Vyhledávání a presentace pravěkých, středověkých a novověkých cest na Jičínsku

VYHLEDÁVÁNÍ  A PREZENTACE PRAVĚKÝCH, STŘEDOVĚKÝCH

A  NOVOVĚKÝCH CEST  NA  JIČÍNSKU.

Vymezit pravěké, středověké  a novověké komunikace v terénu mimo zástavbu je poměrně složité. Častěji se  je  podaří zachytit a v menším úseku odkrýt při archeologickém výzkumu. Písemné a mapové prameny jsou pro období pravěku či raného středověku nevyužitelné.  Sledováním cest v terénu lze jen potvrdit mapy několika novověkých  katastrů, vojenských  map a další map  zhotovovaných po třicetileté válce.  

Oprávněně lze předpokládat, že nejstarší komunikace vedly podél koryt vodotečí, protože voda byla základní a zcela podmiňující potřebou obyvatel. Terén podél vodotečí protékající hlubokými údolími byl v jejich vyústění do krajiny zejména v paleolitu místem lovu zvěře.    V několika obdobích vedly cesty i suchými nivami vodotečí, jinak je přirozeně respektovaly. Obecně lze vymezit cestu i movitými nálezy neběžného  zboží - předměty z drahého  kovu apod. Existenci cesty rovněž určuje rozsah osídlení a terénní útvary, které zejména na Jičínsku určují možné místo průběhu cesty a její směr. Z map lze rovněž odečíst pomístní názvy obsahující údaj o komunikaci.

 

Charakteristika sledovaného území.

Správní území okresu Jičín je částí severovýchodních Čech (příloha 1). Lze na něm vymezit nejméně tři pásma s odlišnými přírodními podmínkami, které zcela určují strukturu a intenzitu osídlení od pravěku až do třicetileté války (Královéhradecko 2002, 48 - 60). Severovýchodní třetinou okresu je Novopacko. Podle zde objevených archeologických nálezů se v neolitu jedná o exploatační prostor nositelů kultury s keramikou lineární i vypíchanou. Mírně zvlněný až kopcovitý terén okraje Podkrkonoší poskytoval zcela jistě dostatečné zdroje dřeva. Zároveň zde bylo možné lovit zvěř a sbírat nejrůznější plody a rostliny. Nálezy kamenných zcela převážně poškozených broušených nástrojů  i z pozdní doby kamenné pocházejí ze stejných míst jako předchozí. Ovšem v tomto období -  eneolitu -  bylo Jičínsko osídleno jen sporadicky na jeho začátku, a poté až v jeho mladší a pozdní části. Na Novopacku následuje velký hiát v osídlení až do začátku 13. století. Nálezy přesahující  zpět tuto chronologickou hranici jsou ojedinělé a velmi často neověřitelné. Během 14. století byla v tomto kraji realizována plošná  kolonizace tak, že k několika  vsím ze 13. století byly do pravidelné sítě zakládány další vesnice tak, že vzdálenosti mezi nimi jsou málokdy delší než 5 km. Zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství jen z menší části, bylo nutné jej doplňovat zpracováním dřeva, chovem hospodářských zvířat a drobnou řemeslnou produkcí (Ulrychová v tisku 2015).

Dalším pásmem  s obdobnou strukturou osídlení je přibližně střed okresu směrem od severozápadu  k jihovýchodu: tedy markvartická plošina, Jičínská kotlina a území severně od Mlázovického, Hořického a Vřešťovského Chlumu. Zde bylo zatím zjištěno osídlení v neolitu, ojediněle v mladší či pozdní době bronzové, a poté od začátku mladší doby hradištní (Ulrychová - Prostředník 1995).

Jižní část okresu -  tj. Kopidlensko, Libáňsko, Češovská tabule a její blízké okolí (Čtverák - Ulrychová 1995) a prostor jižně od výše uvedených Chlumů - byla osídlena i v mladším eneolitu a ve starší době bronzové. Sporadicky se zde vyskytují nálezy z doby laténské a období římského. Toto území leží vně okraje Polabí, se kterým mělo zcela jistě kontakty po celý pravěk. Proto je i síť současných sídel v této části Jičínska hustší, vzdálenost mezi současnými vesnicemi je nejčastěji 3 km.

