Významné archeologické výzkumy a movité nálezy z Hořicka a blízkého okolí - 2. část

Významné archeologické výzkumy a movité nálezy z Hořicka a blízkého okolí - 2. část

NOVÁ PAKA

V souvislosti se stavbou inženýrských sítí byl rozsah tohoto města v polovině 16. století vymezen nepočetnými archeologickými nálezy. Mincovní nálezy z tolarového období se soustředí do blízkosti dnešního autobusového nádraží. V Kafkově ulici pod klášterem byl objeven sklípek vyhloubený v zemi a vyplněný keramikou ze 16. století. V sousedních ulicích byla běžně nacházena keramika ze 16. a první poloviny 17. století.  Obdobné nálezy byly učiněny na prostranství před budovou městského úřadu a v ulici Františka Procházky, před Klenotnicí a budovou Městského muzea. Část čelní vyhřívací stěny komorového kamnového kachle byla objevena ve Svatojánské ulici naproti domu čp. 23. Zlomky nádob ze 16. století byly v uličce podél domu čp. 1 na náměstí. Zatím západní okraj Nové Paky byl stanoven ve Staropacké ulici před domem čp. 98.  Kromě keramiky 16. a 17. století zde byla objevena spodní část keramického svícnu cihlově červené barvy. Nožka a část kalichu svícnu je vysoká 6 cm. Ostatní je odlomeno. Obě části  svícnu jsou zdobené kolkem v podobě květu a pásem kosočtverců s očkem v jejich středu. Jedná se o nejkrásnější archeologický nález roku 2006 na Jičínsku.

NOVÁ VES u Lomnice nad Popelkou
(okres Semily)

Do jičínské numismatické sbírky daroval mincovní nález z Nové Vsi u Lomnice nad Popelkou  objevený před rokem 1899 místní rolník František Mizera. V uvedené sbírce se zachovalo celkem 21 stříbrných grošů. Z nich devět bylo raženo za vlády českého krále Václava IV. (1378 - 1419) a další tři jsou nejspíš také těmito ražbami. Jejich mincovní obraz je totiž téměř setřený, že je možné jen říci, že to jsou pražské groše. Dalších devět mincí jsou groše míšeňské. Vzhledem k vysoké kvalitě stříbrných pražských grošů (i přestože obsah stříbra v nich byl stále snižován) si v 15. století míšeňská markrabata vzala na své mince obraz figury  lva a na lícovou stranu ozdobný čtyřlist. Počítalo se dva míšeňské groše za jeden pražský. V mincovně ve Freistadtu bylo zpracováváno stříbro těžené v Krušných horách. MIncovního kovu byl tak dostatek. Devět míšeňských grošů tam bylo raženo za vlády markraběte Fridricha Bojovného po roce 1412.  Mince jsou dvou variant. Šest grošů nese čtyřlist a lva se štítkem u nohou lva. Na štítku  je zemský znak markrabství. Tři groše nesou obraz čtyřlistu a figury lva umístěné na štítu. Z toho dvakrát  lvi mají nad hlavou (a mimo štít) panovnickou korunu. Ale jeden další groš tuto korunu nemá ! Mincíř ji zapomněl na minci vyrazit. Tato skutečnost potvrzuje používání tzv. punců, tedy razidel s
jednotlivými částmi mincovních obrazů, ze kterých byl obraz na obou stranách mince skládán. Dále je zřejmé, že český razič mincí by na královskou korunu nezapomněl, ale v Míšni to byla pominutelná drobnost.

OBORA u Chomutic

Největší počet změn v druhu a rozsahu osídlení prodělala dnešní osada Obora u Chomutic. Z pravěkých nálezů je významný nález devíti seker, 19 masivních a 23 drátěných bronzových náramků,
šesti zlomků plechu (nádobka ?) a řetízku. Vše ze starší doby bronzové. Nálezy jsou uloženy v muzeu v Novém Bydžově. Dalšími nálezy byly bronzová šatová spona a nánožní kruh snad ze zničeného hrobu keltského muže nebo ženy.

Nejstarším sídlištěm v těchto místech u řeky  Javorky byla vesnice uvedená v listinách z roku 1318 a 1603. Jmenovala se Radeč. Stála v ní také tvrz, a to v současném severozápadním rohu hospodářského dvora u  Javorky. Tato vesnice nejspíš úplně zanikla, když nemovitosti  a okolní pozemky koupil brzy po roce 1623 vévoda Albrecht z Valdštejna. Ten zde nechal  vystavět rozsáhlé stáje pro chov ušlechtilých koní a zřídit oboru pro jejich výběh. Stáje byly klenuté a velmi kvalitně postavené, každý kůň měl např. mramorový žlab na vodu. Po roce 1989 byly tyto prostory však v tak zanedbaném stavu, že byly zbourány. Po smrti Valdštejna byly jím postavené objekty začleněny do největšího hospodářského dvora postaveného v severovýchodních Čechách. Při něm začala postupně vznikat vesnice Obora, a to podél cesty k rybníku. Její vznik určuje zlomek glazovaného kamnového kachle z 18. století objevený v rýze pro vodovod v roce 2007. A v červnu 2012 byly na hrázi Mlýnského rybníku před domy Obory objeveny zlomky světlehnědé a žluté tvrdě vypálené keramiky a zlomek komorového kamnového kachle se skvrnou červené barvy. Tyto nálezy jsou starší, pravděpodobně ze 16. století.- Sice jen formálně, ale přízvisko Radecký z Radče měl maršál  a významný vojevůdce Habsburků - Jan Josef Václav Antonín František Karel Radecký z Radče (1766 - 1858).

