Vršovci. Hromadný hrob v Psinicích.

Vršovci. Hromadný hrob v Psinicích.

Původ a vzestup rodu.

O původu rodu Vršovců jsou uváděny dvě obsahově příbuzné hypotézy. Pravděpodobnější je ta, že se jedná o českou pozemkovou šlechtu, která získala své postavení službou přemyslovským knížatům. Druhý názor je obdobný: své postavení a majetek získali až službou přímo na knížecím dvoře. Vršovci byli mezi předáky země již v závěru 10. století. Kronikář Kosmas ve své Kronice Čechů uvádí členy tohoto rodu v souvislosti s přepadením hradu Libice v roce 995 a smrtí tam přítomných synů velmože Slavníka.

Když v roce 999 zemřel český kníže Boleslav II., nastoupil vládu jeho nejstarší syn Boleslav III. Ryšavý (999 - 1003). V tu dobu už byl ženatý, neměl však mužského potomka. Jedinou dceru provdal za člena rodu Vršovců. Kníže měl svého zetě v oblibě a přál si, aby po něm v budoucnu převzal vládu. Vršovci se však v roce 1002 proti Boleslavovi III. vzbouřili. Kníže utekl z Čech do Polska. Do země bez vládce vtrhl polský kníže Boleslav Chrabrý, synovec Boleslava II. Dosadil na knížecí stolec Vladivoje, rovněž vzdáleně příbuzného Přemyslovců. Ten po roce vlády zemřel na následky nemírného pití. Předáci země povolali zpět z Bavorska bratra knížete Boleslava III.  Jaromíra. Ten byl však v roce 1003 vylákán na lov pořádaný na Kokořínsku. Tam byl zajat, potupen a mučen. Byl zachráněn přivolanou pomocí z Prahy. Tento útok měli údajně na svědomí opět Vršovci. Než stačil Jaromír vzniklou situaci nějak řešit, prvorozený Boleslav III. se vrátil do Čech a zbavil ho vlády. Brzy po svém návratu pozval Boleslav III. přední vršovské muže do Prahy na masopustní hostinu. Za pomoci polských vojáků nechal neozbrojené Vršovce přímo u tabule zabít. Byl mezi nimi i jeho zeť.  Taková krutost vyděsila polského krále Boleslava Chrabrého. Při vojenském tažení do Čech Boleslava III. zajal, nechal uvěznit a ve vězení zemřít (1037). Vlády v Čechách se ujal sám. Jen na jeden rok. S pomocí vojska německého krále Jindřicha II. jej vyhnal v roce 1004 kníže Jaromír. Sám pak vládl až do roku 1012. V tomto roce ho jeho bratr Oldřich zajal, nechal oslepit a vykleštit. Tehdy to pro takto postiženého jedince znamenalo nemožnost vlády. Kníže Oldřich nechal rovněž povraždit všechny Jaromírovy spojence, mimo jiné také příslušníky rodu Vršovců, aby se - z důvodu příbuzenství s Boleslavem III. - neucházeli o český stolec.

Těsně před svou smrtí (1035) kníže Jaromír varoval svého synovce Břetislava I. (1035 - 1055) před jeho nastolením ke knížecí vládě právě před ničemným a zrádným rodem Vršovců. Pravděpodobně oni najali vraha, který tohoto knížete nakonec surově zabil. Vrah se jemnoval Kochan.

Podle vlastních jmen Vršovců známe Čáče (Čéče) a jeho syna Bořeje, Nemoje, Božeje a jeho syna Mutinu, Kochana, Domašu, Čestu a jeho syna Jana, Mutinu, Vnislava, Vacka a Bořutu, Nemoje II a Jarohněva. Někteří z nich opakovaně utíkali před mstou českých knížat do Polska.  I přesto byli jejich příslušníci trvale mezi předáky české země v 11. - 12. století. Velmi často zasahovali do vlády přemyslovských knížat a podíleli se na jejich vyhnání. Často se bouřili a vyvolávali vzpoury. Pak byli nuceni opustit zemi, utíkali převážně do Polska. Přesto dva z nich byli opakovaně hradskými správci na Žatci a v Litoměřicích, což byla nejvýnosnější místa v tehdejší státní správě.

