ŽIDOVSKÝ POGROM V PRAZE 1389 výročí 630 let
Jako pogromy byly v původním významu slova označovány rasové nepokoje zaměřené proti židům, ke kterým docházelo často s vládní podporou převážně v Rusku a východní Evropě. V přeneseném významu může tento pojem označovat obecně krvavé masové pronásledování, vraždění skupiny obyvatel jiného náboženského přesvědčení nebo příslušníků jiné etnické skupiny.
V roce 1389 za panování krále Václava IV. (1378 -1419) došlo v Praze k velkému pogromu, který je znám jako „Krvavé Velikonoce“. Tehdy byl zavražděn i otec Avigdora Kary, jehož náhrobní kámen je nejstarším dochovaným na Starém židovském hřbitově v Praze.
Tento hřbitov byl založen v roce 1439 na nevelkém pozemku mezi Pinkasovou a Klausovou synagogou. Patří k nejstarším v Evropě, starší je jen v 11. století založený hřbitov v německém městě Worms. Během více než čtyř set let bylo v Praze pochována asi 200 000 židů. Kvůli omezené kapacitě byly další hroby kladeny na sebe, a to až ve dvanácti vrstvách. Patrně nejznámější náhrobek patří rabbimu Löwovi narozenému v roce 1525. Rabi zemřel roku 1609. Je mu přisuzováno stvoření Golema, umělého člověka z hlíny. Poslední pohřeb se na tomto hřbitově konal roku 1787. Starý židovský hřbitov se paradoxně dochoval zřejmě díky rozhodnutí nacistů. Jiné židovské hřbitovy byly nacisty zničeny a náhrobky použity jako cvičné terče. Hitler však nařídil, aby byl pražský hřbitov zachován jako součást muzea do doby, kdy budou všichni židé zlikvidováni.
Za Karla IV. byli židé v Praze běžně usazeni, bylo jim vyhrazeno místo nedaleko Vltavy, kde bylo založeno židovské město (pozdější Josefov). Před založením Nového Města Pražského jistě již za vlády krále Přemysla II. Otakara pobývali židé na severním okraji dnešního Nového Města v poloze zvané „židovská zahrada“ (tj. dnes Vladislavova ulice). Zde stálo i několik kamenných domů. Při záchranném archeologickém výzkumu ve Vladislavově ulici v roce 1975 v souvislosti se stavbou stanice metra Národní jsem se účastnila odkrytí pohřebiště této osady. Provedení výzkumu bylo velmi komplikované a nakonec jej nebylo možné provést. Zástavba židovských osad byla pouze ze dřeva, proto bylo tak lehké židovské čtvrti zapálit a zničit.
Před husitskými válkami poukazovali pražští faráři na židy jako na viníky chudoby obyvatel: zvyšují úroky z půjček a nelze je soudit, protože nepodléhají soudům, ale králi. Jím byli zváni sluhy komory (královské), králi platili vysoké poplatky za ochranu. Od něho měli právo půjčovat peníze proti zástavě řemeslníkům a dalším měšťanům. Těm se ale nedařilo, neměli totiž dostatek obchodního kapitálu, často byli dlouhodobě zadluženi a přicházeli o zastavený majetek. Faráři z kazatelen štvali lid proti židům, připisovali jim vinu za bídu a nouzi v Praze. Císař Karel IV. chránil české židy z ekonomických důvodů, nicméně v německých říšských městech pogromy toleroval. Často se stávalo, že zrušil křesťanům dluhy, které měli u židů. Ovšem ekonomicky výrazným děním už za vlády Karla IV. byla skutečnost, že bohatí (šlechta, církev) bohatli a chudí chudli.