OSTROMĚŘ

Ostroměř drží mezi lokalitami východní části okresu Jičín jeden evropský primát. Na mírném návrší mezi železniční tratí a silnicí ze Starohorské ulice do Obory  a Chomutic byly v  letech 1962 až 1964 sesbírány drobné kamenné nástroje. Poté byl proveden i archeologický výzkum, tedy odkryv malé plochy na tehdy obdělávaném poli. - Místu s těmito nálezy se rovněž říká Borák či Havránkovo pole. - Na  ploše 90m²  byly na místech obytných a výrobních objektů objeveny shluky kamenů a nástrojů. Celkem bylo získáno 162 kamenných předmětů, z nichž  14% mělo vytvořenou pracovní hranu. Byly to tedy nástroje : škrabadla, rydlo a čepelovité nástroje. Ostatní kusy byly odpadem z jejich výroby. Všechny nástroje byly poměrně malé, nejdelší z nich měřil 26 mm. Kamennou surovinou na jejich výrobu byl šedý, bílý a mléčně zabarvený silicit (pazourek), další část (asi 22 %) nálezů byla vyrobena ze silicitu několika hnědých odstínů. Všechny nálezy mají na povrchu za dlouhou dobu od své výroby bílou, modrou nebo mléčně bílou patinu. Další nástroje a kusy odpadu  byly ze skvrnitého rohovce (asi 15 %). Objevené kamenné nástroje byly zcela odlišné od  všech, které byly objeveny v celé české kotlině. V evropské archeologii byl pro ně zaveden název ostroměřská skupina pozdní doby kamenné. Nálezy byly ihned po svém objevení publikovány a zařazeny mezi obdobnou kamennou industrii lovců tehdejší střední Evropy datovanou do 12. - 11. tisíciletí př.n.l.  Tehdy končila poslední doba ledová a krajina se výrazně začala měnit. Byla  lovena menší zvířata než byli nedávno vyhynulí mamuti: koně, sobi, jeleni a další menší šelmy. Zvěř přicházela k řece Javorce pít a pro lovce to byla velká příležitost je ulovit. Proti proudu Javorky od Ostroměře směrem k severu byla další stanice lovců zvěře na Libíně. Zde byl dokonce nalezen nástroj  z mladší doby kamenné o mnoho tisíc let starší než ty předchozí, ale nástroje stanice lovců z pozdní doby kamenné potvrzují i zde  trvalejší  osídlení či opakované využívání tak výhodného místa. Lovci drobné zvěře se zde zastavili i ve střední době kamenné. Vše ukazuje na význam Javorky jako vodního zdroje, její údolí na významnou komunikaci a strategický význam všech v jejím okolí osídlených míst.

Další významnou lokalitou na katastru Ostroměř, kde byl proveden archeologický výzkum, bylo pohřebiště lidu popelnicových polí objevené při orbě na stejném místě jako bylo sídliště lovců z pozdní doby kamenné. V poloze zvané Borák či Havránkovo pole byly dlouhodobě orbou poškozovány hliněné nádoby objevené při sběru paleolitických nástrojů ostroměřské skupiny. V létě 1963 a na podzim 1964 byl proto na tomto místě proveden další záchranný výzkum. Na ploše 542 m² bylo objeveno 100 objektů. Bylo jimi 90 hrobů a žároviště datované do kultury slezskoplatěnické (10. století př.nl.). Pod několika hroby byly narušené starší žárové hroby kultury lužické (těch bylo celkem 13). Původní počet všech hrobů nositelů kultur popelnicových polí mladší a pozdní doby bronzové byl v Ostroměři odhadnut na 300 - 350 pohřbů. Pohřby a hrobová výbava byla narušena orbou, takže hrobové jámy byly zachovány do hloubky nejvýše půl metru. V jámě byly nádoby uloženy těsně vedle sebe, často byly obráceny dnem vzhůru. Kosti z kremace těla byly vloženy do mísy či hrnce a překryty mísou či obdobnou nádobou. Na několika místech byl možné zjistit označení hrobu hliněným násypem a kůlovými jamkami pro oplocení (?). Hrobovou výbavu zemřelého tvořila nejvíce keramika - průměrně to bylo 5 - 10 nádob, byl ovšem objeven hrob i se 40ti
nádobami. Běžným jevem byly hroby, kde nebyly nalezeny žádné lidské kosti nebo hroby, ve kterých byly spálené lidské kosti uloženy jen do jámy. Bylo odkryto i  žároviště, tj. místo,  na kterém byla těla mrtvých spalována. Někdy to bylo pod hliněným násypem, někdy bylo žároviště společné pro všechny pohřbené založeno nedaleko hrobů. Jen málokdy se jej podaří odkrýt při výzkumu společně s hroby, bývá totiž rozorané. Nádoby z hrobů v Ostroměři byly okříny (kónické ostře lomené nádoby), džbánky, mísovité tvary (osudí),  amfory s rytou výzdobou, koflíky - a tyto všechny tvary rovněž v miniaturní velikosti. Ty lze velmi pravděpodobně považovat za hračky podobně jako zdobená hliněná chřestítka s kamínky uvnitř. Z kovových předmětů byly v hrobech bronzové jehlice, jednoduchý drátěný náramek, bronzový drát svinutý ve spirálu a skleněné korálky ze světle modrého skla, které pocházejí ze Středozemí. Celkově lze říci, že uvedené hroby měly chudou
hrobovou výbavu. Příčinou je i skutečnost, že žár pohřební hranice většinu drobných předmětů spálil či roztavil a že cenné bronzové předměty nebyly zemřelému do hrobu dávány. Starší hroby kultury lužické lze datovat do 12.- 11. století př.n.l., mladší (kultury slezskoplatěnické) do 10.- 9. století př.n.l. Sídliště lidu, který začal pohřbívat na Havránkově poli, bylo již na začátku 20. století zachyceno v pískovně pana Nádvorníka již na katastru obce Sobčice (tj. pozemková parcela č. 184 - 186). Sídliště bylo postupně ničeno těžbou písku. První záchranný výzkum byl proveden v roce 1909, kdy byly prokopány 3 objekty s nálezem velkého počtu  zlomků keramických nádob. Ojedinělé nálezy z této pískovny i nálezy z výzkumu sídliště i pohřebiště jsou uloženy v muzeu v Hradci Králové.

