Vojenská střetnutí mezi Čechami a Polskem v 11. a 12. století. Bitva na Trotině 1110.

Vojenská střetnutí mezi Čechami a Polskem v 11. a 12. století.

Bitva na Trotině 1110.

První kontakty v 10. a na začátku 11. století.

Podobně jako v Čechách, tak i na území dnešního Polska, byl během 10. století založen raně feudální stát. Tvůrcem prvního polského státu se stal kníže Měšek I. z dynastie Piastovců. V roce 966 přijal křest a v zemi postupně prosazoval křesťanství. Měškovým dědicem se v roce 992 stal jeho syn Boleslav Chrabrý, který vládl do roku 1025. Za něho se polské knížectví stalo královstvím a on králem. 

Český kníže Boleslav I. (935 - 972) provdal svou dceru Doubravu/ Doubravku (lépe Dobravu) právě za knížete Měška I. O této kněžně píše kronikář Kosmas: „Byla velmi nešlechetná: neboť jsouc již ženou pokročilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj ze své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo velké bláznovství od té ženy“. Je to hodně odvážná kritika člena vládnoucího knížecího rodu. Ovšem v době, kdy se knížecí a královské dcery vdávaly i dvanáctileté a stávaly se vzápětí matkami, byla žena při prvním sňatku dvakrát starší považována za méněcennou. Přesto se Dobrava stala matkou budoucího krále Boleslava Chrabrého, který významně zasáhl do českých dějin i proto, že byl po matce Přemyslovec. Dobrava zemřela v roce 977. Zajímavá je zmínka druhé Měškově ženě - Odu Saskou z Durynska doprovázelo české vojsko.

Boleslav Chrabrý opakovaně zajal přemyslovského knížete Boleslava III. (999 - 1002) poté, co se tento dostal do sporů s českými předáky, zvláště svými příbuznými Vršovci. Jednomu z nich dal totiž svou jedinou dceru za manželku. Kníže Boleslav III. v polském zajetí zemřel v roce 1037. Boleslav Chrabrý dosadil do Prahy k vládě nad zemí svého příbuzného Vladivoje (ten zemřel 1002) a do roku 1004 vládl sám. V tomto roce byl nucen utéci před intervencí císařského vojska a knížete Jaromíra. V tomto období se dá hovořit o dobrých vztazích českého a polského vládnoucího rodu.

Polské knížectví a později království se stalo pro Čechy v 11. - 12. století prioritní exilovou zemí,  nejspíš z jazykových důvodů. Do exilu sem utekl nejstarší Slavníkovec Soběslav v roce 995 poté, co se účastnil vojenského tažení císaře Oty II. proti Polabským Slovanům. Tehdy se dozvěděl o zabití svých bratrů na hradišti Libice a do Čech se neměl důvod vracet. Do Polska (obvykle do blízkosti panovníkova dvora) utekli i někteří příslušníci rodu Vršovců. Poprvé v roce 999, kdy na ně zaútočil kníže Boleslav III., a znovu v roce 1035, kdy nechali najatým vrahem zavraždit českého knížete Jaromíra.

Nejspíš v roce 1018 dobyl zpět kníže Oldřich severní Moravu do té doby ovládanou Boleslavem Chrabrým. V roce 1053 byl po úspěšném tažení na polské území založen významný ostrožný hrad Hradec u Opavy. O deset let později se kněžna Svatava Polská stala třetí manželkou českého knížete a krále Vratislava II. (I.). Naopak dcera Vratislava II. Jitka se stala ženou polského krále Vladislava I. (1079 - 1102). Jejich syn Boleslav III. (1102 - 1138) se stal manželem Přemyslovny Judity.

Vojenské akce v závěru 10. a na začátku 11. století.

