Středověký Jičín v archeologických nálezech

Město Jičín nemá podobně jako naprostá většina českých a moravských měst zachovanou  svoji zákládající listinu. Přesto je možné podle dvou písemných zpráv poměrně přesně vymezit krátké období jedenácti let,  během kterých byl Jičín  jako město založen. O statcích zvaných Jičín se píše v listině královny Guty Habsburské datované do roku 1293.  Královna daruje plat z tohoto svého majetku kostelu v Lysé nad Labem. Město Jičín vyměnil její manžel český král Václav II. v  roce 1304 s Lévou  z Konecchlumí za jiný nemovitý majetek.

Město bylo založeno na královském pozemku mimo tehdejší hlavní cestu krajem a na „zeleném drnu“. To znamená na volné neosídlené a nezastavěné ploše. Návrší je dodnes obtékáno řekou Cidlinou, na níž byly později zřízeny četné rybníky a mlýny a z níž bylo město zásobováno vodou. Voda omývá návrší dnes pod jeden a půl metrem kulturních vrstev ze směru od severovýchodu k západu. Ulice Fortna je vodou vymleté mělké koryto se spádem do Cidliny.

Kolem původně pravidelně obdélného tržiště /náměstí/ byly lokátorem vyměřeny úzké dlouhé parcely a v rozích a středech delších stran tržiště pravidelný systém ulic. Včele takového pozemku přiděleného jednotlivým měšťanům byl nejdříve stavěn dům k trvalému bydlení, zatímco rodina bydlela v polozahloubených domech narychlo postavených na opačném konci parcely. Tato situace byla zjištěna již na dvou místech – v ploše chodníku před domem čp. 62 v Palackého ulici /ta byla původně užší/ a na východním okraji příkopu městského opevnění v ulici Tylově /naproti lékárně/. Na obou místech byly nalezeny zlomky nádob vzhledu i technologie 13. století - tj. v ruce robené nádoby hnědé či hnědošedé barvy  bez výzdoby.

Po výstavbě městských domů  /a dalších objektů pro provozování řemesla ve dvoře za domem/ se téměř každé město snažilo získat privilegium opevnit se hradbami a příkopy. V Jičíně to bylo ještě ve 14. století. Kolem dnešního starého města byla postavena kamenná hradba a při jejím vnějším obvodu byl vyhlouben příkop. Ten vznikl vykopáním  vlhkého a těžkého žlutavého jílu. Práce musela být dobře organisovaná, kopáním byly vytěženy velké objemy těžké  hlíny, které musely být rovněž odvezeny. Na  východním svahu příkopu jsou patrné mírně šikmé plochy, kde stáli lidé transportující vytěženou zeminu v koších ven z výkopu. Práci zcela jistě ztěžovala i spodní voda, která příkop trvale zaplňovala až do výšky 120 - 140 cm pod dnešním povrchem. K hradbě a příkopu patřily i městské brány a fortny. Brány byly zřízeny tři,  jména dostaly podle měst/míst, ke kterým směřovaly cesty jimi procházející – Valdická, Pražská /nebo Velíšská/ a  Holínská. V 19. století byla zbořena zbořena brána Pražská v dnešní ulici Ruské a brána Holínská v ulici Palackého. Holínská brána byla při rozšíření města v 16. století zbořena přesunuta více k severu. Z městských bran je zachována jediná, a to Valdická v jihovýchodním koutě náměstí, výrazně dostavěná roce 1587. Fortny tj. průchody pro pěší byly dvě: první ve stejnojmenné ulici /dodnes je existence brány patrná ze šikmého postavení části jezuitské koleje a protilehlého domu/ a druhá pod zámkem v nižší části ulice Smiřických. Po žádné z bran ani forten nebyly při zemních pracích  zatím zjištěny  žádné stopy. Kamenná hradba je zachována zčásti podél  jižního a západního  obvodu města a ve dvorní části domů v Jiráskově ulici. Hradby byla naposled opraveny z příkazu vévody Valdštejna.