Nejvýznamnější archeologickou památkou Ostroměře je však slovanské hradiště nad  osadou a hospodářským dvorem Hradišťko. Ostroměřské hradiště je druhou největší vcelku opevněnou plochou na Jičínsku a po hradišti Češov i nejmohutnějším objektem regionu. Pro svou polohu na Mlázovickém Chlumu tvořeném pískovcem je více než sto let rozsáhle devastováno těžbou kamene a cihlářské hlíny z mohutné sprašové návěje pokrývající jeho západní polovinu. V současnosti je vně valu při jihozápadní části opevnění kolíkárna (v bývalé Johnově cihelně), uvnitř opevnění zástavba osady Hradišťko a ve stejných místech její zaniklá středověká stejnojmenná předchůdkyně), hospodářský dvůr a renesanční tvrz. Ve středu hradiště byla v opuštěném lomu na
kámen zřízena stále provozovaná střelnice. Větší část středního valu byla zničena těžbou hlíny v další cihelně. V ní byl mimo torso středního valu na jaře roku 2000 postaven vodojem. Tzv. Jirkův lom východně od středního valu je každoročně devastován výkopy a odpadky sem umístěného skautského tábora. Východní a severní úseky opevnění byly porušeny menšími lomy na kámen a
cestami. Vnitřní plocha hradiště je osázena sady ovocných stromů. Sady jsou postupně obnovovány výsadbou nových ovocných stromů, a tak je opakovaně zasahováno do stále hlubších vrstev zeminy  pokrývající hradiště. - Hradiště je velmi nepravidelného tvaru k východu se zužujícího obdélníka. Největší vzdálenost mezi západním opevněním a východní špicí vnitřní plochy hradiště v poloze "Hlásek" měří 1050 m (včetně opevnění) a severojižní osa včetně opevnění měří téměř 700 m. Objekt je dvoudílný. Západní větší část byla předhradím, východní vnitřním hradištěm se
samostatným ohrazeným a později i opevněným areálem dřevěného dvorce na nejvyšším místě ve svahu. Obvodový val délky přibližně 2 km je na několika místech narušen lomy a po jižním valu a v okraji opevněné plochy vede silnice Ostroměř - Šárovcova Lhota. Nejlépe je zachován západní úsek mohutného opevnění; val má výšku 6 - 15 m, šířku 10 - 15 m s mohutným příkopem šířky až 16 m. Příkop je dnes korytem dešťové vody. Severní část opevnění protíná několik cest, val je místy značně snížen přirozenou erozí a místy odtěžen. Severovýchodní úsek opevnění probíhajícího nad Mezihořským údolím je zachován v šíři přibližně 9 m a výšce přibližně 3,5 m. Po východní části jižního valu vede výše uvedená silnice do Šárovcovy Lhoty, západní část valu vybíhá jižně od této komunikace do zastavěné plochy osady Hradišťko. Jižní val převyšoval tok Javorky a okolní každoročně zaplavované louky nejméně o 20 m. Ze středního valu je zachována jeho severní třetina v délce asi 120 m, šířce 12 - 15 m a výšce asi 8 m s mělkým příkopem hloubky nejvíce 1,5 m, který vede podél jeho západního okraje. Jižní rozoraná část tohoto valu prochází jižně pod lomem se střelnicí ovocnými sady a pod uvedenou silnicí končí v podobě široké terénní vlny na obdělávaném pozemku v zahrádkářské kolonii. Celková délka tohoto valu byla téměř 500 m. Na nejvyšším místě při severním okraji východní - tedy vnitřní části hradiště -  je zachováno torso valu (šířka 9 m, výška 4 m) původně tvaru podkovy. Zde na ploše 150 x 120m byl postaven přemyslovský dvorec, centrum tehdejší státní správy. Celý raně středověký hrad zaujímal plochu téměř 30 ha. Struktura obvodového valu je patrná v profilu lomu na kámen zvaném "Pamětník" na jihovýchodním okraji opevnění (poloha "Hlásek"). Val je zde vysoký 3 m a vykazuje dvě fáze stavby.

Starší nálezy. Většina
archeologických nálezů z hradiště Ostroměř a jeho blízkého okolí byla postupně ukládána do muzeí v Hradci Králové, Hořicích a Jičíně.  Z opevněné plochy pocházejí  nálezy uložené v tzv. Pourově sbírce (dnes v muzeu královéhradeckém) a nález zlomků nádob Jaroslava Siegela z roku 1953. Nejcennější nálezy jsou součástí velké kolekce  keramiky z kulturní vrstvy vysypávající se z profilu valu narušeného těžbou hlíny v roce 1947 v areálu Johnovy cihelny. Pravděpodobně odtud pocházejí i zlomky nádob uložených  v muzeu jičínském. V archeologické sbírce hořického muzea je dále uložena  keramika z 10. století nalezená u cesty do Mezihoří. Posledními nálezy z opevněné plochy jsou zlomky nádob z 9.- 10. století ze svahu severně nad renesanční tvrzí a z pole před západním valem, přesněji před vstupní bránou do hradiště.