V DUBNU 1389
šel kolem židovské osady či jejím okrajem ve Vladislavově ulici kněz se svátostí umírajícímu a byl odtud zahnán kamením. To pobouřilo křesťany, ti si stěžovali na radnici a konšelé ihned dali uvěznit násilníky, kteří kamení házeli. Dne 18. 4. o Velikonocích se napětí ventilovalo útokem na židy. Dav lidí napadl v židovském městě jeho obyvatele, zapálil a bořil jejich domy. Byly zabity asi 3 000 obyvatel židovského města, katoličtí faráři to označili za bohulibé dílo. Výsledkem byla fyzická likvidace židů a poboření židovské čtvrti. Viníci zůstali nepotrestáni, k pogromu totiž došlo v době nepřítomnosti panovníka Václava IV. Ten byl na jednání v Chebu, kde s kurfiřty a dalšími německými knížaty domluvil na šest let zemský mír v Německu. Další zaznamenanou záminkou k pogromu bylo to, že chlapec židovského původu se dotkl kříže, který nesli křesťané v průvodu, a tím ho znesvětil.
Proč se tato událost stala a proč byla tak krvavá?
Od začátku 40. let 14. století Evropané trpěli epidemií plicního moru zavlečeného z původních ložisek v Azii hlodavci na lodích janovských obchodníků. Tomuto onemocnění se říkalo „černá smrt“. Odhaduje se, že v Evropě vymřela místy třetina, místy až dvě třetiny obyvatel. Za původce nemoci byli považování malomocní a židé, kteří údajně trávili vzduch a vodu. Na počátku vlády Václava IV. získali židé právo svou obec v Praze ohradit a uzavřít šesti branami. Ani to nepomohlo. Po návratu z Chebu byl král zděšen násilím a způsobenými škodami. Je jen velmi málo zpráv o tom, co udělal. Ale nechal si zjistit, že ze židovského majetku bylo ukradeno údajně asi 5 tun stříbra a mnoho kilogramů zlata. Poslal tedy vojáky, aby donutili zloděje vydat toto bohatství králi. V září 1389 vydal dekret o tom, že židé i se svým majetkem patří králi. Tak to bylo i ve Francii, Anglii a jinde v západní Evropě. Kdo si půjčil od židů, nemusel platit úrok! Později toto král změnil a opět prosazoval, že křesťanští dlužníci musí platit židům dluhy i s úroky. Výnos z těchto transakcí šel do jeho kapsy.
Sankce Václava IV. proti pogromům však byly zřejmě natolik tvrdé, že až do husitských válek nejsou o pogromech v Čechách ani na Moravě žádné zprávy. K dalším krveprolitím v českých zemích došlo za husitských válek, když si prchající křižáci vylévali zlost na židech. Roku 1421 propukl pod vlivem dezinformací o podpoře křižáků rakouskými, bavorskými a českými židy pogrom ve Valticích na jižní Moravě.
Židé v Čechách ve středověku a raném novověku
Arabsko - židovského původu byl kupec a diplomat Ibrahím inb - Jakúb z Cordoby, který se jako účastník diplomatické mise cordóbského chalífy k císaři Otovi I. do Cách a Řezna vydal v roce 965 na cestu do Prahy. Jak napsal, město stavěné z kamene a vápna bylo centrem obchodu na evropské obchodní magistrále. Přemyslovský kníže Boleslav I. (935 - 972) ovládal úsek této obchodní magistrály z Řezna přes Čechy, Krakov a dál na Červené Hrady, Bílou Rus až na hranice Kyjevské Rusi. V originálu se kníže Boleslav jmenuje Bújislav, vládl ve městě Frága (Praha) a ve městě Krakúa (Krakov). V Praze bylo velké tržiště - Staroměstské náměstí a platilo se zde kinšáry - tj. stříbrnými denáry a malými šátečky z velmi jemného plátna.
Židé dováželi do Čech a do Prahy zlato těžené v Sudánu a transportované přes Španělsko. V Čechách za ně kupovali koně, otroky a kožešiny. První židé se usadili v pražském podhradí na Újezdu (zde snad stála nejstarší synagoga) a pod Vyšehradem v Podskalí. Do jisté míry byli mimo tehdejší právní řád, ale často na to doplatili. Osada na Újezdu a pod Vyšehradem zanikla, osídlení bylo přesunuto do míst dnešního Josefova. V roce 2006 bylo při archeologickém výzkumu lokalizováno další židovské osídlení u náměstí Republiky.