Na celém sledovaném území byly zjištěny početné zaniklé vesnice. Vyjma dvou válečných období v 15. a v 17. století, byl  zjištěn výrazný zánikový horizont vesnic i v první polovině 16. století - tedy v období klimatického optima (Ulrychová 2004). Během této teplotní oscilace zanikaly zdroje pitné vody. Klimatickým optimům neolitu, mladší/ pozdní doby bronzové a mladší doby hradištní zcela odpovídá výrazně zvýšená intenzita osídlení.

Jičínsko bylo během třetihor pokryto sprašovými zeminami, ze kterých se  pod lesními plochami vytvořily hnědé velmi úrodné půdy lépe zadržující vodu než černozemě. Ty byly osídleny nejčastěji. Pokud byly sprašové zeminy zvodněny, vznikly z nich jílovité půdy s různým podílem hnědé zeminy. Níže položená místa bývají i trvale zavodňována, spodní horizonty mají šedou či černošedou barvu (gleje).

Místy s trvalými vodními zdroji jsou pískovcové útvary Prachovských skal, Markvartické plošiny a Mlázovického, Hořického a Vřešťovského Chlumu. Na druhohorní podloží slepenců (opuky)  se  z uvedených útvarů do jejich okolí vytvořily pískovcové  usazeniny,  které jako propustný terén zabránily trvalému zvodnění spraší, které je  následně překryly. 

Na území okresu Jičín jsou dvě větší města - Jičín a Hořice. V jejich blízkosti pak menší sídla (dnes města) Sobotka, Libáň, Kopidlno v západní polovině okresu, Ostroměř, Lázně Bělohrad, Miletín a aglomerace Nová Paka - Stará Paka  ve východní půli okresu. Na všech 240 katastrálních území je nejméně jedna vesnice, velmi často i další osady a samoty. Celkově lez konstatovat, že sledované území bylo v několika pravěkých a středověkých obdobích intenzivně osídleno.

 

DRUHY KOMUNIKACÍ

 

Cesty odečtené ze základních map 1: 10 000.

Základní mapy  1: 10 000 jsou i přes svou zastaralost a některé nepřesnosti (byly zhotoveny v 60. letech 20. století)  stále  všeobecně přístupným pramenem pro identifikaci komunikací v intravilánech vesnic a v jejich blízkém okolí.  Obecně lze předpokládat cesty od usedlostí k příslušným polím a do blízkého okolí vesnice (lesy, pastviny). Dále uvádím jen výběr  takto zjištěných komunikací prozatím ověřených i v terénu.

Zaniklá úvozová cesta byla  mimo jiné identifikována  nálezem denárů z 11. století (Ulrychová 2000, 161). Její střední úsek je rozoraný, ale  spojovala ves  Drahorazí (z 11. století ) a Keteň (nejstarší nálezy zatím ze 14. století). Jsou z ní  zachovány pouze krátké, ale hluboké, úseky  úvozu v okrajích polí vně zástavby obou vesnic (příloha 2).

Jižně od tohoto úvozu ( ještě na k.ú. Keteň)  byla na poli dokumentována řada jedenácti rozoraných objektů - snad mohylových hrobů. Na jejich povrchu byla sebrána hradištní keramika  (Ulrychová 1998,70). Dodnes  je nedaleko  zachována celá úvozová cesta  od okraje Dolan a toku řeky Mrliny  na návrší do centra vsi  Keteň.  V současnosti již není používána.

Příkladem trvale používané  komunikace  je původně cesta, nyní silnice severozápadním okrajem intravilánu  vsi Psinice u Libáně. Zástavbu této vsi mladohradištního stáří  omezoval  na opačné straně vodnatý Libáňský potok (příloha 3).  Jeho niva byla zastavěna jen zčásti až v nedávné době.  V Jičíněvsi  je pozoruhodná přímá cesta (nyní silnice) od Kopidlna přímo k ose hlavní budovy  raně barokního zámku.

Pěšina a cesta vedla od mladšího paleolitu včetně údolím řeky Javorky mezi Ostroměří a Lázněmi Bělohrad. Na vrcholových partiích údolí  byly zjištěny sídlištní aktivity lovců  z mladšího paleolitu a mezolitu. Nad jižním výchozem z tohoto údolí bylo postaveno  slovanské hradiště Ostroměř.

Středem češovského hradiště vede cesta  z obce Češov směrem k jihu do Slavhostic. Oba katastry jsou polykulturními lokalitami s výskytem unikátních nálezů. Tuto cestu lze datovat nejspíš do 15. století, spojovala obě  vesnice. V její trase byl nalezen železný srp a  zakuřovaná  keramika. Oba nálezy souvisejí ze zaměřenou soustavou polí uvnitř opevnění.