Česká kotlina je vymezena pohraničními horami. Přístup do ní od severu je dán přirozenými průchody v okrajích pohraničních hor Krkonoš, Orlických hor a Hrubého Jeseníku. Dále to bylo v místech, kde i v současnosti existují komunikace a stojí větší města: Náchod, Kladsko (české území v části 10. a 11. století), Vratislav - Wroclaw, Opava a Ostrava. Z Olomouce do Krakova vedl úsek evropské obchodní magistrály do závěru 10. století.  Po roce 977 (jistě v roce 990) právě polský kníže Měšek I. ovládl Slezsko. Na to kníže Vladimír Kyjevský vojensky obsadil Červeň - Červené hrady, kam vedl další úsek uvedené obchodní cesty. Do té doby měl z tohoto vojensky ovládaného úseku prospěch i český kníže. Boleslav II. (972 - 999) zůstal politicky osamocen. Když požadoval zpět Slezsko, pod tlakem německo - polsko - míšeňské koalice od tohoto požadavku musel ustoupit. Totéž se opakovalo v roce 983.  Tehdy vyprovázel český vojenský oddíl strýce císaře Otty II. - Jindřicha Bavorského - až k hranicím Míšně k Mohelnu. Na zpáteční cestě tito ozbrojenci obsadili v roce 929 založený saský hrad Míšeň a Boleslav II. se osobně v jeho držení uvázal (!). V následujícím roce (984) spojené saské a polské vojsko Čechy odtud vyhnalo. Nový míšeňský markrabě Ekkehard dal razantně najevo, že další útok nepřipustí. Nedlouho poté (1007) polský kníže Měšek II. obsadil český hrad Němčí a Slezsko.

V roce 1003 - 1004 vládl v Praze Boleslavv Chrabrý. Do Čech v roce 1004 ovšem postupovalo císařské vojsko, se kterým se do Čech vracela knížata Jaromír a Oldřich. Polské vojsko Prahu překotně opustilo. Na ústupu zahynul poslední syn knížete Slavníka - Soběslav.

S polským panovníkem Měškem II. ( 1025 - 1034) se opakovaně utkal kníže Oldřich.  V roce 1015 jej sice porazil, ale i přesto Měšek II. znovu vpadl do Čech (1017). Znovu byl poražen Oldřichem, který obsadil polský hrad Businc, vypálil jej a následně získal zpět severní Moravu. Vojensky ji ovládl Oldřichův syn Břetislav (1018). Polské zajatce z tohoto tažení prodal český křesťanský kníže do otroctví do Uher. V Olomouci se pak Břetislav usadil v roce 1029 se svou ženou Jitkou ze Schweinfurtu.

Vojenská výprava Břetislava I. do Polska v roce 1039.

Možnosti uskutečnění takové vojenské výpravy byly dány politickou situací ve střední Evropě. Z Polska byla v roce 1037 vyhnána kněžna Richenza a její syn Kazimír. V zemi totiž probíhala válka mezi syny Měška II.  V roce 1038 zemřel v Uhrách král Štěpán I. a v roce 1039 také nový německý císař Jindřich III. Ve střední Evropě nastalo politické vakuum. Břetislav I. se rozhodl využít tuto příležitost k vojenské výpravě. Svolal zemskou hotovost, protože počítal s velkou kořistí. Za neúčast na tomto tažení pohrozil těžkými tresty.

Již v roce 1038 vyloupil Břetislav velké a významné město Krakov, které bylo v 10. století českou stanicí s vojenskou posádkou na evropské obchodní magistrále. České vojsko v létě 1039 dobývalo i další polské hrady. V červenci byla dobyta, vypálena a vypleněna Vratislav, Poznaň a Hnězdno. Poslední uvedené město - jako sídlo polských arcibiskupů - bylo zcela nehájené. Z katedrály sv. Václava byly navíc vyzvednuty ostatky biskupa Vojtěcha Slavníkovce, arcibiskupa Radima a Pěti bratří. Nekončící rabování českých vojáků musel zastavit pražský biskup Šebíř, který jim uložil třídenní půst. Jeho kázání a souhlas knížete Břetislava s tímto rozhodnutím sepsal do své Kroniky Čechů Kosmas. Podle tehdy platného kanonického práva a obsahu Šebířovy řeči byly Čechy stále pohanské.