Rod Vršovců získal znovu silné pozice během druhé poloviny 11. století, kdy o vládu v Čechách a na Moravě bojovali synové a vnuci knížete Břetislava I. Ten totiž před svou smrtí ustanovil, že vládu v Praze bude vykonávat v té chvíli nejstarší člen rodu. To vedlo k nekonečným bojům mezi knížaty včetně moravských Přemyslovců. Přední člen rodu Vršovců Mutina stal pobočníkem a tajemníkem knížete Břetislava II. (1092 - 1100). Za smrtí tohoto knížete stáli údajně znovu Vršovci (1100). V roce 1108 uvedený Mutina dokonce zastupoval knížete Svatopluka (1007 - 1109) v době jeho vojenského tažení do Uher. A to byl současně kastelánem  na litoměřickém hradu. Další člen rodu - Božej - byl kastelánem v Žatci. Oba tyto hrady byly nejvýnosnějšími úřady v knížectví.

Vyvraždění Vršovců 1108.

Proti zvolenému knížeti Bořivojovi II. se jako český vládce prosadil kníže Svatopluk (1107 - 1109). Ten prakticky celou vládu strávil s českým vojskem na taženích s císařem Jindřichem V. ve střední Evropě. Vládu v Čechách Svatopluk svěřil Vršovcům Vackovi a Mutinovi. V říjnu 1107 vpadlo do Čech polské vojsko vedené svrženým Bořivojem II. Plenilo zemi a dokonce obsadilo i Prahu, kde byli správci Vacek a Mutina. Vacek poslal zprávu o situaci knížeti Svatoplukovi do Uher, přičemž obvinil Mutinu ze zrady ve prospěch Bořivoje II. a polského vojska. Na zpáteční cestě z Uher do Čech svolal kníže Svatopluk předáky země včetně Vršovců na hrad Vraclav nedaleko Vysokého Mýta. Mutina zde byl obviněn ze zrady a Svatoplukovými družiníky zabit. Zajati byli další Vršovci - Vnislav, Domaša a dva Mutinovi synové. Veřejně byl vyhlášen knížecí rozsudek smrti nad Bořejem a jeho synem, kteří na Vraclavi nebyli. Na hradišti Libice nad Cidlinou, kde byli nejspíš správci, je dostihli z Vraclavi poslaní ozbrojenci. Oba zabité vhodili do jámy na hradišti. Hrob byl objeven. Někteří Vršovci (včetně dětí) byli veřejně popraveni na popravčím místě na vrchu Petřín v Praze. Dále bylo poručeno zabít jakéhokoli dostiženého člena rodu. Kníže Svatopluk připravoval tuto akci záměrně a dlouhodobě. Na Vraclavi byl totiž přítomen kat a vrazi dostali odměnu. Kronikář Kosmas připouští, že kníže Svatopluk byl vrahem, ale ospravedlňoval jej špatností Vršovců i v minulosti. Mutina byl zrádce, a proto dostal nejtěžší trest. Bylo to spravedlivé rozhodnutí, ale podle Kosmy nebylo křesťanské.

Odhaduje se, že zahynuly až tři tisíce členů rodu Vršovců jen během roku 1108. Český kronikář Kosmas ve své kronice popisuje scénu, jež se odehrála 28. října roku 1108 na pražském tržišti a jíž byl očitým svědkem:

Vršovci ve 12. století.

Po fyzické likvidaci rodu Vršovců v roce 1108 zůstala z rozsáhlého rodu naživu údajně jen jedna rodina. Tito zbylí Vršovci dokázali do konce 12. století v podstatě získat zpět dřívější pozice. Nemoj II. se stal nejdříve kastelánem v Litoměřicích a kolem roku 1160 byl i komorníkem krále Vladislava I. Jeho bratr Jarohněv byl kastelánem v Žatci v dlouhém období mezi roky 1146/1147 až 1177.