Pogrom 1096 během křižáckého tažení.
První křižácká výprava byla vyhlášena papežem Urbanem II. na církevním sněmu ve francouzském městě Clermont - Ferrand. Urození, bohatí i chudší šlechtici a mnoho chudých se začalo shromažďovat ve Francii a Německu. Na to se především v Německu začalo útočit na židy. Kladlo se jim za vinu, že zabili Krista. Židé byli nuceni ke křtu, pokud chtěli přežít.
„Bůh to žádá,“ vyzývá v listopadu 1095 papež Urban II. (1042 - 1099) křesťany k osvobození Jeruzaléma a především Božího hrobu z muslimských rukou. Rychleji než urozená šlechta uposlechla jeho výzvu chudina. „Boží hrob v cizích rukou nenecháme,“ kázali venkovští kněží a přesvědčili spoustu chudáků, kteří s nimi už v březnu roku 1096 táhli směrem na Blízký východ. Svoji bojovnost nedokázali zkrotit již během cesty a plenili vesnice, kterými procházeli. Strach před nimi měli hlavně Židé.
Armáda chuďasů táhla územím dnešního Německa pod vedením hraběte Emericha z Leisingenu. „Vyvražděte je,“ přikázal tento šlechtic veřejně 20. května 1096 Wormsu a asi 12 tisíc lidí vtrhlo do města. Jejich útoky nepřežily ani židovské ženy a děti.
Proč katolíci útočí právě na Židy? Považují za nepřátele katolické víry. Navíc prý „bylo všeobecně známo, že ve válce mezi křesťany a muslimy Židé straní muslimům,“ (anglický historik Alfred Duggan 1903 –1964). Židé v panice prchali a někteří raději páchali sebevraždu, než by padli do rukou davu.
Jedna ze skupin „křižáků“ zamířila z Kolína nad Rýnem do Prahy. Skupina „bojovníků“ vedená jistým knězem ! jménem Volkmar ze Saska vstoupila území města 30. května 1096. Zde se útočníci doslechli o tom, co se dělo před deseti dny ve Wormsu. Začali útočit na židy, které neměl kdo bránit, protože český kníže Břetislav II. (†1100) byl právě na cestách a nezdržoval se v Praze. A tak byla zničena osada v Podskalí, židé byli buď zabiti či násilím pokřtěni. Proti tomu se vzbouřil i pražský biskup Kosmas, ale nic proti tomu nezmohl. - Panující kníže Břetislav II. byl ve Slezsku, obléhal nový polský hrad Kamenec. - Nakonec se násilím pokřtění židé se vraceli zpět ke své víře a začali se stěhovat do Uher a do Polska. Kníže Břetislav II. je sice pustil, ale museli zde nechat všechen majetek.
Událost a biskupovu snahu zabránit masakru popisuje i kronikář Kosmas (asi 1045 -1125), tehdy děkan pražské kapituly u svatého Víta. „Veden jsa horlivostí pro spravedlnost, pokoušel se brániti tomu, aby je násilím nekřtili, ale marně, protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly,“ zmínil se později ve své kronice. Události líčí i židovská kronika Salomo bar Simson sepsaná roku 1140 a také spis Eliezera ben Nathana (1090 - 1170). Volkmar vyzval své lidi k cestě dál teprve poté, když byli židé pobiti. Když v červnu skupina dorazila do Uher, král Koloman jim jejich výtržnosti a vraždění zarazil – vytáhl proti nim s vojskem a rozehnal je.