Dále byl obležen bohatý hrad Hedč. Obyvatelé se vzdali a nechali se dobrovolně stěhovat jako noví osadníci  do Čech. - V oblasti lesa Černín na Berounce existuje dodnes vesnice Hedčany. - Dne 24. srpna 1039 do Prahy kromě vojska dorazilo asi 100 vozů s velkou kořistí (včetně zvonů!), zajatci a další lidé. Kořist musela být opravdu veliká. Jednalo se tedy jednoznačně o plánovanou loupežnou výpravu, protože vozy museli vojáci vézt již z Čech.

Vzápětí poslal Břetislav část kořisti papeži. Polsko bylo totiž královstvím pod jeho ochranou od roku 1025. Břetislav chtěl tak ospravedlnit tažení a žádal tím schválit založení arcibiskupství v Praze. Na to se důrazně ozval německý císař Jindřich III., který chtěl tuto kořist pro sebe. Stěžovala si mu totiž vdova po polském králi Měškovi II. a matka nového krále Kazimíra I. Emnilda.

Souběžně s uvedenou výpravou se Břetislav I. snažil vyplatit svého tehdy devítiletého syna Spytihněva, který byl jako rukojmí na císařském dvoru. Proto již v červenci 1039 bylo v Čechách císařské vojsko a císař požadoval znovuobnovení platby za mír (od roku 805 stříbro a voli). Břetislav I. odmítl. Spor mělo vyřešit další vojenské tažení. V roce 1040 Břetislav německé vojsko, které dvěma proudy vpadlo z Bavorska do západních Čech, porazil v blízkosti Kouby. Země byla opevněna záseky, tarasy, příkopy a úkryty. Druhý proud vojska z Míšně vedl přes Krušné hory  kolínský arcibiskup. Správce bílinského hradu Prkoš knížete zradil a pustil císařské vojáky do země.  Ti ji vyplenili až k Mostu, kde je Břetislav zastavil. Syna se mu podařilo vykoupit ze zajetí, kde s ním bylo hrubě zacházeno. Následující rok 1041 byl opět válečný. Císařské vojsko bylo opět v Čechách. Znovu dvěma opět proudy velmi početné a plošně devastovalo zemi. Pouze východní Čechy unikly ničení. Ze strachu utekl pražský biskup Šebíř k císaři. Praha byla obležena, Břetislav musel přistoupit na podmínky smíru. Vydal kořist z Polska, císař Jindřich III. jí uplatil i papeže, se kterým se podělil. Papež odpustil Břetislavovi za slib, že založí novou církevní instituci (Staroboleslavská kapitula 1058). Správce Prkoš byl chycen a popraven. Biskup Šebíř byl dál pražským biskupem.

Při popisu tohoto tažení použil Kosmas i závěrečnou větu - „vesele se vrátili domů“. To znamenalo, že výprava byla úspěšná a kořist nesmírná. Důvodem takových vojenských výpravy byla skutečně kořist. Ekonomika raně feudálních států nebyla sto zabezpečit potřeby knížecího dvora, vojska, církve a úředníků. Mezi vladařskými dvory se pohybovaly velké objemy drahého kovu jako poplatek (tribut) za mír. Zejména mezi Evropou a kočovnými kmeny pohybujícími se k Dunaji a za něj. Proto se v Karpatské kotlině a východně za ní objevují nesmírně bohaté hroby náčelníků kočovných kmenů (Avarů, Maďarů apod.). Ojedinělé nejsou ani v zemi ukryté soubory zlatých a stříbrných nádob, šperků a mincí.

Vpády polského vojska do Čech pokračovaly (1050, 1054). I přesto, že Boleslav II. Smělý provdal svou sestru za Vratislava II. Přemyslovce (1061 - 1092), v roce 1058 vpadl na sever Moravy a oblehl Hradec u Opavy.

Vratislav II. (1061 – 1092) vedl v letech 1067 – 1068 s Polskem regulerní válku. Zemské vojsko bylo shromážděno pod Krkonošemi naproti Kladsku. Byli zde i předáci země a další šlechtici. V okraji země u zemské brány zvolilo toto shromáždění Přemyslovce Jaromíra pražským biskupem. Kníže Vratislav II. byl však se svými lidmi u Dobenína, kde nechal zvolit biskupem probošta Lance. U Opočna téhož roku byl i se svým vojskem opozičními šlechtici a jejich oddíly odříznut od cesty do Prahy, kde i přes jeho odpor byl 15. 7. biskupem zvolen jeho bratr Jaromír. Z války proti Polsku nebylo nic.