Někdy v druhé polovině 14. století /před  rokem 1390/ postihl větší část domů jižního okraje náměstí požár. Při západní zdi zámeckého parku se při výkopu pro plynovod podařilo zachytit destrukci jednoho z nich. Ta byla nahrnuta do velké jámy  široké 15 m a hluboké 1,6 m. Destrukce obsahovala velké množství keramiky a mazanice, tj. vypálené hlíny, kterou byly omazány dřevěné a proutěné stěny domu. Keramika je již výrazně odlišná od předcházejících nálezů z obou výše uvedených míst s provizorním obydlím z počátků města. Část nádob byla již redukčně /tj. bez přístupu vzduchu/ vypálena. Velmi kvalitní zboží bylo vytočeno na rychle rotujícím hrnčířském kruhu. Nejčastějším tvarem je  hrnec, miska, zásobnice a džbán. Výzdoba se prováděla z kosti vyřezaným kolkem v podobě řad různotvarých vpichů a obloučků seskupených pásů, často se objevuje motiv rybích kostí. Další výraznou částí keramické produkce byla světlehnědá keramika  červeně malovaná. Její původ je možné hledat v Sasku 13. století, odkud se  její produkce rozšířila do severní poloviny Čech 14. století. Vysloveně užitkové tvary nádob používané v kuchyni nebo pro skladování zásob byly hnědé či hnědošedé barvy, nezdobené a na podstavě a spodní části těla se stopami po sazích.

Změnu v technologii a vzhledu keramiky lze spojit s příchodem nových obyvatel města i kraje, který po předchozích opakovaných zástavách získali od krále Jana Lucemburského do trvalého vlastnictví  v roce 1337 páni z Vartenberka. Ti začali plošně kolonisovat celý region, z poloviny 14. století máme již písemné zprávy o většině dnes existujících obcích.

S požárem před rokem 1390 souvisí i změna půdorysu náměstí. Pohořelé domy nebyly obnoveny ihned. Nejprve byl mezi dnešní ulici Chelčického a jižním koncem západní části náměstí postaven  dům čp. 33 se solnicí ve dvoře. Poté byla zahájena stavba gotického kostela sv. Ignáce /původně sv. Jakuba Menšího až do změny patrocinia po příchodu jezuitů roku 1624/ na Malém náměstí. K tomuto kostelu bylo nutné zachovat přístupovou cestu z hlavního náměstí. Ta již vedla zčásti po pozemcích shořelých domů. Proto byly nově stavěné domy posunuty jižním směrem tak, aby respektovaly již vymezenou cestu /dříve Kotevní, dnes Chelčického ulici/ ke kostelu. Shořelými domy původně překrytý zcela neporušený terén byl zjištěn v rýze pro kabely v ploše chodníků před čp. 2 až čp. 5. Jeho severní okraj  je v přímé linii s  průčelím jičínského zámku. Tímto postupným vývojem se jičínské náměstí  změnilo ve výrazně nepravidelný čtyřúhelník s rozšířením plochy v jihozápadní části.

Na dobu husitskou máme velmi významnou památku v podobě největšího jičínského mincovního nálezu. Byl objeven v roce 1935 v základech tehdy přistavované části měšťanských škol /dnes 1. základní škola/ v ulici Lindnerově. Ve dvou nádobách bylo objeveno původně 462 pražských grošů nevalné kvality kovu i mincovního obrazu. Nálezci nádoby rozbili, do muzea bylo předáno 452 celých a polovina další mince.

Nález představuje značnou finanční hodnotu  ve stříbrných mincích. Jako majetek některého z měšťanů byl svým majitelem ukryt ve době velkého ohrožení města. To bylo nejspíš v první polovině 20. let 15. století, kdy se v kraji pohybovalo husitské vojsko nebo jeho houfy. Cílem jeho útoků byla pouze menší venkovská panská sídla, ale pověst o jeho násilí vyvolávala oprávněné obavy i v opevněném městě. Hodnotu nálezu i přes nízkou kvalitu kovu i ražby zvyšovala skutečnost, že v husitských válkách se razily stále více /a v roce 1422 už výhradně/ jen drobné měděné mince bez obsahu drahého kovu. Kvalitního mincovního kovu, tj. původně jen stříbra, byl kritický nedostatek. Používat drobné měděné mince k větším platbám bylo i technicky velmi náročně, nemluvě o jejich prakticky nulové hodnotě. Ve válečných dobách byly proto pravidelně ukrývány mince z drahého kovu, které pro jeho obsah nikdy nepozbyly svou hodnotu.

V roce 1487 získali po několika různých majitelích /po vymření rodu pánů z Vartenberka byli mezi nimi i synové českého krále Jiřího z Poděbrad/  velíšské panství a město Jičín Trčkové z Lípy. Tento tehdy nepříliš bohatý rytířský rod byl ovšem velmi ekonomicky činný a úspěšný. Navíc doba poděbradská a celé 16. století byla „zlatým věkem měst českých“. Města bohatla, byly stavěny první kamenné domy /často s honosnou výzdobou průčelí/ a veřejné stavby /radnice, solnice/. Dbalo se i o pořádek a klid města /ponocný, stráže, obecní šatlava/, byla realisována i  první hygienická opatření./veřejný vodovod, čistota ulic, odchyt toulavých psů, lékaři, ranhojiči, lázně/.