Severovýchodní Čechy. Hrob ze Psinic.

Při opravě základů dřevěné zvonice z poloviny 17. století postavené u gotického kostela sv. Jiří ve Psinicích byl v srpnu 1950 objeven hromadný hrob dospělých jedinců a dětí. Oprava zvonice spočívala ve výměně jejich základových trámů. Pod starými trámy zvonice a starší kamennou hřbitovní zdí byl narušen objekt nepravidelného tvaru. Hned na jeho povrchu byly objeveny fragmenty kostí. Dne 19. 9. 1950 byl na místo nálezu přivolán antropolog Archeologického ústavu v Praze Dr. Jan Chochol, který odebral z jámy hluboké 150 cm antropologický materiál.

O měsíc později byl k místu nálezu přizván i učitel František Šalda, spolupracovník  jičínského muzea. Ten sepsal o nálezu podrobnější zprávu s nákresem jeho polohy i obsahu.  Fotodokumentaci hrobu údajně provedl arch. V. Kříž. V jičínském muzeu, kam ji uložil, nebyla však nalezena.  V pořadí třetí záchrannou akci provedl 1. 12. 1950 Josef Kabát rovněž z Archeologického ústavu v Praze. Její výsledky nejsou známy. Ve fotoarchivu Archeologického ústavu v Praze byl dohledán negativ dvou bronzových záušnic. Ty a další drobné předměty objevené u pohřbů byly údajně předány do muzea v Libáni. Zde však nebyly nalezeny.

Hromadný hrob.

Úplně na povrchu jámy byly uložené lidské ostatky překryty vrstvičkou písku. Mezi jednotlivými kostmi a částmi koster byly rozlámané kusy dřeva - snad  z rakví či z prken, na kterých se v raném středověku také pohřbívalo. Souvislost zjištěného kovového kroužku s pohřby není prokazatelná. Pozůstatky několika zde uložených jedinců byly převezeny do Archeologického ústavu v Praze.

Až pod základy této zdi sahala od povrchu do hloubky 80 cm šedohnědá hlína. Pod ní byla zachycena jáma ledvinovitého tvaru vyplněná černohnědou hlínou obsahující lidské kosti. Byly rozeznány kostry mužů, žen i dětí, které se navzájem různě překrývaly. U levé spánkové kosti jedné na zádech uložené kostry (určené jako kostra ženy) byla nalezena bronzová záušnice průměru asi 60 mm. Na několika místech byly mezi kostmi zjištěny zbytky dřeva. Při prosévání obsahu vykopané černohnědé vrstvy byla nalezena druhá podobná záušnice, dva zlomky železných nožů a několik střepů z hliněných nádob s výrazně profilovanými okraji nádob. V hlíně byly i kůstky drobných savců (lasička, rejsek). Ve východním okraji jámy byla ve vrstvě s kostrami objevena i pískovcová deska z tvrdšího pískovce. Podle arch. V. Kříže se jednalo o pískovec z hořického Chlumu. Jeden z boků desky byl opracován, povrch desky byl hrubě osekán. Jeden konec desky byl přitesán do nepravidelné stříšky, oba boky a podstava desky nebyly opracovány. Počet pohřbených jedinců nebylo možné zjistit.

Antropologický materiál.

Veškerý antropologický materiál z českých zemí je postupně svážen do Přírodovědeckého muzea (část Národního muzea v Praze) v Horních Počernicích. Nálezy ze Psinic byly po vyzdvižení ze země převezeny do Archeologického ústavu v Praze. V evidenční knize oddělení antropologie tohoto ústavu byla pod inventárním číslem 129 uložena „lebka se změtí kostí“, pod číslem 130 „lebka z pohřbu v původním uložení“ a pod číslem 179 není v evidenční knize žádný podrobnější údaj. Dále v ní jsou pod označením Ao 65 uvedeny volně nalezené kosti odebrané na místě 19. 9. 1950. Uvedené nálezy nebyly nejspíš J. Chocholem zpracovány, v příslušném archivu nebyl nalezen žádný protokol.     