Tato cesta byla respektována při plošném snižování dvou čtvrtin vnitřní plochy hradiště při  těžbě zeminy potřebné na  zvýšení  fortifikace po roce 1634.  V důsledku tohoto zásahu  byla  od této doby severozápadní a jihovýchodní část vnitřní plochy hradiště zatápěna vodou (Čtverák - Ulrychová 2001, obr. 6 - 8,  příloha 4).  V současnosti již tato cesta není používána. Při jejím zřízení byly prolomeny oba severní  a jižní val hradiště.  Jižně od hradiště vedla další cesta do zaniklé vsi Blížkov založené u vydatného pramene vody, který jižně od Blížkova vtéká do říčky Stříble odvodňující češovskou plošinu.

Na Hořicku je  ve vsích zachováno několik cest a zaniklých úvozů. Vesnice zástavby návesního typu a mladohradištního původu - Dolní Černůtky -  je středem paprsčitě se rozbíhajících cest a úvozů do okolních polí (Ulrychová 2007, 162, příloha 5).

Publikace o Prachovských skalách obsahuje i údaje o komunikacích skalami s tím, že se  podařilo identifikovat  silniční  a další technické stavby v okolí Lepařova památníku. Cesta na hradiště Hrádky včetně brány  je patrná dodnes. Další středověká a novověká cesta vedla do vsi Zadní Moravsko lokalizované nedaleko uvedeného  památníku. Podél řeky Žehrovky od jejího pramene ve východním  okraji údolí Přední Točenice až k hradišti nad  Maršovem vedla cesta napříč celým reálem skalních měst (Čtverák - Ulrychová 2003, 478  - 479, 481, 492, 494 - 496, tab. 3, 4).

Zcela typickým podhorským sídlem je obec Vidochov severovýchodně od Nové Paky. Zástavba ulicového tvaru se soustřední  na svazích chráněného údolí podél vodoteče a cesty v její blízkosti. Nápadné jsou cesty, které vedou téměř od každé usedlosti k polím zřízeným po obou stranách údolí (příloha 6). Restituce jednotlivých pozemků (původně polí,  ev. pastvin)   severně nad  vsí Údrnice u Libáně  si znovu vyžádaly i zřízení cest k nim.  Znovu tak rekonstruovaly tvar celé plužiny (příloha  7).

Městys Miletín byl založen před rokem 1124 jako opevněné místo k ochraně výchozu komunikace použité  polským vojskem ke vpádu do severovýchodních Čech v roce 1110. Nejmladší hradiště Jičínska včetně knížecího dvorce založil kníže Vladislav I. (1100 - 1125) po vojenském vpádu polského vojska Boleslava III. Křivoústého. Návrší s knížecím hradem bylo dokonale chráněno řekou Bystřicí, potokem Bystrým a silně podmáčenými loukami (nyní rybníky,  Ulrychová 2005a, 220 - 222).  Kupodivu se zde zachoval pomístní název "Na polské cestě". Dodnes jím vede silnice od Hořic do východní části hradiště a dále k severovýchodu ke Dvoru Králové nad Labem (příloha 8).

 

Hlavní komunikace regionem  - Hradecká cesta.

Tato komunikace existuje nejspíš od pozdní doby kamenné. V její blízkosti byly zjištěny neběžné nálezy (např. jediné dvě měděné sekery v regionu, hromadné nálezy bronzů z mladší /pozdní doby bronzové) a několik opevněných poloh. Dodnes je tímto prostorem vedena hlavní silnice z Jičína do Hradce Králové.  Trasu této komunikace až ve středověku nazvané Hradecká cesta určují hlavní geomorfologické útvary východní poloviny okresu Jičín. Směrem od Hradce Králové (tj. od jihovýchodu) to jsou Vřešťovský, Hořický a Mlázovický Chlum (příloha 9). Jižně od nich jsou nejkvalitnější půdy Jičínska pokryté souvislým pásem osídlení datovaném od první zemědělské kultury až do současnosti. Toto osídlení přirozeně pokračuje až k Hradci Králové ve stejné intenzitě.

Z čela Mlázovického Chlumu zvaného Hůra (dál v lese hradiště ze  starší doby železné) je možné přehlédnout celou Jičínskou kotlinu,  pravěké i slovanské hradiště  a později vrcholně středověký hrad na kopci Železný nad městečkem Železnice (příloha 10, poznámka 2).  

 

Komunikace zjištěné při letecké prospekci.