Po křižáckých masakrech si židé uvědomili, že pouhé obchodní smlouvy jim bezpečnost nezajistí, a tak hledali ochranu u panovníků. Postavení židů se zhoršilo po třetím (1179) a čtvrtém lateránském koncilu (1215) v Římě. Papež Innocenc III. a kolegium kardinálů nařídil oddělení židů od křesťanského obyvatelstva. Židům bylo nařízeno nosit zvláštní označení (většinou žluté kolečko nebo žlutý klobouk) a zároveň jim byla omezena možnosti obživy. Bylo jim vykázáno místo pobytu a jejich čtvrť byla ohrazena zdí a branami, které se na noc uzavíraly. Mimo židovskou čtvrť mohli provozovat jen obchod a peněžní transakce. Napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem podněcované církevním antijudaismem se stále zvyšovalo, židé byli fyzicky napadáni. Papež Inocenc IV. vydal nakonec dvě buly, které zakazovaly jakékoli násilnosti vůči židům.
Protižidovským nepokojům se snažili předcházet i čeští králové, ovšem vždy ve svůj prospěch. První privilegia vydal židům Václav I. , jeho obsah však není známý. Přemysl Otakar II. vydal mezi lety 1254 - 1262 pod názvem „Statuta judaeorum“ zákon, kterým se Židé se stali služebníky královské komory - servi camerae regiae. Jakýkoli útok na židy byl tudíž považován za útok na královský majetek. Za královu ochranu museli židé platit daně a poskytovat panovníkovi finanční půjčky. Ty tento král velmi potřeboval na prosazování své velmocenské politiky. Ve 2. polovině 13. století byli židé usazeni ve významných obchodních centrech království: v Praze, Brně, v Olomouci, Jihlavě, Znojmě, Litoměřicích či Příbrami. V Praze byla postavena dvoulodní gotická Staronová synagoga, na níž jsou patrné vlivy francouzské a porýnské architektury. Ve větších městech židovské osídlení tvořilo přibližně 100 -200 lidí, v menších městech však dvě či tři rodiny.
Židé bohatli z obchodu a půjčování peněz, někteří své bohatství nemoudře ukazovali a chovali se povýšenecky. Tím budili nenávist obyvatelstva. Stali terčem všeobecného hněvu a pomsty za údajnou vinu na tzv. černé smrti - epidemii plicního moru v polovině 14. století, která zasáhla celou Evropu. I papež Klement VI. toto násilí odsoudil, ale přesto pogromy nezastavil. V Evropě bylo zlikvidováno na 510 židovských komunit a jejich sídlišť.
Císař Karel IV. toleroval protižidovské pogromy v německých městech, v roce 1349 udělil Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí. Pro případný pogrom předem vyhlásil amnestii, ale v českém království židy z ekonomických důvodů chránil. Nejvýznamnější bylo od počátku pražské židovské město. Židé postupně osídlovali jim vyhrazené části menších měst Čech i Moravy. Dodnes jsou zachovány části židovských čtvrtí, hřbitovy, školy a synagogy.
V roce 1357 udělil Karel IV. pražským Židům právo užívat vlastní zástavu a znak. Byl jím červený prapor nesoucí žlutou Davidovu hvězdu, která byla zřejmě poprvé použita pro označení židovského obyvatelstva.
Židé byli v nerovnoprávném postavení tolerované menšiny závislé na přízni panovníka. Situace se tak měnila od relativní prosperity v období Rudolfa II. až po vyhnání židů ze země Marií Terezií. Postavení židů se začalo zlepšovat až v době osvícenství za Josefa II., v 19. století došlo k jejich zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem.
Hlavní centrum židovské vzdělanosti se nacházelo v Porýní a Španělsku, české země ležely stranou od hlavních středisek židovského osídlení. Do českých zemí vzdělanci z francouzských a porýnských komunit přicházeli jen občas, aby zde vyučovali další žáky. Mezi nejvýznamnější učence, kteří v českých zemích pobývali, patří zejména Jicchak ha - Lavan, Petachja ben Jakob či Jicchak ben Moše.
V hebrejské literatuře psané na území českých zemích jsou doloženy české glosy (např. v nejstarším dochovaném hebrejském rukopisu v českých zemích - tzv. Chebské bibli), které naznačují možnost, že se tehdy židé mohli dorozumívat i česky. Náhrobní nápisy svědčí o tom, že židé dokonce někdy užívali česká jména. Běžná však byla zřejmě také vedle dialektů hebrejštiny i němčina.