Datace hrobu.

Hromadný hrob je možné datovat podle dvou bronzových záušnic náležejících pohřbu ženy uložené v poloze na zádech. První záušnice (průměr 75 mm) byla zhotovena z 3 mm silného drátu roztepaného na koncích ve dvě esovité kličky zdobené vždy třemi zářezy. Druhá záušnice má jednu kličku odlomenou, 4 mm silný drát byl na koncích roztepán a svinut původně do dvou kliček, z nichž zachovaná nese čtyři zářezy. Průměr této menší záušnice je 58 mm. Předpokládám, že obě záušnice byly vyzvednuty současně s antropologickým materiálem. Mohly být uloženy do sbírky Archeologického ústavu v Praze, kde byla provedena jejich fotodokumentace a popis do zprávy o záchranném výzkumu (A. Kabát 1950). Obě záušnice lze datovat do mladší doby hradištní, nejspíše na začátek jejího mladšího úseku (11. století).

Podle výskytu mnoha zlomků dřeva je možné, že do velké jámy byli uloženi v místě dosud pohřbení jedinci. Součástí jejich hrobů byly rakve či prkna, na kterých bylo položené tělo uloženo do země. Pokud zde byl v 11. - 12. století malý hřbitov, lze u něho předpokládat dřevěnou svatyni. Obé zaniklo ve 14. století stavbou gotického kostela a založením řadového kostrového pohřebiště. Obdobná situace byla zjištěna např. v Bystřici u Libáně.

Závěr.

Hradištní osídlení ve Psinicích nebylo zatím zjištěno. Ojedinělým je střep nádoby zachovaný bez nálezových okolností ve sbírce zaniklého muzea v Libáni, který lze datovat do mladšího úseku střední doby hradištní (1. polovina 10. století). Další zlomek nádoby z polohy Kelníky je z mladší doby hradištní (11. - 12. století). Více soudobých nálezů z okolí návrší, kde byli do jámy na mírném návrší uloženi zemřelí muži, ženy a děti, není k dispozici. Antropologický posudek nebyl vypracován.

Na návrší v severním okraji Psinic byl ve 14. století postaven gotický kostel zasvěcený sv. Jiří. Kolem něho byl zřízen hřbitov obklopený hřbitovní zdí. Dostatečně vysoký půdní horizont místa dovoloval vyhloubit jámy pro uložení zemřelých jedinců. Při zemních pracích prováděných v 90. letech 20. století podél komunikace a příkopu přiléhajících ke hřbitovní zdi (rýhy pro vodovod, telefonní kabely) byla dosažena hloubka 1,4 m, aniž bylo zachyceno podloží tvořené v těchto místech pro vodu nepropustnými prachovci (opukou).

V roce 1950 v těchto místech objevený hromadný kostrový hrob lze datovat do mladší doby hradištní, nejspíš do první poloviny 12. století. Zcela nepietní uložení ostatků mužů, žen i dětí svědčí o hromadném uložení obsahu kostrových hrobů.  Příčinou mohla být náhlá infekční nemoc (otrava) nebo násilná smrt.  Jednu z možností by mohl určit antropologický posudek zachovaných kostí. Pravděpodobné je druhotné uložení ostatků dosud zde pohřbených lidí. Důvodem mohla být stavba kamenného kostela a založení nového hřbitova ve 14. Století.

V obci mi jeden z místních starousedlíků řekl, že by se mohlo jednat o jednu z rodin Vršovců prchající před ozbrojenci knížete Svatopluka, který přikázal kohokoliv z tohoto rodu zabít. Tento názor není sice čím ověřit, ale hrob se nachází v krajině, kterou vedly cesty ze středních Čech do Polska. A tam Vršovci - nejen v roce 1108 - často hledali azyl.