V Johnově cihelně vně jihozápadního valu hradiště byl nalezen velký nález českých přemyslovských, slavníkovských a bavorských denárů ze závěru 10. století. Byl objeven na začátku července  roku 1903 při těžbě cihlářské hlíny. V malé hliněné nádobce zdobené hřebenovou vlnicí a rýhami  lahvovitého vzhledu byly objeveny stříbrné mince v celkovém počtu 415 kusů. Národní muzeum zakoupilo z tohoto nálezu 312 mincí,  89 jich zůstalo v rodině majitele  cihelny, která je zapůjčila k dokumentaci a publikaci. Dalších 10 mincí bylo získáno alespoň  v sádrových otiscích a další 4 mince nebyly vůbec dohledány. Převážná část denárů byla ražena za vlády knížete Boleslava II. (972 - 999), dvě mince patřily Soběslavu Slavníkovci a šest denárů pocházelo  z bavorského Řezna. Všechny mince nesly v různých kombinacích obrazy kříže,  ruky s křížkem, poprsí panovníka, jméno města Prahy ve znění PRAGA, jméno knížete Boleslava v různém stupni zkomolení a dokonce i jméno mincmistra OMERITZE. Dalším zkomoleným jménem bylo jméno Soběslav. To byl syn otce jménem Slavník, který sídlil na Libici  a byl zde správcem na hradišti a významné obchodní cestě.  I toto jméno je zkomoleno - řezači razících želez nebylo gramotní, a tak kromě nepřesností jsou často některá  písmena stranově obrácená (např. L, S). Řezenské denáry nesou obraz kříže a stylizovaný obraz kostela (nazýván kaplicí). O záchranu nálezu a jeho zachování se velmi zasloužil i František Pokorný, účetní záložny v Hořicích, který byl později kustodem hořické muzejní sbírky.

Archeologický výzkum byl proveden z důvodu výsadby ovocných stromů na nejvyšším místě opevněné plochy.  Byly zde zachyceny žlábky vykopané do kamenného podloží pro srubové stavby a jejich oplocení během 10. století.  Nad těmito objekty byl horizont nálezů 11.- 13. století. Předposlední výzkumná sezona v roce 1989 přinesla poslední zjištěné srubové domy, kterých bylo celkem 35. Mezi nález chyběly kovy, hradiště bylo postupně opouštěno a kovové předměty byly odneseny. Posledním zkoumaných místem byla plocha uvnitř valu podkovovitého tvaru na nejvyšším místě hradiště. Zde byl nálezy identifikován přemyslovský správní dvorec, ve kterém sídlili státní úředníci až do poloviny 13. století. Závěrem lze shrnout, že nejstarší fáze osídlení místa v době hradištní náleží polovině 9. století. Stavba slovanského hradu (nyní hradiště) je předpokládána v témže horizontu. Starší ohrazený areál na nejvyšším místě hradiště pochází z 10. století. Byl jím dvorec s hospodářskou částí ohrazený obvodovou palisádou pravoúhlého půdorysu. Na počátku 11. století bylo toto místo znovu opevněno hradbou pro přemyslovský dvorec (sruby). Tyto dřevěné stavby zanikly požárem. Druhou fázi tohoto opevnění představuje hlinitý násep s důkladnou roštovou konstrukcí  datovaný do 12.- 13. století. Na ploše hradiště ovšem pokračovalo osídlení zřejmě nepřetržitě od poloviny 10. století i mimo přemyslovské správní centrum umístěné na nejvyšším místě hradiště. Byla jím později nazvaná osada Hradišťko nazvaná právě podle polohy na hradišti. Je známa nejen archeologickými nálezy, ale v jejím případě máme k dispozici zachovanou písemnou zmínku o ní v listině datované do let 1143 - 1148. Touto listinou daroval svůj majetek zděděný po rodičích biskup Jan z Lochenic  nově založenému klášteru premonstrátů v Praze na Strahově. A protože tento klášter nemá jako většina podobných institucí zachovanou zakládací listinu, je  tato listina i pramenem k datování založení tohoto kláštera, tedy před rok 1143.

PUSTÁ PROSEČ

Tato vesnice - spíše vesnička  či osada - byla založena  v průseku lesa, odtud její název. Slovo pustá je možné vztáhnout  k období po roce 1542, kdy byla zapsána jako majetek tehdejší vrchnosti do obnovovaných desek zemských. - Ty byly soupisem šlechtického majetku a měly povahu dnešního zápisu do katastru nemovitostí. Při mimořádně ničivém požáru Malé Strany  a Hradčan v Praze v roce 1542 shořel i tento archiv listin, kde byl šlechtický majetek evidován. Poté bylo nezbytné zápisy obnovit. Proto největší počet zápisů pochází z roku 1542. - Pustá Proseč zřejmě
zanikla před třicetiletou válkou a dlouho po ní nebyla obnovena. Jistou oporu  datace její obnovy poskytuje barokní kaple sv. Jiří v centru vsi a zvon s datem 1816. V červenci a srpnu roku 2000 se i zde do okrajů silnice a místních cest pokládaly kabely. V již opakovaně narušeném terénu byly malé zlomky glazované keramiky 16. a 17. století. Jednotlivé usedlosti musely být postaveny na stráních nad dnešní silnicí či u ní. Respektovaly přírodně vytvořené koryto jihovýchodně od zástavby, kterým protékala voda. Právě zde (pozemek č.83/1 a okolí) byla v roce 2005 provedena skrývka a odtěžení terénu pro nový rybník. Při těchto pracích nebyl nalezen ani zlomek nádoby či jiný nález. Je tedy jisté, že zástavba zaplavované a zabahněné místo respektovala a že přes toto koryto musel vést nějaký most pro cestu k Valdovu  či ke Kumurskému Újezdu.