Za Trčků byl pro potřeby obyvatel položen již nejméně druhý veřejný vodovod. K roku 1503 je totiž poprvé uvedena vodárenská věž v majetku města. Stála na hrázi rybníka Kníže u mlýna a podhrázský mlynář měl pečovat o zásobování města vodou i o to, aby mlynáři dále na Cidlině měli dostatek vody pro mletí obilí. Že se oběma stranám nemohl zavděčit bylo předmětem opakovaných sporů v městské radě.

Úsek dřevěného vodovodu složený ze tří vrtaných kmenů borovice byl odkryt v Palackého ulici. Kmeny byly spojeny tak pevně, že se nepodařilo zjistit spojovací články mezi nimi. Dřevo pod zuhelnatělou borkou bylo bělavé a nepoškozené. Voda byla brána z Cidliny, která tehdy protékala podél  opačného /východního/ okraje rybníka Kníže než v současnosti. Ve vodárenské věži byla voda vyčerpána tak vysoko, aby samospádem dotekla až na náměstí do kašny. Ty byly na náměstí i tři. Odtud byla v nádobách roznášena do jednotlivých domů. V 18. století si vodovodní přípojku pro svou kolej v ulici Balbínově zřídili jezuité. Některé domy při západním okraji města měly ve sklepích svou vlastní studnu /např. v zaniklém domě čp. 29 v Balbínově ulici/.

Při stavbě pěší zóny na Žižkově náměstí byla v jeho severní části  odkryta i cesta k Valdicím. Kromě opakovaného zpevňování jejího asi trvale blátivého povrchu drobným štěrkem či biologickým materiálem /dřevo, sláma apod./ byly rovněž nalezeny mince. Jen jedna měla větší hodnotu - byl jí tzv. bílý /malý/ groš  ražený v roce  1574. Ostatní mince byly drobné mince /zvané bílé peníze/ ražené za vlády jagellonských králů /1471 - 1526/ a prvních dvou králů z rodu Habsburků /1526 - 1576/. Jedna mince byla určena jako saský fenik.

Kromě mincí zde byla nalezena i dřevěná vařečka, torzo kožené zdobené tašky a podkovy. Velký soubor podkov pochází i z cesty napříč náměstím od ústí ulice Palackého do ulice Smiřických, kde je zachován boční vjezd do starší části zámku. 

Dalším mimořádným a v českých zemích zatím ojedinělým nálezem jsou již dvě čelní vyhřívací stěny kamnových kachlů s motivem starozákonního proroka Jefty. Kamna složená z kachlů s touto  výzdobou zanikla nejspíš při velkém požáru v roce 1589. Zobrazení starozákonních proroků nesou rytiny zhotovené norimberským  rytcem Georgem Penczem. Ilustrovaly knihu  básní Hanse Sachse vydanou počátkem 30. let 16. století právě v Norimberku. Motiv s polopostavami proroků se velmi brzy objevil  mimo jiné na kamnových kachlích i v Praze,  středních a severních Čechách. Odtud se ještě před rokem 1589 dostal do Jičína.

Město se rozrůstalo směrem k východu tak, že  v závěru 16. století byl do opevnění zahrnut pás domů mezi dnešním náměstím Komenského a ulicí   Jiráskovou a původním obvodem města, který vedl ulicemi Sladkovského, Na příkopech a Tylovou. Při výzkumu v Tylově ulici a ve dvoře čp. 6 na Žižkově náměstí byla překvapivě zjištěna řemeslná činnost, která obtěžovala okolí hlukem či pachem uvnitř města /koželuh, kovář/, a proto byla obvykle provozována mimo město. Mladší vnější pás fortifikace byl zčásti zachycen ve východním okraji Žižkova náměstí. Příkop byl zčásti zasekán do opuky a za vévody Valdštejna zaplněn výrazně barevnými vrstvami z destrukce domů a vrstvami s biologickým odpadem.

Rozkvět města patrný i v dalších nálezech importované keramiky, skla a kamnových kachlů byl ukončen rozsáhlým požárem 10. srpna 1589. Písemná zpráva uvádí , že „oheň byl založen rukou zlomyslnou, neboť roku 1594 vyznali se před právem útrpným v Nymburce Jan Brožův a Jan Bebé, že v Jičíně proto od nich zapáleno bylo, že jim nechtěli dát almužny. Jan Brožův pravil: Strčil jsem uhlí do suchého hnoje, Vlach mi dal na pálení  kopu.“.