Hned první uvedený příklad se týká se Dětenic (návesní tvar zástavby, početné nálezy především z 11.- 12. století, denárový depôt). Ze vsi návesního typu vedla k východu cesta do města Libáně založeného ve 14. století. Podél této cesty vznikla zástavbou ulicová část této vesnice (příloha  11).

Město Libáň, dále i Sobotka a Kopidlno, všechny založené ve 14. století mají jako města založená na plochém místě čtvercové/ obdélné náměstí a z něho vycházející komunikace. Ty vycházejí z rohů náměstí nebo ještě ze středu jeho delších stran. To je případ města Jičín. Obdélné náměstí v Kopidlně protíná hlavní cesta napříč jeho plochou (příloha 12a , 12 b).

Při leteckém snímkování byl opakovaně zjištěno obloukovité vybočení silnice, která vedla dál do intravilánu vesnice. Ověřením místa bylo zjištěno, že cesta obchází tvrziště  (Lískovice u Hořic,  Kopidlno - poloha Na sklípku, příloha  13 a,b).

Rozcestí Bystřice - Libáň - Hřmenín je velmi významnou křižovatkou jihozápadu Jičínska. Nad těmito cestami bylo postaveno opevněné vojenské ležení Jiříka z Kopidlna, zemského škůdce, který vedl válku proti měšťanům Starého Města Pražského v letech 1506 - 1508 (Ulrychová 1999). Poloha tohoto tábora nad křižovatkou umožňovala panu Jiříkovi přesun svých ozbrojenců ve válce s kupci Starého Města pražského do severních a středních Čech. Další opevněnou polohou nad uvedenou křižovatkou cest je hradiště Sedliště/ Hřmenín datované nejspíš do pozdní doby bronzové (Ulrychová 2005, 254 - 256, příloha  14).

Vně severního okraje území okresu Jičín na k.ú. Bradlecká Lhota je patrná průrva mezi dvěma hřbety vymodelovaná vodou (příloha 15).  Do těchto  míst chodili neolitičtí obyvatelé  severovýchodních Čech sbírat surovinu potřebnou na zhotovení brousků potřebných k výrobě broušených nástrojů (Ulrychová - Fediuk - Pauliš  2005, 349).  Uvedená vesnice  byla vystavěna na nejnižším místě tohoto údolí. Severně nad ní terén výrazně stoupá. Tudy vedla nad potokem středověká cesta do Lomnice nad Popelkou. V lese  na jižním svahu masivu hory Tábor je místy patrných i pět souběžných úvozů zachovaných  ve svahu západně nad vodotečí.

 

Cesty zjištěné při archeologickém výzkumu.

Pří stavbě vodovodu Prachovskými skalami byla v severozápadním okraji hradiště Valy - Prachov  (Prachovské sedlo)  v hloubce přibližně 50 cm ve žlutém jílu začištěna několik cm mocná tmavošedá vrstva nasedající na žlutý pískovec. Místo překrývá v současnosti používaná cesta k hotelu "U Košíčků" a k Turistické chatě. Dataci této cesty nelze určit, vede svahem jižně nad silnicí skalami do Pařezské Lhoty až k rozcestí u Lepařova památníku. Je možné, že je úsekem komunikace vedené z tohoto rozcestí dvěma úvozy vykopanými  do tarasu  považovaného za střední úsek tzv. valu č. 2. V úvozech byly  objeveny novověké nálezy - např. křesací kameny a saská mince z roku 1506 (Turek 1946, 41, Čtverák - Ulrychová 2003, 478).

Při archeologickém výzkumu ve Staré Pace byl  v roce 2007 objeven poměrně dlouhý úsek cesty v místě ukládání  vodovodu a kanalizace. Nálezy  byly získány z kulturních vrstev mezi domy čp. 71 a čp. 134. Tato cesta byla zřízena velmi pravděpodobně v první polovině 16. století nad okrajem nivy říčky Rokytky, která měla již stálejší koryto  (Ulrychová  2010, 285 - 286).