RADKYNĚ

Radkyně je další z vesnic založených již v mírně nepříznivých podmínkách Novopacka v klimatickém optimu 1. poloviny 16. století. Při opravách domů čp. 1 a čp. 27 byly nalezeny zlomky nádob a
Kamnových kachlů datovatelných od závěru 15. století do třicetileté války včetně. Písemná zpráva uvádí Radkyni v roce 1543 pod panstvím hradu Pecka. Z jejího katastru ovšem pochází písemná zpráva o zcela jedinečném nálezu. V lese zvaném Odnož  východně od Radkyně směrem k Bělé u Pecky našel Jan Kuhn, rolník v Radkyni, při kopání pařezů v tomto lese přibližně v roce 1888 dvě zlaté mince s vyraženým jménem Gustav Adolf. Mince byly uloženy do muzea v Nové Pace, jejich otisky do muzea v Lázních Bělohradu. Ani jedno není zachováno. Podle jména a kovu je možné říci, že se jednalo o dukáty švédského krále Gustava Adolfa. Tento král a jeho vojska se významně účastnila bojů během první části třicetileté války i na českém území. A to až do bitvy u Lűtzenu 13. listopadu roku 1632. V této bitvě s vojskem Habsburků vedeným vévodou Albrechtem z Valdštejna byl švédský král Gustav Adolf zraněn tak, že po několika dnech zemřel. Uvedené zlaté mince (snad platba za vojskem rekvírované potraviny či krmivo pro koně) jsou spolu s kovovým knoflíkem z uniformy nalezeným ve východní části fortifikace hradiště Češov  jedinými  movitými nálezy dokládajícími vojenskou přítomnosti i švédských vojsk v kraji.  Nemovitými objekty dokládajícími pobyt vojsk obou válčících stran jsou zatím zjištěné dělostřelecké reduty a vojenské tábory.

ROHOZNICE

Rohoznice je výraznou vsí už svojí ulicovou zástavbou. Ta je určena severojižním směrem toku řeky Bystřice, která byla pro vesnici založenou ve 13. století zdrojem vody. Byla součástí panství
Miletín a je opakovaně uvedena v listinách z let 1267 - 1271. Ty popisují spor faráře z Hořic a faráře z Miletína o výběr desátků ze vsí mezi oběma místy. Tyto listiny potvrdil nález keramiky ve svahu před domem čp. 39. V kanalizační  přípojce od paty tohoto domu svahem k hlavní kanalizační trase v okraji silnice byly nalezeny zlomky hliněných nádob, konkrétně výrazně tvarovaných okrajů, které jsou  již v Praze datovány mincemi  do 13. století.

Dalším významným zjištěním byla lokalizace zaniklé vsi Zásada. Ta byla už jako neobydlená uvedena v závěti Zbraslava, královského číšníka, datované do roku 1238. Jiné údaje o ní nebyly známy. Při sledování staveb v Miletíně a jeho okolí nebyly zjištěny nálezy starší než 13. století, a to pouze v Miletíně. Vesnice Zásada musela ležet v blízkosti vodního zdroje, tedy např. u řeky Bystřice. Zároveň muselo jít o místo alespoň trochu chráněné od severu a severovýchodu, tedy z převládajícího směru srážek a větru, a také od Krkonoš. V hořickém muzeu jsem našla chronologicky nesourodou kolekci keramiky obsahující i zlomky nádob ze 13. století. Pocházely z tzv. Maternova pole. Dotazem obyvatel v osadě Polšť jsem mohla alespoň přibližně určit místo, kde bylo toto pole. Jeho část byla polem jihovýchodně od osady Polšť na rovinném místě obtékané řekou Bystřicí, jejíž hladina jej příliš nepřevyšovala. Z okolí osady pochází i soubor keramiky z mladší doby kamenné. To znamená, že někde v těchto místech bylo v době největšího a nejdelšího klimatického optima sídliště prvních zemědělců. Konečně v závěru srpna roku 2010 jsem na Maternově poli východně od osady Polšť a severně od toku řeky Bystřice nalezla soubor silně omleté, ale datovatelné keramiky ze 12. a 13. století. Místo bylo silně podmáčené a je jasné, že  při jarním tání sněhové pokrývky nebo při intenzivních deštích se řeka Bystřice musela rozlévat do okolí svého toku. To by mohla být příčina zániku vesnice Zásada.

STARÁ PAKA

Na katastru této obce se podařilo zjistit  naprosto unikátní nálezovou situaci. V roce 2007 byla stavěna další část kanalizace, tentokrát podél paralelní cesty procházející částí zástavby jižně od řeky Rokytky. Začátek stavby byl jižně u tvrziště (usedlost čp. 98) a trasa výkopů pokračovala směrem k Nové Pace. První kulturní vrstvy byly ve výkopu  patrné u domu čp. 219 a v jeho
blízkosti. Tvořily souvrství vysoké téměř 80 cm a tvořil je písek nebo drobné kamení střídající se s různě tmavými původně  bahnitými vrstvami.  Nejnižší tmavou vrstvu se podařilo datovat
podle nálezů zlomků keramických nádob nacházených ve výkopu mezi čp. 134 až k roubené chalupě čp. 71. Všechny zlomky nádob, pokud se je podařilo určit, pocházely z běžných tvarů varné a stolní keramiky. Cihlově červená barva, tenkostěnný střep, velmi kvalitní výpal  - to vše jsou znaky kvalitního a ve velkém vyráběného tzv. červeného novopackého zboží. Část objevené keramické produkce - tedy vnitřní povrch nádob -  byla glazovaná keramika s vnitřním povrchem pokrytým olivově zelenou, žlutou a hnědou polevou. První druh keramiky lze datovat velmi přibližně mezi roky 1480/ 1490 až polovinu 16. století, glazované zboží do druhé poloviny 16. století. Tehdy se objevují i nové tvary nádob - talíře a pánve. Situace objevená na několika místech rýhy  pro kanalizaci umožňuje  závěr, že v úseku mezi čp. 219 a čp. 71 je zachována komunikace užívaná od závěru 15. století. Řeka Rokytka mohla mít už v této době stabilnější koryto,  a tak neohrožovala  své okolí a nejnižší místa celého údolí. Proto asi 1 m nad její hladinou mohla ve svahu vést i cesta,  jejíž okolí bylo vhodné pro výstavbu jednotlivých usedlostí a která byla zachycena při stavbě kanalizace.