V roce 1072 a 1073 je zaznamenán opakovaný polský vpád do Čech, ovšem bez české protiakce. Za to bylo hradiště Hradec u Opavy přestavěno na hrad. Vratislavovi II. se podařilo jednorázovou akcí (císaři Jindřichovi IV. poslal na pomoc do Itálie 4 000 hřiven stříbra a 300 oděnců včetně syna Bořivoje) zrušit placení tributu stříbrem a voly. Zůstala mu jen povinnost účastnit se císařské korunovační jízdy do Říma. Pro sebe získal Vratislav titul krále. V roce 1086 císař nechal zhotovit listinu, ve které byly popsány hranice pražského biskupství podle zakládací listiny z roku 973 - 975. Tento doklad je neobyčejně cenným písemným pramenem.  

Vratislavovi synové.

Břetislav II. (1092 - 1100).

Tento bojovný kníže vyplnil svou vládu vojenskými taženími. Mohl si to dovolit, protože zdědil nezadluženou a prosperující zemi. A tak měl peníze na několik tisíc vyzbrojených vojáků. V roce 1093 opakovaně útočil do Polska, a to na území mezi Odrou a Hlohovem, kde zničil všechny hrady vyjma hradu Němčí. O tři roky později v dubnu vpadl do Slezska. Dobyl hradiště Brdo nad Nisou a nechal postavit nový hrad Kamenec. Hrozbou vojenské akce vymohl na polském knížeti pravidelný plat za Kladsko, které dostala jako věno česká kněžna Jitka, dcera Vratislava II. jako věno. Polsko bylo znovu cílem Vršovců - Bořka a Mutiny i s rodinami utíkajícími před Přemyslovci. V prosinci Břetislav II. zahynul rukou vraha v Křivoklátských lesích. Údajně znovu z popudu Vršovců.

Další dva Vratislavovi synové se střídali ve vládě se střídavou pomocí vojska německého císaře: Bořivoj II. (1100 - 1107, 1110, 1117 - 1120), a Svatopluk (1107 - 1109).

V roce 1103 vpadlo české vojsko do Vratislavi pod vedením Bořivoje II. i Svatopluka. Důvodem bylo obnovení každoroční platby za Slezsko. V té době byl v Čechách v emigraci Zbygněv Polský, bratr tehdejšího panovníka. O rok později vtáhlo polské vojsko na Moravu, kde se proti němu postavil kníže Svatopluk. Následovaly každoroční boje na obou stranách hranice, ve kterých převážně vítězil převážně Svatopluk. Od Boleslava III. Křivoústého (1102 - 1138) dostal do zástavy některé polské hrady. Jakmile se vlády v celé zemi ujal Svatopluk (v roce 1107), vytáhl s vojskem do Polska. Na to Boleslav III. Křivoústý dobyl české pohraniční hrady Ratiboř, Kozlí, Kamenec a Brdo. Po tři dny plenilo jeho vojsko okolí hradu Hradec Králové. V roce své smrti (1109) byl Svatopluk na tažení s německým císařem proti Polsku. Tam byl v císařově táboře 21. 9. 1109 zabit. Účast Vršovců na této vraždě není prokazatelná. Následoval vpád Boleslava III. do Čech poté, co v pomezních lesích porazil nepočetné strážní oddíly. Z tažení na Prahu se stáhl se pod dojmem volby Bořivoje II. českým knížetem.

Vršovci 1108.