Výše uvedené Žižkovo náměstí v Jičíně bylo původně prostorem dvou cest. Komunikace vedená Valdickou bránou z hlavního náměstí v Jičíně  se dělila na cestu  k Hradci Králové a k  Valdicím. Tak vznikl charakteristický nálevkovitý tvar tohoto náměstí. Poloha obou cest byla ověřena při záchranném archeologickém výzkumu v roce 1992.  Cesta k Valdicím v severní části náměstí byla patrná jako souvrství tmavošedých  bahnitých vrstev obsahujících keramiku, železa a  20 mincí. Nejcennější byl dobře zachovaný malý groš Maxmiliana II.. Ostatní kusy byly drobné mince doby pohusitské panovníků Vladislava II. Jagellonského, Ferdinanda II. Habsburského a jeho syna Maxmiliana II. Jejich datace (1471 - 1516, 1526 - 1564)  koresponduje s výrazným rozvojem města po roce 1487, kdy velíšské panství včetně města Jičína zakoupil rod Trčků z Lípy (Ulrychová 1993, 118).

V jižní části náměstí byla sledována další komunikace, která vedla kolmo do Valdické brány. Severně  k ní byl přistavěn  základ velké  stavby : tvořily jej mohutné pečlivě opracované  kvádry z pískovce. Předpokládám, že se jedná o nerealizovaný stavební záměr někoho z vysoce postavených šlechticů či vojáků  dvora vévody Albrechta z Valdštejna. Tuto komunikaci datuji podle jejího průběhu a movitých nálezů do období 1625 - 1634  (Ulrychová   1995,  121, příloha 16).

 

Komponovaná krajina  vévody Albrechta z Valdštejna.

Součástí plánu na geometrické členění Jičínské kotliny  a města byly i cesty. Nejvýraznější z nich je čtyřřadá lipová alej vedená  z okraje města k areálu dlouhodobě opravovaných staveb v místě zvaném Libosad (salla terrena,  dvůr, zahrada, obora). V prodloužení osy této lipové aleje je věž kostela bývalého kláštera kartuziánů ve Valdicích a kopec s rozsáhlou rovněž dlouhodobě opravovanou zříceninou hradu Kumburk. Na opačnou stranu lipové aleje je  v její ose Valdická brána  a bazaltový kopec s tehdy ještě stojícím  hradem Velíš. Zde vévoda plánoval zřídit další klášter (příloha 17 - 18). Kolmo na tuto linii je krátká osa mezi bazaltovým kopcem Zebín s kapličkou na vrcholu a osa obory Libosadu z dalším  bazaltovým výchozem.

Jedná se jen o torzo původního záměru členit kotlinu města a jeho blízkého okolí dvěma navzájem kolmými osami. Každý takto vzniklý čtverec (čtvrť)  měl být zastavěn účelovými budovami jediné funkce (církevní instituce, sídlo vévody a správa frýdlantského vévodství, universita  a koleje mistrů a žáků, apod.). Je potřebné zdůraznit, že tento projekt je o jedno století  starší než plně realizovaný soubor staveb, komunikací a vodních nádrží ve Versailles  nedaleko Paříže.

 

Živé značení silnic  v  1. třetině 19. století.

Snad původně antický zvyk, přenesený Napoleonem I. do Francie, se dostal i na území střední Evropy. Torzo tohoto vizuálně velmi nápadného jevu je zachováno na Hořicku.  Zde byly ke značení silnic a cest  použity topoly, které ve stanoveném počtu identifikují kvalitu a průchodnost komunikace, u které stojí. Jedná se vždy o dvě skupiny stromů - jednoho  až tří - postavených proti sobě na příslušné komunikaci několik metrů od křižovatky s hlavní cestou.  Zejména dalekohledem lze druh a velikost komunikací určit i na velkou vzdálenost.

Současný stav tohoto značení je velmi neuspokojivý, stromy jsou staré, po mnohých zůstaly pařezy či jiné fragmenty.  Jejich původní počet ve skupinách, který byl určoval velikost cesty, není většinou možné určit (příloha 19 - 20).

 

Kamenné lávky přes nivu a tok řeky Cidliny

Přes nivu řeky Cidliny je ve Velešicích jižně od Vysokého Veselí zachována  lávka se zábradlím (příloha 21). Podle pamětníků  předcházely přemostění trvale vlhké nivy řeky Cidliny  dřevěné lávky se zábradlím. Současná lávka je sestavena z betonových desek a má kovové zábradlo. Druhá lávka  stejné podoby byla do nedávna zachována u vesnice Vlhošť severně od Vysokého Veselí. Vedla rovněž napříč nivou a korytem  řeky Cidliny.  

Šetřením u pamětníků ve vsích podél Cidliny jsem zjistila, že  tato řeka nikdy nebyla překážkou v cestě na druhý břeh. Při povodni se voda rozlila na nivní louky, které tuto řeku obklopují v dostatečné  rozloze a bez vyjímky  nejsou zastavěny (příloha 22).  Druhý den povodně začala téměř vždy voda opadávat, aby třetí den bylo možné nivu i řeku projet dřevěným vozem -  žebřiňákem po pásu kamenné dlažby přes koryto řeky.