Nástup Lucemburků na český trůn přinesl židům v českých zemích větší stabilitu. Ačkoli Karel IV. dovolil říšským městům uspořádat protižidovské pogromy, v Českém království židy chránil, takže masivní vlna židovských pogromů, která v západní Evropě probíhala na přelomu 40. a 50. letech 14. století, byla spojena s šířením moru, se českým zemím až na ojedinělé výjimky vyhnula. Pogromy se odehrály ve Znojmě v roce 1338, ve Vratislavi v roce 1349 a v Chebu roku 1350. Důvody Karlovy ochrany židů byly především ekonomické. Přestože byli židé chráněni před fyzickým napadením, bylo rušení křesťanských dluhů u židů poměrně běžné. Židé se stávali oběťmi kriminality a nadále pro ně trvala omezení z předcházejících staletí.
Za vlády Václava IV., na počátku jehož vlády žilo v Praze asi 750 židů, kteří měli hřbitov na Novém Městě (Vladislavova ulice, výzkum 1975), se situace zhoršila. Ačkoli Václav roku 1385 zrušil veškeré dluhy křesťanů u židovských věřitelů, z nichž mnohé navíc nechal zatknout, roku 1389 se o velikonocích v nepřítomnosti krále odehrál v Praze velký pogrom, který vylíčil ve své elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara a jehož viníci zůstali nepotrestáni.
Vůči husitství cítili někteří židé zprvu sympatie a husitská revoluce skutečně zprvu oslabila feudální společenské vazby a uvolnila některá omezení týkající se židů. Brzy však židé vystřízlivěli - husité rozpoutali na počátku 20. let 15. století několik pogromů a v dalších deseti letech byli židé vyhnáni z některých měst, neboť platnost „Statuta judaeorum“ v té době nikdo nezaručoval. Po skončení husitských válek se situace uklidnila, přesto si však židé v žádném případě nemohli být jisti před vyháněním z měst (zejména kvůli konkurenci křesťanským řemeslníkům), ani před pogromy, které vypukaly zejména v době bez silné královské vlády - např. roku 1448 při dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad či při pražském převratu roku 1483.
Během vlády Jagellonců se situace zlepšila jen málo. Královská moc byla oslabena a panovník jen těžce získával zpět své pravomoci, včetně práva nad židy. Od židů tak byly často různé poplatky požadovány dvojmo, městem i králem. Navíc zákaz lichvy, který platil mezi křesťany, byl stále častěji porušován, takže zájem o židovské půjčky klesal. Židé se snažili zajistit si obživu provozováním řemesel, kde však konkurovali křesťanským řemeslníkům. Napětí mezi křesťany a židy sílilo, židé byli opět vyháněni z měst.
V 1. polovině 16. století se židé pohybovali ve střetech mezi králem, městy a šlechtou. Nejsnesitelnější podmínky poskytovala židům šlechta, například v Mikulově.
V průběhu 15. století a za vlády Jagellonců došlo k zásadní proměně židovského osídlení v českých zemích. Zatímco dříve žili židé převážně v královských městech, začali se v této době stěhovat na venkov a do poddanských měst pod pravomoc moravské šlechty. Ta podnikavým židovským rodinám ochotně poskytovala zaměstnání i ochranu. Tak mohli židé hospodářsky soutěžit i s královskými městy.
Pro údajné spojenectví s husity byli židé roku 1425 vyhnáni z Jihlavy, z Chebu a Českých Budějovic. Protože však byli potřební v ekonomice měst, byl jim umožněn návrat. K další vlně násilností v katolických městech došlo v souvislosti s misií katolického kněze Jana Kapistrána v padesátých letech 15. století. Velký pogrom se odehrál v Praze roku 1448 u příležitosti příjezdu Jiřího z Poděbrad. Druhý velký pogrom proběhl v roce 1483, kdy „na Židy udeřili a všechno jim pobrali, množství veliké od stříbra, od zlata, od klenotův, od čub čistých a drahých; a znamenité škody vzali sou Židé, i páni a jiní, majíce tam věci zastavené“. Za středověkými pogromy stála závist i fanatická víra.