Původci vojenských útoků z Polska a smrti několika knížat z rodu Přemyslovců byli údajně i Vršovci. V roce 1108 jejich předáci Vacek a Mutina předstírali obranu země proti útočícímu polskému vojsku. Pak vítali Svatopluka na pohraničním hradu Litomyšl. Ten je považoval za zrádce a všechny je pozval (včetně dalších předáků země) na hradiště Vraclav nedaleko Vysokého Mýta. Zde při hostině Vršovce obvinil ze zrady a nechal zabít včetně předáků tohoto rodu. Kníže rovněž nařídil vyvraždění všech jeho příslušníků.  I na hradiště Libice dorazil jezdecký oddíl. Zde byl zabit správce hradu Božej a jeho syn Bořita. - Na hradišti byla objevena hluboká jáma se dvěma zcela nerituálně uloženými těly. Mohli to být Vršovci. Celkem bylo v Čechách údajně zabito až 3 000 osob. Konaly se veřejné popravy, skupiny Vršovců byly přepadány a likvidovány. Část z nich utekla do Polska a do Uher.

Válka v roce 1110 - polská kronika Galla Anonyma.

Nejcennějším pramenem pro události tohoto roku je polská kronika Galla Anonyma. Blíže neznámý autor (snad benediktinský mnich) psal i o Čechách a Uhrách. V textu o Čechách je ovšem několik chyb. Datace kroniky se opírá o vylíčené události - byla sepsána mezi roky 1113 - 1118. Autor měl přístup ke královským listinám a využil nejspíš i legendu o biskupu Vojtěchovi Slavníkovci. Autor měl českého knížete Svatopluka (1107 - 1109) za zločince, naopak Bořivoj II. byl z Polska podporován. Opakovaně tam totiž nalezl azyl. Podnět k sepsání kroniky dal jeho autorovi kancléř Boleslava III. Křivoústého Michal Avdanec. Boleslav III. totiž sjednotil do té doby rozdělenou zemi a objednaná kronika měla oslavit tuto skutečnost.

Polské vojsko ve druhé polovině září 1110 tři dny a tři noci procházelo Krkonošemi. I přes obtíže cesty chtěl Boleslav III. nejen obvyklou kořist, ale i vojenské vítězství. Po 28. říjnu vypálili polští ozbrojenci tři hrady a zničilo jedno předhradí. Z přemyslovských hradů v severovýchodních Čechách se stahovaly vojenské posádky. V polském vojsku byl i kníže Bořivoj II. Právě on a část polského vojska plenili právě Hradecko údajně za účasti Vršovců Vachka a Mutiny. Polské vojsko mělo přibližně 3000 mužů. Kníže Vladislav I. se dozvěděl o tomto vpádu až za pět dnů. Ihned vyrazil se svými vojáky z Prahy a nepřítele objevil nedaleko řeky Cidliny. Okolí této řeky bylo záplavovým územím a nebylo možným bojištěm. U potoka Trotiny (severovýchodně od Miletína) byla svedena bitva. Polské vojsko podle Galla Anonyma zvítězilo.

Válka v roce 1110 a bitva na Trotině 1110 - Kosmova Kronika Čechů.

Nový kníže Vladislav I. (vládl 1109, 1111 - 1117, 1120 - 1125), svolal sněm předáků země do Sadské. Boleslav III. Křivoústý se 1. října znovu rozhodl vpadnout do Čech. Toto tažení bylo loupeživou výpravou pro kořist do bohatého Hradecka. Ve vojsku byl také další vyhnaný přemyslovský kníže Soběslav I. Vojsko prošlo málo používanou cestou Krkonošemi až k řece Cidlině. Boleslav III. údajně zakázal plenění krajiny.

Nastolený český kníže Vladislav I. byl v té chvíli v Plzni, a to na cestě do německé říše. Okamžitě po obdržení zprávy o vpádu polského vojska (4. 10.) se sám vydal se svými vojáky proti němu do prostoru u Chlumce nad Cidlinou. Ve vojsku byl i nevlastní bratr Boleslava III. Křivoústého Zbyhněv Polský (nemanželský syn předchozího krále Kazimíra I.). Ten byl v Praze v emigraci. Obě nepřátelská vojska se dostala k zatopenému a bahnitému území kolem Cidliny u vsi Lučice. U soutoku Cidliny s Labem se polské vojsko přeplavilo na druhou stranu. I české vojsko přešlo Cidlinu (3. 10.) snad někde u vsi Skřivany v lokalitě zvané Křivci. Zde stál most. Vojska tak byla znovu proti sobě na opačných březích řeky. Další den začalo polské vojsko ustupovat k severovýchodu, protože nemělo dost potravin. Za čtyři dny se v okraji pohraničního hvozdu na potoku Trotině strhla bitva. Údajně 100 ozbrojených Čechů (i tak zvaných vojsko) se utkalo s tisícem Poláků. Češi byli poraženi. Na to se polské vojsko se začalo urychleně stahovat, protože mu došly potraviny. Nezbytně muselo pro návrat vyhledat jinou cestu, protože při cestě do Čech vyrabovalo její okolí.