Proto v okolí Cidliny na území okresu Jičín nedochází při záplavách ke škodám na majetku. Zástavba vesnic plně respektuje zaplavované pozemky. I pole byla zřízena až na první terase řeky, kam voda  nezasahovala.

 

Přílohy 1

1. Okres Jičín.

2. Zaniklý úvoz mezi Drahorazí a Ketní.

3. Psinice. Cesta okrajem zástavby a nivy Libáňského potoka.

4. Češov. Cesta napříč  hradištěm.

5. Dolní Černůtky. Cesty v intravilánu vsi a po jejím obvodu.

6. Vidochov. Cesty k polím nad vsí.

7. Údrnice. Plužina severně nad  vsí.

8. Miletín. Centrum  krajiny od 12. století.

9. Mlázovický Chlum od jihozápadu.

10. Železnická kotlina.

11. Dětenice. Střed vsi s cestou k východu.

12 a,b. Centra měst (Libáň, Kopidlno) s cestami do okolí.

13.a,b. Cesty kolem tvrzišť: Lískovice, Kopidlno.

14. Rozcestí  komunikací Bystřice / Kopidlno - Libáň - Sobotka.

15. Bradlecká Lhota (okres Semily). Vesnice v údolí  zaniklé vodoteče.

16. Jičín. Žižkovo náměstí.

17. Jičín. Komponovaná krajina. Cesta z města do Libosadu.

18. Jičín. Komponovaná krajina. Cesta z Libosadu do Jičína.

19.  Živé značení cest poblíž Milovic.

20. Živé značení cest Úlibice - Řeheč.

21. Velešice. Kamenná lávka.

22. Niva Cidliny jižně od Vysokého Veselí.

 

LITERATURA

Čtverák V.- Ulrychová E. : Komplex Češov, okr. Jičín. Fenomén v české archeologii ? Archeologie ve středních Čechách  5/2, 2001, 465 - 504.

-"-  2003:  Prachovské skály na úsvitě… ASČ 7/2, 475 -507, tab. 3 - 11.

Královéhradecko 2002: Chráněná území ČR V. Praha.

Ulrychová E. 1993: Nálezy mincí v Jičíně. Acta Universitatis Carolinae, Historica, 118.

UK Praha.

-"- 1995: Jičín, okr. Jičín. Výzkumy v Čechách 1990/2. ArÚ Praha.

-"- 1998: Keteň, o. Jičíněves, okr. Jičín. Výzkumy v Čechách 1996 - 7. ArÚ Praha.

-"-  1999:  Opevněná poloha u Važic, okr. Jičín.  Zpravodaj muzea v Hradci Králové  XXV,

164 - 168.

-"- 2000: Soupis nálezů mincí na Jičínsku (1. část). Numismatické listy LV, č. 5/6, 158 - 162. Praha.

-"- 2004: Soupis zaniklých středověkých vsí na Jičínsku.  Z Českého ráje  a Podkrkonoší 17, 135 - 165.

-"- 2005: Hradiště a výšinné polohy lidu popelnicových polí na Jičínsku.  Archeologie ve středních Čechách  9/1, 2005, 247 - 287.

-"- 2005a:  Raně středověká hradiště na Jičínsku. Archeologie doby hradištní v Čechách. Sborník příspěvků z pracovního setkání badatelů zaměřených na výzkum doby hradištní v Čechách konaného v Plzni 19.- 21. 5. 2004, 203 - 254. Západočeské muzeum v Plzni.

¨-"- 2007:  Mladohradištní lokality Jičínska v archeologických nálezech a písemných pramenech 12. století. Zpravodaj muzea v Hradci Králové 33, 159 - 172

-"- 2010: Stará Paka, okr. Jičín. Výzkumy v Čechách 2007. ArÚ Praha.

-"-  v tisku 2017: Novopacko  - "paká" krajina za rozhraním. Pod Zvičinou.

Ulrychová E.- Fediuk F.- Pauliš P. 2005: Brousky neolitu západního Jičínska. (Petrografický rozbor),  343 - 350. Otázky neolitu a eneolitu naších krajín. Nitra.

Ulrychová E.- Prostředník J. 1995: Archeologická sbírka muzea Lázně Bělohrad.  Zprávy ČSSA, Supplément 245. Praha.