S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn roku 1526 se situace pro židy začala vyvíjet slibně. Rok poté jim Ferdinand potvrdil privilegia a v následujících 15 letech se počet pražských židů zdvojnásobil. Šlechta židy chránila, ve městech židé představovali nebezpečnou konkurenci řemeslnickým cechům, které se kvůli svému konzervatismu jen těžko vyrovnávaly s rozvojem zahraničního obchodu a technologického pokroku. Židé žádnými cechovními pravidly svazováni nebyli, a tak mohli svou činnost poměrně snadno přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Měšťané se neustále snažili vymoci si u krále vypovězení židů.
A k vyhánění skutečně docházelo. Zprvu se jednalo jen o jednotlivá města (roku 1522 Opava, 1535 Hlubčice), ale roku 1541 bylo proti židům vzneseno obvinění, že způsobili požár Malé Strany a Hradčan. Dále že jsou vyzvědači Turků. Byli vypovězeni z českých zemí. Na Moravě a ve Slezsku šlechta neměla na vyhnání židů zájem, a tak vypovídací edikt nerespektovala. Vyhnanci z Čech se usazovali zejména v těchto korunních zemích.
Po porážce stavovského povstání roku 1547 se významně změnil poměr sil mezi králem, šlechtou a městy. Moc měst byla zlomena, takže si nemohla dovolit protestovat proti Ferdinandovu rozhodnutí z roku 1545, kterým povoloval židům návrat do Čech. Roku 1557 města obvinila židy z vývozu stříbra a dosáhla dalšího vypovězení židů z Čech. Kvůli byrokratickým průtahům k tomuto vypovězení nedošlo.
Za vlády tolerantního Maxmiliána II. se situace zlepšila, neboť roku 1567 jim král potvrdil jejich privilegia. Skutečný rozvoj židovského společenství nastal za vlády jeho syna Rudolfa II., který na stížnosti měšťanů proti židům nedbal. Židům to přineslo po dlouhé době vytouženou stabilitu poměrů. Rudolf II. využíval služeb dvorského žida Mordechaje Maisla, který financoval mnohé stavby v židovském ghettu (Židovská radnice, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga). Podobně prosperovaly i další židovské obce v českých zemích. Svůj zlatý věk židé zažívali nejen po stránce materiální, ale také duchovní. V českých zemích působili mnozí učenci, např. Maharal, Jom Tov Lipmann Heller, historiograf David Gans, nebo kabalista Ješaja Horowitz. V Praze byla navíc v provozu hebrejská tiskárna rodiny Gersonidů, která byla v provozu od roku 1527.
Během třicetileté války se židé postavili na stranu Habsburků, neboť postojem stavů si nemohli být jisti. Habsburkové potřebovali od židů velké množství peněz na vedení války, za což se jim poskytli relativní bezpečí a zrušili některá omezení. Byly zvětšeny svobody v oblasti řemesel a volnost v usidlování v celé zemi. Velké půjčky židy silně ochuzovaly, riskantní machinace s penězi (tzv. dlouhá mince) vedly k pádu Valdštejnova židovského obchodníka Jakoba Baševiho. Židé stejně jako ostatní obyvatelstvo nesli obtíže války a v Praze se roku 1648 účastnili obrany města proti Švédům. Tragický osud kroměřížských Židů po dobití Kroměříže švédy během třicetileté války barvitě líčí „Kroměřížská selicha“.
Po skončení války již židovské půjčky nebyly tolik potřeba, navíc židy získaná privilegia byla trnem v oku českému zemskému sněmu. Hospodářskou situaci zhoršoval proud uprchlíků z Haliče, odkud je vyháněly pogromy Bohdana Chmelnického a švédsko - ruská válka. Český zemský sněm roku 1650 opět zrušil židům výsady a na Leopoldu I. si roku 1681 vymohl vypovězení židů z těch míst, kde nebydleli před rokem 1657. To sice znamenalo uznání status quo, ale toto opatření bránilo rozšiřování židovského osídlení.