Soběslav I. (1125 - 1140).

Tento kníže nechal mimo jiné opevnit i Pražský hrad a postavit i nové hrady při hranicích země:  Zhořelec a Tachov. Nechal opravit hrad Kladsko a Přimdu. V letech 1132 a 1133 opakovaně útočilo polské vojsko do Slezska, kde byly vypleněny desítky vesnic (údajně až 300). Soběslav I. se proti Polsku spojil s Uhrami a s jejich podporou opakovaně získával velkou kořist a zajatce. V roce 1133 svolával zemskou hotovost hlavně z Hradecka.  Výprava v únoru 1134 a následující pozdější vpád do Polska přinesl největší kořist vůbec. Smír na hradu v Kladsku uzavřel Soběslav I. s polským králem Boleslavem III. Křivoústým (11021 - 1138). O čtyři roky později projížděl Soběslav I. východními Čechami, kde nechal znovu opevňovat (opravovat) hrady v Hostinném, Dvoře Králové a hrad Chvojno u Hradce Králové. V Hostinném tento kníže 14. 1. 1140 zemřel.

Vladislav II. (1140 - 1173).

Nejstarší syn Vladislava I. neměl jako nastupující kníže dobrou pověst.  Účastnil se pitek, zpronevěřil peníze a toulal se, aniž kdo věděl, kde. Za sebe nechal vládnout předáka Načerata, který stál včele šlechticů země spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Mimo vnitřní i zahraniční spory a vojenské akce vedl kníže v roce 1146 útok do Polska. Zde o vládu bojoval pět synů Boleslav III. Křivoústého. Vladislavovo vojsko bylo poraženo. Znovu do Polska vpadl spolu s císařem, aby obsadili hradiště u řeky Odry. Syn Boleslava III. Boleslav IV. Kadeřavý uzavřel s útočníky mír. V závěru tohoto století skončilo období častých bojů (občanská válka) příslušníků Přemyslovského rodu o vládu nad Čechami a Moravou. Tím byla omezena možnost zasahování okolních panovníků do českých poměrů. Vojenské akce proti Polsku a útoky z Polska do českých zemí sice neskončily, ale po politické i hospodářské stabilitě českého státu byly méně časté.

Severovýchodní Čechy.

Postupná a zrychlující kolonizace této části české kotliny je archeologicky potvrzena od poloviny 9. století. O století později Boleslav I. ovládl českou kotlinu obklopenou pohraničními lesy a systémem nově postavených hradů jako center státní správy vybudoval raně feudální stát.  V severovýchodních Čechách se centry krajiny stalo nově postavené ostrožné hradiště v Železnici a nově využité hradiště na Hradišťku nad Ostroměří.

Některé přírodní podmínky severovýchodní části české kotliny však omezily intenzitu osídlení: chybí zde využitelná vodní cesta. Řeka Cidlina je dodnes hodnocena jako vodní tok s nejnižším průtokem, protože její zdrojovou oblastí jsou pouze kopce severně nad Jičínem. Většina území byla sice překryta sprašovou zeminou, ale na místech nepropustného podloží (slínovce - opuky) s nízkým půdním profilem nebylo možné výrazně zvodněnou krajinu intenzivně využívat. Osídlení se opakovaně soustředilo na výše položených místech překrytých velmi úrodnými a vláhu zadržujícími hnědozeměmi, které vznikly pod listnatými lesy. Přesto nebyl v severovýchodních Čechách založen ani raně středověký klášter, chybí zde i královské město a služebné osady. Osídlení z 11. - 12. století se výrazněji kumuluje na Sobotecku, v Jičínské kotlině a z ní směrem k jihovýchodu k Ostroměři na Hořicko.