STARÉ   SMRKOVICE

Kromě největšího tvrziště Jičínska zachovaného v jižním okraji intravilánu Starých Smrkovic je na katastru zachováno místo, kde stálo další panské sídlo.  Toto místo leží východně od obce v polích na konci polní cesty. Z výšky  je vidět malý nepravidelně trojúhelníkovitý rybníček bez přítoku či odtoku vody. Vodní nádrž zde byla zřízena po zániku tvrze pánů z Weitmile vytěžením místa a pozůstatků tohoto panského sídla.  Je možné, že v okolí této vodní nádrže jsou ještě movité archeologické nálezy. Na mužské členy rodu bohatý rod pánů z Weitmile byl velmi významný. I pověst mluví o původně devíti synech zemana z Weitmile. V erbu měli paví ocas a žernov (mlecí kámen). Nejvýznamnějším příslušníkem rodu s přízviskem Krabice byl Beneš Krabice z Weitmile, který zde měl v roce 1356 dvůr a tvrz a vlastnil i část velké a bohaté vsi Chomutice. Ta patřila jeho manželce Přibě z Martinic. Měla na ní zapsané své věno. Pan Beneš byl  několik let ředitelem stavby chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě v Praze a sepsal za vlády císaře a krále Karla IV. kroniku o Českém království. Z dalších příslušníků tohoto rodu bylo pět z nich kanovníky  kapituly právě  uvedeného chrámu, což byla velmi významná instituce. K roku 1349 je znám i Pešek Krabice z Weitmile, který byl zemským lovčím. Jako svědci vystupují v mnoha listinách ze 14 .- 16. století i moravští velmi zámožní členové tohoto rodu.

STUDÉNKA

Další unikátní archeologický  nález pochází z jižního okraje katastru malé vsi ulicového typu zvané Studénka. V roce 2005 nalezl Václav Novák na severním svahu polohy zvané Hrnčířův kopec kamenný nástroj. Bylo jím hranolové rydlo vyrobené na bočně retušované čepeli. Surovinou byl silicit glacigenních sedimentů (SGS, tj. pazourek z vrstev formovaných  ledovcem, který zasahoval až do severních Čech) se slabou povrchovou patinou. Ta určuje jeho stáří. Nástroj je dlouhý 42 mm, široký 23 mm a vysoký 6 mm. Je spolu s obdobnými nálezy z Jilemnice a kolekcí nástrojů z Ostroměře je i tento možné zařadit do pozdního paleolitu, tedy  mezi 13.- 11. tisíciletí př.n.l. Tak se i v tomto období v severovýchodních Čechách a  západním Podkrkonoší může předpokládat
osídlení či využívání této krajiny lovci drobné zvěře.

SYŘENOV, HRAD BRADLEC  (okres Semily)

Zřícenina hradu Bradlec leží na výrazném návrší ve výšce 542 m n. m. v severovýchodním okraji Jičínské kotliny 7 km od Jičína. Hrad byl postaven nejpozději v roce 1322, kdy se odtud psal
Havel Ryba z Lemberka z rodu Markvarticů.  Zřícenina hradu je situována na dvou čedičových sloupcích spojených úzkým hřebenem. Na západním z obou sloupců (bradel) byla postavena přímo proti příjezdové cestě strážná věž z místního lomového kamene.  Z ní jsou zachovány tři obvodové zdi vysokého přízemí a ústupek pro podlahu probořeného prvního patra. V severní  zdi jsou vybourané dveře s půlkruhovým záklenkem, které věž spojovaly se stejně vysokým sousedním stavením. Z něho je zachováno torzo obvodní zdi a sklípek přistavěný ke skále. K věži byla připojena obvodová zeď hradu probíhající po úzkém hřebenu ke druhému bradlu, kde byl založen hradní palác. Ten byl postaven z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů a byl patrový. Na jihovýchodním konci byla k oblému vnějšímu průčelí tohoto paláce přistavěna půlkruhová, rovněž z kvádrů vyzděná bašta. Vnitřní hrad obklopovalo ze tří stran předhradí opevněné příkopem a hradbou složenou z náspu a kamenné zdi na jeho vrcholu.

Po Markvarticích, kteří prosnuli loupením na okolních panstvích a spory se svými sousedy, získal hrad Vaněk z Jenštejna prohlášený za zemského škůdce. Ten vedl neúspěšnou válku proti králi Václavovi IV. , hrad byl v roce 1417 dobyt královským vojskem. Vaněk z Jenštejna byl sice omilostněn, ale hrad daroval král své manželce Žofii. V roce 1421 dobyl hrad znovu Čeněk z Vartenberka, protože mezi tím stal znovu sídlem lupičů. Král Zikmund Lucemburský věnoval Bradlec po smrti královny Žofie Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Ve skutečnosti se hrad stal znovu sídlem loupežníků, a tak následovala další vojenská výprava královského vojska a okolní šlechty, která v roce 1442 hrad znovu dobyla a pobořila. Po několika majitelích doby pohusitské získal hrad a jeho okolí před rokem 1540 Vilém Trčka z Lípy, který v severovýchodních Čechách vytvářel větší územní celek skupováním jednotlivých panství. Hrad Bradlec byl již dlouho neobývaný a v roce 1608 již zcela zpustlý.