Nepříznivé podmínky v Čechách vedly některé židy k odchodu do periferních oblastí, např. do rakouského Slezska (židovský hřbitov v Těšíně). Na Moravě byla situace o něco příznivější. Na rozdíl od Vídně, odkud byli židé roku 1670 pro údajnou spolupráci s Turky vyhnáni, našli tito uprchlíci útočiště v Kroměříži u biskupa Karla II. z Lichtenštejna - Kastelkornu. Posílili tak moravské židovské komunity, které nyní začaly vznikat i na severovýchodě Moravy. Příznivější podmínky skýtalo židům zejména těšínské knížectví. Olomoucký biskup vydal roku 1726 translokační reskript, který nařizoval opětovné uzavření židů do ghett, a familiantský zákon stanovující „numerus clausus“ - tj. maximální počet židovských rodin v zemi. Důsledkem toho bylo, že ženit se legálně mohli pouze prvorození synové. Ještě horším opatřením byli židé postiženi výnosem Marie Terezie, která je roku 1744 kvůli údajné spolupráce s nepřítelem při pruské okupaci Prahy vypověděla z Čech a o rok později i z Moravy i Slezska.
Po odchodu židů z Prahy město zaznamenalo výrazný hospodářský pokles, a tak bylo od dalšího vyhánění upuštěno. Ostatních židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vyhoštění prakticky nedotklo. Oficiálně byl židům povolen návrat roku 1748 za tzv. toleranční daň. O deset let později císařovna přikázala židům nosit zvláštní označení.
Obrat nastal za vlády Josefa II., který roku 1781 zrušil nevolnictví, označování židů a umožnil židům přístup k univerzitnímu vzdělání. Veškerá opatření však neměla za cíl poskytnout židům svobodu, ale začlenit je do služeb státu. Císař rovněž omezil pravomoci židovské samosprávy, nařídil židům přijmout německá jména a příjmení pro usnadnění styku židů s úředníky, pro které byla hebrejská jména nesrozumitelná. „Numerus clausus“ však zůstal nadále v platnosti stejně jako toleranční daň. Opatření ohledně židů pak pro Království české roku 1797 shrnul „Systemální patent“. Reformy v judaismu se projevily i v maurském slohu synagog, jehož vrcholem se v českých zemích stala pražská Španělská synagoga (1868).
Tyto změny mnohé židy podnítily k asimilaci, tj. ke splynutí s křesťanským okolím, čímž se snažili získat stejné postavení jako křesťané. Ve stejné době začaly do českých zemí pronikat z německých zemí myšlenky haskaly, která reagovala na asimilaci s majoritní společností. Snažila se vyzdvihnout hodnotu židovství, byť za cenu odložení mnoha tradičních zvyků. Výsledkem střetu mezi haskalou a tradičním judaismem byl vznik reformního judaismu, který se snažil přizpůsobit požadavkům moderní doby.
Podle American Jewish Year Book žilo roku 2012 v České republice 3 900 židů. Podle předběžných výsledků sčítání lidu roku 2011 se k židovskému vyznání přihlásilo 1 132 obyvatel. Federace židovských obcí (FŽO) však uvádí, že registruje okolo 3 000 svých členů. Celkový počet Židů v Česku se odhaduje na 15 - 20 tisíc. V současné době se v České republice nachází 10 židovských obcí (z toho 7 v Čechách, 3 na Moravě) seskupených pod Federací židovských obcí. Bohoslužby se konají ve čtyřech synagogách v Praze (Španělské, Jeruzalémské, Staronové a Vysoké synagoze), v Brně, Plzni, Liberci, Teplicích, Děčíně, Olomouci a Ostravě. V Praze funguje několik a v Brně dvě košer restaurace, v Praze od roku 2014 jediný košer hotel ve Střední Evropě. Vzdělání dětem je poskytováno na židovské základní škole a gymnáziu v Praze.
—————