Z celého města zůstalo zachováno jen 33 domů v ulici Pod koželuhy. Stopy po požáru jsou velmi výrazné na celé ploše tehdejšího opevněného města. V severovýchodním rohu náměstí byla zjištěna až 80 cm mocná vrstva  obsahující shořelý dřevěný dům, jehož stěny byly omazány hlínou. Do červena vypálené kry mazanice překrývaly rozbitá kachlová kamna. Jednotlivé kachle byly polámány, popraskány a spečeny se zrnky písku a hlíny. Poleva na střepech nádob byla přetavena. Opukové kameny byly přepáleny do vzhledu i váhy mořské houby duhových barev.

V Tylově ulici bylo možné identifikovat jednotlivé  shořelé domy. Pod krami mazanice ze stěn domů byly rozbité a žárem deformované nádoby. Některé z nich proto nebylo možné vůbec slepit. Jen zčásti bylo možné určit  roztavené kusy skloviny jako číše a lahvičky. Železné předměty /např. kování dveří/ byly přetaveny do beztvarých  kusů. V jednom z domů byla postavena kamna z výtvarně hodnotných kachlů. V horním pásu čelní vyhřívací stěny jsou polopostavy muže a ženy /šlechticů/ oblečených podle soudobé módy v košili, plášti s klobouky na hlavách. Pás pod postavami je vyplněn hrozny vinné révy, které byly symbolem bohatství.

Další stopy po tomto požáru byly objeveny při opravě hradební zdi  v ulici 17. listopadu /Talmovka/. Při odstraňování kamenů byly za nimi zřetelné vrstvy s nálezy, které vznikly destrukcí domů postavených v blízkosti hradeb. Destrukce nebyla nikam přemísťována, ale jednoduše rozhrnuta, v tomto místě až k hradbám,  a na ní se znovu stavělo. Nárůst terénu z takto vznikajících vrstev je na Žižkově náměstí /tento prostor byl vždy komunikací/ od počátku města 140 cm, na velkém /Valdštejnově/ náměstí, které je svažité, 60 - 100 cm.

      Obnova celého města byla zřejmě nad  ekonomické možnosti tehdejší vrchnosti - pánů Trčků z Lípy. V roce 1607 prodali velíšské panství a město Jičín bohatému rodu Smiřických. Ti jej drželi až do roku 1620 /a 1631/, v roce 1623 jej získal vévoda Albrecht z Valdštejna.

      Valdštejn zasáhl hluboce i do dějin města a jeho stavebního vývoje. I  pod dnešním povrchem jsou tyto zásahy velmi zřetelné. Např. nechal přeložit cestu, která vedla Valdickou bránou k Valdicím ze severní části náměstí tak, aby byla k bráně kolmá. Severně při této cestě  byly objeveny základy velké stavby, pravděpodobně paláce jeho švagra Adama Erdmana Trčky z Lípy. Pod terénem dnešní Husovy ulice byly objeveny základy kláštera a další velké stavby.

      Žižkovým náměstím byly položeny dva dřevěné vodovody. Ze smrkového  a jilmového dřeva vyvrtané trubky délky mezi 10 -13 m byly spojovány železným prstencem tak, že ten byl napevno zaražen do trubky níže položené a trubka navazující na něj byla nasunuta. Místo spoje bylo omazáno jílovitou hlínou, která zamezila úniku vody. Další vodovod nahradil již zřejmě nefunkční výše uvedený vodovod položený Palackého ulicí před rokem 1607 /a nejspíš i před rokem 1589/. Systém zásobování doplňoval vodovod zjištěný podél severního okraje náměstí.