Movité
archeologické nálezy jsou z tohoto hradu uloženy v muzeu v Železnici a v Jičíně. Hlavní částí v obou jsou zlomky keramických nádob ze 14.- 17. století, tedy z doby existence hradu. Dalším souborem nálezů jsou různě velké zlomky komorových kamnových kachlů ze 16. století. Podle výzdoby čelních vyhřívacích stěn je jasné, že na hradě bylo několik místností vybaveno kamny a že tato kamna byla obnovována či nahrazována novými. Z námětů na čelních vyhřívacíc stěnách kachlů lze uvést rostlinné motivy včetně vinné révy jako symbolu dostatku, dále motivy biblické (proroci, Narození Páně, Tři králové) a ojediněle i náměty ze světského života (lovecké scény, vojáci, hráči kostek).  Vyjímečným nálezem z Bradlce je vrchlík  helmice vytvořený z jednoho plátu svinutím a přeložením jeho okrajů a s okrajem vytaženým do protilehlých cípů. Okraj helmice je částečně olámán, na vrcholové části jsou praskliny a celý povrch je zkorodovaný.  Dalším ojedinělým nálezem je dutý voskový váleček červenohnědé barvy s jedním uzavřeným a olámaným protilehlým zakončením.  Na povrchu nese podélný otisk pásu tkaniny. Je to váleček pečetního vosku. Mezi zbraně patří železný mečík /dýka s hranolovitou záštitou a středním žebrem na mírně prohnuté čepeli.  Je velmi dobře zachovaná, její délka je  378 mm a šíře čepele 37 mm.  Dalším neběžným nálezem je zlomek železné drátěné košile v místě švu. Byla vytvořena z kruhových oček, rozměry tohoto kusu jsou  přibližně 70 x 70 mm. Bohatství hradního pána představují zlomky pohárů zelenavého skla s nálepy přesekávané pásky nejméně ze dvou nádobek. Další zlomek nádobky  je s částí ouška, posledním je zlomek nezdobeného skla z velmi malé nádobky.

SYŘENOV, HRAD KUMBURK (okres  Semily)

Východně od Bradlce  je na dalším čedičovém návrší (vrchol ve výšce 642 m n.m.) zachována  rozsáhlá zřícenina hradu Kumburk.  Prvním známým majitelem hradu zvaného původně Goldburg (Goldenburg) byl v roce 1325 Markvart, jeden ze čtyř synů Beneše ze Stráže (a Vartenberku) a Anežky z Ronova. Hrad byl postaven na vrcholu kopce s  kruhovým rozhledem do krajiny. Je typem hradu  s plášťovou zdí po přestavbě původní blokové dispozice. Ze tvaru kopce vyplývá koncentrické uspořádání hradu. Přístupová cesta obtáčí hrad a postupně prochází přes příčný příkop, oddělující ostroh s hradem od hřebene, a dvěma branami. Největším objektem uvnitř hradu byla do vnitřní obvodové zdi vestavěná mohutná kruhová věž. Za čtvrtou branou byl prostor s hospodářskými staveními. Ve vnitřním hradu byl postaven obdélný palác a k němu přiléhající velká hranolová věž, obvykle poslední útočiště obránců hradu. Palác i věž mají zachované sklepy. Velká hranolová věž byla postavena z opracovaných pískovcových kvádrů, ostatní části hradu (pokud se to dá ještě zjistit) z místního lomového kamene. Vnitřní opevnění bylo zničeno při demolici nařízené císařem Leopoldem I. v roce 1658. - Hrad byl totiž ještě rok po závěru třicetileté války obsazen švédskými vojáky. Toto rozhodnutí se týkalo i hradu Velíš, kde byla demolice provedena, a hradu Kost, který byl po intervenci tehdejší majitelky zachován. - O prvním držiteli hrad, panu Markvartovi z Goldenburka, jsou zachovány pouze zprávy ze soudních jednání. Opakovaně jej v roce 1325 obžaloval a před soud pohnal Vok z Rotštejna. Pan Markvart způsobil značné škody na jeho panství v Údrnicích. Markvartovi potomci drželi hrad a kumburské zboží i za vlády Karla IV. a Václava IV.  Nejpozději v roce 1406 prodal (nejspíš pro finanční nesnáze) poslední držitel z rodu Vartenberků Jan hrad a panství Janu Krušinovi z Lichtenburku, nejvyššímu purkrabímu pražskému. Jeho syn Hynek byl zpočátku příznivcem husitského hnutí, stal se dokonce jedním z hejtmanů, protože velel nemalému oddílu vojska (až 7 000 bojovníků). Jeho kariéra postupovala až k úřadu jednoho ze správců království  (zvolen na sněmu v roce 1423). Pozvolný přechod na stranu císaře Zikmunda mu přinesl hmotný i politický prospěch. Hrad Kumburk nechal obehnat vnějším opevněním se šesti baštami. Pan Hynek zemřel v roce 1454, jeho synové a vnuk drželi Kumburk do závěru 15. století. Po roce 1503 získal panství vnuk krále Jiřího z Poděbrad, Bartoloměj, kníže Minsterberský. Nejdéle v roce 1529 vlastnili Kumburk po pánech z Dubé Trčkové z Lípy, kteří tak pokračovali ve vytváření svého velkého dominia v severovýchodních a východních Čechách. Od držení panství Zikmundem Smiřickým přestal být hrad Kumburk
využíván jako sídlo vrchnosti. V letech 1609 - 1620 zde byla vězněna Eliška Kateřina Smiřická, kromě níž zde byla i menší vojenská posádka. Vévoda Albrecht z Valdštejna spravoval kumburské panství nejprve jako správce posledního mužského potomka rodu Smiřických nesvéprávného Jaroslava, po jeho smrti však získal panství do svého vlastnictví. Po smrti vévody daroval císař Ferdinand II. hrad a panství Kumburk spolu s městem Jičín rodu Tiefenbachů.  Z tohoto hradu jsou početné movité archeologické nálezy uloženy ve sbírce v Jičíně, v Železnici a nově  (z postupných prací na hradu prováděných od roku 1990) v muzeu v Turnově. Je to opět velký soubor zlomků nádob z doby existence hradu, nádobkové a komorové kachle z několika kamen. Jako motiv na čelních stěnách komorových kachlů se zde objevuje víla Meluzina,  nahé postavy náboženských fanatiků - flagelantů mrskající své tělo důtkami,  Ukřižovaný, lovecké scény, figury andělů a proroků, hráčů v kostky v hospodě, sv. Jiří,, Adam a Eva u stromu poznání, postavy poroků apod.

