny celkem tři dřevěné vodovody do kašny na náměstí - první největší nejspíš z doby  Trčků z Lípy (položený po roce 1487), dva zbylé z valdštejnského období. Nejstarší zprávy o kamenných domech v Palackého ulici pocházejí ze 30. let 17. století. Vlastnili je jičínští měšťané, kteří v nich provozovali své živnosti a obchody (pekařství, řeznictví, obchod s kůžemi, hospody, mydlářství). Svými dějinami je pozoruhodný nárožní dům čp. 64 a s ním spojený dům čp. 111 v ulici Sladkovského. Sem nechal vévoda Valdštejn po roce 1633 přenést mincovnu z domu mimo hradby v blízkosti řeky Cidliny, kde byly vévodovy mince raženy v letech 1626 - 1632. Až do roku 1628 měl Valdštejn toto právo dané pouze císařovým slovním souhlasem. Dům čp. 64  byl v době vévodovy smrti nedostavěný, vojáci císařské komise zničili v březnu 1634 jeho vybavení ve snaze nalézt ražené mince. Tři roky poté přešel dům do soukromých rukou.

V ulici Fortna stojí velký dům čp. 43 viditelný i z náměstí. Tvoří i nároží do ulice Nerudovy. Vznikl spojením s domem čp. 42. Jeho interiér je architektonicky velmi zajímavý (40. léta 19. století). V tomto domě bydlel od 29.6. do 3.7. 1866 (po bitvě u Jičína a před odjezdem k Hradci Králové) u žida Krause pruský kancléř Otto von Bismarck. V západním okraji ulice Fortna jsou na fasádách jednoho domu a protilehlé jezuitské koleje patrné stopy po brance - fortně zvané Hrnčířská.

Další architektonicky cenný dům stojí v ulici Chelčického v nároží s ulicí Školní. Velký a výstavný renesanční dům s domovním znamením v podobě kotvy a nápisem byl obýván šlechtickými rodinami. Ve valdštejnském období jej vlastnil  Mikuláš Hollar z Práchně, bratr slavného rytce Václava Hollara. Mikuláš pracoval jako písař ve stavebním úřadě vévody  Valdštejna i přesto, že byl nekatolík. V letech 1636 - 1638 se stal hejtmanem na panství vévodova synovce Maxmiliana z Valdštejna.

Druhým  středověkým náměstím byl v Jičíně tzv. malý ryneček (Malé Náměstí, Náměstí Svobody). Z Chelčického ulice začíná zástavba tohoto náměstí velkým domem čp. 10 zvaným dům zemského hejtmana. Tento dům - bydliště šlechtických rodin - se v roce 1623 stal na čas příbytkem Valdštejnem do Jičína povolaných jezuitů. Vévoda dům koupil, nechal zbořit a v letech 1630 - 1632 postavit zcela nový objekt, který byl spojen s vedlejším domem čp. 11. V domě čp. 10 bydleli  vévodovi hejtmani - Gerhard Taxis z Hulsu, Jan Kuneš z Lukovce a Dětřich Malovec. Po vévodově smrti zde byla velká hospoda, a poté i byty vrchnostenských úředníků a služebnictva. Dům  čp. 11 přešel v roce 1635 do majetku valdických kartuziánů.  Ostatní malé domy na náměstí byly v majetku jičínských měšťanů, zprávy o jejich majitelích jsou vesměs od 30. let 17. století. Domy několikrát vyhořely, z kamene byly postaveny či přestavovány během dvou následujících staletí.  V domě čp. 18 bydlel vévodův kancléř Štefan z Ilgenu a po jeho smrti jeho vdova. Největší budovou na tomto náměstí je jezuitská kolej připojená ke gotickému kostelu sv. Ignáce. Mělo ji obývat asi 40 příslušníků tohoto řádu. Kolej a seminář byly založeny v roce 1625. Valdštejn tuto stavbu bohatě podporoval, jezuity štědře obdaroval nemovitým majetkem. V roce 1628 byl položen základní kámen této stavby, které musely ustoupit domy, stará fara a škola. V roce 1632 byla již hrubá stavba před dokončením. Jen pomalu byla tato stavba ukončena v následujícím století. Po zrušení jezuitského řádu císařovnou Marií  Terezií v roce 1773 se jezuitská kolej stala kasárnami, vojsko se sem nastěhovalo v roce 1776. Až v roce 1939 byly do rozsáhlé budovy umístěny úřady státní a místní správy. S jezuity je spojen ještě jeden dům, a sice čp. 21 v blízkosti koleje. Na místě dvou zbořených domů nechal vévoda Valdštejn  pro jezuity postavit velký dvoupodlažní dům. Po zrušení jezuitského řádu byl tento dům využit jako vojenská sýpka a pekárna.

Pro svou plošnou zástavbu cennou architekturou a zachovaný středověký ráz Starého Města bylo centrum Jičína v roce 1960 prohlášeno městskou památkovou  rezervací s rozsáhlým ochranným pásmem zahrnujícím další architektonické a přírodní památky.