      Potřeba vody v Jičíně výrazně stoupla  právě od roku 1623. Valdštejn začal ve velkém stavět, voda byla potřebná nejen pro stavby. Ve městě přibylo řemeslníků, úředníků a sluhů. Rovněž přibylo i velkých zvířat, zpráva o příjezdu vévody v říjnu 1630 uvádí mimo vévodův osobní doprovod i  600 koní. Valdštejn nařídil stavbu požárem z roku 1589 zničených domů, a to  z kamene. I na těchto stavbách pracovaly desítky dělníků. Ti všichni potřebovali vodu. Technické možnosti doby umožňovaly  bez velkých nákladů využít  pouze spádu terénu od zdroje ke spotřebiteli. Vodovody objevené na Žižkově náměstí směřovaly z centra do dnešní Havlíčkovy ulice a dále k severovýchodu do lipového stromořadí. Jako zdroj byla využita mělká vodní nádrž mezi osadou Soudná  a vrchem Zebín. Dnes  je  již téměř zaniklá, ale o její existenci svědčí intenzivní pravěké a raněstředověké osídlení svahů v jejím bezprostředním okolí a  zejména najaře stojící voda.. Tu odvodňovala rýha prokopaná jižním směrem k rybníku Hádek. Terén se odtud mírně svažuje až k jičínskému zámku. Jeden vodovod zásoboval rozsáhlé konírny a jeho další hospodářské zázemí,  druhý vedl do jeho rezidenční části. Kvalita vody asi nebyla nejlepší. Vodní nádrž - mělký  rybník se rychle prohříval, při dešti do něho stékala hlínou znečištěná voda a k nádrží měla pravděpodobně bez zábrany přístup i zvěř. Je možné, že tato voda byla využívána pouze jako „užitková“, jako pitná sloužila stále voda z Cidliny. Pro tehdejší město, jeho obyvatele i velká zvířata postačil vodní zdroj necelého jednoho vteřinového litru.

      V blízkosti domu čp. 64 v ulici Sladkovského byla ve vkopu  odkryta situace vzniklá po  25. únoru 1634. Tento den byl v Chebu zabit vévoda Valdštejn. Císařská komise přišlá do Jičína na počátku března zabavovala nejen písemností, ale i vévodův majetek. V domě čp. 64 to bylo 10 000 nově ražených stříbrných mincí. Sem  byla z dnešní ulice 17. listopadu /areál tzv. Grossova mlýna/ přestěhována vévodova mincovna. Dům byl vypleněn, vypálen a pobořen. V zemi byla patrná mocná vrstva sazí ze shořelého zařízení mincovny, zlomek tavícího kelímku a kus stříbrné strusky.

Zatím největším terénním zásahem objeveným při archeologickém výzkumu bylo zavezení příkopu městského opevnění. Výzkum probíhal v Tylově ulici a byl vyvolán potřebou zástavby volné stavební parcely. V její šířce byl zachycen příkop mírné svažitosti ve své východní části a příkrého svahu vybíhajícího k zaniklé hradbě. Důvod  zasypání příkopu byl dvojí. Město se rozrůstalo a již nefunkční příkop zabíral plochu k možné zástavbě. Druhý důvod byl asi naléhavější. Příkop byl trvale zavodněn prosakující spodní vodou. Podle nálezů zvířecích kostí se stopami po sekání je jisté, že příkop se stal smetištěm i biologického odpadu, který obtěžoval okolí zápachem. A to v sídelním městě frýdlantského vévody byla závažná skutečnost. Písemná zpráva datuje  zasypání příkopu do roku 1632. Materiál na zasypání byl získán pobořením nekvalitní zástavby tehdejšího Valdického předměstí. S destrukcí z domů byly do příkopu přemístěny  i kulturní vrstvy vzniklé v tomto prostoru od založení města. Proto se zatím nepodařilo zachytit předvaldštejnské osídlení východně od městského opevnění právě na ploše Valdického předměstí.. V příkopu se tak  ocitly nejen běžné nálezy  /keramika, kachle, sklo, zvířecí kosti/, ale i odpad z přitesávání pískovcových kvádrů ze stavby zámku a  velké pískovcové kameny nevyužité pro svůj vzhled ke stavbě /barevné žíly/. Průběh zasypávání byl objasněn nálezy zlomků nádob objevených zčásti na povrchu při východním okraji příkopu a v nejnižších zásypových vrstvách. Nade dnem příkopu byly objeveny největší kusy nádob, kachlů i zvířecích kosti. To opět potvrzuje přítomnost vody a propustného bahna.

V trvale bahnitém terénu i v průběhu výzkumu se podařilo najít rybí kosti, srnčí parůžek, jehlu, náprstek a špendlíky. Nejkurioznějším nálezem jsou čtyři dýmky. Tři na kouření tabáku, čtvrtá pravděpodobně na opium. Tři jsou hliněné /z toho dvě s povrchovou zelenou polevou/, jedna byla vyřezána z bělavé mořské pěny. Všechny se vyskytovaly v jediné   vrstvě a na ploše menší než  dva čtvereční metry. Zvyk kouřit se v Čechách objevil v druhé půli 16. století. Tabák byl ovšem pěstován v klášterních zahradách  a využíván jako léčebný prostředek. Před rokem 1632 byl tedy  i v Jičíně objevem dýmek potvrzen kuřák.

Valdštejnova stavební aktivita skončila ihned  po jeho smrti, město se stalo opět provinčním  sídlem v zemědělské oblasti českého severovýchodu.