VELKÝ  VŘEŠŤOV

Východně od Miletína byl na výrazném návrší postaven  mohutný hrad Velký Vřešťov. Byl ovšem až druhým panským sídlem v tomto místě. Starší hrad snad ze 13. století  byl postaven jižně od vsi na malém ostrohu a jeho  stavebníkem byl k roku 1279 uvedený Mutina z Vřešťova. Ten mohl být stavebníkem i většího hradu během přelomu 13. a 14. století. Z tohoto mladšího panského sídla je patrná přístupová cesta,
parkán, dvě brány a centrální hrad. Ten byl postaven na říčkou Trotinou. Vlastnili jej páni z Vřešťova a po nich rod pánů z Ryzmburku. Hrad byl obléhán v letech 1467 a 1468 královským vojskem, neboť tehdejší majitel byl prohlášen za zemského škůdce. Po dlouhém obléhání byl hrad dobyt. Pozůstatky  obléhacího tábora jsou patrné  v blízkosti hradu v poloze Na bílém kopci.

VIDONICE

V archeologii není nouze o překvapivé nálezy. Jeden takový byl objeven na severním okraji katastru této vsi, přesněji na jižním svahu Červeného vrchu v místě s patrnou plošnou  erozí lesní půdy při vydatných deštích. V navezeném inertním materiálu byl objeven bronzový rozlomený srp se zesíleným  žebrem a trnem na upevnění rukojeti. Je dlouhý 160 mm. Srp je prvním nálezem z mladší doby bronzové a prvním dokladem snad zemědělského zázemí hradiště Vala zachovaného nad vsí Kal a vzdáleného od místa nálezu srpu 8 km. Hradiště Vala bylo postaveno nositeli kultury lužické, kteří se zde v kraji museli také uživit. Je pravda, že to bylo v klimatickém optimu mladší a pozdní doby bronzové (tj. ve 12. a 11. století př.n.l.), a tak lze v blízkosti hradiště předpokládat i pěstování běžných užitkových plodin. Torzo paleobotanického nálezu z hradiště obsahuje obilky ječmene a bobu koňského. Tehdy bylo tepleji než dnes, krajina nebyla tolik zamokřená či zaplavená , a tím byla více prostupná pro lidi i zvířata. Také ji bylo možné více využívat, teplo mělo vliv na vegetaci, a tím i na úrodu.

VŘESNÍK

Vřesník má mimořádné postavení v okraji krajiny, kde se ještě dalo uživit zemědělským způsobem života.  Z plošiny, na které byla  vesnice Vřesník založena a postavena, je přes údolí pohled na výrazné čelo terénního bloku s hradištěm Vala. Před stavbou kravína, která byla změněna na teletník a později až do současnosti je zde pila, bylo na místě této stavby objeveno velmi významné a v severovýchodních Čechách ojedinělé sídliště z poloviny 8. století. Byly zde odkryty  kulturní jámy, do kterých se po vytěžení sprašové / jílovité zeminy dostal odpad. Z něho se zachovaly většinou jen zlomky hliněných nádob. Jednalo se převážně o hrnce, u kterých byly na hrnčířském kruhu obtočeny okraje, aby nádoba byla vzhlednější. Několik nádob se podařilo zrekonstruovat. Část z nich byla na horní polovině zdobena hřebenovými
(souběžnými a vícenásobnými) rýhami a vlnicemi. Někdy si dal hrnčíř záležet, vlnice i rýhy jsou pravidelně provedené, ale jsou nádoby, na kterých byla tato výzdoba provedena jen zběžně možno říci nedbale. V publikaci tohoto záchranného archeologického výzkumu byl uveden předpoklad, že  obyvatelé této vesnice byli staviteli slovanské fáze hradiště Vala. Nálezy z hradiště lze totiž datovat do  druhé poloviny 8.  století a na začátek 9. století. Nálezy ze Vřesníku a blízkého okolí včetně hradiště Vala obsahuje i J. Kulhánkem vytvořená menší archeologická sbírka uložená v muzeu v Jičíně. Po jejím zpracování byly mnohé nálezy datované do mladší a pozdní doby kamenné a slovanského období publikovány v odborném tisku i v informacích pro veřejnost.

ŽELEJOV

V intravilánu této vesnice kruhové zástavby se podařilo v rýhách pro telefonní kabely v roce 1998 zjistit zajímavou situaci. I v okrajích silnice se v celé délce výkopu mezi domy čp. 8 a čp. 18 podařilo v hloubce do 1 m zjistit rozsáhlou destrukci původně dřevěných objektů a hliněných nádob, mazanice a kamnových kachlů. Tak rozsáhlou destrukcí pokrytou plochu se ve venkovském sídle zatím nepodařilo objevit v žádné vsi na Hořicku, i když obdobná situace byla v krátkých úsecích zjištěna  např. v Třebnouševsi a jižním okraji Miletína. Podle nejmladších nádob lze tyto vrstvy datovat do poloviny 17. století a spojit je s událostmi třicetileté války velmi pravděpodobně po roce 1634 (smrt vévody Valdštejna). V období 1634 a 1649 (ano včetně dalšího roku po konci třicetileté války a po uzavření vestfálského míru) byla na českém území na mnoha místech a švédská vojska a v roce 1631 i vojsko ze Saska. Ještě v roce 1649 byly některé hrady v moci švédských posádek. Protože severovýchodní Čechy byly do roku 1634 územím chráněným před válečnými událostmi, o to více bylo po uvedeném roce cílem vojsk obou válčících stran, která zde nejen bojovala, ale i zimovala. - Je nápadné, že v tak dlouhém úseku výkopu celou vesnicí nebyla nalezena keramika ze 13. století. Želejov je totiž další vsí uvedenou v celkem čtyřech listinách z let 1267 - 1271 týkajících se odvádění desátků ze vsí mezi Hořicemi a  Miletínem.