Drobné nálezy a zjištění.

Kostelec u Jičína.

Zde byl při letecké prospekci objeven nepravidelně obdélný, valem a příkopem opevněný, dvoudílný objekt se zaoblenými rohy. Byl postaven na vrcholové partii táhlého hřbetu západovýchodního směru, kterým končí jihovýchodní okraj Jičínské kotliny. Na dohled z místa jsou Prachovské skály, kopce nad Jičínem a okraj češovské tabule. Mírně svažitá příkopem a valem opevněná vnitřní plocha (necelých 12 ha) byla rozdělena na dvě části příčným příkopem a valem. Během plošného sběru zlomků hliněných nádob bylo zjištěno, že v jižní (a větší) polovině objektu se nálezy soustředí jen podél západního, jižního a východního úseku opevnění. Střed této části objektu byl volný. Jeho severní polovina byla bez raně středověkých nálezů. Zlomky nádob jsou šedého střepu překrytého na povrchu i vnitř šedou či světlehnědou jemně hlinitou vrstvou. Jen vyjímečně mají zlomky nádob na povrchu široké a mělké rýhy. Desítky identifikovatelných střepů ukazují na krátkodobé využití opevněného místa někdy v 11. či ve 12. století. Opevnění bylo postaveno na místě dalekého rozhledu v plošně osídlené krajině. Podle těchto údajů by se mohlo jednat o shromaždiště zemské hotovosti obyvatel českého severovýchodu v uvedených staletích k tažení do Polska. Nejdříve to mohlo být v roce 1039 za Břetislava I., dále za knížete a krále Vratislava II. (1061 - 1092) nebo intenzivně válčících knížat Břetislava II. (1092 - 1100) a Svatopluka (1107 - 1109) nebo jejich nástupců (1133).

Miletín.

Po bitvě na Trotině (v roce 1100) mezi českým a polským vojskem bylo nutné ochránit v roce 1110 polským vojskem využitou komunikaci pohraničními horami. To znamenalo opevnit vhodné místo při okraji pohraničního lesa jako centrum státní správy a ochrany vnitrozemí. Tím místem se stal hrad Miletín s knížecím dvorcem. Lze předpokládat, že to bylo právě u výchozu uvedené třídenní cesty pohraničními horami.  Zakladatelem a stavebníkem tohoto hradu se stal knížete Vladislav I. (1100 - 1125). Dobu založení a vzniku Miletína potvrzuje životopis biskupa Oty Bamberského. Tento významný církevní hodnostář se v roce 1124 vypravil na křesťanskou misii ke stále pohanským Pomořanům. Svou cestu začal v Bavorsku. Přes pohraniční hory dojel do kladrubského kláštera, kde přenocoval. Dálší úsek jeho cesty skončil v Praze. Za tehdy panujícím knížetem Vladislavem I. musel dojet do knížecího dvorce na návrší v Sadské. Nakonec jej kníže Vladislav doprovodil až do Miletína.  Zde biskup nocoval a kníže jej pohostil. Pak se s ním rozloučil a biskup Ota pokračoval dál na přemyslovské hrady Brdo (již obnovený) a na hrad Němčí. V následujícím roce (1125) se Ota Bamberský vracel zpět, jeho misie v Pomořanech nebyla úspěšná. V Praze zastihl již umírajícího knížete Vladislava I. (zemřel 12. 4.) a podpořil volbu a nástup knížete Soběslava I. Znovu dojel až do Kladrub a dál do kláštera v Michelsbergu.

Nálezy ze 12. století byly objeveny na několika nevelkých nezastavěných pozemcích v centru Miletína. Jsou průkazné a lze uzavřít, že Miletín je nejmladším založeným přemyslovským hradem v severovýchodních Čechách. Důvodem jeho stavby byla nezbytná ochrana výchozu cesty Krkonošemi z Polska. Stalo se tak mezi roky  1110 - 1124 z vůle knížete Vladislava I.

Železnice.

Západní část dnešní Železnice byla stavbou mohutného opevnění změněna na ostrožný hrad - nové centrum státní správy. Je velmi pravděpodobné, že to bylo po sjednocení české kotliny knížetem Boleslavem v polovině 10. století. Vyvýšené místo nad soutokem Doubravického potoka a Cidliny lze dosud vymezit úseky zaniklé hradby a příkopu. Tento původně knížecí majetek se nejdéle ve druhé polovině 12. století dostal do soukromých rukou. Kníže a později král Vladislav II. (1140 - 1172) obdarovával předáky země nemovitým majetkem za služby vykonané pro české knížectví. Bohatnoucí šlechtické rodiny získaly na sněmu v Sadské (v roce 1182) právě držený majetek (původně jen zapůjčovaný jedné osobě) do trvalého držení. Byl tak právně zakotven již existující status quo. Podle jména zaniklého hradu Železnice se odtud v roce 1180 psal jistý pan Čéč. Z jeho popudu byla sepsána listina datovaná mezi roky 1180 - 1183, ktorou potvrzuje dar svých dvou vesnic a daní z další vsi klášteru v Plasích. Tento zámožný šlechtic či jeho potomci nechali v Železnici - v jižním okraji zaniklého knížecího hradu - postavit románský kamenný kostel. Severně od kostela stál i jejich ohrazený dvorec (poloha Příkopy). Dalším místem s nálezy z druhé poloviny 12. století je kopec Železný nad jižním okrajem železnické kotliny. Již před stavbou hradu ve 13. století lze na návrší předpokládat nejspíš pozorovací místo na trase nejdůležitější komunikace regionem - Hradecké cesty. Z kopce je na dohled krajina směrem k jihovýchodu až k Hradci Králové. Do založení města Jičína (1293 - 1304) byla Železnice nejvýznamnější lokalitou Jičínské kotliny.

Hořicko. Listina biskupa Jana z Lochenic (1143 – 1148).

Listinou datovanou mezi roky 1143 - 1148 daroval olomoucký biskup Jan z Lochenic nemovitý majetek získaný jako dědický podíl po rodičích nově založenému premonstrátskému klášteru na Strahově v Praze. Tato listina je tak nepřímým pramenem k založení této instituce.  Majetkem biskupa Jana byly vsi Újezd a Velíš v západní části Jičínska. V té východní to byly vesnice Černůtky, Třebnouševes, Rašín, hradiště u Hořic (tj. Chodovice), Hořice a Libonice. Uvedené vsi vytvářejí územní celek na Hořicku. Další darované vesnice byly lokalizovány odtud východně na Hradecko (Lochenice, Lužany, Neděliště, Skalický Újezd). Vyjma Újezdu byla v intravilánech všech vsí ležících na území okresu Jičín nalezena keramika mladší doby hradištní (11. - 12. století). Zvláštní postavení mělo i nadále hradiště na Hradištku nad Ostroměří. Do roku 1253 zde bylo sídlo kastelána - hradského správce. Význam lokality byl dán polohou nad Hradeckou cestou v intenzivně osídleném území. Jen v Ostroměři lze sledovat vývoj osídlení od slovanského hradiště přes centrum státní správy až do založení města.

Zcela jistě byly severovýchodní Čechy dějištěm nejedné události nadregionálního významu. Zejména polské vpády, bitva na Trotině a další vojenské akce s údaji o plenění krajiny a o velké pobrané kořisti zanechaly stopy v terénu a mohou být zachyceny při archeologickém výzkumu. Východní a severovýchodní Čechy byly během 11. - 12. století intenzivně osídleny. Úrodný kraj byl v uvedené době cílem válečných výprav. Důvodem byla očekávaná kořist -  potraviny, dobytek, zajatci jako budoucí kolonisté a předměty z drahých kovů. Ekonomika knížecího dvora raně feudálních států střední Evropy byla v uvedeném období posilována právě tímto způsobem.